Jóga Vásištha
(Z anglického textu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová. Zde se jedná o starší verzi překladu, nová verze odpovídající vydané knize bude postupně v pdf souborech k dispozici u audio nahrávek.)
KNIHA ŠESTÁ: O osvobození
O osvobození
VI. 1.1
VÁLMÍKI řekl:
Mudrc Vasištha zakončil svůj dosavadní výklad.
VASIŠTHA řekl:
Ó Rámo, vyslechl sis pojednání o klidu a vyhasnutí mysli zvané upašama prakarana. Nyní bude následovat učení o osvobození, nirvána prakarana.
Všichni králové a mudrci shromáždění u dvora byli zaujati promluvou velkého mudrce Vasišthy. Jejich pozornost byla natolik silně upřena na jeho slova a gesta, že vypadali spíše jako postavy namalované na obraze než jako živé lidské bytosti. Zdálo se, jakoby i Slunce, vzduch, ptáci, zvířata a vůbec celá příroda s plnou pozorností naslouchala slovům mudrce a jakoby duše každého byla zcela ponořena do výkladu jemné podstaty nejniternějšího Já.
Slunce se již chystalo zapadnout za zdmi paláce, trumpety a bubny se hlasitě rozezněly a na chvíli jejich zvuk přehlušil i slova mudrce Vasišthy. Když vše utichlo, obrátil se Vasištha k Rámovi.
VASIŠTHA řekl:
Předložil jsem ti nyní síť utkanou ze slov, jež odkazují k nejvyšší Pravdě. Polap do ní ptáčka své mysli a nechej mysl odpočívat ve svém srdci. Takto dosáhneš Sebepoznání. I když je mléko smícháno s vodou, dokáže labuť oddělit mléko od vody a pít samotné mléko. Pravda, kterou jsem ti poskytl, je promíchána s mnoha slovními spojeními a ilustrována na mnohých příkladech. Ó Rámo, jsi schopen podobně jako labuť tuto Pravdu oddělit a plně ji vstřebat?
Ó Vznešený, měl bys o této Pravdě rozjímat od začátku do konce stále znovu a znovu. Právě touto cestou bys nyní měl jít. Bude-li tvá mysl prosycena Poznáním, pak třebaže se budeš věnovat různým činnostem, nebudeš jimi nijak omezen. V opačném případě zaznamenáš pád, jako když se zřítí slon ze strmého srázu. A pokud bys chtěl toto učení používat pro svou intelektuální zábavu, aniž bys ho uskutečňoval v běžném životě, pak zakopneš jako slepec a opět to skončí pádem.
Abys dosáhl stavu dokonalosti a osvobození, o němž mluvím ve svém učení, měl bys žít bez připoutanosti a v každé situaci udělat, co je třeba. Buď si jist, že právě toto je živoucí prvek každého učení v každém svatém textu.
Nato králové a mudrci opustili dvůr a odebrali se do svých příbytků. O slovech mudrce Vasišthy rozjímali a mezi sebou o nich hovořili, takže k odpočinku jim stačilo jen pár hodin příjemného hlubokého spánku.
VI. 1.2
VÁLMÍKI pokračoval:
Tma noci brzy začala ustupovat, tak jako ustupují podmíněnosti mysli, je-li probuzena vnitřní Inteligence. Paprsky světla na východě ozářily vrcholky hor.
Ráma, Lakšmana a všichni ostatní se v tuto požehnanou hodinu probudili a provedli své ranní rituály. Pak už pospíchali k poustevně mudrce Vasišthy, kde mu padli k nohám a poté, co ho řádně uctili, se spolu s ním odebrali ke královskému dvoru. Dvůr byl zaplněn posluchači, ale bylo tu ticho, že by bylo možné slyšet upadnout špendlík. Nebeské bytosti i dokonalí mudrci seděli na svých místech. Rámův oddaný pohled byl upřen na mudrce Vasišthu.
VASIŠTHA řekl:
Ó Rámo, pamatuješ si, co jsem ti dosud sdělil? Pamatuješ si slova, jež jsou schopna probudit poznání Pravdy, poznání Já? Ještě jednou ti osvětlím, jak se lze v dokonalém Poznání trvale ustálit.
Omezení koloběhem života a smrti, tento oceán samsáry, lze překročit nastolením nezaujatosti nepodmíněnou myslí a jasným pochopením Skutečnosti. Vynalož na to veškeré úsilí, Rámo. Jakmile ustane mylné chápání a je jasně nahlédnuta Pravda, pak rozpuštěním všech skrytých mentálních sklonů a podmíněností je dosaženo stavu, který je prost utrpení.
Existuje pouze jedno jediné neomezené absolutní Bytí neboli kosmické Vědomí, které nepodléhá dělení na vzájemné protiklady ani není ovlivněno představami prostoru a času. Existuje pouze toto neomezené Vědomí, které na sebe bere dvojnost, dualitu. Avšak jak taková dvojnost může vzniknout, jestliže Skutečnost či Absolutno nelze ve skutečnosti dělit? Pochopením toho se oprosti od pocitu ega a raduj se v Já.
Neexistuje mysl, nevědomost ani individuální duše. To jsou představy, jež vznikly u Stvořitele Brahmy. Jakýkoli objekt, jakákoli mysl i s její touhou, to vše je vskutku jedno jediné kosmické Vědomí, které září v podsvětí, na zemi i na nebi.
