Ramesh S. Balsekar

Aštávakragíta

(Z anglického originálu přeložila Lenka Vinklerová.)

Pátá kapitola

Džanaka reaguje na rady Aštávakry a rozhovor teď nabývá skutečné hloubky duchovní elegance a jemnosti. Poté, co Aštávakra krátce, ale živě popisuje pochopení mudrce, vypovídá Džanaka o vlastním stavu mysli a nechává gurua, aby vše uvážil a vedl ho dále.

Džanaka říká:

"Odpoutal jsem se nejprve od fyzických činů, poté od planých řečí a nakonec od samotného tvoření pojmů a představ myslí. Nic z toho mě nezajímá. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (107)

"Nelpím-li na slovech a smyslových předmětech a nelze-li Já vnímat jako objekt, je moje mysl zbavena rozptylování a ustálena v jednom bodě. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (108)

"Pochopil jsem, že usilování, jakým je meditace, je určeno pouze pro ty, kdo mají mysl rozptýlenou. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (109)

"Ó Brahmane, prohlédl jsem neskutečnost vzájemných protikladů, jakými jsou radost a bolest, přijatelné a nepřijatelné, a tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (110)

"Shledal jsem, že omezovat se povinnostmi jednotlivých životních stádií a podrobovat se předepsané sebekázni je rozptylováním a tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (111)

"Plně jsem pochopil, že úmyslně se zříkat konání je stejnou nevědomostí jako záměrně konat. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu." (112)

"Přemýšlet o Nemyslitelném je jen dalším vytvářením představ. Pochopil jsem to, a tak spočívám ve svém přirozeném stavu. (113)

"Požehnaný je ten, kdo k tomu došel. Požehnaný je ten, jehož je to pravou přirozeností." (114)

Džanaka v těchto verších popisuje postupnou transformaci, která nastoupila, jakmile se zbavil toho, co považoval za svou pravou totožnost. Zmizelo ztotožnění s jevem, psychosomatickým aparátem, který nemá podstatu ani nezávislost a je pouhým jevem ve Vědomí. Džanaka došel k tomu, že veškeré úsilí "hledajících", spočívající v dodržování předepsaných technik a metod, nikam nevede, neboť to hledajícího jenom utvrzuje v iluzi, že je entitou, schopnou nezávisle konat a něčeho dosahovat. Jasně pochopil, že ať dělá hledající cokoli (bez ohledu na to, jak je dané konání "svaté" a nesobecké), nemá to smysl, pokud se považuje za "konatele", za nezávislou, samostatnou entitu. Je to proto, že ačkoli může nahlížet iluzornost vesmíru i všeho v něm, nikdy nepochopí, že jako neoddělitelná součást světa jevů je on sám též iluzorní! Individuální konatel je iluzorní, jeho konání má nutně časový charakter a je tudíž také iluzorní.

Džanaka pochopil, že to, čím se jeví být ve světě jevů, je zcela iluzorní, proto spočívá ve svém přirozeném stavu. Tímto přirozeným stavem je noumenální stav, z něhož jako sen vyrůstá projevený svět. Džanaka bezpochyby přímo intuitivně nazřel, že je neuchopitelnou nekonečností a že fenomén těla a mysli (s nímž se z nevědomosti ztotožňoval) je jen jev ve Vědomí, pouhý stín bez jakékoli podstaty.

Džanaka dále pochopil, že tělesná činnost (systémy dýchací, trávicí, nervový a další) je zcela samovolná a ke svému fungování nepotřebuje vědomé řízení. Proud myšlenek plyne sám, pokud se do nich nenecháme vtahovat. Osobní zainteresovanost není vůbec nutná.

Rozhovor mezi guruem Aštávakrou a jeho skvělým žákem Džanakou není rozmluvou mezi jedinci, ale jakousi jednotou mezi Vědomím a Vědomím, sdílením stavu naplnění.

