Jóga Vasištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Příběh poutníka jménem Maňki

VI.2.23

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, bez tužeb a pokrouceného myšlení, oproštěn od podmíněností mysli, pozvedni se a dosáhni nejvyššího stavu tak jako Maňki.

Tvůj předek Adža mě jednou přizval k náboženskému obřadu. Jak jsem sestupoval z nebe, abych se k rituálu připojil, dostal jsem se do rozlehlého lesa. Sálalo z něj horko a vše pokrýval hustý prach. Snažil jsem se lesem projít a vtom jsem v mé blízkosti zaslechl zvolání poutníka: „Ach běda, tak jako je Slunce schopno spálit vše na prach, tak společnost hlupáků vytváří jen trápení a smutek. Půjdu do vesnice, jež je odtud na dohled, tam si odpočinu a naberu sílu.“

VASIŠTHA řekl poutníkovi:

Vítej, poutníče, jenž nenacházíš správnou cestu! Tak jako žízeň nezaženeš pitím slané vody, jež tvou žízeň ještě znásobí, tak nemůžeš dosáhnout věčného uspokojení na místě, kde přebývají nevědomí lidé. Nevědomí lidé putují bez účelu a vydávají se na nesprávnou cestu. Nezabývají se dotazováním na Já, nevyhýbají se špatným činům. Jednají mechanicky jako stroje. Lépe je být hadem v tmavé díře, červem ve studené skále či chromým zvířetem v poušti, než zůstávat ve společnosti nevědomců. Společnost nevědomých lidí vede k okamžitému potěšení, ale pro Já je ničivá a působí jako jed.

POUTNÍK odpověděl:

Kdo jsi, pane? Záříš jako vládce, ačkoli nic nemáš. Napil ses nektaru blaženosti? Jsi všeho prost, a přece dokonale naplněn. Ó mudrci, co to máš za podobu, jež se jeví ničím a přece vším, jež se zdá vše přesahovat a přece zůstávat na zemi? Jsi oproštěný od tužeb a nadějí, a přece se zdá, že tužby a naděje prožíváš. Představy a myšlenky ve tvém vědomí vznikají v souladu s tvým přáním a celý tento vesmír v tobě spočívá jako semínko v ovoci.

Já jsem poutník a jmenuji se Maňki. Daleko jsem putoval a nyní toužím vrátit se do svého skutečného domova. Nenacházím však k tomu potřebnou sílu a energii. Pane, moudří lidé se spřátelí na první pohled. Cítím, že nejsem schopen sám překonat iluzi tohoto světa, prosím, osviť mne.

VASIŠTHA odvětil:

Ó poutníče, jsem Vasištha. Neměj strach, dorazil jsi k bráně osvobození. Našel jsi společnost toho, jenž došel k poznání Já, a proto jsi již téměř u druhého břehu tohoto projeveného světa. V tvé mysli vznikla nezaujatost a odtažitost a to znamená klid a mír. Jsou-li odstraněny závoje zakrývající Skutečnost, pak Skutečnost zazáří sama od sebe. Řekni mi, co chceš poznat. Jak hodláš zničit iluzi světa?

- ↑ -

VI.2.24

MAŇKI řekl:

Pane, hledal jsem všude možně někoho, kdo by mi pomohl odstranit mé pochybnosti, ale až dosud jsem nikoho takového nenašel. Dnes jsem díky tvé přítomnosti obdržel nejvyšší požehnání, které se dostane těm nejšťastnějším z bytostí.

Věci v tomto světě vznikají a zanikají, a proto je tu stále se opakující zkušenost utrpení. Všechna potěšení světa končí nevyhnutelně smutkem. Považuji tudíž smutek za lepší než potěšení, jež pokaždé ke smutku vede. Nechám se ovládat zážitky radosti a bolesti, proto je má mysl plná špatných myšlenek a neodráží vnitřní světlo probuzené Inteligence. Jsem svázán skrytými sklony zrozenými z nevědomosti a má mysl mě vede k nesprávné činnosti a nedobrému životu. Promarňuji své dny. Honba za potěšením nepřináší naplnění ani uspokojení, a třebaže všechny záměry končí neúspěchem, samotná honba neodchází. Na podzim listy stromu zežloutnou a opadají, avšak touha po potěšení nikoli. A nemizí ani obavy přicházející z nitra a vedoucí mne do neštěstí. I ten, kdo je v životě obdařen mnohým požehnáním a zakouší četné úspěchy, je ve stáří vystaven ubohé existenci. Úspěch je často jako návnada, na níž se nevědomý člověk chytí do pasti smutku a trápení.

Mé nitro je pošpiněno špatnými sklony a neklidem. Mudrci, již viděli, že se zajímám jen o smyslová potěšení, mi proto nevěnovali svou pozornost. A má mysl přes to všechno stále sleduje svůj zničující směr, neboť ji dosud nepřemohla smrt. Temnotu mé nevědomosti, v níž se daří mému egu, zatím nedokázala rozptýlit ani měsíční zář svatých knih ani společnost osvícených bytostí. Slon nevědomosti se ve mně dosud nestřetl se lvem poznání. Stébla trav mé karmy nepoznala oheň, jenž by je zničil. Ještě ve mně nevyšlo Slunce Sebepoznání, aby rozptýlilo temnotu podmíněností a sklonů mé mysli.

To, co rozumem považuji za neexistující, se mi stále zdá být skutečné. Mé smysly mě užírají a znalost posvátných textů, místo aby pomáhala závoje odstranit, spíše jakoby další vytvářela.

Jsem uvězněn v nevědomosti a iluzi. Pane, řekni mi prosím, co mi skutečně pomůže.

- ↑ -

VI.2.25

VASIŠTHA odvětil:

Zážitky, myšlenky, podmíněnosti mysli a představivost nemají význam a přinášejí jen trápení. Smutek a neštěstí pocházejí ze smyslových zážitků a z myšlení. V nich také spočívají. Pro toho, kdo je ovládán podmíněnostmi a skrytými sklony je cesta života neboli samsára těžká a křivolaká. V případě probuzeného člověka samsára ustupuje, tak jak ustupují podmíněnosti jeho mysli.

Neexistuje nic jiného než čiré Vědomí, podobně jako v prázdném prostoru není nic jiného než čiré prázdno. Představa, že kromě čirého Vědomí existuje ještě někdo jiný, jenž zakouší, je nevědomostí. Rozvinutím takové nevědomosti vzniká samsára, vzniká projevený svět. Havěť vylézající ven za tmy zmizí v okamžiku, když na ni přímo posvítíme. A nepravé já, jež zdánlivě zakouší, ale je jen pouhým odrazem pravého Já, zmizí hned, jakmile je odhalena jeho pravá podstata.

Rozdělenost vytvořená v důsledku vnímání objektů zmizí, jakmile přijde pochopení toho, že Vědomí je nedělitelné. Hliněná nádoba neexistuje odděleně od hlíny, neboť je to jen pozměněná hlína. Všechny objekty pocházejí z Vědomí a nejsou od něj odděleny, nemá proto smysl je označovat jako „objekty vědomí“. To, co je poznáno skrze poznání, nelze od poznání oddělit. A to nepoznané poznáno nebylo! Vědomí je společný faktor subjektu, objektu i daného sdělení či poznání. Nic jiného než Poznání neboli Vědomí neexistuje. Kdyby tomu bylo jinak, pak by tu nějaké porozumění a pochopení (dvou zcela odlišných věcí) vůbec nebylo. I kámen a dřevo jsou jedné podstaty, jejich podstatou je Vědomí, jinak by nemohly být pochopeny. Vše, co na světě existuje, je čiré Vědomí. Třebaže se objekty jako dřevo a vosk jeví odlišně, neliší se z pohledu pozorovatele, neboť je to tentýž pozorovatel, jenž oba pozoruje, a tím pozorovatelem je Vědomí.

Tvůrcem rozdělenosti je pocit ega vnímající rozličnost. Pocit ega znamená omezení a zmizení pocitu ega je osvobozením. Je to tak prosté. Kde je jaká složitost? Rozdělenost vznikla podobně, jako vzniká obraz dvou Měsíců u člověka s dvojitým viděním. Jak ale v takovém případě můžeme říci, že rozdělenost „vznikla“? To je klam. Vědomí a nevědomost nelze vztáhnout jedno k druhému. Vědomí se nemůže stát nevědomím. Je to Vědomí, jež si samo sebe představí jako netečné a nevědomé, a pak jako když se kámen kutálí dolů z kopce, tak takové omezení sklouzne do představy hmoty.

- ↑ -

VI.2.26

VASIŠTHA pokračoval:

Když jedinec propadne iluzi projeveného světa, stane se okamžitě kořistí nesčetně dalších iluzí, vycházejících z té původní. Mysl je jako hustý les, kde bují spousty myšlenek a představ a kde převládá temnota. A lidé mají ve světě v důsledku své nevědomosti a omezeného já spousty zážitků radosti i bolesti.

Neexistuje rozdíl mezi mudrcem a Měsícem. Oba vyzařují radost, klid a mír, oba jsou obdařeni nektarem nesmrtelnosti a oba umožňují druhým vidět. Neexistuje rozdíl mezi nevědomým člověkem a dítětem. Pro oba jsou motivací jejich rozmary a představy, neuvědomují si, co bylo a co bude, a jejich jednání není přiměřené.

Nikdo, od Stvořitele Brahmy až po nejmenšího komára, nemůže dosáhnout nejvyššího klidu a míru, aniž by získal dokonalou kontrolu nad svou myslí. Podobně jako člověka nezastaví na jeho cestě žádná překážka, je-li včas rozpoznána, tak pouhým prozkoumáním podstaty omezenosti tato omezenost ustane. Zlé myšlenky nepronásledují toho, kdo je probuzený a dává si pozor. Zavřeš-li oči, zmizí obraz vnějšího světa, a odstraníš-li ze svého vědomí představy o světě, pak jediné, co zůstane, je čiré Vědomí. Toto čiré Vědomí existuje po celou dobu. Svět je falešné zdání vyvolané nepatrným vzruchem v čirém Vědomí. Je jakýmsi výtvorem kosmické mysli. Kosmická mysl zakouší pouze představu stvořeného světa, protože pro hmotné stvoření nemá hmotný základ! Svět je obraz namalovaný na plátně Brahman bez použití barev a štětců. Lze potom tvrdit, že svět byl skutečně stvořen? Jak a kým? Kdy a kde?

Představa „jsem šťastný“ jakoby zakoušela štěstí a představa „jsem nešťastný“ jakoby zakoušela neštěstí. Všechny tyto představy nejsou nic jiného než čiré Vědomí. Jakožto představy jsou neskutečné. Jelikož je neomezené Vědomí, Já, Átman, bez hranic a bez podmíněností, není v něm žádný pohyb ani vzruch. V Já nejsou touhy, lpění, závislost a ani neklid či pohyb. Závislost sama o sobě znamená omezení a nezávislost znamená osvobození, svobodu. Kdo přebývá v tom, co označujeme jako „Celek“, „Neomezenost“ či „Plnost“, ten po ničem netouží. Je-li fyzické tělo stejně neskutečné jako tělo viděné ve snu, proč by měl moudrý člověk vůči němu nějaké touhy?

V probuzeném a osvíceném stavu spočívá mudrc v Já a všechny jeho touhy dosahují svého naplnění. Ó Rámo, když toto Maňki vyslechl, vešel do hluboké meditace a opustil všechny klamné představy. Poté žil a jednal spontánně, tudíž dělal vždy to, čemu se říká nevyhnutelný čin neboli pravaha-patita kárja. Doslova to znamená čin člověka, jenž spadl do proudu.

- ↑ -

VI.2.27, 28

VASIŠTHA pokračuje:

V Já je jednota i různost, ale ne jako vzájemné protiklady. Jak může tedy člověk prosazovat zrovna různost? Existuje jediné Já, jemné a všudypřítomné jako prostor. Je nerozdělené rozením a smrtí těl. Představa „jsem tělo“ je klamná. Jsi čiré Já, nerozdělené Vědomí. Subjekt neboli pozorovatel, objekt neboli pozorovaný předmět a sdělení neboli pozorování jsou jen proměny mysli. Skutečnost nelze takovým dělením rozdělit, je nedělitelná, a překračuje i meditaci neboli dhjánu. Toto vše je nedělitelné Brahman a nic takového jako svět neexistuje. Jak vůbec může iluze světa vzniknout a projevit se? Klamný pocit, že existuje svět, buď jako skutečnost, nebo jako iluze, je díky poučení, jež jsem ti poskytl, rozptýlen a není důvod, abys dále trpěl omezeností. Ve štěstí i neštěstí žij svobodně, bez tužeb a pocitu ega.

RÁMA řekl:

Rád bych, abys mi ještě jednou vysvětlil, co je to karma a co je to boží vůle či osud.

VASIŠTHA odvětil:

Boží vůle, osud neboli daivam, stejně jako karma, jsou jen slova. Skutečností je, že jsou to pohyby ve Vědomí. Jakmile se takový pohyb objeví, vzniká svět, jakmile pohyb ustane, svět zaniká. Neexistuje rozdíl mezi pohybem a Vědomím. Neexistuje rozdíl mezi člověkem a jeho karmou neboli činností. Bytost se pozná podle charakteristického jednání a jednání odhaluje charakter bytosti. Bytost a její jednání jsou neoddělitelné. Pojmy jako boží vůle neboli daivam, jednání neboli karma a člověk neboli nara jsou jen výrazy, které označují pohyb ve Vědomí.