Dokud trvají představy zrozené z nevědomosti, dokud je tu vnímání toho, co není neomezené, a dokud je vkládána naděje v past zvanou svět, do té doby se člověk zaobírá představami mysli. Dokud člověk uvažuje o těle jako o „já“ a spojuje Já s tím, co lze vidět a poznat, dokud je tu touha po objektech a s tím spojený pocit „to je mé“, do té doby bude přetrvávat mylná představa týkající se mysli.
VASIŠTHA pokračoval:
Mylná představa o existenci mysli a všeho, co je s ní spojeno, potrvá jen do té doby, dokud není v důsledku dobré společnosti osvobozených mudrců prožívána Pravda a dokud tedy není oslabena všechna špatnost. Dokud síla vycházející z jasného nazření Pravdy neotřese s člověkem natolik, aby přestal zakoušet tento svět jako skutečnost, do té doby se bude člověku jevit existence mysli jako zcela samozřejmá. Taková představa přetrvá, je-li tu touha po zážitcích a s tím spojená silná závislost, jejímiž důsledky jsou špatnost a iluze.
Mylná představa o existenci mysli však ustane u člověka, který poněvadž má srdce čisté a klidné, se nenechal zlákat potěšením a rozbil klec chtění, tužeb a nadějí. Jak by se v něm mohla zrodit mysl, pohlíží-li i na své tělo jako na iluzorní zážitek, jako na něco, co neexistuje? Mylnou představu jedince neboli džívy nezakouší ten, kdo uzřel Neomezené a v jehož srdci se rozplynul projevený svět.
Dojde-li falešné vnímání svého konce a v srdci člověka zazáří světlo Sebepoznání, pak věz, že mysl vyhasla. Není již vidět, je jako suché listí, které spálil oheň. Stav mysli člověka osvobozeného za života, který nahlíží nejvyšší Pravdu a zároveň vnímá projevený svět, se nazývá sattva. Není vhodné ji nazývat jako mysl, je to skutečně sattva neboli průzračnost, čirost, čistota. Ten, kdo poznal Skutečnost, je bez mysli a ve stavu dokonalé rovnováhy. Žije svůj život lehce a hravě. Třebaže je zaměstnán různými činnostmi, neustále spatřuje vnitřní světlo. V jeho srdci nejsou žádné sklony a podmíněnosti, a proto v něm nevznikají ani myšlenky dvojnosti, jednoty či čehokoli dalšího. Ve stavu sattvy je semínko nevědomosti spáleno, proto z něj žádné mylné představy nevyraší.
Ó Rámo, dosáhl jsi stavu sattvy a tvá mysl byla spálena ohněm Poznání. Co je tímto Poznáním? Poznáním je to, že neomezené Brahman je skutečně neomezené Brahman a projevení světa je jen projevem, za nímž leží skutečnost Brahman. Samotné projevení, jakým je například tvé tělo, je netečné, neschopné vnímání, neskutečné. To, co je skutečné, je jeho základ, tedy Vědomí. Proč bys měl truchlit a zakoušet smutek? Pokud vnímáš, že všechno je Vědomí, pak není třeba, aby v tobě vznikaly představy různosti. Připomeň si svou základní podstatu, neomezené Vědomí. Zanechej představ různosti. Jsi To, co jsi. Nikoli jako představa či myšlenka. Jsi za všemi myšlenkami, jsi Sebeozařující Bytí. Chvála tobě, chvála kosmickému Bytí, neomezenému Vědomí.
VI. 1.3
VASIŠTHA pokračoval:
Jsi oceán Vědomí, v němž se zjevuje nesčetně vln a vlnek, kterým se říká vesmíry. Jsi mimo stav bytí a nebytí. To obojí jsou pouhé představy mysli. Pozvedni se nad tato omezení, tedy mimo veškerou dvojnost. Jak by v tobě mohly existovat podmíněnosti, sklony a omezení? Každá představa jako „toto jsou skryté sklony“, „toto je džíva neboli duše jedince“ vzniká ve Vědomí. Jak by se mohla od Vědomí odlišovat? A není-li od Vědomí odlišná, tak jak můžeme říci, že ve Vědomí vznikla?
To, čemu říkáme Ráma, je ve skutečnosti nádherný neomezený oceán Vědomí, v němž se objevuje a zase mizí bezpočet vlnek neboli vesmírů. Setrvej ve stavu naprostého klidu a vyrovnanosti. Jsi neomezený jako prostor. Nelze oddělit oheň a teplo, jež oheň vydává, lotos a jeho vůni, sníh a jeho bělost, cukrovou třtinu a její sladkost a nelze oddělit zář od toho, co září. Stejně tak nelze oddělit zakoušení od Vědomí. Tak jako nelze oddělit vlnu od oceánu, tak nelze vesmíry oddělit od Vědomí.
Zakoušení není odlišné od Vědomí, pocit ega není odlišný od zakoušení, džíva není odlišný od pocitu ega a mysl není odlišná (čili není oddělitelná) od džívy. Smysly nejsou odlišné od mysli, tělo není odlišné od smyslů, svět není odlišný od těla a není nic jiného než tento svět. Takový výčet závislostí je tu již dlouho, a přece nebyl nikým uveden do pohybu, ani nelze říci, zda existuje dlouhý či krátký čas. Skutečností je, že všechno to je jen neomezené Vědomí, které zakouší Sebe samo.
