Ramesh S. Balsekar

Aštávakragíta

(Z anglického originálu přeložila Lenka Vinklerová.)

Desátá kapitola

Aštávakra dokončil svůj úkol - poukázat k Pravdě. Byl jistě potěšen, když zjistil, že král Džanaka dosáhl ve svém duchovním vývoji vrcholu a je připraven na poslední skok do neznáma. V dialogu Aštávakry a Džanaky lze odhalit tři základní principy, které fungují ve vztahu mezi guruem a žákem. Jsou to šravana (opravdové naslouchání), manana (rozjímání o tom, co bylo vyslechnuto, a vyjasnění nejasností na rozumové úrovni, a to s opravdovostí, receptivitou a pokorou; není to pouhé argumentování a plané debatování) a nididhjásana (přechod rozumového poznání na hlubší intuitivní úroveň; bez rozvíjení představ a nového pochybování). Proces začíná vyslechnutím slov gurua s otevřenou, receptivní myslí a opravdovou pokorou (Krišnamurti to nazval naslouchání s celistvou myslí). Jde o inteligentní naslouchání, které není rušeno mechanickým zautomatizovaným myšlením, překračuje pouhá slova a dostává se až k tomu, co se skrývá pod jejich povrchem. Slovo "inteligence" pochází ze slov inter a legcre, což znamená "dostat se mezi"; význam uvedený ve slovníku je "mentální bdělost". Inteligentně naslouchat tedy znamená bděle číst mezi řádky, aniž by myšlení (což je pouhý mechanický proces probíhající v mozku) nebo konceptualizování (vytváření představ) narušovalo jasnost guruových slov.

Nasloucháme-li slovům gurua bez nadbytečných myšlenek a konceptualizování, nejde o žádný "brainwashing". Znamená to vyslechnout jeho slova s plným uvědoměním, tak aby možnost nesprávného pochopení byla omezena na minimum. Dále musí následovat kritické zkoumání. To je třeba provádět s myslí otevřenou, neposkvrněnou předem přijatými názory, a s odvahou postavit se tváří v tvář novým situacím, které guruova slova mohla podnítit. Staré názory, koncepty, přesvědčení a domněnky je nutno pečlivě přezkoumat. Přitom se pochopitelně rozvíří mnohé pochybnosti, to je však nezbytné k tomu, aby nakonec mohly být vyjasněny. Guru mluví ze zkušenosti, ale slova mají své omezení, zvláště mluví-li se o Vědomí (Brahman).

Jak řekl Adi Šankara:

"Neexistuje žádná třída či druh substancí, k nimž by náležel Brahman. Brahman nelze popsat slovy, která jakožto ´jsoucí´ v běžném slova smyslu naznačují nějakou skupinu věcí. Nelze ho charakterizovat kvalitou, neboť Brahman je bez vlastností, ani činností, neboť je bez činnosti. Podle svatých textů je Brahman ´nehybný, bez částí a bez činnosti´. Nelze ho charakterizovat ani souvislostmi, neboť je ´bez čehokoli druhého´ a není objektem ničeho než sebe sama. Nemůže být definován slovy nebo myšlenkami. Jak říkají Písma, Brahman je to Jediné, ´před čím slova musí couvnout´."

To je třeba mít na paměti, aby se kritické zkoumání guruových slov nestalo brzdou. Při pokusu o pochopení je zapotřebí pokora a víra v guruova slova.

