Jóga Vásištha
(Z anglického předkladu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová.)
KNIHA ŠESTÁ: O osvobození
Učení Pána Šivy
VASIŠTHA pokračoval:
Nějaký čas jsem pobýval v příbytku Pána Šivy na hoře Kailása. Uctíval jsem Šivu a praktikoval odříkání. Byl jsem obklopen dokonalými mudrci, v jejichž přítomnosti se často rozmlouvalo o pravdách svatých textů.
Jednoho večera jsem prováděl uctívání Pána Šivy. Ovzduší bylo naplněno klidem a tichem. Celý les byl ponořen do tmy tak husté, že by se dala nožem krájet.
Najednou jsem zahlédl jasné světlo. Spatřil jsem ho svým vnějším zrakovým smyslem, zatímco svým vnitřním smyslem jsem pronikl do jeho podstaty. Uviděl jsem samotného Pána Šivu, jak prochází kolem. Jednou rukou držel svoji choť Párvatí a před ním kráčel býk Nandi, který mu klestil cestu. Zakusil jsem Jeho božskou přítomnost, kterou ostatní kolem mne již znali.
Šel jsem za Pánem Šivou, pozdravil jsem Ho a náležitě uctil. Nějakou chvíli jsem před Ním stál jako opařený a nedokázal jsem od Jeho božského zjevení odtrhnout zrak. Pak ke mně začal Šiva promlouvat a já mu odpovídal.
(Následuje rozhovor Vasišthy se Šivou – pozn. L.V.)
ŠIVA se zeptal:
Postupuje tvé odříkání uspokojivě a bez překážek? Ustaly už všechny tvé vnitřní obavy a dosáhl jsi toho, co stojí za to dosáhnout?
VASIŠTHA odpověděl:
Nejvyšší Bože, ten, kdo má štěstí být Tvým oddaným, neshledá nic, čeho by bylo těžké dosáhnout, a nezakouší žádný strach. Každý ve světě se v úctě sklání před těmi, jež jsou Tobě oddáni a neustále si Tebe připomínají. Jen takové země, cesty, hory a vesnice, kde přebývají lidé, jež jsou bezvýhradně a celým srdcem Tobě oddáni, lze považovat za hodny svého pojmenování. Neustálé připomínání si Tebe, Pane, je důsledek zásluh z předchozích zrození a také záruka ještě větší blaženosti v budoucnosti. Je to jako nádoba plná nektaru, jako otevřené dveře k osvobození. Tím, že nosím tento vzácný zářící drahokam neustálého připomínání si Tebe, zažehnal jsem pohromy, které by mne jinak mohly v budoucnu sužovat.
Ó Pane, ačkoli jsem díky Tvé milosti dosáhl stavu Sebenaplnění, toužím pochopit více. Prosím, pouč mne. Jaký způsob uctívání ničí všechny hříchy a dává příslib všeho dobrého?
ŠIVA řekl:
Víš, kdo je Bůh? Bůh není Višnu, Šiva ani Brahma, není to vítr, Slunce ani Měsíc, není to bráhman ani král, nejsem to já ani ty, není to Lakšmí a není to mysl. Bůh je bez formy a nedělitelný (není rozdělen na objekty). A tato vznešenost neboli dévanam, jež není stvořená a je bez počátku a konce, se nazývá Bůh, Šiva nebo čiré Vědomí. Právě To má být uctíváno a To samo je vším.
Není-li člověk schopen uctívat takového Šivu, pak je veden k uctívání formy. Uctívání formy však dává jen konečný výsledek, zatímco uctívání Boha bez formy přináší neomezené blaho. Kdo přehlíží Neomezené a je oddán omezenému, jakoby se vzdával zahrady potěšení a vyhledával trnité křoví. Přesto mudrci někdy pro radost uctívají i formu.
To nejdůležitější při uctívání je moudrost, sebeovládání a vnímání Já ve všech bytostech. Já samo o Sobě je Pán Šiva, jehož je třeba uctívat vždy květy moudrosti.
VASIŠTHA se zeptal:
Řekni mi, prosím, jak se tento svět promění v čiré Vědomí a jak se toto čiré Vědomí projeví jako džíva a jiné objekty.
