Jóga Vásištha
(Z anglického textu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová. Zde se jedná o starší verzi překladu, nová verze odpovídající vydané knize bude postupně v pdf souborech k dispozici u audio nahrávek.)
KNIHA PÁTÁ: O zániku
Příběh Bhásy a Vilásy
V. 65, 66
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, dokud si člověk nepodmaní mysl myslí, nemůže získat poznání Já. A podobně jako Slunce namalované na obraze nemůže nikdy zapadnout, tak dokud člověk zakouší falešné pocity „já“ a „moje“, nemůže jeho utrpení skončit. Ukazuje to i následující příběh, který ti nyní povím.
Existuje hora vysoká jako tři světy na sobě. Na jejím vrcholu sídlí bohové, uprostřed lidé a u jejího úpatí bytosti podsvětí. Říká se jí Sahja a zahrnuje vše. Je na ní poustevna, v níž kdysi přebýval velký zřec Atri. Nyní v ní žili dva mudrci, Brhaspati, jenž měl syna Vilásu, a Šukra, jehož synem byl Bhása. Oba chlapci vyrostli v mladé muže. Byli si navzájem velmi blízcí, takřka nerozlučitelní.
Šel čas a oba staří mudrci opustili tento svět. Mladíci, zdrceni žalem, vykonali pohřební obřady a kvůli ztrátě svých otců se přestali zajímat o prospěch či bohatství. Oba se rozhodli opustit domov, přičemž každý se vydal na opačnou stranu. Po nějaké době se opět setkali.
VILÁSA řekl svému příteli Bhásovi:
Jak je hezké znovu se s tebou setkat, můj nejdražší příteli. Řekni mi, cos dělal od doby, kdy jsme se rozešli. Přineslo tvoje odříkání ovoce? Zbavila se tvá mysl horečky světského života? Dosáhl jsi poznání Já? Řekni, daří se ti dobře, jsi šťastný?
BHÁSA odvětil:
Považuju za veliké štěstí, že tě znovu vidím, můj drahý příteli a bratře. Avšak jak můžeme my, co putujeme v tomto světě jevů, být šťastni, jak se můžeme mít dobře, pokud nedosáhneme nejvyššího Poznání, pokud nezmizí pomýlenost mysli? Dokud nepřekročíme oceán vesmírného koloběhu zrození a smrti, jak se můžeme mít dobře a být šťastni? Dokud naděje a touhy zrozené v naší mysli nejsou zcela zničeny, jak se můžeme mít dobře a být šťastni?
Dokud nedosáhneme poznání Já, budeme se neustále vracet na úroveň zrození a smrti, stále dokola budeme prožívat dětství, mládí, dospělost, stáří a smrt a stále dokola se budeme zabývat týmiž nedůležitými činnostmi a zážitky. Tužby ničí poznání. Jsme-li hladoví po uspokojování smyslů, života rychle ubývá. Mysl zapadá hluboko do bahna smyslového potěšení. Je s podivem, jak a proč se tělo, toto skvělé plavidlo, jež nás může přepravit na druhý břeh poznání Já, zaplétá do sítě projeveného světa. V nepatrném okamžiku dosáhne malá vlnka, které říkáme mysl, neuvěřitelných rozměrů. Člověk zcela hloupě připisuje smutek a trápení Já, třebaže se ho ani v nejmenším netýkají. A potom je nešťastný.
V. 67
VASIŠTHA pokračoval:
Jak spolu Bhása a Vilása rozmlouvali a přitom zkoumali podstatu Já, brzy dosáhli nejvyššího Poznání. Ó Rámo, k tomu, aby ses zbavil omezení a překročil oceán iluze, není jiné cesty než Sebepoznání. Pro osvícenou bytost je oceán utrpení jako malá louže. Osvícená bytost se dívá na tělo jako divák na vzdálený dav, a proto se jí ani bolest, kterou tělo podstupuje, nijak nedotýká. Existence těla nemůže všudypřítomné Já umenšit, podobně jako vlny nemohou umenšit rozlehlost širého oceánu.
Jak jsou labuť, kámen či kus dřeva spojeni s vodou, jež je obklopuje? Nejvyšší Já nemá s projeveným světem žádnou spojitost. Strom padající do vody vytvoří vlny na vodě, projevující se navenek. Podobně zakouší Já zážitky radosti a bolesti projevující se v těle. Jako se dřevo zrcadlí ve vodě, tak se tělo zrcadlí v Já. Ale tak jako kámen padající do vody nemůže vodě ublížit, tak přichází-li tělo do kontaktu s jinými hmotnými objekty (manželka, děti, příbuzní nebo věci), nikomu to nemůže způsobit bolest, nikomu to nemůže ublížit.
Nelze říci, zda je odraz předmětu v zrcadle skutečný nebo neskutečný. Podobně tělo zrcadlící se v Já není skutečné ani neskutečné. Nevědomý člověk přijímá vše, co ve světě vidí, jako skutečné. Moudrý člověk nikoli. Tak jako kus dřeva zrcadlící se ve vodě, nemá s vodou žádnou opravdovou spojitost, tak tuto spojitost nemají ani tělo a Já. Navíc tu není žádná dualita, dvojnost, kde by taková spojitost mohla existovat. Jediné neomezené Vědomí existuje Samo o sobě, bez jakéhokoli dělení na subjekt a objekt. Pokud v Něm vznikne představa rozličnosti, pak To, čeho se žádné utrpení nedotýká, uvěří, že trpí, podobně jako vidí duchy ten, kdo si myslí, že je vidí! Díky mocné mysli získá takový smyšlený vztah sílu skutečnosti. Samotné Já je bolestí i radostí zcela nedotčeno, ale pokud si o sobě myslí, že je tělo, podstupuje zkušenosti těla. Opustit tuto nevědomou víru znamená osvobození.
Ti, které nepřemáhá falešné ztotožnění se a lpění, jsou okamžitě osvobozeni od utrpení. Právě sklony a podmíněnosti jsou semínky stáří, smrti a iluze, a jakmile sklony a podmíněnosti zmizí, může člověk oceán iluze překonat. Mysl podmíněná sklony vytváří omezení i u asketů. Nepodmíněná mysl je čistá i u těch, kteří zabezpečují domov a rodinu. Mysl ovlivněná sklony a podmíněnostmi je omezením. A osvobození pak znamená oproštění se od těchto podmíněností (vnitřního spojení, náklonnosti, lpění, ztotožnění). Příčinou omezení i osvobození je myšlenkové spojení, které předpokládá zdánlivé rozdělení. Činy vykonané nepodmíněnou myslí, jsou ne-konáním, kdežto podmíněná mysl koná, třebaže navenek se činnosti vyhýbá. Konání a nekonání je v mysli, tělo nedělá nic. Proto by člověk měl s chybným rozdělováním přestat.
