Jóga Vasištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Příběh o králi jménem Sikhidhvadža a jeho ženě Čúdále

VI.1.77

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, setrvávej ve stavu vyrovnanosti jako král Bhagíratha. A jako král Sikhidhvadža, jehož příběh ti nyní budu vyprávět, buď pevný a od všeho oproštěný.

Kdysi žili dva milenci, kteří se v důsledku své božské lásky jednoho k druhému znovu narodili společně.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jak je možné, že dva lidé, kteří v jednu dobu žijí pospolu jako muž a žena, jsou v novém životě znovu manželé?

VASIŠTHA odpověděl:

Taková je jemná povaha řádu světa. Některé věci se objevují hojně a opakovaně a jiné se objeví jednou, přičemž nikdy předtím nebyly a nikdy potom už nebudou. Některé, co byly dříve, se v téže podobě objeví znovu i nyní. Je to jako s vlnami v oceánu, některé jsou si podobny a jiné nikoli.

V království Malva byl král jménem Sikhidhvadža. Byl obdařen mnoha královskými ctnostmi. Byl ušlechtilý, vznešený, odvážný i zdvořilý. Velmi brzy ztratil otce, ale ač velice mladý, byl schopen ujmout se vlády a s pomocí svých ministrů řídit království.

Přišlo období dešťů a nastal lásky čas. Mladý král začal snít o družce. Dnem i nocí jeho srdce toužilo po milované. Moudří a prozíraví ministři vytušili, co si královo srdce žádá, a vydali se do království Sauráštra, kde pro svého krále hledali vhodnou princeznu. Brzy se král Sikhidhvadža oženil s princeznou Čúdálou.

Sikhidhvadža a Čúdála byli jeden druhému tak oddáni, že byli jako jedna duše ve dvou tělech. Sdíleli mnoho společných zájmů a těšili se spolu v zahradách potěšení. Tak jako Slunce vysílá své paprsky, aby přimělo rozvinout květ lotosu, tak král svou milovanou zahrnoval láskou a snažil se jí potěšit všemi způsoby.

Společně sdíleli své vědomosti i své poznání, takže se oba stali učenými v mnoha oborech poznání. Každý měl své místo v srdci druhého. Vypadalo to, jakoby sám Pán Višnu sestoupil se svou družkou na zem, aby tu naplnil určité poslání.

- ↑ -

VI.1.78

VASIŠTHA pokračoval:

Sikhidhvadža a Čúdála si spousty let užívali jeden druhého, aniž by zažili nějakou neshodu. Nikdo však nezastaví tok času. Život začíná a končí jako představení kouzelníka. A tak jako šíp opustí luk, tak i potěšení postupně uniká mimo náš dosah. A jako se na mršinu vrhnou supové, tak se mysli zmocní smutek. Král i královna se začali zamýšlet nad tím, čeho je třeba na světě dosáhnout, aby už mysl nikdy nepodlehla utrpení, a obrátili svou pozornost ke studiu duchovních textů.

Došli k závěru, že jediné, co může člověku pomoci překonat smutek, je poznání Já. Celým svým srdcem i myslí se oddali Sebepoznání. Vyhledali společnost mudrců a uctívali je. Neustále o poznání Já hovořili a také je v sobě vzájemně podporovali.

Královnino neustálé přemítání nad prostředky k poznání Já vyústilo v následující rozjímání.

ČÚDÁLA rozjímala:

Nyní vidím sebe sama a ptám se „kdo jsem já“? Jak mohla vzniknout iluze a nevědomost o Já? Fyzické tělo je netečné a není to Já. Je zakoušeno pouze díky pohybu myšlenek v mysli. Tělesné orgány nejsou nic jiného než části těla, proto jsou též netečné. Smyslové orgány jsou také netečné, neboť k tomu, aby fungovaly, potřebují mysl. A domnívám se, že netečná je i mysl, manas. Mysl prožívá představy, ale jako spouštěcí prvek ji k tomu dovádí rozum neboli buddhi. I rozum je však netečný, neboť je řízen pocitem ega. A i tento pocit ega neboli ahamkára je netečný, neboť podobně jako si malé dítě vymyslí strašidlo, tak si džíva vymyslí amamkáru. A džíva není nic jiného než čiré Vědomí, které jakoby bylo oděné životní silou a přebývalo v srdci.

Vida! Pochopila jsem, že to, co tu je jako džíva, je ve skutečnosti Já neboli čiré Vědomí, které si uvědomilo samo Sebe jako objekt. Tento objekt je neskutečný a neschopný vnímání. Protože se však Já s tímto objektem ztotožní, oděje se netečností a zřekne se své podstaty, kterou je čiré Vědomí. Taková je přirozenost vědomí. Ať se považuje za cokoli, skutečné či neskutečné, tak se tím stane a jakoby zapomene svou pravou podstatu. Třebaže je Já čiré Vědomí, tak si v důsledku vnímání objektů představí Sebe samo jako vnímání neschopné a neskutečné.

VASIŠTHA pokračoval:

Po nějaký čas Čúdála takto rozjímala, až dosáhla osvícení. Nalezením Já byla tak potěšena, že pokračovala v úvahách dál.

ČÚDÁLA rozjímala:

Konečně jsem dosáhla toho, čeho je třeba dosáhnout. Nyní neexistuje žádná ztráta. Mysl a smysly se zdají na Vědomí nezávislé, ale jsou to jen odrazy ve Vědomí. Existuje pouze nejvyšší Vědomí. To je nejvyšší Pravda, neposkvrněná nečistotou, bez pocitu ega a navždy ve stavu dokonalé rovnováhy. Jakmile je tato Skutečnost pochopena, bez ustání potom září dál.