Pohyb ve Vědomí spolu s omezením Já slouží jakožto zárodek pro cokoli, ale neexistuje příčina či zárodek pohybu ve Vědomí. Není rozdíl mezi zárodkem neboli semínkem a výhonkem, jenž ze semínka vyklíčí. Vše včetně těla je jen pohyb ve Vědomí. Tento pohyb je všemohoucí, a proto je schopen projevení bohů, démonů a dalších bytostí, pohyblivých i nepohyblivých, vnímání schopných i neschopných. Ten, kdo tvrdí, že člověk a jeho karma jsou odlišné věci, je jen zvíře v lidské podobě.

Omezení Já a podmíněnost ve Vědomí je semínkem či zárodkem, z něhož vyklíčí projevený svět. Znič tento zárodek nelpěním a oproštěností. Nelpění a oproštěnost znamená jednat bez záměru, tedy ne-konat, a znamená to též zbavit se podmíněností neboli vásan. Dosáhni oproštěnosti jakýmkoli způsobem. Nejlepší způsob je ten, pomocí něhož jsi schopen zničit zárodek vásany. A v tom ti nepomůže nic než vlastní úsilí.

- ↑ -

VI.2.29

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, považuj každý čin za čiré Vědomí a žij s pohledem obráceným do sebe. V trápení, v neštěstí, v bolesti a v nepohodě zůstávej oproštěn od vnitřního smutku, ale jednej přiměřeně místním zvyklostem, jako bys ve smutku byl, projev tedy i slzy či pláč. Jednej tak, aby se zdálo, že zakoušíš radost i bolest. Užívej si společnost své ženy, účastni se slavností a dávej najevo potěšení, jako bys byl ovlivňován sklony a podmíněnostmi mysli. Vykonávej pohřební obřady, a je-li to nutné, jdi i do bitvy, jako bys byl omezený a nevědomý hlupák. Získej bohatství a poraz své nepřátele, tak jak to dělají nevědomí lidé. Měj soucit s trpícími, uctívej světce, raduj se ve štěstí, truchli v neštěstí a buď hrdinou mezi hrdiny. S pohledem upřeným dovnitř spočívej v blaženosti Já a srdcem a myslí zůstávej v klidu a míru. Věz, že co děláš, nekonáš ty.

Pokud takto spočíváš v Já, pak ani nejostřejší meč neublíží poznání Já. Žádná zbraň mu neublíží, oheň ho nespálí, déšť nerozmočí a vítr nevysuší. Přidrž se pilíře poznání Já. Víš přece, že Já je oproštěno od stáří i smrti. Jsi-li ustálený v poznání Já, můžeš být navenek činný, ale neupadneš do iluze omezeného já, neovlivní tě žádná vásaná. Veď činný život, ale uvnitř zůstávej jako ve stavu hlubokého spánku.

Zanechej všech představ o rozdělenosti. Spočívej v poznání Já s tím, že tvé uvědomění zasahuje i trochu ven. Tak zůstaneš uvnitř zcela klidný jako ve stavu hlubokého spánku, ať budeš navenek činný, nebo nikoli, a ať si něco ponecháváš, nebo se něčeho vzdáváš. Budeš zcela oproštěn od nerovnováhy, neboť pochopíš, že není rozdíl mezi stavem bdění a stavem hlubokého spánku. Postupně díky uvědomování si Já, jež je bez začátku a konce, dosáhneš nejvyššího stavu vědomí. Tento stav překračuje hmotu a není v něm dvojnost. Není tu jednota ani různost, pouze nejvyšší klid a mír.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, je-li skutečnost týkající se pocitu ega taková, jak říkáš, jak ses tu potom objevil ty, mudrc jménem Vasištha?


Jak to Ráma řekl, Vasištha se odmlčel a zůstal potichu. Celé shromáždění zpozornělo.


RÁMA se zeptal znovu:

Ó mudrci, proč nic neříkáš? Na světě přece neexistuje otázka, na kterou by mudrc nebyl schopen odpovědět.

VASIŠTHA odvětil:

Nic jsem neřekl ne proto, že bych neuměl odpovědět, ale proto, že jedinou odpovědí na tvou otázku je ticho.

Existují dva typy tazatelů, nevědomý a probuzený. Nevědomému je třeba opovědět z pohledu nevědomého a probuzenému z hlediska probuzeného. Dosud jsi byl nevědomý, proto jsi dostával jen rozumové odpovědi. Nyní znáš Skutečnost a spočíváš v nejvyšším stavu, proto rozumové a logické odpovědi pro tebe již nejsou. Ó Rámo, každé slovní vyjádření, ať už je stručné nebo obsáhlé a ať je svým významem zanedbatelné či zásadní, je vždy omezeno logikou, dualitou a rozdělením.

Takto omezené odpovědi tě nejsou hodny, můj milý. Slova nejsou schopna podat čisté, ničím nepoznamenané vyjádření. Člověku, jako jsi ty, je třeba předat nejčistší pravdu a tu lze vyjádřit pouze naprostým tichem. Toto ticho, prosté rozumového zkoumání a činnosti mysli, znamená nejvyšší stav. Ticho je jedinou přiměřenou odpovědí na otázku toho, kdo je moudrý jako ty. Každé vyjádření má navíc povahu toho, kdo jej vyjadřuje. Jsem ustálen v čirém neduálním a nerozděleném Vědomí, jež je nejvyšším stavem. Jak bych se mohl podřídit nedokonalosti a snažit se slovně vyjádřit to, co slovy vyjádřit nelze? Proto jsem se nepokoušel omezit Neomezené slovy vycházejícími z mysli.

RÁMA řekl:

Chápu, že každé vyjádření je poznamenáno dvojností a omezením. S ohledem na to mi řekni, kdo jsi.

VASIŠTHA odvětil:

Jsem čiré Vědomí, podobné prostoru, prosté objektivní zkušenosti a překračující každou myšlenku a představu. Jsem čiré neomezené Vědomí. A To jsi i ty. A To je i celý svět. Všechno je čiré, nerozdělené Vědomí. Jsem čiré Vědomí a nic jiného. Protože nic kromě Vědomí neexistuje, neumím to popsat. Tak tomu je, když se člověk snaží vysvětlit svému já vznikání pocitu ega a všeho s tím spojeného, třebaže se člověk pokouší dosáhnout úplného osvobození. Nejvyšší stav popisují mudrci tak, že člověk, ač je živý, jedná, jakoby byl mrtev.

Je absurdní, aby pocit ega hledal osvobození. Pocit ega nemůže nikdy pochopit Skutečnost. A neomezené Vědomí nemá potřebu pochopit neomezené Vědomí! Nebo ještě jinak, jako kdyby člověk od narození slepý usiloval o to, aby uviděl obraz. Nirvánou, vyvanutím či osvobozením je to, když člověk zůstává pevný jako skála, ať je ve Vědomí rozruch a pohyb myšlenek, nebo nikoli. Takový člověk nevidí druhé jako „druhé“. Je oproštěn od tužeb a chtění. Není v něm „já“, „ty“ ani „ti druzí“. Je Jedno.

VASIŠTHA pokračoval:

Když si neomezené Vědomí uvědomí samo sebe, vzniká mysl a je tu samsára a omezení, vedoucí k psychickému utrpení. Jestliže zůstává neomezené Vědomí samo sebou, aniž by si samo sebe uvědomovalo, je tu mókša neboli osvobození. Mysl a rozum nejsou žádné proměny čirého Vědomí, jsou to jen slova. Ve skutečnosti existuje pouze čiré nerozdělené Vědomí. A jestliže existuje jen samo čiré Vědomí prostupující vším uvnitř i vně, jak a kde vzniká představa rozdělení?

Je tu rozdíl mezi čirým Vědomím a naprostým prázdnem? I kdyby byl, nelze jej postihnout slovy. Zmizí-li představa omezení a podmíněnost mysli, jsem čiré Vědomí (nebo také čirý prostor Vědomí). Takové omezení je však pouhou představou, proto nemůže omezit To, co je neomezené. Objeví-li se v člověku takové pochopení, pak ač je tu uvědomování si sama sebe, zmizí i to, neboť už nebude rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem. Pak jakoby nejvyšší Skutečností byla prázdnota!

Nevědomost poukazuje k moudrosti, jež zůstávala skryta. Moudrost poté ničí nevědomost a nakonec i moudrost odchází. A To je nejvyšší stav. Člověk neboli mánava se díky poznání Já stává mudrcem označovaným jako muni, což je ten, kdo drží maunu neboli setrvává ve vnitřním tichu. Je-li člověk nevědomý, stává se zvířetem či stromem. „Jsem Brahman“ nebo „toto je svět“, obojí jsou zmatené představy, které zmizí po důkladném zkoumání a dotazování. Pokud k prozkoumání tmy použijeme zář lampy, temnota zmizí. Člověk klidný a se správným pochopením používá všechny smysly, ale protože není ovládán falešnými představami, nepodléhá smyslovým zážitkům. Žije jakoby v hlubokém spánku.

V hlubokém spánku končí každý sen a podobně v samádhi končí hluboký spánek. Objekty vnímání se spojí v Poznání a vše je nazíráno jako jediné Já. Kdo ví, že každý objekt je zakoušen jen v podmíněném stavu mysli, ten okamžitě pochopí, že Já je nepodmíněné. V Tom, co je nepodmíněné, neexistuje nikdo, kdo by konal či zakoušel, není tu proto smutek ani radost, ctnost ani hřích a ani žádná ztráta. Vše je čirá prázdnota. I představa pocitu ega a jáství je prázdná. Každý jev je klam, ve skutečnosti neexistuje. Kdo to pochopil, zabývá se činností, v níž není záměr, nebo setrvává v naprostém mlčení, jemuž se říká přísná mauna neboli kašta mauna, mlčení kusu dřeva. Kdo to pochopil, je Brahman. Vtělená bytost nemá pro dosažení nejvyššího klidu a míru žádné jiné prostředky.

- ↑ -

VI.2.30

VASIŠTHA pokračoval:

Představa jáství je nevědomost, která zahrazuje cestu k osvobození, k nirváně. A přece se nevědomý člověk s pomocí této nevědomosti snaží najít světlo Pravdy! Prozkoumání pocitu ega odhalí jeho omezenost a podmíněnou povahu, nebo jeho úplnou nepřítomnost. Pocit ega lze nalézt pouze u nevědomého člověka, nikoli u toho, kdo poznal Skutečnost. Kdo poznal Skutečnost, ten představu ega zcela opustil a existuje ve vtěleném či v nevtěleném stavu bez nejmenších obav či starostí. Člověku také nevyvolá strach ze smrti bitva namalovaná na plátně. Je-li ten, kdo poznal Skutečnost, ustálen ve vnitřní rovnováze, pak se ho žádné konání nijak nedotýká. V případě osvíceného mudrce je i projev podmíněného chování jen zdání nikoli skutečnost. Tak jako některé předměty i po shoření zachovají svůj tvar, ačkoli jsou již spálené na popel, tak osobnost osvobozeného mudrce je ne-osobností, jeho mysl ne-myslí a podmíněnost ve skutečnosti není podmíněností. Je Brahman a nic jiného. Osvobozeným mudrcem je ten, kdo třebaže se navenek zabývá různými činnostmi, spočívá uvnitř v naprostém klidu a míru.

Mraky na obloze připomínající slony a tygry nejsou ve skutečnosti nic jiného než mraky. A podobně svět, jenž se zdá existovat, není nic jiného než nejvyšší Já, nic jiného než Brahman. Příčina utrpení tkví v tom, že to, co je falešné, přijímáme jako skutečné. Vyplývá to z nepochopení či z mylného pochopení toho, co je skutečné. Nevědomý člověk v sobě kvůli pocitu ega zakouší existenci světa, třebaže ve skutečnosti není ničím jiným než neomezeným Vědomím. Máváme-li ve vzduchu s hořícím klacíkem, vytváříme různé iluzorní obrazce, a přitom jedinou skutečností je hořící konec klacíku. Podobně jsou všechny rozličné formy jen zdánlivým projevením jediné Skutečnosti, jediného neomezeného a nedělitelného Vědomí, jediného Brahman. Ať je tu cokoli, prostor a čas, začátek a konec, vznik a zánik, člověk by měl neustále spočívat ve vnitřním klidu a míru.

Voda je nevědomá, a přece je schopna udržet loď, která přes ní převáží náklad. Pomáhá tedy překonat překážku, kterou sama vytvořila. Podobně tento nevědomý svět dovoluje člověku, aby jej překročil a dostal se za projevení světa. Co bylo myšlenkou vytvořeno, lze myšlenkou i zničit. Zbav se strachu pochopením, že tu není „já“ ani „druzí“. Prozkoumáš-li tělo a mysl, nic takového jako „já“ nenajdeš. Zanechej honby za potěšením, věnuj se zkoumání a dotazování a zůstaň věrný vlastnímu úsilí.

