Ramesh S. Balsekar

Aštávakragíta

(Z anglického originálu přeložila Lenka Vinklerová.)

Druhá kapitola

Toto závažné prohlášení o duchovní skutečnosti, o Pravdě, které v prvních dvaceti verších Aštávakra vyslovil, aniž by se pokusil o sebemenší obhajobu či důkaz toho, co řekl, by mohlo na intelektuální úrovni vyvolat rozličné reakce:

l) přímý odpor nebo konfrontaci,

2) pochybovačnost, založenou na pocitu: "no, když říkáš. . .",

3) pouhé servilní podřízení ze strany žáka,

4) přijetí porážky na základě uvažování: "zdá se to být v pořádku, nenalézám v tom chybu".

Mohla by tu však být i reakce zcela odlišné dimenze, na zcela odlišné úrovni, přímý zásah do srdce, něco, co jde až "do morku kostí" a čemu se nelze ubránit. Aštávakra musel doufat právě v takovou reakci a jako guru musel pocítit hluboké uspokojení, když Džanaka spontánně a impulzivně zvolal:

"Jsem neposkvrněné, klidné, čiré Vědomí, zcela odloučené od světa jevů. Jak dlouho jsem byl zbytečně zapleten v iluzi!" (21)

Prohlášení gurua tedy u žáka, dostatečně zralého a připraveného na onu poslední jiskru poznání, vyústilo v extatickou radost. Zdi vnitřního vězení, které ho omezovaly po mnoho životů, jsou náhle zbořeny a je tu úžasný pocit naprosté svobody. Aby slova gurua mohla mít tak silný účinek, musí žák naslouchat s ostražitostí v mysli a s receptivitou (schopností přijímat), která není blokována konceptualizováním oddělené mysli. Žák musí mít též odvahu nechat srdce zvítězit nad hlavou, nedovolit, aby logika a zdůvodňování zabránilo spontánnímu nástupu přirozené vnitřní intuice. Zralý a připravený žák je schopen přijmout poznání gurua snadno a bez úsilí, takže to může překvapit druhé i jeho samotného. Kdykoli byl Nisargadatta Mahárádž požádán o "požehnání" či "milost", vždy říkal: "Moje požehnání je k dispozici neustále, ale jste vy připraven je přijmout?"

Džanaka pokračuje:

"Tak jako Sám osvětluji toto tělo, zjevuji i celý tento svět. Celý vesmír je Můj, nebo nic není mého. (22)

Všech čtyřiadvacet veršů, kterými Džanaka reaguje na Aštávakrovu úvodní řeč, zcela jasně ukazuje, jaké hloubky dosáhlo jeho okamžité pochopení. To, co Aštávakra sliboval ohledně náhlého osvícení v případě, kdy odpadne ztotožnění s tělem, se u Džanaky stalo skutečností. Odložení osobního ztotožňování se s oddělenou entitou mělo za následek ústup do neosobnosti, což znamená ztotožnění s noumenalitou. Jinými slovy, Džanaka pochopil, že tu není "já", které by něco vlastnilo, neboť neexistuje jedinec oddělený od celku projeveného světa. Jedinec je ve skutečnosti součástí projeveného světa. V hlubokém spánku není ani uvědomění si projeveného světa, ani uvědomění si "já". Projevený svět a v něm i jedinec vznikají a zanikají současně.

Džanaka tak v okamžiku pochopil svoji noumenalitu, ovšem z hlediska světa jevů, neboť jinak by tu nebylo uvědomění si "Já". Noumenalita nemůže "Já" poznat, protože v noumenalitě neexistuje dualita poznávajícího a poznávaného. Z hlediska světa jevů se tedy všechny objekty, všechna tělesa tvořící svět, mohou jevit jako existující, pouze pokud na ně dopadá "Mé" světlo. Celý vesmír patří Mně. Džanaka však také říká, že "Já" může zářit, pouze když se ho dotýká "Mé" světlo: "Celý vesmír je Můj, nebo nic není mého." Bez noumena není fenoménů, neboť právě světlo noumena vše ozařuje. A bez fenoménů zase nemůže být noumenon poznáno. Džanaka zakusil, že noumenon a fenomény jsou jedno. Džanakovo "já" zakusilo "Já" a "on" byl osvobozen! Univerzální Vědomí, které se ztotožňovalo s jedincem Džanakou, odložilo svoje ztotožnění a v tom okamžiku znovuobjevilo svoji univerzálnost!