Aniž by lpěl na zvucích (slovech), prohlašuje Džanaka, že slova s jejich významem a důsledky jsou pouhým mentálním pohybem ve Vědomí a nijak nezasáhnou skutečné Já. Proto Džanaka může transcendovat běžnou psychickou reakci. Jsou-li slova jen zvuky, není potřeba reagovat na cokoli, co je řečeno. Pochopíme-li to, nemusíme se z lidské společnosti utíkat do lesní samoty. Únik ze společnosti většinou nepřináší očekávané výsledky. A naopak nebezpečí, číhající na nás ve společnosti, můžou být pro hledajícího výzvou. Dokud zde není pevné přesvědčení, že všechny fenomény jsou pouhými jevy, zdáními bez vlastní podstaty, nemůže zde být ani skutečné pochopení. Ale jakmile hledající začne všechny objekty vnímat jako objekty bez toho, že by přebíral subjektivitu noumena, zmizí subjekto-objektový rozpor (plynoucí z rozdělování na subjekt a objekt) a toto ne-objektové chápání souvislostí je pravým vnímáním vedoucím k probuzení.

Džanaka dále mluví o meditaci. Říká, že nemá potřebu žádného konání, meditaci nevyjímaje, neboť to by znamenalo, že něco očekává, byť by to byla i svatá věc dosažení osvobození. Pronáší smělý výrok, že všechny předepsané metody i snahy považuje za rozptylování, a místo toho prostě spočívá ve svém přirozeném stavu. V tomto stavu se vzájemně závislé protiklady navzájem vyruší, a není tu nic, co by bylo přijímáno či odmítáno. Zbytečné je též přemítat o "nemyslitelném", neboť o tom přemýšlet nelze. Jediné, co je třeba, je spočívat ve své pravé přirozenosti.

Džanaka toto osmiverší uzavírá výrokem, že stačí odložit veškeré úsilí a zcela tak popřít hlavního viníka, konceptuálního konatele. Pak není čeho dosahovat ani co získávat. To Jediné je doma!

Džanaka pokračuje:

"I mezi těmi, kdo nemají nic než bederní roušku, je málo těch, kteří dosáhnou klidu, založeného na přesvědčení, že veškeré projevení je jevovou iluzí. Zbavil jsem se představy o odmítání a přijímání a spočívám spokojeně ve svém přirozeném stavu." (115)

"Tu je vidět oslabené tělo, tu bolest jazyka či bolest mysli. Jsem odpoután od veškerého konání a usilování a spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu." (116)

"Nic není ve Skutečnosti "konáno", to jsem pochopil a ustálil se ve svém přirozeném stavu svědka všeho, co přichází, aby bylo vykonáno." (117)

"Duchovní hledající je zatahován do činnosti či nečinnosti, neboť se neustále ztotožňuje s tělem. Nezajímá mě totožnost ani netotožnost, a proto šťastně žiju ve svém přirozeném stavu." (118)

"Nehledě na to, zda jsem v pohybu či klidu, nezajímají mě následky dobré ani zlé. Jsem spokojený ve svém přirozeném stavu, ať je soustava těla a mysli nehybná, v pohybu nebo ve spánku." (119)

"Nic neztrácím opouštěním, nic nezískávám usilováním. Překročil jsem představy o ztrátě a zisku a spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu." (120)

"Při různých příležitostech jsem pozoroval pomíjivost různých druhů potěšení a ke všem zážitkům proto zůstávám lhostejný. Spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu." (121)

Džanaka v těchto sedmi verších jasně říká, že přímo nahlédl dané skutečnosti a došel k nevyhnutelnému přesvědčení, že veškeré projevení je jevovou iluzí. To mu přineslo pocit klidu a míru, jaký nepociťují ani ti, kteří oděni jen bederní rouškou žijí v odříkání. Jeho přesvědčení je totožné s vírou, že neexistuje cesta, kterou by se měl "někdo někam" ubírat, a neexistuje nic, co by kdo mohl "dělat", neboť neexistuje nezávislá samostatná entita, která by někam směřovala a něco dělala. Jaký je tedy závěr? Nepovažovat žádné myšlení, mluvení či konání za výsledek naší iluzorní vůle, neboť veškeré konání ve světě jevů i zkušenosti každé vnímající bytosti jsou projevem naší noumenality. Pokud je třeba nějakého úsilí, pak jistě ne k tomu, abychom nahlédli prostou pravdu, kterou nám Mistři sdělují již od pradávna. Pravda je taková, že to, co jedině můžeme být, je noumenální, a to čím se být zdáme, je jen jev, fenomén, a tudíž iluzorní. Pokud je úsilí potřeba, pak pouze k vykořenění návyků (které označujeme jako "ego"), díky čemuž člověk začne pociťovat, co je pro něho správné. Překonat však jednání založené na zvycích a reflexech není snadné ani přes všechna učení Mistrů. Lidé se budou nadále všemožně trýznit, oslabovat si tělo, způsobovat si "bolest jazyka" či "bolest mysli", aniž pochopí, že takovou činností jen posilují ego, které jim brání "spočívat šťastně ve svém přirozeném stavu".