Co se týče nididhjásany, zde jde o to, aby poté, co byly odstraněny všechny vážné pochybnosti, došlo k zakoušení tohoto učení. Šravana a manana ukazují, co má žák "dělat". Nididhjásana je pouze následným děním. Jakákoli snaha hledajícího o urychlení procesu je zde překážkou, neboť každý pozitivní čin znamená, že tu neustále zůstává ztotožněné "já". Proces prohlubování intelektuálního pochopení do intuitivního nazření trvá různě dlouhou dobu, v závislosti na vyspělosti hledajícího. Podstatné je však to, že pochopení přijde samo od sebe a ne na přání iluzorního hledajícího. Hledající, v tomto případě král Džanaka, byl natolik receptivní, že již po prvních slovech učitele došlo k náhlému probuzení. Příval slov, kterými Džanaka vyjádřil radostnou extázi, jistě v rámci světa jevů potěšil srdce Aštávakry a reakcí na Džanakovu skvělou výpověď byly stovky veršů od Aštávakry. V závěrečné kapitole král Džanaka s nejvyšším pochopením a vděčností vyjadřuje svoji vlastní zkušenost stavu osvícení.

Moderní člověk může reakci Džanaky na Aštávakrovo učení považovat za přehnanou nebo nadnesenou. Pochopí ji pouze ten, kdo sám měl podobnou zkušenost. Je-li soustava těla a mysli, v níž k takové události dojde, povahy spíše pasivní, reakce bude mít zřejmě jinou podobu, třeba slzy.

Džanaka říká:

"Nazřením Pravdy jsem jako kleštěmi vytrhl z koutku svého srdce bolestný trn domněnek, představ a soudů." (277)

"Kde je dharma, káma či artha? Kde je svědomí, kde je rozlišování? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená dualita, nebo i ne-dualita?" (278)

"Kde je minulost, budoucnost či přítomnost? Kde je prostor? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená i sama věčnost?" (279)

"Kde je Já či ne-Já, kde je dobro či zlo? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená obava či bezstarostnost?" (280)

"Kde je snění, hluboký spánek či bdění? Kde je čtvrtý stav? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená strach?" (281)

"Kde je vzdálenost či blízkost? Kde je vnitřek či vnějšek? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená hrubost či jemnost?" (282)

"Kde je život či smrt? Kde jsou světy či vztahy ve světě? Co pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, znamená laja či samádhi?" (283)

Laja je upadnutí mysli do spánku, což je tradičně považováno za jednu ze čtyř překážek k samádhi. Dalšími třemi překážkami jsou vikšépa (rozptýlenost), kašája (strnulost, netečnost) a rasadava (libování si v samádhi).

"Mluvit o třech životních cílech je zbytečné, mluvit o józe bezúčelné. Pro Mne, spočívajícího ve své vlastní nádheře, nemá smysl mluvit ani o poznání." (284)

"Kde je pět prvků, kde je tělo, smyslové orgány či mysl? Co pro Mne, jehož přirozenost je bez poskvrny, znamená nicota a beznaděje?" (285)

"Kde jsou svatá písma, kde je poznání Já? Kde je mysl odpoutaná od smyslových objektů a kde je spokojenost? Co pro Mne, jenž jsem překročil dualitu protikladů, znamená bezžádostivost?" (286)

"Kde je poznání či nevědomost? Kde je ´já´ a ´to je mé´? Kde je omezení či osvobození? Kde je vlastnost, která by charakterizovala Mne, moji pravou přirozenost?" (287)

"Kde je prarabdha karma? Co pro Mne, nikdy nerozděleného, znamená osvobození za života či osvobození ve smrti?" (288)

Prarabdha karma je konání, jež se děje prostřednictvím soustavy těla a mysli jako důsledek minulých činů v rámci kauzality. Toto konání pokračuje, ale Seberealizovaný člověk to nepovažuje za "své" konání, proto se nezabývá tím, zda je vhodné či nevhodné, či zda důsledky budou příjemné či nepříjemné.

