Jóga Vásištha
(Z anglického předkladu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová.)
KNIHA ŠESTÁ: O osvobození
Příběh o králi jménem Vipaščit
VI.2.107, 108
VASIŠTHA pokračoval:
Celý vesmír je čirým Vědomím, avšak jako objekt je netečným projevením. Vše živé je tudíž jakoby neživé a i ty a já, ačkoli žijeme, jsme jakoby neživí. Proto se ve světě oprosti od představy světa a v sobě samém od představ já a ty, a dělej, co je třeba. Proč? Proč vůbec vznikl tento projevený svět? Není tu žádný důvod, podobně jako není žádný důvod k tomu, že si malé dítě hraje. Člověk by neměl ztrácet sobě vyměřený čas v marném hledání poznatků týkajících se hmoty a mysli. Když člověk hledá v zemi zlato, čistí zlato od hlíny a nečistí nebe!
Poslechni si následující příběh. V tomto vesmíru se na kontinentu Džambudvípa rozkládalo věhlasné město jménem Tatam, kterému vládl král Vipaščit, jehož jméno znamená učený, moudrý. Jeho sláva byla nepopsatelná. Dvorní básníci vložili do básní všechen svůj um, a přesto nedokázali popsat všechny královy ctnosti. Krále milovali, těšili se v jeho přítomnosti a i on je měl rád a častokrát je štědře obdaroval. Král měl v úctě bráhmany a také každý den prováděl uctívání ohně s obřadem na počest boha Agniho.
Vipaščit měl čtyři ministry, kteří pečlivě střežili všechny čtyři hranice království. Díky jejich moudrosti a udatnosti dlouho nebylo možné, aby někdo království napadl a nad králem zvítězil.
Jednoho dne vyhledal krále mudrc z východu a měl pro něj špatnou zprávu: „Ó králi, jsi svými údy poután k této zemi. Poslechni, co ti povím, a rozhodni se, co uděláš. Tvůj ministr strážící východní hranici království padl. Strážce jižní hranice se snažil zabezpečit východ, ale byl přemožen nepřítelem a je mrtev též. Když ministr strážící západ přispěchal na pomoc k jižní hranici, nepřítel ho přemohl a zabil.“
Hned poté, co mudrc domluvil, přispěchal sloužící se zprávou, že k branám paláce dorazil ministr strážící sever. Král poručil svým vojákům, aby byli ve střehu, a pak nechal přivést ministra. Ministr vstoupil a poklonil se králi. Byl slabý a těžce dýchal. Právě v důsledku své slabosti byl i on nepřítelem poražen. Potvrdil, že zbylí tři ministři ve snaze ochránit hranice království odešli do říše mrtvých. Prohlásil, že jediný, kdo má sílu čelit nepříteli, je sám Vipaščit.
Mezitím přišel posel s další zprávou: „Ó králi, královské město je obklíčeno nepřátelskými vojsky a všude v okolí města jsou vidět jejich zbraně. Nepřátelé jsou silní jako démoni a lesk jejich zbraní se vyrovná záři tvé vlastní slávy. Vojáci jsou seřazeni v šiku a jejich zuřivý válečný pokřik nahání hrůzu. Velitel nepřátelských vojsk mě vyslal za tebou s touto zprávou a ty nyní udělej, co uznáš za vhodné.“
Posel odešel a všichni královi vojáci se chystali k boji.
VI.2.109, 110
VASIŠTHA pokračoval:
Mezitím se shromáždili královi ministři a rádci a snažili se najít řešení těžké situace.
MINISTŘI radili králi:
Pane, vše jsme zvážili a došli k závěru, že v úvahu nepřipadá žádný ze tří mírumilovných způsobů jednání. Vhodný bude pouze čtvrtý způsob, ukázat nepřátelům sílu a ztrestat je. Nikdy jsme vůči nim neprojevovali náklonnost a přátelství, neb jsou to hříšníci a barbaři, a nemělo by to tedy význam ani nyní. Nepřátelé jsou sjednoceni v názorech a dobře vědí, že jsme oslabeni. Nepřistoupí na žádné mírové jednání. Proto králi neváhej, povolej své vojsko do zbraně a připrav se k boji.
Král vydal nezbytné příkazy a poslal ministry na bitevní pole s tím, že se k nim připojí hned poté, co vykoná obvyklé uctívání posvátného ohně. Provedl očistnou koupel a přistoupil k posvátnému ohni.
KRÁL se modlil:
Ó Bože, dosud jsem vládl této rozsáhlé říši a bez velkého úsilí porážel všechny své nepřátele. Pod svou nadvládu jsem sjednotil mnoho ostrovů i kontinentů, mnoho lidí i démonů. Nyní jsem zestárl a mí nepřátelé mají za to, že je vhodná doba k ovládnutí mého území. Ó Bože, přinesl jsem posvátnému ohni již mnoho různých obětin a dnes mu dám v oběť svou vlastní hlavu. Modlím se, aby se z ohně pozvedly čtyři mocné bytosti jako čtyři zbraně boha Nárájany.
S těmito slovy se král chopil dýky, jedním pohybem si setnul hlavu a v dalším okamžiku již jeho tělo spolu s useknutou hlavou padlo do ohně. Z ohně vyšel král jako čtyři bojovníci výjimečného vzezření a síly. Každý z nich byl obdařen zbraní, kterou nepřítel nemůže přemoci, ať by si opatřil jakkoli silné protizbraně, mantry či omamné látky.
V tuto chvíli zahájily nepřátelé útok a rozpoutala se strašlivá bitva. Nebe se pokrylo prachem a dýmem, meče se blýskaly a ohnivé střely křižovaly oblohu. Tekly tu potoky krve, v nichž tonuli i mohutní sloni. Byla to strašlivá podívaná. Tu a tam se střetly dvě letící střely a osvětlily oblohu silnou září. V nitru každého válečníka byla jen jediná myšlenka: „zabiju nebo budu sám zabit“. Válka v lidech vybudila to, co v nich do té doby zůstávalo ukryto. Na jedné straně dobré a ušlechtilé vlastnosti, na straně druhé nesmyslně kruté jednání. Bojovníci zabíjeli zajatce, a kde mohli, drancovali a loupili.
Ti, kteří se bitvy přímo neúčastnili, z místa uprchli, a pro muže válčící na bojišti zmizel rozdíl mezi životem a smrtí.
VI.2.111, 112
VASIŠTHA pokračoval:
Král se ve svých čtyřech tělech vydal do čtyř směrů. Viděl, že jeho armáda je o mnoho slabší než dobře vycvičená i vybavená armáda nepřítele. Začal rozjímat o tom, jak mudrc Agastja vypil celý oceán (aby odhalil bohům v moři ukryté démony – pozn. L.V.). Rozhodl se být druhým Agastjou a vzpomněl si na větrné zbraně, pomocí nichž může oceán nepřátelských sil vysušit. Poklonil se bohům, vykonal příslušné modlitby a namířil větrné zbraně proti nepříteli. Okamžitě tu tekly proudy střel a zbraní poháněných vichřicemi, jež připomínaly vichry kosmického zániku. Silou větrných zbraní krále byly vojenské síly nepřítele ve chvilce rozprášeny. Větrné zbraně s sebou přinesly vichřice, tmavá mračna a přívalové deště.
