Ramesh S. Balsekar

Aštávakragíta

(Z anglického originálu přeložila Lenka Vinklerová.)

Sedmá kapitola

Aštávakra říká:

"Cokoli vnímáš, je tvůj vlastní odraz. Mohou snad být různé ozdoby, přívěsky, náramky a náušnice něčím jiným než zlatem?" (139)

"Vzdej se veškerého rozlišování ´jsem toto´ či ´nejsem tamto´. Buď pevně přesvědčen, že vše, co existuje, je Vědomí. Osvoboď se od všech představ a žij šťastně." (140)

"Vesmír se zdá skutečným jen v důsledku nevědomosti. Neexistuje nic jiného než ty, jakožto Vědomí či Skutečnost. Není tu individuální ani transcendentální "já", není tu nikdo jiný než ty sám." (141)

"Ten, kdo jasně pochopí, že svět je jen iluze, se osvobodí od tužeb. Pevné přesvědčení, že neexistuje nic jiného než Vědomí, s sebou přináší klid a mír." (142)

"Buď pevně přesvědčen, že tento zdánlivý oceán projeveného světa není nic jiného než Vědomí. Netýká se tě omezení ani osvobození. Žij svobodně a šťastně." (143)

"Ó ty, jenž jsi čiré Vědomí! Nezabývej se potvrzováním či popíráním. Spočívej v klidu věčné blaženosti, jíž jsi, a žij šťastně." (144)

"Nadobro přestaň s vytvářením pojmů. Nezabývej se žádnými představami ani náboženskými doktrínami. Jsi navždy svobodné Vědomí. K čemu by ti bylo takové myšlení?" (145)

Jakou vášnivou řeč pronesl mudrc k iluzornímu jedinci! Mudrc si je plně vědom toho, že se zde jedná o rozhovor mezi univerzálním, neosobním Vědomím a ztotožněným, osobním vědomím a že tento rozhovor je součástí duchovní evoluce ve světě jevů, světě časového trvání. Nicméně svou roli učitele hraje dokonale. Ví, že je to vše líla, kosmická hra, činnost Celku projeveného světa, snová hra, jíž je Vědomí producentem, režisérem i všemi snovými postavami zároveň.

Právě proto říká: "Cokoli vnímáš, je tvůj vlastní odraz." Pozorující je tím, co je pozorováno. Kdo je ten, kdo vnímá? Je to Vědomí. Tělo je jen mechanismus, jehož prostřednictvím se vnímání uskutečňuje. Bez vědomí je tělo (souhrn hmoty) neschopno jakéhokoli vnímání. Jedinec, který vnímá (a za něhož se ego považuje), je objektem, stejně jako to, co je vnímáno. Obojí jsou to objektivní projevy subjektivního Vědomí. Proto mudrc říká, že cokoli žák (mylně chápaný jako individuální "vnímatel") vnímá, je jen jeho "vlastní odraz". Obojí jsou to objekty a skutečným vnímatelem je Vědomí. Přesněji řečeno, není tu ani ten, kdo vnímá, ani to, co je vnímáno, ale je tu pouze vnímání jako subjektivní činnost. Pozorující objekt i objekt pozorovaný jsou jenom dva opačné póly procesu vnímání.

Pozorovatel je tím, co je pozorováno, a všechny objekty v celku projeveného světa jsou výrazy jediné subjektivní Skutečnosti – to je skutečné jádro učení Advaity. A to taky rozum přijímá nejhůře. Pomoci by snad mohlo následující přirovnání:

Představte si, že máte deset fotografií, na nichž jste v deseti rozličných oblecích a příslušně nalíčeni. Průměrný pozorovatel zcela snadno uvěří, že jde o fotografie deseti různých lidí. Vy však víte, že na každé z nich jste pouze vy sami. V projeveném světě je tomu tak, že Vědomí stvořilo biliony objektů (jimiž samo sebe reprezentuje) a ty tvoří Celek projeveného světa. Některé z těchto objektů (zvířata a lidé) byly vybaveny schopností zvanou "vnímání". Ta jim dává pocit individuální přítomnosti, takže se považují za oddělené individuality, za entity, oddělené od druhých. Ve skutečnosti se tu v trojrozměrném prostoru představuje Samotné Vědomí v nesčetně variacích různých tvarů, velikostí a vlastností.