V prázdnotě je prázdnota, Brahman prostupuje Brahman, Skutečnost září ve Skutečnosti a plnost naplňuje plnost. Třebaže je mudrc ve světě činný, nic nekoná, protože nic nehledá. Ó Rámo, i ty setrvávej v nitru čirý jako prostor, ale navenek dělej, co je třeba. K situacím, které mohou vyvolat nadšení či smutek, zůstaň lhostejný jako kus dřeva. Kdo zůstává přátelský i k člověku, který by byl ochoten ho zabít, ten nazřel Skutečnost. Je marné uctívat toho, pro koho ještě neztratily důležitost rága neboli touha a dvéša neboli odpor. Jenom ten je osvobozen, kdo se oprostil od sobecké a záměrné činnosti a na ničem nelpí. I kdyby ničil svět, nic nekoná.
V kom ustaly všechny představy a navyklé tendence, ten překonal podmíněnost mysli i veškerá omezení. Je jako lampa, v níž došel olej.
VI. 1.4, 5
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, mysl, rozumová schopnost, pocit ega a stejně tak i smysly nemají nezávislou inteligenci. Kde je tedy džíva se vším, co k němu patří, usídlen? Tak jako Měsíc je jeden, přestože se může kvůli vadě zraku nebo kvůli odrazům v zrcadlech zdát, jako by bylo Měsíců více, stejně tak existuje jedno jediné Já, vnitřní Inteligence neboli Vědomí, třebaže se v důsledku rozruchů v mysli jeví jako mnohost.
Tak jako končí noc, je-li tma na ústupu, tak končí nevědomost, je-li na ústupu touha po potěšení. Smrtící virus tužby po potěšení je okamžitě vyléčen magickou formulí, tedy poučením nalezeným ve svatém textu. Jakmile je nevědomost u konce, zmizí mysl i se vším, co s ní souvisí, podobně jako se rozkutálí perly z náhrdelníku, jakmile se přetrhne šňůrka, na níž byly navlečeny. Ó Rámo, kdo zanechá studia svatých textů, si vybral život bídného červa a spěje k sebezničení.
Ustane-li vítr, zklidní se hadina jezera. Utichne-li nepokoj způsobený nevědomostí, zklidní se oči, bažící dříve po ženách či jiných objektech potěšení. Ó Rámo, dosáhl jsi stálosti. Pozorně jsi naslouchal mým slovům a v důsledku toho v tobě spadl závoj nevědomosti. Slova rodinného rádce a mentora zapůsobí silně i na obyčejného člověka. Jak by tomu mohlo být jinak u toho, kdo má vnímání rozšířené jako ty?
RÁMA řekl:
Pane, vyslechnutím tvých moudrých slov ztratil vnější projevený svět svoji důležitost a moje mysl utichla. Spočívám v nejvyšším klidu a míru. Vnímám svět, tak jak je, jako neomezené Vědomí do nekonečna se přede mnou rozprostírající. Všechny mé pochyby byly utišeny. Jsem oproštěn od přitažlivosti i odporování. Jsem ustálen v přirozeném stavu. Mám se dobře, jsem šťastný (v sanskrtu svastha neboli spočívat v Já – pozn. S.V.) Jsem Ráma, v němž nacházejí všechny světy své útočiště. Chvála sobě a chvála tobě. Psychické podmíněnosti a sklony jsou pryč. Mysl vyhasla. Vidím Já jako všechno ve všem. Když vzpomenu na minulost, usmívám se nad tím, jak jsem prožíval pošetilé představy dvojnosti. Děkuji za to, že nektar tvých slov a duchovních rad měl takový účinek. I když stále žiji v tomto světě, jsem zároveň ve světě světla. Děkuji za tvá slova nejvyššího Poznání, za paprsky světla vycházející z tvého zářícího nitra. Tady a teď spočívám v nejvyšší Blaženosti.
VI. 1.6
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, jsi mi drahý, proto ti přednesu Pravdu ještě jednou, pozorně naslouchej. Abys však mohl naslouchat, musíš předpokládat existenci různosti. Vědomí se rozšíří a Pravda, kterou přednesu, zachrání před utrpením i ty, kteří nejsou plně probuzeni.
Nevědomý člověk zakouší mylnou představu, že tělo je Já, a vlastní smysly se pro něj stanou nejhoršími nepřáteli. Však smysly toho, kdo je obdařen poznáním Já a chápe Skutečnost, jsou naopak k člověku přátelské, neničí ho, ale přinášejí mu spokojenost. Kdo vůči fyzickému tělu a jeho funkcím pociťuje nechuť, ten si tělo nehýčká a přivolává na něj utrpení.