V. 68
RÁMA se zeptal:
Co jsou sklony a podmíněnosti a jak způsobují omezení? Co je osvobození a jak ho lze dosáhnout?
VASIŠTHA pokračoval:
Podmíněností se rozumí přesvědčení člověka, který nerozlišuje tělo a Já, o skutečnosti těla. Kdo věří, že neomezené Vědomí má svůj konec, a proto touží po potěšení, ten se stává omezeným. Kdo chápe, že „všechno je Já, tedy není po čem toužit a co odmítat“, ten je osvobozen a ustálen ve stavu bez podmíněností. Kdo si uvědomuje: „Neexistuji já ani nikdo jiný“, ten je osvobozený. Nevyhledává potěšení, neboť si myslí: „Je mi jedno, zda potěšení přijde nebo ne“. Neoddává se nečinnosti ani nelpí na výsledcích činnosti. Nepřemůže ho nadšení ani sklíčenost. Zříká se plodů svých činů, a to v mysli, nikoli navenek. Zmizením sklonů a podmíněností je pryč omezení a je dosaženo nejvyššího Dobra. Příčinou všeho utrpení je podmíněnost mysli.
Podmíněnosti lze ukázat na následujících příkladech: Opice uvázaná na provaze a nesoucí těžké břemeno. Strom zakořeněný v zemi a snášející teplo i chlad, vítr i déšť. Červ čekající v díře v zemi, až přijde jeho čas. Hladový pták sedící na větvi stromu a třesoucí se strachy před nepřáteli. Krotká zvěř v poklidu se procházející po pastvině a končící jako kořist lovce. Spousta lidí nově se rodících jako červi a hmyz. Bezpočet bytostí vznikajících a zanikajících v tomto stvoření jako vlny na hladině oceánu. Lidské bytosti umírající jedna za druhou, slabé a neschopné pohybu. Křoví a popínavé rostliny beroucí ze země svou potravu a k zemi přirostlé. A samotná iluze světa jako řeka unášející ve svém proudu samé bolesti a utrpení. To všechno jsou výsledky podmíněností.
Podmíněnosti neboli psychická spojení, lpění a omezení, jsou dvojího druhu: ty, které jsou užitečné, plodné a ty, které jsou neužitečné, neplodné. Neplodné a neužitečné sklony lze nalézt u nevědomých lidí. Užitečné sklony nalézáme u těch, kteří znají pravdu. Neplodné sklony, které sídlí v mysli lidí nevědomých, nemajících Sebepoznání, pramení z těla a věcí a vedou k opakovanému zrození a smrti. Užitečné sklony, jenž lze najít u lidí vznešených, majících Sebepoznání, vycházejí z pravého pochopení a umožňují člověku překročit oceán zrození a smrti.
(Užitečné sklony a podmíněnosti počítají s přirozeným omezením, jako například s tím, že oči a uši mají své hranice vnímání. Hlupák si podmíněnosti a sklony na sebe uvaluje sám tím, že neomezené Já ztotožňuje s fyzickým tělem. Slovo samsaktti, užívané v textu, se běžně překládá jako náklonnost či vztah. Vztah však předpokládá rozdělení a dualitu a to znamená omezit To, co je neomezené, a podmínit To, co je ničím nepodmíněné. – pozn. S.V.)
VASIŠTHA pokračoval:
Díky užitečné podmíněnosti může bůh Višnu, držící v rukou ulitu, disk, hůl a meč, chránit tři světy. Kvůli užitečné podmíněnosti svítí Slunce, vesmírné tělo Stvořitele zodpovídá za své rozsáhlé Stvoření a Pán Šiva září jako bůh. Bozi, kteří pomáhají udržet tento svět a projevují se v něm různými způsoby, jsou svými vlastnostmi obdařeni právě díky užitečné podmíněnosti neboli omezení sebe sama.
Pod vlivem neplodných sklonů naopak mysl podléhá touze po smyslových potěšeních v nevědomém přesvědčení o tom, jak jsou tyto zkušenosti nádherné.
I základní prvky vděčí za svoji činnost podmíněnosti. Bozi v nebi, lidé na zemi a démoni v podsvětí v důsledku podmíněnosti vznikají a zanikají jako vlny na moři. Stejně jako v oceánu se velká ryba živí malými, tak se v důsledku svých sklonů nesčetné bytosti světem bezmocně toulají a navzájem požírají. Hvězdy v prostoru putují po svých drahách též kvůli podmíněnosti. A díky ní Měsíc se svými tmavými skvrnami vychází a zapadá, jasně září nebo zůstává temný a krouží kolem Země, aniž by ji mohl opustit.
Ó Rámo, pohlédni na toto záhadné Stvoření, jež bylo kdo ví kým započato jako odpověď na myšlenkové představy bytostí. Vesmír byl v prázdném prostoru vytvořen pouze myšlenkovou podmíněností, není to skutečnost. A v tomto vesmíru užírá touha po potěšení životní sílu každé bytosti, připoutané ke světu a k tělu. Nelze určit počet těchto bytostí, tak jako nelze určit počet zrníček písku na písečné pláži. Stvořitel stvořil vesmír jen jako odpověď na sklony a podmíněnosti všech bytostí a tyto bytosti jsou výborným palivem pro zdejší ohně pekelné. Jen pro ně je připraveno všechno utrpení, které lze ve světě najít. Tak jako řeka směřuje k moři, tak trápení směřuje k tomu, kdo má podmíněnou mysl. Celé Stvoření je prostoupeno nevědomostí. Když se však člověk zbaví touhy po potěšení, pak jeho omezení sklony a podmíněnostmi vystřídá velká expanze. Podmíněnost mysli, tedy připoutanost ke konečnému a pomíjivému, je jako palčivá bolest těla. A zázračným lékem na tuto bolest je neomezená expanze neboli oddanost Neomezenému. K ničemu nepřipoutaná mysl, ustálená v klidu a míru neomezené expanze, vede k radosti. Kdo je pevně zakořeněn v Sebepoznání, je teď a tady osvobozen.
(V této kapitole se odhaluje opravdový význam slova „podmíněnost“. Opakovaně používaný výraz samsangam, který lze překládat jako „souvislost“ nebo „spojení“, v sobě zahrnuje „ztotožnění“ či „podmínění“. - pozn. S.V.)