Džanakovo chápání iluzornosti projeveného světa jevů a jeho činnosti jakožto živoucího snu ve Vědomí vede k inherentnímu pochopení, že domnělá vůle jedince nemůže změnit neúprosnou činnost celku. Co se má stát, nutně se stane. Proto Džanaka říká, že se spokojil pouze s pozorováním toho, co se v životě odehrává. Na to se přesně hodí jeden súfijský příběh. Bylo jedno malé, ale velmi bohaté království, kde se dobře dařilo všem, až na jednoho nešťastného človíčka. Ať se pustil, do čeho chtěl, nic se mu nepovedlo. Byl to po všech stránkách skvělý člověk, vždy ochotný pomoci tomu, kdo to potřeboval, a proto ho všem bylo velmi líto. Jednoho dne přišli za králem rádci a žádali, zda by se pro něho nedalo něco udělat. Král byl moudrý muž. Řekl jim, že podle všeho je ten muž nešťastný od přírody a proto mu zřejmě nic nepomůže, ale že je ochoten udělat pokus. Dohodli se, že doprostřed malého úzkého můstku, přes který se nešťastník každého večera vracel domů, dají hrnec plný zlaťáků. Toho večera král a jeho pomocníci zastavili všechen provoz a schovali se za most. Muž přicházel jako obvykle svým šoupavým, plouživým krokem a u můstku se zastavil. Najednou zavřel oči a velmi pomalu se sunul podél zábradlí mostu, stále se zavřenýma očima, dokud most nepřešel. Hrnec zlaťáků zůstal na mostě nedotčen. Lidé čekající na druhé straně mostu muže zadrželi a ptali se ho, proč tak náhle zavřel oči poté, co vstoupil na most. Muž ostýchavě odpověděl, že často myslil na to, že některého dne přejde most se zavřenýma očima a toho dne prostě nemohl odolat pokušení!

Džanaka prohlašuje, že přijímá věci tak, jak přicházejí, nevěří v činnost ani v nečinnost, v zisk ani ve ztrátu, ve štěstí ani v utrpení, a spočívá tak klidně ve svém přirozeném stavu.

Džanaka pokračuje:

"Ten, kdo přebývá ve skutečnosti přirozeně a s prázdnou myslí, jehož světské vzpomínky vyhasly a smysly reagují na objekty bez chtění či vůle, ten prochází životem jako snem." (122)

"Jsou-li rozpuštěny touhy, kde jsou pak světské statky a přátelé, nebo lupiči, smyslové objekty? Vskutku, kde jsou svatá písma a kde je samo poznání?" (123)

"Pochopil jsem svoji totožnost s nejvyšším absolutnem, svědkem všeho, proto mě nezajímá omezení či svoboda a nestarám se ani o osvícení." (124)

"Vším prochází bez překážek, jako by si neuvědomoval své okolí, a je zbaven jakýchkoli pochyb. Jeho výjimečný stav může pochopit jen ten, kdo je jako on." (125)

Takto končí Džanakova řeč, v níž se pokusil vyjádřit, jak džňánin, člověk poznání, prochází běžnými záležitostmi denního života.