Já není ovlivněno tělem a tělo se nijak nevztahuje k Já. Tělo a Já jsou jako světlo a tma. Já, které je za všemi proměnami a špatnostmi, nevzniká ani nezaniká. Cokoli se děje, děje se tomuto tělu, které je netečné, nevědomé, neschopné vnímat, omezené, neplodné a podléhající zkáze. Ať se to děje. Ale jak by mohlo tělo skrze smysly či mysl někdy pochopit věčné Vědomí? Je-li jedno považováno za skutečné, druhé mizí. Je-li jejich povaha odlišná, jak by mohlo být stejné jejich prožívání bolesti a radosti? Když nejsou a ani nemohou být v žádném vzájemném vztahu, jak by mohly společně existovat? Objeví-li se jedno, druhé mizí, objeví-li se denní světlo, mizí noční temnota. A tak jako se stín nikdy nezahřeje, tak se Sebepoznání nikdy nestane Sebe-neznalostí.
Brahman, což je Skutečnost, se nemůže stát neskutečným, třebaže si je člověk vědom různosti. A tělo zase nemůže nikdy získat povahu neomezeného Vědomí. Ačkoli je Já všudypřítomné, tělo ho nemůže nijak ovlivnit. Proto tak jako prostor není ovlivněn pohybem vzduchu v něm, tak neomezené Já není ovlivněno stavy, které patří tělu, tedy stářím a smrtí, bytím a nebytím, radostí a bolestí. Třebaže je tělo viděno v důsledku mylného porozumění, objevují se všechna tato těla v jediném neomezeném Vědomí, tak jako se objevují vlny na hladině oceánu. Podobně jako neklid a rozličnosti, jež jsou vyvolány odrazy Slunce v mnoha zrcadlech, samotné Slunce nijak neovlivní, tak i různost a zdánlivost jevů náleží zprostředkovateli, který odráží. Skutečnost neboli neomezené Já tím ani trochu není ovlivněno.
Je-li nahlédnuta Pravda o Já, představa nevědomosti ohledně Já okamžitě mizí.
VASIŠTHA pokračoval:
Správné pochopení těla a inteligence, jež v těle přebývá, dovoluje člověku porozumět celému stvoření v jeho hmotném i duchovním aspektu stejně snadno, jako prohlížet si předměty osvětlené lampou. Mylné představy, jež nemají žádný základ, se v nitru člověka objevují a rozvíjejí jen tehdy, není-li tu správné pochopení. Člověk zmatený mylnými představami, které se objevují, jestliže chybí světlo pravého Poznání, je zmítán sem a tam, jako stéblo trávy ve větru.
Bez zážitku kosmické Inteligence, tedy bez přímé zkušenosti, se smysly snaží uchopit objekty a mylně se domnívají, že spojení s objekty vyústí ve smysluplný prožitek! Neomezená a nevyčerpatelná Inteligence (neboli Vědomí) sice přebývá ve všem, avšak chybí-li Sebepoznání, zdá se, že si není Sebe sama vědoma a je tudíž omezená.
Životní síla s tím, co k ní patří, pracuje jen proto, aby dodávala energii pro pohyb a změny, jež jsou životu vlastní, Žádný jiný důvod tu není. Bez Sebepoznání je všechno mluvení a halasení, jímž se lidé zabývají, jako zvuk zbraní! Nepřináší nic dobrého, ale naopak vede nevyhnutelně k destrukci a zániku. Nevědomí lidé se radují z plodů své práce a netuší, že dřímají na kameni, který se brzy rozpálí do žhava.
Držet se společnosti hlupců je jako sedět na stromě, který má být vzápětí poražen. Cokoli pro takové lidi dělat je jako švihat prutem do vzduchu. Něco jim věnovat je jako hodit to do bláta a mluvit s nimi má stejnou odezvu, jako když pes štěká na Měsíc.
Zdrojem všech problémů a neštěstí je nevědomost, tedy neznalost Já. Ó Rámo, řekni mi, zda je tu jediný problém, který by nevznikal z nevědomosti. Celé stvoření je nevědomostí prostoupeno a udržováno. K nevědomému člověku opakovaně přichází trápení a jen zřídkakdy radost. Zdroje utrpení, jakými jsou tělo, majetek a rodina, u člověka neznalého Já nikdy nepřestanou pracovat. Pro toho, kdo je pevně přesvědčen, že tělo je Já, nevědomost nikdy neskončí. Jak by v takovém člověku mohlo vzejít Sebepoznání? Dokud vládne nevědomost, upadá člověk znovu a znovu do neštěstí a nepřestává trpět. Pro něho jsou i chladivé paprsky Měsíce jako jedovaté výpary. Brány pekla jsou doširoka otevřené a dychtivé takového hlupáka uvítat.
VASIŠTHA pokračoval:
Jen v očích hlupáka se může nebezpečná popínavá rostlina, jakou je žena, jevit jako krásná květina. Jen v srdci hlupáka může vyrůst nebezpečný strom posedlosti, skýtající příbytek početnému ptactvu neboli špatným sklonům. V lese jeho nečistého srdce stále zuří oheň nenávisti. Jeho mysl je zaplavena žárlivostí umožňující růst plevele destruktivního odsuzování druhých. A jedinou květinou, kterou jeho srdce zná, je závist, na niž usedají včely nekonečných obav a starostí.