V. 69, 70
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, kdyby člověk udělal vždy to, co je vhodné, nepoutala by se mysl k činům, myšlenkám či věcem. Nepoutala by se ani k nebi nahoře, ani k tomu, co je dole nebo v jiných směrech. Nebyla by omezena vnějšími vztahy, přirozenou činností smyslů ani životní silou. Nesídlila by v hlavě, na patře, mezi obočím, na špičce nosu, v ústech ani v očích. Nebyla by ve tmě ani ve světle a ani by nespočívala v jeskyni srdce. Nebyla by ovládána stavy bdění, snění či hlubokého spánku. Jejím domovem by nebyl ani širý čirý prostor. Nezávislá na barvě, pohybu či klidu, na začátku, prostředku, konci či něčem dalším, nepřebývala by daleko ani blízko, před objekty, v objektech ani v Já. Nebylo by možné ji ovládnout smyslovými zkušenostmi, iluzorními stavy štěstí, vjemy nebo představami.
Mysl by jakožto čiré Vědomí spočívala v čirém Vědomí, navenek s nepatrným pohybem myšlenek, vědoma si iluzornosti objektů tohoto světa. A pokud je pryč veškerá připoutanost, stane se z džívy ne-džíva a cokoli se děje, tak se děje, činnost nebo nečinnost. Ve stavu nepřipoutanosti není džíva ovlivněn plody svých činů. Je-li pak opuštěn i stav jemného vnímání objektů, spočine džíva v nejvyšším klidu a míru.
Osvobozený člověk, ať už se druhým zdá činný či nikoli, je navždy osvobozen od trápení a strachu. Všichni ho milují a uctívají. Třebaže se druhým zdá, že je zaměstnán činností, uvnitř zůstává pevně zakořeněn v Poznání. Jeho vědomí není zabarveno štěstím ani neštěstím. Nenechá se okouzlit půvabem světa. Dosáhl Poznání Já a žije, jakoby neustále rozjímal. Proto se ho nic ve vesmíru nedotýká. Překročil dvojice protikladů a zdá se, jakoby spal hlubokým spánkem, přestože bdí.
Stavu, v němž existuje pouze zakoušení klidu a míru a v němž je mysl osvobozena od pohybu myšlenek, se říká „hluboký spánek v bdělém stavu“. Kdo se v něm nachází, žije život bez záměrů a motivací, oproštěn od jakéhokoli psychického rozrušení a trápení, a nezajímá ho, zda jeho život bude krátký nebo dlouhý. Když tento „stav hlubokého spánku v bdělém stavu“ dozraje, říká se mu turíja neboli čtvrtý stav. Mudrc, jenž je v něm pevně ustálen, vnímá svět jako místo na hraní a život v něm jako kosmický tanec. Kdo je ustálen ve stavu turíja, oproštěn od utrpení, strachu a iluze projeveného světa, ten už více nepodlehne omylu a nevědomosti. Je navždy ponořen v blaženosti, překračuje ji a dostává se do nevyjádřitelného stavu nejvyššího klidu, o němž se říká, že je i za stavem turíja. Tento stav je naprosto nepochopitelný a nepopsatelný.
V. 71
VASIŠTHA pokračoval:
Slovy možná můžeme popsat stav toho, kdo je osvobozen za života, tedy stav turíja, stav naprosté svobody neboli „hluboký spánek během bdění“. Ale stav těch, kteří transcendovali vědomí těla, „stav za stavem turíja“ slovy vyjádřit nelze. Ó Rámo, usiluj o jeho dosažení.
Nejprve se ale ustáli ve stavu „hlubokého spánku během bdění“. Pochop, že tělo je jen výsledek iluze a k jeho existenci či neexistenci zůstaň lhostejný. Jsi člověk poznání, Rámo, a dosáhl jsi vnitřního probuzení. Mysl člověka Sebepoznání nepřijímá sestupný směr. Existuje tu pouze čiré Vědomí, proto v sobě nenech vyvstat představy „jsem takový a takový“ nebo „toto je moje“. I slovo Já je použito jen kvůli slovní komunikaci, neboť Pravda je mimo všechny popisy. Neexistuje žádná dvojnost, neexistuje žádné tělo a neexistují ani žádné vztahy mezi těly. Na Slunci neexistují stíny! Ačkoli k tobě mluvím a předpokládám zdánlivou dvojnost, ve skutečnosti tu takové rozdělení není.
Tak jako není spojitost mezi světlem a tmou, není ani spojitost mezi tělem a vtělením. Jakmile je poznána Pravda, mylné vnímání zmizí. Tělo je dočasné a nečisté, kdežto Já je Vědomí – čiré, věčné, Sebeozařující a beze změn. Jak by mezi nimi mohla existovat spojitost? Tělo je oživeno životní silou a pěti prvky. Tělo nemůže mít žádnou spojitost s Já. A třebaže jsou Já a tělo považovány za dvě rozličné skutečnosti, nemůže být mezi nimi vztah, poněvadž je-li dvojnost jen zdánlivá, je nesmyslné o vztahu vůbec uvažovat. Žádné omezení ani osvobození v žádném čase nikde a pro nikoho neexistuje. Nechť se tato Pravda v tobě pevně ustálí.
Je zřejmé, že vše je jediné neomezené Já neboli Vědomí. Pokud nasloucháš myšlenkám jako „jsem šťastný“, „jsem nešťastný“ nebo „jsem nevědomý“, pak ti tyto myšlenky přinesou nekonečné trápení. Tělo vstupuje do bytí za pomoci životního dechu, díky němu existuje, díky němu fungují všechny smysly a díky němu se tělo projevuje. Inteligence v těle není nic jiného než jedno nedělitelné Vědomí. Neomezené Vědomí se všude rozprostírá jako prostor a všechno ostatní v něm. To všechno se ve Vědomí zobrazuje a obraz ve Vědomí se pak označí jako mysl. Když mysl opustí klec těla a uletí pryč, zakouší Já neboli Vědomí. Kde je vůně, tam je i květina, a kde je mysl, tam je i Vědomí. Příčinou projevení světa je mysl. Vědomí je všudypřítomné a neomezené, ale ačkoli je příčinou nejvyšší, není příčinou projeveného světa. Pravou příčinou projevení světa je nevědomost, tedy nepřítomnost pátrání po podstatě skutečnosti. Tak jako lampa odstraní v jediném okamžiku temnotu, tak světlo Sebepoznání odstraní okamžitě temnotu nevědomosti. Proto by měl člověk zkoumat, co je to džíva, duše jedince, mysl.
RÁMA se zeptal:
Svatý muži, jak je možné, že se takové dělení a všechny tyto představy tak pevně zakořenily?
VASIŠTHA pokračoval:
Všechno je Já. Tak jako vznikají na moři vlny, tak se v mysli vytvoří představa různosti, jež se nazývá svět. Tu a tam se Já projevuje v pohybu, jinde Já zůstává nehybné. Co je nehybné, jsou netečné věci, například kameny, a v pohybu jsou věci dynamické, jako třeba lidé. Všemohoucí Já zakouší ve všech věcech představu nevědomosti, a proto je jakoby nevědomé. Neomezené Já, jež je takto zahaleno do nevědomosti, se nazývá džíva. A v tomto světě je jako slon chycený do pasti.