ŠIVA odvětil:
Jediné, co existuje, je čid-ákáša neboli neomezené Vědomí, jež jediné existuje i po kosmickém zániku a existuje i nyní, zcela prosté jakéhokoli dělení na subjekt a objekt. V důsledku pohybu energie ve Vědomí se myšlenky a představy vzniklé ve Vědomí vyzařují jako stvořený svět. Je to stejné, jako se tvoří sny ve spánku. Je zcela nemožné, aby nějaký objekt vnímání existoval vně všudypřítomného neomezeného Vědomí.
Všechna pohoří, celý svět, nebe, Já, džíva, jedinec i prvky, z nichž je svět stvořen, nejsou nic jiného než čiré Vědomí. Kde to všechno bylo před takzvaným stvořením, kdy existuje pouze čiré Vědomí? Prostor neboli ákáša, nejvyšší neomezený prostor neboli paramákášam (parama-ákáša) , absolutní prostor brahmákášam (brahma-ákáša) , stvoření, Vědomí, to vše jsou jen slova, synonyma označující tutéž Skutečnost. Tak jako je neskutečná dualita zakoušená ve snu, je neskutečná i dualita ve stvořeném světě. Tak jako se zdá, že ve vnitřním snovém světě existují a fungují různé objekty, tak je to i s objekty vnějšího světa během bdělého stavu. Ani v jednom z těchto stavů se ve skutečnosti nic neděje. Tak jako je Vědomí jedinou Skutečností ve snu, je Vědomí i jedinou podstatou a Skutečností v bdělém stavu. A právě To je Bůh, To je nejvyšší Pravda, To jsi ty, To jsem já a To je vše.
VI. I.30
ŠIVA pokračoval:
Takového Boha uctívat je pravé uctívání, díky němuž člověk dosáhne čehokoli. Tento Bůh je nerozdělený a nedělitelný, neduální a nestvořený. Nelze k němu dojít vnějším úsilím. Klanět se takovému Bohu je zdrojem nejvyšší radosti.
Vnější uctívání formy se popisuje jen pro ty, kteří nemají probuzenou inteligenci a jsou nevyzrálí podobně jako děti. Dokud člověk ještě neovládl svou mysl, provádí uctívání například květinami. Takové uctívání je stejně neúčinné jako uctívání Já v jakékoli vnější formě. Nevyzrálí oddaní uctíváním objektu, jež si sami vytvořili, docházejí určitého uspokojení, ale za takové uctívání dostávají odměnu, která nemá velkou cenu.
Nyní ti popíšu způsob uctívání, který je vhodný pro osvícenou bytost, jakou jsi i ty. Bůh, jehož je třeba uctívat, je Ten, jenž udržuje celé stvoření, je za všemi myšlenkami, popisy, za všemi představami i za představou „veškerenstva“ nebo „celku“. Jen Toho lze nazvat Bohem, jenž je nerozdělený a nedělitelný v prostoru i čase, jenž je čiré a absolutní Vědomí a jehož světlo ozařuje všechny objekty. Bůh je Inteligence, která je za všemi svými částmi a ukrytá ve všem, co existuje. Je bytím všeho, co existuje, a zároveň to vše o bytí připravuje a zakrývá tak Skutečnost. Toto Brahman je mezi bytím a nebytím, je to Bůh, je to Skutečnost označovaná jako Óm. Existuje všude, stejně jako je všude v květině ukrytá vonná esence. Bůh je čiré Vědomí, které je v tobě, ve mně a ve všech bozích i bohyních. Také ostatní bohové obdaření formou nejsou nic jiného než čiré Vědomí. Celý vesmír je čiré Vědomí. Právě To je Bůh a To „všechno“ jsem já. Z Něj a skrze Něj vše pochází.
Bůh není nikomu vzdálen a není těžké se k němu dostat. Je stále usazen v těle a existuje všude jako prostor. Dělá všechno, jí, chodí, dýchá, udržuje věci pohromadě a zná každou částečku těla. Je světlem, v němž každá částečka těla pracuje a v němž se děje každá činnost. Sídlí v jeskyni vlastního srdce člověka. Překračuje mysl i pět smyslů vnímání, proto jimi nemůže být rozpoznán či popsán. A jen pro poučení nevědomých se označuje jako Vědomí. Třebaže se zdá, že toto Vědomí dělá vše, nedělá nic. Vědomí je čiré a to, že se zabývá činnostmi světa, lze tvrdit asi tak stejně, jako tvrdit, že jaro nutí rostliny vykvést.