Pouze pro tyto nevědomce je určena smrt. Narození a dětství přecházející do mládí, mládí přecházející do stáří a stáří končící smrtí. To vše nevědomí lidé opakovaně prožívají. Nevědomý člověk je jako vědro přivázané na provaze zvaném svět. Chvíli je ponořen do hluboké studně zvané samsára a pak zase vytažen nahoru. Oceán projeveného světa je pro mudrce jako otisk stopy telátka, ale pro nevědomce je to nepochopitelné a nekonečné moře utrpení. Tak jako ptáček zavřený v kleci nemůže nalézt svobodu, tak nevědomý člověk oddaný naplňování svých tužeb nemůže uniknout omezení. Mysl nevědomého člověka je zatemněna sklony a podmíněnostmi, jichž se zdá být nekonečně, a není proto schopna jasně vidět otáčející se kolo života a smrti.
Nevědomý člověk je chycen a držen v omezení, protože jeho vlastní posedlost rozprostírá po světě síť iluzorních vztahů. Malým kouskem svého masa, tedy svýma očima, vidí hlupák malé části země, jež považuje za hory, jezera, lesy a města. Nevědomost je mohutný strom napřahující do všech směrů bezpočet svých větví, jimiž jsou iluzorní objekty. Ve stromě hnízdí ptáci neboli zážitky potěšení. Listy stromu jsou jednotlivá zrození nevědomého člověka, poupata jsou jeho činy, květy jeho bohatství a přízeň a plody jsou jeho zásluhy i omyly.
Nevědomost je jako Měsíc vycházející ve chvíli, kdy zapadne Slunce Poznání. Opakovaná zrození jsou jako záření Měsíce a nevědomost je pán a původce všech skvrn a nedokonalostí. Měsíční paprsky přenášejí opojný nápoj podmíněností a zvyků, jímž se živí ptáci tužeb a nadějí. V temnotě nevědomosti je nevědomý člověk přesvědčen, že štěstí a radost nalezne v objektech tohoto světa.
Zdánlivá svůdnost objektů je způsobena nevědomostí. Vždyť všechny objekty jsou omezené a dočasné, mají svůj počátek i konec.
VI. 1: 7
VASIŠTHA pokračoval:
To, co považuješ za přitažlivou ženu, okrášlenou perlami a drahokamy, je projevení tvé vlastní představivosti a iluze. Je to vlna na oceánu touhy. Právě tato falešná představivost vidí svůdnost a přitažlivost v tom, co je jen směsicí masa, tuku a kůže. V důsledku takové iluze se však žena zdá být okouzlující, její ňadra jsou popisována jako zlaté misky a její rty jako zdroj nektaru.
V důsledku iluze člověk usiluje o bohatství a prosperitu, což se zpočátku zdá lákavé, později to zapříčiní vznik protikladů, jako jsou štěstí a neštěstí, radost a bolest, úspěch a neúspěch, a velmi brzy to skončí. Honba za úspěchem přináší bezpočet radosti i utrpení.
Iluze plyne od věků jako řeka zakalená marnými činy a stejně marnými odvetnými reakcemi na ně. Způsobuje opakovaná zrození a mohutní a sílí v důsledku činů, které měly původně přinést štěstí a radost.
Takové konání nepřináší nic dobrého, je jako vítr, který přivane oblak prachu, jehož součástí jsou fyzické i psychické nemoci, stáří a vztahy. Všechno to podléhá plynutí času a vede ke smrti, která je nenasytná a pozře jakýkoli svět, když nadejde jeho čas.
V mládí je člověk pronásledován skřety obav a strachů, kteří dostanou svou příležitost, nezasvítí-li světlo poznání. Mládí tak postupuje dál, k ještě větší temnotě iluze. Mluva a jazyk člověka jsou příliš zatíženy službou běžným nevědomým lidem a tím se vysilují a slábnou.
Mezitím rozepne svých tisíc větví nedostatek neboli chudoba a přináší s sebou plody nespokojenosti a tvrdé dřiny. Nenasytnost, jež je zbytečná, neopodstatněná a pro duchovní rozvoj člověka naprosto zničující však pokračuje dál a v temnotě iluze hlásá své vítězství.
Přitom kradmo a potají číhá kočka staroby na myšku mladosti.
Celé stvoření je bez podstaty, a přece získává falešnou skutečnost. Dokonce si pěstuje plody správného jednání neboli dharmy a plody užitečného snažení neboli arthy. Svět obklopený oblohou a obdařený očima Slunce a Měsíce se utvrzuje v iluzi o svém smyslu a důležitosti. V jezeře projeveného světa kvetou lekníny jako tělesné formy a v každém z nich přebývá včelka coby životní síla.
VASIŠTHA pokračoval:
Povrchní představa existence světa uvězněná ve smyslech je spoutána sebeomezením, podmíněností a silným lanem tužeb a nadějí. Projevení světa je jako křehká popínavá rostlina, která se ustavičně třese ve větru pohybující se životní síly, prány, a zbavuje se všech druhů bytostí, zanechávajíc je jejich zániku.
Mnoho ušlechtilých lidí se povzneslo nad tuto pekelnou past zvanou existence světa, aby se malou chvíli radovalo. Jsou to nebeské bytosti přebývající jako lotosy na modré klenbě nebes.