Protože žije, nazývá se džíva (džíva v sanskrtu znamená individuální duše, ale také živý, živoucí – pozn. L.V.). Kvůli své představě ega se mu říká ego, ahamkára. Protože rozlišuje a určuje, nazývá se buddhi, intelekt neboli rozlišovací schopnost. Kvůli možnosti vytvářet představy a vjemy se nazývá mysl, manas. Je přirozené, proto se nazývá přirozenost, prakrti. Samo se poznává jako tělo či forma, déha, procházející proměnami. A říká se mu vědomí, čit, neboť jeho podstatou je Vědomí.
Nejvyšší Já, jež je samo pravdou, je přesně uprostřed mezi netečným a inteligentním. Právě ono vytváří rozličnost a nazývá se různými jmény. Ale všechny názvy a kategorie vymysleli zbytečně rozumující lidé jen pro potěšení z polemizování a diskusí a pro zmatení nevědomých.
Ó Rámo, právě džíva je příčinou projeveného světa. Co taky zmůže tupé, nevědomé tělo? Zmizí-li tělo, Já nezmizí. Když upadne list ze stromu, nepadne celý strom, to jen hlupák by si mohl myslet něco jiného.
Na druhou stranu, zmizí-li mysl, zmizí vše. A to je konečné osvobození. Člověk, který naříká „já umírám, odcházím“, lpí na falešné představě. Bude pokračovat v iluzi světa na nějakém jiném místě nebo v jiném čase. Džíva, který přebývá v nevědomosti, jedno tělo odloží, ale vzápětí hledá jiné. Je na tom podobně jako opice, která skočí z jednoho stromu na druhý, ale i ten okamžitě opustí a hledá si nový na jiném místě a v jiném čase. Tak jako chůva nosí dítě z jednoho místa na druhé, aby je zabavila, tak také sklony, zvyky a podmíněnosti tahají džívu sem a tam. A džíva, svými sklony pevně spoutaný, se opakovaně rodí do různých forem života a podstupuje nekonečná trápení.
Vasištha domluvil, den se nachýlil ke konci a všichni shromáždění se rozešli k večerním modlitbám.
V. 72
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, nerodíš se tehdy, když se rodí tělo, a neumíráš, když tělo umírá. Je naprostá bláhovost si myslet, že vzduch uvnitř nádoby vznikl ve chvíli, kdy byla nádoba vyrobena, a bude zničen ve chvíli, kdy se nádoba rozbije. Vědomí, které v jedinci přebývá, je bez představ o tom, co je pro tělo, mysl a smysly žádoucí či nežádoucí. Toto vědomí přichází do kontaktu s tělem, myslí a smysly jako cestující, který se s jinými potká v hospodě, nebo jako v řece plující kus dřeva, který narazí na jiné dřevo a je spolu s ním unášen proudem. Taková setkání nevyvolají ve vědomí pocit štěstí či neštěstí. Proč potom lidé při podobných příležitostech jásají nebo truchlí?
Vědomí neboli Já se tím, že omezí Sebe sama na mysl, stává poznamenáno či znečištěno světskými objekty. Ale je-li totéž Já probuzeno do své pravé přirozenosti, zanechá mylných představ a získá znovu Sebepoznání. Mysl pak pohlédne na tělo z nadhledu, z vyšší úrovně, rozpozná ho jako soubor základních prvků, překročí vědomí těla a stane se osvícenou.
Osvícený člověk může být ve světě činný, a přesto ho svět a jeho nevědomost nijak nepoznamenají. Nic ho ve světě nepřitahuje a nic neodpuzuje. Ví, že to, co ve třech časových obdobích (minulosti, přítomnosti a budoucnosti – pozn. L.V.) nazýváme „já“ a „svět“, je jen rozvinutím původně spojeného čirého zakoušení a zážitku samého. Ať už je objekt zakoušení skutečný nebo neskutečný, je zcela závislý na zakoušení. Jak potom vzniká radost nebo bolest? Klam zůstává klamem, pravda pravdou a jejich směsice je zajisté klam! Nenech se zmást. Zanechej mylného vnímání a pohleď na pravdu. Pak již klamán nebudeš.
Vše, co existuje, je jen rozvinutím původního spojení čirého zakoušení se zážitkem. Zážitek je blahem blaženosti Já, je to čiré zakoušení, označované jako Brahman, Absolutno. Blaženost, která vznikne při spojení čirého zakoušení a zážitku, je ta nejvyšší. Pro nevědomého člověka jde o záležitost světa, pro mudrce je to osvobození. Čiré zakoušení, čiré prožívání samo o Sobě znamená neomezené Já. Pokud je poutáno k objektům, je omezením, ale pokud je volné, je osvobozením. Je-li oproštěno od jakéhokoli myšlenkového rozboru, je to osvobození. Je-li oproštěno i od vztahu mezi subjektem a objektem, pak dochází k tomu, že projevení světa zmizí a nastane stav turíja, hluboký spánek během bdění.
Vědomí neboli Já není toto a není tamto (v sanskrtu neti-neti – ne toto a ne tamto, ani toto ani tamto – pozn. L.V.). Překračuje jakýkoli objekt zakoušení. V neomezeném a ničím nepodmíněném vidění toho, kdo pochopil Pravdu, je všechno jen Jedno jediné Já, neomezené Vědomí. Neexistuje nic, co by bylo možné považovat za ne-Já. Podstatou všeho je Já neboli neomezené Vědomí.
V. 73
VASIŠTHA pokračuje:
Ó Rámo, existuje ještě jiný přístup, díky němuž též získáš božský vhled a zůstaneš pevně ustálen v Sebepoznání. Jde o tento postoj:
„Jsem prostor. Jsem Slunce. Jsem směr nahoru a směr dolů. Jsem všichni bozi. Jsem všichni démoni. Jsem všechny bytosti. Jsem temnota. Jsem Země. Jsem všechny oceány. Jsem prach, vítr, oheň a všechno na světě. Jsem všudypřítomný. Jak by mohlo existovat mimo mě něco jiného?“
Když si osvojíš tento postoj, povzneseš se nad radost i utrpení.
Dva následující přístupy vedou k osvobození. Jeden říká: „Jsem velmi jemné, vše přesahující Já“ a druhý říká: “Jsem každičká věc, jsem všechno.“ Ale existuje i jiný postoj týkající se „já“ a ten říká: „Jsem toto tělo“. Takový přístup je zdrojem nekonečného utrpení. Ó Rámo, zanechej všech postojů a setrvávej jakožto čiré Vědomí. Vědomí či Já je vše překračující a všudypřítomné a právě Ono je světlem ve všech světských objektech, ačkoli ty jsou neskutečné (neboť jsou zdánlivé, dočasné – pozn. L.V.).