Nejvyšší Vědomí je označováno různými jmény, například Brahman či nejvyšší Já. Není tu dělení na subjekt a objekt, nejsou tu vztahy mezi nimi. Vědomí se stane vědomé si svého vědomí, jinak (jako objekt) být nahlíženo nemůže. Právě toto Vědomí se projevuje jako mysl, rozum a smysly. Projevení světa také není nic jiného než Vědomí, mimo něž neexistuje nic. Vědomí nepodléhá žádné změně. Jedinou zdánlivou změnou je projevený svět, který je však klamný a tudíž neskutečný! V pomyslném oceánu se tvoří pomyslné vlny. Oceán je mysl sama a vlny pocházejí také z mysli. Podobně vzniká ve Vědomí projevený svět, který též nelze od Vědomí nijak oddělit.

Jsem čiré Vědomí, všeprostupující a bez pocitu ega. Pro toto Vědomí neexistuje zrození ani smrt. Vědomí nepodléhá zkáze, neboť je jako prostor. Nelze jej spálit ani rozřezat. Je to čiré světlo Vědomí, bez poskvrn.

Jsem oproštěna od klamu. Jsem v klidu a míru. Bozi, démoni a další bytosti ve své podstatě nebyli stvořeni, neboť nejsou nic jiného než Vědomí. Projevení je klamné, podobně jako hliněné postavičky vojáků nejsou skutečnými vojáky.

Ten, kdo pozoruje, tedy subjekt, a to, co je pozorováno, tedy objekt, jsou ve skutečnosti jedno jediné čiré Vědomí. Jak mohla vzniknout iluze, která vede k představám jako „to je jednota“ a „to je dualita“? V kom tato iluze existuje? Čí je? Jakmile jsem nahlédla, že všechno, co existuje, ať je vnímání schopné či neschopné, je čiré Vědomí, dosáhla jsem nirvány, osvícení, v němž není nejmenšího hnutí mysli. Neexistuje „já“ ani „ti druzí“, neexistuje bytí ani nebytí. Vše je klid a mír.

- ↑ -

VI.1.79

VASIŠTHA pokračoval:

Den za dnem se Čúdála nořila stále více do sebe a čím dál více se radovala v blaženosti Já. Byla zcela oproštěna od tužeb a lpění. Aniž by se něčeho zříkala a aniž by cokoli vyhledávala, byla přirozená ve svém jednání a spontánní ve všech činnostech. Její pochybnosti byly utišeny. Překročila oceán vzniku a zániku a spočinula ve stavu klidu a míru, jenž nelze s ničím porovnat.

V krátké době dosáhla úplného pochopení, že tak, jak se tento projevený svět objevil, tak stejným způsobem i zmizí! Čúdála zářila světlem Poznání Já.

I král Sikhidhvadža viděl, jak z královny vyzařuje jas a klid.

SIKHIDHVADŽA pravil královně:

Vypadáš, jako bys znovu získala svoji mladost, má milovaná. Vyzařuje z tebe neobyčejné světlo. Nic tě neznepokojuje, po ničem netoužíš a jsi plna blaženosti. Řekni, nenapila ses snad nápoje bohů? Dosáhla jsi toho, co je velmi těžko k dosažení?

ČÚDÁLA odvětila:

Zřekla jsem se prázdné formy a zakotvila v tom, co je Skutečnost, nikoli zdání. Proto zářím. Zřekla jsem se všeho neskutečného a uchýlila se k něčemu jinému, tedy k tomu, co je skutečné i neskutečné zároveň. Proto zářím. Znám To takové, jaké je, je to něco i nic zároveň. Proto zářím. Když zakouším potěšení, raduji se stejně, jako když ho nezakouším. Nedávám průchod nadšení ani zlobě. Proto zářím. Zakouším nejvyšší radost, neboť jsem ustálená ve Skutečnosti, jež září v mém srdci. Nerozptylují mne královské radovánky. Proto zářím. I v zahradách potěšení zůstávám ustálená v Já a nezakouším nadšení, stydlivost ani nic jiného. Proto zářím.

Jsem vládkyní vesmíru. Nejsem omezenou bytostí. Raduji se v Já. Proto zářím. Toto Já ve skutečnosti jsem i nejsem. Jsem všechno a nejsem nic. Proto zářím. Nehledám potěšení, bohatství, chudobu ani jiné formy existence. Jsem šťastná s tím, co ke mně samo od sebe přichází. Proto zářím. Raduji se z toho, že se zklidnilo mé chtění i nechtění, raduji se z vhledů, jež jsem získala četbou svatých textů. Proto zářím. Ať svýma očima vidím cokoli, ať svými smysly vnímám cokoli, ať svou myslí nahlížím cokoli, nic jiného nevidím, než jedinou Skutečnost, kterou zcela jasně nahlížím uvnitř sebe.