Krásné poetické přirovnání používá mudrc Džňánéšvar, když říká, že Šakti (Vědomí v pohybu, aktivovaná primární energie) prostřednictvím projeveného světa dává Šivovi (neprojevenému, bezforemnému Vědomí v klidu) existenci a status, tvar a jméno (námarúpu). Jako kdyby pocítila zklamání, že manžel navzdory své potencialitě zůstává bez formy a jména, rozhodla se, že ho přikrášlí (do nekonečné různorodosti projeveného světa). Džňánéšvar zdůrazňuje, že projevení, jev, zdání, podobně jako odraz předmětu v zrcadle, nedokazuje existenci dvou objektů, ale objektu jediného, toho původního. Jednota se postará o iluzi duality, aby dokázala svou vlastní existenci.

Jiný pohled na věc: Co vnímáte, je vaším vlastním odrazem. To jistě znáte z běžného života. Je krásný den, ale nabručený člověk na pozdravení: "Dobrý den", zareaguje: "Co je na něm tak dobrého?". To, co vidíte, záleží na vaší náladě a nálada zase odráží vaše vnitřní pochopení. Kdo je přehnaně opatrný a nedůvěřivý, ten každého, koho potká, automaticky považuje za svého nepřítele. To, co vnímá, je poznamenáno jeho návyky a tendencemi. Je-li tu tendence k přehnané nedůvěřivosti, pak je zbytečné, a pro takového člověka i frustrující, chtít po něm, aby "miloval své bližní". Láska k bližním vznikne až tehdy, je-li pochopení natolik silné, že rozpustí dřívější návyky. Jde o to pochopit, že všechny lidské bytosti jsou výtvory téhož Vědomí, objektivní projevy téže Skutečnosti. Každý je počat a stvořen s určitými vlastnostmi, takže Vědomí jakožto celek může v rámci své činnosti přivodit činy, založené právě na daných vlastnostech příslušných organismů.

Takové pochopení znamená přijetí skutečnosti, že všechny lidské bytosti jsou pouhými nástroji, jejichž prostřednictvím pracuje Celek. A zmizí-li oddělená entita "já", jak by tu mohli zůstat "druzí"? Ať je tu jedna nula, nebo jich jsou milióny, to, co je, je jen nula, jedině, že by za těmito nulami byl "jeden" (nebo víc)! Žádný čin, přicházející prostřednictvím soustavy těla a mysli, není činem oddělené entity. Proto například "urážka" nemá v nepřítomnosti "já" žádnou důležitost.

Oddělenost je v běžném životě považována za zcela normální. Tato normální věc však znamená rozpor a utrpení. Proto mudrc říká, že štěstí nepřijde, dokud oddělujeme "já a moje" od "ne-já a ne-moje". Zbavit se této oddělenosti se však zdá jako nereálné či nenormální. Chybná představa tkví v tom, že člověk touží po štěstí, které je bytostně vlastní "celkovému", nedělenému Vědomí, ale přitom si chce udržet svoji oddělenost. A to je i základní problém hledajícího. Hledající intuitivně pociťuje vesmírnou jednotu a uvědomuje si, že chod vesmíru je založen na jednotě. A přece touží zakoušet štěstí tohoto univerzálního, noumenálního bytí jako oddělená individuální entita světa fenoménů. Nechápe, že neosobní pocit přítomnosti - neosobní univerzální Vědomí - je normální stav a ne úchylka nebo alternativní stav Vědomí. Úchylkou je právě oddělenost, která je taky příčinou rozporu a utrpení.

Mudrc říká: "Vzdej se veškerého rozlišování: ´jsem toto´, ´nejsem tamto´. Pro výraz "vzdát se" se v sánskrtu většinou užívá slovo tjája, mudrc však zde použil slovo "santjája". Mezi těmito dvěma slovy je velký rozdíl. Tjája znamená spíše návod či příkaz, kdežto santjája v sobě zahrnuje pocit víry a přesvědčení, pocit celistvosti a stálosti. V dalších verších mudrc žákovi předkládá rozumové důvody, které by mohly pomoci transformovat intelektuální chápání na intuitivní přesvědčení. Rozdíl mezi těmito dvěma termíny je rozdílem mezi osobním úsilím jedince, který se marně snaží zbavit svých tendencí, a náhlým božským impulsem, který ho k tomu prostě donutí. Oddělování "já" od "ne-já" je závislostí či úchylkou, která potřebuje "vnější" pomoc, a guru je prostředkem, jímž je tato pomoc v příhodný čas poskytnuta.

