ADVAITA VÉDÁNTA

ÁDI ŠANKARÁČÁRJA (7.st. př. n. l.)

„Brahman je skutečný, svět je klamný, jedinec není nic jiného než Brahman.“

ब्रह्म सत्यं जगन्मिथ्या जीवो ब्रह्मैव नापरः

Adi Šankaračárja byl významný indický duchovní učitel, který se narodil v Kérale na jihu Indie zřejmě v 7. století před Kristem. Již v dětství projevoval mimořádné intelektuální i duchovní schopnosti a pravděpodobně ve věku pouhých osmi let pocítil silnou touhu po poznání Skutečnosti, takže odešel z domova a stal se sannyásinem. Putoval až do střední Indie k řece Narmadě, kde se setkal se svým duchovním učitelem, Góvindou Bhagavatpádem, u něhož zůstal čtyři roky a oddaně mu sloužil. Pod jeho vedením Šankarčárja dokonale ovládl védská písma, takže v jeho dvanácti letech byl připraven psát komentáře k hlavním posvátným textům. Na pokyn svého gurua psal Šankara komentáře k mnoha posvátným textům, aby v šestnácti letech odložil pero a vydal se na putování napříč celou starověkou Indií. V té době vyučoval své pojetí védánty a účastnil se mnoha filosofických disputací, v nichž obhajoval učení advaity. Je považován za toho, kdo první systematicky vymezil hlavní základy tohoto učení. Na čtyřech místech v různých koutech Indie (Šringerí, Dváraká, Badrináth a Purí) založil čtyři ášramy a svěřil je svým čtyřem hlavním žákům, aby prostřednictvím nich šířili učení advaity. Šankara zemřel velmi mladý, uvádí se že ve věku třiceti dvou let.

DÍLO

Komentáře, bhášji, k hlavním upanišadám, k Brahmasútrám a k Bhagavadgítě

Výklady základních principů advaity:

Vivéka čúdámani

Átma bódha

Vákja vrtti

Upadéša sáhasrí

Zbožné hymny:

Gangáštakam

Maníša pančakam

Saundardža Lahárí

Dakšinámúrti stótra

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Existuje pouze jediná absolutní Skutečnost – Brahman.
• Nejvyšší Já je totožné s Brahman a osvícení spočívá v přímém poznání této totožnosti.
• Svět je iluzorní, vzniká v důsledku síly iluze (májá).
• Utrpení vzniká z nepoznání pravé podstaty Já, a tudíž k mylnému ztotožnění s tělem a myslí.
• Osvobození (mókša) je dosaženo skrze pravé poznání, nikoli pouze prostřednictvím rituálů a dobrých skutků.
• Védská písma, zejména upanišady, jsou prostředkem k poznání, avšak klíčovou roli hraje živý guru, který vede žáka k přímé zkušenosti.
• Karmajóga (nezištná činnost pro druhé) a bhaktijóga (cesta oddanosti a lásky) očišťují mysl, ale bez přímého poznání samy o sobě k osvobození nevedou.
• Duchovní praxe vyžaduje schopnost rozlišovat mezi skutečným a pomíjivým, mezi věčným a dočasným.
• Osvobození předpokládá vnitřní odpoutanost od smyslových požitků a světských připoutaností.
• Osvobození spočívá v přímém poznání „Já jsem Brahman“ neboli „aham brahmásmi“ a člověk jej může dosáhnout během života a přitom nadále působit ve světě.

„Písma ukazují na Pravdu a guru ji odhaluje. Avšak pouze přímé poznání Já odstraňuje pouta.“

„Rozlišováním mezi skutečným a neskutečným a odpoutaností od všeho pomíjivého se hledající stává způsobilým k poznání Brahman.“

„Nejsem tělo ani smysly, ani mysl. Jsem čisté Vědomí, věčné, neměnné a navždy svobodné. Kdo toto pozná, je osvobozen již za života.“

Film Ádi Šanakráčárja (1983)

RÁMAKRŠNA PARAMAHAMSA (1836–1886)

„Pouhé čtení knih člověka k Bohu nepřivede. Musíš Ho vidět, musíš Ho realizovat. Jaký užitek má tisíckrát vyslovit slovo ‚oheň‘, když se u něj nezahřeješ?“

Rámakršna byl jedním z nejvýznamnějších indických mystiků 19. století. Narodil se v bengálské vesnici Kamarpukur a již od dětství vykazoval hlubokou spontánní zbožnost a sklon k extatickým stavům. Místo formálního vzdělání ho přirozeně přitahovaly modlitby, zpěv manter a legendy o bozích.