- ↑ -

VI.1.80

SIKHIDHVADŽA se jejím slovům zasmál, neboť je nepochopil, a řekl:

Má drahá, jak jsi bláhová! Co mi to povídáš? Zřeknout se něčeho pro nic, zřeknout se skutečné hmoty a dosáhnout stavu nicoty! Jak by s tím mohl člověk zářit? Prohlašovat, že se raduji z potěšení, které nezakouším, k radosti nepovede! Vzdát se všech věcí i všeho potěšení a domnívat se, že se lze radovat z prázdnoty, to nedává žádný smysl. A smysl nedává ani to, když si člověk myslí, že bude šťastný, vzdá-li se oblečení, jídla či střechy nad hlavou. „Nejsem tělo ani nic jiného“, „nic je všechno“, „to, co vidím, nevidím, protože doopravdy vidím jinou skutečnost“ – co jiného jsou tato prohlášení než pouhé tlachání?

Avšak nevadí, užívej si radostí, jež jsou ti dopřány! Já si budu dál užívat tebe.

VASIŠTHA pokračoval:

Když to král řekl, opustil komnatu. Čúdála si pomyslela, že je škoda, že král není schopen pochopení, a vrátila se ke své práci. Tak žili nějaký čas. Ačkoli byla Čúdála bez tužeb, přece v ní postupně vzniklo přání volně se přemisťovat v prostoru. Aby získala tuto schopnost, vyhledala samotu a tam prováděla cvičení životního dechu směřujícího vzhůru (prováděla khéčarí mudru).

Ó Rámo, na tomto světě existují tři typy dosažitelných cílů – žádoucí, nežádoucí a neutrální. Žádoucí cíle je třeba hledat s nasazením velkého úsilí, nežádoucí je třeba opustit a mezi těmito dvěma jsou ty, jichž si člověk nevšímá. Běžně člověk považuje za žádoucí ty, které přinášejí štěstí, a za nežádoucí ty, které přinášejí neštěstí. K těm, které nepřinášejí štěstí ani neštěstí, bývá člověk lhostejný. V případě osvícené bytosti však takové rozdělení neplatí. Protože pro osvíceného člověka je všechno jako hra, zůstává neutrální ke všemu, bez ohledu, jak to vypadá.

Nyní ti popíšu, jak lze získat určitou psychickou schopnost neboli siddhi. Mudrc je k tomu zcela neutrální, nevědomý člověk to může pokládat za žádoucí a ten, kdo se snaží rozvíjet poznání Já, se tomu raději vyhne.

VASIŠTHA pokračoval:

Každý úspěch závisí na čtyřech faktorech – času, místu, činech a prostředcích. Činy a odpovídající úsilí jsou klíčové, neboť každá snaha o dosažení určitého cíle je založena na činech a vlastním úsilí.

Je mnoho pomocných prostředků k zaručení úspěchu, ty ale v rukou nevědomých lidí mohou vést k ublížení, újmě a neštěstí. Do této kategorie patří magické prostředky, jako jsou pilulky, masti, minerály, posilňující prostředky, magické formule a drogy.

K ničemu však nevede ani přesvědčení, že člověka dovede k dokonalosti pouhá jeho přítomnost na posvátném místě, jakým je například hora Méru.

Popíšu ti nyní techniku pránajámy, ovládání životního dechu. Prosím poslouchej.

Nejprve je třeba, aby člověk zanechal všech zvyků a sklonů, které se netýkají toho, co chce dosáhnout. Je třeba se naučit uzavírat otvory v těle, tedy provádět stažení neboli bandhy, cvičit určité pozice těla neboli ásany a jíst lehkou stravu. Je třeba číst posvátné texty a rozjímat o významu jejich slov. Zásadní je správné vedení a společnost mudrců. Před samotným prováděním pránajámy je třeba všeho zanechat a pohodlně se usadit. Jestliže člověk zvládne po určitou dobu provádět pránajámu, aniž by v něm vznikaly negativní emoce jako hněv či chamtivost, ovládne dokonale životní sílu.

Od kralování na zemi až po nejvyšší osvobození, všechno závisí na pohybu životní síly, prány. Proto je možno prováděním pránajámy dosáhnout čehokoli.

Hluboko v těle je nádí zvaná antra-vaištika. Sídlí v každém živém tvoru a je zdrojem stovky dalších nádí. Je v bozích, démonech, lidech, zvířatech, ptácích, červech i rybách.

Mocná síla ukrytá v nádí se nazývá kundaliní a je stočená jako had u dolního konce páteře. Je základní hnací silou, která udržuje tělo v pohybu. Jako had stočený v zimě do klubíčka se svinutá kundalinídrží dole, dokud nepřijde letní oteplení, tedy dokud není zažehnut vnitřní oheň. Pak jako když kobra roztahuje svou kápi, vystoupá kundaliní jako měsíc na vršek hlavy.

Jestliže se životní dech neboli prána, jež je v srdci, dostane do příbytku kundaliní (neboli kúla kundaliní u dolního konce páteře), pak v člověku vzniká uvědomění si pěti prvků.

Všechny energetické dráhy nádí jsou svázány s hlavní dráhou kundaliní nádí. Proto tato kundaliní je skutečným semínkem Vědomí, semínkem pochopení a poznání.

RÁMA se zeptal:

Není snad neomezené Vědomí navždy nedělitelné? Je-li tomu tak, jak tato kundaliní může vůbec vzniknout, projevit se a neomezené Vědomí odhalovat?

VASIŠTHA pokračoval:

Neomezené Vědomí je tu jediné a nedělitelné všude a po všechny časy. Avšak tu a tam se projevuje jako určité prvky. Totéž Slunce ozařuje všechny věci stejně, ale světlo od něj se plně odrazí, jen když jeho paprsky dopadnou na zrcadlo. Podobně se totéž neomezené Vědomí zdá někde ztracené, někde jasně projevené a jinde září v celé své nádheře.

