Jóga Vásištha
(Z anglického předkladu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová.)
KNIHA PÁTÁ: O zániku
Příběh o králi jménem Suraghu
V. 58
VASIŠTHA pokračoval:
Ó Rámo, naslouchej prosím následujícímu zajímavému příběhu.
V Himalájích je hora jménem Kailáš. Na úpatí hory žil horský kmen nazývaný Hemadžata, což znamená zlatovlasí. Jejich králem byl Suraghu. Byl mocný, silný a moudrý. Byl obdařen Sebepoznáním a velmi nadaný v poezii a literatuře. Neznal únavu a neustále vykonával své povinnosti vládce – obdarovávat či trestat všechny, kteří si zaslouží být obdarováni či trestáni. Nicméně během neustálé činnosti bylo jeho duchovní poznání zakaleno.
SURAGHU přemítal:
Lidé kvůli mně podstupují mnohá trápení. Jejich utrpení je moje utrpení. Měl bych jim poskytnout bohatství, aby se radovali, tak jak jsem se radoval já, když jsem zbohatl. Jejich radost je moje radost. Běda, tím jak střídavě obdarovávám a trestám, střídá se i u mě radost a bolest.
Král byl velmi zarmoucen.
Jednoho dne ho přišel navštívit mudrc Mándavja. Suraghu ho přivítal, poklonil se mu a náležitě ho uctil.
SURAGHU se zeptal:
Pane, mučí mě starosti o to, zda dary či tresty, které dávám svým poddaným, se mi nevrátí. Prosím, pomoz mi získat nezaujatost a ochraň mě před předsudky a předpojatostí.
MÁNDAVJA odvětil:
Všechny slabosti mysli ustanou, je-li tu vlastní úsilí založené na pochopení. A pochopení vyvstane u člověka, který je pevně zakotven v Sebepoznání. Utrpení mysli se lze zbavit pomocí zkoumání podstaty Já. Člověk by měl zkoumat svoji mysl. Měl by se ptát, co jsou zač všechny nálady a pocity, jež v jeho mysli vznikají. Takovými dotazy se mysl rozvine. Pokud dojdeš k pravé podstatě tohoto hledání, nebude se tě týkat nadšení ani sklíčenost. Mysl se vzdá minulosti a budoucnosti a tím i svého odděleného fungování. Pak zakusíš nejvyšší klid a mír. Jakmile jsi ve stavu rovnováhy, pociťuješ soucit se všemi, kteří mají požitek z bohatství a světské moci. Dosáhneš-li Sebepoznání a vědomí se ti rozšíří na neomezené Vědomí, tvá mysl již neupadne do žumpy tohoto světa. Jen malá mysl hledá malá potěšení a malou moc.
Je-li tu poznání Nejvyššího, vzdá se mysl úplně všeho. Proto než přijde nejvyšší Poznání, měl by se člověk všeho zříkat. Není to tak, že až člověk všechno odevzdá, přijde Poznání. Až se člověk zřekne všech představ a pohledů na věc, pak to, co zbyde, je Já. V běžném životě je tomu podobně, neboť člověk nedostane to, po čem touží, dokud se neodstraní překážky, které tomu brání. A pro poznání Já to platí o to víc.
V. 59
Mudrc Mándavja domluvil a odešel.
SURAGHU rozjímal o jeho slovech:
Čemu vlastně říkáme „já“? Já nejsem hora Méru a hora Méru není moje. Nejsem horský kmen a horský kmen není můj. Toto království se pouze nazývá mým, ale této představy se zříkám. Zbývá hlavní město. Nejsem toto město a město není moje. I toho se zříkám. Stejně tak se zříkám představy rodiny a rodinných vztahů.
Nyní prozkoumám tělo. Nejsem maso, krev, kosti ani orgány, z nichž se tělo skládá. To vše je netečná hmota, ale já jsem schopen vnímání. Nejsem potěšení a potěšení mi nepatří. Rozum a smyslové orgány nejsou mnou ani nejsou moje. Jsou netečné, ale já jsem schopen vnímat. Nejsem mysl, jež je hlavní příčinou nevědomého cyklu zrození a smrti. Nejsem rozlišovací schopnost ani pocit ega, jsou to představy vycházející z mysli.
No a co zbývá? Zbývá vnímající džíva. Ale ten s sebou nese vztah mezi subjektem a objektem. To, co je objektem poznání či chápání, není Já. Proto se zříkám toho, co je poznatelné, zříkám se objektu. Nyní zbývá čiré Vědomí, oproštěné od stínů pochybností. Jsem neomezené Já. Neexistuje omezení pro Já. I bohové, Stvořitel Brahma, král bohů Indra, bůh smrti Jama, bůh větru Váju, i všechny další bytosti jsou jako korálky navěšeny na tomto neomezeném Vědomí.