Co se týká odevzdání či zanechání, je tu ještě jeden jemný aspekt. Něčeho se můžete vzdát proto, že chcete získat něco jiného. Ale vzdát se něčeho můžete i opravdově, ne výměnou za něco pro vás příhodnějšího. A to tehdy, vzdáte-li se toho, co je pro vás již zbytečné. Jde tedy o to, zbavit se iluze tak, že se přesvědčíme o její iluzornosti, bez jakéhokoli jiného motivu. Mudrc neříká, že ztráta oddělenosti "já" od "druhých" přinese štěstí, ale že to, co zůstane po vymizení této iluze, je štěstí. Původní stav jednoty je štěstím a oddělenost je odchylkou od tohoto stavu. Jakmile oddělenost zmizí, nastoupí v čisté podobě původní stav štěstí.

Mudrc dále vysvětluje, že vesmír se zdá skutečným jen díky nevědomosti a že neexistuje nic jiného než Vědomí. Nevědomost znamená oddělovat se a oddělovat se znamená považovat se za nezávislou entitu, oddělenou od zbytku světa. Častou otázkou bývá: Jak tato oddělenost vzniká? Odpověď je jednoduchá: Prvotní oddělení vzniká oddělením pozorovatele od toho, co je pozorováno, oddělení subjektu od objektu. Toto oddělení je mechanismem, nezbytným pro subjektivní činnost pozorování a vnímání. Pokud bychom tuto skutečnost plně pochopili, pak bychom mohli udělat jen jedno, zavřít oči a "vyprázdnit" mysl - alespoň na pár okamžiků, než znovu vyvstane pozorovatel ("já", mysl), oddělený od toho, co je pozorováno. Ve vhodném čase a na vhodném místě toto pochopení tak hluboce zakoření, že jedinec jako pozorovatel zmizí a vše je pozorováno z pozice svědka (nezaujatého pozorovatele). Pozorování individuálním pozorovatelem s sebou nutně přináší porovnávání a posuzování toho, co je pozorováno. Neosobní noumenální pozorování činnosti světa jevů je oproti tomu bez posuzování a porovnávání. Nedělá rozdíl mezi přijatelným a nepřijatelným či mezi dalšími dvojicemi protikladů, jejichž vzájemnou závislost a propojenost jedinec nechápe.

Neosobní pozorování je možné jen tehdy, zmizí-li ztotožňování s činností světa jevů. Teprve pak je projevený svět se svou činností chápán jako pouhé snové drama, iluzorní jev, zdání na filmovém plátně Vědomí. A takové pochopení není poznáním poznávajícího jedince, ale nazřením, které má zcela odlišnou dimenzi než individuální poznání.

Právě to má mudrc na mysli, když říká:

"Ó ty, jenž jsi čiré Vědomí! Nezabývej se potvrzováním či popíráním. Spočívej v klidu věčné blaženosti, jíž jsi, a žij šťastně. Nadobro přestaň s vytvářením pojmů. Nezabývej se žádnými představami ani náboženskými doktrínami. Jsi navždy svobodné Vědomí. K čemu by ti bylo takové myšlení?"

Vědomí je to jediné, co existuje; v primárním stavu subjektivity si sebe samo neuvědomuje, ale začne se uvědomovat, jakmile se objeví pohyb "Já jsem". A s ním se v tomto uvědomění objevuje celek projeveného světa, jehož činností je vnímání tohoto projevení. Samotná existence projeveného světa závisí na tom, zda je tento svět vnímán, a proto vzniká základní oddělenost, oddělenost vnímajícího subjektu od vnímaného objektu. Oba jsou to však ve skutečnosti objekty. Vnímající (ten, kdo vnímá) není subjektem vnímaného objektu. Věda i náboženství vynakládají spoustu úsilí, aby vysvětlily příčinu vzniku projeveného světa, a přitom prostoročas (nezbytný ke vzniku a činnosti projeveného světa) jednoduše neexistuje. Prostoročas je koncept, představa, a projevení tedy musí být nutně též konceptem, iluzí, zdáním ve vědomí. Věda se nejvíc blíží Pravdě, když říká, že projevený svět je samočinně vytvořený proces. Pokud tady a teď neustále probíhá tento samočinný proces, jen tehdy je tu pocit přítomnosti. Není-li tu pocit přítomnosti (nejsme-li "vědomí"), tj. například v hlubokém spánku či pod vlivem sedativ, není tu ani projevení.

Jedinou pravdou je bytí tady a teď. Myšlení znamená vytváření představ v mysli. Proto se mudrc ptá, nač je vytváření pojmů a představ tobě, jenž jsi čirým Vědomím, v němž se projevený svět zjevuje. Pochopení znamená štěstí a mír. A ty nelze získat žádným úsilím, neboť úsilí je vždy spojeno s individuální entitou ("já"), zatímco štěstí a mír znamená nepřítomnost myslícího "já".