Jednotky nepřátelské armády se rozprchly na všechny strany. Vojsko ze země jménem Čedi (země perel a hadů) prchalo na jih. Vojsko Paršů čili Peršanů zmizelo v lese Vandžula. Vojsko Daradů se schovalo v jeskyních. Bojovníci ze země Dašárna prchli do blízkého lesa a tam byli zabiti lvy. Spousty dalších nepřátel v hrůze prchalo a končilo smrtí.
Ti, kteří zůstali naživu, se ukryli v pohoří Sahja. Sedm dní tam odpočívali a nebešťanky z území Gándhára neboli Kandahár ošetřovaly jejich zranění. Větrné střely krále Vipaščita způsobily těžké ztráty Hunům, Číňanům i bojovníkům horského kmene Kiráta. I stromy se bály větrné síly krále a ještě dlouho po boji stály v naprostém tichu, aniž by pohnuly jedinou větví.
Vzdušné síly vojska z území Vidura byly větrem zastaveny a vrženy do jezer a vojáci byli natolik oslepeni silným deštěm, že nebyli schopni dát se na útěk. Hunové prchající na sever byli zastaveni pohyblivými písky a všichni zahynuli. Vojsko ze země Šáka prchající na východ bylo dostiženo a zajato králem, na jeden den zadrženo a pak propuštěno.
Vojáci ze země Mandra hledali útočiště v pohoří Máhéndra. Z posledních sil vyšplhali až k poustevnám místních mudrců a poustevníků, kteří jim poskytli jídlo a pití. Utekli před smrtí do hor prosíce o potravu a odtud z jeskyň bohů se jim dostalo dvojího – místa poskytujícího bezpečí a společnosti mudrců nabízející věčný klid a mír. Souhrou okolností, podobnou situaci s vránou a kokosem, je někdy zlo vystřídáno dobrem. Na druhé straně byli vojáci ze země Dašárna shodou náhod otráveni a zemřeli. Bojovníci kmene Haihaja zase náhodou pozřeli léčivé byliny a získali schopnost létat.
VI.2.113 – 115
VASIŠTHA pokračoval:
Čtyři králové, do nichž se vtělil Vipaščit, pronásledovali prchající nepřátele a dostali se daleko od domova. Hnáni Vědomím, jež v každém přebývá a je všemohoucí, pustili se do válečného tažení o vládu nad světem zvaného digvidžaja neboli dobytí světa. Jejich vojáci pochodovali s nimi. Bez přestávky a bez oddechu překonávali dlouhé vzdálenosti. Postupně vojenské síly králů slábly a stejně byla oslabena i pronásledovaná nepřátelská vojska. A tak jako zhasne oheň, když dohoří palivo, tak ztratily svoji účinnost zbraně všech čtyř králů.
Každý ze čtyř králů se vydal na jinou světovou stranu a na každého čekal obrovský oceán. Zbylé zbraně i střelivo skončily v bažinách, které tu zůstaly po prudkých deštích. A tak nakonec po dlouhém putování s údivem hleděli všichni králové na nedozírný oceán. (Následuje barvitý popis oceánu. – Pozn. S.V.)
Každého z králů doprovázeli jeho ministři, kteří ho během celé výpravy upozorňovali na krásy okolí - lesy, háje, oceány, hory, mraky i horské divoké kmeny. (Opět následuje básnický popis, v němž nechybějí ani vzájemně protikladné pohledy a jejich srovnání. – Pozn. S.V.)
Třebaže je Brahman jediné, jeví se jako rozdělené do rozmanitosti. A třebaže je Brahman neomezené, zdá se, že stvořilo tento omezený svět, který jednou zanikne. Podobně se jediný oceán jeví jako rozdělený na několik různých oceánů a zároveň, ač jediný, jeví se jako dvojí - jako věčný oceán i jako pomíjivé vlny.
MINISTŘI každého z králů ukazovali na jednotlivé oceány a říkali:
Pane, zde v tomto oceánu spočívá Nárájana. V tomto oceánu jsou ukryti jeho nepřátelé, démoni. V tomto oceánu jsou ukryté hory. Pod tímto oceánem je nepředstavitelně horký kosmický oheň a spolu s ním i mračno kosmického zániku.
Jak úžasná je rozlehlost a stálost oceánu i jeho schopnost nést takovou tíhu. Pohlédni na Měsíc. Jakmile vyjde nad východní obzor, rozprostře vůkol své jemné světlo a přináší naději, neboť každého zbavuje strachu z noční temnoty. Avšak i Měsíc je poznamenán temnými skvrnami. A je-li tomu tak u nebeského tělesa, co potom u světských věcí? Co lze na světě nazvat neposkvrněným, co lze nazvat dobrým či znamenitým, jaký osud či jaká doba nemohou v jediném okamžiku potemnět? Nic takového na zemi nenajdeme.
VI.2.116
MINISTŘI pokračovali:
Ó králi, vládcové nad hranicemi světa se zapojili do bitvy a nebeské nymfy teď na nebeských vozidlech odvážejí těla udatných bojovníků, jež přišli o život. Za to nejlepší v životě se považuje, když člověk žije v úspěchu, ve zdraví a bohatství, nezpůsobuje druhým nepříjemnosti a účastní se spravedlivého boje pro dobro druhých. Kdo zabije druhého v boji, aniž by porušil morální zákony platné v boji, stává se hrdinou a přichází do nebe.
Ó králi, pohlédni na nebe, kde se mocní bohové i démoni projevují ve formě hvězd a umožňují pohyb dalších nebeských těles jako Slunci, Měsíci a Zemi. Přesto hlupáci považují nebe za prázdný prostor. Navzdory pohybům všech hvězd a planet, navzdory bojům mezi bohy a démony či mezi světlem a tmou, není tento prostor pošpiněn, poskvrněn ani jakkoli pozměněn.
Ó prostore, třebaže neseš na svých rukou Slunce i Pána Nárájanu s celou jeho družinou, nezříkáš se temnoty, jež v tobě sídlí. Jaká to záhada! Prostor považujeme za moudrý a inteligentní, protože ho neovlivňují vady a nedokonalosti světů, jež se v něm nacházejí.
Ó prostore, během dne jsi světlý, za svítání i za soumraku rudý a v noci temný. Jsi oproštěn od hmoty a neneseš břímě žádné substance. Jsi považován za máju. Nikdo, ani učenec či mudrc, nemůže skutečně pochopit tebe a tvou roli. Ó prostore, kdo nevlastní nic, dostává vše. Jsi čiré prázdno o sobě, a přece díky tobě se vše rozvíjí, vše bují.
