Jóga Vasištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Příběh mudrce z vnějšího prostoru

VI.2.93

VASIŠTHA pokračoval:

Vrátil jsem se do své chýše ve vnějším prostoru, jež byla mou poustevnou, a hledal své fyzické tělo. Nebylo tam. Zato jsem v poustevně našel starého mudrce. Seděl v lotosové pozici a byl ponořen v hluboké meditaci. Tvář mu zářila krásou pocházející z klidu a blaženosti, jimiž byl naplněn. Jeho ruce byly jako lotos složené před pupkem a zářily zvláštním jasem. Oči měl zavřené a byl zcela jistě mimo vědomí těla. Neviděl jsem svoje tělo, ale pozoroval jsem mudrce sedícího v meditaci a začal přemýšlet:

Toto je dozajista velký a dokonalý mudrc. Stejně jako já sem musel přijít, když hledal úplné odloučení. Našel ve vnějším prostoru tuto poustevnu a možná čekal na můj návrat, ale když viděl, že se dlouho nevracím, sám se v poustevně usadil a odložil zde své tělo. Kéž se vrátím ke svému.

Když jsem takto přemýšlel, moje touha zůstat v poustevně odpadat. V tu chvíli začala padat i poustevna a s ní také mudrc. Jakmile zmizí představy člověka, pak zmizí i to, co v důsledku těchto představ vzniklo. Jakmile zmizelo mé přání zůstat v poustevně, poustevna začala mizet. Jako nějaké kosmické plavidlo začala padat a s ní padal i mudrc. Také já jsem začal sestupovat na úroveň země. Mudrc přistál ve stejném stavu a pozici, v jaké se nacházel v poustevně. Bylo to možné proto, že spojením prány a apány ovládl gravitaci. Neprobral se ani z meditace. Jeho tělo bylo silné jako skála a lehké jako chomáček bavlny.

Abych ho přivedl zpět do vědomí těla, představil jsem si veliký mrak a s ním přišel silný déšť i bouřka. Mudrc se konečně vrátil do vědomí těla a já mu položil několik otázek.

VASIŠTHA se zeptal mudrce:

Ó mudrci, kde jsi a co děláš? Kdo jsi? Ač jsi spadl z takové výšky, ani sis toho nevšiml. Jak je to možné?

MUDRC se na chvíli zamyslel a řekl:

Ó svatý muži, nyní jsem tě poznal. Zdravím tě a klaním se ti. Omlouvám se, že jsem to neučinil již dřív. Snad mi ale odpustíš, vždyť přirozeností mudrců je odpouštět. Ó mudrci, nějaký čas jsem se toulal po říších bohů a jsem již z této samsáry znaven. Jestliže vše, co je, je čiré Vědomí, čím je potom to, co nazýváme potěšením? Proto jsem se usadil na místě, kde není mentální rozptylování. Žádná ze smyslových zkušeností není skutečná a není na Vědomí nezávislá. Objekty potěšení jsou jako jed způsobující otravu. Sexuální potěšení je iluze, jejíž sladkost oloupí toho, kdo si ji užívá. Kdo se potěšením nechá ovládnout, je ztracen. Život je krátký a plný rozptýlení. Někdy člověk čirou náhodou dosáhne trochy štěstí, ale nic není stálé a trvalé. Jako nádoba na hrnčířském kruhu se mé tělo donekonečna točí v životě. Všude jsou mocní zloději, smyslové objekty, proto musím být bdělý a ostražitý.

MUDRC pokračoval:

Lidé jsou plni myšlenek „dnes se stalo to a to“, „to je mé“, „to je jeho“. Neuvědomují si, jak čas rychle plyne. Hodně jíme, pijeme, cestujeme a prožíváme bolest i radost. Co však zbývá udělat? Jak máme dosáhnout nejvyššího klidu? Všechny stromy jsou dřevem, všichni živočichové masem, každá země hlínou. Vše je poznamenáno bolestí a nestálostí. Do čeho mohu vkládat svou důvěru?

Kdo jsou mojí ochránci a učitelé? Nejsou to přátelé, příbuzní ani známí, majetek ani potěšení. To vše je podrobeno času. Komu mám věřit, když vím, že každý je předurčen dnes nebo zítra zemřít?

Tak jako voda teče a padá shora dolů, tak i náboženské obřady, které se řídí příkazy a zákazy, nutí člověka upadat do samsáry. Člověka jen matou a uvádějí v omyl. Neustálým přesvědčováním se falešné jeví jako skutečné. Protože však falešné je ve své podstatě opravdu falešné, zůstane falešným, ač se může jevit jinak. Lidé jsou zmateni a ženou se za objekty potěšení, podobně jako se žene řeka svým korytem dolů, aby dosáhla sebezničení v oceánu. Mysl nevědomého člověka uhání za smyslovým potěšením jako šíp vystřelený z luku a dobro ji nezajímá.

Radost se stává palčivou bolestí, úspěch neúspěchem, smyslové potěšení nejhorší nemocí a honba za potěšením nechutností. Největší blažeností je neúspěch. Štěstí je následováno neštěstím. Život končí smrtí. Ach ta síla máji! Smyslové potěšení je horší než nejjedovatější had. Na rozdíl od hada zabíjí okamžitě letmým dotykem. Protože bohatství i potěšení vytvářejí iluzi, jsou horší než jed. Je pravdou, že potěšení je příjemné a blahobyt nádherný, ale to vše ztrácí smysl, když je život tak prchavý a pomíjivý.

Potěšení a bohatství se jeví příjemně a radostně, ale končí neštěstím a utrpením.

Se vzrůstajícím věkem šediví vlasy, odcházejí zuby i vše ostatním, ubývá vitality i nejrůznějších schopností a dovedností. Jediné, co neodchází, je touha. Mezi dětstvím a mládím existuje podobnost - obojí je rychle pryč. Život utíká jako voda a minulost se nikdy nevrátí.

Po dlouhé době jsem dosáhl stavu bez ega. Nezajímá mě potěšení nebe. Ó mudrci, stejně jako ty jsem si přál odejít na odloučené místo, proto jsem našel poustevnu v prostoru. Neuvědomil jsem si, že je to tvá poustevna a že se tam jednoho dne vrátíš. Nedal jsem si na to pozor a uvědomuji si to až teď. Jen tehdy, když člověk namíří svou pozornost na tyto skutečnosti, může je vnitřním zrakem, vnitřní inteligencí vnímat. Potom člověk pozná minulost, přítomnost i budoucnost. Do té doby nikoli. Taková je povaha mysli, i mysli božské.

- ↑ -

VI.2.94

VASIŠTHA odvětil mudrci:

Po vyslechnutí tvého příběhu se domnívám, že bys měl v poustevně ve vnějším prostoru nadále zůstávat. Ať žijeme ve světě dokonalých bytostí, siddhů. Pro každého je dobré být v takovém prostředí, které nezpůsobuje mentální rozptýlení.

VASIŠTHA pokračoval:

Oba jsme se tedy vznesli do prostoru. Mudrc šel tam, kde si přál být, a já jsem se od něj odloučil a šel si svou cestou.

RÁMA se zeptal:

Ó Pane, s jakým tělem jsi cestoval po světě siddhů, když bylo tvé fyzické tělo na zemi rozpuštěné?