Džanaka pokračuje:

"Vzdal jsem se těla i projeveného světa a jako zázrakem je tu nazření nejvyššího Já." (23)

Džanaka v okamžiku pochopil, že nejde o to, něco získat - osvobození či osvícení, ale vzdát se - ztotožnění s oddělenou entitou. Tuto myšlenku rozvíjí v následujících verších:

"Tak jako se vlny, šumící a pěnící, neliší od vody, tak se také svět jevů, zjevující se ve Vědomí, neliší od Vědomí." (24)

"Tak jako při podrobném zkoumání zjistíme, že kus látky není nic jiného než vlákna, podobně při správném nazření shledáme, že projevení světa jevů není nic jiného než Vědomí." (25)

"Tak jako je cukr z cukrové třtiny zcela prostoupen šťávou, z níž je vyráběn, tak je také svět jevů, ve Mně vytvořený, zcela prostoupen Mnou." (26)

V těchto verších Džanaka vyjadřuje subjektivní zkušenost "Já" - jednotu noumena a fenoménů, imanenci noumena ve všech projevených objektech, a tudíž i nemožnost existence nezávislé a samostatné lidské bytosti. Noumenon a projevený svět se vším, co v něm je, jsou jedno.

"V důsledku neznalosti Átmanu se svět jevů jeví jako skutečný a tato iluze zmizí až s pochopením pravé podstaty jedince. Podobně můžeme zaměnit kus provazu za hada, přičemž iluze hada zmizí, jakmile poznáme, že jde o provaz." (27)

"Mojí skutečnou podstatou je světlo. Opravdu. Jsem Světlo, nic jiného. Je to "Já", které září, když se zjevuje vesmír." (28)

Džanakovo pochopení vlastního bytí jako Světla muselo Aštávakru potěšit, neboť záření noumena i pozorování fenoménů probíhá současně, a právě to Džanaka intuitivně pochopil. Džanaka říká: "Je to ´Já´, které září, když se zjevuje vesmír", neboť jak říkají taoisté: "Jsem světlo, které dopadá na deset tisíc smítek prachu (projevené fenomény), takže každé pak může zářit." V "temnotě" hlubokého spánku nejsou jevy vidět, protože "Já" jakožto Vědomí nezářím, jsem jako Světlo, které není vidět. Až když se jedinec z hlubokého spánku probudí, jeho světlo dopadne na fenomény a ty se znovu objeví. Objekty světa jevů nejsou ničím jiným než "Mým" zářením. Beze Mne (bez "Já") se objekty nemohou zjevit a bez objektů nelze "Já" poznat. Fenomény jsou objektivním vyjádřením subjektivního "Já".

Tatáž myšlenka je rozvinuta v následujících verších:

"Svět jevů, zjevující se ve Mně, se v důsledku nevědomosti zdá skutečností, stejně jako se perleť zdá být stříbrem, provaz hadem a zrcadlení slunečních paprsků u faty morgány vodou." (29)

"Tak jako se nádoba rozpadne v hlínu, vlna rozplyne ve vodě či ozdoba přetaví ve zlato, tak se svět jevů, který ve Mně vzniká, zase ve Mně rozplyne." (30)

Hlavním smyslem těchto veršů je to, že, voda, had ani stříbro v žádném časovém okamžiku neexistovaly. Neexistovaly nejen poté, co byla iluze rozptýlena poznáním pravdy, ale neexistovaly ani ve chvíli, kdy tu tato iluze byla. Jediné, co existovalo, byly sluneční paprsky, provaz a perleť. Vždy tu byla pouze jediná skutečnost, a to před iluzí, během ní i po ní. Jediné, co se událo, bylo odhalení skutečnosti poté, co zmizela příčina iluze – nevědomost.

