Gósvámí Tulsídás (1597 – 1624)
Tulsídás či Tulsídása (tulsī /tulasī/ = léčivá bylina, bazalka posvátná; dāsa = služebník) byl básník, učenec a světec severní Indie. Proslul zejména svým dílem Rámčaritmánas, které přepsalo příběh Rámy, Rámájanu, do lidového jazyka avadhí, aby mu rozuměli i prostí lidé. V avadhí složil též oslavnou písneň k Hanumánovi, Hanumán čáslísá, která se jako bhaktická praxe zpívá dodnes.
Legenda o Tulsídásovi
V časech, kdy Indie žila pod vládou mughalských císařů, kráčel po Váránasí (Káší) muž v prostém šatu, s růžencem v ruce a jménem Rámy na rtech. Jmenoval se Tulsídás. Od mládí byl jiný než ostatní. Zatímco jiní hledali bohatství, on toužil jen po tom, spatřit Rámu.
Vyprávěl lidem Rámův příběh v jazyce, kterému rozuměli. Když mluvil o Rámově vyhnanství, jeho hlas se třásl, když mluvil o návratu do Ajódhji, jeho oči zářily. Ale uvnitř jej stále spalovala touha, Rámu poznat.
Suchý strom
Každý den po ranní očistě u Gangy vyléval zbytek vody z nádoby na kořeny suchého stromu poblíž svého příbytku. Nebyl to vědomý čin, ale přirozená laskavost. Po několika měsících strom začal ožívat. A jednoho rána spatřil Tulsídás pod stromem průsvitnou bytost, ducha, prému.
„Tvá voda mi přinesla vysvobození,“ řekl duch. „Byl jsem v tomto stromě dlouho uvězněn a ty jsi mě osvobodil. Rád ti splatím dobro. Co si přeješ?“
Tulsídás odpověděl bez váhání: „Chci spatřit Rámu.“
To mu však duch dát nemohl, ale prozradil, kde najde Rámova největšího služebníka:
„Nedaleko odsud jeden světec pořádá devítidenní čtení Rámájany. A poněvadž Hanumán slíbil, že všude tam, kde se recituje Rámájana, je v nějaké podobě přítomen, objevuje se i zde. Každý den je přítomen muž, který vypadá jako špinavý žebrák. Je nuzně oblečený, páchne a nikdo na něj ani nepohlédne. A přesto je první, kdo přichází, a poslední, kdo odchází. Není to obyčejný člověk. Je to Hanumán. Jestli ho dokážeš přimět, aby se ti odhalil, vezme tě k Rámovi.“
Setkání s Hanumánem
Tulsídás shromáždění navštívil a dva dny pozoroval muže, který přicházel první a odcházel poslední. Třetí den, když se shromáždění rozešlo, přistoupil Tulsídás k žebrákovi a padl mu k nohám.
„Pane, vím, kdo jsi. Prosím, dovol mi spatřit Rámu.“
Muž se zdráhal: Jsi blázen, podívej se na mě. Nemám ti co dát.“
Ale Tulsídás se držel jeho nohou a prosil: „Vím, kdo jsi. Vezmi mě k Rámovi.“
Když Hanumán slyšel, že Tulsídás od něj nechce nic než samotného Rámu, jeho srdce už nemohlo odolávat. Odložil své přestrojení a zjevil se Tulsídásovi ve své zářivé podobě. Řekl mu, že musí dvanáct let očišťovat svou mysl a provádět praxi, sedět v ústraní a opakovat jméno Rámy
Dva princové
Dvanáct let prováděl Tulsídás praxi a opakoval boží jméno. Zahlédl, jak kolem něj projíždějí dva nádherní mladí princové na koních, jeden tmavý jako dešťový mrak, druhý světlý a plný klidu. Tulsídás byl však natolik zabraný do své praxe, že je nechal odjet.
