|
Haiku je japonská zenová poezie, která v několika málo verších zachycuje přítomný okamžik a vyvolává v člověku prožitek tohoto okamžiku. Nevyžaduje přemýšlení o významu veršů, ale naopak klid mysli, díky němuž může čtenář opravdu odhalit krásu haiku. Přejeme Vám klidnou mysl a krásné chvíle s haiku. |
|
Žhavé slunce odplouvá do moře po řece Mogami. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Na horské stezce pojednou slunce vyšlo z broskvových květů. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Do staré tůně skočila žába. Žbluňk. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Vánek z hory Fudži jsem nabral na vějíř - můj dárek z Eda. (*Edo: starý název pro Tokyo) Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Zimní den, na koni přimrzlý můj stín. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Nevšímán chodci u vaší chýše stojí kvetoucí kaštan. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Od novoluní mé srdce nemlčelo. Dnes mlčí - štěstím. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Jaký zázrak - svěží zelení prosvítá sluneční záře. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Na stéblo trávy vážka sedá a stéblo jí sednout nedá. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Mete zahradu a zapomíná na sníh - to je ale koště. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Přes měsíce kotouč, studené slzy prší. Blíží se podzim. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Sněm samurajů. Slova ostrá jako čerstvá ředkev. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Popsaný vějíř chtěl jsem roztrhnout, ale loučení bolí. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Jaro odchází, ptáci pláčou, i ryby mají oči plné slz. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Jedné noci poctil mě návštěvou zloděj a vzal s sebou rok. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Slavík zpívá po celý den. A den není dost dlouhý. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Mrak. Pokouší se pohltit měsíční paprsky. Tropický déšť. Macuo Bašó (1644 - 1694) |
|
Měsíčná noc v moci má řeku i celou snovou krajinu. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Slimáček malý pomalinku šplhá na horu Fudži. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Třikrát se po ní oženeš a vážka ti stejně zasedne místo na letní rohoži. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Člověk se za ní žene a světluška stejně unikne i kdybys duši vypustil. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Nemyslím na něj, nedívám se, a přece tam je - můj dům. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Bože to výská. Pálím staré chrastí. Čemu se směje? Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Pod rozkvetlou sakurou bodl mě komár a já nadávám i květům. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
V očích vážky se zrcadlí vzdálené hory. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Uprostřed oltáře v místě nejsvětějším zpívá cikáda. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Vážka v červených šatech letí na slavnost. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Dítě vzlyká: "Já to chci!" Jasný úplněk. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Žába se tváří, jako by právě na oblohu vykvákla mrak. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Musím se obrátit na bok, dej si pozor cvrčku. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Ztracen v bambusu. Zazáří však, vyjde-li Měsíc. Můj dům. Kobajaši Issa (1763 - 1827) |
|
Proklouzl rybářskou sítí, nevšímá si nalíčených šňůr. Měsíc na vodě. Josa Buson (1716-1784) |
|
Z rýžových polí už opadla voda. Strašák má nohy jak chůdy. Josa Buson (1716-1784) |
|
Do temnot staré studně padá květ kamélie. Josa Buson (1716-1784) |
|
Na obrovitém chrámovém zvonu sedí motýlek spící. Josa Buson (1716-1784) |
|
Polyká mraky a vydechuje květy hora Jošino. Josa Buson (1716-1784) |
|
Bílý lotos, uříznout či nechat - mnichův hlavolam. Josa Buson (1716-1784) |
|
Jako bych nedržel nic. Motýl v hrsti. Josa Buson (1716-1784) |
|
Buddhistický obřad. Vycházím z temna chrámu. Ó, květy třešní! Enomoto Kikaku (1660 - 1707) |
|
Půvabné ryby. Ach, kdyby starý rybář moh si jich dopřát! Enomoto Kikaku (1660 - 1707) |
|
Ve snu bodnut dýkou... Byl to vskutku jen sen? Štípla mě blecha. Enomoto Kikaku (1660 - 1707) |
|
Na větvích třešní vzdor znějící zvonům chrámu se květy drží! Enomoto Kikaku (1660 - 1707) |
|
Jak šťastný žebrák! Obloha i země je mu letním šatem. Enomoto Kikaku (1660 - 1707) |
|
Když jsem vše zametl, zas na zem spadlo pár květů kamélií. Šida Jaba (1662 - 1740) |
|
Ó, slavík zpívá! V tu chvíli u vrat křičí prodavač lusků. Šida Jaba (1662 - 1740) |
|
Zas květ se snesl. Tak pomíjí a hyne i lidský život. Uedžima Onicura (1660-1738) |
|
Datel si hledá strom prohnilý, ač kolem sakury kvetou. Naito Džósó (1661 - 1704) |
|
V úsvitu rána fialky šikmo leží; krtkovo dílo. Nozawa Bončo (1640 - 1714) |
|
Zbloudilé dítě, ač neustává plakat, světlušky chytá. Jošida Rjúsui(asi 1691–1758) |
|
Do staré tůně jsem pak skočil i já. A žába nikde. Kameda Bósai (1752 - 1826) |
|
Tluču mouchy tluču komáry tluču sám sebe. Taneda Santóka (1882-1940) |
|
Měsíc ve vodě, hned rozbitý na střípky a hned zase celý Mistr Džošu |
|
Zloděj ho tu zapomněl. Měsíc v okně. Ryōkan Taigu (1758–1831) |
|
Oslnivé je světlo Měsíce. Pokud se zas narodím, tak jako borovice na vrcholku hory Ryōkan Taigu (1758–1831) |