Každá věc či objekt v projeveném vesmíru je výtvorem Vědomí, a to jak během iluze, kdy se projevený svět jeví jako "skutečný", tak i po realizaci Pravdy jako v případě Džanaky. Nejsme nic jiného než Vědomí a nikdy jsme ničím jiným nebyli. Pro snadnější "pochopení" Pravdy to můžeme formulovat tak, že nikdy, v žádném časovém okamžiku, neexistovalo žádné "my"; jediné, co je a vždy i bylo, je Vědomí. "My" se vědomě či nevědomě považujeme za vnímající bytosti oddělené od projevení: "my" jsme subjektem a zbytek projeveného světa je objektem. Skutečností však je, že "my" jako projevené fenomény jsme pouze součástí jediného projeveného vesmíru. To, že o sobě uvažujeme jako o oddělených entitách, je způsobeno tím, že svět jevů čili svět zdání je námi, vnímajícími bytostmi, poznáván, a to díky poznávací schopnosti, vnímání. Toto "vnímání" (či schopnost vnímat) jako aspekt Vědomí o sobě je projevem celistvé mysli. Z tohoto důvodu se nemůžeme zbavit nejhlubšího pocitu, že "Já" jsem jiný než projevený svět. Což sice tak je, avšak iluze neboli maja způsobuje, že místo abychom o sobě uvažovali z hlediska celku jako o vnímání, jež nám umožňuje poznávat projevený svět zjevený ve Vědomí (a to včetně vnímajících bytostí), považujeme se za oddělené individuální entity. V tom je naše utrpení a omezení. Jakmile přijde pochopení (probuzení do skutečnosti), že nejsme oddělené entity, ale samo Vědomí (se schopností vnímat jako prostředkem k poznávání projeveného světa), pak iluze oddělenosti - příčina našeho utrpení a omezení – zmizí a je tu nazření toho, že neprojevení jsme noumenon, zatímco projevení jsme zdáním, jevem, ne více odděleni než substance od formy (zlato od zlaté ozdoby). Projevení vzniká z neprojeveného a v pravou chvíli se do něho zase zpátky vrací. O lidských bytostech jako jedincích nemá opravdu smysl uvažovat jinak než jako o iluzorních postavách snového dramatu zvaného "život".

Džanaka dále vyjadřuje svoji radost ze Seberealizace:

"Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. I kdyby celý svět, od stvořitele Brahmy po nejmenší stéblo trávy měl být zničen, pro Mne není zániku, jsem stále zde." (31)

"Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Ačkoli v těle, jsem jediný, kdo nikam neodchází a odnikud nepřichází, ale prostupuje celý svět a setrvává navždy." (32)

"Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Není schopnějšího, kdo by nesl břímě celého světa, aniž by se to dotklo jeho těla." (33)

"Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Nemám nic a mám vše, co lze vyjádřit myšlenkou či slovy." (34)

Tyto čtyři verše jsou oslavou Já, založenou na konceptuálním mechanismu projevení světa. Proces zjevení světa jevů je docela prostý! Jestliže v odpočívajícím Vědomí v klidu, vznikne pohyb, pak se noumenon, do té doby nevědomé si sebe sama, začne náhle uvědomovat jakožto "Já Jsem", a zároveň s tím dojde k projevení světa jevů. "My" jsme pouze malými, nepatrnými částmi celkového projevení světa jevů a z objektivního hlediska neexistuje žádný rozdíl mezi živými a neživými objekty. Domnělý rozdíl je v subjektivitě, neboť vnímání jakožto aspekt Vědomí vyvstává nezávisle na objektivním projevení, takže fenomény samy o sobě mohou být poznávány. Jinými slovy, "my" jsme pouhé objekty, jejichž prostřednictvím, díky schopnosti vnímat, Vědomí poznává objekty. A jsme také prostředky, skrze které probíhá činnost světa, ačkoli si chybně myslíme, že žijeme své životy! Džanaka zde vyjadřuje základní pochopení, jež mu náhle vysvitlo, že totiž vše, co je vnímatelné smysly, může být pouze jevem v mysli (a mysl je obsažena ve Vědomí), a nijak jinak tedy neexistuje. Ještě důležitější je to, že sama "mysl" nemůže existovat nezávisle, neboť je pouhým symbolem toho, co sami jsme, a nemůže být tedy objektem, který by bylo možno poznat. Džanaka "zázračně" pochopil, že "Já" je vlastně mysl a Vědomí, a že projevený svět je pouhým objektivním vyjádřením subjektivního neprojeveného "Já".