Poznání Já nelze získat vysvětlováním, popisy nebo návody od druhých. Všechno vždycky poznáváme pouze přímou zkušeností. A cokoli je v tomto světě prožíváno a poznáváno, vše je Já neboli Vědomí, jež je prosté duality zakoušení a zážitku. Vždy a všude existuje samotné Já, ale protože je velmi jemné, nebývá zakoušeno. To, co je v každé bytosti zakoušeno, je džíva. Každá činnost se děje ve světle Slunce, ale Slunce nepociťuje ztrátu, když činnost skončí. Podobně je to s tělem a Já. Přestane-li tělo fungovat, Já tím nic neztrácí. Já je nezrozené a neumírá, nezískává a netouží, není omezené a není osvobozené. Toto Já je ve všech časech Já všeho.
Vědomí neboli Já není podmíněné prostorem ani časem. Jak by tedy mohlo být omezeno? Není-li tu omezení, co potom znamená osvobození? Taková je nádhera Já. Ale kvůli neznalosti podstaty Já lidé pláčou a naříkají. Zanechej falešných představ o omezení i o osvobození a žij osvíceným životem. Žádné osvobození v nebi, na zemi ani v podsvětí neexistuje. Osvobození je jen synonymem pro čistou mysl, pravé poznání Já a probuzený stav. Osvobození znamená naprostou nepřítomnost tužeb a nadějí. Dokud člověk nedosáhne skutečného vnitřního probuzení neboli Sebepoznání, považuje se za omezeného a usiluje o osvobození. Ó Rámo, zanechej těchto mylných představ o omezení a osvobození a staň se člověkem „nejvyššího oproštění“. Pak žij dlouhý život a vládni celému světu.
V. 74
VASIŠTHA pokračoval:
Když si Já jakoby ve hře vytvoří představu těla, zakusí pocit, že se tělem stalo. Všechno, co vytváří iluzi světa, vzniká jako fata morgána na poušti. Tento přelud se rozepne jako vlna na moři a začne se označovat různými jmény – mysl, rozlišovací schopnost, pocit ega, skryté sklony, smysly atd. Mysl a pocit ega nejsou dvě různé věci, je to jedno a totéž. Rozdíl je jen v pojmenování. Mysl znamená pocit ega a to, čemu se říká pocit ega, je mysl. Pouze nevědomý člověk si může myslet, že jedno se rodí z druhého. Podobně by mohl tvrdit, že bělost se rodí ze sněhu.
Co se týká mysli a pocitu ega, zmizí-li jedno, zmizí i druhé. Proto místo toho, aby ses zabýval představou omezení a osvobození, zanechej všech tužeb a skrze pochopení a nezaujatost skoncuj s pocitem ega. Jakmile v tobě vznikne přání „kéž jsem osvobozen“, je mysl znovu oživena, prožívá nové představy a vytváří tělo. Pak vznikají další představy jako „já to dělám“, „já to prožívám“ a „já to vím“. Všechny tyto představy jsou stejně iluzorní jako fata morgána v poušti. A dokud jejich iluzornost není pochopena, je mysl tímto přeludem přitahována, podobně jako je zvíře zmateno a přitahováno fatou morgánou. Jsou-li však představy rozpoznány jako iluzorní, potom mysl nepřitahují a nematou. Člověk se nenechá zmást přeludem, o němž ví, že je přelud. Tak jako lampa zcela rozptýlí temnotu, tak pochopení pravdy navždy vykoření všechny představy a podmíněnosti.
Pokud se člověk upřímně zamyslí a řekne si: „Tělo je jen netečná hmota, proč bych měl kvůli němu vyhledávat potěšení?“, všechny tužby odpadnou. A jakmile odpadnou, pak v sobě člověk zakouší blaženost a nejvyšší klid a mír. Takový člověk poznání neboli mudrc získá odvahu a pevnost a září svou vlastní nádherou. Prožívá nejvyšší spokojenost. Je osvícený a vnitřní světlo v něm jasně plane. Poznává Já jako bezforemné, ale všemi formami prostupující. Poznává Já jakožto Já všeho a Pána všeho.
Takový člověk si pamatuje, jak byl v minulosti ovládán tužbami, a směje se své někdejší nevědomosti. Nepobývá ve špatné společnosti, je oproštěn od psychického trápení a pevně ustálen v Sebepoznání. Je všemi uznáván, vyhledáván a oslavován, ale zůstává k tomu lhostejný. Nedává a nebere, neuráží a neuctívá, nejásá a netruchlí. Je mudrcem osvobozeným za života, který zanechal všeho záměrného konání. Je oproštěn od sklonů a podmíněností a zbavil se všech tužeb a nadějí. Ó Rámo, zanechej tužeb a setrvávej ve vnitřním klidu a míru. Žádné potěšení světa se nemůže měřit s potěšením, které naplní tvé srdce, jakmile se oprostíš od všech tužeb a nadějí. V kralování, v nebi ani ve společnosti milovaných člověk nezakouší takové blaho, jako když je osvobozen od tužeb a nadějí.
VASIŠTHA pokračoval:
Ten, kdo je bez tužeb, zachází se světem, jakoby celý svět byl jen stopa malého telete. Nejvyšší hora je pro něj pařezem, vesmírný prostor krabicí a všechny tři světy stéblem trávy. Usmívá se činnostem světsky založených lidí. Jak a s čím bychom mohli takovou bytost porovnávat? Je zcela oproštěn od myšlenky „chci, aby se mi přihodilo to a to“, jak by ho tedy mohl někdo vyvést z rovnováhy? Ó Rámo, touhy a naděje způsobují, že se člověk připoutá ke kolu světské iluze, které se s ním točí stále dokola.
Když nahlédneš skutečnost, že vše je Já a rozmanitost není skutečná, je to jen slovo, zcela se oprostíš od tužeb a nadějí. Hrdina obdařený naprostou nezaujatostí odežene skřeta iluze pouhou svoji přítomností. Neraduje se z radostí a netrápí se z utrpení. Tak jako vítr neporazí horu, tak jeho nic nerozptýlí. Dvojice sil, přitažlivost a odpudivost, se ho netýkají. Na vše pohlíží stejně.
Oproštěn od sebemenšího lpění si užívá vše, co k němu samo přichází, a tak jako oči vnímají věci bez touhy nebo nenávisti, tak vnímá vše i on. Zážitky v něm nevyvolávají radost ani smutek. Může se zdát, že je ve světě zapojen do provádění určitých činností, ale jeho vědomí tím není rozptýleno ani rozrušeno. Ať ho v souladu se zákony času, prostoru a příčinnosti potká cokoli, příjemné či nepříjemné, jeho to vnitřně nijak nezasáhne.