Tak jako prostor je (prázdným) prostorem všude, je Vědomí Vědomím a ničím jiným, ať už je jeho projev jakýkoli. Vědomí nepodléhá žádné změně. Právě Vědomí samo je pěti základními prvky. Tak jako pomocí jedné svíce zapálíš mnoho dalších, neboť oheň je jeden, tak svým vědomím vnímáš jakoby mnoho dalších, třebaže jde o totéž Vědomí, jež je pěti základními prvky.

V důsledku nepatrného pohybu mysli se Skutečnost, jež je Vědomím, zdá být složena z pěti prvků a zdá se být tudíž tělem. Totéž Vědomí se podobně stane červem či jiným tvorem, kamenem, zemí a tím, co na ní je, vodou a dalšími prvky. Celý svět není ničím jiným než pohybem energie ve Vědomí, které se jeví jako složené z pěti prvků. Někde je tato energie vnímání schopna a jinde ne, tak jako je voda někde kapalná, ale jinde vlivem chladu zmrzne v led. Tak je utvořena příroda a všechno v ní.

Přesto je to vše jen hraní se slovy. Co je horko a chlad, oheň a led? Takové rozdělení vzniká jen v důsledku myšlenkových vzorců a podmíněností mysli. Moudrý člověk proto pátrá po podstatě takových podmíněností, ať jsou skryté či zjevné, dobré či špatné. Jen takové pátrání přináší plody, zatímco plané argumentování je jako tlučení holí do vzduchu.

Skryté podmíněnosti vedou ke vzniku bytostí neschopných vnímání, zjevné podmíněnosti ke vzniku bohů, lidí a ostatních tvorů, kteří jsou schopni vnímat. U někoho jde o těžkou podmíněnost, vedoucí k nevědomosti, u jiného o lehkou, vedoucí k osvobození. Za rozličnost bytostí je odpovědná podmíněnost.

Pro kosmický strom zvaný stvoření je prvotní myšlenka jeho semínkem, různé úrovně či sféry jeho větvemi a minulost, přítomnost a budoucnost jeho plody. Pětice základních prvků, z nichž je strom utvořen, vzniká i zaniká sama od sebe. Tak jak samo od sebe přijde rozdělení na pět prvků, tak samo od sebe přijde i jejich sjednocení a utišení.

- ↑ -

VI.1.81

VASIŠTHA pokračoval:

Kundaliní složená z pěti prvků pracuje v těle ve formě životní síly. Je to nejdůležitější životní síla v těle a je označována různě, jako podmíněnost, omezení, mysl, džíva, pohyb myšlenek, rozumová schopnost či pocit ega. Jakožto apána teče neustále dolů, jako samána přebývá v solárním plexu a jako udána stoupá vzhůru. Tyto síly udržují v celém systému rovnováhu. Je-li tu nadměrný tah dolů a síla směřující dolů není vhodným způsobem omezena, následuje smrt. Je-li tu nadměrný pohyb vzhůru a není-li vhodným způsobem omezen, přichází smrt. Je-li však pohyb životní síly řízen tak, že nejde ani nahoru ani dolů, je tu nepřetržitý stav rovnováhy a všechny nemoci jsou překonány. Pokud energetické dráhy nádí pracují nesprávně, projeví se to nemocí člověka, přičemž jde-li o druhotné nádí, budou to drobné neduhy, jde-li o hlavní nádí, půjde o onemocnění vážná.

RÁMA se zeptal:

Co je vjádhi neboli nemoc, co je ádhi neboli psychická nerovnováha a co je vážné onemocnění? Prosím, osvětli mi to.

VASIŠTHA pokračoval:

Ádhi a vjádhi jsou zdroje utrpení. Pokud se jich můžeme vyvarovat, je to štěstí, pokud ustanou úplně, znamená to osvobození. Někdy přijdou společně, někdy je jedno příčinou druhého a někdy jedno následuje druhé. Fyzickému onemocnění se říká vjádhi a psychické poruše ádhi. Obojí má své kořeny v nevědomosti a špatnosti, a obojí zmizí, jakmile je dosaženo poznání Já, poznání Pravdy.

Nevědomost vede k nepřítomnosti sebeovládání a člověk je tak neustále vystaven svým chtěním a nechtěním či myšlenkám „toto jsem získal, ale měl bych získat ještě tamto“. Tím je posilována iluze a objevuje se psychická nerovnováha.

Fyzické neduhy jsou způsobeny nevědomostí doprovázenou nedostatkem zdrženlivosti, což vede k nezdravému jídlu a nezdravému způsobu života. Dalšími důvody jsou nevhodné činnosti, špatné návyky, nedobrá společnost, zlé myšlenky a nakonec i nezdravé prostředí. Nemoci jsou způsobeny oslabením energetických kanálů nádí, jejich zanesením a ucpáním, a tím zamezením volného pohybu životní síly. To vše jsou pochopitelně plody činů z blízké či vzdálené minulosti.