- ↑ -

VI.2.31

VASIŠTHA pokračoval:

Neomezené Vědomí se jako neomezené a nepodmíněné ve všem odráží a samo je ve všem zakoušeno. Jakmile však vznikne představa objektu a je upevněna opakováním, pak se toto Vědomí projeví jako objekt, podobný snovému objektu, a třebaže je samo v Sobě, zdá se být v tomto snu objektem. Jestliže snový objekt zanikne, nic se neztratí. Jestliže „svět“ či „já“ zanikne, nic se neztratí. Nemá smysl svět či pocit ega zavrhovat či odsuzovat, vždyť kdo by odsuzoval přelud? Dostačující je důkladné zkoumání. To, co po takovém zkoumání zbude, je Skutečnost. A v ní buď pevně ustálen.

Projevený svět není nic jiného než představa a tu je možno zcela rozptýlit zkoumáním a dotazováním. To, co zbude, je Brahman. Chápat projevený svět jako skutečný je jako věřit slovům syna neplodné ženy. Osobnost jedince znamená vásanu čili podmíněnost mysli, která po důkladném prozkoumání mizí. Když je však člověk ve stavu nevědomosti a nedokáže zkoumat a dotazovat se, je tu projevený svět.

Tělo je výsledkem spojení pěti základních prvků a je samo o sobě netečné. Ze stejných prvků je i mysl, rozum a pocit ega. Pokud je člověk schopen vzdát se mysli, rozumu a pocitu ega, získá čiré, nepodmíněné Bytí. A to je osvobození.

„Objekt“ vzniká v „subjektu“, ale nemá samostatnou, nezávislou existenci. Také „podmíněný stav“ či „podmíněné bytí“ jsou jen představy, nic skutečného. Jakmile jsou prozkoumány, okamžitě mizí. Proto je nejlepší představy odmítnout a zamezit jejich vzniku tím, že na ně přestaneme myslet. Není tu žádný subjekt, který by pozoroval nebo zakoušel, skutečný ani neskutečný. Je tu pouze nejvyšší klid a mír. Kdo je ustálen v tomto klidu a míru, je oproštěn od chtění či nechtění, i když zůstává činný, nebo se do činnosti nezapojuje. Je-li mysl mudrce osvobozená od představ omezujících nepodmíněné Vědomí, jak by mohl mudrc jednat dualisticky? Oproštěn od lásky, nenávisti a strachu přebývá mudrc jakožto neměnné Já pevně ustálen v nejvyšším klidu a míru.

Představa „objektu“, jenž vzniká v „subjektu“ je subjektem vnímána jako něco od subjektu odlišného. Ve skutečnosti je obojí nerozlučně spojeno v jedno, podobně jako člověk snící a poté probuzený, podobně jako jedno mléko nalité do dvou nádob. Nejvyšší Já je oproštěno od jakékoli představy. Objekty vznikají z představ, a jestliže tyto představy opustíme, objekty zmizí.

- ↑ -

VI.2.32

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li v neomezeném Vědomí pohyb, vznikají představy „já“ a „svět“. Samy o sobě jsou neškodné, pokud člověk chápe, že nejsou odlišné od Já, od neomezeného Vědomí. Pokud je však člověk považuje za skutečné a vnímá i svět jako skutečný, pak je to neštěstí.

I pohyb v Tom, co je nepodmíněné, není skutečný. A pokud není skutečný, oč méně jsou skutečné představy, jež v důsledku takového pohybu vznikají! Jsou stejně skutečné jako tanec syna neplodné ženy. Takový pohyb vzniká v nevědomosti a nevědomostí zůstává. Zmizí až ve světle správného pochopení.

Podobně vzniká pocit ega, jestliže si jeho existenci představíme. Je-li taková představa odmítnuta, pocit ega mizí a je tu dhjána neboli meditace či samádhi neboli nejvyšší stav. Je tu nepodmíněné Vědomí. Neuvízni v síti duality a ne-duality. Všechny polemiky vedou jen k trápení a zoufalství. Když člověk následuje to, co není skutečné a trvalé, je tu utrpení. Odpadnou-li ve vědomí člověka podmíněnosti, zmizí jakékoli trápení, podobně jako v hlubokém spánku. Vědomí, jež se oprostí od podmíněností, pochopí svoji nepodmíněnou přirozenost. A to je osvobození.

Pokud s pomocí mých rad pochopíš, že „já“ neexistuje, pak tvé pochopení bude pevné a neotřesitelné. Svět a já existují jen jako představy, nikoli jako skutečnost, a zmizí hned, jakmile se člověk začne ptát „kdo jsem já?“ či „jak vznikl tento svět?“. Pochopení toho, že já neexistuje, je nirvána či vyvanutí. Světlo tohoto pochopení rozptýlí temnotu nevědomosti. Jedinec, jak radí mudrci, by se měl do konce svého života neustále tázat: „Kdo jsem já? Jak vznikl tento svět? Co je to džíva, tedy osobnost jedince? Co je to život?“ Pokud se uchýlíš do společnosti těch, kteří znají Skutečnost, pak světlo jejich Sebepoznání rozptýlí temnotu nevědomosti či její zbytky, včetně pocitu ega. Zůstávej proto v jejich blízkosti.

Buď s těmito mudrci v soukromí, ne na veřejnosti, neboť vyjadřují-li různí lidé různé pohledy na věc, tvé pochopení by mohlo být pokrouceno či zatemněno. Toho, kdo poznal Skutečnost, vyhledá moudrý člověk v soukromí. Poté se učí a rozjímá o Skutečnosti. Rozjímání a meditace pomohou rozptýlit mraky pojmů a představ, které na Vědomí vrhají stín.

- ↑ -

VI.2.33

VASIŠTHA pokračoval:

Když člověk vlastním úsilím a díky společnosti světců a mudrců dosáhne poznání, přestane se v jeho vědomí rozpínat projevený svět. Ve vědomí jedince vznikají myšlenky a představy, a pokud se tam objeví představy opačné, musí ty původní projít radikální proměnou. Osvobození znamená úplné odevzdání všech myšlenek a představ a takové odevzdání je možné jen tehdy, jestliže jedinec zanechá honby za potěšením. V mysli toho, kdo přestal spojovat slova s jejich významem, ať už ta slova vyslovil někdo jiný, nebo vznikla v jeho vlastní mysli, postupně přestanou myšlenky a představy vznikat a rozpínat se.

Zřeknutí se pocitu ega znamená zánik nevědomosti. Právě to a nic jiného je osvobození. Ať už svět existuje nebo ne, tak pochopení a uznání jeho existence v mysli jedince vede k utrpení. Neuznání znamená blaženost. Pro vtělenou bytost existují dva typy neduhů. První se vztahuje k tomuto světu a druhý k tomu, co je za ním. Nevědomý člověk se na nemoci tohoto světa snaží najít lék před koncem svého života na tomto světě. Ale takový lék není na problémy spojené s tím, co je za tímto světem. Člověk nemůže doufat ve vyléčení na onom světě, neboť takové léky na onom světě nejsou. Není-li člověk schopen najít lék na smrtelnou nemoc zvanou nevědomost zde na tomto světě, určitě jej nenajde, když tento svět opustí. Nemarni tedy svůj čas snahou hledat lék na neduhy spojené se životem na tomto světě. Skrze poznání Já se zbav problémů spojených s tím, co následuje po něm. Neutrácej zbytečně svůj čas, vždyť života každým okamžikem ubývá.

Jiný lék než vybřednutí z bažiny radovánek nenajdeš. Hlupák libující si v radovánkách otevírá bránu, aby mohly vstoupit smutek a neštěstí. Tak jako se síla lidství projevuje v energii dětství, tak nirvána, tedy naplnění a dokonalost, začíná s účinností sebe-disciplíny a zanecháním honby za potěšením. Život toho, kdo pochopil Skutečnost, plyne v harmonii, zatímco život člověka nevědomého je vířením a točením se v kruhu.

Vesmíry vznikají v neomezeném Vědomí jako vlny na hladině oceánu, od nepodmíněné existence však nejsou oddělené. Brahman je mimo jakýkoli popis a nemá vlastnost či přirozenost, kterou by bylo možné si představit. Není tedy moudré tvrdit, že projevení vesmíru je přirozeností Brahman! Stvoření, svět či pohyb Vědomí jsou slova, jimž chybí základ. Zanecháme-li takových představ, pak „já“ a „svět“ přestanou existovat a jediné, co zbude, je čiré a neměnné Vědomí. Existuje pouze toto nepodmíněné Vědomí a nic jiného, ani příroda rozmanitých objektů. Každá představa zahrnující přírodu rozmanitých objektů je rašící odnož iluze.

- ↑ -

VI.2.34

VASIŠTHA pokračoval:

To, co v životě zaniká se štěstím či neštěstím, to zaniká. Ale to, co nezaniká, nezaniká. Taková je podstata učení svatých textů. Jedinec, který po něčem touží, prožívá příjemné či nepříjemné zážitky. Chce-li se zbavit problémů spojených s těmito zážitky, je třeba udělat jediné, zbavit se tužeb.

V nejvyšším Já není klamná představa toho, že existuje „já“ či „svět“. Kdo tyto výrazy vymyslel a uvalil na čirou prázdnotu, jež je nejvyšším klidem a mírem? Není tu „já“, „svět“ ani „Brahman“. To vše jsou jen slova. Jedinou Skutečností je nejvyšší klid a mír. To je vše. Není tu žádné dělení, není tu nikdo, kdo by konal či zakoušel. Všechny tyto pojmy jsou tu jen pro poučení hledajících. Jedinou Skutečností je, že existuje Já samo o sobě. Ale podobně jako snové zkušenosti dvou lidí spících vedle sebe nejsou tytéž a jeden člověk neví, o čem sní ten druhý, tak pochopení jedince a vnitřní zkušenost jsou zcela osobní a jedinečné.

Vědomí jakožto Já si uvědomuje vše ve vesmíru. Já jsem toto Vědomí. Svět, já, jakákoli věc, nic z toho není od Vědomí odděleno. Existuje jediné Já, jež se jeví jako mnohé. Není takto nazíráno jen kvůli nevědomosti. Toto Já vidí uvnitř sebe vesmír, jenž se zdá mít formu, třebaže je ve skutečnosti bez formy. Každé rozdělení, například na bytosti vnímání schopné a bytosti vnímání neschopné, není skutečné a je tu jen pro poučení hledajících.

Představa jáství vzniká v Brahman náhodou, podobně jako je to s vránou a kokosem, který spadne zrovna ve chvíli, kdy vrána usedla na palmu. Ve skutečnosti jsem Brahman, svět je Brahman, vznik a zánik neexistují. Proč se tedy radovat či truchlit? Bůh je všemocný, proto se některé věci jeví jako vnímání schopné a jiné jako vnímání neschopné. V Brahman však takové rozdělení neexistuje. Tento stvořený svět se zdá být jednou částí Boha a jeví se to propojeno příčinným vztahem. Tak tomu však není, neboť v Brahman neexistuje nic, co by mohlo být označeno jako jeho vlastnost či přirozenost.

Zakoušení dvojnosti znamená omezení. Zřeknout se takového zakoušení je osvobozením.

Jestliže se takového prožívání zřekneme, zmizí všechny rozdíly mezi subjektem, tedy tím, kdo poznává, a objektem, tedy tím, co je poznáno, zmizí rozdíly mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem. Pohyb ve Vědomí se považuje za stvořený svět, a jakmile je tento pohyb rozpoznán jako falešný a neexistující, je tu nirvána. Brahman je neměnné a nepodmíněné. Celý vesmír je absolutní Brahman bez jakéhokoli dělení.

- ↑ -

VI.2.35

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, neomezené Vědomí je všude, a proto se zdá, že během krátkého okamžiku přejde z jedné části vesmíru do druhé. Ať se zabýváš čímkoli, zůstávej ustálen v nepodmíněném Já. Nevědomost má tu vlastnost, že ji po zkoumání a dotazování nelze nalézt. Kdyby byla pozorována, bylo by z ní již poznání. Jestliže tedy nevědomost neexistuje, pak ve Vědomí neexistuje ani žádné rozdělení.

Brahman samo o sobě existuje, jakoby bylo světem. To, co je Jedno, existuje jakoby rozdělené, čirost existuje jakoby nečistá, plnost jakoby prázdná, prázdnota jakoby plná, pohyb jakoby nehybný, nehybnost jakoby pohyblivá, neměnnost jakoby proměnná, klid a mír jakoby nepokojný, Skutečnost jakoby neexistující, Vědomí jakoby nevědomé, Já jakoby objekt, ne-Já jakoby Já, věčnost jakoby podléhající zániku, nepoznatelné jakoby poznatelné, zřejmé jakoby zahalené temnotou. A ačkoli to vše je existence, je těžké ji nahlédnout.

Neomezené Já je nepodmíněné, proto se nezdá, že by někde konkrétně existovalo. Není v něm rozdělení na konajícího, konání a to, co bylo vykonáno. Není v něm příčina. Existuje jakožto všechno, všude a po všechny časy. Je neviditelné, ale stále před tebou. Není v něm rozdíl mezi vědomím a nevědomím. Jsem a jsem i představa, že „nejsem“. Je-li tu něco jiného, pak jsem i to.

V neomezeném Vědomí se projevují všechny vesmíry, třebaže takové projevení či rozdělení není možné. Je to jakoby si Vědomí přálo pohlédnout na sebe a stalo se tak svým vlastním zrcadlem, v němž bez jakéhokoli úmyslu samo sebe odráží. Čiré Bytí se tedy stává svým vlastním odrazem, vesmírem. To, co se nazývá svět, je samo neomezené Vědomí.