Džanakovo poznání sahá až k pochopení, že "To, co jsme" je noumenon (bytí o sobě), jež je časem a prostorem neomezené a smysly neuchopitelné, zatímco se jevíme jako fenomény (oddělené objekty), které jsou omezené časem a prostorem a vnímatelné smysly. Navíc Džanaka intuitivně pochopil, že fenomény jsou pouhé jevy ve Vědomí, tudíž iluzorní, ale ve skutečnosti nejsou nic jiného než noumenon v projevení, a že tedy jediný způsob, jak může být noumenon poznáno, je prostřednictvím fenoménů. U Džanaky je nejdůležitější to, že v okamžiku Seberealizace došlo k náhlému přesunu subjektivity z fenoménu do noumena, z individuální osobnosti do neosobnosti, ze ztotožnění s domnělým jedincem ke ztotožnění s univerzálním Absolutnem, tedy z fenoménového "já" do noumenálního "Já". Výsledkem je to, že všechny otázky a problémy, včetně otázky "mého" utrpení a omezení, zmizí spolu s fenoménovým "já".

"Trojice poznání, poznávající a poznávané ve skutečnosti neexistuje. Jsem neposkvrněné Vědomí, v němž se skrze nevědomost tato trojice zjevuje." (35)

V tomto verši Džanaka vyjadřuje to, že veškeré relativní poznání je závislé na oddělené mysli, zatímco "Já" jakožto celistvá mysl univerzálního Vědomí překračuje oddělenou mysl světa jevů. Je si vědom toho, že fenoménový život v relativitě světa jevů neznamená pro obyčejného člověka nic jiného než objektivizování, spojitý proces zpředmětňování (přerušený pouze hlubokým spánkem). Říká, že on sám i každá lidská bytost je ve skutečnosti Vědomí, v němž se tato objektivizace odehrává. Sám sobě připomíná, že právě tato objektivizace je překážkou k nazření toho, co ve skutečnosti "Jsme". Pokud bychom zastavili myšlení, tj. objektivizování, vytváření objektů v mysli, pak bychom automaticky spočinuli v celistvé mysli, která není zapletena do relativní duality.

A to je i hlavní smysl toho, co Džanaka sleduje v dalších třech verších:

"Ó vskutku, kořenem utrpení je dvojnost. Není jiného léku než pochopit, že všechny předměty zkušenosti jsou neskutečné a Já jsem jediné, čiré Vědomí." (36)

"Jsem čiré Vědomí, ale nevědomostí jsem na sebe uvalil omezení. S tímto pevným přesvědčením, aniž bych vytvářel jakékoli představy, spočívám ve Vědomí." (37)

"Iluze omezení a osvobození již zmizela, neboť ztratila svůj základ, nevědomost. Ó, svět je ze mne vyzařován, ale nijak se mě nedotýká." (38)

Tyto tři verše představují mimořádně výstižné shrnutí Aštávakrova učení, které žák tak důkladně a hluboce vstřebal.

Džanaka rozpoznává dvojnost jako zdroj či kořen utrpení. "Já" je univerzální či neosobní Vědomí, celistvá mysl. V ní projevené fenomény se jí nedotýkají. Jakmile se neosobní vědomí obrátí vně a začne vytvářet objekty, musí ve dvojnosti rozdělit samo sebe na subjekt a objekt. Proces objektivizace tedy znamená rozštěpení celistvé mysli, "Já", na subjekt a objekt. Celistvost čiré subjektivity pozbývá své rovnováhy a prostřednictvím dvojnosti subjektu a objektu se dělí na protikladné prvky pozitivního a negativního, lásky a hněvu, radosti a bolesti atd. Jevový, fenoménový subjekt i jeho objekt jsou oba pouhé objekty světa jevů, ale tento subjekt "já" (univerzální Vědomí ztotožněné s jednotlivým objektem) se považuje za entitu, oddělenou ve dvojnosti. Protože je však ve své podstatě objektem, trpí zakoušením bolesti a radosti. Noumenálně je tu ovšem jen čirá subjektivita, nikoli žádné objekty zakoušení. Právě zpředmětňování čiré subjektivity je omezením, přičemž zbavení se totožnosti s oddělenou entitou a ústup zpět do neosobnosti je osvobozením. Toto zbavení se totožnosti, jak tvrdí Džanaka, je opravdu jediným lékem na utrpení a omezení.