V kosmickém prostoru nejsou města ani vesnice, lesy ani háje, stromy ani stín, a přece každý den prochází Slunce prostorem. Ušlechtilý koná bez výjimky své denní povinnosti, ač mohou být složité či nepříjemné.
Třebaže prostor zdánlivě nedělá nic, usměrňuje růst rostlin a stromů a předchází jejich přílišnému bujení. Prostor je tím, v čem se nekonečný vesmír rodí i v čem zaniká. Jak by bylo možné myslet si, že v prostoru není nic? Učenci to mají nějak popletené.
VI.2.117 – 121
MINISTŘI pokračovali:
(Následující kapitoly jsou opět plné poetických a uměleckých popisů přírody, flóry i fauny, se zajímavými duchovními podobnostmi, z nichž uvádím následující dvě. – pozn. S.V.)
Ó pane, pohlédni na jeřába, jak usilovně a šikovně chytá a pojídá ryby. Nedobří lidé vidí v přirozeném chování jeřába ospravedlnění vlastní krutosti, ospravedlnění toho, že člověk může druhého zničit, dosáhne-li tím svého sobeckého cíle.
Pohlédni na páva. Svoji žízeň hasí v nejčistší dešťové vodě. Nepije znečištěnou vodu z příkopů a kanálů. Čistou vodou si neustále připomíná mraky a déšť, který vodu přináší, a dostává se mu spokojenosti. Je-li srdce pevně oddáno světcům a mudrcům, pak se i z nepříjemného zážitku stává příjemný.
A nyní si králi všimni, jak mluví mladík se svou milou a jak jsou spolu šťastni. Mladík se s dívkou setkává po dlouhém odloučení a je jí zcela okouzlen.
MLADÍK říká:
Moje milá, poslechni, co se mi stalo jednoho dne, když jsem byl pryč. Pozoroval jsem oblaka a modlil se, aby ti zanesla můj vzkaz. Moje touha po tobě byla tak silná, že mě přepadly mdloby. Dech se mi zastavil, vzpomínky zmizely. Tělo bylo chladné a toporné jako kus dřeva. Kdo může popsat to neštěstí při odloučení od milované osoby?
Kolemjdoucí, kteří vše viděli, mysleli, že jsem mrtev. Aby tělo spálili, přichystali pohřební hranici. Položili mě na ní a zapálili oheň. Během pár okamžiků jsem zakusil zvláštní pocity, vjemy a vize. Cítil jsem, že padám do hluboké díry. Ochranou mi byla tvoje láska a rozjímání o tobě. V nitru jsem zakoušel tvou přítomnost. Ještě teď si do nejmenších detailů pamatuji milostné spojení, v němž jsme si jeden druhého užívali a přitom na sebe sama zapomněli. Zároveň jsem kolem sebe viděl všude plameny ohně.
V tuto chvíli dívka omdlela, ale mladík ji zachytil do náruče a přivedl k vědomí.
MLADÍK pokračoval:
Vykřikl jsem „hoří“ a zvedl se ze svých mdlob. Lidé stojící kolem pohřební hranice mysleli, že jsem vstal z mrtvých. Byli z toho jako u vytržení, zpívali a tancovali a pak jsme se všichni vrátili do svých domovů.
VASIŠTHA pokračoval:
Každý ze čtyř králů zrozených z krále Vipasčita příběhy vyslechl a provedl obřad s uctíváním ohně. Před každým se zjevil bůh ohně Agni. Každý z králů vyslovil prosbu, aby mohl vidět celý vesmír složený z pěti prvků v jeho plnosti, a aby nezemřel dřív, než spatří vše, co lze spatřit fyzickým tělem nebo mimo tělo, tedy skrze mysl. Agni jim všem dal své požehnání.
VI.2.124
RÁMA se zeptal:
Pane, jak je možné, že ačkoli byl Vipasčit jedna osobnost s jedním vědomím, zakoušeli jeho čtyři části rozličné touhy?
VASIŠTHA odvětil:
Ačkoli je Vědomí jedno jediné, ne-dvojné a všudypřítomné, zdá se, že se rozděluje podobně jako mysl snící osoby.
Tak jako se předměty odrážejí v čistém zrcadle, tak se vše odráží ve Vědomí, jež je absolutně čiré. Co se objeví před kterýmkoli ze čtyř králů, odrazí se v jeho vědomí a on to zakouší. Ačkoli se zdá, že jógín zůstává na jednom místě, může něco udělat i kdekoli jinde a může cokoli zakoušet ve všech třech časech. Voda, jež je jedna a prostupuje vším, může v jednom okamžiku udělat několik věcí nebo prodělat několik různých zkušeností. Živočichové s více končetinami použijí dvě končetiny k přidržení oběti a dalšími oběť ve stejném okamžiku usmrtí. K ochraně světa provádí jeden Višnu se svými čtyřmi těly nebo čtyřma rukama několik činnost naráz. A podobným způsobem se i král Vipasčit mohl zapojit do více činností najednou.
Tak každý ze čtyř králů spal na své posteli z trávy, každý žil a veselil se v jiné části světa. Běhal po jiném lese a putoval přes jiné pouště. Přebýval na jiném vrcholku hory a v jiné horské jeskyni. Plaval v jiném moři, houpal se na vlnách, běhal s větrem o závod, odpočíval na jiném mořském břehu a pobýval v jiném městě.
Vipaščita, který se vydal na východ, očarovaly na úbočí Hor vycházejícího slunce zvaných Udajagiri na kontinentu Šáka jákšové a on zde na sedm let usnul. Poté se napil skalní vody a na dalších sedm let se proměnil v kámen. Vipaščit, který se dostal na západ k Horám zapadajícího slunce zvaných Astáčala na témže kontinentu, se stal obětí nymfy, jež ho začarovala, aby se s ním celý měsíc mohla veselit. Další Vipaščit pobýval nějaký čas v lese, kde ho jeden z plodů stromu harítakí učinil neviditelným. Vipaščit, jenž šel na východ, byl očarován a strávil deset dnů jako lev a pak přemožen pišáčou žil deset let jako žába. Vipaščit, který šel na sever, přebýval stovky let v hluboké jámě v Modrých horách zvaných Nilagiri na kontinentu Šaka. Vipaščit, který odešel na západ, se pomocí různých manter naučil dovednostem nebešťanů a žil jako vidjádhara celých čtrnáct let.
VI.2.125
Když král, který šel na východ, byl v zajetí kouzla ze skalní vody, zachránil ho západní Vipaščit pomocí svých manter. Když byl král, který šel na západ, začarován v kámen nebo později proměněn v býka, byl to král z jihu, který ho zachránil. Když byl král, který odešel na jih, proměněn v démona, zachránil ho západní král, který toho času žil jako nebešťan, vidjádhara. Když byl král, který odešel na východ, proměněn ve lva, zachránil ho opět král ze západu.