V neomezeném Vědomí všechny věci i fyzické bytosti vznikají, projevují se a zanikají. Celý svět je obraz a Vědomí samo o sobě je čirý a bezbarvý nátěr, jímž je obraz světa namalován. Objekty je jeví tak, že podléhají vniku a zániku, ale Vědomí je věčné a ničím nepodmíněné. Tak jako zrcadlo zůstává neovlivněné odrazy, jež v něm můžeme vidět, tak ačkoli se zdá, že ve Vědomí vzniká na tisíce světů, samotné Vědomí, v němž není úmysl tvořit, setrvává v klidu a míru. Neomezené Vědomí je neúmyslnou příčinou (či ne-příčinou) projevení světa současného i budoucího. Otevře-li své oči, světy vznikají, a když oči zavře, světy zanikají.

- ↑ -

VI.2.36

VASIŠTHA pokračoval:

Tak jako nezakouším představy dítěte, které jsou přitom pro dítě zcela skutečné, není v mém vědomí žádný stvořený svět. Formy a představy, a také inteligence, která je rozpoznává, to všechno je čiré Vědomí. Existuje pouze Vědomí a nikoli vesmír. Nevnímám pocit ega, ale nahlížím existenci čirého Vědomí, absolutního klidu a míru. Věz, že i tato má slova jsou čiré Vědomí a že tento rozhovor existuje v rovině tvého vlastního vědomí.

Nejvyšší stav je takový, v němž nevznikají žádné touhy. Mudrc oproštěný od tužeb jedná tak, jakoby byl jen kus dřeva. Zakouší čirou prázdnotu uvnitř a čirou prázdnotu vně. Svět je pro něho jako dutý bambus. Ten, koho tento svět neočaroval a jehož srdce se těší ze samotného kosmického Bytí, překonal oceán samsáry a spočívá v klidu a míru. Zvítězil nad tužbami, opustil skryté sklony a podmíněnosti mysli, a proto říká to, co má být řečeno, dotýká se toho, čeho je třeba se dotknout, ochutnává různé chutě, pozoruje různé děje a čichá různé vůně.

Z nemoci toužení se člověk osvobodí jen prostřednictvím pochopení toho, že objekty zkušenosti postrádají základ. Vznik tužby znamená trápení a její zánik je největší radostí. Žádné jiné radosti či trápení, v pekle ani v nebi, se s těmito nemohou měřit. Mysl znamená touhu a zánik touhy je osvobození neboli mókša. To je jádrem všech svatých textů. Není-li možné překonat touhu vlastním úsilím, pak je jistě touha velmi silná. Ale žádný jiný prostředek nepomůže! Nemůžeš-li touhu překonat celou najednou, dělej to postupně, krok za krokem. Vidí-li poutník před sebou dlouhou cestu, nezoufá si, ale udělá vždy jednou za čas krok. Samotná touha znamená samsáru neboli projevený svět. Projevený svět není ničím jiným než neustálým rozpínáním a projekcemi tužeb. Člověk by měl upřímně usilovat o překonání touhy a chtění. Všechno ostatní je marné. Nadarmo člověk studuje svaté texty a naslouchá radám učitele. Bez zániku tužeb není žádné samádhi! Pokud člověk shledá, že je pro něj nemožné překonat touhy vlastním poznáním, jaký smysl má studium svatých knih či rady učitele? Jakmile je odstraněn neklid způsobený touhou, stačí k dosažení poznání Já jen velmi malé úsilí. Ať se každý snaží všemi prostředky překonat touhu, jež je semínkem, z něhož vyklíčí zrození, stáří a smrt. Se vznikem touhy vzniká omezení a se zánikem touhy omezení zaniká. Nechť je semínko touhy v srdci člověka spáleno ohněm klidu a míru, rovnováhy a vládou Já.

- ↑ -

VI.2.37

VASIŠTHA pokračoval:

Jóga znamená zbavení se jedu pocházejícího z tužeb. Přestože jsem se tím již zabýval, znovu to pro vyjasnění zopakuji.

I když toužíš něco mít, nic jiného než Já neexistuje. Po čem bys tedy toužil? Vědomí je jemné jako prostor a nedělitelné. Samo Vědomí je stvořeným světem. Jak toužíš a po čem? Nejsou tu objekty, po nichž bys mohl toužit. Nevidíme ani to, zda je tu nějaký rozdíl či vztah mezi dosažením něčeho a tím, kdo toho dosáhl. Jak lze získat něco, co není skutečné? Jestliže pochopíme, jaká je podstata vlastnictví a vlastníka, stejně nevíme, kam obojí mizí!

Je-li rozdíl mezi pozorovatelem, pozorováním a pozorovaným objektem nahlédnut jako neexistující, pocit ega se rozplyne v Já, ve Vědomí. Nirvána neboli vyvanutí znamená, že tu není pozorovatel, pozorování ani pozorovaný objekt. Existuje-li objekt, nemůže tu být nirvána. Iluzorní projevení objektů je bez užitku, podobně jako je bezcenná lastura připomínající stříbro, která však stříbrem není. Upevňuješ-li se v tom, že iluzorní projevení je skutečné, otevíráš brány zármutku. S pochopením, že projevení světa není skutečné, přichází radost a štěstí.

Existovat nemůže ani vztah příčiny a následku mezi dvěma událostmi, neboť jediné, co je skutečné, je neomezené Vědomí. „Příčina“ a „následek“ jsou slova, která k ničemu neodkazují. Co je příčinou tekutosti vody nebo pohybu vzduchu? Není tu utrpení a není tu štěstí, neboť celý svět je Bůh. Neexistuje nic jiného než nepodmíněné Vědomí. Jak potom může vzniknout touha?

RÁMA se zeptal:

Je-li vše, co existuje, Brahman či neomezené Vědomí, pak je i touha Brahman! Jaký smysl potom mají příkazy a zákazy?

VASIŠTHA odpověděl:

Je-li pochopena Skutečnost, je touha opravdu Brahman a nic jiného. Avšak podobně jako zanikne tma, vyjde-li Slunce, tak zmizí touha, jakmile přijde pochopení Skutečnosti. V okamžiku, kdy vyjde Slunce poznání Já, mizí pocit duality spolu s vásanami a podmíněnostmi mysli. Jak by mohla v tomto stavu existovat touha? Člověk Poznání necítí k objektům odpor ani přitažlivost, je pro něj zcela přirozené, že žádnou touhu nemá.

VASIŠTHA pokračoval:

Pokud člověk Poznání vůbec nějakou touhu pocítí, je zcela náhodná a bezdůvodná, anebo přišla v důsledku žádosti druhých. Taková touha je Brahman. Nicméně je jisté, že touha v mudrci nevyvstává. Příkazy a zákazy se člověka Poznání netýkají. Kdo by chtěl něco přikazovat člověku, u něhož všechny touhy vyhasly? Ve skutečnosti právě podle toho lze takového člověka rozpoznat. Člověk Poznání má všechny touhy utišené. Člověk Poznání pečuje o štěstí a blaho všech.

Jestliže zálibu v potěšeních vystřídá pochopení, že objekty nemají podstatu, pak nevznikají touhy a v tom spočívá osvobození. Osvícený člověk překračuje pojmy jednoty a duality a proto je pro něj toužení i netoužení totéž a stejně božské. Takový člověk je osvobozen od jakéhokoli vzrušení a spočívá v Bohu, v klidu a míru. Netouží něco vykonat, a není tu ani nic, co by mohl získat, když něco vykonat odmítne. Nic už není důležité, toužení ani netoužení, pravda ani faleš, já ani druzí, život ani smrt. V takovém člověku touha nevzniká, a když se touha objeví, je to Brahman.

Pro koho neexistuje radost ani smutek, kdo spočívá v klidu a míru a zůstává vnitřně nevzrušený, takový člověk je osvícený. Je schopen přeměnit i utrpení v radost. Je-li člověk pevně ustálen v pochopení Skutečnosti, pak prostor spočívá v prostoru, klid v klidu, naděje v naději, prázdnota v prázdnotě a svět v Brahman. Falešný pocit ega mizí.

Když se projeví svět, je jako něco, co se objevilo v představě druhého. Je to iluzorní zdání. Pocit ega je neskutečný, třebaže se jeví jako skutečný. Projevení světa není skutečné ani neskutečné, je nepopsatelné. Ačkoli je pravdou, že toho, kdo zná Skutečnost, se toužení ani netoužení nedotýká, domnívám se, že je vhodnější vyjádřit to tak, že u něj touha nevzniká. Mysl znamená pohyb ve Vědomí uvědomujícím si sama Sebe. A právě to je samsára a také touha. Oprostit se od toho znamená osvobození. Pochop to a zanechej toužení.

Ať je tu toužení nebo netoužení, ať je tu stvoření nebo kosmický zánik, nic a nikoho nelze ztratit. Toužení a netoužení, pravda a faleš, existence a neexistence, štěstí a neštěstí, to vše jsou jen pojmy a představy, které vznikají v prostoru, ale z nichž nic dalšího nevzchází. Za člověka jdoucího k osvobození lze považovat jen toho, u něhož den za dnem slábne jeho toužení. Vzdát se tužeb je jediný prostředek na světě, který může odstranit nesnesitelnou bolest způsobenou touhou.

VASIŠTHA pokračoval:

Na to, aby se člověk vzdal tužeb, neexistuje jiný lék než poznání Já, poznání Skutečnosti. Je zbytečné zkoušet prostředky založené na nepravdě, tedy třeba na pocitu ega.

V důsledku pocitu ega se zdá, že se Vědomí stává netečnou hmotou. Vzniká mysl a tělo. Protože je to však ve skutečnosti vědomí, zakouší teď samo sebe jako tělo, ale aniž by opustilo svou vědomou podstatu. Proto není toto stvoření (světa či těla) skutečné ani neskutečné.

Země je prázdnota, hory jsou prázdnota, pevné látky jsou prázdnota, světy jsou prázdnota, pohyb je prázdnota a i prožívání stvoření je prázdnota. Stvořený svět nevzniká ani nezaniká. V oceánu Vědomí jsou světy jako vlny na moři. Nejsou od moře oddělené, třebaže se tak jeví, vznikají bez jakékoli příčiny, a přece ve skutečnosti nevznikají ani nikdy nezaniknou. V neomezeném Vědomí je nemožné, aby nějaký objekt oddělený od tohoto Vědomí vůbec vznikl.

Jógíni a dokonalí mudrci udělají v jediném okamžiku ze světa prázdnotu a z prázdnoty svět pomocí magického prostředku zvaného vědomí. Existuje bezpočet světů i bezpočet stvoření, které tito siddhové v prostoru stvořili, ale všechno je to jen čiré neomezené Vědomí. A osvícení siddhové cestují z jednoho takového světa do druhého.

Žádný z těchto světů není oddělen od Vědomí, ač se tak jeví. Jejich vznik v neomezeném Vědomí je jen klam. Protože jsou chápány na základě pojmů a představ daného pozorovatele, jsou v souladu s těmito představami pozorovatelem zakoušeny. U jógínů jsou tyto představy silně oslabeny, proto nahlížejí Skutečnost a jejich tvrzení jsou blízká pravdě. Výroky ostatních jsou zabarveny jejich vlastními představami a podmíněnostmi mysli.

Ó Rámo, čas uvádí do pohybu světy a v nich i všechna smyšlená „já“, „ty“ a „oni“. Všechno je jediné čiré neomezené Vědomí, jež je nejvyšším klidem a mírem, nestvořeným a nezanikajícím. To je Bůh, to je Já. Jak a v kom vzniká touha a vše ostatní?

- ↑ -

VI.2.38

VASIŠTHA pokračoval:

Vědomí v sobě vidí vlastní Já jako svůj objekt. Ačkoli je stvoření považováno za dvojí – stvoření pocházející od Brahmy a stvoření pocházející z mysli jedince – je to ve své podstatě totéž, neboť obojí vzniká z Já, z neomezeného Vědomí. Uvědomění, které je s Vědomím spjato, způsobuje, že se představa stvoření jeví jakoby vně tohoto Vědomí. Není tudíž rozdíl mezi subjektivním a absolutním.

Každý z různorodých objektů v neomezeném Vědomí vzniká, v Něm existuje. Žádný není od Vědomí oddělen. V důsledku toho vznikají zážitky těchto objektů. Poněvadž subjektem i objektem zážitku je Vědomí, splyne objekt se subjektem jako voda s vodou a vznikne zážitek. Kdyby tomu bylo jinak, zážitek by tu nebyl, vždyť mezi dvěma kusy dřeva zážitek taky nevzniká. V objektu jsou přítomny základní prvky jako země, voda atd. V subjektu je navíc životní síla, mysl, džíva atd. Ale objekt a subjekt nejsou čiré Vědomí. Jsou to zdánlivá projevení vznikající ve Vědomí a jsou tudíž neskutečná. A protože to, co je neskutečné, nemá skutečnou existenci, pak je zřejmé, že jediné, co existuje, je Skutečnost, neomezené Vědomí, Brahman.

Když se člověk spící vedle tebe probouzí a jeho snové objekty se vytrácejí, ty tím nic neztrácíš. Pro člověka, jenž se pozvedl nad své ego, neznamená celý vesmír nic víc než stéblo trávy. Takový člověk není ve třech světech ničím přitahován a ani stav bohů pro něj neznamená víc než vlas na hlavě. Dualita a rozličnost jsou pro něj neskutečné a klamné.