V mladém věku se stal knězem v chrámu bohyně Kálí v Dakšinéšvaru u Kalkaty. Zde prožíval intenzivní mystické stavy a zakoušel přímou přítomnost Božství, zejména ve formě Matky Kálí. Jeho touha po Bohu byla tak silná, že opakovaně zakoušel samádhi. Pro jeho duchovní vývoj sehráli zásadní roli jeho učitelka Bhairaví Bráhmaní, která ho systematicky vedla tantrickou cestou, a později asketa Totápurí, jenž ho uvedl do učení advaity. Rámakršna tak mohl zakusit realizaci skrze různé tradice. Rámakršna praktikoval cestu bhaktijógy oddaností k Rámovi, Kršnovi i bohyni Kálí, cestu džňánajógy skrze učení advaity, ale také súfijskou cestu islámu i křesťanskou kontemplaci.

V posledních letech života kolem sebe shromáždil skupinu žáků, mezi nimiž byl i později známý Svámí Vivékánanda. Rámakršnovým odchodem z těla roku 1886 v důsledku rakoviny hrtanu jeho duchovní vliv neskončil, ale naopak zesílil.

DÍLO

Šrí šrí Rámakršna Kathamrta (Nesmrtelný nektar slov Rámakršny)

Kniha shrnuje učení Rámakršny, jak jej zachytili jeho žáci, neboť on sám nic nenapsal.

Svámí Vivékánanda a další žáci Rámakršny založili Rámakršnovu misi, která existuje dodnes a spojuje duchovní praxi s nezištnou službou, vzděláváním a charitativní činností. Jeho hlavním poselstvím je to, že různé duchovní směry jsou různými cestami, ale k témuž cíli.

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Náboženství nemá smysl bez osobního zakoušení Božství. Víra, rituály a písmo jsou jen prostředky – cílem je realizace (anubhava).
• Všechna náboženství vedou k téže Pravdě, pokud jsou praktikována upřímně.
• Obě cesty se doplňují. Oddanost očišťuje srdce, poznání přináší svobodu. Nejvyšší stav je ten, kde se obě cesty sjednocují.
• Není rozpor mezi saguna Brahman, Božstvím s vlastnostmi (pro mysl obrácenou vně) a nirguna Brahman, Božství bez vlastností (pro mysl zcela ztišenou).
• Svět je skutečný na relativní úrovni, ale konečnou Skutečností je pouze Brahman. Připoutanost ke světu je hlavní překážkou osvobození.
• Pro každého je vhodná jiná cesta, ale základem je čistota srdce, tedy mravní čistota, pravdivost, pokora a nepřipoutanost, bez čehož nemůže dojít k opravdové realizaci.

Rámakršnovo učení vycházelo z přímé realizace Pravdy, nikoli z intelektuální spekulace. Neučil systematickou filozofii, ale předával pravdu prostřednictvím přirovnání, podobenství a rozhovorů.

„Oddanost a poznání si neodporují. Pravá oddanost vede k poznání a pravé poznání přetéká láskou. Když dosáhneš střechy, pochopíš, že schody i žebřík vedly na totéž místo.“

„Svět je jako sen. Dokud sen trvá, zdá se skutečný. Když se probudíš, víš, že byl přeludem. Brahman je skutečný – svět je skutečný jen potud, dokud Ho nepoznáš.“

„Pravda je jedna, ale cesty k ní jsou mnohé – a každá může být platná, pokud je prožívána celým srdcem.“

„Vítr Boží milosti vane neustále. Ale musíš zvednout plachtu. Bez úsilí milost nepocítíš – a bez milosti nepřinese úsilí své plody.“

SVÁMÍ VIVÉKÁNANDA (1863–1902)

„Každá duše je potenciálně božská. Cílem je tuto božskost v sobě uskutečnit.“

Narodil se v Kalkatě do vzdělané bengálské rodiny. Od mládí vynikal intelektem, kritickým myšlením a hlubokým zájmem poznání o Boha, ne pouze intelektuálně, ale přímou zkušeností.