RÁMA se zeptal:
Jak mohli tito jógíni provádět to vše ve třech časech? Prosím, vysvětli mi to.
VASIŠTHA řekl:
Ať už by bylo vysvětlení neosvícených lidí jakékoli, nestarej se o ně. Poslechni si vysvětlení osvícené.
Pro toho, kdo zná Pravdu, existuje pouze čiré, neomezené Vědomí. Svět objektů ve skutečnosti neexistuje. Neexistuje stvoření ani jeho opak. Ten, kdo navždy spočine v čirém a neomezeném Vědomí, je všudypřítomný a všemohoucí. Po všechny časy je vším. Je Já všeho. Pověz, kdo by ho mohl zadržet či omezit? Jak, kde a kdy? Všudypřítomný se projeví, jak chce a kdy chce, neboť je Já všeho. Co není přítomno v Já všeho? Projevuje se tudíž, jak chce, kdy chce a kde chce, v minulosti, budoucnosti či přítomnosti, na poli jemnohmotného i hrubohmotného. Aniž by se vzdal toho, že je čiré Vědomí, je činný na dálku i na blízko a tvoří epochu nebo jen nepatrný okamžik. Všechno existuje v Já, ale projevení je iluze, mája. On sám je nezrozený, nestvořený a nelze jej ničím potlačit či omezit. To, co je, je takové, jaké je. To, co existuje, je masa Vědomí. To samo je třemi světy. Je to Já celého světa. Je to forma světa, jež vznikla v důsledku rozdělení Vědomí na subjekt a objekt. Kdo stvořil pozorovatele, subjekt toho všeho? Jak a kdy?
Pro Vědomí není nic nemožné. Vědomí Vipaščita bylo osvícené, ale nedosáhlo nejvyššího stavu. Proto ač jedno, projevuje se jako cokoli a kdekoli. Ve stavu, kdy existuje obojí, probuzení i neprobuzení, je možné cokoli. Nebylo-li dosaženo nejvyšší Pravdy, je takové zhmotnění možné. Je-li tu částečné osvícení, pak se u člověka projeví psychické síly. Tak mohl každý ze čtyř králů zakoušet stavy, jež měli ostatní tři králové.
RÁMA se zeptal:
Pokud byl Vipaščit osvícený, jak o sobě mohl uvažovat jako o lvu?
VASIŠTHA odvětil:
Mluvím-li o králích jako o probuzených či osvícených, jde jen o slovní obrat. Ve skutečnosti Vipaščit osvícený nebyl. Čtyři Vipaščitové nebyli osvícení, ale nebyli ani nevědomí. Pohybovali se někde mezi tím. U takových lidí jsou vidět jak známky osvícení či osvobození, tak známky nevědomosti a omezení. Jsou osvíceni napůl. To, čeho Vipaščit dosáhl, získal koncentrací, nikoli proto, že by dosáhl nejvyššího stavu. Každá psychická síla neboli siddhi je dosažena koncentrací.
Ten, kdo dosáhl nejvyššího stavu, je oproštěn od nevědomosti a iluze. Jak by takový člověk mohl mít klamné vize, jak by mohl vidět něco iluzorního? U jógínů, kteří praktikují koncentraci a díky milosti a požehnání získají různé psychické síly, lze zaznamenat, že podléhají nevědomosti. Nezaměřují totiž svoji koncentraci na Pravdu, ale na to, co není skutečné.
A je tu ještě něco. I v případě mudrců osvícených za života se během každodenních činností objevuje vnímání hmoty. Mókša neboli osvobození je stav mysli. A přirozené funkce těla se těla stále drží a nemizí. Toho, kdo je osvobozen od nevědomosti a oproštěn od mysli, už mysl nikdy nemůže omezit, podobně jako žádným úsilím nelze na strom vrátit ovoce, které již jednou ze stromu spadlo. Tělo pracuje podle své přirozenosti i v případě osvobozeného mudrce, ale vědomí mudrce je stabilní a stavy fyzického těla jej neovlivňují.
Síly a schopnosti získané koncentrací mohou druzí dobře vidět, ale stav osvobození, kterého člověk dosáhne, druzí nepoznají. Chuť medu musí každý poznat sám, druhým ji ukázat nelze. Osvobozeným se nazývá člověk, který zakoušel stav omezenosti, a s tím i bolest a radost, a je od toho všeho osvobozen. Člověk, jehož vědomí je naplněno klidem a mírem, je pokládán za osvobozeného a ten, jehož srdce a mysl jsou rozrušené a neklidné, za omezeného. Omezení či osvobození nelze vypozorovat z funkcí těla.
Osvobozený mudrc je osvobozený, ať se navenek směje nebo naříká, ať je prohlášen za krále nebo je jeho tělo rozsekáno na tisíc kusů. Uvnitř sebe se neraduje ani netrápí. Nezakouší štěstí ani neštěstí, třebaže se mu všech příslušných zkušeností dostává. Není mrtev, ani když zemřel, nepláče, třebaže naříká, neraduje se, přestože se směje. Takový je osvobozený člověk. Je oproštěn od přitažlivosti a lpění, ač je navenek něčím přitahován nebo na něčem lpí. Není nahněván, třebaže se hněvá. Není pošetilý, třebaže se chová pošetile.
VASIŠTHA pokračoval:
Osvobozeného člověka nenapadají myšlenky jako „to je štěstí“ nebo „to je neštěstí“. Jestliže pochopil, že neexistuje „svět“ ani „já“ a že jedno je zároveň všechno, pak jsou „štěstí“ a „neštěstí“ jenom slova. Osvobozený člověk je oproštěn od trápení, proto jeho smutek zůstává na povrchu.
Říká se, že bůh Šiva utrhl jednu z pěti hlav boha Brahmy, a přestože byl Brahma schopen nahradit ji hlavou jinou, neudělal to, neboť si řekl: „Celý stvořený svět je jen iluze, co tedy budu dělat s další hlavou?“ Brahma nemá co získat, ani když něco udělá, ani když něco neudělá. Ať se děje, co se má dít. Proč by tomu mělo být jinak?
Polovinu těla boha Šivy tvořila jeho družka. Šiva měl dost síly, aby ohněm zničil boha lásky a odolal jakékoli náklonnosti či jakémukoli lpění, a přesto se zachoval tak, jakoby byl ke své družce připoután. Nemá co získat připoutaností ani nepřipoutaností. Ať je všechno takové, jaké je.
Bůh Višnu se zapojuje do různých činností a podněcuje k tomu i druhé. Zabíjí a umírá, rodí se a roste, ačkoli je celou dobu od všeho oproštěn. Lehce by mohl vše odmítnout, ale co by svým odmítnutím získal? Ať je všechno takové, jaké je. To je postoj toho, kdo se ustálil v pochopení, že jediné, co existuje, je neomezené Vědomí.