Aštávakra to dále rozebírá. Opakuje, že podstatou rozumu je to, že sám sebe neustále promítá do činnosti projeveného světa, tudíž do něčeho, co je iluzorní a neskutečné. Jedinec se považuje za oddělenou entitu a stále se zaměstnává pokusy získat poznání o tomto iluzorním jevu. Nechápe, že svou honbou za poznáním jen podporuje nevědomost, neboť se nepřestává ztotožňovat s iluzorní entitou. Aštávakra vysvětluje, že dokud se to nezmění, dokud se hledání nenasměruje dovnitř, do té doby proces zbavování se totožnosti ani nezačne.

Aštávakra říká:

"Nasloucháš slovům svatých knih nebo se učíš jejich výkladům, ale spočívat v Já budeš až tehdy, když na to vše zapomeneš." (146)

"Zaměstnáváš se prací, užíváš si světských radostí nebo se oddáváš meditaci, a přesto cítíš vnitřní potřebu stavu, který je primární, před veškerým projevením, a v němž jsou rozpuštěny touhy po světských objektech." (147)

"Všichni se snaží a přitom jsou nešťastni. Nechápou, že záměrné usilování způsobuje utrpení. Jen díky tomuto pochopení dosáhne požehnaný probuzení."(148)

"Štěstí není pro nikoho jiného než pro mistra v lenošení, pro něhož i zavírání a otvírání očí je trápením." (149)

"Jakmile se mysl osvobodí od protikladů "to je uděláno, ale to ještě ne", přestane ji zajímat spravedlivost, bohatství, touha po smyslových potěšeních a rovněž tak i osvobození." (150)

"Ten, kdo smyslové objekty odmítá, je považován za člověka odříkání, ten, kdo jim hoví, je považován za požitkáře. Avšak pouze ten, kdo je neodmítá ani nevyhledává, jimi není znepokojován." (151)

Hledající, zvyklý, že ničeho nelze dosáhnout bez tvrdé práce a osobního úsilí, jak je tomu v běžném životě, bude těmito verši zřejmě šokován. Zde se mu říká, že musí zapomenout na vše, co se naučil, a že není rozdíl mezi prací, potěšením a meditací. O pravé štěstí (skutečný klid) nemáme usilovat, máme pouze pochopit, co je to spočinutí v Já. A spočinutí v Já nelze získat, to přijde samo, jakmile se mysl osvobodí od protikladů správný a špatný, přijatelný a nepřijatelný atd. Mudrc nám říká, že osvícení neboli spočívání v Já je naším přirozeným stavem. Není třeba ho dosahovat. Každé osobní, záměrné úsilí totiž znamená posílení ega, "já", které náš původní stav překrývá. Navíc nás mudrc ujišťuje, že jediné, co je třeba, je pochopit. Je-li vaše pochopení pravé a důkladné, pak nebudete říkat: "Tomu, co říkáte, rozumím, vaši teorii chápu, co mám však v každodenním životě dělat?" Pokud taková otázka vznikne, nemůže být pochopení opravdové.

Co je to vlastně pravé pochopení? Co přesně se tím míní? Těžko bychom našli výstižnější odpověď, než jakou je prohlášení čínského mudrce Šen hui: "Jen tehdy, zbavíme-li se úmyslů, bude mysl zbavena objektů." Pravé pochopení tedy spočívá v tom, že neexistuje oddělená individuální entita s vlastními záměry a tužbami, a tudíž zde není nikdo, kdo by měl možnost volby v rozhodování a konání. Domnělá individuální entita nežije, ale "je žita" jako nástroj, jehož prostřednictvím pracuje Vědomí. Pochopíme-li, že individuální entita nemůže být subjektem jiným objektům, pak je zřejmé, že jedinec nemůže dosáhnout poznání. Nazření, pochopení či osvícení je to, co zůstane, jakmile je jedinec pryč.

Pravé pochopení znamená, že záměr, vůli či touhu má jedině ego, "já". Vůle, záměr, touha jsou synonyma. Jenom omylem se v projeveném světě jejich nepřítomnost chápe jako nečinnost. Činnost se nezastaví, není-li tu záměr. Bude a musí se dít dál, avšak nikoli jako záměrná činnost, ale jako spontánní, noumenální konání.

Pravé pochopení též znamená, že je-li pryč individualita, pochopení nemůže být výsledkem úsilí konatele, neboť ten neexistuje. Pochopení znamená spontánní pochopení, které je výsledkem přirozené tendence ztotožněného Vědomí, vnitřní naléhavé potřeby zbavit se ztotožňování.