Zásadní obrat v jeho životě nastal po setkání s mystikem Šrí Rámakršnou v roce 1881. Rámakršna se stal jeho duchovním guru a předal mu zkušenost jednoty všech náboženství i přímé poznání Boha. Po smrti Rámakršny přijal mnišský slib a následující léta strávil jako putující mnich po celé Indii. Poznal hlubokou bídu, sociální nerovnosti i duchovní potenciál, což v něm probudilo silné sociální cítění. Zároveň se setkal s mnoha duchovně pokročilými laiky, kteří mu pomohli, aby šířil učení Rámakršny nejen po Indii, ale i za jejími hranicemi.

V roce 1893 již pod jménem Svámí Vivékánanda odcestoval do Chicaga, aby reprezentoval hinduismus na Světového parlamentu náboženství. Neměl dostatek prostředků a ani nebyl oficiálně pozván, ale opět se mu dostalo pomoci a jeho projev, který začal slovy „Bratři a sestry Ameriky“, měl velký ohlas. Vivékánanda zde představil védántu a jógu jako univerzální duchovní cesty, založené na toleranci, jednotě a přímé zkušenosti.

Po úspěchu v Chicagu dostal pozvání do mnoha míst v USA i Evropě. Získal mnoho žáků a šířil učení advaity a odkaz Rámakršny. Založil také první védántská centra a propojil tak duchovní cesty Východu a Západu.

Svámí Vivékánanda opustil tělo 4. července 1902 ve věku pouhých 39 let v Indii poblíž Kalkaty.

DÍLO

Rádža jóga

Karma jóga

Bhakti jóga

Džňána jóga

Přednášky o védántě

V roce 1897 založil Rámakršnovu misii, která spojuje duchovní praxi s charitativní, vzdělávací a sociální činností a působí dodnes po celém světě. Jeho odkaz spočívá ve spojení hluboké spirituality s aktivním životem, v probuzení sebevědomí Indie a v otevření cesty dialogu mezi náboženstvími.

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Božství je přítomné v každém člověku, cílem života je realizace.
• Kořenem utrpení je oddělené „já“.
• Služba lidem je službou Bohu.
• V duchovní praxi nejde o víru, ale o přímou zkušenost.
• Všechny cesty (karma jóga, bhakti jóga, rádža jóga, džňána jóga) vedou ke stejnému cíli.

„Povstaň, probuď se a nepřestávej, dokud není dosaženo cíle.“

„V advaitě není místo pro strach. Jaký strach by mohl mít ten, kdo vidí sebe ve všem a vše v sobě? To je velká pravda, která vyzařuje ze všech Upanišad. Tajemstvím síly je jednota. Proč jsme slabí? Protože jsme vytvořili oddělení.“

SVÁMÍ ŠIVÁNANDA SARASVATÍ (1887–1963)

„Služ, miluj, dávej, očišťuj se, medituj, realizuj Pravdu.“

Svámí Šivánanda Sarasvatí se narodil v jižní Indii, v Tamilnádu, v zbožné bráhmanské rodině. Již od mládí vynikal soucitem, laskavostí a silným smyslem pro službu druhým. Vystudoval medicínu a jako lékař působil mimo jiné v Malajsii, kde byl znám svou nezištnou péčí o chudé – často léčil zdarma a rozdával léky těm, kteří si je nemohli dovolit.

Navzdory profesnímu úspěchu pocítil silné volání po duchovní pravdě a opustil světský život. Usadil se na březích Gangy v Rišikéši, tradičním centru asketů a hledajících. Stal se žákem Svámího Višvánandy Sarasvatího, od něhož přijal sannjásu (mnišské zasvěcení) a jméno Svámí Šivánanda Sarasvatí. Vedl život intenzivní askeze, meditace, studia písem a služby poutníkům, sádhuům i nemocným. Postupně se kolem něj začali shromažďovat žáci z Indie i ze zahraničí. V roce 1936 založil Divine Life Society, z níž se stalo významné duchovní centrum pro šíření jógy, védánty a duchovních hodnot po celém světě.

Svámí Šivánanda odešel z těla roku 1963, ale jeho duchovní odkaz zůstává mimořádně živý.