ŠIVA pokračoval:
Vědomí představuje někdy prostor, jindy džívu, někdy čin, jindy látku, a to vše bez jakéhokoli záměru. Tak jako dva různé oceány nejsou nic jiného než jediná masa vody, tak toto Vědomí, třebaže popsané různými způsoby, je jediná vesmírná masa Vědomí. Totéž Vědomí, které jakožto včela nasává šťávu v lotosovém květu, nasává v těle zkušenosti jakožto mysl. Různé bytosti ve vesmíru, bozi, démoni, hory a oceány, se v neomezeném Vědomí objevují jako vlny na hladině oceánu. I kolo nevědomosti, jež roztáčí koloběh života a smrti, se netočí nikde jinde než v kosmickém Vědomí, jehož síla je neustále v činnosti.
Jako když bouřka provázená duhou ochlazuje horký vzduch u země, tak Vědomí ve formě čtyřrukého Višnua zničilo démony. A je to právě Vědomí, které na sebe bere podobu Šivy a Párvatí, Stvořitele Brahmy a dalších bytostí. Vědomí je jako zrcadlo, které podržuje to, co se v něm odráží, ale samo nepodstupuje žádnou změnu. Aniž by se nějak proměňovalo, jeví se jako bezpočet vesmírných bytostí.
Neomezené Vědomí je jako popínavá rostlina zavlažovaná skrytými sklony bezpočtu džívů. Jejími poupaty jsou touhy a jejími vlákny minulá stvoření. Jejími částmi jsou jak bytosti vnímání schopné, tak i bytosti vnímání neschopné. Takto se Jediné jeví jako mnohé, avšak mnohým se nestává.
Je to neomezené Vědomí, skrze něž je možné přemýšlet, vyjadřovat se a konat. Je to neomezené Vědomí, které září jakožto Slunce nebo se jeví jako v podstatě netečná těla, jež se vzájemně setkávají a zakoušejí různé zážitky. Toto Vědomí je jako tajfun, který nevidíme, ale v němž poletují částice prachu jakoby samy od sebe. Vědomí vrhá uvnitř stín, kterému říkáme netečnost neboli tamas.
Čin vzniká v těle, mysli a představách právě ve světle Vědomí. Předmět nacházející se přímo před člověkem by bez Vědomí nemohl být zakoušen. Bez Vědomí by tělo nemohlo pracovat ani existovat. Vědomí se živí, roste a zaniká. Vytváří a udržuje všechny pohyblivé i nepohyblivé bytosti ve vesmíru. Neexistuje nic jiného než jediné neomezené Vědomí. Samo Vědomí vzniklo ve Vědomí.
VASIŠTHA se zeptal:
Pane, je-li toto Vědomí všudypřítomné, jak se pak něco ve světě může stát netečným a neschopným vnímání? Jak je možné, že jedinec obdařený vědomím Vědomí ztratí?
ŠIVA pochválil otázku a odpověděl:
Všudypřítomné Vědomí, jež je vším ve všem, existuje v tomto těle jako to, co se mění, i to, co je neměnné Jedno. Jako může žena snít o tom, že je jiná a má jiného manžela, tak Vědomí může uvěřit, že je něco jiného. A jako se člověk ovládnutý vztekem bude chovat jinak než za normálních okolností, tak bude jinak fungovat Vědomí, které přijalo jinou podobu. Například se stane netečným a neschopným vnímání.
Vědomí vytvoří prostor, vzduch a ostatní prvky a stává se svým vlastním objektem. Zároveň v Sobě rozvine prostor a čas a stane se džívou s omezenou myslí a rozumem jedince. Tak vznikají cyklická projevení světa i představy jako „jsem ten a ten“. Neomezené Vědomí se tak stává zdánlivě netečným, podobně jako když voda zamrzne v led. Mysl je ovládána iluzí, zakouší tužby, podléhá chtíči a hněvu, prožívá úspěch a neúspěch, zakouší bolest a radost, dělá si naděje, snáší velká utrpení a je plná chtění i nechtění. Mysl udržuje tento klam a takto zmatená jde z jednoho omylu do druhého, z nevědomosti do ještě větší nevědomosti.