Tak jako provaz mylně považovaný za hada nevystraší toho, kdo pochopil, že jde o provaz, tak se nevrátí iluze, která již jednou zmizela, a neztratí se poznání Já, jehož už jednou bylo dosaženo. Může snad někdo vrátit na strom ovoce, které z něj spadlo?
Pro toho, kdo zná Pravdu, je i nejkrásnější žena jako namalovaný obraz, neboť žena i obraz jsou složeny z týchž pěti základních prvků. Je-li pochopena Pravda, pak v nitru člověka nevzniká touha po vlastnění. Tak jako zamilovaná žena dělá domácí práce s myslí zcela ponořenou v rozjímání o svém milém, tak osvícený mudrc jedná ve světě, zatímco je jeho vědomí pevně ustáleno v Poznání. V obou případech je nemožné příslušnému chování zabránit - donutit zamilovanou ženu zapomenout na svého milého nebo donutit mudrce zapomenout na Pravdu.
Osvícený mudrc ví, že Já se nezraní, zraní-li se tělo, Já nepláče, když oči roní slzy, Já není spáleno, když je spáleno tělo, a není ztraceno, když je ztraceno vše. Ať je mudrc bohatý nebo chudý, ať žije v paláci nebo v lese, ať ho potká cokoli, mudrce se to vnitřně nijak nedotýká.
V. 75
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, ve vesmíru žije mnoho takových osvícených bytostí. Dám ti několik příkladů. Císař Džanaka, císař Dilípa, tvůj předek, první vládce světa Manu, císař a válečník Mandhátá, vládci démonů Bali, Namuči a Vritra, který bojoval i s králem bohů Indrou, dále Prahláda a Šambara, ochránci bohů a démonů, trojice bohů, Brahma, Višnu a Šiva, kteří odpovídají za stvoření, udržování a zánik světa, mudrci Višvámitra a Nárada a rovněž bozi vládnoucí nad základními prvky ohně a vzduchu (bohové Agni a Vájú - pozn. L.V.).
Ve vesmíru je tisíce dalších, kteří jsou osvobozeni. Někteří jsou mudrci, jiní králové, další září jako hvězdy a planety, další jsou bohové a další démoni. Ó Rámo, osvobozené bytosti jsou i mezi červy a nevědomí hlupáci jsou i mezi bohy. Vědomí neboli Já je ve všem. Existuje jako všechno, všude, po všechny časy a všemi způsoby. Samotné Já je Pán i všechna božstva. V látce je prázdný prostor a látka je v prázdném prostoru. Co se zdá nevhodné, je po bližším zkoumání vhodné. Lidé jsou poctiví, protože se bojí následků svých hříchů. I to, co nevede k tomu, co je, tedy rozjímání o prostoru a prázdnu, vede k dosažení nejvyšší Pravdy, k tomu, co nevzniká a co nepodléhá prostoru a času. A naopak, co se zdá silné a mocné, má svůj zánik. Ó Rámo, pochopením této Pravdy se zřekni radosti i bolesti, smutku i lpění. Neskutečné se zdá být skutečným a skutečné neskutečným. Proto se vzdej naděje i beznaděje a dosáhni klidu a vyrovnanosti.
V tomto světě je osvobození k mání kdekoli a kdykoli. Díky vlastnímu úsilí milióny bytostí dosáhly osvobození. Osvobození je snadné nebo obtížné v závislosti na poznání nebo nevědomosti člověka. Ó Rámo, zažehni v sobě světlo poznání. Utrpení skončí, jakmile spatříš Já.
Nesčetně bytostí na světě dosáhlo Sebepoznání a osvobození ještě za života, například vládce Džanaka. Proto se staň osvíceným teď a tady. Osvobození znamená dosažení vnitřního klidu a míru naprostým nelpěním na ničem. Osvobození je možné, ať tělo existuje, nebo ne. Kdo je osvobozen od veškerého lpění, je osvobozen. Člověk by se měl moudře a s rozumem snažit dosáhnout osvobození. Kdo se nesnaží, ten nepřeskočí ani stopu telete. Ó Rámo, použij duchovní hrdinství a správné úsilí a upřímným pátráním po Já se snaž dosáhnout dokonalosti Sebepoznání. Pro toho, kdo se takto snaží, je celý vesmír jako otisk stopy telete.
V. 76, 77
VASIŠTHA pokračoval:
O Rámo, všechny světy se projevují v Brahman, v Absolutnu, ale v důsledku nevědomosti a nepochopení jsou považovány za nezávislé hmotné skutečnosti. Tato mylná představa zmizí, jakmile přijde pochopení. Chybné vnímání způsobí, že se toto vše projevuje jako hmotný svět, správné vnímání tento omyl odstraní. A omyl nezmizí jinak, než pomocí správného úsilí, správného přístupu a poznání. Hanba tomu, kdo zůstává ponořen v bažině iluzorního světa, ač existuje možnost omyl překonat. Ó Rámo, jsi požehnán, neboť se v tvém nitru projevil duch opravdového a upřímného hledání. Síla, inteligence i vyzařování člověka vzroste, pokud je pátráním po Já pochopena Pravda.
Mudrc, jenž pochopil Pravdu a je oproštěn od omylu, nazírá na svět bez nejmenšího chtění, jako by byl v hlubokém spánku. Ani objekty či zážitky, které k němu přišly samy od sebe, neuchopuje svým rozumem, neboť jeho mysl je vtažena do Já. Nedělá si naděje do budoucna, nepřipomíná si minulost, nežije v přítomnosti, a přece žije vším. Ve spánku je bdělý a v bdělém stavu spí. Dělá vše, a přesto nedělá nic. Vnitřně se všeho vzdal, takže ačkoli navenek vypadá zaneprázdněně, setrvává stále ve stavu klidu a vyrovnanosti. Jeho jednání postrádá jakékoli chtění.
Mudrc není na nikom a na ničem závislý. Jeho jednání se bude zbožnému člověku zdát zbožné a krutému člověku kruté. Je dítětem mezi dětmi, starcem mezi starými lidmi, hrdinou mezi hrdiny, mladíkem mezi mladíky a trpícím mezi trpícími. Jeho vlídná a soucitná slova jsou plna moudrosti. Nemá, co by získal šlechetnými skutky, a přesto je šlechetný. Netouží po potěšeních, proto není uváděn v pokušení. Nepřitahuje ho omezení ani osvobození. Síť utkaná z nevědomostí a omylů byla spálena ohněm Poznání a ptáček jeho vědomí, dříve v síti chycený, nyní odletěl za svobodou.