"Kde je konatel či zakusitel, kde je zastavení myšlenek a kde jejich vznik? Co znamená pro Mne, navždy neosobního, pravdivé či falešné vnímání?" (289)

"Kde je svět, kde je hledající a kde je jóga coby poznání? Kdo je pro Mne, jehož pravou podstatou je nedvojnost, omezený a kdo je osvobozený?" (290)

"Kde je tvoření a kde ničení? Co je cíl a co je prostředek vedoucí k cíli? Co znamená pro Mne, spočívajícího ve své neduální podstatě, hledání či dosažení?" (291)

"Kde je ´ten, kdo poznává´a kde jsou ´prostředky k poznávání´? Kde je ´objekt poznání´ a kde ´poznání objektů´? Co znamená pro Mne, vždy čistého, něco nebo nic?" (292)

"Co znamená pro Mne, jenž je bez činů, rozptýlení či soustředění, poznání či iluze, radost či smutek?" (293)

"Co znamená relativní či absolutní, štěstí či neštěstí pro Mne, jenž zůstávám mimo jakékoli rozvíjení myšlenek?" (294)

"Kde je mája a samsára? Kde je lpění a odpoutání? Co znamená pro Mne, neustále čirého, džíva či Brahman?" (295)

"Co znamená pro Mne, jenž jsem neměnný, nedělitelný a spočívám v Já, činnost a nečinnost nebo osvobození a omezení?" (296)

"Kde jsou pokyny a přikázání svatých písem? Kde je guru a kde je žák? A co znamená pro Mne, subjektivní, potenciální prázdno, osvobozené od omezení, nějaká povinnost?" (297)

"Kde je bytí či nebytí? Kde je jednota či dualita? Je zkrátka zbytečné říkat víc, než že ze Mne ve skutečnosti nevyvěrá nic." (298)

Ve všech těchto verších mluví Džanaka o tom, že došlo k překročení duality protikladů.

Připomeňme si světce Džňánéšvara a jeho vyznání vděčnosti svému bratru a učiteli Nivrittinathovi:

"Tento stav popřel nejen dualitu fenoménovosti a nefenoménovosti, ale i všech dalších vzájemně závislých protikladů jména a formy."

"Šiva a Šakti jakožto dualistické koncepty popřely navzájem samy sebe a splynuly v tomto stavu."

"Do tohoto stavu se rozplynuly všechny objekty i všechna slova a vytváření pojmů a představ ustalo."

"Ó můj Pane, můj učiteli, v jaký stav jsi mne uvedl. V něm jsem dávající i dostávající, jsem dávání i braní."

"Podivuhodné na tom všem je, že jsi probudil toho, kdo nikdy nespal, a přiměl ke spánku toho, kdo nikdy nebyl vzhůru."

"Ty a já jsme nerozlišeni a přece mě ve své lásce nazýváš svým vlastním. Tvoje demonstrace duality v jednotě je zcela jedinečná, vždyť neexistuji od tebe oddělen."

Z Džanakových veršů vyplývá, že k úplné transformaci došlo v jeho případě prostřednictvím vyslechnutí slov gurua. Důležité je to, že tu jde o neosobní dění, v němž guru, žák i samotné učení jsou čistě jevové nástroje (v rámci světa jevů). To znamená, že tuto metanoesis neboli paravritti, "obrat o 180°", nikdo neudělal. Neudělala to žádná entita, jde o neosobní dění, odklon od duality kladů a záporů k prázdnotě jednoty.

Džanaka říká, že poněvadž není jedinec - poznávající, vědoucí, hledící či konající - není pro něho rozdíl, zda tu je či není poznávání, vidění nebo konání. Je tu jen pozorování toho, co je poznáváno, viděno či konáno (pozitivně nebo negativně), tedy pozorování všeho jako součásti činnosti Celku. Džanaka je noumenální potencialitou, která se (z hlediska světa jevů) objevuje tam, kde je "prázdná" mysl a kde tudíž není záměrné konání ani záměrné nekonání.

Džanaka ve svém opěvování Pravdy (jak mu byla skvěle předložena jeho učitelem Aštávakrou) vyzdvihuje základní skutečnost, že objekt sám o sobě není dobrý ani špatný. Tyto duální atributy vznikají až v oddělené mysli, která odděluje domnělého poznávajícího od poznávaného předmětu. Ve skutečnosti neexistuje ani poznávající subjekt, ani poznávaný objekt. Existuje pouze poznávání (s dvojicí duálních aspektů) a takové poznávání je noumenální činností.