Je-li celý svět v očích mudrce jen prázdnotou, jak by se v jeho srdci mohla objevit touha? Pro mudrce neexistuje ani rozdíl mezi životem a smrtí. Po pečlivém prozkoumání je jako neskutečné nahlíženo i tělo. Ustanou-li představy týkající se těla a světa, zmizí i mysl a zůstane jen Já neboli neomezené Vědomí.

Není-li tu dotazování a pátrání po podstatě Skutečnosti, objevuje se pocit ega. Pokud člověk podstatu Skutečnosti důkladně prozkoumá, pocit ega mizí a je tu čiré, neomezené Vědomí. Pak se mysl oprošťuje od rozdělování na subjekt a objekt a denní život se promění v život božský. Cokoli děláš a cokoli zakoušíš, se stane božským. Oproštěn od tužeb a iluze setrvávej ustálený v poznání Já. A poněvadž tu nejsou jiné podněty, nech své jednání řídit posvátnými texty.

- ↑ -

VI.2.39

VASIŠTHA pokračoval:

Kdo byl zbaven závoje nevědomosti a nemá žádné tužby, vyzařuje světlo čiré Inteligence. Všechny pochyby byly utišeny a on vyzařuje kolem sebe. Ten, kdo se setká s bytostí, která je oproštěná od všech pochybností a závislostí, je ovlivněn jejím světlem a očištěn.

Představa o tom, že objekty tohoto světa jsou skutečné, vychází z nevědomosti. Je-li tu pochopení, že objekty skutečné nejsou, kde by se vzala touha po objektech? I „stvoření“ a „osvobození“ jsou jen slova bez skutečného významu. Tento svět je Vědomí, neboť kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom chápat ani výrazy „já“ nebo „to“.

Skutečný klid a mír je dosažen až tehdy, když se člověk nedrží pocitu ega ani ničeho, co je s ním spjato, tedy ani například smutku. V hlubokém spánku nejsou sny a zároveň stav hlubokého spánku není zakoušen během snění. Podobně nemůže ve stejný čas existovat pocit ega, spolu s utrpením zrozeným z představy projeveného světa, a zároveň klid a mír pocházející z nirvány. To vše jsou ale jen představy. Ve skutečnosti tu není stvoření ani nirvána, hluboký spánek ani sny. Pokud je toto všechno zamítnuto, je tu skutečný klid a mír.

Zmatení a iluze nejsou skutečné a to, co není skutečné, neexistuje. Proto po důkladném zkoumání nic takového nenalezneme. To, co lze po důkladném zkoumání nalézt, je jediná pravá podstata, jež existuje sama o sobě a v níž není mnohost ani rozličnost. Pokud se člověk od své skutečné podstaty vzdaluje, je tu utrpení. Pokud však ve svém Já spočívá, je tu nejvyšší klid a mír.

Součástky, jako jsou mysl a smysly, fungují jen s pomocí dalších součástek, například světla či prostoru. Neomezené Vědomí neboli Já nedělá nic a není do činnosti nijak zapojeno. Kdo tento svět považuje za skutečný, nemá poznání Já. Pro něho jsme my „neskuteční“. Poněvadž je ve mně čiré uvědomění jediného kosmického Vědomí, i činnosti ve světě se mi jeví tak, že je nelze od tohoto Vědomí oddělit, podobně jako nelze oddělit pohyb od větru. Mysl nevědomého člověka vnímá mé tělo jako skutečné, ale pro mou osvícenou inteligenci je jeho fyzická existence stejně neskutečná, jako pro někoho, kdo právě spí. Můj vztah s nevědomým člověkem je také Brahman a existuje v Brahman. Ať je jeho vidění skutečnosti jakékoli, nemám s tím problém. Poněvadž je všechno tímto Brahman prostoupeno, já jakožto „já“ neexistuji. I tato slova vznikla jen kvůli tobě. V srdci toho, kdo poznal Pravdu, není touha po potěšení ani po osvobození. Osvobození, bohatství ani nic jiného nemá žádný význam pro toho, kdo je ustálen v pochopení, že „nejsem já a není svět.“

- ↑ -

VI.2.40, 41

VASIŠTHA pokračoval:

To, co si uvědomuje vnější formy i vnitřní psychické stavy, se nazývá Já nebo též svarúpa. Jestliže se rozvíjí přirozenost Já a ne-Já se oslabuje, pak v nastupujícím světle je svět chápán jen jako prožitek. Je-li člověk pevně ustálen v Já, pak projevený svět zmizí, stejně jako zmizí sen v hlubokém spánku.

Radovánky jsou nebezpečnou nemocí, příbuzní jsou omezením a bohatství neboli artha je zdrojem neštěstí neboli anarthy. S tímto poznáním by měl člověk spočívat v Já. Ne-Já je samsára a spočívání v Já znamená nejvyšší dobro. Člověk by měl sám o sobě být jako prázdný prostor Vědomí neboli čidákáša (čit-ákáša). Nejsem já, nejsem objekt, nejsem projevený svět. Jsem Brahman, nejvyšší klid a mír, jaký jsem poznal. Ó Rámo, ty si uvědomuješ své „já“ a „sebe“, ale já vidím jen nejvyšší klid a mír. Vědomí-Brahman nezná vědomí-stvoření a naopak, podobně jako snící člověk nezná hluboký spánek a ten, kdo spí hlubokým spánkem, zase neprožívá sny. Osvícený člověk vidí Brahman a svět jako stav bdění a stav snění. Zná všechno tak, jak to je.

Kde je sluneční světlo, tam je jistě i jeho zář. Se stejnou jistotou lze říci, že kde je zkušenost toho, že objekty světa postrádají svou podstatu, tam přichází duchovní probuzení. Jedinou skutečností je zde to, že v každé částečce bytí tancuje nejvyšší esence kosmického Vědomí. Kdo může změřit neměřitelné či omezit neomezené? Nádherný kosmický tanec, který před sebou vidíš, Rámo, je jen hra neomezeného Vědomí. Tak jako se spící člověk, jenž opustil stav hlubokého spánku, stává jevištěm na divadle snů, tak se Já, není-li ve stavu Poznání, stává semínkem či zárodkem projeveného světa. Rozjímej o Já a žij v bdělém stavu jako v hlubokém spánku, oproštěný od psychického utrpení.

Když je člověk duchovně probuzen a jeho bdělý stav se podobá hlubokému spánku, pak se jeho stav označuje jako svabháva neboli přirozenost Já. Tento přirozený stav vede k osvobození. Kdo je ustálen v Brahman a kdo nevidí rozdíl mezi Brahman a „svět“, ten žije v tomto světě bez toho, že by dělal rozdíl mezi subjektem, objektem a děním. Žije bez pocitu, že něco koná. V jeho očích se vše jeví tak, jak je, a není tu jednota ani různost.

Město, které si vytvoříme ve své fantazii, je jen představa, nikoli skutečné město. Projevený svět je jen projev či zdání, nikoli skutečný svět. Skutečností je neomezené Vědomí, Brahman.

- ↑ -

VI.2.42



Projevený svět z nevědomosti vzniká a s poznáním zaniká. Ale nic z toho nemá význam pro Skutečnost samu, která nevzniká ani nezaniká. Touto Skutečností je nedělitelné neomezené Vědomí a mimo Něj není nic. Vědomí jakoby prochází procesem rozlišení a rozdělení a uvědomuje se jako objekt. Tak se vytváří zdánlivé rozdělení a částečná znalost, jež je nevědomostí. Toto uvědomění je neomezenému Vědomí vlastní, ale nelze je od Vědomí oddělovat.

Rozdíl mezi světem a Bohem neboli Pánem světa je falešný, je jen v označení. V nedělitelném neomezeném Vědomí postrádá takové dělení svůj význam. V důsledku iluzorních představ času a prostoru se někde v nějakou chvíli objeví zlato ve formě zlatého náramku a podobně ve Vědomí vzniká představa stvoření. A jestliže dualita ve skutečnosti neexistuje, pak ztrácí význam i zkoumání příčinného vztahu mezi Stvořitelem a jeho stvořením.

Je-li To, co existuje, nazíráno tak, jak je, tedy jako nedělitelné Vědomí, pak mizí projevený svět. Setrvej pevně ustálený a nepohnutý jako skála v pochopení této Pravdy a ve světě jednej jako inteligentní bytost. Všemi svými spontánními činy, zážitky i svým poznáním uctívej Já, jež je nejvyšším Bohem. Budeš-li takto uctívat Já, obdaří tě požehnáním duchovního rozvoje. V porovnání s tím nemá význam uctívat bohy, jako jsou Rudra nebo Višnu. Je-li Já, jež je nejvyšším Bohem, uctíváno prostřednictvím sebekontroly, zkoumání podstaty Já a satsangy, společnosti mudrců, obdařuje potom konečným osvobozením zvaným mókša.

Vnímání Skutečnosti je nejlepší formou uctívání. Jestliže Bůh existuje jakožto Já, jen hlupák by uctíval něco jiného. Říká se, že svaté poutě, uctívání bohů a odříkání přinášejí své požehnání, jsou-li prováděny s vivékou neboli schopností rozlišovat. Vivéka je v tom všem to nejdůležitější. Nestačilo by tedy uctívat Já prostřednictvím samotné vivéky? S tímto poznáním opusť vědomí těla a s ním obavy, strach, zoufalství, radost i bolest. Poznání nám ukazuje Vědomí jako Já, ale bez objektů, jakým je například tělo. A toto Vědomí vstupuje do stavu nejvyššího klidu a míru, jenž je nepopsatelný. Snažit se ho popsat či ukázat znamená ho zničit. Být uspokojen poznáním získaným z posvátných textů a považovat se za osvíceného je stejně plané jako obrazová představivost člověka, který je od narození slepý. Je-li tu pochopení, že objekty nejsou skutečné a že Vědomí není objektem poznání, pak je tu osvícení, jež překračuje všechny popisy.

- ↑ -

VI.2.43

VASIŠTHA pokračoval:

Ten, kdo je oproštěn od horečky nevědomosti a má srdce klidné v důsledku poznání Já, se nenechá zlákat radovánkami a potěšením. Dost již bylo řečí o poznání a moudrosti. Jsou to jen slova a slovy vyvolané představy, které s pravdou nemají nic společného. Nirvána neboli osvobození znamená nezakoušet pocit ega. To je třeba jasně pochopit.

Tak jako člověk probuzený ze snu nemá z objektů, jež ve snu viděl, žádné potěšení, tak pro nás neplyne žádné potěšení z objektů projeveného světa. Podobně jako se v tmavém lese zjevují upíři a skřeti, tak v temnotě nevědomosti vzniká všech čtrnáct světů. Jestliže pátráme po pravdě, zjistíme, že žádní upíři a skřeti v lese nebyli. A pokud prozkoumáme skutečnost ohledně čtrnácti světů, budou všechny světy nahlíženy jako jediné čiré Vědomí. Objekty neexistují nezávisle, a proto nemohou být skutečné. Jsou prostoupeny Vědomím jakožto subjektem. Avšak protože tu není žádný objekt, vzhledem k němuž by se Vědomí dalo považovat za subjekt, lze říci, že Vědomí jako subjekt neexistuje. Existuje Něco, co nelze nijak popsat.

Setrvávej jako čiré Vědomí a napájej se esencí poznání Já. Spočívej v zahradě nirvány neboli osvobození, oproštěn od všech pochybností. Proč vy lidé bloudíte v lese samsáry, který postrádá jakýkoli základ? Ó vy pomýlení, nehoňte se ve světě za přízraky nadějí a tužeb po štěstí. Za každým potěšením se skrývá bolest. Proč nevidíte, že potěšení je příčinou vašeho konce? Nenechte se ošálit iluzí projeveného světa. Tuto iluzi dobře prozkoumejte a poznejte. Pak spočinete ve vlastním Já, jež je bez počátku a bez konce.

Nevědomý člověk považuje samsáru za Skutečnost. Ale samsára ve skutečnosti vůbec neexistuje. Pravdou je To, co existuje, odmítneme-li toto zdání. Ale To je beze jména! Jako silný lev dokáže rozbít klec, v níž je vězněn, tak i ty rozbij klec nevědomosti, osvoboď se z ní a povznes se nad to všechno. Osvobození znamená zanechat představ „já“ a „moje“. Nic jiného osvobozením není. Osvobození je klid a mír. Osvobození je zánik všech sklonů a podmíněností. Osvobození je oproštění se od všeho tělesného i duševního utrpení.

Nevědomý člověk a mudrc nevidí tento svět ve stejném světle. Pro toho, kdo získal poznání Já, se svět nejeví jako samsára, ale jako jediné neomezené a nedělitelné Vědomí. Člověk poznání je probuzen do něčeho, co pro nevědomého člověka vůbec neexistuje. A to, co je skutečné pro nevědomého člověka, není skutečné pro mudrce.

VASIŠTHA pokračoval:

Tak jako člověk od narození slepý „vidí“ svět ve svých snech a nevidí nic v hlubokém spánku, tak zakouší svět ten, kdo poznal Pravdu. Oheň touhy byl uhašen a jeho srdce i mysl jsou klidné. Poněvadž je mysl takového člověka oproštěna od náklonností, je ve stavu dokonalého klidu a rovnováhy, i když právě „neprovádí meditaci“. Není-li výpusť rybníka otevřená, zůstává hladina klidná a neporušená.