Slunce, Měsíc i Oheň vykonávají své přirozené funkce, ačkoli je každý z nich bytostí osvobozenou za života, džívamuktou. Učitel bohů Brhaspati i učitel démonů Šukra jsou též osvobozenými bytostmi, přestože hrají role velitelů nepřátelských armád a bojují proti sobě jako nevědomí lidé. Král Džanaka je osvobozený mudrc i vládce účastnící se těžkých bojů. Bylo tu již několik králů mudrců, kteří navenek plnili své královské povinnosti a uvnitř zůstávali osvobozeni od všech omezení. Při vykonávání světských záležitostí se osvícený člověk chová podobně jako člověk nevědomý. Rozdíl je ve stavu jejich vědomí. Je-li tu omezení, jde o stav podmíněný, a je-li tu osvobození, o stav nepodmíněný. I někteří z démonů dosáhli osvobození, například Bali, Prahláda, Namuči, Vrtra, Andhaka či Mura. Osvícené Vědomí není ovlivněno vznikem ani zánikem chtění či nechtění, mentální činností ani duševním uvědoměním. Je-li člověk pevně ustálen v neomezeném a nepodmíněném Vědomí, i tyto rozdíly vymizí. S rozdílností, kterou lidé ve stvořeném světě zakoušejí, je to stejné jako s barvami duhy, jde pouze o jev, zdání.
Svět se projevuje ve spojení s neomezeným Vědomím, podobně jako prostorovost, tedy prázdno a vzdálenost, se projevuje ve spojení s prostorem.
VI.2.126
VASIŠTHA pokračoval:
Teď ti povím, co se stalo se čtyřmi Vipaščity. Jednoho zabil slon. Druhého unesl jákšasa a hodil do hořícího ohně. Třetího vzal do nebe nebešťan vidjádhara, ale Vipaščit se nepoklonil Indrovi, králi bohů, a ten ho proklel a proměnil v popel. Čtvrtého zabil krokodýl.
Každý z bývalých králů, nyní přebývajících v jemnohmotném těle, viděl svou minulost ve své mysli, kde se tak utvořily jemné pocity a dojmy. Každý z nich viděl v prostoru svého vědomí vesmír s oceány a horami, městy a vesnicemi, Sluncem a Měsícem, mraky a hvězdami. Viděli svá předchozí těla a obdařeni jemnohmotným tělem neboli ativáhikou viděli v prostoru před sebou i svá budoucí fyzická těla. V důsledku předchozích vzpomínek a dojmů pochopili, že jsou bytostmi oděnými do fyzických těl proto, aby mohli být svědky velkoleposti světa. A k tomu, aby poznali skutečnou velikost a rozlehlost země, cestoval každý z Vipaščitů do jiné říše.
Západní Vipaščit překonal sedm kontinentů a sedm moří. Šťastnou náhodou potkal boha Višnua, od něhož obdržel nejvyšší moudrost. Pět let setrval v samádhi, poté opustil fyzické tělo a dosáhl nirvány.
Východní Vipaščit přebýval v blízkosti měsíčních paprsků a neustále rozjímal o Měsíci, proto dosáhl měsíční říše.
Jižní Vipaščit porazil všechny své nepřátele a dosud v zemi vládne, neboť nepřišel o své vzpomínky ani přesvědčení.
Severní Vipaščit byl sněden krokodýlem, ale v jeho těle žil ještě tisíc a jeden rok. Když krokodýl zemřel, vynořil se Vipaščit z jeho těla jako další krokodýl, přeplaval oceány, překonal obrovské ledové kry a dosáhl jezera bohů zvaného Suvarna, kde zemřel. A stejně jako se kus dřeva, ležící mezi uhlíky v ohni, stává ohněm, tak se severní Vipaščit, jenž zemřel v říši bohů, stal bohem.
Tento Vipaščit dosáhl hranice zemské úrovně, pohoří Lókalóka. Pamatoval si je ze svých minulých životů. Toto pohoří přesahuje svou výškou ostatní. Jedna jeho strana je osvětlena, zatímco druhá ne, a země je odtud vidět jako hvězda v dálce. Vipaščit odešel do části, jež zůstává ponořena ve tmě. Dál už je jen velké prázdno, v němž není země a nejsou žádné bytosti, pohyblivé ani nepohyblivé. V něm neexistuje ani možnost stvoření.
VI.2.127
RÁMA se zeptal:
Prosím, řekni mi, jak existuje země či pohoří Lókalóka a jak se otáčí hvězdná sféra.
VASIŠTHA odvětil:
Jako si malé děcko v prázdnu představí věc na hraní a věří tomu, že tam tato věc skutečně je, tak se v neomezeném Vědomí objeví představa o existenci země. Kdo má poruchu zraku, vidí obrysy a skvrny tam, kde nic není. A podobně se v okamžiku, jemuž se říká stvoření, objevuje v neomezeném Vědomí představa o existenci země. Město, které se objeví v mysli snílka, nepotřebuje ke své existenci žádný základ. Jediným základem je představivost či fantazie člověka. Podobně je základem pro tento svět prožívání, jímž disponuje neomezené Vědomí.
Ať se ve Vědomí objeví cokoli, jakkoli a s jakýmkoli trváním, tak se to takto projeví v důsledku síly Vědomí. Proto stejně jako člověk s poruchou zraku vidí skvrny v prázdném prostoru, tak ve Vědomí existuje země i se vším ostatním. Pokud Vědomí na samém počátku uvidí vodu padající vzhůru a plameny ohně směřující dolů, bude tyto elementy takto vidět i nadále. Ale poněvadž Vědomí vidělo a vidí v prostoru klesat zemi směrem dolů, vzhledem k ní se vědomí zdá stoupat vzhůru. Tak vzniká dualita a opačný směr pohybu.
Hranici zemské úrovně tvoří pohoří Lókalóka. Za ním je hluboká propast naplněná naprostou temnotou, v níž ale něco tu a tam existuje. Protože je hvězdná sféra se svými hvězdami ve velké vzdálenosti od pohoří Lókalóka, zdá se být někde světlo a jinde tma. Celá hvězdná sféra s výjimkou hvězd na pólech se neustále otáčí kolem své osy. To vše ale není nic jiného než představa vznikající v čirém Vědomí.
Za světy a zemskou úrovní ohraničenou pohořím Lókalóka vytváří hvězdná sféra něco podobného slupce jablka. To vše ale není nic jiného než představa vznikající v čirém Vědomí a neměli bychom to chápat tak, že tyto světy existují jako skutečnost.
Za sférou hvězd je další sféra dvojnásobně velká. Též je částečně ozářená a částečně tone v temnotě. Vše je sevřeno dvěma čepičkami, jednou nahoře a druhou dole, mezi nimiž je prostor. Tento vesmír je jakýmsi kosmickým diskem, ozářeným Sluncem a hvězdami. Co v tom všem je nahoře a co dole? Stoupající a klesající, pohyblivý a nehybný, to všechno jsou představy vznikající ve Vědomí. Nic z toho neexistuje doopravdy.