Jakmile je tu pochopení pojmové struktury světa jevů i pochopení role individuálních lidských bytostí, jakmile je tato pojmová struktura nahlédnuta ze správné perspektivy, musí se rozpadnout, a to společně s dvojicí pojmů: omezením a osvícením.

Co přesně by mělo být "poznáno"? Jen to, že zjevení světa jevů je objektivním vyjádřením noumena, bytí o sobě. Takové projevení nutně vede k projevení času a prostoru, v nichž se objekty světa jevů mohou nacházet a být poznávány. Fenomény jsou tedy projevením noumena, nikoli jeho odděleným výtvorem. Stejně jako všechny jevy, i "my" nemáme jinou vlastní podstatu než jako činnost noumena. A jako noumenon nemůžeme být omezeni ani osvobozeni.

"Nyní vím, že celý svět, včetně tohoto těla, je bez podstaty, a že to, co jsem, je čiré Vědomí. Jaký smysl tedy má vytváření pojmů?" (39)

"Tělo, nebe a peklo, omezení a svoboda, jakož i strach, to vše jsou pouhé pojmy. Co s tím vším mám společného Já, jenž jsem čiré Vědomí?" (40)

"Ó, pro mě neexistuje žádná dvojnost. I mezi davem lidí cítím, že jsem sám. K čemu bych se měl poutat?" (41)

"Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, neboť nejsem oddělený jedinec, ale čiré Vědomí. Mým jediným omezením byla touha po životě." (42)

V těchto čtyřech verších Džanaka mluví o tom, co to znamená zbavit se totožnosti s psychosomatickým aparátem jako odděleným jedincem. Zmizí-li tento základ konceptualizace, je konec s objektivizací a objeví se ne-osobní souvislosti. Džanaka poznává, že o sobě přestal přemýšlet jako o objektu, psychickém či fyzickém, a je tudíž bez jakékoli objektivní kvality. Je osvobozen od myšlenky přítomnosti i nepřítomnosti čehokoli vnímatelného či myslitelného. A to ho dovádí k ne-objektivnímu, bezpředmětovému vztahu s druhými, neboť již nepovažuje druhé objekty, ať živé či neživé, za svoje objekty. Džanaka vidí domnělý subjekt "já" i s "jeho" domnělými objekty jako pouhá zdání. Toto pochopení, toto intuitivní nazření, spočívá v tom, že jako objekty jsme všichni pouhé jevy, zdání, bez jakékoli podstaty, ale jako noumenon se ničím nelišíme. A to znamená náhlé osvícení, okamžité zrušení toho, co považujeme za "nevědomost".

Dokud nezmizí rozdvojení na "já" coby pseudosubjekt, oproti "druhému" coby objektu, zůstává dvojnost součástí mechanismu projevení světa.

Je zřejmě nutné počítat s tím, že v bezpředmětovém, ne-objektivním vztahu, jako je tento, neexistuje láska v běžném slova smyslu. "Láska", jak je toto slovo chápáno, předpokládá oddělenost, zatímco ne-objektivní vztah znamená, že tu není žádný "milující", ale pouze "soucítění" či karuná. Esencí tohoto soucítění je bezprostřední radost, bytí v jednotě. Tehdy "nemilujeme" druhé, ale jsme druhými. Džanaka též říká, že toto základní pochopení přináší kromě jasného nazření, že podstatou všech vnímajících (i nevnímajících) bytostí je totéž noumenon, i nepopiratelný fakt, že žádné konání, žádné úsilí nemůže jedince dovést k "osvícení". Je to proto, že taková představa je založena na tom, že je tu "někdo", kdo má být osvícen, zatímco "osvícení" pouze označuje stav bytí, v němž oddělený jedinec neexistuje. Každé konání, každá činnost se týká světa jevů a je zřejmé, že fenomén, jev, nemůže ovlivňovat noumenon - stín nemůže ovlivnit svoji podstatu. Jinými slovy, každý záměrný postup, činnost či konání jsou na překážku toho, co nazýváme probuzení či osvícení, a to proto, že každý záměrný čin je založen na mylném přesvědčení o existenci jedince. Osvícení je označení pro noumenální stav. Jak by mohl být osvícen fenomenální objekt?