Konání je ve stvořeném světě jako lotos pošpiněný bahnem nesmyslné touhy po svých plodech, chycený do sítě psychických podmíněností a obdařený vůní neustálé změny. Projevení ve světě je jako rybka, jež se zrodila do omezeného prostoru a brzy se stane kořistí neústupného a nepřemožitelného supa zvaného krtánta, což znamená konec a zánik. Rozličné obrazy vznikají a zanikají den za dnem jako vlny na hladině oceánu. Hrnčíř zvaný Čas udržuje svůj hrnčířský kruh neustále v pohybu. Nesčetně lesů zvaných stvoření se požárem zvaným Čas proměnilo v popel. Tak se to má s tímto stvořením. Avšak dokud je nevědomý člověk pevně poután svými představami, pak ani pomíjivost světa ani těžké situace, jimž v životě čelí, jej nemohou probudit.
Tato psychická podmíněnost neboli omezení Já trvá celý světový cyklus jako tělo nejvyššího boha Indry. A jakoby náhodně se uprostřed toho všeho přihodí božská projevení, v nichž je odhalena nejčistší podstata.
Zatímco nepohyblivá stvoření stojí bez pohnutí, jakoby rozjímaly o tajemstvích času, jsou pohyblivé bytosti ovládány dvojicí opačných sil, přitažlivostí a odporem či láskou a nenávistí, jsou postiženy nebezpečnými chorobami zvanými radost a bolest či stáří a smrt, a proto slábnou a stávají se požitkářskými. Mezi ně patří i červi, kteří tiše a trpělivě zakoušejí následky svých předchozích nedobrých činů a zdá se, jakoby o nich neustále rozjímali. Avšak Čas a Smrt, jež jsou mimo veškeré rozjímání, nenápadně pohltí všechny a všechno.
VASIŠTHA pokračoval:
Stromy, tyto stojící obrazy utrpení snášející horko, mráz a vítr, mají přes to všechno květy, vzápětí vystřídané plody. A stvořené bytosti chycené v leknínu zvaném svět se po celý čas neklidně hemží jako včelky.
Projevený svět je jako žebrácká miska bohyně Kálí, jejíž přirozeností je pohyb a činnost. Jméno Kálí je příhodný ženský tvar od slova Kála, což je bůh času, bůh smrti! Kálí neustále naplňuje svou misku bytostmi tohoto světa a předkládá je svému pánu, Času.
Vesmír lze přirovnat ke staré ženě, jejíž vlasy představují temnotu nevědomosti a neklidné oči představují Slunce a Měsíc. Vnitřní přirozenost tvoří bohové Brahma, Višnu, Indra a vnější tvoří země, hory atd. Pravda o absolutním Brahman je poklad ukrytý v hrudi této staré ženy, jejíž matkou je síla Vědomí, čit šakti. Je neustále v pohybu jako mraky, její zuby jsou jako hvězdy a rty jako úsvit a soumrak. Její dlaň představuje lotos, ústa nebe a náhrdelník sedm moří. Šaty představují modrá nebesa, chloupky lesy a pupek zemský pól. Tato stará žena se znovu a znovu rodí a znovu a znovu umírá.
To vše se děje ve světle Vědomí, v němž existují bohové, které Stvořitel Brahma v jediném okamžiku stvořil, i bytosti, které Brahma pouhým zavřením očí zničil. V tomto nejvyšším Vědomí jsou Rudrové, kteří během svého jediného mrknutí započali i zakončili tisíce vesmírných cyklů. A jsou jiná božstva, která během jediného mrknutí tisíce takových Rudrů stvořila a zase zničila! Toto projevení je neomezené. Copak je pro neomezené Vědomí v neomezeném prostoru něco nemožné? Přesto je to vše jen zdání, projev nevědomosti. Všechny úspěchy i neúspěchy, dětství, mládí, stáří i smrt a stejně tak i utrpení spočívající v tom, že se člověk nechává unést štěstím a neštěstím, jsou jen projevy hluboké temnoty nevědomosti.
VI. 1: 8
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, budu ti vyprávět, jak se popínavá rostlina zvaná nevědomost plazí do všech směrů. Tato rostlina roste v lese zvaném projevený svět a své kořeny má v horách Vědomí. Tělem jí jsou tři světy, uzavřené do její kůže neboli vesmíru. Radost a bolest, bytí a nebytí, poznání a nevědomost jsou její kořeny i plody. Představuje-li si rostlina nevědomosti radost, je zakoušena radost, představuje-li si bolest, je zakoušena bolest. Je-li tu představa bytí, je tu bytí, je-li tu představa nebytí, je tu nebytí. Tato nevědomost se nevědomostí rozpíná a plodí ještě větší nevědomost. Jestliže hledá poznání, krmí se poznáním a nakonec do poznání doroste.
Rostlina nevědomosti se projevuje různými způsoby v různých myšlenkových stavech. Někde někdy se setká s poznáním a je očištěna, ale pak opět upadá do připoutanosti. Je zdrojem všech emocí a smyslových prožitků. Vzpomínky na předchozí zážitky jsou její mízou a vičára neboli pátrání po Já je pro ni jako termit, který ji užírá. Hvězdy a planety zářící na nebi jsou jejími květy.
