DÓGEN ZENDŽI

Dógen opustil tento klášter, stejně jako ho předtím opustil Hózen, pozdější zakladatel Školy čisté země neboli linie Jodo, anebo další mistr Eisai, který vykonal dvě cesty do Číny a zde získal potvrzení zenového učitele. Eisai se v Japonsku stal prvním, kdo měl oprávnění zenového mistra a založil školu Rinzai. Dógen se s Eisaiem setkal a poté se stal žákem Mjózena, Eisaiova následovníka v linii školy Rinzai.

Dógen s Mjózenem se rozhodli vydat se do Číny, kolébky čchanu čili zenu, a společně tam hledat pravý zen. Po příjezdu do Číny se Dógen setkal se starým mnichem, který jak se ukázalo, byl tenzo, hlavní kuchař v klášteře. Dógena zaujal natolik, že ho pozval, aby s ním strávil nějaký čas, ale mnich vysvětloval, že nemůže nechat ostatní, aby dělali práci za něj. Když se ho Dógen ptal, proč místo těžké práce kuchaře raději ve svém věku nečte sútry, dal se tenzo do smíchu a pravil: „Zdá se, že víš velmi málo o významu praxe a o buddhistickém učení.“ Toto setkání Dógenovi pomohlo pochopit, jak velký význam má práce, tělesná činnost a každodenní úkony.

Dógen v Číně navštívil několik klášterů, ale žádný z mistrů ho nezaujal a stále nenašel, co hledal. Až když v jednom klášteře zemřel starý opat a byl vystřídán Rujingem, vrátil se Dógen sem a zde zůstal. Rujing, japonsky Njodžó, třebaže byl osvíceným mistrem, dělal práce jako ostatní mniši a odmítl výhody a pocty, které mu byly nabízeny samotným císařem.

Při jedné zenové meditaci mistr zakřičel na usínajícího mnicha, který seděl vedle Dógena: „Zřekni se těla a mysli!“ a praštil ho svým sandálem tak, až mnich upadl. Tato situace vyvolala v Dógenovi proměnu. Zašel poté za mistrem a řekl mu: „Zřekl jsem se těla a mysli.“ Nato mu Rujing pravil: „Znovu se zřekni těla a mysli.“ (Nebo též: „Zřekni se samotného zřeknutí.“)

Dógen zůstal u mistra ještě dva roky a poté mu dal mistr pověření, aby „učil druhé a pomáhal jim k probuzení“. Do Japonska se Dógen vrátil s praxí zazenu, tak jak ji poznal u Rujinga. Bylo to praxe šikantaza neboli pouhé sezení.

V Japonsku nejprve působil v klášteře svého bývalého učitele Mjózena, který opustil tělo během cesty do Číny. Poté vybudoval klášter Kennin-dži, kde začal psát svůj nejvýznamnější text Šóbógenzó (Klenot zření pravé dharmy). Jeho nový přístup však vyvolal nepřátelství a nevraživost v řadách náboženských představitelů, takže byl Dógen donucen klášter opustit. Poté se svými přívrženci vybudoval nový klášter, který pojmenoval „klášter věčného míru“, Eihei-dži, v němž setrval do konce života. Následovníkem se po jeho odchodu stal jeho nejbližší žák Edžo.

Dógen je považován za zakladatele další linie zenu zvané Sotó. Ve svém učení kladl největší důraz na zazen a šikantanza, pouhé sezení, kdy praktikující není zaměřen na žádný objekt ani žádný cíl. Zaměřenost na cíl totiž posiluje iluzi oddělenosti, neboť snaha o dosažení cíle znamená posilovat iluzi odděleného jedince, který něčeho dosahuje a něco mu schází.

Jeho spis Šóbógenzó je základním textem zenové linie Sotó a též asi nejvýznamnějším japonským filosofickým textem.

Praktikovat cestu přímo a s upřímným srdcem, to samo je osvícení. Není žádný rozdíl mezi praxí a osvícením nebo mezi zazenem a každodenním životem.

Společenství v meditační hale by mělo být takové, aby byli všichni ve vzájemném souladu, jako když se mléko smísí s vodou, a aby se vzájemně podporovali v praktikování Cesty. Ačkoli jsme zde nyní na krátkou chvilku hosty či hostiteli, později budeme napořád všichni Patriarchové Buddhy. A protože tomu tak je, neztraťte ze zřetele upřímné přesvědčení, že každý z vás se střetl s něčím, s čím je těžké se střetnout, a praktikuje něco, co je obtížné praktikovat. To se nazývá pravé srdce Buddhova učení. Bezpochyby se stanete Buddhou, stanete se Patriarchou. Opustili jste svůj domov a odešli z rodné vesnice. Chtěli jste být jako mraky, chtěli jste být jako voda.¹⁾ Tím, že pomáháte sobě, napomáháte Cestě. A následkem toho vděčnost, kterou k vám toto společenství chová, předčí i vděčnost, jaká se chová vůči rodičům. Otec a matka jsou vašimi blízkými jen po krátký čas, od narození do smrti. Toto společenství tu však s vámi na Buddhově Cestě bude po všechny časy. ²⁾

Jak politováníhodné by bylo marnit čas světskými zápletkami! Běda, nelze se spoléhat na to, co je pomíjivé, neboť kdo ví, na jak ostrou čepel trávy u cesty dopadne kapka rosy našeho života.

¹⁾ Těm, kdo přijali mnišský život v klášteře se říkalo „mraky a voda“ jako metafora pro ty, kteří si nežádali trvalý příbytek a toužili se osvobodit od podmíněnosti a připoutanosti.

²⁾ Všechny citáty jsou z páté kapitoly díla Šóbógenzó.