Právě s ohledem na marnost záměrného konání učiní mudrc ohromující prohlášení: "Štěstí není pro nikoho jiného než pro mistra v lenošení, pro něhož i zavírání a otvírání očí je trápením." Chce tím naznačit, že nepřetržitá činnost mrkání by byla skutečným utrpením, kdybychom ji brali jako záměrnou činnost. Proces mrkání, stejně jako činnost trávícího, dýchacího, či nervového systému, to všechno jsou nezáměrné činnosti soustavy těla a mysli člověka. Nejsou to akty vůle nějakého "já". Pro "mistra v lenošení" jsou všechny činy, jež se dějí prostřednictvím jeho soustavy těla a mysli, stejně nezáměrné jako tyto mimovolní tělesné procesy. Nepovažuje se za individuálního konatele činů, které se prostřednictvím jeho soustavy těla a mysli dějí. A právě proto o něm mudrc mluví jako o "mistru v lenošení". "Mistr v lenošení" je pouhým svědkem, nezúčastněným pozorovatelem (který neporovnává a neposuzuje) všeho, co se děje. Všechny činy, jež se dějí prostřednictvím mnoha různých psychosomatických organismů, včetně jeho vlastního, jsou nahlíženy jako součásti činnosti Celku.

Rámana Maharši, velký "mistr v lenošení", byl jednou dotázán, proč nezřídí nějakou pečovatelskou službu nebo alespoň nejde hlásat své učení, místo toho, aby stále ležel na pohovce. Maharši odpověděl: "Jak můžete vědět, že jediné, co je třeba, není právě to, co se prostřednictvím mého bytí právě děje?"

Mistrem v lenošení se můžete stát tehdy, když jste zcela zbaveni pocitu osobního konatelství. Vzdejte se činů, vzdejte se konání a stanete se lenochem. Vzdejte se pocitu osobního konatelství, nechte věci, ať se dějí, a stanete se "mistrem v lenošení".

V prvním ze série těchto veršů mudrc varuje, že čím víc se hledající zabývá učením a mluvením, tím víc zatěžuje svou paměť, jež se stává skladištěm, z něhož vychází stále víc a víc konceptů. Ty se připojí k návykům a tendencím, které zakrývají původní stav spočinutí v Já. Spočinutí v Já znamená nepřítomnost myšlení a konceptualizování. Ve vzácných okamžicích, kdy je tělo uvolněno a mysl utišena, existuje stav, v němž se ego neuvědomuje. Neuvědomění ega znamená uvědomění Já. Není-li přítomno "já", pak to, co je přítomno, je "Já", univerzální, neosobní "Já". V každodenním prožívání je lidská bytost mylně přesvědčena o tom, že má volbu konání a možnost rozhodování. Všechnu svoji energii spotřebuje na to, že se stará, jak to dopadne. Proto mudrc říká, že moudrý člověk se nezabývá protiklady "to je uděláno, ale to ještě ne." Tím nemyslí, že by si moudrý člověk neuvědomoval, co dělá a co zbývá udělat. To by nebyl moudrý člověk, ale idiot neboli hlupák. Samotné uvědomění si toho, co zbývá udělat, vede k potřebné činnosti, bez zasahování a zainteresovanosti mysli. Moudrý člověk si uvědomuje, že veškeré konání, které se děje prostřednictvím jeho soustavy těla a mysli, je součástí činnosti Celku a podléhá přirozenému omezení - fyzickému, mentálnímu či závisejícímu na temperamentu, kterým je soustava těla a mysli obdařena v okamžiku početí. Moudrý člověk vynakládá úsilí, aniž by se staral o výsledky, neboť si je vědom toho, že nemá možnost volby mezi tím či oním.

Je třeba jasně pochopit, co je to protiklad. Všechno se v životě odehrává v protikladech. Vše, co hodnotíme nebo z čeho si vybíráme, je jedním ze dvou pólů, tvořících vzájemný protiklad. Prostorové dimenze existují v protikladech: uvnitř a vně, nahoře a dole, vysoko a nízko, vlevo a vpravo. Společenské a estetické hodnoty jsou opět protiklady: silný a slabý, úspěch a neúspěch, krása a ošklivost. Věda a filosofie jsou též založeny na protikladech: ontologie se zabývá bytím a nebytím, logika pravdou a nepravdou, věda o existenci skutečností a zdáním. Zdá se, že život a prožívání nejsou tvořeny ničím jiným než protiklady.