VASIŠTHA odvětil:

Ve chvíli, kdy jsem vstupoval do města boha Indry, krále bohů, měl jsem prostorové tělo, a proto mě tam nikdo nepoznal. Nikdo se mě nemohl dotknout a nikdo mě nemohl držet. Byl jsem jako myšlenka, prostá hmoty, ale obdařená formou z čirého přání, ze sankalpy. Lze to srovnat se snovým zážitkem, v němž jsou snová těla také vytvořena z nehmotné látky. Ten, kdo by to považoval za nemožné, nebere v úvahu snovou zkušenost. A kdo nebere v úvahu takovou zřejmou zkušenost, ten si sám říká o to, aby nebyl brán v úvahu. Byl jsem schopen vidět druhé, zejména ty, kteří mají hmotné tělo, ale oni nemohli vidět mě.

RÁMA se znovu zeptal:

Jak je tedy možné, že tě viděl onen mudrc?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, duchovní bytosti, jako jsme my, mají schopnost zhmotnit se a uskutečnit svá přání. Neděje se nám nic, co bychom si nepřáli. Jenom lidé vtažení do světských činností zapomínají na to, že mají jemné tělo, ativáhiku. Pokud jsem se rozhodl „ať mě tento mudrc vidí“, pak mě taky viděl. Lidé, v nichž je pevně zakořeněno vnímání oddělenosti, nemají sílu uskutečnit svá přání. Jen tehdy je člověk schopen uskutečnit své přání, když podobně jako mudrc oslabí vnímání oddělenosti. I mezi světci a dokonalými mudrci uspěje ve svém snažení ten, jehož psychická úroveň má víc čirosti a průhlednosti.

VASIŠTHA dále pokračoval:

Vrátím se ke svému příběhu. Toulal jsem se po říších nebešťanů jako duch.

RÁMA se zeptal:

Ó pane, existují duchové? Jak vypadají? A co dělají?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, duchové na světě existují. Povím ti, jací jsou a co dělají. Nebyl bych dobrým učitelem, kdybych ti neuměl zodpovědět tvou otázku.

VASIŠTHA pokračoval:

Někteří duchové mají éterické tělo, ačkoli mají ruce i nohy a dokážou vidět lidi stejně jako ty. Jiní mají hrozivou, neurčitou formu a jsou schopni ovládnout tělo člověka, ovlivnit jeho mysl, ublížit mu, nebo ho i zabít. Někteří duchové jsou jako mlha, jiní mají těla jako ze snu. Některý duch neboli višáča má tělo ze samého vzduchu, zato tělo jiného višáči je pouhým přeludem toho, kdo jej vnímá. Duchové nemohou být chyceni a nemohou chytit druhé. Zakoušejí teplo i chlad nebo radost i bolest, ale nemohou jíst, pít či něco pozřít. Je v nich touha, hněv, strach, zlost, lačnost i mylné představy. Lze je ošálit a ovládnout pomocí manter, bylin, pokání, dobročinnosti, odvahy a spravedlivosti. Pokud setrvává člověk v sattvě, může je vidět a může je ovládat. Lze toho dosáhnout i použitím magických symbolů, mandal, magických formulí, manter, či uctíváním uskutečněným určitou osobou v určitém čase na určitém místě.

Někteří duchové mají božskou přirozenost a zdají se být bohy. Jiní jsou podobni lidem, další hadům. Někteří duchové jsou podobni psům či šakalům a žijí ve vesnicích a lesích, v hlubokých jámách, příkopech u silnic nebo na různých jiných nečistých místech. Nyní ti povím o jejich původu.

V jediném neomezeném Vědomí se objeví představa, jež se stává džívou. Poté se představa zhutní a vznikne pocit ega čili mysl, jež je později nazývána jako Brahma, Stvořitel. Toto všechno i s celým světem se objevuje a existuje jen v představě, proto je to neskutečné. Je to prožíváno jako skutečné, neboť člověk vnímá svoji představu jako něco skutečného. V tomto smyslu jsou skuteční všichni bozi i všechna další stvoření. Ve skutečnosti tu však není pole ani semínko, není tu pěstitel ani strom zvaný stvořený svět.

V této představě stvořeného světa existují všechny bytosti. Mezi nimi jsou zářícími bytostmi bohové, nedopečenými a přihlouplými lidé a těmi, v nichž je silný závoj nečistoty, jsou červi a jim podobná stvoření. Pak jsou tu ti, jež jsou zcela neplodní, prázdní a jsou ašaríra neboli bez těla. Takovým se říká duch, pišáča. Tato rozmanitost není výsledkem rozmaru či fantazie Stvořitele Brahmy, ale výsledkem vlastní volby těchto bytostí. Stali se tím, čím se chtěli stát. Ve skutečnosti je to vše pouhé Vědomí projevující se jako jemné tělo, ativáhika. A jen na základě neustálého sebeklamu se zdá, že tyto bytosti mají fyzickou formu.

I duchové mají svou vlastní formu, dělají to, co podle své přirozenosti musí dělat, a prožívají nejrůznější zážitky. Navzájem se vidí a mluví spolu jako postavy ze snu. Podobně jako některé snové objekty nemluví, tak i některé z těchto bytostí vůbec nekomunikují. Podobně jako duchové se tu vyskytují i skřeti a nevtělené bytosti. Duchové si vytvářejí svůj začarovaný kruh nevědomosti, kterým nemohou proniknout ani sluneční paprsky. Libují si v temnotě nevědomosti a světlo poznání je jejich nepřítelem.

- ↑ -

VI.2.95

VASIŠTHA pokračoval:

Jak jsem již řekl, toulal jsem se prostorem jako duch a nikdo mě neviděl. Ačkoli jsem druhé ovládal, oni neovládali mě. Jednoho dne jsem si pomyslel, že bych mohl uskutečnit svoji touhu, být viděn bohy. Přání se mi ihned splnilo a bohové mě spatřili.

Bohové měli o mém zjevu různé představy. Ti, kteří neznali mou totožnost, si mysleli, že jsem vystoupil ze země a dali mi jméno Párthiva Vasištha, Pozemský Vasištha. Jiní mysleli, že jsem sestoupil po paprscích Slunce, a tak mě nazvali Tédžas Vasištha, Světelný Vasištha. Ti, kteří si mysleli, že jsem připlul s větrem, mi říkali Váta Vasištha, Vzdušný Vasištha. A ti, kteří se domnívali, že jsem vystoupil z vod, mě nazvali Vári Vasištha, Vodní Vasištha.

Časem jsem získal i fyzické, hmotné tělo. Pro mě to nebyl žádný rozdíl. Obě těla, jemné i fyzické, nebyla ve skutečnosti nic jiného než čiré Vědomí. Ó Rámo, i zde to vzhledem k naší rozmluvě vypadá, že funguji v hmotném těle a skrze něj. Džívamukta, mudrc osvobozený za života, je Brahman a má prostorové, éterické tělo. Stejně tak je Brahman mudrc bez těla. Ve mně není jiná představa než Brahman. Proto ač jsem zaměstnán různými činnostmi, pochopení Brahman nemizí. Pro člověka, který právě snil, je netělesný snový objekt asi stejně skutečný jako je pro mě skutečný a hmotný tento svět. A všechny stvořené světy se projevují podobně, tedy jako by byly hmotné a skutečné, ač nikdy nebyly ani stvořeny.