Toto všemohoucí Vědomí, čit šakti, je oproštěno od mylného rozdělování na subjekt a objekt. Je za bytím i nebytím, ačkoli v každé bytosti je skutečností. Prostupuje všechny bytosti vesmíru. Je nádherou a světlem všeho. Je základem každé formy i každé změny, a přece je za nimi. Po všechny časy je ve všem a vším. Rozprostírá se jako čtrnáct úrovní existence a i představa zahrnující tento vesmír není nic jiného než toto všemohoucí Vědomí.
Omezené představy radosti a bolesti jsou falešné, neboť všemohoucí Vědomí je všudypřítomné a neohraničené. Jsem-li probuzený, je to Já, jsem-li v omylu, pak totéž Já se stává králem. Jen milostí Já jsou mysl a tělo v činnosti. Jen díky Jeho síle všechno ve vesmíru tančí podle Něj. Jak bylo ode mne hloupé sužovat se tím, že uděluji požehnání nebo trest! Byl jsem probuzen, poznal jsem vše, co má být poznáno, dosáhl jsem všeho, co stojí za dosažení. Co znamenají bolest a radost, štěstí a smutek, požehnání a trest? Toto vše je prostoupeno Brahman. Kde je důvod pro smutek či iluzi? Kdo co dělá? Jediné, co existuje, je neomezené Vědomí. Sláva Tobě, božská Nádhero! Sláva neomezenému Já!
V. 60, 61
VASIŠTHA pokračoval:
Takovýmto zkoumáním dosáhl Suraghu nejvyššího stavu Vědomí. Od té doby se už netrápil, ale vykonával svoji práci s vyrovnanou myslí. Byl soucitný, přesto ne se vším svolný, nezavrhoval dvojice protikladů, ale nebyla v něm závist, nebyl chytrý ani bez chytrosti, neměl záměr ani nebyl bez záměru. Žil s nezaujatostí a vnitřním klidem. Pochopil, že všechno jsou jen rozličné projevy Vědomí. Získal plné pochopení a byl proto v radosti i bolesti naplněn klidem a mírem.
Tak po určitou dobu vládl a potom ze své vůle odložil své tělo. Dosáhl sjednocení s neomezeným Vědomím. Ó Rámo, žij a vládni ve světě také tak, s osvícenou myslí.
RÁMA se zeptal:
Mysl je ale tak nestálá. Jak může člověk dosáhnout dokonalé rovnováhy?
VASIŠTHA pokračoval:
K tomu ti povím, jak spolu rozmlouvali král Suraghu a mudrc Parigha. Poslouchej.
Král Suraghu měl blízkého přítele, jímž byl perský král Parigha. Jednou postihl perské království velký hladomor a Parigha byl hluboce sklíčený při pohledu na utrpení svého lidu. Když viděl, že všechny snahy zbavit je trápení jsou marné, odešel Parigha, aniž by komu řekl, do lesů a prováděl odříkání. Živil se suchým listím a přijal jméno Parnada. Po tisíci letech pokání a rozjímání dosáhl poznání Já a poté se svobodně toulal po třech světech.
Jednoho dne potkal krále Suraghu, jehož znal z dřívějška. Dva osvícení králové jeden druhého náležitě uctili.
PARIGHA se zeptal:
Podobně jako jsi ty dosáhl Sebeoznání díky pokynům mudrce Mándavji, já dosáhl Sebepoznání skrze milost Pána, když jsem učinil pokání. Řekni mi prosím, je nyní tvoje mysl v dokonalém klidu? Žijí tví poddaní v míru a spokojenosti? Jsi pevně ustálen v nezaujatosti?
SURAGHU odvětil:
Kdo může skutečně pochopit boží vůli? Ty a já jsme byli od sebe odděleni velkou vzdáleností, ale nyní nás to svedlo dohromady. Co je pro bohy nemožné? Byli jsme požehnáni tvojí svatou přítomností, díky ní jsme zbaveni špatností a omylů a cítím, že naše spokojenost má nyní tvoji podobu. Společenství dobrých a svatých mudrců je jako nejvyšší stav osvobození.
V. 62, 63
PARIGHA řekl:
Ó králi, každý čin toho, kdo je pevně ustálen v nezaujatosti a rovnováze, přináší radost, na rozdíl od činů jiných lidí. Jsi ty ustálen ve stavu nejvyššího klidu a míru, kdy v mysli nevznikají žádné myšlenky ani představy, tedy ve stavu samádhi?
SURAGHU řekl:
Svatý muži, prosím řekni mi, proč jen ten stav mysli, v němž nevznikají myšlenky a představy, je nazýván jako samádhi? Je-li člověk znalec Pravdy, může někdy jeho mysl, ať už zaměstnaná činností nebo rozjímáním, ztratit stav samádhi? Nemůže. Osvícený člověk je navždy v samádhi, i když se zabývá světskými záležitostmi. Na druhé straně ten, jehož mysl v klidu není, neprožívá samádhi, ani když zaujímá lotosovou pozici.