DÍLO

Svámí Šivánanda napsal přes 200 knih, často praktických, psaných jednoduchým a srozumitelným jazykem. Mezi nejznámější patří:

Practice of Yoga (Praxe jógy)

All About Hinduism (Vše o hinduismu)

Bliss Divine (Blaho božské)

Gita Meditations (Meditace o Gítě)

Japa Yoga (Džapa jóga)

Kundalini Yoga (Kundaliní jóga)

Svámí Šivánanda propojil tradiční indickou spiritualitu a moderní způsob života. Advaitu propojil s laskavou službou a realizaci Pravdy praktikoval v každodenním životě.

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Advaita védánta: Poznání jednoty Átman a Brahman.
• Bhaktijóga: Oddanost Bohu ve všech formách.
• Karmajóga: Nezištná služba.
• Rádža jóga: Meditace, sebekontrola.
• Hathajóga: Péče o tělo jako nástroj duchovní praxe.

Svámí Šivánanda propojoval různé duchovní cesty. Nevyzdvihoval jedinou metodu, ale učil, že různé povahy potřebují různé přístupy. Učil, že duchovní život nemá být únikem ze světa, ale jeho proměnou skrze vědomí, soucit a pravdivost.

„Vlož své srdce, mysl, intelekt a duši i do těch nejmenších činů. V tom je tajemství úspěchu.“

„Mysl je tvůj nejlepší přítel i tvůj nejhorší nepřítel.“

„Pravda není v knihách. Pravda je v tichu.“

„Když zapomeneš na tělo, když zapomeneš na svět, když zapomeneš dokonce i na pocit ‚já‘, vstoupíš do stavu nejvyššího ticha, v němž se Pravda sama odhaluje. V tomto tichu není utrpení, není omezení, není smrt. Je zde pouze čisté Bytí, čisté Vědomí, čistá Blaženost. To je tvá pravá přirozenost.“

RAMANA MAHÁRŠI (1879–1950)

„Otázka ‚Kdo jsem já?‘ není určena k tomu, aby na ni byla nalezena odpověď. Otázka ‚Kdo jsem já?‘ má rozpustit toho, kdo se ptá.“

„Ticho je nejmocnější formou učení. Neučí vyslovené slovo, ale vnitřní klid, v němž se zjevuje Pravda.“

Narodil se ve vesnici v dnešním Tamilnádu a jako chlapec nevykazoval zvláštní náboženské zaujetí. Zásadní obrat přišel v jeho šestnácti letech, kdy bez zjevné příčiny pocítil intenzivní strach ze smrti. Nepodlehl panice, ale obrátil se dovnitř a položil si otázku: „Kdo je ten, kdo umírá?“

Při tomto hlubokém vnitřním sebezkoumání spontánně prožil přímé poznání, že jeho pravou podstatou není tělo ani mysl, ale vědomé nejvyšší Já, Átman, totožné s absolutní Skutečností, Brahman.

Po tomto zážitku opustil domov a odešel k posvátné hoře Arunáčale v Tiruvannamalai. Zde žil nejprve v ústraní, v tichu a askezi. Později za ním začali přicházet hledající z celé Indie, dokonce i ze západního světa. Vznikl zde ášram, v němž Ramana, doprovázený svými žáky, zůstal až do odchodu z těla v roce 1950.

Z Tiruvannamalai se stalo velmi známé místo a současný Ramanášram je nyní navštěvován hledajícími z celého světa.

DÍLO

Ačkoli Ramana Mahárši sám tvrdil, že ticho je jeho hlavním učením, zanechal i několik významných textů.

Nán yár? (Kdo jsem já?)

Stručný, ale zásadní text shrnující metodu sebezpytování.

Upadéša Sáram (Podstata učení)

Poetický a systematický výklad duchovní cesty psaný v sanskrtu.

Ulladu Nárpadu (Čtyřicet veršů o skutečnosti)

Hluboké filozofické pojednání o povaze reality.

Komentáře a překlady tradičních sanskrtských textů (např. Vivékačúdámani).

Mnoho jeho odpovědí bylo zaznamenáno žáky a publikováno ve sbírkách rozhovorů.

Ramana je výjimečný tím, že dosáhl realizace Pravdy bez učitele, který by ho vedl. Dodnes je považován za tichého mudrce Arunáčaly, jehož pouhá přítomnost měla na okolí silný transformující účinek. Přestože působil celý život na jednom místě, měl silný vliv na hledající nejen v Indii, ale i západního světa, a jeho odkaz přetrvává do současnosti.