Pouze lidské bytosti však považují protiklady za problém. V přírodě protiklady pochopitelně existují, ale jen lidi vytvářejí oddělenost, rozdíl mezi malou rybou a velkou rybou, zralým plodem a nezralým plodem, chytrými zvířaty a hloupými zvířaty, ochočenými zvířaty a neochočenými zvířaty. Bolest a radost existují i u zvířat, ale nejsou pro ně problémem. Zakouší-li pes bolest, vyje; je-li jelen v nebezpečí, tak se bojí. Zvíře se však netrápí pro minulou bolest a nebojí se budoucího nebezpečí. Lidská bytost může okamžitě poukázat na to, že je tu přece rozdíl mezi hloupým zvířetem a inteligentní lidskou bytostí. Zaujímá-li člověk tento postoj, pak zapomíná, že od přírody není oddělen. Jeho intelekt je dar Matky Přírody. A tento dar má i druhou stránku, neboť právě intelekt (vytváření pojmů rozumem, konceptualizace) je kořenem lidského utrpení. Intelekt je odpovědný za vytvoření oddělenosti mezi protiklady, jež jsou vzájemně závislé a neoddělitelné, neboť jeden neexistuje bez druhého.

Lidský rozum odmítá přijmout vzájemnou propojenost protikladů jako životní skutečnost. Ze života a smrti se stává život proti smrti. Z dobrého a zlého se stává dobro proti zlu. Prožívání je tak neustálou volbou. Rozum nechápe, že oddělování protikladů je nepřirozené a znamená rozpor a utrpení. Rozum nepřijímá vzájemný vztah mezi protiklady, odděluje je od sebe a to je základem lidského trápení. Rozum nechápe, že čím víc si člověk něčeho považuje, tím je posedlejší možností ztráty. Člověk je od dětství vychováván k tomu, aby dával přednost jednomu před druhým, a to je nepřirozené. Zlo nelze zničit a ani nemocí se nelze zcela zbavit. Je-li jedna nemoc zažehnána, nastoupí na její místo jiná.

V životě, který je založen na neustálé změně, je marné snažit se získat to, co považujeme za přijatelné, a vyloučit to druhé. "Přijatelné" a "nepřijatelné" podléhá během času změnám, které závisejí na daných okolnostech. Štěstí spočívá v akceptování zákona polarit, akceptování toho, že vzájemně závislé protiklady tvoří základ světa i všech jeho změn. Život se pak stává uměním, udržováním vzájemných protikladů v rovnováze. Jak říká Lao-Tzu: "Poznáním mužského a podržením ženského se jedinec stává vesmírným proudem a stane-li se vesmírným proudem, není oddělen od věčnosti." "Mužské" a "ženské" zde nepoukazuje jen k pohlaví, ale spíše k dominantním vlastnostem mužského či ženského principu. Vzájemné protiklady jsou jako neoddělitelné strany mince či póly magnetu.

Ještě donedávna, dokud Newtonovskou fyziku nevystřídala fyzika moderní, se myšlenka vnitřní jednoty protikladů objevovala pouze u mystiků a to převážně na Východě. Nyní dokonce i vědci chápou skutečnost jako sjednocení protikladů. Tak například klid a pohyb již nejsou protiklady. Podle teorie relativity je "jedno zároveň i druhým". Objekt může být pro jednoho pozorovatele v klidu, zatímco pro druhého v pohybu. Podobně zmizelo i rozdělování na vlnu a částici poté, co se zjistilo, že za jistých okolností se může vlna chovat jako částice a naopak. Nyní máme tedy "vlnice". Zmizel rozdíl mezi hmotou a energií, dřívější "protiklady" jsou jen dva aspekty téže skutečnosti, jak to tak drastickým způsobem zakusili lidé v Hirošimě a Nagasaki.

Východní mystici již dávno věděli, že spontánní pohyb (Já jsem), jenž náhle vyvstane v odpočívajícím Vědomí, ve Vědomí v klidu (jež si samo sebe neuvědomuje), dává vzniknout celému projevenému světu. Souběžně s tímto pohybem uvědomění se aktivizuje potenciální energie a od té chvíle nezůstává ve vesmíru nic statického. Věci a události, které se zdají oddělené a neslučitelné, subjekt a objekt, minulost a budoucnost, příčina a následek, jsou ve skutečnosti jen vibrací. Vlnění neexistuje jinak než jako sjednocení vrcholku a údolí vlny. Jak se vyjádřil poměrně nedávno A.N.Whitehead: "Všechny prvky ve vesmíru existují jako střídání růstu a poklesu základní energie.