V dětství je toto pomýlené vědomí zcela závislé na druhých, v mládí se žene za úspěchem a bohatstvím a plní se obavami a starostmi a ve stáří se utápí v utrpení. Ve smrti je vedené svou karmou a podle ní se rodí do nebe, pekla, podsvětí či na Zem jako člověk, zvíře nebo neživá bytost. Totéž Vědomí se zjevuje jako Višnu, Šiva, Brahma a další. Totéž Vědomí funguje jako Slunce, Měsíc, vítr, roční období, den a noc. Totéž Vědomí je životní silou v semínku i vlastností hmotných látek. A toto Vědomí, poté co Sebe omezilo, se samo Sebe bojí! Takové je vědomí jedince, vědomí džívy. Říká se mu též karma-átman neboli vědomí, jež je chyceno v koloběhu činů a reakcí na ně.
Pohleď na sílu nevědomosti a netečnosti! Jen proto, že zapomnělo svůj skutečný stav, prožívá vědomí jednice smutek a trápení a zakouší žalostnou zkázu.
VI. I.31
ŠIVA pokračoval:
Tak jako je hysterická žena přesvědčena o svém utrpení, tak vědomí jedince zakouší falešnou domněnku či představu „jsem nešťastný“. Tak jako hlupák běduje „ach, jsem dočista mrtvý“, nebo „ach, jsem úplně ztracen“, ačkoli mrtev ani ztracen není, tak si vědomí jedince mylně představuje, že je ubohé a omezené, ačkoli tato představa je zcela iracionální a neopodstatněná. Vědomí jedince se domnívá, že je projevený svět skutečný jen kvůli pomýlené představě ega. Hlavní příčinou toho, že člověk prožívá svět jako skutečný, je mysl. Mysl však nelze považovat za příčinu skutečnou, neboť mysl sama ve skutečnosti neexistuje. Mysl není nic jiného než čiré Vědomí. Je-li tu pochopení, že vnímání mysli není skutečné, pak musí být zřejmé, že není skutečný ani vnímaný svět.
Tak jako ve skále nenajdeme olej, tak v čirém Vědomí neexistuje různost poznání, poznávajícího a poznaného, neexistuje různost konání, konajícího a vykonaného činu ani různost pozorování, pozorovatele a toho, co je pozorováno. Podobně je jen imaginární rozdíl mezi já a ty nebo mezi jedním a mnohým. Nic takového neexistuje, podobně jako neexistuje tma tam, kde svítí Slunce. Protiklady jako hmotný a nehmotný či prázdný a neprázdný jsou jen slova. Při hlubším zkoumání to všechno mizí a zůstává pouze neměnné čiré Vědomí.
Vědomí ve skutečnosti neprochází žádnou změnou ani se nemůže stát nečistým. Nečistota je jen zdánlivá. Právě zdání a představy jsou nečistotou. Je-li tu pochopení, vzdává se člověk představ a nečistota mizí. Nicméně i v člověku, který to pochopil, se nečistota objevuje, dokud nejsou představy zcela opuštěny. Za pomoci vlastního úsilí však není těžké se představ zříci. Může-li se člověk vzdát stébla trávy, může se stejně snadno vzdát tří světů! Čeho by nešlo vlastním úsilím dosáhnout?
Neomezené Vědomí, jež je neměnné a neduální, lze pochopit v jediném záblesku vnitřního světla. Je čiré a věčné, všudypřítomné a prosté mysli, neměnné a neposkvrněné, je všemi objekty. Podobně jako světlo svítí, aniž by svícení bylo jeho činem, tak existuje nehybné Vědomí jako pouhý svědek všeho. Třebaže je čiré, tedy čisté, jeví se jako nečisté. Síla v netečné hmotě však není netečná. Vědomí je všudypřítomné, nerozděluje se na části, které by tvořily celek.