Krátce nato se před ním zjevil sám Hanumán a řekl: „Zmeškal jsi příležitost. Ti princové byli ve skutečnosti Ráma a jeho bratr Lakšmana. Přišli za tebou, ale nepoznal jsi je.“
Tulsídás byl zdrcen a padl na zem v slzách. Prosil: „Prosím, dej mi ještě jednu šanci. Udělám cokoli. Jen mi dovol spatřit svého Pána.“
Hanumán, pohnutý tak úpěnlivou touhou a oddaností, nakonec svolil a řekl: „Slibuji, že budeš mít ještě jednu příležitost, ale musíš pokračovat ve své praxi “.
Druhá příležitost
Tulsídás se tedy vrátil ke své praxi a dalších dvanáct let opakoval jméno Rámy a nemyslel na nic jiného než na Rámu. Jednoho dne seděl na schodišti vedoucím k řece, třel santalové dřevo o kámen a připravoval voňavou pastu k uctívání. Vtom k němu přišel malý chlapec, nabral trochu santalové pasty a jemně ji začal Tulsídásovi nanášet na čelo. Tulsídás, ponořený do blaženého opakování mantry, si vůbec neuvědomil, že před ním někdo stojí a dotýká se ho.
V tomto okamžiku zakročil Hanumán, neschopen snést myšlenku, že by jeho oddaný po tolika letech čisté touhy opět neměl Rámu poznat. Hanumán na sebe vzal podobu papouška, usedl poblíž a pronikavým hlasem začal v sanskrtu popisovat scénu, v níž Tulsídás tře santalové dřevo a sám Ráma mu nanáší na čelo posvátnou santalovou pastu.
Slova papouška dolehla na Tulsídáse jako úder hromu. Vnitřní zrak se mu otevřel a Tulsídás pochopil, že onen chlapec je samotný Ráma. Ráma udělil Tulsídásovi milost a ten v okamžiku vstoupil do samádhí. Po onom milostivém doteku neviděl Tulsídás Rámu jen před sebou, ale spatřil jej v sobě a Ráma ho od té doby již nikdy neopustil.
Chvalozpěv na Hanumána
Později Tulsídás pocítil vnuknutí složit chvalozpěv na Hanumána a začal báseň skládat v sanskrtu. Sanskrt byl jazykem učených bráhmanů, jazykem šáster, filozofie. Tulsídás byl vzdělaný a psát v sanskrtu bylo pro něj přirozené. Verše, které napsal, se mu však během noci ztratily. Další den psal znovu, ale ráno byly verše zase pryč. Zaskočený a zarmoucený se Tulsídás modlil o vysvětlení, až se mu v noci zjevil Šiva, ochránce Váránasí, a řekl, že on sám maže jeho verše. Řekl mu:
„Piš jazykem lidu. To, co má přinášet milost, nemá být jen pro učence.“
Tak vznikla Hanumán čálísá, čtyřicet veršů, v lidovém jazyce avadhí a mohou ji zpívat, a dodnes také zpívají, učenci i rolníci, děti i starci.
Opice
Tulsídás se díky své oddanosti mezi lidmi proslavil, takže byl jednoho dne předvolán před samotného císaře. Ten mu poručil, ať předvede nějaký zázrak, ale Tulsídás se bránil, že zázraky neumí, že umí jen opakovat jméno Rámy. Císaře to popudilo a nechal Tulsídáse zavřít do vězení. Tulsídás začal ve vězení zpívat Hanumán čálísu a najednou se ve městě objevily opice v naprosto nebývalém množství. Během krátké doby bylo celé město, jeho paláce, zahrady i tržiště plné poskakujících opic. Císař pochopil, že světec není obyčejný člověk. Projevil úctu k jeho duchovní síle a nechal ho ihned propustit.
Říká se, že Hanumán stále přichází tam, kde se zpívá Rámovo jméno, že laskavý nesobecký čin otevírá nebe, že promarněná chvíle může pomoci k hlubšímu poznání, že jazyk srdce je mocnější než jazyk učenosti a že Bůh někdy projde kolem nás velmi tiše, a jen čeká, zda jej poznáme.