O vzájemném vztahu protikladů jsme toho již řekli dost, ale to nejdůležitější je, že protiklady neexistují jinak než jako koncepty, představy. A to se snaží mudrc žákovi sdělit. Lidské neštěstí vzniká z toho, že se člověk pokouší vždy jeden pól protikladu vyrušit - chce vyloučit ošklivost, zlo, slabost, hloupost. Přitom zapomíná na to, že protiklady existují pouze jako koncepty. Protiklady jsou iluzí vytvořenou rozumem, jsou výsledkem konceptuálního oddělování. Lao-Tzu řekl, že přemýšlíme-li o kráse, je tu okamžitě i ošklivost. A co je v jedné situaci považováno za krásné, je v jiné situaci ošklivé.

Jak řekl Omar Chajjám:

"Po chvilce ticha řekla

jedna nepovedená nádoba:

´Vysmívají se mi, že mám vše křivé:

Jakpak to! Třásla se snad ruka Hrnčíře?´"

Aštávakra říká: "Jakmile se mysl osvobodí od protikladů "to je uděláno, ale to ještě ne", přestane ji zajímat spravedlivost, bohatství, touha po smyslových potěšeních a stejně tak i osvobození." Mudrc vyjadřuje důležitou skutečnost, že jakmile je oddělenost nahlídnuta jako koncept, pak konceptuálně rozdělené protiklady ztratí svoji platnost. Jediné, co zbude, je neosobní pocit přítomnosti "Já jsem", bez individuálního jména a formy (námarúpy).

A znovu Omar Chajjám:

"Byly tu Dveře, ke kterým jsem nenalézal Klíč;

Ty jsi byl Závojem, přes který jsem nemohl vidět.

Chvilka krátké domluvy mezi Mnou a Tebou

- a pak už nejsi Ty ani Já."

Pravé štěstí spočívá v nepřítomnosti tebe i mě, v nepřítomnosti oddělování. Není tu subjekt hledající objekt, ani nic takového jako "osvobození". Mudrc nám jasně říká, že štěstí není věc, za kterou se jedinec může hnát nebo kterou může získat. Skutečné štěstí existuje jen tehdy, zmizí-li vytváření pojmů a představ, tj. konceptualizace.

Aštávakra dále mluví o zbytečnosti oddělování na to, co přijímáme a co přijmout nechceme:

"Touha je kořenem nevědomosti a dokud je tu touha, je tu nutně i to, co přijímáme, a to, co odmítáme, jsou tu výhonky a větve stromu samsáry." (152)

"Činnost vede k připoutanosti a zdržení se činnosti vyvolává odpor. Moudrý člověk, ustálený v Já, je oproštěn od omezení protiklady a žije jako dítě." (153)

"Kdo je k samsáře připoután, chce se jí zbavit, aby se osvobodil od utrpení. Avšak ten, kdo k ní připoután není, v samsáře zůstává, a přece žije šťastně." (154)

"Kdo hledá osvícení jako jedinec a zůstává ztotožněn s tělem, není džňánin ani jogín a zakouší utrpení." (155)

"Dokud nezapomeneš úplně všechno, nemůžeš spočinout v Já, ani kdyby tvými učiteli byli Šiva, Višnu či Brahma." (156)

Mudrc zde začíná prohlášením, že touha je kořenem nevědomosti a neštěstí. Touha staví do protikladu to, co přijímáme, proti tomu, co odmítáme jako nepřijatelné. Přijímání však v sobě obsahuje zárodek odmítání, neboť je tu strach ze ztráty toho, co jsme přijali.

U fyzického onemocnění platí, že poznání příčiny je již polovinou úspěchu. V případě psychické nemoci - utrpení – je rozpoznání příčiny tím jediným pozitivním činem, který je třeba, neboť psychická nemoc nemá žádný konkrétní základ. Je zvláštní, že člověk, aby se zbavil psychické nemoci, utrpení, přichází za guruem a hledá pozitivní řešení, například speciální meditaci. Vtip je v tom, že psychická nemoc je přímý důsledek hledání toho, co je přijatelné, a nyní by mělo nové hledání změnit důsledek prvního hledání! Vedle hledání štěstí tedy přichází další hledání - hledání duchovního cíle zvaného osvícení. Hledání tak pokračuje, dokud nevyústí ve zklamání. Proto přichází mudrc s přímočarým prohlášením, že kořenem utrpení samsáry (života a prožívání ve světě) je "touha" a právě touha vede ke hledání toho, co je v danou chvíli považováno za přijatelné. Mudrc jinými slovy říká: "Vzdej se chtění toho, co je považováno za přijatelné. Buď spokojen s ´Tím, co je´, aniž bys to chtěl měnit za něco lepšího. Stále budeme hledat něco lepšího a hledání - a zklamání - tak nikdy neustane."