Neomezené Vědomí, které je velice jemné a bez jakýchkoli představ, si uvědomuje Sebe sama. Ve svém Sebezapomenutí se baví myšlenkami a zakouší vjemy, podobně jako když člověk, který spí, je vnitřně vzhůru, ale to vše je možné jen díky Jeho neomezené podstatě.
ŠIVA pokračoval:
Vypadá to, že Vědomí ztotožněním se s objektem omezilo samo Sebe na stav spojený s přemýšlením a obavami. Nečisté zlato také vypadá jako měď, dokud není vyčištěno a neobjeví se zlatý lesk. Jakmile Vědomí zapomene na Sebe a ztotožní se se svou částí, objeví se představa vesmíru, a jakmile je tu Sebepoznání, tato falešná představa zmizí.
Jakmile si Vědomí v Sobě samém uvědomí Sebe, objeví se pocit ega. Stačí nepatrný pohyb a pocit ega, jenž ve skutečnosti není nic jiného než Vědomí, se rozběhne, jako když se kutálí kamínek ze skály. I tehdy je jedinou Skutečností ve všech formách a ve všech prožitcích pouze Vědomí. Pohyb životních dechů vytváří zrakový smysl uvnitř a objekt, jež je zdánlivě vně. Ale zakoušení zraku, tedy samo vidění, není nic jiného než čiré Vědomí! Životní dech, přichází do kontaktu s objektem a je tu dotyk, tedy hmatový smysl. Avšak uvědomění si dotyku je opět čiré Vědomí. Stejným způsobem síla životního dechu neboli prána dovoluje nosu cítit vůně, jež jsou proměnami téže síly, ale uvědomění si vůně je zase čiré Vědomí. Není-li se sluchem spojena mysl, slyšení není možné. Zážitek slyšení je opět čiré Vědomí.
Čin vychází z myšlenky, myšlenka je funkcí mysli, mysl je podmíněné a omezené vědomí, avšak Vědomí je nepodmíněné a neomezené! Podobně jako se v křišťálové kouli odráží její okolí, je vesmír jen odrazem ve Vědomí, přičemž Vědomí není tímto odrazem podmíněno ani omezeno. Džíva je prostředkem či vozidlem Vědomí, pocit ega je vozidlem džívy, rozum je vozidlem ega, mysl je vozidlem rozumu, prána je vozidlem mysli, smysly jsou vozidlem prány, tělo je vozidlem smyslů, pohyb je vozidlem těla a tímto pohybem je karma. Protože prána je vozidlem mysli, jde mysl tam, kam ji prána vezme. A jakmile mysl splyne s duchovním srdcem, ustane prána v pohybu. Ustane-li prána v pohybu, dosáhne mysl stavu klidu a míru. Kam jde prána, tam ji mysl následuje, podobně jako ten, kdo sedí ve voze, jede tam, kam jede vůz.
Odraz Vědomí v Sobě samém se nazývá purjáštaka (znamená doslova osm částí těla – pozn. L.V.). Purjáštaka je mysl. Mnozí ji však popisují podrobně tak, že se skládá z pěti prvků, vnitřních nástrojů (jimiž jsou mysl či manas, rozum či buddhi, pocit ega či ahamkára a paměť neboli čitta), z prány, činných orgánů, smyslů, a dále nevědomosti, tužeb a karmy neboli činů. Říká se jí též linga-šaríra neboli jemné tělo. Protože to vše vzniká ve Vědomí, existuje ve Vědomí a zaniká ve Vědomí, je jedinou Skutečností Vědomí.
VI. 1.32
ŠIVA řekl:
Pro mysl a pránu je tělo jen netečná hmota. Tak jako se železo dá do pohybu v blízkosti magnetu, tak se dá do pohybu džíva v přítomnosti Vědomí, jež je neomezené a všudypřítomné. Tělo je netečné a podmíněné. Je utvořené vědomím, jež samo sebe považuje za podobné životnímu dechu neboli práně. Takže tělo je udržováno v pohybu skrze karma-átman neboli Já v činnosti. Nejvyšší Já řídí mysl i pránu zajišťující v těle život. A toto Vědomí přijímá netečnost a vede mysl jakožto džíva.