Objekt znamená činnost mysli projevenou navenek a činnost mysli je vjem vytvořený rozumem v důsledku vnímání objektu. Tatáž voda teče v různých potocích či řekách pod různými jmény, dokud nedosáhne oceánu, a totéž jediné Vědomí je jak rozličnými objekty, tak k nim příslušející činností mysli. Objekt a činnost mysli jsou neoddělitelné. Není-li tu jedno, zaniká i druhé. Ani jedno nemá základ, a jakmile je obojí pryč, je tu klid a mír. Člověk Poznání se vzdává obojího a přitom nic neztrácí, neboť „objekt“ a „mysl“ jsou jen slova, za nimiž nic není. To co skutečně existuje, je neomezené Vědomí.

To, co nevědomý člověk považuje za skutečné, jako například čas, prostor či hmotu, to pro člověka Poznání neexistuje. Tak jako dospělý člověk nevidí iluzorní skřítky, které stvořila bojácná mysl dítěte, tak člověk Poznání nevidí projevený svět. Ale nevědomý člověk považuje za nevědomého a neznalého právě člověka Poznání.

Ó Rámo, nenech se zatáhnout do představ ohledně hmoty a mysli, neboť takové představy jsou falešné. Spočívej ve svém Já. Tak jako semínko vyraší a promění se v různé části stromu, tak na sebe Vědomí převezme všechny zdánlivé „formy“. Jakmile formy či objekty zmizí, To, co zůstává, je nepopsatelné. Pokud to označíme jako „Vědomí“, i v tom už je omezení.

Hmota a mysl znamená totéž a obojí je neskutečné. Nechal ses oklamat falešným projevením. Poznání Já tuto iluzi rozptýlí. Jak poznání Já, tak zánik projeveného světa, obojí je známkou moudrosti, označované jako bódhana neboli probuzení. Na druhou stranu pocit ega objevující se v přítomnosti touhy, vede k utrpení.

Celý strom, od kořenů po větve, listy, květy a plody, je jen jeden a tentýž strom. Podobně je Vědomí všechno, je nedělitelné a neměnné. Zmrzne-li máslo ghí, je tvrdé jako kámen. Podobně může „zamrznout“ i Vědomí do hmoty. V neomezeném, neměnném a nepodmíněném Vědomí však taková proměna ve skutečnosti neexistuje, neboť podmíněnost je jen klamná představa, která se rozplyne v srdci člověka, jenž dosáhl poznání Já a oprostil se od iluze světa i pocitu ega.

- ↑ -

VI.2.44

VASIŠTHA pokračoval:

Nyní ti popíšu strom zvaný samádhána neboli vyrovnanost, který vyrůstá v lese zvaném srdce mudrce.

Semínkem tohoto stromu je odklon od světa, ať už k němu došlo samo od sebe, nebo na základě zážitku utrpení. Mysl je pro semínko půdou, jež je kypřena dobrými skutky, dnem i nocí zavlažována správnými postoji a živena cvičením pránájámy. Je-li člověk sám o samotě v lese zvaném Poznání, padne samo od sebe na půdu zvanou mysl semínko zvané samádhi, semínko odvrácení se od světa. Moudrý muž by se měl neustále snažit semínko samádhi neboli semínko meditace uvážlivě zalévat a živit.

Je třeba, aby člověk vyhledal společnost mudrců, jež jsou opravdoví, přátelsky ho přijmou a přejí si jeho skutečné dobro. Pak by měl člověk semínko samádhi zalévat tím, že bude naslouchat svatým textům a o jejich slovech přemýšlet a rozjímat. Svaté texty ho naplní Poznáním, čistým a chladivým jako nektar, a dovedou ho k dokonalé vnitřní prázdnotě. Moudrý člověk si je dobře vědom vzácného semínka samádhi, jež padlo na úrodnou půdu mysli, proto o něj pečuje a zalévá jej svým odříkáním, dobročinností a dalšími prostředky.

Jakmile semínko meditace vyklíčí, je třeba jej klidem podpořit a svou spokojeností ochránit před ptactvem tužeb, připoutanosti k rodině, pýchy či chamtivosti. Smetí neklidu způsobeného radžasem je třeba vymést koštětem dobrých a láskyplných skutků. A temnota nevědomosti způsobená tamasem musí být odstraněna světlem pravého pochopení.

Půdu, v níž je semínko zaseto, můžou zasáhnout a zničit blesky zvané pýcha a hromy zvané honba za potěšením. Proti nim je třeba bránit se trojzubcem pranavy, tedy rozjímáním o významu ÓM (slabika ÓM je přepisována též AUM a tři hlásky jsou například symboly minulosti, přítomnosti a budoucnosti – pozn. L.V.), dále šlechetností, soucítěním, džapou, odříkáním a sebeovládáním. Je-li semínko ochráněno, vyroste do poznání a s poznáním se půda mysli celá rozzáří. Ze semínka nejprve vyraší dva listy, jedním je studium svatých textů a druhým satsanga, společnost mudrců. Brzy poté se vytvoří kůra zvaná spokojenost a míza zvaná nezaujatost či neutrálnost mysli. Jestliže déšť posvátných textů výhonek pravidelně svlažuje, stane se z něj zanedlouho strom s mohutnými kořeny. A ten již nelze snadno vyvrátit, ani když jím cloumají opice zvané rága-dvéša neboli touha a odpor. Na stromě se do široka a do daleka rozpínají větve čistého poznání. Dalšími větvemi, které na stromě vyrostou, je-li člověk pevně ustálen v meditaci neboli v dhjáně, jsou jasné vidění, pravdivost, odvaha, nezastřené porozumění, vyrovnanost, klid, přátelství, soucítění i věhlas.

VASIŠTHA pokračoval:

Strom meditace skýtá chladivý stín, v němž zanikají všechny touhy a končí utrpení. Tento svěží stín sebeovládání se meditací dále rozšiřuje a podporuje tak stálost mysli.

Divoká zvěř zvaná mysl prodírající se divočinou nesčetných představ, pojmů a předsudků, se nakonec dostane na správnou cestu a nalézá pod stromem své útočiště. Tuto zvěř mysli pronásleduje mnoho nepřátel. Zvěř se ve snaze o svoji záchranu pokouší ukrýt v trnitém houští zvaném tělo a toto úsilí vyčerpává její energii. Divá zvěř mysli, potulující se sem a tam v lese samsáry, je sužována prudkým větrem zvaným vásaná neboli podmíněnosti a spalována žárem svého ega. Podstupuje tak nekonečná trápení.

Zvěř mysli není nikdy spokojena s tím, co dostane. Její touhy se násobí a ve snaze je uspokojit zachází stále dál a dál. Je připoutána k mnoha bodům potěšení, jako například k ženě a dětem, a neustálou starostí o ně se vyčerpává. Je chycena v síti bohatství a snaží se osvobodit. V boji stále prohrává a odnáší si z něho četná zranění. Je unášena do dáli proudem tužeb a pronásledována nemocemi a neduhy. Je lapena rozličnými smyslovými zážitky a zmatena střídavým vzestupem do nebeských výšin či pádem do pekel. Je zasahována a zraňována kameny zvanými proměny mysli či balvany zvanými zlé vlastnosti. Pomocí rozumu vyvinula různé způsoby chování, které měly být lékem na všechny neduhy a zranění, avšak žádné nejsou dost účinné. Schází jí poznání Já, schází jí poznání neomezeného Vědomí.

Zvěř mysli je ve svém vnímání ochromena jedovatým dechem hada zvaného honba za světským potěšením. Je spalována ohněm zloby a usychá obavami a starostmi. Je pronásledována tygrem chudoby. Upadá do jámy připoutanosti a lpění a její srdce zlomilo zklamání způsobené vlastní pýchou.

Nakonec se zvěř zvaná mysl dostane do určitého bodu, kdy se od toho všeho odvrací a nalézá útočiště ve stínu výše popsaného stromu samádhi, stromu meditace, a zde kol dokola září jasným světlem. Nejvyšší klid a blaženost nelze získat za jiných podmínek, než je nepodmíněný stav Vědomí. A takového stavu se dosahuje pouze ve stínu stromu samádhi, stromu dhjány, stromu meditace.

- ↑ -

VI.2.45

VASIŠTHA pokračoval:

Pod tímto stromem nachází zvěř mysli klid, je spokojená a nemá proč odcházet jinam. Po nějakém čase vydá strom samádhi ovoce, jímž je odhalení nejvyššího Já. Když zvěř zvaná mysl spatří toto ovoce na stromě nad sebou, vzdá se jiných cílů a snaží se vylézt na strom, aby ovoce ochutnala. Jakmile se na strom dostane, zanechává světských způsobů myšlení a život dole už ji nezajímá. K tomu, aby byla schopna dosáhnout na ovoce stromu samádhi, musela se zbavit předchozích návyků, podobně jako se had zbavuje staré kůže. Vyvstane-li myšlenka z minulosti, jen se zasměje své bývalé nevědomosti a hlouposti. Tím, že se zbavila chamtivosti a zloby, sídlí na stromě meditace jako císař.

Den za dnem se její touhy zmenšují. Neodmítá to, co přichází samo od sebe, a netouží po tom, co nemůže získat. Obklopuje se učením svatých textů, pojednávajícím o neomezeném Vědomí či nepodmíněném Bytí. Uvědomuje si své předchozí stavy nevědomosti a usmívá se. Vidí svou ženu a děti a usmívá se, jakoby šlo o příbuzné z předchozích životů nebo postavy viděné ve snu. Všechny činnosti založené na připoutanosti, odporu, strachu, domýšlivosti, pýše či beznaději se jí jeví jako dětská hra. Na pomíjivé světské zážitky pohlíží s úsměvem, neboť ví, že jsou jako zážitky pomatence.

Je-li zvěř zvaná mysl ustálena v tomto jedinečném stavu, neprožívá obavy ani starosti ohledně rodiny a dětí. Osvíceným pohledem nazírá To jediné, co existuje, tedy Skutečnost, v Tom jediném, co existuje, tedy v neomezeném Vědomí. S plným soustředěním dosahuje stromu samádhi. Raduje se i z toho, co dříve považovala za neštěstí. Zapojuje se do činností, jež jsou nezbytné, jako by byla právě pro ně zrozena, a pak se opět vrací do stavu rozjímání. A přitom pochopitelně hledá, jak být ve stavu samádhi neustále. Je oproštěna od pocitu ega, ale protože dýchá stejně jako druzí, zdá se, že pro pocit ega žije. Neprožívá nadšení ani v případě potěšení, která přicházejí sama od sebe. Její srdce se od všech potěšení odvrací. Je naplněna a žádná světská činnost či touha ji neláká. Kdo jen ví, v jakém stavu se nachází! Ocitá se stále blíže plodu mókša neboli osvobození. Nakonec se zříká i rozumu, buddhi, a dosahuje nepodmíněného Vědomí.

VASIŠTHA pokračoval:

Dosažením nejvyššího stavu se nazývá to, když se člověk vzdá představ o existenci objektů a spočine ve vlastním čirém Já. Je-li pryč rozdělenost, zůstává pouze to, co je nedělitelné. Je to čiré, jediné, bez začátku a bez konce a nazývá se to Brahman. Kdo se vzdal touhy po bohatství, rodině a světských objektech, spočívá v nejvyšším Já. Pokud zmizí oddělenost mysli od neomezeného Vědomí, pak se jakákoli rozdělenost rozplyne v prázdnotě. Poté člověk existuje v nejvyšším Bytí podobně jako nevytesaná postava v kusu mramoru.

Nevědomý člověk nemůže meditovat a nepovažuje to ani pro sebe za něco žádoucího. Osvícený člověk je vždy ustálen v Já! Osvíceným člověkem je ten, koho nezajímají smyslové objekty, což pro nevědomého člověka není možné. Jakmile je uvědomění si objektu pochopeno jako čiré Vědomí, jež je věčné, říká se tomu samádhána, stav vyrovnanosti. Mysl je ve stavu zvaném samádhána, jestliže subjekt splývá s objektem. Spočinutí v Já způsobí to, že se v člověku vytrácí zájem o objekty. Nevědomost je naopak pohyb směrem k objektům. Takový pohyb se pochopitelně děje jen u nevědomých jedinců. Nikdo z těch, kteří okusili sladkost nektaru, nemá zájem o hořkost světských objektů. Proto meditace u mudrce přichází zcela snadno a přirozeně. Nejsou-li tu touhy, Já neodchází. A pokud se mysl rozšíří a obsáhne celý vesmír, Já také neodchází. Jedno je jisté, dokud člověk nedosáhne poznání Já, je třeba usilovat o samádhi. A ten, kdo se ustálil v samádhi, je Brahman v lidské podobě. Chvála mu!