VASIŠTHA pokračoval:

Všechny psychické poruchy a fyzické nemoci pocházejí z pěti prvků. Povím ti, jak mohou zmizet. Fyzické poruchy jsou dvojího druhu, běžné a vážné. Běžné mají příčinu v denních záležitostech a vážné jsou vrozené. Běžné lze napravit běžnými léčebnými prostředky a přijetím vhodného mentálního postoje. Vážné nemoci a taktéž psychické poruchy neodejdou, dokud není dosaženo poznání Já. Had, kterého vidíme v kusu provazu, zmizí až tehdy, když provaz rozpoznáme jako provaz. Poznání Já ukončuje všechny fyzické i psychické nemoci. Fyzické nemoci, které nejsou psychosomatické, však mohou být vyléčeny i pomocí léků, modliteb, koupelí a správného přístupu, jak o tom pojednávají odborné lékařské spisy.

RÁMA se zeptal:

Řekni mi prosím, jak vzniknou fyzické nemoci z psychických a jak je lze léčit jinými prostředky než lékařskými.

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li tu mentální zmatek, člověk nevnímá jasně svou cestu. Tím, že nevidí, co má před sebou, vybere si špatně. Životní síly se dostanou do nerovnováhy a začnou se pohybovat v drahách nádí zmateně a chaoticky. Výsledkem je to, že některé z nádí jsou oslabené a jiné přeplněné.

Poté vznikají poruchy v metabolismu a v trávení. Špatné fungování trávicího systému se projeví třeba i nadměrnou chutí k jídlu. Snědené jídlo se tak mění v jed. Je narušen přirozený pohyb jídla do těla a skrz tělo a to vede k různým fyzickým nemocem.

Takto psychické poruchy přivodí fyzická onemocnění. Ale jako dokážou šťávy z určitých plodů rozhýbat střeva, tak i mantry jako ja, ra, la, va mohou vyléčit psychosomatické poruchy. Dalšími prostředky jsou správné jednání, dobré skutky či služba světcům. Tím se mysl očistí, v srdci se objeví radost a životní síla začne v kanálech nádí proudit tak, jak má. Zažívání začne normálně pracovat a nemoc zmizí.

Jestliže se nádechem neboli púrakou naplní kúla kundaliní u dolního konce páteře a spočine ve stavu rovnováhy a klidu, tělo zůstane pevné. Když se skrze kumbhaku neboli zadržení dechu všechny dráhy nádí zahřejí, kundaliní se zvedne jako hůl a její energie zaplní všechny nádí v těle. Díky tomu se energetické dráhy očistí, rozjasní a odlehčí a pak je jógín schopen cestovat prostorem.

Pokud kundaliní vystoupá během výdechu, réčaky, energetickou dráhou brahma nádí a vyjde z těla ven otvorem zvaným brahmarandhra, pokud poté dosáhne bodu, jenž se nazývá dvadášanta, ve vzdálenosti dvanácti šířek palce nad tělem, a vydrží tam hodinu, pak jógín uvidí bohy a dokonalé mudrce putující prostorem.

RÁMA se zeptal:

Jak je možné očima smrtelníka spatřit nebeské bytosti?

VASIŠTHA řekl:

Žádný smrtelník nemůže svýma očima spatřit nebeské bytosti. Avšak očima čiré Inteligence je lze vidět jakoby ve snu. Nebeské bytosti jsou schopny naplnit touhy člověka. Vidíme je sice jako ve snu, ale na rozdíl od snu má jejich spatření trvalý účinek.

Je-li člověk schopen udržet určitou dobu po výdechu životní sílu v dvadášantě, může životní síla vstoupit do jiných těl. Tato schopnost je životní síle vlastní, a třebaže je nestabilní a nejistá, lze ji stabilizovat. Ve skutečnosti je ale všechno Brahman a rozdělenost či rozdílné funkce jsou pouhá slova.

RÁMA se zeptal:

Aby vešlo do nepatrného prostoru energetických drah nádí a současně aby vyplnilo vnitřní prostor životní silou, musí být tělo člověka nepatrné i rozlehlé zároveň (zároveň složené z částeček i jednolité).

VASIŠTHA řekl:

Tak jako sekera rozetne dřevo ve dví, ale dva kusy dřeva dají vzájemným třením oheň, tak jeden dech lze rozdělit na pránu a apánu, ale spojí-li se prána a apána, vznikne v oblasti břicha vnitřní oheň! To vše je součást přírody.

Ve fyzickém těle se v oblasti břicha spojují dvě síly. Spolu vytvářejí dutou hůl, v níž přebývá síla kundaliní. Tato kundaliní je uprostřed mezi nebem a zemí a neustále pulzuje. Všechna psychická centra udržuje pohybem prány ve stavu neustálého chvění. Udržuje v těle oheň, dokud nejsou všechny její složky vyčerpány.

Z přirozenosti je chladná, ale díky ní se tělo stává teplým. Šíří se po celém těle, ačkoli jejím sídlem je lotos srdce. Má povahu džňány neboli poznání a v jejím světle vzdálené objekty vidíme, jako by byly blízko. Voda či měsíc představují chlad a z něho vzniká oheň či slunce. Tělo je utvořeno z vody a ohně. Celý svět je ve skutečnosti utvořen z této dvojice, vody či chladného měsíce a ohně či horkého slunce. Lze to chápat i tak, že stvořený svět znamená stvoření poznání a nevědomosti, skutečného a neskutečného. Vědomí, světlo a poznání je jako slunce či oheň, zatímco netečnost, temnota a nevědomost jako měsíc či voda.

VASIŠTHA pokračoval:

Oheň a voda existují v těle ve vzájemném vztahu. V jednom smyslu je to jako vztah semínka a stromu, kdy jedno dává vzniknout druhému, a v druhém smyslu jako vztah světla a tmy, kdy jedno druhé ničí. Zpochybňovat to tím, že v nepřítomnosti touhy ztrácí příčinnost a vzájemný vztah věcí smysl, je v rozporu s přímou zkušeností každého.