Jakmile se vytvoří omezení, přijdou s ním následky, tedy psychické a fyzické nemoci! Jako když se na povrchu oceánu nejdříve objeví vlny a v jejich důsledku se vytvoří i víry. Vědomí jakožto džíva ztratí svoji neomezenost, neboť odmítá rozpoznat Sebe sama jako Vědomí. Za tlustou oponou nevědomosti není schopno pochopit, jakou újmu si způsobuje. Podobně jako když se opilec ohání mečem a sekne se do vlastní nohy. Ale tak jako opilec brzy vystřízliví, tak poblouzněné vědomí může brzy dojít Sebepoznání.
Jakmile se mysl zbaví všeho, co ji podporuje, spočine v Já. Jakmile se purjáštaka neboli jemné tělo zbaví všech svých opor, dosáhne stavu klidu a míru a ustane v pohybu. Když se Vědomí ztotožní se svými objekty a upadne do iluze, začnou pracovat skryté tendence a sklony a ztotožněním se s nimi Vědomí zapomene na svoji přirozenost.
Rozvine-li se lotos srdce, začne pracovat purjáštaka Když se lotos srdce zavine, purjáštaka ustane v činnosti. Dokud purjáštaka pracuje, tělo žije, jakmile pracovat přestane, tělo umírá. Takový odchod těla může být způsoben konfliktem mezi nečistotami mysli a vnitřním probouzením. Pokud v nitru člověka působí jen čisté vásany, čisté sklony, konflikt ustane a je tu soulad, osvobození a dlouhý život. V opačném případě jakmile purjáštaka ukončí svou činnost, tělo umírá a jemné tělo si vybírá jiné k naplnění svých vásan. Purjáštaka si vytváří nová spojení s novým tělem, neboť zapomíná, že podstatou je čiré Vědomí. Poněvadž je Vědomí neomezené a všudypřítomné, toulá se mysl, jež vozí purjáštaku, kdekoli. Džíva svá těla přijímá a odkládá, tak jako nechává strom nové lístky vyrůst a staré opadat. Moudrý člověk se těmito změnami nezabývá.
VI. 1.33
Šiva odpovídá na otázky Vasišthy ohledně toho, jak vzniká v neomezeném Vědomí dvojnost čili dualita a jak tato dualita, tak hluboce zakořeněná neustálým utvrzováním se v ní po nespočet věků, může zmizet.
ŠIVA pokračoval:
Poněvadž neomezené všudypřítomné Vědomí je tu neustále, rozličnost ani dualita nejsou možné, nemají smysl. Představa jednoho vzniká tam, kde je představa dvou, a naopak, kde existuje představa dvou, tam vzniká představa jednoho. Je-li tu pochopení, že z Vědomí pochází různost, pak je tu různost! Příčina a následek jsou ve své podstatě jedno a totéž. Tato podstata je neviditelná. Vědomí, jež se ztotožní se svým objektem, je stále Vědomím a všechny proměny jsou pouhé představy. Prohlašovat, že vlny se tvoří na povrchu oceánu, znamená říkat, že na povrchu oceánu jsou kopce vody. Jsou ale vlny mimo oceán? Jsou kopce vody něco jiného než voda v oceánu? Samotné Vědomí je „tamto“ i „toto“ a i „to uprostřed“ (je tedy jedním i druhým objektem a i tím, co vnímá proměnu). A toto jediné neomezené Vědomí má různé názvy jako Brahman, Skutečnost, Bůh, Šiva, Prázdno, Jedno nebo nejvyšší Já.
To, co je za všemi formami a stavy vědomí, To, co je nejvyšší Já a označuje se jako čiré Vědomí, slovy nelze popsat. To, co je tu vnímáno, je samo nedělitelné. Jestliže se Vědomí uvolí k druhotnému nahlížení, pak vnímá dualitu čili dvojnost. Omezí se vlastními představami a ty vyvolají vznik hmotného světa. Zakoušení objektů upevní přesvědčení o jejich skutečnosti a pak získá na věrohodnosti pocit ega, který se pevně ustaví a přijme roli toho, kdo koná činy a zakouší zážitky. A tak to, co na začátku byla shoda náhod, se stává ustálenou skutečností.