Příčinou omylu je zřejmě záměna pojmů "probuzení" a "osvobození" (tj. účinků tohoto probuzení). "Probuzení" je to, k čemu došlo u Džanaky, když naslouchal slovům Aštávakry: náhlá shoda intelektuálního chápání a intuitivního nazření, v němž mysl, v rámci relativního světa rozdělená na subjekt a objekt, se navrací do své původní celistvosti, což jako náhlý zásah do časové následnosti vede k okamžité bezčasovosti. Žádné konání, proces odehrávající se v čase, nemůže vést ke zlomu ve vlastním na čase založeném fungování.

Právě guru zde jako katalyzátor může přivodit potřebné uzdravení oddělené mysli, a to prostřednictvím mimočasového zákroku v příhodném okamžiku, kdy je možné "rozpustit kontinuitu příčiny a následku". Je zřejmé, že tento okamžik nemůže být v rámci prostoročasu vyvolán záměrně. Takový vhodný okamžik se může pouze přihodit jako součást noumenální činnosti celku, je-li událost "osvícení" v daném zlomku sekundy (kšaně) vhodnou součástí Toho, co je.

Bezpředmětový vztah má dva výsledky:

A) Ustává vytváření pojmů, tj. konceptualizace.

B) Život je prožíván spontánně, bez záměru, bez osobní vůle.

A právě to svými verši Džanaka vyjádřil. Pochopil, co se mu Aštávakra snažil říci, totiž že konceptualizace a objektivizace nám brání poznat To, co skutečně jsme. Jakmile zastavíme vytváření objektů v mysli, přestaneme vnímat to, čím nejsme, a nazřeme To, co jsme. A nazření Toho, co jsme, je osvícením, které jsme hledali. Je to probuzení ze snu objektivního světa do noumenální skutečnosti Toho, co je před všemi myšlenkami, před jakoukoli konceptualizací. Vytvářením pojmů vykazujeme sami sebe "ven" z noumenality, zatímco jakmile konceptualizaci zastavíme, jsme "v" noumenalitě okamžitě. Právě tak to vyjádřil Aštávakra (a i jeho řeč je konceptualizací!), a právě to pochopil Džanaka. Konceptualizace není překážka, k jejímuž zdolání je třeba úsilí. Naopak, každá pozitivní činnost konceptualizaci jen posiluje. Jediná činnost, která je nutná, je ustat v konceptualizování.

Základem každé konceptualizace je falešné ztotožnění Toho, co jsem, subjektivity, s tím, čím se zdám být jakožto objekt. Právě domnělá entita "já" přijímá odpovědnost (a tím i utrpení a neštěstí) konatele. Je-li tato mylná identita opuštěna, je zničen samotný základ konceptualizace. Jak by se mohla, podle slov Džanaky, objevit konceptualizace, když zmizela její hlavní opora? Zdánlivá obtížnost odevzdání falešné totožnosti tkví v tom, že my vskutku jsme vnímáním, subjektivní vlastností, oním "Já", ale jako vnímající bytosti jsme zapomněli na vnímání a ztotožnili se s individuální bytostí. Jediné, co je třeba, je pochopit situaci takovou, jaká je. Zpočátku nahlédněte falešné ztotožnění alespoň intelektuálně. Jakmile toto rozumové uvažování (dialektické porozumění) postoupí hlouběji a dosáhne stavu absolutního přesvědčení, přijde ústup do neosobnosti, tedy konečná ztráta falešné totožnosti. To vyvolá konceptuální negativismus, který vytvoří podmínky pro konečné zmizení "já", pro událost zvanou probuzení či osvícení. Chcete-li, můžete tento proces nazvat "úsilím", ale hlavní je to, že tento proces je sám o sobě negativní. Jde pouze o pochopení situace. Není to pozitivní úsilí "jedince" s cílem dosáhnout pozitivního výsledku. Jediné, co se děje, je to, že rozumové či dialektické pochopení, dá-li se mu prostor, se postupně změní v přesvědčení. A to zase naopak vytvoří nezbytné psychosomatické podmínky k noumenálnímu pochopení, jež přijde náhle, ve vhodném okamžiku a za vhodných okolností. Oddělená mysl tak znovu získá svou celistvost a svatost.

Tato náhlá transformace - metanoesis - známá jako probuzení či osvícení, vlastně znamená subjektivní zkušenost "pocitu Já". Právě tuto subjektivní zkušenost vyjadřuje Džanaka v posledních třech verších své bezprostřední reakce na úvodní guruovu lekci. Odložení totožnosti s tělem způsobilo ztrátu "já", a s tím i ztrátu chtění, vůle a touhy po životě. Jak říká Džanaka, zmizí-li touha a požitek ze života, zmizí i základ konceptuálního omezení.