Nezajímá-li se člověk o objekty, pak ho v meditaci nemohou vyrušit ani bohové. Člověk by měl rozvíjet pevnou a neochvějnou meditaci neboli vadžra-dhjánu za pomoci svatých textů, společnosti mudrců a meditace. Nevědomost nemůže být rozptýlena polovičním poznáním, podobně jako člověka nezahřeje to, že sedí v blízkosti obrazu, na němž je namalován oheň. Nevědomý člověk vidí svět jako hmotnou skutečnost, mudrc ho vidí jako Vědomí. Pro mudrce neexistuje pocit ega ani svět. Mudrc vidí svět jako nepopsatelnou krásu. Pro nevědomého člověka je svět jako suché dřevo a kamení. Osvícený člověk vidí svět jako jediné Já, nevědomý člověk nikoli. Nevědomý člověk se zapojuje do nekonečných sporů. Osvícený člověk je ke každému přátelský. Turíja či samádhi je přirozený stav, který existuje během stavů bdění, snění i hlubokého spánku a těmito stavy prostupuje. Podmíněnost znamená mysl a mysl či podmíněnost zaniká, jakmile je důkladně prozkoumána.

- ↑ -

VI.2.46

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile je získáno ovoce nejvyšší Pravdy a přichází osvobození, uvědomění jakoby přestalo existovat, neboť mysl je nejvyšší Pravdou pohlcena. Zvěř mysli pak ztratí svoji vlastnost být zvěří (být myslí), podobně jako zhasne lampa, když v ní dojde olej. Zůstane pouze nejvyšší Pravda, nejvyšší Skutečnost. Mysl, která získala ovoce meditace, jímž je poznání Já, je pevná jako hromoklín, vadžra. Pohyb a neklid, pro mysl tak charakteristické, jsou pryč a nikdo neví, kam se poděly. Osvícení zůstává jakožto čiré Vědomí bez neklidu a rozdělenosti.

V tomto stavu samy od sebe odpadnou všechny touhy, a zůstává sama meditace, která již nevyžaduje žádné úsilí. Dokud tu není pochopení Brahman, nemůže člověk spočinout v Já. Do té doby je nemožné pouhým přemýšlením o Já dosáhnout meditace. Jakmile je dosaženo nejvyšší Pravdy, mysl odchází kdoví kam a vásaná, karma, radost i smutek mizí kdoví jak. Jógín se pak nalézá ve stavu nepřetržité meditace, je ustálený pevně jako skála v neochvějné meditaci, neochvějném samádhi, zvaném vadžra samádhána.

Jestliže se jógín nezajímá o potěšení a jeho smysly jsou v klidu a pod kontrolou, jestliže ustal pohyb mysli a jógín blaženě spočívá v Já, co jiného lze udělat pro samádhi? Pokud jógín v důsledku toho, že u něj zmizely sklony a podmíněnosti mysli, nevnímá svět jako objekt pozorování, pak mu nezbývá nic jiného, než setrvávat ve vadžra-samádhi, v neochvějné meditaci, jakoby ho k tomu nutila nějaká síla. Jeho mysl nic nevyruší. Je-li mysl v klidu, protože poznala Skutečnost, a světské objekty ji nezajímají, pak je tu samádhi a nic jiného. Odmítnutí světských radovánek znamená meditaci. Dojde-li meditace naplnění, je pevná jako diamant, je vadžrasára. To je pak stav dokonalého Poznání, označovaný jako nejvyšší stav neboli nirvána.

Je-li tu touha po potěšení, jaký význam má to, čemu se říká meditace? A jaký význam má to, čemu se říká meditace, pokud tu taková touha není? Je-li tu úplné Poznání a zároveň nezájem o potěšení, pak zcela přirozeně a bez jakéhokoli úsilí následuje nepodmíněné Vědomí a nirvikalpa samádhi. Ten, koho neovládá touha po potěšení, se nazývá sambuddha neboli plně osvícený. Plné osvícení přichází tehdy, je-li zanecháno honby za potěšením. Kdo spočívá v Já, nezakouší touhy. Touha po zážitcích potěšení vzniká jen tehdy, je-li tu pohyb směrem od Já. Studium svatých textů či provádění džapy a dalších cvičení končí tím, že člověk vstoupí do samádhi. A po dosažení samádhi člověk studuje svaté texty či provádí džapu a jiná cvičení. Ó Rámo, spočívej neustále ve stavu nirvány.

- ↑ -

VI.2.47

VASIŠTHA řekl:

Jestliže člověka stíhají problémy a trápení světské existence a on je tím vším už znaven, začne hledat útočiště. Popíši ti jednotlivé stupně, jejichž prostřednictvím takový člověk dosáhne klidu a míru. Člověk buď z náhlého popudu nebo bez něj zanechá světského snažení, tedy touhy po bohatství a po potěšení, a vyhledá útočiště ve společnosti moudrých lidí. Špatné společnosti se na dálku vyhne.

Blaženost, jež vzniká ve společnosti světců, se nedá porovnat s žádnou jinou blažeností. Povaha světce je klidná a mírná a jeho jednání čisté. Být v jeho blízkosti tudíž podporuje klid a dobro v každém, kdo tyto kvality hledá. V přítomnosti světce člověk ztrácí strach a obavy, zbavuje se špatného chování a narůstá v něm čistota. Ani přízeň a milost, kterou člověk přijímá od bohů a andělů, nelze porovnat s neomezenou láskou, kterou kolem sebe šíří mudrci a světci.

Pokud se člověk zapojí do správných činností, jeho rozum spočívá v klidu a jako dokonalé zrcadlo odráží skutečnost. Tvrzení svatých textů dostávají jasný smysl. Moudrý člověk vyzařuje poznání a dobro. Hledá možnost, jak se osvobodit z klece nevědomosti, proto se odvrací od radovánek a dosahuje ničím nepodmíněné blaženosti.

Toužit po potěšeních je velmi nešťastné. Každé potěšení vytváří v srdci člověka znepokojení a neklid, proto se ho moudrý člověk snaží vystříhat a je rád, když se do situací přinášejících potěšení nedostává. Mudrci a jogíni moudrého člověka vyhledávají, avšak on nijak nepřeceňuje to, když ho obdaří nějakou znalostí či psychickou silou. Moudrý člověk se uchyluje do společnosti osvícených bytostí a v jejich přítomnosti se noří do hloubky posvátných textů. Pozvedat druhé na svoji úroveň je přirozeností osvícených bytostí.

Moudrý člověk postupně opouští všechny sobecké činnosti i snahy o získání bohatství a potěšení. V rámci sebeobětování a dobročinnosti se všeho vzdává. Ó Rámo, pamatuj, že ani peklo není tak bolestné jako utrpení plynoucí ze sobecké činnosti. Majetek a bohatství jsou zdrojem nekonečného neštěstí, úspěch je nepřízní osudu, zážitek potěšení je chronickou nemocí. Ale zvrácený rozum to vše chápe špatně. Nejúčinnějším lékem, nejlepším posilňujícím prostředkem i největším štěstím na tomto světě je spokojenost. Spokojené srdce je připravené k osvícení. Nejprve se odvrať od světských požitků, poté vyhledej společnost mudrců neboli satsangu, prozkoumej pravdu svatých textů, vypěstuj si neutrálnost a nezájem o požitky a dojdeš k nejvyšší Pravdě.

- ↑ -

VI.2.48

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li mysl ustálena ve společnosti světců a v nezaujatosti, je-li tu v důsledku studia posvátných textů nezájem o požitky a potěšení, neznamená majetek pro člověka víc než suchý trus a člověk po něm netouží. Takový člověk jedná s příbuznými a přáteli jako se souputníky na cestě a ve vhodnou chvíli jim poslouží. Nepřitahují ho zahrady potěšení, svatá místa, odloučenost ani vlastní domov. Netouží po zábavě s přáteli ani po rozpravách o svatých textech a ničemu z toho příliš času nevěnuje.

Spočívá v nejvyšším stavu. Nejvyšší stav je To, co je. Rozličnost je způsobena nevědomostí, ale nevědomost je smyšlená a ve skutečnosti neexistuje! Kdo je jako socha, kterou nic nevzruší, pevně ustálen v Já, toho nemohou smyslové objekty vyvést z míry. Může tu dál být „Já“ a „svět“, čas a prostor, poznání a prázdno, ale ten, kdo poznal Skutečnost, je nezakouší. Člověk by se měl klanět tomu, jehož osobnost je oproštěná od radžasu neboli neklidu a nečistoty, kdo překročil i sattvu, čistotu, v němž není avidjá, temnota nevědomosti. Člověk by měl vzdávat poctu tomu, jenž je Sluncem v lidské podobě. Stav mudrce, který překročil veškerou rozdělenost a jehož mysl se stala ne-myslí, je mimo jakýkoli popis. Dnem i nocí uctívá Boha a ten ho obdařuje nejvyšším stavem nirvány.

Bůh není vzdálen ani není nedosažitelný. Bohem je osvícené Já člověka. Z Něj všechny věci pocházejí a k Němu se vrací. Vše se mu klaní a uctívá ho po všechny časy všemi možnými způsoby. Boha těší, že je různými formami po všechna zrození někým uctíván. A Já, jež je tím potěšeno, vysílá svého posla, přinášejícího člověku vnitřní probuzení a osvícení.

Tímto poslem je vivéka neboli schopnost rozlišování (skutečného od neskutečného – pozn. L.V.). Přebývá v jeskyni srdce člověka. Je to poznání, které člověku, jenž je omezen nevědomostí, přináší postupné probouzení. Tím, kdo je probouzen, je vnitřní Já, nejvyšší Já, jehož „jméno“ je ÓM. Je to všudypřítomné Bytí a svět jakoby byl jeho tělem. Patří mu všechny hlavy, ruce, oči i cokoli dalšího. Těší ho džapa, nesobecká činnost, uctívání, studium i ostatní praktiky. Jakmile je pomocí vivéky probuzeno Já, je tu vnitřní nerozdělenost, mysl se vytrácí a džíva mizí s ní. V bezútěšném oceánu samsáry je vivéka jediným plavidlem, na němž lze tento oceán přeplout.

Uctívá-li člověk nejvyšší Já jakýmkoli způsobem, který si osvojil, je Já potěšeno a obdaří člověka poslem, jímž je schopnost rozlišování. Za pomoci společnosti světců, studia svatých textů a osvícení přibližuje vivéka džívu k čirému, původnímu stavu člověčenství.

- ↑ -

VI.2.49

VASIŠTHA pokračoval:

Pokud je vivéka neboli schopnost rozlišování posílena a potvrzena a pokud zmizí nečistoty podmíněností, září svatý muž neobyčejným světlem. Vnitřní představy i vnější vjemy světa se pro něho vytrácí. Ve skutečnosti se však neztratí nic, neboť vše bylo zrozeno z nevědomosti, jež není skutečná. Svět je pouhé zdání, není hmotný ani tělesný, není ne-já. Tyto znaky nejsou skutečné. Svět ani prázdno nejsou skutečné. To, co tu je, je samotné Brahman a samotné Brahman se tu i projevuje.

Svět není hmotný a prázdno není vidět. Mysl nic nevysvětluje. Zbývá jen Pravda, Skutečnost, jež je nepopsatelná, ale není to nebytí. Rozum je vyveden z míry protichůdnými tvrzeními, ale je-li Pravda vhodnými metodami prozkoumána, je pochopena a uskutečněna. Tomu, jehož inteligence byla probuzena, se říká znalec Pravdy. Znalec Pravdy je ustálený v neduálním Vědomí a svět jako „svět“ nevnímá.

Projevený svět vzniká jen tehdy, když neomezené Vědomí vidí samo sebe jako objekt. Je lépe, pokud to nenastane. Ale když k tomu dojde, svět se projeví a zhmotní. Uvědomění si hmoty je mysl a mysl se spojí s tělem. Ale to vše jsou jen pojmy, představy či slovní popisy a takové dělení je jen verbální a smyšlené. Vědomí neboli Já se nikdy nestává objektem ani hmotou. Je-li člověk ustálen v poznání Já, pak i „vědomí“ a „nevědomí“ jsou jen slova postrádající smysl.

Hmotné tělo vzniká z jemnohmotného mentálního těla v důsledku setrvávajících myšlenek. Hmota je neskutečná. Stále opakovanou myšlenkou „jsem zmatený a pomýlený“ se člověk pomýleným stává. Pochopením, že „nejsem pomýlený“, získává člověk psychickou vyrovnanost. Je-li sen pochopen jako sen, člověk jím nemůže být oklamán. Tak jako se jemné tělo v důsledku opakovaného a vytrvalého smýšlení stane hmotným fyzickým tělem, může se správným pochopením celý proces otočit zpátky. Člověk by měl neustálým správným rozjímáním vést coby džíva své jemné mentální tělo ke skutečnému stavu a poté jít dál k Brahman.

Dokud hmota a mysl, tedy hmotné a jemnohmotné, nejsou pochopeny jako jediné neomezené Vědomí, měl by se moudrý hledající snažit oboje pročišťovat a hledat jejich skutečnou přirozenost. Tím, kdo je ustálen v poznání Já, neotřese ani největší neštěstí – ani oheň a síra či pukající země, ani potopa, jež všechno smete. Ten, kdo je obdařen nejvyšší nezaujatostí, prožívá vadžra samádhi neboli samádhi pevné jako diamant. Vnitřní klid plynoucí z nezaujatosti nelze srovnat s klidem, který přichází v důsledku odříkání a askeze.

- ↑ -

VI.2.50

VASIŠTHA pokračoval:

Všechny rozličné bytosti, které lze v deseti směrech nalézt, můžeme rozdělit do následujících skupin. Některé se nachází ve stavu snového bdění, jiné ve stavu bdění zrozeného z představ, další ve stavu čistého bdění, jiné ve stavu dlouhého či pokračujícího bdění, některé ve stavu hmotného bdění, některé ve stavu bdělého snu a zase jiné jsou ve stavu ustupujícího bdění.