Přesvědčení o existenci zlých duchů zlé duchy vytvoří. Víra v dualitu či mnohost dualitu vytváří. A je-li tu poznání neduálního Bytí, dualita okamžitě mizí. Víra či přesvědčení vyvolává mnohost a je-li takové přesvědčení opuštěno, mnohost je pryč. Myšlení, představivost a přesvědčení vyvolávají utrpení. Pokud se takového myšlení zřekneme, není to nijak bolestné! To, co přináší utrpení, je živení představ a myšlenek. A pokud myšlenky a představy nevznikají, je utrpení u konce. Je v tom snad něco složitého? Všechny myšlenky a představy vedou k utrpení, zatímco bez nich je tu čiré blaho. Proto dovol, ať se s pomocí ohně poznání vypaří všechny tvé představy, a spočiň v klidu, míru a nejvyšší blaženosti. Nahlédni jedno jediné neomezené Vědomí.
Král se cítí jako ubožák jen do té doby, dokud zapomíná na skutečnost „já jsem král“. Jakmile se mu vrátí toto poznání, jeho utrpení mizí. Tak jako po období dešťů nemohou mraky zakrýt oblohu, tak jakmile je nazřeno neomezené Vědomí, mizí navždy oblaka nevědomosti.
VI. I.34
ŠIVA řekl:
Vesmír existuje jako skutečný i neskutečný. Božské, jež je oproštěno od duality, obojí spojuje, překračuje a obojím tedy i je. Projevené Vědomí je vesmír a neprojevený vesmír je Vědomí. Představou „já jsem to a to“ se Vědomí omezuje a poznáním se zase osvobozuje. Vytváření pojmů a představ i vztahů subjektu a objektu vede k zapomenutí Já. Nicméně i ve stavu různosti a během činnosti zůstává Vědomí nerozdělené. Neboť je to právě nejvyšší Brahman, které se zdánlivě projevuje jako vesmír, a to skrze mysl a její tři vlastnosti, tři guny, jimiž jsou sattva, radžas a tamas, či tři stavy, bdění, snění a hluboký spánek (anebo také stvoření, udržování a zánik – pozn. L.V.).
Jakmile je mysl zničena myslí, je odkryt závoj, jenž zastíral pravdu o klamném projevení světa, a pak mizí představa projeveného světa i existence džívy. Mysl je očištěna od opakovaných představ o vnímání subjektu a objektu. Jde o stav pašjánti, kdy čirá mysl zanechá vytváření představ objektů. Mysl dosahuje stavu podobného hlubokému spánku či vědomí stejnorodosti, homogenity a překračuje možnost nového zrození. Spočívá v nejvyšším klidu a míru. To je první stádium.
Druhé stádium je to, kdy Vědomí oproštěné od mysli je plné světla, osvobozené z temnoty a jemné jako prostor. Neomezené Vědomí se osvobozuje od jakékoli duality a proměny, jako by bylo v hlubokém spánku nebo jako by bylo figurkou ukrytou v ještě neopracovaném mramoru. Opouští představy času i prostoru, překračuje netečnost i pohyb a setrvává jako čiré Bytí mimo veškerý projev. Překračuje tři stavy vědomí, tedy bdění, snění a hluboký spánek, a setrvává ve stavu čtvrtém, stavu turíja, stavu neomezeného Vědomí.
Nyní přichází třetí stádium. To je i za tím, co nazýváme Brahman či Já. Někdy se mu říká turíja-atita (doslova: za stavem turíja). Je to nejvyšší a poslední stádium. Nelze jej popsat, neboť překračuje všechna cvičení a všechny metody.
Ó mudrci, setrvej navždy v tomto třetím stádiu. To je pravé uctívání Šivy. A poté se ustálíš v Tom, co překračuje vše, co je i co není. Nic nebylo stvořeno a nic nemůže být zničeno. Překračuje to jednotu i dvojnost, věčnost i pomíjivost. Je to čirá masa Vědomí, v níž není možná různorodost. Toto je všechno, nejvyšší blaženost, klid a mír. To je mimo jakýkoli projev, To je nejčistší Óm, To překračuje vše.
Jakmile domluvil, ponořil se Šiva na nějaký čas do ticha a hluboké kontemplace. Pak otevřel oči a začal znovu hovořit.
- ↑ -