VI.2.128
VASIŠTHA pokračoval:
Popis vesmíru, jež jsem ti podal, je výsledkem přímé zkušenosti, nikoli nějakého logického uvažování. Vedle toho jsou tu další vesmíry, o nichž jsem již nemluvil. Vždyť jaký má smysl zkoumat povahu světa, který je téže povahy jako sen? Moudrý člověk neztrácí čas mluvením o zbytečnostech.
Nejseverněji leží hora Méru a nejjižněji se táhne pás pohoří Lókalóka. Obyvatelé různých úrovní vědomí a různých světů zakoušejí zhmotnění právě těchto světů, ne jiných.
Řekl jsem ti o dvou čepičkách vesmíru. Kromě nich obklopuje celý vesmír voda a tento vodní obal je co do velikosti desetinásobkem vesmíru. Za tím je další obal, tentokrát ohňový, a ten je opět desetinásobně větší než předchozí. Za ním je obal větrný a pak úroveň prostoru, obojí také desetinásobné vůči předchozímu
Ještě za tím vším je neomezený prostor, který není osvětlený ani tmavý. Je naplněn čirým Vědomím. Je bez začátku, bez středu a bez konce. Neustále v něm na různých místech vznikají a zase zanikají miliardy vesmírů. V tomto neomezeném prostoru neexistuje bytost, která by představu těchto vesmírů zakoušela, tyto vesmíry však existují tak, jak existují.
Nyní si poslechni příběh Vipaščita, který pobýval na vrcholcích hor Lókalóka. Když tento král zemřel, viděl, jak jeho tělo požírá ohromný sup. Ve vědomí krále nevznikla představa dalšího fyzického těla, ale ani nedošlo k osvícení. Král si proto přál pokračovat v další činnosti. Pro čistě mentální činnost není fyzické tělo potřeba. V případě iluze, snu, denního snění a halucinací vytváří mysl svoji sféru zvanou ativáhika, jemné tělo. Až když je ono zapomenuto a opuštěno, vzniká fyzické tělo. Jakmile člověk vhodným pátráním a dotazováním pochopí neskutečnost fyzického těla, objeví se znovu ativáhika.
Pátrej tedy po podstatě jemného těla, ativáhiky, dokud nepřijde pochopení, že jedinou skutečností je neomezené Vědomí. „Kde je dualita, kde je nenávist či náklonnost? Vše je ryzí Šiva, bez počátku a bez konce.“ Takové pochopení znamená osvícení.
Vipaščit zůstával v jemném těle, stále neosvícený. Byl obklopen temnotou jako plod v děloze. Poté zakoušel úrovně země, vody, ohně, vzduchu a prostoru. Začal zkoumat podstatu svého jemného těla a uvažoval: „Co vlastně mě, jenž jsem čiré Vědomí, udržuje?“ Vstoupil do neomezeného prostoru Brahmy a zde viděl vše. Neprozkoumal však iluzorní podstatu nevědomosti, a proto v ní stále zůstával, ačkoli ve skutečnosti žádná nevědomost není a jediné, co existuje, je Brahman.
VI.2.129
VASIŠTHA pokračoval:
Další Vipaščit dosáhl téhož stavu vědomí poté, co dlouho putoval z jednoho kontinentu na druhý a dosáhl neomezeného prostoru Brahmy, v němž viděl milióny vesmírů. V tomto stavu je i nyní. A další Vipaščit se stal obětí vlastních podmíněností a poté, co opustil své původní tělo, se stal jelenem a žije v horách.
RÁMA se zeptal:
Pane, jestliže král Vipaščit měl pouze jednu vásanu, jednu podmíněnost, jak se z ní mohlo stát vícero různých podmíněností, jež každému ze čtyř králů přivodily jiné následky?
VASIŠTHA pokračoval:
Vásaná dané bytost je těžší či lehčí podle opakovaných úkonů a opakujících se důsledků. Má na ni vliv čas, místo i konkrétní činnost. Pokud se dostatečně zjemní, změní se v něco jiného. Je-li však pevně ukotvena, ke změně nedojde. Na jedné straně je tu čas, místo a činnost, tedy opakování zvyků pramenících z vásán, na straně druhé je tu vásaná sama o sobě. Okolnosti a vásaná jednají v závislosti jedna na druhé. Co je silnější, to zvítězí. Čtyři krále to táhlo do různých směrů, ač měli na začátku tutéž vásanu. Dva z nich byli lapeni do sítě nevědomosti, jeden se stal osvíceným a jeden jelenem.
Ti dva stále zůstávají v nevědomosti a nemohou z ní nalézt cestu ven. Nevědomost je v určitém slova smyslu též neomezená, neboť nemá skutečnou existenci. Jakmile však v sobě člověk probudí vnitřní světlo a v tomto světle ji začne zkoumat, nevědomost v okamžiku zmizí.
Vipaščit, který putoval z místa na místo, z jedné země do druhé, viděl iluzorní stvoření. Viděl iluzorní svět, jenž není nic jiného než Brahman. Dostal se do blízkosti svatých mužů a s jejich pomocí pochopil pravdu o iluzorním vnímání světa. V tom okamžiku dosáhl neomezeného Vědomí, dosáhl Brahman a jeho nevědomost i jeho tělo přestaly existovat.
Pověděl jsem ti příběh o Vipaščitovi. Nevědomost je neomezená, stejně jako je neomezené Brahman, poněvadž nevědomost nemá nezávislou existenci, není tedy od Brahman oddělená. To, co tu či jinde, teď nebo poté, pozoruje bezpočet vesmírů a světů, není nic jiného než neomezené Vědomí. Pokud tu takové pochopení není, říká se tomu nevědomost. Pokud tu takové pochopení je, označuje se toto Vědomí jako Brahman. Mezi nevědomostí a Brahman není rozdíl, neboť rozdílnost je nevědomostí, jež není skutečná, jež je ve skutečnosti Brahman. Rozdílnost vzniká jako jev ve Vědomí a je tudíž od Vědomí neoddělitelná. Projevený svět není nic jiného než Brahman a rozdílnost není nic jiného než Vědomí.
RÁMA se zeptal:
Jak se stalo, že Vipaščit nemohl dosáhnout čepičky vesmíru stvořeného Brahmou?
VASIŠTHA odvětil:
Ve chvíli, kdy se zrodil Stvořitel Brahma, zatlačil oběma rukama od sebe. Co bylo nahoře, odsunul víc nahoru, co bylo dole, šlo ještě víc dolů. Mezi těmito dvěma póly je prostor a nacházejí se v něm všechny stvořené prvky. Prostor se jeví jako nekonečný a tmavě modrý. Voda ani jiné základní prvky nemohou prostor poskvrnit. Ve skutečnosti v něm vůbec nejsou. Prostor je na nich nezávislý, existuje tam, kde si člověk myslí, že existují základní prvky. A tyto prvky jsou jen představy jedince.