Opakující se představa éterického Vasišthy, který se objevil v myslích vás všech i v mysli mé, vytvořila zdání, že tu s vámi sedím. Ve skutečnosti je toto všechno jen čirá prázdnota. Všechno jsou to představy vznikající v mysli Stvořitele. Ve svém vědomí sis nechal pevně ustálit představy jako „já“ a „ty“ a nezajímal ses o jejich důkladné přezkoumání. Jakmile je prozkoumáš a odhalíš jejich pravou podstatu, tyto představy velmi rychle zmizí. Je-li nahlédnuta Skutečnost, pak všechny projevy takzvaného stvoření zmizí, stejně jako zmizí přelud vody ve fatě morgáně, je-li pochopena pravá podstata přeludu.

K nahlédnutí pravé Skutečnosti může stačit i pouhé studium tohoto posvátného textu, Mahá Rámájany neboli Jógy Vásišthy. Není v tom nic složitého. Kdo se nezajímá o osvobození, je ubohý červ, nikoli člověk. Člověk by měl pozorně prozkoumat blaženost osvobození i smutek, jenž je nevyhnutelným důsledkem nevědomosti. Studiem Mahá Rámájany člověk dosahuje nejvyššího klidu. Osvobození dává mysli člověka vnitřní pokoj a nepohnutost. Omezení naopak přináší psychické nemoci a spalující žár mysli. Ani po velkém psychickém utrpení však člověk neusiluje po osvobození. Ach, jak matení a pomýlení jsou někteří lidé! Jsou ovládáni touhou po sebeuspokojení. Přesto i tací si studiem tohoto posvátného textu mohou touhu po osvobození vypěstovat.


V tuto chvíli se všichni shromáždění rozešli do svých domovů. Sedmnáctý den rozprav byl u konce.


- ↑ -

VI.2.96

VASIŠTHA pokračoval:

Vyprávěl jsem příběh o světě ve skále, který by ti mohl pomoci pochopit Skutečnost zcela jasně. Nikde v žádném čase neexistuje nic kromě Brahman. Brahman existuje jako masa Vědomí bez jakékoli rozdělenosti a beze změn. Vesmírné bytí je v tomto Vědomí jen snovým objektem, ať už jde o bytí jemnohmotné či hrubohmotné. Není tudíž žádný Stvořitel, žádný Brahma, ani žádné stvoření. Není tu nic než nedělitelné Vědomí. Rozdělenost či rozmanitost, jež jsou zakoušeny ve snu, nezpůsobí rozdělenost člověka, který sen sní, a stejně tak představa stvořeného světa nezpůsobí rozdělenost ve Vědomí. Existuje pouze Vědomí, nikoli stvořený svět. Horou zakoušenou ve snu není skutečná hora, ale snící člověk. A mnou, třemi světy, kosmickou bytostí purušou i tebou, tím vším je neomezené Vědomí neboli čidákáša.

Bez čidákáši je tělo pouhá mrtvola. Neomezené Vědomí nemůže být spáleno ani rozsekáno na kusy, proto se nikdy neztrácí. Nikdo nikdy neumírá a nikdo se nikdy nerodí. Člověk je Vědomí. Pokud někdo tvrdí, že když zemře člověk, zemře i Vědomí, je to jako prohlašovat, že když zemře syn, zemře s ním i otec. Pokud by zemřelo Vědomí, pak by zemřelo všechno a svět by byl prázdný. Ó Rámo, Vědomí dosud nikde v nikom nezemřelo, a stvořený svět nikdy nebyl prázdnem. Z toho je zřejmé, že vnitřní bytí každého člověka, jež je čirým Vědomím, je neměnné. Je-li toto jasně pochopeno, kde je potom zrození nebo smrt?

Jakmile člověk pochopí „jsem čiré Vědomí“, nemá obavy ze života ani ze smrti, nestará se o radost či bolest. Ó jak hrozné je být ubožákem, k němuž takové pochopení nepřišlo nebo od něhož odešlo! Toho, kdo chápe „jsem čiré zakoušení, jsem čiré Vědomí“, se nedotýká žádné neštěstí, utrpení mysli ani psychické onemocnění. Pokud si člověk myslí „jsem tělo“, pozbyde síly i moudrosti. Pokud pochopí „jsem čiré Vědomí“, pak sílu a moudrost získá, a lačnost, klam nebo domýšlivost nad ním ztratí svou moc. Ach jak pošetilí jsou ti, co bědují nad smrtí a míní tím smrt těla. Jakmile člověk spočívá v pochopení „jsem Vědomí“, bude ránu mečem vnímat jako dotyk květiny.

Kdyby Vědomí mohlo zemřít, pak by člověk umíral neustále. Řekni mi, jak to, že jsi ještě nezemřel? Nic neumírá. To, co zakouší představu „jsem živý“ nebo „jsem mrtvý“, je Vědomí. Právě Vědomí si začne uvědomovat samsáru, tedy koloběh života a smrti, a právě Vědomí si začne být vědomo osvobození. Aniž by se vzdalo své skutečné podstaty, začne si uvědomovat radost i bolest. Ve stavu nepochopení Já upadne do klamu a ve stavu poznání Já se od klamu osvobodí. Samotné Vědomí však nikdy nevzniká ani nezaniká. Ve skutečnosti neexistuje nic takového jako pravda, neexistuje nic takového jako nevědomost a vše, co si člověk představí, v tomto smyslu existuje.

- ↑ -

VI.2.97

VASIŠTHA pokračoval:

Poněvadž svět je sen nejvyššího Já a všechno je prostoupeno Brahman, je to jakožto Brahman zakoušeno. Avšak vnímána je jen iluze projeveného světa, zatímco nejvyšší Vědomí zůstává nepoznáno. Tuto iluzi lze tedy považovat za skutečnou představu neomezeného Já. Z jiného úhlu pohledu je však projevený svět iluzí, skutečnost neomezeného Vědomí zůstává nepoznatelná, a proto vzniká představa úplného prázdna zvaného šúnja. I to je skutečné. Další názor je ten, že neomezené Vědomí nebo nejvyšší bytost, jež v něm vzniká, se do činnosti nezapojují a svět vyvěrá z neprojevené příčiny. I tento pohled je možný, neboť je takto zakoušen. Někdo tvrdí, že Brahman se projevuje jako svět ve stavu nevědomosti, podobně jako se provaz zdá být hadem, není-li dost světla. I to je založeno na přímé zkušenosti, tudíž je to skutečné. Přijatelná je i teorie, že celý vesmír je uskupení atomů. Vždyť k tomuto pochopení a poznání se také došlo přiměřeným zkoumáním.

Někteří tvrdí, že svět je to, co člověk vidí jako existující, a že zákony platí pro tento i „onen“ svět. Svět není skutečný ani neskutečný, neboť skutečnost je čistě subjektivní. Jiní prohlašují, že skutečný je pouze vnější svět a jiná skutečnost není. Mají pravdu do té míry, že neobsáhnou to, co může být za smyslovou zkušeností jejich či druhých. Pravdu mají i ti, kteří tvrdí, že vše se s časem mění, neboť existuje všemohoucí síla, která tuto neustálou změnu vyvolává. Možné je i přesvědčení vlastní cizincům, že džíva přebývá v těle jako vrabec uvězněný v kleci a při smrti odlétá do jiné říše. Vždyť v jejich zemích a společnostech je to přijímáno zcela běžně.

Světci a mudrci pohlížejí na všechno nestranně a s nezaujatostí. Kdo zná Skutečnost, ví, že všechno je Já.