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

Základem Ramanova učení je átma vičára – zkoumání Já, dotazování se na Já, často shrnovaná jednoduchou otázkou: „Kdo jsem já?“

Nejde o intelektuální analýzu, ale o přímé obrácení pozornosti k vědomí, které zakouší. Podle Ramany všechny myšlenky vycházejí z pocitu „já“, a je-li podstata toho prozkoumána, pocit jáství se rozpouští a zůstává čisté vědomí.

Charakteristickými rysy jeho učení jsou:

• Nejvyšší formou výkladu je ticho, mauna.
• Rituál není pro osvobození nezbytný.
• Důležitější než víra je vnitřní zkušenost.
• Všechny duchovní cesty (bhakti, džňána, karma) mají svůj význam.
• Osvobození, mókša, není cílem v budoucnosti, ale rozpoznáním toho, co je zde a nyní.

Zde je učení Ramany vyjádřeno v osmi bodech tak, jak je v roce 1918 zaznamenal oddaný žák Ramany, C. V. Subramania Aiyer:

• Obrať mysl dovnitř a spočívej ve vlastním Já.
• Příčinou omezení je mysl.
• Odevzdávej jednu věc za druhou a spočiň v klidu a míru.
• Co dostaneme, to zase ztratíme, proto netouži po ničem.
• Jsou dva typy meditace.
• První pro pokročilé žáky je nirguna dhjána, meditace bez kvalit, která spočívá v přímém zkoumání samotného hledajícího.
• Druhý typ pro méně pokročilé je saguna dhjána, meditace s kvalitami (zaměřená na určitý objekt, např. božstvo), jakási „oklikou vedoucí cesta“, kde nakonec meditující, meditace a objekt meditace splynou v jedno.
• Když dojdu k tomu, že jsem se nikdy nenarodil, pak nikdy nezemřu. Smrt je pro toho, kdo se narodil. Já jsem se nikdy nenarodil, nemám tělo a nikdy nezemřu. Jsem všude. Kam bych měl odcházet a kam bych měl přicházet?
• Je-li mysl člověka mrtvá, pak člověk znovu nezemře.
• Dosáhni stavu sušupti, stavu hlubokého spánku, ve stavu džágrat, stavu bdění, a staneš se džňáninem.

„Ego není nic jiného než myšlenka. Když je zkoumáno, mizí. To, co pak zůstává, je Já.“

„Osvobození není něco, čeho má být dosaženo v budoucnosti. Je zde již nyní. Stačí odstranit mylnou představu, že jsme spoutáni.“

Film Šrí Ramana Mahárši

NISARGADATTA MAHARADŽ (1897–1981)

„Vzdej se všech otázek kromě jediné: ‚Kdo jsem?‘ Koneckonců jediný fakt, o němž si můžeš být jistý, je, že jsi. ‚Já jsem‘ je jisté. ‚Jsem toto‘ jisté není. Usiluj o to, abys zjistil, čím ve skutečnosti jsi. Aby ses dozvěděl, kým jsi, musíš nejprve prozkoumat a poznat, čím nejsi.

Nisargadatta Maharadž se narodil v Bombaji v chudé hinduistické rodině, v níž duchovní hledání bylo přirozenou součástí života. V mládí pracoval jako obchodník (prodával tabák a cigarety), oženil se a staral se o rodinu. Zásadní obrat v jeho životě nastal kolem roku 1933, kdy potkal svého guru, Šrí Siddharaméšvara Maharadže, představitele linie Navnáth Sampradája neboli Tradice devíti mistrů, která kladla důraz na přímé poznání, vztah guru – žák, setrvávání v pocitu bytí „já jsem“ a překročení vědomí.

Od svého učitele dostal Nisargadatta jednoduchou instrukci:

„Soustřeďuj se na pocit ‚Já jsem‘ a setrvej v něm.“

Nisargadatta tuto praxi přijal s naprostou vážností a intenzitou. Nevěnoval se rituálům, ásanám ani dlouhým meditacím – zůstal plně v běžném životě, ale s nepřetržitým obracením pozornosti k samotnému uvědomování si existence. Po několika letech došel k přímému poznání Já, k seberealizaci. I nadále však žil prostým způsobem, bez ášramu či organizace. Mnoho hledajících za ním přijíždělo z Indie i ze Západu a Nisargadatta je přijímal a zodpovídal jejich dotazy ve svém malém bytě v Bombaji.