Džanaka v těchto verších seřazuje vzájemně závislé protiklady, staví negativní a pozitivní prvky vedle sebe, tak aby je dovedl ke společnému zániku. Všechny protiklady, o nichž mluví, jsou aspekty oddělené mysli v procesu konceptualizace (v procesu vytváření pojmů v mysli), což lze nazvat jako dualismus. Džanaka staví protiklady vedle sebe a tím přivodí jejich společný zánik. Oddělené mysli je tak vrácena její celistvost a to nazýváme osvícením. Je to návrat od osobního k neosobnímu, od individuálního k univerzálnímu.

Džanaka dospívá k nezvratnému závěru, že jediným nejvyšším poznáním (jež samo je nakonec popřeno v prázdnotě naprostého ticha) je, že neexistuje nic. Neexistuje žádný objekt ani věc a neexistuje ani on sám jakožto jedinec. To znamená, že naprostá fenoménová nepřítomnost (nepřítomnost v rámci světa jevů) je sama o sobě plnou noumenální (absolutní) přítomností. Nic víc není možno ani nutno říkat. Proto jediné, co můžeme kdy poznat, je neti-neti, "ne toto a ne tamto".

Neobyčejně jasné a věcné shrnutí učení advaity, učení o nedualitě, pochází od taoistického mistra Hui:

"Vnímat Buddhakáju znamená přestat vnímat něco jako existující či neexistující. Existence je pojem užívaný v protikladu k neexistenci, přičemž neexistence je opakem existence. Pokud první pojem nepřijmeme, druhý neobstojí. A podobně, jaký význam má pojem existence bez pojmu neexistence? Tyto pojmy vděčí za své bytí vzájemné závislosti jednoho na druhém a náleží říši zrození a smrti. Pouze tehdy, když se zbavíme tohoto duálního vnímání, můžeme nazřít skutečnou Buddhakáju."

Jakmile používáme řeč a slova, zabýváme se nikoli jevy, ale představami, koncepty. Koncepty zmizí až v hlubokém tichu. Jinými slovy (!), jak hned v prvním verši této kapitoly říká Džanaka, slova gurua byla použita pouze jako nástroj k odstranění představ a domněnek (slov) z koutku srdce. To znamená, že jakmile jsou učitelova slova použita jako nástroj, je nástroj odložen pryč. Není zapotřebí držet se opakování guruových slov jako mantry, to by nebylo příliš efektivní. Jak často říkal Rámana Maharši, slova gurua jsou tu k tomu, abychom jich použili jako trnu k odstranění jiného do srdce zabodnutého trnu představ a poté oba trny odhodili. V každém dalším verši proto Džanaka opakuje, že jakmile se zbavil trnu představ, spočívá v Já a vzájemné protiklady ho nezajímají. Fenoménovost (svět jevů) vidí jako pouhý sen, v němž je jedinec jenom postavou bez vlastní podstaty, bez vlastní existence. Jakmile fenoménovost pochopíme jako iluzi, jíž skutečně je, tím ji transcendujeme, překročíme a zůstane pouze prázdnota absolutního mlčení. V tomto mlčení se stává nepodstatnou i samotná mahávákja "Já jsem Brahman". Každá dualita, jež je základem světa jevů, ztrácí s jeho překročením veškerý smysl. A zbytečným se stane i mechanismus relativního světa, koncept prostoročasu. Spolu se všemi ostatními koncepty může být hozen do starého železa.

Bože!

Uctívám-li Tě ze strachu z pekla, spal mě v pekle.

Uctívám-li Tě pro naději v Ráj, vyžeň mě z Ráje.

Ale uctívám-li Tě jen kvůli Tobě samému,

neodpírej Sám Sobě věčnou Nádheru.

(Súfijská světice Rábia)

- ↑ -