Jsou tu tací, kteří tvrdí, že příroda se projevuje sama od sebe, přirozeně a bez inteligentního stvořitele. Vidíme přece často mnoho nežádoucích a nesmyslných událostí, jakými jsou například přírodní pohromy. Takový pohled je také zcela opodstatněný. Pravdu však mají i ti, kteří jsou přesvědčeni o existenci jediného kosmického konatele, který koná vše. Jejich mysl je prostoupena a sycena touto vesmírnou silou. Kdo říká, že náš svět existuje stejně jako „onen svět“, má také pravdu. Z jeho úhlu pohledu pak nemají smysl žádné obřady ani poutě. Představa, že vše je prázdno neboli šúnja, je v také v pořádku, neboť je to výsledek mnoha zkoumání.

Neomezené Vědomí jako nejčistší křišťál odráží každou představu, které se člověk drží. Ti, kdo znají Skutečnost, pochopili, že neomezené Vědomí není ani prázdnota ani ne-prázdnota. Neomezené Vědomí je všemohoucí, ale nelze jej vidět ani poznat. Každý, kdo se svého přesvědčení, ať už je jakékoli, pevně drží a se svými představami nezachází hloupě a dětinsky, dosáhne téhož cíle, získá tentýž nejvzácnější plod. Je třeba, aby člověk ve společnosti mudrců, kteří pochopili Pravdu, tuto Pravdu zkoumal, ve svém pochopení se ustálil a nedal se ničím od této Pravdy odvést.

VASIŠTHA pokračoval:

Tu a tam se najdou moudří lidé, kteří jsou moudří nejen co do znalosti svatých textů, ale i ve svém jednání. Člověk by měl jejich společnost vyhledávat. Je tu zřejmě dost těch, kteří mluví o svatých textech, ale z nich nejlepší jsou tací, jejichž jednání je nezpochybnitelné a jde jim o blaho a radost druhých. Stejně jako voda teče stále dolů, tak všichni lidé po všechny časy, jako by je k tomu něco nutilo, hledají vlastní dobro. Člověk by to měl pochopit a uchýlit se do společnosti mudrců.

RÁMA se zeptal:

Tento svět se jako popínavá rostlina opírá o strom nejvyššího Bytí. Kdo jsou v něm ti, kteří po důkladném zkoumání minulosti i budoucnosti chápou nejvyšší Skutečnost?

VASIŠTHA odvětil:

V každé společnosti existuje určitý počet mudrců, díky jejichž světlu či milosti je i světlo na světě. Lidé jsou jako stébla trávy, stoupající vzhůru či klesající dolů na hladině oceánu samsáry. Obyvatelé nebes, kteří zapomněli na své Já, jsou spalováni v ohni potěšení. Pomýlení démoni jsou ničeni svými nepřáteli bohy a vrháni Nárájanou do jámy pekelné. Žádný nebeský umělec neboli gandharva nenasává gandha neboli vůni pravého Poznání, neboť se ztrácí v potěšení ze své tvorby. Nebešťan neboli vidjáhára nemá v úctě skutečné mudrce, neboť je ve své ješitnosti přesvědčen, že on sám je ten, kdo je držitel neboli dhara učení vidjá. Polobůh jákša se zase považuje za nesmrtelného a předvádí svoji schopnost před nemohoucími či starými lidmi. Démoni rákšasové ovládají iluzi a dokáží se přeměňovat. Duchové pišáčové se zabývají neustálým obtěžováním lidí. Obyvatelé podsvětí nágové jsou neteční a bez schopnosti uvažovat. Démoni asurové jsou jako červi přebývající v dírách pod zemí. Jak by tací mohli dosáhnout nějakého poznání?

I lidské bytosti jsou malomyslné a úzkoprsé a zajímají se jen o zbytečnosti. Většinu svého života stráví honbou za nedobrými tužbami. Nepřijdou tak do kontaktu s ničím dobrým a moudrým. Z cesty moudrosti je odvádí pokušení vedené jejich tužbami a namyšleností. Osoby zvané jóginí, zabývající se magií neboli „černým“ uměním, upadají do závislosti na jídle a pití a chovají se divoce jako zvěř.

Existují však i osvobozené bytosti. Mezi bohy to jsou například Višnu, Brahma a Rudra, mezi učiteli a ochránci Kašjapa, Nárada či Sanátkumára, mezi démony Hiranjákša, Bali či Prahláda, mezi rákšasy Vibhíšana, Prahasta či Indradžit, mezi nágy Takšaka a na dalších úrovních jsou další. I mezi lidmi jsou osvobozené bytosti, je jich však velmi málo. Nespočet je bytostí, ale jen málo je těch, jež jsou osvobozeny.

- ↑ -

VI.2.98

VASIŠTHA pokračoval:

Vlastnosti jako lačnost či pomýlenost, jež jsou velkými nepřáteli posvátnosti a moudrosti, jsou velmi oslabeny u mudrců naplněných nezaujatostí a spočívajících v nejvyšším stavu. Moudrý člověk nedává průchod rozjařenosti ani zlosti, nenechá se do ničeho zatáhnout a nic si nevezme pro sebe. Neznepokojuje druhé a sám se nenechá znepokojit. Není ateista ani se neomezuje na tradiční náboženskou víru. Nezabývá se praktikami, které způsobují bolest, i kdyby byly doporučovány svatými texty. Jeho činy jsou v souladu se selským rozumem a jeho chování je milé, laskavé a plné vřelosti.

Moudrý člověk umí potěšit srdce druhých. Poukazuje na cestu moudrosti, přičemž se okamžitě a spontánně rozhoduje pro to, co je v dané situaci nejlepší. Navenek se zabývá vším možným, ale uvnitř je naplněn klidem a tichem. Rád odkrývá skryté významy svatých knih. Ví, kdo je kdo, tudíž ví, kdo je dostatečně vyspělý a kdo nikoli. Ví, co přijmout a co odmítnout. Jeho jednání je přiměřené okolnostem.

Moudrý člověk se vyhne zapovězenému jednání. Užívá si dobrou společnost a uctí květinou poznání každého, kdo vyhledá jeho přítomnost a jeho učení. Zbavuje druhých smutků a trápení. Je milý a laskavý, ale pokud se z krále stane nespravedlivý tyran, pak jím zatřese tak, jako zemětřesení zatřese s vysokou horou. Pomáhá strádajícím a podporuje radost radujících se. Zbavuje druhé nevědomosti a hloupého jednání.

Pokud je člověk zasažen neštěstím, pomýleností či nějakou další životní zkouškou a strastí, pak je jeho jediným útočištěm světec a mudrc. Pokud ho člověk podle výše popsaných znaků rozpozná, měl by se k němu uchýlit a vyhledat u něj klid a mír. Oceán samsáry nelze překonat jinak než s pomocí světců a mudrců. Člověk by se neměl pasivně odevzdávat osudu. Pokud u jednoho člověka nenalezl všechny výše popsané vlastnosti, pak i kdyby byl světec obdařen jen jedinou z oněch kvalit, měl by se k němu uchýlit a nevšímat si nedostatků, které na něm nachází. Je třeba, aby se člověk naučil rozpoznávat u druhých dobré vlastnosti i chyby a mohl se uchýlit do společnosti dobrých a moudrých lidí. Dobrému člověku, ač není bez chyb, je třeba posloužit a vyvarovat se přitom svých špatných pohnutek. I z dobrého člověka se může stát špatný, pokud neumí překonat své nedostatky a špatné sklony. Byl jsem toho svědkem a vím, že pro celou společnost je velkým neštěstím, když se dobrý člověk vlivem okolností zkazí.

Člověk by se měl zajímat o světce a mudrce a vzdát se jiných činností. Nic tomu nebrání a jenom to samo stačí k tomu, aby byl člověk obdařen tím nejlepším z obou světů. Je třeba být světcům nablízku, neboť jejich přítomnost přináší dobro.