Džanaka popisuje člověka poznání jako toho, "kdo přebývá ve skutečnosti přirozeně a s prázdnou myslí" a "jehož světské vzpomínky vyhasly". Z toho plyne, že člověk poznání zanechal konceptualizace (vytváření pojmů a představ) a objektivizace (představy "mých" objektů a sebe jako subjektu), neboť prohlédl iluzorní podstatu "já", oddělené mysli. Prázdná mysl člověka poznání je důsledkem zastavení objektivizace a samotné zastavení je zase důsledkem pochopení své vlastní přirozenosti. Prázdná mysl není myslí idiota, ale bdělou myslí, která není zanesena představami vytvořenými objektivizací. Objektivizace způsobuje, že se objekt jeví jako nezávislá entita, "já", odpovědná za všechny své zdánlivé činy a podobná nezávislost je přiřčena i všem ostatním, takto objektivizovaným, projeveným entitám. Háček je v tom, že domnělá odpovědnost je zcela iluzorní. Vede však k představě domnělé vůle, což způsobuje rozpor, disharmonii, utrpení, tudíž omezení. Důkladné pochopení této skutečnosti má za následek to, že u člověka poznání zmizí ztotožnění s objektivními obrazy v mysli a s tím spojené konceptuální omezení.

Všechny touhy jsou založeny na "já", na ztotožňování s objektivní představou v mysli, a je-li ztotožňování zničeno, všechny touhy zmizí s ním. Proto, jak říká Džanaka, zmizí-li všechny touhy, kde je pak otázka bohatství, přátel, smyslových objektů, svatých knih a dokonce i poznání?

Zajímavé je i pořadí, v jakém Džanaka vyjmenovává věci, o něž již ztratil zájem. Hlavní je to, že všechny jsou vzájemně závislé a založené na "touze". Odezní-li touha po bohatství, přichází na její místo touha po slávě, po práci pro společnost, nebo i touha po osvícení. Ať je důvod jakkoli posvátný, touha zůstává touhou. Jakmile je však odstraněna sama touha a činnost celého projeveného světa je nahlédnuta jako pouhý jev, zdání, pak zmizí vnější tok myšlenek, objektivizování i hledání smyslových požitků. Mysl se vyprázdní. Projevený svět jevů již nebude vnímán "zvnějšku", ale "zvnitřku", a stane se tak "královstvím Božím".

A to, jak Džanaka popisuje, je stav, kdy ustala konceptualizace. Lhostejné je mu omezení i svoboda a nezajímá ho již ani osvícení. Nahlédl, že celý svět je jevem ve Vědomí a že toto Vědomí, v němž se všichni společně zjevujeme, vnímáme a uvažujeme o něm jako o světě jevů. To je přesně "To, co jsme". Podstatné je, že nejsme něco jiného než Vědomí ani od něho nejsme odděleni, a právě proto ho nemůžeme "pochopit". Nemůžeme se s Ním spojit, neboť jsme se od Něho nikdy neodloučili. Důležité je samo nazření toho, že Vědomí není objekt, a proto ho nemůžeme poznat, přemýšlíme-li stále v relativních pojmech. A snad ještě důležitější je to, že neexistuje nic, co by mělo být "vykonáno". Není třeba, abychom se snažili pochopit, co jsme, prostřednictvím popisů, příkladů či obrazů, což jsou všechno jen pouhé představy. Potřebuje světlo poznat, že je světlem? Kdyby byl na světě pouze jeden člověk, potřeboval by vědět, že je člověk? Všechno je Vědomí a my To jsme. Na otázku: "Jak poznám, zda jsem osvícený?", existuje jediná odpověď: "Taková otázka nevyvstane, neboť to nebudeš potřebovat vědět!" Džanaka tuto čtveřici veršů uzavírá prohlášením, že stav osvícení může pochopit jen ten, u něhož se podobný stav také uskutečnil. Je-li pryč ztotožnění s oddělenou entitou, pak daný psychosomatický aparát již nepodléhá iluzorní představě o individuální vůli. "Jedinec" se stává nástrojem, jehož prostřednictvím pracuje Celek, a všechny jeho činy jsou tak zcela spontánní. Zeptáte-li se takového "člověka", co by za určitých okolností dělal, jeho jedinou možnou odpovědí je: "Nevím".

- ↑ -