Slunce či oheň, nebo též prána, se napije chladivého nektaru z úst měsíce a naplní celý prostor uvnitř těla. Oheň umírá a stává se vodou. Je to jako když končí den a přichází noc. (V teorii jógy se uvádí, že nektar stéká z patra dolů a je tráven ohněm v solárním plexu. Tak je chladná voda příčinou žhavého ohně. Aby se předešlo ztrátě nektaru, doporučuje se ásana viparitá karaní, což je obrácená poloha neboli poloviční svíčka. – pozn. S.V.)

Ve spojení ohně a vody, světla a tmy, dne a noci, v tom je zjevení pravdy, které nechápou ani moudří lidé.

Jako se den skládá z bílého dne a tmavé noci, tak je s džívou spojené vědomí i netečnost. Oheň či slunce symbolizují vědomí a voda či měsíc symbolizují temnotu a netečnost. Slunce na obloze zažene tmu na zemi, a podobně světlo vědomí zažene tmu nevědomosti, takže koloběh života a smrti, vzniku a zániku, je u konce. A je-li měsíc, představující vodu, temnotu nevědomosti či netečnost, poznán takový, jaký je, pak je tu pochopení, že jedinou skutečností je Vědomí. Právě světlo Vědomí odhaluje netečné tělo. Vědomí, jež je neměnné a ne-dvojné nelze získat, nelze uchopit. Vědomí může být nahlédnuto jen skrze svůj vlastní odraz, tělo.

Jestliže si Vědomí uvědomí samo sebe, je tu svět. Jestliže je vytváření vztahů subjektu a objektu pryč, je tu osvobození. Prána představuje oheň a teplo, apána zase vodu a chlad, obě existují v témže těle jako světlo a stín. Světlo či oheň vědomí a voda či chlad přemýšlení a vytváření pojmů společně vytvářejí zkušenost. Slunce a měsíc, jež existují od počátku stvořeného světa, existují i v našem těle.

Ó Rámo, setrvej ve stavu, v němž slunce do sebe přijalo měsíc. Setrvej ve stavu, v němž v srdci splynul měsíc se sluncem. Setrvej ve stavu, v němž je pochopení, že měsíc je jen odrazem slunce. Poznej spojení slunce a měsíce uvnitř sebe. Vnější jevy jsou nepodstatné.

- ↑ -

VI.1.82

VASIŠTHA pokračoval:

Nyní ti povím, jak jógín dělá své tělo nepatrným i rozlehlým zároveň (zároveň složeným z částeček i jednolitým).

Nad lotosem srdce je jiskra, z níž může vyšlehnout plamen. Plamen má povahu světla Vědomí a objevuje se tudíž jako světlo poznání. Oheň se šíří rychle, takže když se plamen v malé chvilce rozroste, může dojít k tomu, že se celé tělo rozpustí, i prvek vody v těle je tímto ohněm vypařen. Opustí-li plamen obě těla, fyzické i jemné, může jít, kam chce. Síla kundaliní vystoupá jako kouř ohně a jakoby splyne s prostorem. Tato kundaliní přidržuje manas neboli mysl, buddhi neboli intelekt i ahamkáru neboli ego a jasně září jako částice prachu ve světle Slunce. Tato jiskra či zářící částice je pak schopna vejít do jakéhokoli těla. Poté kundaliní uvolní opět prvky vody a země, které předtím do sebe pojala, a tělo zaujme původní podobu. A takto se džíva může stát malým jako nepatrná částečka i rozlehlým jako hora.

Popsal jsem ti metodu a ty se nad tím zamysli.

Existuje pouze jedno Vědomí, jež je čiré, neviditelné, nejjemnější z jemných, tiché a klidné, jež není světem ani jeho činnostmi. Vědomí si uvědomí samo sebe a vznikne vědomí jedince, vznikne džíva. Džíva vnímá zdánlivé tělo jako skutečné. Ale pokud bude džíva vnímat tělo ve světle poznání Já, klam zmizí. Tělo se zcela utiší a džíva nebude vnímat tělo. Záměna těla za Já je největší iluzí a temnotou, kterou nerozežene ani světlo od Slunce.

Je-li tělo považováno za skutečné, stává se skutečným. Je-li díky poznání vnímáno jako neskutečné, rozplyne se v prostoru. Držíme-li se jakékoli představy o těle dost pevně, představa se stane skutečností.

Jednou z metod je provádění réčaky neboli výdechu, při němž je džíva vyzvednut z příbytku kundaliní a opustí tělo, jež se tak stane netečným jako kus dřeva. Pak může džíva vstoupit do jakéhokoli pohyblivého či nehybného těla a prožít zkušenost, po níž touží. Poté, co danou zkušenost získá, se může džíva vrátit do původního těla, nebo dle své vůle vstoupit do jiného, anebo může setrvat jako všeprostupující Vědomí, aniž by do nějakého těla vstoupil.

- ↑ -

VI.1.83

VASIŠTHA pokračoval:

Tak se stalo, že královna Čúdála získala všechny psychické schopnosti, tedy i schopnost učinit sama sebe nepatrnou i rozlehlou. Vystoupala na oblohu, nořila se do nejhlubších oceánů a prochodila zemi, aniž by opustila společnost svého manžela. Byla schopna bez újmy vejít do všech druhů látek, do dřeva, skály, hory, trávy, nebe i vody. Pobývala a mluvila s nebeskými bytostmi i osvobozenými mudrci.