- ↑ -

VI.2.99

RÁMA se zeptal:

My, lidské bytosti, máme k překonání smutku různé prostředky. Jak je to s červy, mouchami nebo se stromy?

VASIŠTHA řekl:

Všechny bytosti spočívají ve Vědomí tak, jak se to hodí k jejich přirozenosti. I ony mají svá chtění a svoje touhy. Zatímco v našem případě jsou překážky k naplnění tužeb minimální, v jejich případě jsou překážky obrovské. Stejně jako se snaží kosmická bytost virádž, tak se snaží i červi a mouchy, a je to, jako když malý chlapec máchá zatnutou pěstičkou – jak úžasná domýšlivost! Ptáci se rodí a umírají a spokojeně si poletují v prázdném prostoru. I mravenec jí a obstarává svoji rodinu. Muška poletující po pokoji stojí svojí důstojností naroveň důstojnosti bájného Garudy létajícího ve výškách. Představy „jsem to a to“ či „to je mé“ jsou běžné u lidí i u červů, a to se všemi důsledky, které z těchto představ plynou.

Stejně jako se lidé snaží získat prostředky k dobrému živobytí, červi se snaží o totéž. I oni mají rádi život. Otrok se nezajímá o nové obzory, stejně jako krávy nebo jiná zvířata se nezajímají o příbytek svého pána. Všechna zvířata prožívají radosti i bolesti. Podobně jako spící člověk zakouší obtěžování blechy, tak semínko či mladý výhonek prožívá bolest, když jej ožírá červ. Král bohů Indra i bídný červ zakoušejí stejně přitažlivost i odpudivost, strach i touhu po jídle a sexu, bolest i radost a také utrpení způsobené zrozením a smrtí. Jediný rozdíl je v tom, jak chápou význam slov a povahu základních prvků, a jak umí předjímat budoucí události.

Stromy, skály a další nepohyblivé objekty, jež jakoby byly ve spánku, žijí v nepřerušované zkušenosti neomezeného Vědomí. Není v nich představa rozdělenosti. Vše je pouze čiré, neomezené Vědomí, které si myslí, že spí ve skále či ve stromu, stejně jako tomu bylo v předchozím stvoření. Proto i ty zůstáváš, jaký jsi, a já zůstávám, jaký jsem. V nejvyšším Já čili v nejvyšším Vědomí není radost ani bolest. Příčinou veškeré iluze je nevědomost. A je-li nevědomost rozptýlena pochopením, pak to, co je poznáno, je nic, prázdno. Jakmile je pochopena Skutečnost týkající se tohoto snového světa, sen zmizí. Co je potom hodno touhy a čeho je třeba dosáhnout? Uklidní-li se vlny na hladině, s vodou se nic nestane. Je-li zničeno tělo, Vědomí zůstává beze změn.

Jenom nevědomý člověk se drží své představy světa a prožívá svět jako skutečný. Správné pochopení této pravdy otvírá dveře k poznání Já. Tak jako se nějaká věc odráží v zrcadle, tak se tento svět projevuje v Brahman. Ačkoli se odraz věci zdá být uvnitř zrcadla, ve skutečnosti tam není. A ačkoli se svět zdá existovat, ve skutečnosti tomu tak není. Ač je svět sám o sobě neskutečný, zdá se, jakoby svým působením vytvářel příslušné následky. Podobně je tomu s viditelnými následky snů u lidí, jimž se zdá o sexu. Jenom hlupák ví, proč považuje život za skutečný!

- ↑ -

VI.2.100

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jsou tu tací, kteří tvrdí, že když je smrt nevyhnutelná, člověk by měl žít šťastně, dokud žije, neboť jakmile se tělo změní v popel, nezbyde nic. Jak se tito lidé mohou vyrovnat s utrpením plynoucím ze samsáry?

VASIŠTHA odpověděl:

Čemu vnitřní inteligence člověka věří, to zakouší jako samozřejmost. Vědomí je univerzální a nedělitelné. Je jediné a zároveň rozmanité. Než se objevila představa stvoření, neexistovalo nic jiného než Vědomí. Nic jiného tudíž není skutečné. Kdo nevidí Skutečnost, kterou popisují posvátné texty, je nevědomý. Pro nás je téměř mrtev. A ten, kdo pochopil, že vše, co existuje, je čiré Vědomí neboli Brahman, již naše rady nepotřebuje.

Cokoli se v „těle“ Vědomí objevilo jako skutečné, je jako skutečné zakoušeno. Ať už tu skutečné fyzické tělo je nebo není, každý je tak stvořen. Pokud člověk bude trvat na tom, že jeho vědomím je pouze jeho smyslová zkušenost, pak je mu určeno trpět, neboť během života bude vystaven mnohým rozporuplným zkušenostem. Pokud však člověk pochopí, že tento svět je jen představa vzniklá ve Vědomí, pak rozdělenost a rozporuplnost zmizí a žádná sporná zkušenost tu nebude. Tak jako poletující částice prachu neovlivní prostor, tak radost či bolest neovlivní toho, kdo je ustálen v nahlížení jediného, nedělitelného a neomezeného Vědomí.

Tělo, osobnost ani džívu nelze uchopit a pochopit. Vše je čiré Vědomí a ať se v něm objeví jakákoli představa, je jako taková zakoušena. Ať už je Vědomí skutečné či neskutečné, v každém případě zakouší existenci těla. Ať už je Vědomí považováno za skutečné či neskutečné, člověk není nic jiného než Vědomí. Co Vědomí považuje za skutečné, je opravdu skutečné. Vědomí je tedy skutečné stejně jako člověk. (Ani materialisté nemohou popřít existenci člověka, a tudíž nemohou popřít ani existenci Vědomí. – pozn. S.V.) Tato poučka potvrzuje učení všech posvátných textů.

Je-li pochopení zastřené, vznikají mylné nauky. A je-li mylné chápání pryč, je vystřídáno plodem nejvzácnějším (nejvyšším Poznáním – pozn.L.V.). Tento plod však nepřestává existovat, ani když tu správné pochopení není. Jestliže se má za to, že i po dosažení Sebepoznání, poznání Já, může být správné pochopení znovu zahaleno, pak není žádná naděje na to, že se zbavíme utrpení. Proto je-li tu poznání, že Vědomí je skutečné, mudrci se k němu nepřestávají uchylovat. Jestliže je Vědomí považováno za neskutečné, pak se člověk stává netečným a vnímání neschopným jako skála. Pokud toto Vědomí jakoby „spí“, objeví se zakoušení objektů a vzniká projevený svět. Kdo považuje projevený svět a smyslové zkušenosti za jedinou skutečnost, ten není schopen vnímat, že je netečný, že je „spící“.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jsou tu tací, kteří si myslí, že na všechny strany se rozpíná nekonečný vesmír. Nechápou, že je to masa Vědomí. Vidí vesmír tak, jak je obyčejně viděn, ale nechápou, že se mění a směřuje k zániku. Jakým způsobem mohou tito lidé překonat psychické utrpení?

VASIŠTHA odvětil:

Před odpovědí na tuto otázku je třeba zamyslet se nad jinou. Myslí si snad tito lidé, že hmota je nezničitelná a tělo nesmrtelné? Pokud ne, tak kde je pak jaké utrpení? Jestliže se tělo skládá z různých částí hmoty, pak zcela jistě bude zničeno.