Touha znamená nespokojenost s "Tím, co je". Základem pro touhu je čas, trvání. Psychická bolest znamená chtít něco, co v přítomné chvíli není, nebo odmítat to, co v přítomné chvíli je. A mudrc říká, že minulost je mrtvá a budoucnost neexistuje. To, co je, je přítomná chvíle, věčný přítomný okamžik, v němž lze nezúčastněně pozorovat iluzorní pohyb budoucnosti směrem do minulosti. Přítomný okamžik není něco mezi budoucností a minulostí, ale je to stálá bezčasová dimenze, která je mimo časové trvání. Tok času totiž nelze pozorovat jinak, než když stojíme mimo čas. Nežijte zklamáními či úspěchy minulosti, nežijte předjímáním strachů či nadějí budoucnosti. Setrvávejte v přítomném okamžiku a nebude vás zajímat štěstí ani neštěstí. "Uvnitř něho", v přítomném okamžiku, je Království Boží. Není třeba, aby o něj jako o objekt nějaký lidský objekt usiloval.

Aštávakra osvobozuje žáka od posledního omezení, od omezení samotným guruem. Říká, že cokoli bylo intelektuálně získáno, musí odpadnout, neboť kromě neosobního pocitu přítomnosti (Já jsem) je všechno ostatní jen koncept. Mudrc říká: "Dokud nezapomeneš úplně všechno, nemůžeš spočinout v Já, ani kdyby tvými učiteli byli Šiva, Višnu či Brahma."

V knize Tak pravil Zarathuštra od Frederika Nietzsche předává Zarathuštra svému žáku poslední poselství: "To, co mělo být řečeno, bylo řečeno, a to, co mělo být pochopeno, bylo pochopeno. Teď zapomeň všechno, co bylo řečeno. Zapomeň všechno, co jsem řekl, kromě tohoto posledního poselství. Střez se Zarathuštry!"

Dokud nezmizela individualita, nemůže tu být osvícení. Osvícení znamená zničení individuality. Hledání začíná u jedince, ale končí zničením jedince. Osvícení neznamená osobní dosažení. Osvícení je neosobní událost ve světě jevů.

Jedním z hlavních témat literatury posledních pár století je téma neštěstí. Při hledání příčiny neštěstí lze dojít až k Satanovi. Ve skutečnosti je však třeba jen trochu klidného zamyšlení - a na to mudrc poukazuje - aby se vyjasnilo, že doopravdy existuje jen jediná příčina lidského neštěstí. Tou je představa "já", představa odděleného jedince jako subjektu, pro něhož se zbytek světa stává objektem. Touha, zármutek, závist, pýcha, ambice atd., popisované jako příčiny lidského utrpení, mají své kořeny v základním nepochopení individuálního já. Opravdové štěstí představuje pouze univerzální přítomnost, která nezná "já" jako jedince, čili neosobní Vědomí, které přichází s rozpuštěním "já" jako odděleného konatele.

Hledání čirého štěstí - duchovní hledání - začíná u jedince. Nejprve nějaký silný vnější impuls obrátí mysl směrem dovnitř a.pak započne proces zbavování se totožnosti ztotožněného jedince. Buď jedinec přichází za guruem nebo (či současně) začne o těchto věcech číst. S naléhavostí, která ho nenechá klidným, přečte hledající spousty knih a dosáhne toho, co považuje za velké poznání (spolu s tím se stává i dost pyšný na své hledání). Během této doby přijímá pouze ta prohlášení o "pravdě", která zapadají do jeho představ. Hledající klidně odmítne (vědomě či nevědomě) vše, co se mu nelíbí nebo čemu nerozumí. Výsledkem je skrumáž osobních názorů, s jejichž pomocí se hledající urputně zabývá tím, jak změnit svět. Právě toto "poznání", jak říká mudrc, má být "zapomenuto", aby mohlo přijít něco skutečně hodnotného. Dokud tato nevědomost s maskou poznání není odložena, nelze spočinout v Já, "i kdyby tvými učiteli byli Šiva, Višnu či Brahma".

Během duchovního procesu přijde čas, kdy hledající pochopí, že to, co považoval za poznání, není nic jiného než nevědomost. Potom odhazuje plášť konceptuálního poznání, takto nahý přichází za Seberealizovaným guruem (okolnosti ho ke vhodnému učiteli dovedou) a ten ho oděje v roucho skutečného pochopení. Tehdy je naléhavá touha naplněna a proces zbavování se chybné totožnosti - neosobní proces "odtotožnění" ztotožněného Vědomí - je dokončen.

- ↑ -