Ó Rámo, v jistém z předchozích vesmírných cyklů, v jedné části stvořeného světa zůstaly některé bytosti živé, ale ve stavu spánku. Sny, které se jim zdají, jsou tím, co se projevuje jako tento vesmír. Jsou ve stavu tak zvaného snového bdění a my všichni jsme postavami v jejich snu. Protože je jejich sen velmi dlouhý, jeví se nám to jako skutečný bdělý stav. A ti, kdo spí, jsou v tom všem stále džívové. Protože Vědomí je všudypřítomné a vševědoucí, všechno existuje všude. Proto existujeme jako snové objekty těchto prvotních spících bytostí.

Pokud v tomto snovém světě jedinec odmítne iluzi, je osvobozen, v opačném případě se začne považovat za jiné tělo v souladu s představou, kterou o sobě má. A jedinec zakouší projevený svět, který jeho představou vzniká.

V jistém z předchozích vesmírných cyklů, v jedné části stvořeného světa žily některé bytosti v bdělém stavu a zakoušely představy, podle nichž vznikla rozličná stvoření. Tyto bytosti jsou ve stavu bdění zrozeného z představ. V důsledku trvalosti představ jsou v nich tyto bytosti pevně ustáleny. I když představy ustanou, pokračují v existenci kvůli svým vlastním minulým představám.

Ti, kteří vznikli na počátku v rozpínajícím se vědomí Brahmy, kdy nebyl hluboký spánek ani sny, přebývají ve stavu čistého bdění. Když pokračují v existenci v dalších vtěleních, jsou ve stavu dlouhého či pokračujícího bdění. Pokud jsou v hmotném stavu vědomí, který je nevědomím, nazývá se to stav hmotného bdění.

Ti, kteří naslouchali svatým textům a nahlížejí na bdělý stav jako na sen, jsou pak ve stavu bdělého snu. Jsou-li plně probuzeni a spočívají-li v nejvyšším stavu, jejich vnímání světa v bdělém stavu přestává být hmotné a v takovém stavu ustupujícího bdění dosahují stavu turíja, čtvrtého stavu vědomí.

Je sedm stavů, v nichž různé bytosti existují. Ale stejně jako sedm oceánů je tvořeno stejnou vodou, i těchto sedm stavů je jen jediným oceánem Vědomí.

- ↑ -

VI.2.51

RÁMA se zeptal:

Ó Pane, jak vzniká stav čistého bdění a jak vůbec mohou bytosti v tomto stavu bez příčiny a záměru existovat?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, bez příčiny není ani následek. Proto stav čistého bdění nevzniká, stejně jako nevzniká zbytek tohoto zdánlivého stvořeného světa. Nic nevzniká a nic nezaniká. Takové popisy jsou tu jen kvůli poučení.

RÁMA se znovu zeptal:

Kdo tvoří tělo i mysl a klame všechny bytosti pouty zvanými náklonnost či přátelství?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, nikdo nikdy těla nevytváří a nikdo nikdy bytosti neklame. Vědomí je věčné a bez počátku a samo existuje jakožto všechny rozličné bytosti. Mimo Vědomí neexistuje nic, i když se Vědomí zdá být vně sebe sama. I projevení vzniká v sobě samém, tak jako rostlinný klíček v semínku. Tento vesmír existuje ve Vědomí, podobně jako existuje figurka v kusu mramoru. A jako se šíří vůně květiny, tak se Vědomí, jež je všude, uvnitř i vně, rozprostře v prostoru a čase coby projevený svět. A „onen svět“ je také samo Vědomí. Ať už jsou pryč podmíněnosti a sklony mysli, které onen svět vytvářejí. Opustíme-li představu onoho světa, kde by se tu onen svět vzal?

Já samo o sobě je skutečné a je prosté jakýchkoli představ, tedy i představ prostoru a času. Já není prázdno. Tuto Pravdu pochopí jen ti, kteří se ustálili v nejvyšším stavu, ne ti, kteří setrvávají v pocitu ega. Pro toho, kdo pochopil Pravdu, představuje čtrnáct světů jeho vlastní končetiny. Z pohledu takového člověka přestává existovat rozdíl mezi stavem snění a stavem bdění. Je-li projevený svět chápán jako čiré Vědomí, stává se podobným snu. Tak jako všechno, co je hozeno do ohně, se stává jedním popelem, tak v ohni Poznání se všechny stavy a všechny světy stanou Jednotou.

Jakožto hmotný vesmír se projevuje samotné Vědomí. Je-li toto pochopeno, končí víra v existenci hmoty a s tím mizí i touha hmotu vlastnit. Člověk pak spočívá ve vnitřním klidu a míru. Jestliže je Já pochopeno ne jako svět a ne jako nicota, všechno zůstává takové, jaké skutečně je. Mudrc, který uskutečnil Já, překročil oceán samsáry a dosáhl ukončení každé karmy.

- ↑ -

VI.2.52

VASIŠTHA pokračoval:

Představa existence světa vzniká v nevědomém člověku podobně, jako může vzniknout uvědomění si rozličných větví v „mysli“ stromu! Iluzorní vnímání světa objektů, jež je označováno jako avidja neboli nevědomost, ve skutečnosti neexistuje, je to jako voda v přeludu faty morgány. Avšak kvůli vysvětlení a jasnému pochopení považuj nevědomost za skutečnou a pozorně poslouchej! Pak sám pochopíš, že nevědomost vskutku neexistuje.

Cokoli se tu objeví, na konci vesmírného cyklu zase zmizí. Nikdo nemůže tomuto úplnému zániku zabránit. Existuje pouze Brahman. Takové pochopení není podobné zážitku vyvolanému drogou, neboť to, že tělo je jako snový objekt a skutečné je jen Vědomí, poznáme zcela jasně a určitě. Projevený svět zaniká stále znovu a znovu. Co zaniklo a jak to opět vznikne? Jestliže se říká, že všechny objekty zůstávají skryté v prostoru, pak je nutno přijmout, že objekty nebyly zničeny ani při zániku vesmíru.

Příčina a následek jsou si podobné. Protože projevený svět nemá příčinu, nemá ani následek. Je sám o sobě. Bezpočet větví, listů, květů a plodů stromu mysli je jen rozvinutí jediného semínka. Není třeba vymýšlet příčinný vztah. Skutečností je semínko samo. Je-li prozkoumána Pravda, zjistíme, že touto Pravdou je samo Vědomí.

Na konci vesmírného cyklu zmizí všechny objekty vnímání a zůstane jen Já, Vědomí, jež je nepopsatelné, neboť je mimo jakoukoli představu či popis. Prožívá to však pouze mudrc, který poznal Já, druzí jen čtou tato slova. Nejvyšší Já totiž není čas ani mysl, bytí ani nebytí, vědomí ani nevědomí. Popsal jsem to v negativním smyslu, neboť tak to popisují i svaté knihy. Z mého pohledu je to nejvyšší klid a mír a v něm je neomezeně možností, podobně jako je neomezeně možností, jak vytesat figurku do kusu mramoru. Proto je nejvyšší Já zároveň rozmanité i nerozmanité. Pochybnosti vyvstávají jen tehdy, když nemáš přímé poznání Já.

Vnímání rozmanitosti je důsledkem dělení, které v Já vzniká. Nicméně Já je bez jakéhokoli dělení na čas či prostor. Já je pro čas a prostor základem i nerozdělenou Skutečností, podobně jako je pro vlny skutečností oceán. Skutečnost je i není rozdělená, Skutečnost je i není. Figurku z mramoru lze vytesat, ale není možné vytesat svět z neomezeného Vědomí. Proto Skutečnost je rozdělená, ač je nerozdělená, jeví se oddělená od celku, ač ve skutečnosti od něj oddělená není.

- ↑ -

VI.2.53, 54

VASIŠTHA pokračoval:

Skutečností je neomezené a nedělitelné Vědomí, které v důsledku toho, že není objektem pozorování, je nepoznatelné. Brahma, Višnu či Rudra jsou jména, která považujeme za skutečnost jen kvůli opakovanému používání. Poněvadž stvoření nemá příčinu ani následek, nemůže existovat. Ale to, že je tu neexistence, nebo že tu naopak něco existuje, člověk tvrdit nemůže.

Spočívá-li mysl člověka v perfektním klidu a míru, pak To, co je, je Skutečnost. V této Skutečnosti se zjevuje svět. Projevený svět nemůže vzniknout z ničeho! Proto člověk musí dojít k tomu, že existuje pouze Brahman, a to i ve formě stvořeného světa. Stvoření je jen slovo, jméno. Skutečností je Brahman. „Svět“, „já“ a „ty“ jsou jména existující jakožto Brahman v Brahman.

Oceán, hory, mraky či země jsou nestvořené a nezrozené. Tento vesmír existuje v Brahman jako Velké Ticho neboli kašta-mauna, mlčení kusu dřeva. Na tomto dějišti v důsledku vlastní přirozenosti existuje pozorovatel jako pozorování. Ten, kdo koná, existuje jako vykonaný čin, neboť nemá důvod konat. Není tu poznávající ani konající, není tu netečnost ani zkušenost, prázdno ani hmota. Život a smrt, pravda a faleš, dobro a zlo, všechno má tentýž základ, podobně jako vlny v oceánu. Rozdíl mezi pozorujícím subjektem a pozorovaným objektem je smyšlený.

Ať se člověk jakkoli snaží, příčinu stvoření nenachází. A co se projevuje bez příčiny a bez důvodu, neexistuje jinak než jako iluze. To existuje samo o sobě a projevuje se bez vztahu stvořitel versus stvoření, neboť je to To, co je.

RÁMA se zeptal:

Člověk ví, že celý banánovník je ukryt v banánovém semínku. Proč tedy nepřijmout to, že svět je ukryt v Brahman?

VASIŠTHA odpověděl:

Kde existuje semínko a kde je i fungující příčina, tam je možnost stvoření. Jestliže jsou všechny prvky během vesmírného zániku zničeny, kde je semínko a kde příčina? Jestliže jedinou Skutečností je neomezené, nedělitelné Vědomí, není tu žádný prostor pro existenci byť jen nepatrných částic, natož aby tu bylo semínko, zárodek stvoření. Ať je nejvyšší Bytí čímkoli, určitě je i tímto vesmírem. Jediné neomezené Vědomí si sebe představuje jako neskutečné v neskutečném i jako čiré Vědomí v čirém Vědomí. A toto všechno existuje v Brahman, podobně jako prostor a vzdálenost existuje v prostoru.

- ↑ -

VI.2.55

VASIŠTHA pokračoval:

Na úplném počátku tu nebyl žádný záměr ani žádná příčina ohledně stvoření světa. Bytí a nebytí, hrubá hmota a jemnohmotná mysl, objekty pohyblivé a nepohyblivé, nic z toho tu není. Vědomí je bez formy a nemůže tudíž stvořit svět jmen a forem. Jen to, co má formu, může jinou formu stvořit či se v ni proměnit, neboť příčina a následek jsou vždy stejné povahy. Neomezené Já zůstává tímto Já neustále a všechny rozličné objekty si v nedělitelném Vědomí pouze představuje. A to, co Vědomí v sobě jakoby zakouší, nazýváme stvořeným světem či stvořením.

Pochop, že dříve než se přihodí stvoření (a než člověk pochopí, že vše je neskutečné, a tudíž to doopravdy neexistuje), existuje Brahman samo, zcela pokojné a homogenní. Neomezené Vědomí je neomezené Vědomí, jako je voda vodou, a protože toto „stvoření“ je vykouzleno z Vědomí, zdá se být stvořeno. Stejně jako svět, o němž člověk sní, je iluzorní zdání ve vědomí jedince, tak se svět v bdělém stavu projevuje jako Vědomí ve Vědomí.

Snu nerozděleného Vědomí v prvotním stvoření se říká stav čistého bdění či svět zakoušený v bdělém stavu. Sen vznikající ve vědomí bytostí, které pocházejí z této nevědomosti, se nazývá stav snového bdění. A takový smyšlený sen se zhmotnil v tento svět neustálým opakováním. Řeka není nic jiného než pohyb vody a stvoření není nic jiného než představa v neomezeném Vědomí.

Není správné, když kvůli zničení já považujeme „smrt“ za stav blaženosti. Je to stav prázdna, podobný prázdnému prostoru, v němž se znovu objevuje představa samsáry. Jsou-li tu v důsledku špatných činů obavy či strach, jsou následky stejné tady i „tam“. Mezi životem a smrtí není žádný zásadní rozdíl. Jakmile to člověk pochopí, dosáhne klidu mysli. Ustane-li vnímání rozdělenosti, přijde vidění jednoty. Tomu se říká osvobození. V takovém případě je tu jak pochopení neexistence objektů, tak zakoušení nedělitelnosti neomezeného Vědomí, a to ať už stvořený svět existuje či nikoli. Jestliže tu není vnímání objektu, a tudíž ani subjektu, je tu naprostý klid a mír. V nejvyšším Já však není ani omezení ani osvobození.

Ten, kdo uskuteční tuto Pravdu, dosáhne nirvány. A pak i projevený svět, jenž je jen nepatrný pohyb ve Vědomí, nahlíží jako nirvánu. Takový mudrc chápe, že stvořený svět neznamená rozličnost, ale že je to čiré Brahman.

- ↑ -