Znalost Pravdy je oheň, jenž spálí všechny naděje a touhy jako suché listí. Tomu se říká samádhi. Tedy nikoli jen tomu stavu, kdy člověk zůstává potichu! samádhi je stav, v němž je věčná spokojenost, jasné vnímání toho, co je, a v němž není jáství. Je to stav, v němž člověk nepodléhá protikladům a je oproštěn od obav a přání něco získat či se něčeho zbavit. Od okamžiku, kdy vzejde Sebepoznání, se pro mudrce stává stav samádhi trvalým. Nemůže ho ztratit nebo na chvíli přerušit. Tak jako čas nezapomíná plynout, nezapomíná člověk na poznání Já. Tak jako je hmotná věc navždy hmotná, je mudrc navždy mudrcem.
Jsem navždy probuzen, čirý, v klidu a míru uvnitř sebe, ve stavu samádhi. Jak by to mohlo být jinak? Jak by tu mohlo být něco jiného než Já? Jestliže po všechny časy a všemi způsoby je Já vším ve všem, jak by tu mohl být jiný stav než samádhi? A co lze nazvat samádhi?
PARIGHA řekl:
Ó králi, zajisté jsi dosáhl plného osvícení. Záříš blažeností, klidem, dobrotou a čistotou. Není v tobě pocit ega, touha ani odpor.
SURAGHU pokračoval:
Ó mudrci, není tu skutečně nic, po čem by stálo za to toužit, nebo co by měl člověk odmítat. Dokud jsou věci viděny jako objekty, nejsou ničím jiným než představami a vjemy. Není-li co získávat, není ani co odmítat. Dobrý a špatný, malý a velký, cenný a bezcenný jsou všechno pojmy založené na tom, že něco je vhodné a něco ne. A jestliže toto ztratí svůj význam, to další vůbec nevyvstane. Všechno, co vidíme ve světě, hory, oceány, lesy, muži, ženy a ostatní objekty, to vše je bez podstaty. Proto po tom nevzniká ani touha. A není-li tu touha, je v srdci člověka nejvyšší klid a mír.
V. 64
VASIŠTHA pokračoval:
Po svých úvahách o iluzorní povaze projeveného světa se mudrci Suraghu a Parigha vzájemně uctili a pak vrátili ke svým povinnostem.
Buď pevně ustálen v Poznání a zbav své srdce nečistého pocitu ega. Jakmile čisté srdce nahlédne neomezený prostor Vědomí, jenž je zdrojem vší blaženosti a je v dosahu každého, spočine v nejvyšším Já. Mysl takto oddaná neomezenému Vědomí je obrácená do Sebe a naplněna Sebepoznáním, a není tudíž ovlivněna žádným trápením.
Třebaže se budeš zabývat záležitostmi denního života a třebaže v tobě vyvstanou pocity příjemného a nepříjemného, tvé vnitřní bytí se nikdy nepošpiní. Tak jako světlo zažene temnotu, tak poznání toho, že svět je výtvor nevědomosti, vyléčí všechny nemoci. Jakmile vzejde toto Poznání, jednou provždy ustane nevědomé vnímání světa jako něčeho skutečného. Proto podobně jako mořská voda nepůsobí na oči ryb, tak i ty, třebaže se budeš zabývat nějakou činností, nebudeš k této činnosti připoután a nebude tě ovlivňovat. Nikdy už nebudeš prožívat iluzi.
Člověk opravdově žije jen tehdy, září-li v jeho srdci jasné světlo Poznání Já. Tehdy jsou všechny jeho činy naplněny blažeností. Dny a posvátné knihy jsou opravdové pouze tehdy, když srdci člověka přinesou nezaujatost a Sebepoznání. Stejně tak jen tací přátelé, kteří srdce člověka vedou k nezaujatosti a Sebepoznání, jsou ti praví. Ó Rámo, uchraň svého džívu od bažiny projeveného světa. Jakmile pochopíš Pravdu, nikdy se již do této bažiny nevrátíš.
Ó Rámo, společenství mudrců ti pomáhá poznat prostředky k dosažení Sebepoznání. Proto by člověk neměl žít na místech, kde takové společenství chybí. Ve společenství moudrých se mysl hledajícího rázem uklidní. Člověk by měl sám sebe pozvednout a ne místo toho zabřednout do bažiny nevědomosti. Moudrý člověk neustále zkoumá podstatu světa a Já. V tom mu nepomohou přátelé, bohatství, příbuzenské vztahy ani svaté texty. Pouze čistá mysl, která se neustále zabývá zkoumáním Já a je obdařená nezaujatostí, umožní člověku překročit oceán nevědomosti.
Člověk získá poznání Já, jakmile pohlédne na tělo jako na netečnou hmotu. Je-li rozptýlena temnota nevědomosti čili pocit ega, zazáří světlo Poznání Já. Tento stav Sebepoznání či dokonalého osvícení je mimo všechny popisy. Tak jako sladkost cukru lze poznat jen přímou zkušeností, tak pouze přímou zkušeností lze poznat povahu osvícení. Zmizí-li mysl i pocit ega, vyvstane Poznání Já. Tento stav je dosažen praktikováním jógy a v některých ohledech je srovnatelný s hlubokým spánkem, ale ve skutečnosti jej nelze popsat ani s ničím porovnat.
- ↑ -