Pokud člověk ví, že Já je čiré Vědomí a nikoli fyzické tělo, pak když zemře, není v jeho vědomí samsára, není tam projevený svět. Pokud chápání člověka není očištěno správným pochopením a poznáním, pak bez samsáry nezůstane, neboť ta mu v pochopení pomáhá. Jestliže se však člověk domnívá, že nic takového jako Vědomí neexistuje, pak zakouší stav, jenž je netečností a neschopností vnímat. Člověk může být také přesvědčen o tom, že skutečné jsou pouze zkušenosti vtěleného stavu, a je-li jeho přesvědčení pevné, pak pro něj smrt znamená totální konec veškerého utrpení. To se však jenom zdá na základě neúplné zkušenosti. Jakmile je odloženo tělo, pak se ten, kdo věří v neexistenci Vědomí, stává netečnou věcí a noří se do neprostupné temnoty nevědomosti. Kdo však věří, že podobně jako je to se skutečností prožívanou ve snu, i tento svět existuje jen jako relativní skutečnost (relativní, tedy závislá na Vědomí – pozn. L.V.), ten dál zakouší iluzi projeveného světa.

Ať už člověk považuje svět za neměnnou skutečnost, anebo za proměnlivý jev, je tu tatáž zkušenost bolesti či radosti. Bláhoví jsou ti, kteří si myslí, že svět je proměnlivá, ale čistě hmotná věc, bez jakéhokoli Vědomí. S takovými nemáš nic společného. Moudrý je ten, kdo pochopil, že tělo existuje ve Vědomí. Jemu budiž sláva. Naopak ten, kdo si myslí, že rozumová schopnost vychází z těla, je nevědomý hlupák.

To, co neustále vzniká a zaniká v kosmickém prostoru, je čiré Vědomí s džívou jako svým tělem. O čem džíva rozjímá, to i zakouší. Podobně jako oblaka na nebi vytvářejí nejrůznější tvary a obrazce a podobně jako vlny čeří hladinu oceánu, vznikají projevené světy v neomezeném Vědomí. Město ve snu je jen myslí snícího člověka a nepotřebuje ke svému vzniku žádné předpoklady (žádný stavební materiál). Podobně je tomu s vesmírem, neboť není ničím jiným než čirým Vědomím. Kdo to pochopí, je oproštěn od klamů, závislostí, lpění i od psychického utrpení, a jedná spontánně a přiměřeně situacím, které život přináší.

- ↑ -

VI.2.101


Každý je čirým Vědomím. Co jiného by tu mohlo být kromě Vědomí? Jestliže existuje pouze Vědomí, co potom můžeme získat a co odmítnout? Když tu nic jiného není, pak přitažlivost a vášeň neboli rága i odmítání a odpor neboli dvéša ztrácejí smysl.

Samo Vědomí je lidskou bytostí, bohem, nágou, horami a dalšími objekty. Jsem čiré Vědomí, stejně jako i ty. Oba dříve nebo později zemřeme, ale Vědomí nikoli. Vědomí nepotřebuje k tomu, aby se stalo vědomým, žádný objekt. Proto jaký má smysl mluvit o jednotě nebo různosti?

I materialisté, tedy ti, kteří věří ve skutečnost fyzického světa, Vědomí zmiňují, neboť nemohou popřít já, rozumovou schopnost ani Vědomí, které jim umožňuje přemýšlet a říkat, co říkají. Toto Vědomí někdo nazývá Brahma, někdo jiný džňána neboli poznání Já, dále šúnja neboli prázdno, síla máji, puruša neboli kosmická bytost, čidákáša neboli prostor Vědomí, Átmá neboli Já, či Šiva. Všechny popisy označují Vědomí, neboť samo Vědomí se za to vše považuje (a rozumová schopnost či vědomí jedince to takto popisuje ze svého úhlu pohledu).

Můžu mít své nohy polámané a ochablé, anebo pevné a silné jako hora Méru. Je-li tu však pochopení, že jsem čiré Vědomí, nic neschází a nic nelze získat. Můj děd a moji předci jsou již mrtví, ale Vědomí mrtvé není. Vědomí se nerodí ani neumírá. Je jako prostor, jako nebe. Jak by mohl zemřít prostor? Podobně jako je v temnotě noci svět nepoznán či ztracen a za úsvitu zase znovu stvořen, tak je to se zrozením a smrtí. Smrt by se měla považovat za radostnou událost, vždyť člověk přechází z jednoho těla do druhého. Jen hlupáci při radostné příležitosti truchlí. Pokud jsi přesvědčen, že se člověk už v jiném těle nezrodí, ani pak není důvod k truchlení, neboť pak smrt ukončí nemoc zvanou zrození a smrt. Moudrý člověk nejásá ani netruchlí v životě ani ve smrti. A bojí-li se smrti ten, kdo si je vědom svých špatných skutků, i to je nesmysl. Takový člověk přece trpí na tomto světě stejně, jako bude na onom. Proč tedy naříkat „ach já zemřu“, místo toho, abychom se radovali „hurá, zas budu existovat“. Ale i toto ztrácí smysl, pochopíš-li, že jediné, co existuje, je neomezené Vědomí. Prostor existuje v prostoru. Jaký je význam slov „zrození“ a „smrt“? S pochopením, že jsi čiré Vědomí, jez, pij a žij bez pocitů „já“ a „moje“. Jsi jako prostor či nebe. Jak v tobě mohou vznikat touhy? Moudrý člověk se raduje z toho, co je ryzí a co přináší sama od sebe řeka života. A pokud řeka života čili okolnosti přinesou nějaké nečistoty, pak se o ně moudrý člověk nestará a vnímá je jakoby v hlubokém spánku.

- ↑ -

VI.2.102

RÁMA se zeptal:

Pokud člověk pochopí nejvyšší Pravdu, čím se stane?

VASIŠTHA odvětil:

Takovému člověku je i kámen přítelem a strom v lese příbuzným. I když žije v odloučení, stanou se jeho nejbližšími přáteli zvířata. Z jeho pohledu je království prázdnotou a neštěstí největším štěstím. Žije-li v království, raduje se a oslavuje i rány osudu. Nesoulad je mu harmonií, smutek velkou radostí a i při usilovné činnosti zakouší hluboký klid. V činnosti nachází nečinnost. V hlubokém spánku je vzhůru a je stejně živ jako mrtev. Dělá všechno a přece nic. Raduje se, aniž by vychutnával potěšení. Je blízkým přítelem všech. Vůči druhým je bez lítosti, ale pln soucitu. Je oproštěn od tužeb, ale zdá se, že má přání. Zajímá se pouze o přiměřené provádění svých činností.

V určitých situacích se jeví jako šťastný či nešťastný. Nezříká se toho, co je přirozené, a v této hře života hraje roli, jež je mu určena. Soucítí s trpícími a raduje se s radujícími, aniž by ho to vnitřně zasahovalo.

RÁMA se zeptal:

Někteří chytří, ale nevědomí lidé mohou předstírat, že jsou též v tomto stavu, ale na celibát pohlížejí bez správného pochopení. Jak může člověk odlišit pravé od falešného?

VASIŠTHA odpověděl:

Pravé nebo falešné, úctyhodná je přirozenost. Skutečný mudrc žije tak, jakoby měl nejrůznější touhy. Směje se s hlupáky, ač sám je moudrý. O jeho vnitřním klidu a osvíceném stavu jen tak někdo neví. Mudrce pozná jen mudrc. Skutečný člověk poznání nevystavuje své poznání na odiv, jen aby získal přízeň masy. V očích mudrce je to jen rozptylování. „Přeji si, aby každý věděl, jak jsem dobrý a mohl mě uctívat“, takové myšlenky může mít člověk marnivý a domýšlivý, nikoli mudrc.