Mudrc nejásá, přináší-li jeho úsilí plody, a netruchlí, když tomu tak není. Zdá se, jakoby vše přijímal a odevzdával s dětskou hravostí. Nepřekvapilo by ho, kdyby zář Měsíce byla horká a zář Slunce chladná. Ví, že Já neboli neomezené Vědomí může způsobit cokoli, proto ho neudiví ani takové zvláštnosti. Není plachý a není ani výbušný.
Ví, že se bytosti stále rodí a stále umírají, a neoddává se radosti ani smutku. Ví, že svět vzniká v jeho vlastní představě, podobně jako vzniká snový objekt, když člověk sní, a protože v obou případech jde jen o chvilkovou existenci, nepociťuje důvod pro lítost či radost. Jakmile zmizí představy potěšení a smutku či toho, co je žádoucí a co nežádoucí, zmizí všechny myšlenky, mysl se uklidní a mylné chápání se už neobjeví, podobně jako nelze získat olej ze spáleného semínka.
V. 78
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, točíme-li hořící větévkou, vytváříme iluzorní ohnivý kruh. Podobně je tu v důsledku chvění či vibrací objevujících se ve Vědomí iluzorní projevený svět. Vědomí a jeho vibrace jsou neoddělitelně spojeny, podobně jako jsou spojeny sníh a jeho bělost, semínko a olej, květina a její vůně či oheň a jeho žár. Popisovat je jako oddělené věci je mylné. Mysl a pohyb myšlenek jsou neoddělitelné. Ukončení jednoho znamená i ukončení druhého.
Ó Rámo, jsou dvě možnosti, jak dosáhnout tohoto ukončení. Jednou možností je jóga, jež zahrnuje zastavení pohybu mysli, a druhou je cesta poznání, která zahrnuje správné pochopení Pravdy.
Energie, která koluje v těle v energetických kanálech zvaných nádí (doslova znamená kanál pohybu), je označována jako prána (životní dech či vítr). Podle různých funkcí a umístění v těle se rozlišuje prána a apána (dále též udána, vjána a samána – pozn. L.V.). Prána je neoddělitelně spjata s myslí, přičemž myslí se rozumí vědomí, jež se v důsledku pohybu prány zabývá myšlením. Pohyb myšlenek v mysli vzniká z pohybu prány a pohyb prány vzniká z pohybu myšlenek ve vědomí. Mysl a prána jsou vzájemně závislé tak jako vlny a proudění vody.
Mudrci praví, že příčinou mysli (v sanskrtu čitta) je pohyb prány, a proto zastavením pohybu prány se utiší mysl. Když se mysl vzdá pohybu myšlenek, zmizí iluzorní projevení světa. Pohyb prány se zastaví v okamžiku, kdy v nitru člověka ustanou všechny naděje a touhy, a to díky opravdovému a upřímnému následování rad mudrců a svatých textů, rozvíjení nezaujatosti z předchozích životů, snaze provádět kontemplaci či meditaci a dosažení stavu oddanosti jediné Pravdě jednobodovým zaměřením mysli.
Pohyb prány lze též zastavit dechovým cvičením, prováděným o samotě, nenásilně a tak, aby nepřivodilo bolest, a dále opakováním posvátné slabiky Óm spojeným s uvědoměním si jejího významu, kdy je dosaženo stavu hlubokého spánku. Při cvičení výdechu (réčaka) se prána pohybuje volně v prostoru a tělo se zbavuje nečistot. Cvičení nádechu (púraka) vede k naplnění vnitřku těla a k poklidnému, pomalému plynutí prány. Cvičení zadržování dechu po dlouhý čas (kumbhaka) může vést k úplnému zastavení dechu. Všechna tato cvičení vedou k zastavení pohybu prány.
Podobně k zastavení pohybu prány vede uzavření dechové trubice špičkou jazyka, kdy prána proudí ke korunní čakře, cvičení meditace, při níž ustane pohyb myšlenek, zadržení vědomí pevně na místě vstupu prány do těla, tedy v bodě brahmarandhry neboli otvoru Brahmy, zadržení prány v bodě třetího oka neboli ádžňá čakry, či naprosté zastavení pohybu myšlenek a psychických podmíněností pomocí dlouhodobé meditace na prostor v srdečním centru (v srdeční čakře neboli anahátě).
V. 79
RÁMA se zeptal:
Pane, co je to srdce, o němž jsi mluvil?
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, mluví se tu o dvou aspektech srdce. Ten jeden je třeba si osvojit a druhým se zabývat nebudeme. Srdcem jakožto částí fyzického těla nacházející se na určitém místě těla se zabývat nebudeme. Srdce, jež je třeba si osvojit, má povahu čirého Vědomí, je uvnitř i vně těla a není ani uvnitř ani vně. Je to podstata, v níž se jako v zrcadle odráží vše ve vesmíru. Je to pokladnice veškerého bohatství. Srdcem či podstatou všech bytostí je samotné Vědomí, a nikoli kus masa, který lidé srdcem nazývají! Proto když mysl osvobozená od všech podmíněností splyne s podstatou, s čirým Vědomím, pohyb prány ustane.
Zastavit pohyb prány lze kteroukoli z rozličných metod, které různí učitelé doporučují. Tyto jógové metody přinášejí žádoucí výsledek, jenom pokud nejsou prováděny silou. Jestliže se člověk v jejich provádění pevně ustálí a dojde u něho k růstu nezaujatosti a k úplnému odstranění psychických podmíněností, přinese to výsledek ve formě zastavení pohybu prány.
Ve cvičení může člověk použít adžňá čakru neboli třetí oko, patro úst, špičku nosu či vrcholek hlavy neboli brahmarandhru. Svou vytrvalostí může dosáhnout toho, že se špička jazyka dotkne čípku na patře. Pomocí toho všeho lze zastavit pohyb prány. Pochopitelně se všechna tato cvičení mohou jevit jen jako rozptylování, ale jejich neustálým opakováním člověk dosáhne toho, že rozptýlenost zmizí. Pouze vytrvalé cvičení povede k tomu, že se člověk osvobodí od utrpení a může prožívat blaženost Já. Proto, Rámo, prováděj jógu, a jakmile cvičením zastavíš pohyb prány, pak jediné, co zůstane, je konečné vysvobození neboli nirvána. V nirváně je vše, z ní je vše, ona je vše a je všude. V ní není projevený svět, svět není z ní a ani se jí nepodobá! Ten, kdo je ustálen v nirváně, je osvobozen za života.