Ačkoli se ze všech sil snažila přivést krále k osvícení, nejen, že k tomu zůstal zcela netečný, ale ještě se smál její bláhovosti. Zůstal nevědomý a ona cítila, že by nebylo moudré, aby před ním vyjevila své psychické schopnosti.

RÁMA se zeptal:

Když ani největší jógínka jako Čúdála, ovládající všechny možné siddhi, nemohla krále Sikhidhvadžu přivést k duchovnímu probuzení a osvícení, jak vůbec může člověk osvícení dosáhnout?

VASIŠTHA řekl:

Rady mistra určené žákovi jsou otázkou zvyků a tradice. Příčinou osvícení je pouze čiré Vědomí, jehož žák dosáhne. Poznání Já nelze získat nasloucháním ani správným jednáním. Pouze Já pozná Já!

- ↑ -

Kámen filosofů

V pohoří Vindhja žil bohatý vesničan. Jednou při procházce v lese ztratil měďák. Protože byl velký skrblík, začal hned měďák v hustém lese hledat. Celou dobu si počítal, že udělá-li s měďákem obchod, dostane za něj čtyři a každý další mu dá zase nové a tak dál. Tři dny usilovně hledal, aniž by si všímal posměšků přihlížejících. A na konci třetího dne znenadání našel vzácný kámen, kámen filosofů! Zvedl ho ze země, vrátil se s ním domů a žil šťastně, dokud neumřel.

Co bylo příčinou toho, že tento skrblík našel kámen filosofů? Zajisté jeho skrblictví a to, že kvůli ztracenému měďáku prohledával les! Podobné je to s radami učitele. Žák něco hledá, ale dostane něco úplně jiného! Brahman je mimo mysl a smysly a nelze jej poznat skrze radu někoho jiného. Bez rad učitele však také nelze Brahman poznat! Skrblík by nenašel vzácný kámen, kdyby kvůli jedinému měďáku neprohledal les! Rady učitele jsou považovány za příčinu poznání Já, třebaže pravou příčinou nejsou! Pohlédni, Rámo, na záhadnou máju! Člověk o něco usiluje a dostane něco úplně jiného!

- ↑ -

VI.1.84

VASIŠTHA pokračoval:

Král Sikhidhvadža, jemuž scházelo poznání Já, byl zcela zaslepen iluzí. Utápěl se ve smutku, který se nedal odstranit ničím na světě. Tak jako ty, Rámo, začal vyhledávat samotu a z královských povinností vykonával jen ty, k nimž ho ministři přiměli. Prováděl odříkání a rozdával milodary, ale na jeho iluzi a utrpení se tím nic nezměnilo. Po důkladném zvážení jednoho dne vyhledal královnu.

SIKHIDHVADŽA řekl královně:

Má milá Čúdálo, dlouhou dobu jsem vládl a užil si všech možných královských radovánek. Protože mysl askety není rušena radostí ani bolestí, úspěchem ani nepřízní osudu, rád bych se odebral do lesní samoty a stal se poustevníkem a asketou. Milovaný les, jenž mi tě v mnohém připomíná, bude nyní těšit mé srdce místo tebe. (Zde následuje romantický popis, kde je krása lesa přirovnána ke vnadám královny Čúdály. – pozn.S.V.) Nech mě jít, vždyť dobrá manželka nebrání svému muži, aby udělal to, co si přeje.

ČÚDÁLA odvětila:

Pane, tento čin je správný a ušlechtilý, je-li konán ve správný čas. Květy příslušejí jaru a plody podzimu. Život v ústraní se hodí na stáří. Člověk, tak mladý jako ty, má vykonávat své povinnosti a pečovat o rodinu. Až zestárneme, oba společně opustíme královský palác a odejdeme do ústraní. Ale nyní pomysli na své poddané, kteří by tvým předčasným odchodem trpěli.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Má milá, nestav se mi do cesty. Věz, že jsem na tom tak, jako bych už království za poustevnický život vyměnil! Ty jsi mladá a krásná a není možné, abys se mnou odešla do lesa a vedla život askety. Proto zůstaň zde a kraluj zde místo mne.

VASIŠTHA pokračoval:

V noci, když královna spala, opustil král palác pod záminkou, že jde na obchůzku města. Putoval mnoho dní, až se dostal do hustých lesů v pohoří Mandara. Bylo to místo velmi odlehlé, daleko od všech obydlí a vykazovalo známky toho, že již dříve bylo obýváno svatými muži a bráhmany . Zde si král postavil chatrč a vybavil ji vším potřebným pro asketický život. Pořídil si bambusovou hůl, misku na jídlo, nádobu na vodu, tác na květiny a další potřeby charakteristické pro asketický život, jako jsou kamandalu, málá, kůže z jelena a roucho na ochranu před zimou. Započal tu svůj život askety a poustevníka. První část dne prováděl meditaci a džapu, což je opakování posvátné mantry jedním dechem. V druhé části se věnoval sbírání květin, koupeli a uctívání božstev. Poté pojedl trochu skromného jídla, které sestávalo hlavně z kořínků a plodů ovoce. Ve zbytku dne opět prováděl džapu. Takto strávil dlouhý čas, aniž by pomyslel na svůj předchozí život v království.