Pomocí manter nebo drog mohou nejrůznějších schopností, třeba levitace, dosáhnout i nevědomí lidé. Kdo je připraven vynaložit nezbytné úsilí, může tyto schopnosti získat bez ohledu na to, zda je či není osvícený. Ego vynakládá úsilí a ego získává síly a schopnosti. A vásány či podmíněnosti mysli jsou těmito schopnostmi ještě více posilovány. Osvícený člověk se o nic z toho nezajímá. Považuje svět za stéblo trávy. Osvícený člověk žije život spontánně, bez záměrů, přičemž se zapojuje do činností odpovídajících situacím. Ani nebeské zahrady potěšení nepřinesou člověku takové štěstí a takovou spokojenost, jakou přináší poznání, jež má osvícený mudrc. Má-li své tělo vystaveno horku či chladu, mudrc to vnímá tak, jakoby se to dělo někom jinému. Žije pro druhé, plný soucitu se všemi bytostmi. Může žít v jeskyni, v poustevně nebo v domě, ale může být i stále na cestách. Může být učitelem i studentem. Může užívat siddhi, zvláštní schopnost či sílu, anebo být navždy ponořen v samádhi.

- ↑ -

VI.2.103

VASIŠTHA pokračoval:

Jako projevený svět září samo neomezené Vědomí. Jak by se mohlo ztratit? Není možné, aby existovalo něco jiného než Vědomí. Umírá-li tělo, Vědomí neumírá. Kdyby platilo, že vědomí člověka odchází s jeho tělem, pak by to byl důvod k radosti, neboť by zmizela samsára a s ní veškeré utrpení! Pokud někdo tvrdí, že vědomí člověka existuje jen do té doby, dokud existuje tělo, jak je potom možné, že mrtvé tělo vědomé není? Taková tvrzení postrádají smysl. Neomezené Vědomí samo o sobě je skutečné a cokoli si přeje, zakouší jako existenci, neboť v uskutečňování svých představ není nijak omezeno. Svět nikdy nebyl stvořen. Jediné, co existuje, je neomezené Vědomí.

Vědomí si přeje zakoušet bezpočet svých možností. Pokud si je samo sebe vědomo, pak se zná, a pokud si samo sebe vědomo není, pak se nezná a je nevědomé. I poznání a nevědomost jsou čiré Vědomí a v určitém smyslu tedy takové rozdělení (na svět poznání a svět nevědomosti) existuje. Proto by se měl člověk usilovně snažit dosáhnout poznání Já, neboť Sebepoznání mu dá ten lepší z obou světů.

Vzdej se veškerého rozptylování mysli a věnuj každý okamžik svého života studiu a zkoumání tohoto posvátného textu. Toho, oč usiluje, člověk určitě dosáhne, ale co zanedbává, to ztratí. Mysl se může ubírat cestou poznání nebo cestou nevědomosti podle toho, co ji dovolíš. Bez svatých textů nemůže člověk teď ani kdy jindy dosáhnout toho, co je dobré a prospěšné. Pro dokonalé pochopení nejvyšší Pravdy je třeba tento posvátný text vroucně studovat, neboť ti přinese víc dobra než otec, matka a všichni tví přátelé dohromady.

Vážná nemoc zvaná samsára neboli připoutání k světské existenci nelze vyléčit jinak než Sebepoznáním, poznáním Já. Je velká škoda, že marníš čas a čekáš na hodinu smrti. Jak nevědomí jsou ti, kteří se ženou za bohatstvím a slávou, a dávají všanc svůj vlastní život. Proč raději sobě vyměřený čas nevěnují studiu posvátných textů a dosažení nesmrtelnosti? Samotné kořeny všeho neštěstí a všech pohrom lze odstranit pouze skrze poznání Já.

Jen pro tvé dobro tu dnem i nocí hlásám Pravdu. Naslouchej a dosáhni pochopení Já skrze Já. Jestliže se své nemoci nezbavíš nyní, co budeš dělat po smrti? Textů, jako je tento, jež ti mohou pomoci dosáhnout Sebepoznání, není mnoho. Nech jej jako lampu rozzářit, ať tě probudí a poskytne otcovskou radu a ať tě naplní radostí jako žena muže. V tomto posvátném textu není nic nového, ale Skutečnost je tu podána přitažlivým způsobem na mnoha příbězích. Důležitá je Pravda, jež je tu hlásána, nikoli ten, kdo ji vyslovuje či kdo text sepsal.

VASIŠTHA pokračoval:

Člověk by neměl vyhledávat společnost těch, kteří tento posvátný text znevažují nebo se mu vysmívají, ať už z hlouposti či pomýlenosti. Vím, kdo jsem, a vím, kdo jste vy všichni. Nejsem nic jiného než vaše vědomí, jež je tady, aby vám poskytlo radu. Nejsem člověk, nebešťan ani bůh. Jsem tu jako plod vašich zásluh. Ve skutečnosti však nejsem ani to, a nejsem ani něco jiného.

Vhodný lék na nemoc zvanou samsára či iluze světa by měl člověk najít zde, na tomto světě. Dokud si člověk nevypěstuje nezájem o objektivní, hmotnou existenci světa, nemohou být jeho víra v existenci světa a jeho představy o světě nijak oslabeny. Jiný způsob, jak zbavit Já nečistoty sebeomezení, neexistuje. Jedinou cestou je oslabit vásany, oslabit sebeomezení a podmíněnosti mysli, oslabit představy o tom, že svět existuje. Pokud objekt skutečně existuje, pak je představa o jeho existenci zcela přirozená. On však neexistuje, jen se tak v nepřítomnosti světla dotazování jeví.

Zdánlivá existence projeveného světa nemá žádnou příčinu. A jak potom může následek toho, co je zdánlivé, neskutečné, být skutečný? Jak by mohla nehmotná (duchovní) příčina přinést hmotný důsledek? Hmota nemůže z čirého Vědomí vzniknout o nic víc, než může stín existovat na Slunci. Tvrzení, že svět je čiré a náhodné spojení atomů, je nepravdivé. Vždyť atomy jsou netečné a vnímání neschopné. Stvoření světa není čin nevědomosti. Je-li to však čin inteligence, proč se inteligentní bytost chová jako pomatenec a pouští se do tak marné činnosti? Je zřejmé, že svět je projev či zdání, nikoli existence. Zdá se, že existujeme v čirém prázdnu jako objekty ve snu. Svět není nic jiného než čiré Vědomí, přičemž mezi světem a Vědomím není rozdíl. To Jediné je popsáno jako „prostor“, „éter“, anebo „pohyb v prostoru“. Neomezené Vědomí plus projevení se označuje jako svět a svět bez své formy, tedy bez projevení, je neomezené Vědomí. Projevení je iluzorní a iluze neexistuje. Tak jako Vědomí vytváří ve snícím člověku sny, tak vytváří v bdělém stavu svět. Sen i svět sestávají z téže substance. Kde je potom skutečná existence těla, a to i existence těla Stvořitele Brahmy? Stvořitel vznikl jako vůbec první snový objekt ve Vědomí.