Ten, kdo cvičením jógy ustálil svou mysl v klidu a míru, má pravé Poznání. Pravé Poznání znamená pochopit, že nejvyšší Já je bez počátku a bez konce a že nesčetně objektů není ve skutečnosti nic jiného než Já. Mylné chápání vede ke znovuzrození. Pravé Poznání znovuzrození ukončuje. Není v něm vztah subjektu a objektu, neboť Vědomí neboli Já je tím, kdo poznává, poznáváním i poznaným zároveň a rozdělování je nevědomostí. Jakmile je toto přímo nazřeno, pak tu není omezení ani osvobození. Spočívá-li mudrc ve svém Já, s myslí pevně ustálenou v Já, jaké potěšení by ho mohlo poutat ke světu?
V. 80
VASIŠTHA pokračoval:
Zábava ani rozptýlení nelákají toho, kdo se zabývá pátráním po Já. Představy příjemného a nepříjemného nevznikají v očích, ale jinde, protože oči pouze hledí. S ostatními smysly se to má stejně. Proto činnost smyslů neznamená nic špatného. Když se však k smyslové činnosti, která v jednom okamžiku vzniká a v následujícím okamžiku zas zaniká, připojí egoistická mysl, objeví se v mysli neklid.
Ach mé oči, objekty vaší zkušenosti jsou jen jevy, které vznikají a zase mizí. Nedovolte, aby váš pohled na nich utkvěl, jinak věčné Vědomí pocítí smrtelnost. Buďte divákem, kterým ve skutečnosti také jste. Ó rozume, díky svému fungování viděly oči bezpočet výjevů, ale proč se do nich necháš vtahovat? A i když tyto výjevy mysl odráží a rozpoznává, proč na ně reaguješ jakožto pocit ega? Nepochybně tu existuje důvěrné spojení mezi očima a jejich objekty. Proč to však podporuješ a snažíš se tomu porozumět? Ve skutečnosti spolu výjev, pozorování a mysl nesouvisí, podobně jako obličej, zrcadlo a obraz v zrcadle. Přesto vzniká jakási iluzorní představa, že „já to vidím“. Nevědomost je jako vosk, jímž se výjev, pohled a mysl k sobě pevně přichytily, zatímco poznání Já je jako oheň, v jehož teple se vosk rozpouští!
Mylné souvislosti se posilují opakovanými myšlenkami, ale veškerou nevědomost lze zničit pomocí správného zkoumání Já. Jakmile bude nevědomost pryč, pak se iluzorní souvislost mezi výjevem, pozorováním a myslí již nikdy neobjeví. Smysly jsou obdařeny rozumem kvůli mysli, proto musí být mysl odstraněna. Ó mysli, proč se zbytečně zabýváš těmito pěti smysly? Jen ten, kdo uvažuje: „To je má mysl“, se tebou nechá ošálit. Ty, mysli, totiž neexistuješ. Nezajímám se o to, zda zůstaneš, nebo odejdeš. Jsi neskutečná, netečná, iluzorní. Tebou se zabývá jen hlupák, nikoli moudrý člověk. Toto pochopení ukončuje temnotu nevědomosti. Ó přízraku, zmiz z tohoto těla i se svými tužbami a emocemi. Ó mysli, dnes jsem tě zničil, neboť jsem si uvědomil, že jsi ve skutečnosti nikdy neexistovala.
Po dlouhou dobu byl přízrak mysli příčinou bezpočtu špatných představ a emocí, chtíče, zlosti atd. Poté, co byl přízrak překonán, se své někdejší hlouposti musím smát. Mysl je mrtvá a s ní zemřely všechny mé starosti a úzkosti. Démon zvaný pocit ega zemřel též. A to vše přišlo díky opakovanému pátrání po Já. Nyní jsem volný a šťastný. Všechny naděje a touhy jsou pryč. Chvála vlastnímu Já! Není tu iluze ani trápení, žádné já ani nikdo jiný! Nejsem ani já ani nikdo jiný, jsem všechno ve všem. Chvála vlastnímu Já! Jsem počátek. Jsem Vědomí. Jsem všechny světy. Není ve mně žádné rozdělení, žádná hranice. Chvála samotnému Já! Pozdravení Tomu, co je ve všem stejně všudypřítomné, této jemné přebývající všudypřítomnosti, tomuto Já!
V. 81
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, když moudrý člověk vše takto uváží, měl by si uvědomit následující:
„Jestliže všechno toto je Vědomí neboli Já samo a jestliže je mysl tímto pochopením očištěna, co potom je mysl? Mysl neexistuje. Ať je to ne-mysl, ať je to iluzorní zdání nebo ať není vidět, jisté je, že mysl buď neexistuje, nebo je to jen přelud. Jakmile zmizela špatnost a klam, nevím, co je mysl.“
„Všechny mé pochybnosti zmizely, zmizela horečka neklidu a rozrušení. Cokoli jsem, pouze jsem, bez tužeb a chtění. Zmizí-li mysl, zmizí i chtění. Je-li mysl mrtvá, je mrtvé i chtění, iluze se vytratí a zrodí se stav bez ega. Jsem probuzen do tohoto stavu probuzenosti. Jestliže existuje jen jediná Pravda a rozličnost není skutečností, po čem bych měl dál pátrat?“
„Jsem věčné Já, jemné a všudypřítomné. Dosáhl jsem stavu, který se na ničem nezobrazuje, který je naprosto čirý, bez počátku a bez konce. Ať už mysl je nebo není, jsou mysl i vnitřní skutečnost jen jedno jediné neomezené Vědomí, které toto vše prostupuje, které znamená nejvyšší klid a mír a je mimo veškeré chápání. Ať si mysl pokračuje dál, nebo ať si zemře, ale je-li Já ustáleno v naprosté rovnováze, má smysl toto vše zkoumat? Dokud jsem se pošetile zabýval dotazováním a pátráním po Já, setrvával jsem ve stavu podmíněnosti. Pomocí tázání se na Já jsem dosáhl nepodmíněného Bytí. A kdo je nyní tazatel?“
„Je-li mysl mrtvá, jsou takové myšlenky zcela zbytečné a mohly by onen přízrak mysli ještě oživit. Proto je opouštím. Rozjímám o Óm a setrvávám v Já, v naprostém tichu.“
Ať už dělá cokoli, měl by moudrý člověk neustále zkoumat povahu pravdy. Díky takovému zkoumání zůstane mysl ustálena v sobě, osvobozena od neklidu a přitom schopna vykonávat své přirozené funkce.
Svatí muži s nepodmíněným vědomím žijí zde a vykonávají přirozené činnosti, oproštěni od pýchy a klamu, se srdcem neustále se radujícím a s vyrovnaností, která září do prostoru.
Výše zmíněný postup dotazování si osvojil mudrc Samvarta a sám mi ho kdysi dávno popsal.
- ↑ -