Vipaščit se vydal na cestu s tím, že prozkoumá dosah nevědomosti, a začal zkoumat hvězdnou sféru. Brahman je neomezené, proto i nevědomost o Brahman je neomezená. Není-li dosaženo Brahman, je tu nevědomost. Je-li dosaženo Brahman, je tu zjištění, že nevědomost neexistuje. Ať šel Vipaščit, jak chtěl daleko, stále putoval říší nevědomosti.
Co se týká dalších Vipaščitů, jeden dosáhl osvobození, jeden se stal jelenem a další též putuje v nevědomosti. Dva králové, kteří putují po vzdálených světech, jsou mimo dosah vašeho vědomí, ale ten, který se stal jelenem, v dosahu je. Tento Vipasčit nejprve putoval vzdálenými světy, až se usadil v jednom odlehlém koutu neomezeného prostoru Vědomí, právě v našem světě, a zde žil jako jelen.
RÁMA se zeptat:
Vipaščit žil v tomto světě, ale pak odsud odešel pryč. Jak je možné, že se jelenem stal zase v tomto světě?
VASIŠTHA odvětil:
Kdo má nohy a ruce, ten o nich ví, a stejně tak já vím o všem, co existuje v Brahman, neboť Brahman je mé vlastní Já. Minulost nezná budoucnost a vice versa, ale Vědomí, nerozdělené plynutím času, si je vědomo všeho. V tomto Vědomí je všechno "zde", třebaže nějaká věc může být pro obyčejné vnímání velmi vzdálená. Proto vidím svět, v němž Vipaščit putoval, a vidím i to, jak se stal právě v tomto světě jelenem. Dokonce vím, kde je tento jelen nyní. Je to jelen, kterého ti věnoval darem král z království Trigarta.
Vasištha domluvil a Ráma, stejně jako ostatní přítomní, strnuli v údivu. Ráma hned vyslal sloužící, aby jelena přivedli. Všechny shromážděné mudrce spojilo stejné překvapení i stejná myšlenka: "Mája je bez hranic, je neomezená."
VI.2.130
RÁMA se zeptal:
Ó mudrci, jakými prostředky, jak a za pomoci koho by mohl být tento jelen osvobozen ze své nešťastné existence?
VASIŠTHA odvětil:
Jediný způsob, jak se vymanit z neštěstí, je vrátit se k původní příčině. Jiná cesta, která by vedla ke štěstí a úspěchu, není. Král Vipaščit uctíval oheň a podobně jako zlato získá v ohni svůj původní lesk, obnoví jelen vstupem do ohně svůj původní stav bytí. Dávej pozor, teď přiměji jelena vstoupit do ohně.
VALMÍKI řekl:
Jakmile to Vasištha řekl, usrkl trochu vody ze své posvátné nádoby a bez jakéhokoli paliva založil uprostřed síně oheň. Oheň hořel jasně a čistě, bez jisker a kouře. Shromáždění mudrci uvolnili ve středu síně místo. Oheň se jelenovi jistě líbil, neboť radostí začal poskakovat. Vasištha se ponořil do hluboké koncentrace a udělil jelenovi požehnání, které mu umožní osvobodit se od svých minulých špatných sklonů. Vznesl dále modlitbu k bohu ohně Agnimu.
VASIŠTHA se modlil:
Ó Agni, vzpomeň na předchozí existenci tohoto jelena a vrať mu prosím jeho předchozí formu. Ať je z něj opět král Vipaščit.
Jakmile Vasištha vyslovil tato slova, jelen se s nadšením vrhl do ohně. Chvíli tam setrval, zatímco se všichni přítomní napjatě dívali. Postupně se jelen začal proměňovat v lidskou bytost. Stál tu člověk zářící vnitřní krásou a jasem. Jakmile vystoupil z ohně, oheň zmizel. Všichni přítomní zvolali: "Ach, jaká záře neboli bhá z něho vychází! Jeho světlo, bhása, je jako světlo Slunce.“ Tak se mu začalo říkat Bhása.
Bhása v hluboké kontemplaci okamžitě poznal, co se v jeho předchozích zrozeních událo.
Mezi přítomnými zatím ustal rozruch a rozhostilo se ticho. Bhása vstal, šel k mudrci Vasišthovi a hluboce se mu poklonil. Vasištha mu na oplátku udělil požehnání.
VASIŠTHA řekl:
Kéž tě opustí nevědomost, jíž jsi tak dlouho podléhal.
Nato Bhása vzdal úctu Rámovi a byl uvítán králem Dašarathou.
KRÁL DAŠARATHA řekl:
Vítej králi a posaď se. Dlouhý čas jsi putoval v této samsáře. Nyní zde spočiň.
KRÁL DAŠARATHA se obrátil k ostatním přítomným:
Jako slon spoutaný řetězy musel tento král Vipaščit podstoupit bezpočet zkoušek a trápení. Jaké jen pohromy způsobuje nedokonalé vidění skutečnosti a překroucené chápání pravdy. Je s podivem, jakou sílu má nevědomost, ač ve své podstatě ani neexistuje, když dokáže vykouzlit tak rozličné světy a tak rozličné zkušenosti.
VI.2.131
VIŠVÁMITRA řekl:
Ó králi, i tak je mnoho těch, kteří nedošli k nejvyššímu poznání a osvícení, a stále proto bloudí v této samsáře. Je tu král, který pobýval v této samsáře milión a sedm set tisíc let. Nevědomého člověka zajímá zkoumání podstaty světských objektů, takže se neustále točí v kole samsáry a nedokáže svoji pozornost obrátit jinam.
Stvořený svět existuje v neomezeném prostoru jen jako představa v mysli Stvořitele Brahmy. Lidé běhají po zemském povrchu jako malí mravenci po míči stále dokola. V prostoru není dole ani nahoře. To, kam věci padají, se nazývá dole, a to, kam vzlétají ptáci, se nazývá nahoře.
V tomto světě existuje království zvané Vátadhana. V tomto království žili tři princové, kteří se jednou rozhodli, že zjistí, co všechno svět obsahuje, a půjdou kvůli tomu až na samý kraj světa. Nějakou dobu zkoumali věci zemské, pak zkoumali objekty v oceánech. Šli z jednoho zrození do druhého a stále pokračovali ve své snaze dosáhnout úplného poznání světa. Žádného konce se nedobrali, neboť tak jako mravenci po míči, běhali i oni celou dobu jen z jednoho místa na druhé. A tak po této zemi putují dodnes.
Iluze samsáry je bez konce. Iluze vzniká jako představa v neomezeném Vědomí, proto se i ona zdá neomezenou. Základem pro tuto představu je nejvyšší Brahman. Iluze i Brahman, obojí je čiré Vědomí. A ve Vědomí není rozdělenost, podobně jako není rozdíl mezi prostorem a prázdnotou. Víry a proudy, které vznikají na vodní hladině, nejsou nic jiného než voda. Když tu nemůže existovat nic jiného než Vědomí, jak by mohlo existovat něco jiného než Vědomí? Neomezené Vědomí se samo od sebe projeví jako svět, aniž by to však bylo jeho záměrem. Ať si Vědomí přeje projevit se kdekoli a v jakékoli formě, projeví se a v této formě zakouší vlastní podstatu tak dlouho, jak se mu líbí.
