JÓGA VÁSIŠTHA
O KNIZE
Jóga Vásištha nebo též Mahá Rámajána je fenomenální dílo staré více než tisíc let, které patří k nejdůležitějším sanskrtským podobně jako například Bhagavadgíta. Za autora je považován mudrc Válmíki, jenž popisuje rozhovor prince Rámy s jeho učitelem Vasišthou.
Mudrc Vasištha uděluje rady svému žáku, princi Rámovi, a předává mu učení advaity védánty neboli filosofie nedvojnosti, která má mnoho společných rysů s taoismem, zenovým buddhismem i křesťanskou mystikou. Text obsahuje kromě filosofických úvah i velké množství příběhů a podobenství, na nichž Vasištha vysvětluje základní principy, jimiž se řídí život člověka, a ukazuje různé cesty, jakými je možno vymanit se z koloběhu života a smrti a dospět k poznání Skutečnosti a k vnitřnímu osvobození.
Dílo přeložil do anglického jazyka v plné verzi Vihari Lala Mitra (1891-1899). Další překlady do angličtiny jsou jen částečné. Současný převod do češtiny vychází z anglického verze Svámího Vénkatéšánandy, v níž je text zkrácen asi na třetinu především o popisné pasáže. V tak velkém rozsahu, který čítá sedm set stran textu, nebylo toto dílo dosud do češtiny přeloženo. Kniha je doplněna obrazovým doprovodem a sanskrtským slovníčkem s vysvětlivkami.
Vasištha pravil:
Moudrá slova jsou jen slova, a pokud nejsou podpořena nepřítomností žádostivosti a zloby, jsou nevědomostí, nikoli poznáním.
. . .
Člověk, který pochopil pravdu, nemá co získat ani čemu se vyhýbat. Není poznamenán nedokonalostmi života a není dotčen jeho utrpením. Nepřichází ani neodchází, i když se tak jeví druhým. Není vázán náboženskými obřady a povinnostmi. Není ovlivněn sklony pocházejícími z minulosti, neboť ty už nad ním ztratily moc. Jeho mysl se zbavila neklidu a on spočívá v blaženosti, jež je jeho pravou podstatou.
. . .
Co znamená spokojenost? Zanechat neplodných tužeb, neprahnout po tom, co nám nebylo dáno, a s klidem, bez přílišného nadšení či naopak sklíčenosti, přijímat to, co přichází. Dokud člověk nenalezne spokojenost a pravé potěšení sám v sobě, do té doby bude vystaven utrpení. S rostoucí spokojeností se srdce člověka plně rozvine v květ čistoty. Spokojenému člověku, byť nic nevlastní, patří celý svět.
. . .
Dokud ještě není v člověku probuzena vnitřní Inteligence, měla by být jeho mysl z poloviny zaplněna radostí, ze čtvrtiny studiem posvátných textů a z poslední čtvrtiny službou guru. Je-li Inteligence probuzena částečně, pak by polovina měla patřit službě guru a zbytek by měl být stejným dílem rozdělen na radost a studium. A je-li Inteligence plně probuzena, pak je s nezaujatostí jakožto stálým společníkem z poloviny oddána službě guru a z poloviny studiu.
. . .
Poznání Já nelze získat vysvětlením, popisy ani návody od druhých. Všechno vždy poznáváme pouze přímou zkušeností. Cokoli na světě je prožíváno a poznáváno, není nic jiného než Já neboli Vědomí, prosté duality zakoušení a zážitku. Vždy a všude existuje pouze Já, ale protože je velmi jemné, nebývá zakoušeno. To, co je v každé bytosti zakoušeno, je džíva. Každá činnost se děje ve světle Slunce, ale Slunce nepociťuje ztrátu, když činnost skončí. Podobně je to s tělem a Já. Přestane-li tělo fungovat, Já tím nic neztrácí. Já je nezrozené a neumírá, nezískává a netouží, není omezené a není osvobozené. Nejvyšší Já je ve všech časech Já všeho.
. . .
Vědomí neboli Já není podmíněné prostorem ani časem. Jak by tedy mohlo být omezeno? Není-li tu omezení, co potom znamená osvobození? Taková je nádhera Já. Ale kvůli neznalosti podstaty Já lidé pláčou a naříkají. Zanechej falešných představ o omezení i o osvobození a žij osvíceným životem. Žádné osvobození v nebi, na zemi ani v podsvětí neexistuje. Osvobození je jen synonymem pro čistou mysl, pravé poznání Já a probuzený stav. Osvobození znamená naprostou nepřítomnost tužeb a nadějí. Dokud člověk nedosáhne skutečného vnitřního probuzení, tedy poznání Já, považuje se za omezeného a usiluje o osvobození. Ó Rámo, zanechej těchto mylných představ o omezení a osvobození a staň se člověkem „nejvyšší oproštěnosti“. Žij dlouhý život a vládni celému světu.