V této rostlině sídlí ptáci myšlenek a představ. Rostlinou otřásá mysl, obtáčejí ji jedovatí hadi smyslů a je příbytkem krajty špatného jednání. Ozařuje ji světlo nebes a je naplněna potřebami živých bytostí. Jsou v ní dále rozličné živé bytosti a pak věci, které matou hlupáky, i věci, které pomáhají k poznání. Jsou tu bytosti, jež jsou zrozené, jež se mají zrodit, jež jsou mrtvé i ty, jež mají umřít. Někdy je rostlina zčásti prořezaná, avšak v případě nevyzrálých jedinců není prořezaná vůbec. Zcela ji zničit je nemožné. Jsou v ní minulost, budoucnost i přítomnost. Je to nebezpečná rostlina, jež činí člověka bezvýznamným. Odejde však sama od sebe, je-li důkladně prozkoumána.
Rostlina se projevuje jako všechno, jako hvězdy a planety, živé bytosti a rostlinstvo, základní prvky, nebe, země, bozi a stejně tak i červi. Cokoli ve vesmíru existuje, je touto rostlinou nevědomosti prostoupeno. A je-li tato nevědomost překonána, pak dosáhneš poznání Já.
VI. 1: 9
RÁMA se zeptal:
Pane, jsem zmaten tvým prohlášením, že i bozi jako Višnu a Šiva jsou součástí této nevědomosti neboli avidji. Prosím, osvětli mi to.
VASIŠTHA odvětil:
Pravda neboli Saččidánanda (sat-čit-ánanda znamená v sanskrtu Bytí - Vědomí - Blaženost) je mimo myšlenky či rozumové chápání. Je všudypřítomná a představuje nejvyšší klid a mír překračující veškeré představy a popisy. Schopnost vytváření myšlenek a představ v ní vznikne přirozeně, sama od sebe. Pochopení Já zahrnuje tři roviny, jemnou, střední a hrubou, které rozum, když o nich rozvažuje, nazývá sattva, radžas a tamas. Všechny tři složky utvářejí to, co nazýváme prakrti neboli přirozenost. Třísložková prakrti znamená nevědomost neboli avidju a to je zdroj všech bytostí. Za tím vším je pak nejvyšší Absolutno.
Každá ze tří kvalit přirozenosti, sattvy, radžasu a tamasu, se znovu dělí na jemnou, střední a hrubou. Takže máme devět druhů nevědomosti a ty vytvářejí vesmír.
Dokonalí mudrci, mudrci osvobození za života, asketové, světci, bytosti podsvětí, nebešťané a bozi představují sattvickou složku nevědomosti. Z toho nebešťané a bytosti podsvětí vytvářejí hrubou podsložku tamas, dokonalí mudrci střední podsložku radžas a bozi jako Brahma, Višnu a Šiva jemnou podsložku sattvu. Všechny, kteří spadají pod tuto sattvu, považujeme za osvobozené bytosti, jež se znovu nezrodí a existují tak dlouho, dokud trvá svět. Ostatní bytosti osvobozené za života (jedinec osvobozený za života je v sanskrtu džívanmukta) odevzdají během času svá těla, vstoupí do příbytku bohů, kde přebývají do konce světa, a pak jsou osvobozeny. Tak se z avidji neboli nevědomosti stává vidja neboli Poznání! Jako vznikají vlny na moři, tak vidja dá vzniknout nevědomosti, a jako se vlna na hladině moře ztrácí, tak avidja zanikne v Sebepoznání.
Rozdíl mezi vlnou a vodou je jen slovní, není skutečný. Stejně tak je jen slovní a iluzorní rozdíl mezi nevědomostí a poznáním. Neexistuje ani nevědomost ani poznání! Když nevědomost a poznání přestaneš vidět jako dvě rozdílné věci, pak existuje jediné. Odraz vidji v sobě samé se považuje za avidju. Zanecháš-li tohoto dělení, pak to, co zůstane, je jediná Skutečnost. Skutečnost může být něco a nemusí být nic. Je všemohoucí, prázdnější než prostor, a přece neprázdná, neboť je plná Vědomí. Stejně jako prostor uvnitř nádoby, je nezničitelná a všudypřítomná. Je Skutečností ve všech věcech. Tak jako magnet přitahuje železo a nutí ho k pohybu jen svou přítomností, sám od sebe, tak Skutečnost způsobuje vesmírný pohyb sama od sebe, bez jakéhokoli záměru. Proto se říká, že Skutečnost vůbec nic nekoná.
VI. 1.10
VASIŠTHA pokračoval:
Celý projevený svět se všemi pohybu schopnými i neschopnými bytostmi v něm je naprostá nicota. Ve skutečnosti se fyzickým neboli hmotným nestává nic. Ustane-li vytváření myšlenek vedoucí ke vzniku představ bytí a nebytí, je tu pochopení, že každý džíva, každý jedinec, je jen prázdné slovo. Všechny vztahy vznikající v srdci člověka v důsledku nevědomosti jsou pak nahlédnuty jako neexistující. Považujeme-li mylně provaz za hada, pak tento had rozhodně nikoho neuštkne!