Stejně jako bychom uvnitř hory našli balvany a kameny všech možných velikostí, tak v nejmenší částečce neomezeného Vědomí existuje možnost jakékoli zkušenosti. Všechny takové zkušenosti existují a kdekoli neustále zakoušejí svůj vlastní způsob zakoušení. Ve skutečnosti ovšem zkušenost neexistuje jako zkušenost, ale jen jako neomezené Vědomí. Všechny tyto mnohovrstevné zážitky dohromady nazýváme světem a svět je zářícím projevem Brahman. Je však záhadou, že si toto neomezené Vědomí, aniž by se vzdalo své skutečnosti, pomyslí „já jsem džíva “.
A nyní nám, králi Bháso, pověz o svých minulých zážitcích.
BHÁSA řekl:
Neúnavně jsem procházel mnoha zeměmi a vídal mnoho věcí. Různými způsoby jsem zakusil mnohé a vše si dobře pamatuji. Během té dlouhé doby jsem prožil nejrůznější radosti a nejrůznější trápení v mnoha tělech a na mnoha vzdálených místech tohoto neomezeném prostoru. V důsledku požehnání, jichž se mi dostalo, i kleteb, které na mě byly uvaleny, jsem měl různá těla a ve svých vtěleních jsem viděl bezpočet věcí i situací. Byl jsem předurčen k tomu, abych viděl a zakoušel vše, co lze. Takové bylo požehnání od boha ohně Agniho. Ač jsem tedy žil v různých tělech a v různých úrovních, stále jsem sledoval původní záměr dosáhnout důkladného poznání světa.
Tisíc let jsem žil jako strom. Během tohoto jsem musel přetrpět mnoho strastí. Moje mysl byla zcela soustředěna ve mně samém a bez její pomoci jsem kvetl a rodil plody. Sto let jsem byl jelenem na hoře Méru. Měl jsem zlatou barvu, běhal po zelené trávě a miloval hudbu. Byl jsem velmi malý, tudíž mírný a nebojovný. Padesát let jsem byl sarabha (osminohé zvíře silnější než lev). Poté se ze mě stal nebešťan vidjádhara. Patnáct tisíc let jsem žil jako labuť, přičemž mojí matkou byla labuť převážející Stvořitele Brahmu. Sto let jsem naslouchal božské hudbě služebníků Nárájany neboli boha Višnua. Pak jsem se stal šakalem v lese a žil v křoví. Do křoví se jednoho dne vrhl mohutný slon, já zahynul a slona zabil lev. V jiném světě jsem se stal nymfou a v důsledku kletby jednoho mudrce jsem celou polovinu věku prožil o samotě. Dále jsem žil sto let jako pták valmika. Když bylo zničeno mé hnízdo a já ztratil i svého partnera, dožil jsem zbytek života sám v ústraní. Získal jsem jistou dávku nezaujatosti a stal se asketou.
Viděl jsem mnoho zvláštních věcí. Viděl jsem svět celý z vody. Viděl jsem ženu, v jejímž těle se jako v zrcadle odrážely tři světy. Když jsem se jí zeptal, kdo je, řekla: „Jsem čiré Vědomí a všechny světy jsou mými částmi. Tak jako v tobě vzbuzuji údiv já, tak je hodno údivu i vše ostatní. Dokud nepohlédneš na všechno se stejným údivem, nepoznáš pravou podstatu. Všechny světy jsou vlastními částmi člověka. Slyším je všechny, jako člověk slyší zvuky během snu.“ Bezpočet bytostí jsem v ní viděl vznikat a bezpočet bytostí jsem v ní viděl zanikat.
Jinde jsem zase viděl prapodivné mraky, které vydávaly hrozivé zvuky vybuchujících střel a na zem z nich pršely zbraně. Viděl jsem zemi celou zahalenou ve tmě a vesnice odplouvající do vzdálených světů. Viděl jsem i vaši vesnici v jiném světě. Viděl jsem, jak někde měly všechny bytosti stejnou povahu a stejné vlastnosti. Viděl jsem svět, kde nebyly hvězdy, Slunce ani Měsíc, ale nebyla tam tma, neboť jeho obyvatelé vydávali jasnou zář. Neexistuje svět, který bych neviděl, ani nic, co bych nezažil.
VI.2.132
BHÁSA pokračoval:
Jednou jsem v zahradě usnul ve společnosti nebeské nymfy. Náhle jsem se probudil a zjistil jsem, že pluji na vodě jako stéblo trávy. Překvapeně jsem se ptal nymfy, co se děje. Nymfa mi to vysvětlila: „Poblíž je kamenná hora a při dorůstajícím měsíci se spodní vody zvednou a zaplaví okolí. V radostném potěšení, jež jsme spolu prožívali, jsem tě na to zapomněla upozornit.“ To řekla, chytila mě a lehounce jsme se vznesli a pluli prostorem. Prožil jsem s ní sedm let na vrcholku hory Mandara.
Putoval jsem po světech, kde lidé sami zářili. Viděl jsem svět, v němž nebyl žádný směr jako západ či východ, nebyl tu den a nebyla tu noc, nebyly tu posvátné texty ani diskuse či polemiky a nebyl tu rozdíl mezi bohy a démony.
Poté jsem se stal nebešťanem zvaným Amarasóma a žil čtrnáct let jako asketa. Obdařen požehnáním boha Agniho jsem dokázal velkou rychlostí létat prostorem. Někde jsem spadl do oceánu a jinde jen zakoušel vzrušení z pádu. Jedinou mou činností bylo létání. Postupně mě to vyčerpalo a já na dost dlouhou dobu usnul.
Zatímco jsem spal, ocitl jsem se ve světě snů a opět zakoušel nejrůznější světy i objekty. Byl ve mně velký neklid. Na čem mé oči spočinuly, tam jsem v okamžiku byl, spatřil zas něco jiného a bez ohledu na to, jak daleko to bylo, zase jsem se ocitl na dalším místě.
Mnoho let jsem velmi rychle cestoval z jednoho světa do druhého. Konce této projevené nevědomosti zvané objektivní vesmír jsem však stále nedohlédl, neboť podobně jako je u dítěte pevně zakořeněný strach z duchů, je iluze světa pevně zakořeněná ve mně. Ač jsem si po důkladném zkoumání uvědomoval, že „toto není skutečné“, přesto pocit „toto je“ nezmizel. Okamžik za okamžikem další a další zážitky radostí či bolestí vznikaly a zase zanikaly jako vlny v říčním proudu.
Vzpomínám také na vrcholek vysoké hory, která bez Slunce i Měsíce zářila vlastním světlem. Nádherná podívaná pro všechny, kteří rádi pobývají v samotě a odloučení.