Existuje pouze Brahman. Neexistuje nic jiného, ani kosmická bytost. Avšak kosmická bytost i se vším ostatním je po dlouhou dobu zakoušena, jakoby byla skutečná. Od Stvořitele Brahmy po stéblo trávy je veškeré projevení hmoty stejně neskutečné jako snový objekt. Všechny tyto věci se zdají mít svou formu, stejně jako během spánku mají formu i snové objekty. Řekni mi tudíž, co znamená hmotná existence a co znamenají objekty projeveného světa. Kde jsou? Co jsou? Co je to jednota? Co je to různost? Co jsem já? Jaké jsou představy týkající se objektů existence? Jaké jsou ony vásany, podmíněnosti mysli či sebeomezování, udržující představu existence světa? Kde jsou? Vždyť vůbec nejsou! Dosáhni takového pochopení a spočiň ve stavu nirvány.

- ↑ -

VI.2.104, 105

VASIŠTHA pokračoval:

Jemná vibrace zvuku utváří prostor a jemná vibrace dotyku utváří vzduch. Třením vzniká teplo, tedy prvek oheň. Ustoupí-li oheň, je tu voda. Když se všechny prvky dají dohromady, vznikne z nich země. Ale to vše je hra jednoduchých vibrací, jež jsou bez formy. Jak vznikne forma? Když o tom člověk nějakou dobu uvažuje, dojde k pochopení, že to, co dá vzniknout formě, je Vědomí. Proč nepochopit tuto Pravdu hned na začátku? Ani hrubohmotné prvky ani formy doopravdy neexistují. Vznikají stejně, jako vznikají ve snu. Tak jako se objevují ve snu, tak se objevují i v bdělém stavu. Přijde-li takové pochopení, je tu osvobození. A ať už tělo pokračuje v existenci či nikoli, není tu žádné utrpení.

V bdělém stavu ani ve snu neexistuje skutečný svět. Vědomí zakouší samo sebe a tento zážitek se nazývá svět. Tak jako je snový svět ve skutečnosti „ničím“, tak je „ničím“ i svět viděný v bdělém stavu. Stejně jako zážitek ze snu jednoho člověka nepozná nikdo druhý, ani když spí vedle něj, tak jsou prožitky člověka ve světě neznámé komukoli jinému.

Ve snu se zdá, že neplodná žena porodí syna, a v bdělém stavu se zdá, že nemožné se stalo skutkem. Neskutečné se jeví jako skutečné. Něco, co nebylo prožito, se jeví jako skutečný prožitek, jako když člověk zažije ve snu svůj vlastní pohřeb. Když se člověku zdá, že padá do jámy, je jámou jen jeho postel. V oslňujícím světle člověk nic nevidí. Silné světlo je jako tma.

Ve snu může snící člověk zemřít a nechat za sebou své snové příbuzné. Pak se probudí, osvobozen od snového života i od smrti. Tady také člověk dlouhou dobu prožívá radosti i bolesti a pak zemře. Člověk, jenž spí, se posléze probudí a zakouší jiný sen, kterému se říká svět. Podobně člověk po životě v tomto světě pokračuje ve světě jiném. Ve spánku si snící člověk neuvědomuje, že předchozí sen byl neskutečný, že to byl jen sen. Stejně tak člověk zapomíná svůj minulý život a současný považuje za jediný skutečný. Když se spánek blíží ke konci, říká se snícímu člověku, aby se probudil. Stejně tak se člověk, který v tomto světě žil a umřel, probudí někde jinde. Rozdíl mezi snem a bděním je čistě pojmový. Oba jsou založeny na jediné skutečnosti, neomezeném Vědomí.

Všechny pohyblivé i nepohyblivé objekty nejsou ničím jiným než čirým Vědomím. Jestliže se ve Vědomí objeví představa rozdělenosti, Vědomí se stane tím, co známe jako svět. Hliněná nádoba je jen hlína, bez hlíny není nádoby. Všechny objekty jsou čirým Vědomím a není-li tu Vědomí, není tu nic k vidění. Voda je tekutá a bez tekutosti to není voda. Stejné je to s Vědomím. Vše, co tu je, je čiré Vědomí a bez Vědomí není nic.

- ↑ -

VI.2.106

VASIŠTHA pokračoval:

Téže věci byla z nějakého důvodu dána dvě různá jména a přitom obojí, bdělý stav i snění, znamená totéž, podobně jako dva šálky vody představují tutéž vodu. To, co je jim společné, co je jejich společným základem, je čiré Vědomí.

Podstatou stromu, který žije a čerpá výživu ze svých kořenů, je čiré Vědomí. Podobně když je člověk bez tužeb a jeho mysl spočívá v naprostém klidu a míru, je tu čiré Vědomí. Pokud je mysl zdravého člověka oproštěna od představ objektů a spánek ještě nepřišel, je tu čiré Vědomí. Podstatou trávy i popínavé rostliny, které si rostou bez pocitu jáství, je čiré Vědomí. Podstatou toho, kdo je oproštěn od představ a vjemů, aniž by byl mrtev, a jehož bytí je čisté a jasné jako zimní obloha, je čiré Vědomí. Čisté bytí dřeva či kamene, které existují tak, jak byly stvořeny, a také čistá mysl čistých bytostí, představují čiré Vědomí. Čiré Vědomí nebo také prostor Vědomí, čidákáša, je To, z čeho se všechny věci rodí, v čem existují, co je vše a co je vším ve všem.

Odejde-li spánek, objeví se projevený svět, a zmizí-li svět, je tu čiré Vědomí, nebo též čidambara, čit-ambara (zde totéž, co čidákáša, tedy prostor Vědomí – pozn. L.V.). Toto „nic“, které zůstane poté, co bylo vše odmítnuto jako „neti, neti“, je čiré Vědomí, čidambara. Celý vesmír, jak byl i jak je, není nic jiného než čiré Vědomí. I když tu je vnímání forem a chápání představ, existuje pouze Vědomí.

Podobně jako člověk, který je vnitřně „vzhůru“, ač dosud spí, se s tímto poznáním oprosti od podmíněností mysli, ač dosud smyslové objekty vnímáš. Mluv, choď, pij a jez a uvnitř přitom buď v klidu jako skála. Tento svět nebyl stvořen, proto nemá žádnou příčinu, a bez příčiny není ani důsledek. Vědomí zůstává Vědomím bez jakýchkoli změn. Pokud jeho zakoušení vnitřně daných možností pokračuje, projevuje se jako svět. Tento svět objektů nebyl stvořen, neexistuje a existovat nezačne. A ani nebude zničen, neboť jak by mohlo být zničeno něco, co neexistuje? To, co se tu projevuje, je odraz Vědomí uvnitř sebe sama. Ale protože tu není dvojnost, není tu ve skutečnosti ani odraz ani projevení. Kdo ví, zda to, co „je“, je skutečné či neskutečné?! Kdo ví, proč a jak člověk sní a co jsou sny zač, kromě toho, že jsou vlastním vědomím snícího člověka? Stvořitel se všemi objekty není ničím jiným než čirým Vědomím. Je-li tu takové pochopení, nazývá se to Brahman. Pokud tu takové pochopení není, říká se tomu iluze, mája, nevědomost, svět. Vědomí poznává či chápe samo sebe jako horu, Rudru, oceán, kosmickou bytost, stejně jako snící člověk vidí ve svém snu všechno jakožto existující. Všechny vnější objekty se zobrazují v zrcadle vědomí jedince, což je okamžitě nahlédnuto, je-li tu dotazování. Pokud je tu pátrání po podstatě, pak přijde pochopení, že pravou podstatou všech objektů je čiré Vědomí.

- ↑ -