Nisargadatta odešel z těla v roce 1981 a zanechal za sebou mnoho žáků či následovníků. Je považován za jednoho z nejradikálnějších a nejautentičtějších mistrů advaity 20. století.

DÍLO

I am That (Já jsem To)

Přepis rozhovorů s žáky, poprvé vydáno 1973.

Rozhovory v přepisu, nahrávky rozhovorů.

V odpovědích na dotazy hledajících byl Nisargadatta velmi přímý a jasný, zdůrazňoval nezbytnost přímé zkušenosti a nabádal k držení se pocitu „já jsem“.

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Základní praxe spočívá v setrvání v pocitu čiré existence, v pocitu „já jsem“ (nikoli „já jsem to či ono“).
• Tělo a mysl jsou objekty ve vědomí, pravé Já je svědek, který je před nimi a na nich nezávislý.
• I vědomí „Já jsem“ je dočasný jev, za ním je Parabrahman, Absolutno, beztvarý základ všeho.

„Nemám žádné učení. Říkám jen to, co vidím.“

„Moudrost mi říká, že nejsem nic. Láska mi říká, že jsem všechno. Mezi těmito dvěma plyne můj život.“

„Nejsi tím, za co se považuješ. Nejsi tělo ani mysl. Zjisti, co zůstává, když se vzdáš všeho, čím nejsi.“

„Setrvej u pocitu ‚Já jsem‘. Nepřekračuj jej. Nedávej mu jméno ani tvar. Prostě buď.“

PÁPADŽÍ PÚNDŽA (1910 – 1997)

„Osvícení není zážitek. Je to konec toho, kdo prožívá.“

H. W. L. Poonja (Púndža) se narodil v Paňdžábu, v dnešním Pákistánu, v hinduistické rodině. Už od dětství projevoval hluboký duchovní sklon. Objevovaly se u něj spontánní vize a pocity jednoty, které přicházely bez úsilí. V mládí šel cestou bhakti, oddanosti, především uctívání Kršny. Zároveň studoval duchovní texty a setkával se s různými učiteli, avšak pocit úplného naplnění stále chyběl.

Zlomem v jeho životě bylo setkání s Ramanou Maháršim v roce 1944. Pápadží popisoval, že Ramana mu dal jediný přímý návod: „Zůstaň v tichu a ptej se, kdo jsi.“ Pápadží došel realizace Já a Ramana jej ujistil, že Pravda není výsledkem praxe, ale je to to, čím člověk vždy již je.

Po realizaci se Pápadží vrátil do běžného života, pracoval a žil s rodinou. Dlouho neučil veřejně, až teprve v 80. letech začal spontánně vést setkání, satsangy, které přitahovaly hledající z celého světa svou neformálností a provokativním přístupem. Zdůrazňoval důležitost okamžitého rozpoznání Pravdy bez technik a postupů.

Pápadží odešel z těla roku 1997. Nezanechal za sebou ášram ani tradici, ale pouze poukázání na Pravdu, která je vždy přítomná.

DÍLO

Pápadží sám knihy nepsal. Jeho učení bylo zachyceno žáky, zejména v knihách:

Wake Up and Roar (Procitni a chechtej se)

Nothing Ever Happened

The Truth Is (Pravda Je)

HLAVNÍ MYŠLENKY UČENÍ

• Osvícení je zde a nyní. Pravda je vždy přítomná.
• Neexistuje cesta k Já, protože Já už jsi.
• Úsilí patří egu.
• Ticho je nejvyšší učení.
• Mysl se nemůže osvobodit sama.

Papadží je často spojován s pojmem „no-path advaita“, „advaita bez cesty“. Zdůrazňoval přímý náhled bez postupných stupňů. Neučil meditaci, jógu ani disciplíny, ale ptal se: „Můžeš teď – právě teď – zůstat bez myšlenky?“

„Mysl ti nemůže pomoci najít Pravdu, protože sama mysl je překážkou.“

„Z pohledu Pravdy se nikdy nic nestalo. Žádné zrození, žádná smrt, žádný hledající, žádné osvobození. Je jen to, co je.“

„Hledání předpokládá, že to, co hledáš, tu není. Ale Pravda je zde vždy. Když hledající zmizí, zůstane to, čím jsi byl vždy.“