"Ó, ve Mně, neomezeném oceánu, vytváří pohyb mysli množství světů, podobně jako vítr tvoří vlny na hladině oceánu." (43)

"Jakmile vítr utichne a mysl se zklidní, pak ve Mně, neomezeném oceánu, zmizí loď s nákladem celého vesmíru, ke škodě obchodníka, individuality." (44)

"Jak pozoruhodné! Ve Mně, neomezeném oceánu, vznikají ze své přirozenosti vlnky individualních já, setkají se, chvilku si spolu pohrají, a pak zmizí." (45)

Tyto tři verše jasně prokazují Džanakův ústup do neosobnosti i to, že v bezpředmětovém vztahu vidí svět jako spontánně vznikající ve Vědomí. V Subjektu "Já" (v noumenální potencialitě) vzniká aktuální svět fenoménů, včetně vnímajících bytostí, které se objevují a mizí jako nedílné součásti fenoménovosti.

Verše jasně říkají, že žádný objekt nemá vlastní podstatu, nemá objektivní existenci. Což znamená, že existuje pouze vnímání objektu. Objekt nemá svou vlastní podstatu. Je pouhým zdáním, podobně jako vlna na hladině oceánu.

Jakmile je tu přesvědčení, že "já" jakožto fenomén, objekt světa jevů, jsem pouze tím, co je vnímáno a interpretováno jiným objektem, pak jako specifický objekt světa jevů budu jednat podle svých vnitřních sklonů (jež jsou podmíněny okolím), neboť nemám vlastní podstatu. Jinými slovy, je-li pochopení přeneseno do praxe, není tu žádný "subjekt", žádný "konatel", který by byl odpovědný za konání. Je-li tu jasné pochopení, pak v praxi zbude jen pouhé pozorování (nikoli posuzování) veškerého konání, které se prostřednictvím daného psychosomatického aparátu přihodí. Bez "já" se každé konání stává spontánní, přirozenou, noumenální součástí činnosti celku. Jakmile je odhalen duální charakter subjektivního "Já", které funguje prostřednictvím psychosomatického aparátu "já", pak pseudo-subjektivita tohoto "já" již nemůže dále přetrvávat. Ono "já" je jen věšák, na nějž si každý pozorovatel zavěsí své pravé či falešné dojmy z daného okamžiku. Je důležité si povšimnout, že pochopení zachovává duální charakter noumenálního "Já", fungujícího prostřednictvím fenoménového "já". Tato dualita je mechanismus, jehož prostřednictvím pracuje celek, a to na základě objektu pozorujícího a objektu pozorovaného. Je třeba odlišit dualitu od dualismu neboli dvojnosti, rozdělování na "já" a "druzí", které vede ke konceptuálnímu omezení. Konečnou pravdou je "Já", které je z hlediska subjektu nutně bez plurality. Jako "singulární" se mohu jevit pouze konceptuálně. To znamená, že utvoření entity a omezení je jedno a totéž. A ještě důležitější je to, že v nepřítomnosti entity (individuality) není "já", které by cokoli "dělalo".

Zdánlivý svět jevů ovšem nezávisí na zdánlivém, jevovém konání. To, že "žijeme" (nebo spíše "jsme žiti"), je zdánlivá činnost. Proto se říká, že Buddha "kázal devětačtyřicet let, ale z jeho úst nevyšlo ani slovo", a že mudrc Vasištha byl "nitja brahmačárin (celibátník), přestože byl otcem stovky dětí".

Aštávakra byl jistě velmi spokojen se spontánní odpovědí svého vyspělého žáka, ale věděl, že důležité je používat tyto zásady v denním životě. Ve verších, jež následují, přesvědčuje Aštávakra Džanaku, že poznání je třeba přenést do denního života, a ověřuje si, zda Džanaka skutečně přijal to, že jako entita neexistuje a existovat nemůže. Různými způsoby ho zkouší, aby zjistil, zda danou lekci opravdu vstřebal, či zda jen papouškoval slova svého gurua a snaží se zároveň dovést Džanaku k tomu, aby si na to přišel sám.

- ↑ -