To, čemu říkáme nevědomost či iluze, je nepřítomnost Sebepoznání, poznání Já. Jakmile je Já poznáno, dostává se člověk ke břehům neomezené Inteligence. Jestliže Vědomí považuje Sebe sama za objekt pozorování, je tu nevědomost, avidja. Je-li představa subjektu a objektu překonána, odpadnou všechny závoje, které zakrývaly Skutečnost. Jedinec není nic jiného než osobní mysl a vyhasne-li mysl, zmizí jedinec. Jedinec je tu do té doby, dokud zůstává představa osobnosti. Dokud existuje nádoba, trvá představa prostoru uvnitř nádoby. Jakmile se nádoba rozbije, je tu jen neomezený prostor, a to i tam, kde jsme si předtím představovali vnitřek nádoby.
RÁMA se zeptal:
Pane, řekni mi prosím, jak se z vesmírné Inteligence může stát netečná věc, jakou je například kámen.
VASIŠTHA odvětil:
V látkách, jako jsou skály či kameny, je vědomí nehybné, bez schopnosti rozmýšlet, ale přitom neschopné dosáhnout stavu ne-mysli. Je to jako stav hlubokého spánku, který je na hony vzdálený stavu osvobození.
RÁMA se znovu zeptal:
Existují-li kameny ve stavu hlubokého spánku bez myšlenek a vjemů, nejsou naopak blízko osvobození?
VASIŠTHA odpověděl:
Mókša, tedy osvobození neboli pochopení Neomezeného, neznamená existovat jako nehybná bytost! Osvobození je získáno, pokud člověk došel do stavu nejvyššího klidu a míru tím, že pomocí svého rozumu prozkoumal podstatu Já a jeho zkoumání vedlo k vnitřnímu probuzení. Kaivalja neboli úplné osvobození znamená dosažení čirého Bytí po důkladném prozkoumání Já a poté, co jsou vědomě překonány všechny psychické podmíněnosti. Mudrci tvrdí, že člověk je v čirém Bytí neboli v Brahman ustálen až tehdy, když v souladu se svatými texty s pomocí osvícených mudrců a v jejich společnosti důkladně prozkoumal povahu Skutečnosti.
VASIŠTHA pokračoval:
Dokud přetrvávají v nitru jedince psychická omezení a podmíněnosti, třebas jen v jemném stavu zárodku, je třeba takový stav chápat jako stav hlubokého spánku. Vede totiž k novému zrození, a to přesto, že je zakoušen klid a mysl se zdá být pohlcena nejvyšším Já. Jde o stav netečnosti, jenž je zdrojem utrpení. Takový je stav objektů neschopných pohybu a vnímání, jakými jsou kameny a skály. Nejsou od svých omezení čili vásán osvobozeny, neboť tato omezení jsou v nich skrytě přítomna, podobně jako je ukryta květina v semínku nebo hliněná nádoba v hlíně hrnčíře. Ze semínka vyraší rostlina, která později vykvete, a hrnčíř vyrobí z hlíny předmět, který bude použit jako nádoba. Kde existuje semínko vásány, tedy zárodek omezení, podmíněností a sklonů, tam jde o stav podobný hlubokému spánku, nikoli o dokonalost. Kde jsou všechny vásány zničeny a neexistují ani skryté v možnosti, jde o stav turíja, transcendentální čtvrtý stav, překračující stavy bdění, snění a hlubokého spánku, a ten přináší dokonalost. Vásána, oheň, dluh, nemoc, nepřítel, připoutání, nenávist a jed mají jedno společné – při jejich odstraňování nesmí zbýt ani nepatrný kousek, jinak se nepříjemností s nimi spojených nezbavíme.
Jsou-li všechny vásány zcela odstraněny, zůstává člověk ustálen ve stavu čirého Bytí. Ať je naživu nebo ne, není již zasahován utrpením. Síla Vědomí neboli čit šakti se v nehybných bytostech vyskytuje jako skrytá vásána. Tato čit šakti určuje povahu každé bytosti a je základní charakteristikou každé částečky každého objektu.
Není-li čit šakti nahlédnuta jako Átma šakti, tedy jako síla Já, síla neomezeného Vědomí, vytváří se iluze projeveného světa. Její pochopení naopak veškeré utrpení odstraní. Nevidíme-li Skutečnost, je tu nevědomost neboli avidja, jež je příčinou projeveného světa, a ten je zase zdrojem všech dalších jevů. Tak jako první myšlenka přeruší a ukončí spánek, tak i maličké probuzení vnitřní Inteligence zničí nevědomost. Když člověk vstoupí do tmy se světlem v ruce a přeje si temnotu spatřit, temnota okamžitě zmizí. A je-li světlo zkoumání Já obráceno směrem k nevědomosti, zmizí nevědomost. Začne-li člověk zkoumat, co znamená „já“ v těle složeném z masa, krve a kostí, nevědomost je pryč. Co má svůj začátek, má i svůj konec. Vyloučíme-li vše, co má začátek, pak to, co zůstane, je Skutečnost představující zánik nevědomosti, zánik avidji. Lze Ji chápat jako něco nebo jako nic. Je třeba hledat To, co Je, když zmizí nevědomost. Sladkost, kterou jeden ochutnává, druhý neucítí. Podobně mluví-li někdo o zániku nevědomosti, tvoje osvícení tím nevyvolá. Pochopit musí každý sám. Avidja je přesvědčení o tom, že existuje skutečnost, která není Brahman neboli kosmické Vědomí. A je-li tu jasné pochopení, že Skutečnost je Brahman, pak avidja zaniká.
- ↑ -