- ↑ -

VI.1.85

VASIŠTHA pokračoval:

Toho rána, kdy král opustil palác, se Čúdála probudila a s úlekem zjistila, že manžel je pryč. Její tvář se zachmuřila, na chvíli se zamyslela a pak se rozhodla, že její místo je po králově boku. Malým okénkem vyletěla z paláce, plula po obloze a usilovně Sikhidhvadžu hledala. Nakonec ho spatřila v lese. Ale než se spustila níž, zvažovala budoucí události. Vnitřním zrakem viděla do nejmenších podrobností všechno, co se má stát. A pak se podvolila tomu, co je nevyhnutelné, a stejnou cestou, jakou se dostala z paláce ven, se tam opět vrátila.

Čúdála nechala rozhlásit, že král opustil palác kvůli důležitému poslání, a státní záležitosti řídila od té chvíle sama. Jedenáct let pak žila v paláci, zatímco král v lese, a jeden druhého za tu dobu ani jednou nespatřili.

Po této době Čúdála svým vnitřním zrakem zjistila, že mysl krále již vyzrála a je čas, aby mu pomohla k osvícení. S pevným odhodláním opustila v noci palác a letěla za ním. Letěla po nebi, kde viděla mnoho nebešťanů a dokonalých mudrců. Prolétala mraky, vdechovala svěží nebeskou vůni a nemohla se dočkat, až se konečně setká s manželem. Cítila dychtivost a vzrušení a její mysl byla vyvedena z klidu. Královna si ale stav své mysli uvědomila.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Dokud trvá život v tomto těle, přirozenost člověka pokračuje ve svých činnostech. I moje mysl je vzrušená a vyvedená z rovnováhy! Ó mysli, zřejmě hledáš svého druha. Ale po letech poustevnického života už nejspíš Sikhidhvadža na království i na mne zapomněl. A v tom případě je od tebe, má milá mysli, zcela marné těšit se na opětovné setkání s ním. Vrátím do jeho srdce rovnováhu, aby se mnou odešel zpátky do paláce. Tam spolu budeme ještě dlouho šťastně žít. Radost spojená se stavem klidu a vyrovnanosti je nade všechna jiná potěšení.

Takto Čúdála uvažovala, až se dostala do pohoří Mandara. Ještě byla ve vzduchu, když uviděla Sikhidhvadžu. Skoro ho nepoznala, neboť místo krále oděného do královských šatů tu nyní byl vyhublý poustevník. Při pohledu na krále, tichého a osamělého, na němž se již projevovaly známky přicházejícího stáří, Čúdála posmutněla. Král byl oděn jen do bederní roušky, měl spletené vlasy a barva jeho kůže byla tak tmavá, jakoby se právě vykoupal v inkoustu.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Ach běda, takové plody přináší hloupost a nevědomost! Jen hlupák se dostane do stavu, v jakém je nyní král. V důsledku své pomýlenosti se uchýlil do lesa jako poustevník. Dám mu tady a teď možnost získat osvícení. Přijdu však k němu v přestrojení.

VASIŠTHA pokračoval:

Čúdála se obávala, že by ji Sikhidhvadža opět považoval za hloupou dívku a odmítl její učení, a proto se proměnila v mladého bráhmanu. Stanula přímo před Sikhidhvadžou a ten byl velmi potěšen, když bráhmanu spatřil. Z obou dvou vyzařoval při tomto setkání duchovní jas. Mladý bráhmana však zářil nesrovnatelně víc, proto ho Sikhidhvadža považoval za nebeskou bytost, poklonil se mu a řádně ho uctil.

BRÁHMANA řekl:

Procestoval jsem celý svět, ale nikde mi neprojevili takovou oddanost, jako zde! Obdivuji tvůj klid a odříkání. Vybral sis cestu na ostří nože, když jsi opustil království a zvolil poustevnický život v ústraní.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Jistě víš všechno, synu bohů. Pouhý tvůj pohled je jako nektar, který mě ovlažuje. Mám milovanou manželku, která nyní vládne v mém království. Určitým způsobem mi ji připomínáš.

Kéž jsou požehnány květiny, kterými jsem tě uctil. Uctěním hosta, jenž přichází nečekán, dosáhne život člověka naplnění. Uctění takového hosta je nad uctívání bohů. Prosím, řekni mi, kdo jsi a čemu vděčím za to, že jsi mne navštívil.

BRÁHMANA řekl:

Na tomto světě žije velký mudrc jménem Nárada. Nárada často sedával v meditaci ve své jeskyni na břehu svaté řeky Gangy. Jednou, právě když s meditací skončil, zaslechl venku nějaké hlasy a cinkání náramků. Ze zvědavosti vykoukl z jeskyně a uviděl, jak ve vodě v řece dovádějí nebeské nymfy. Všechny byly nahé a tak nepopsatelně krásné, že Náradovo srdce zaplesalo radostí a v jeho mysli, jež na okamžik ztratila klid a vyrovnanost, se objevila touha.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Svatý muži, jak je možné, že velký mudrc, zcela osvobozený, oproštěný od tužeb a lpění, s vědomím neomezeným jako nebe, byl takto přemožen touhou?

BRÁHMANA odpověděl:

Ó moudrý králi, všechny bytosti ve třech světech, včetně bohů na nebi, mají tělo, které je ovlivněno dvojicí sil. Dokud má jedinec tělo, pak nehledě na to, zda je nevědomý nebo mudrc, podléhá jeho tělo štěstí a neštěstí, radosti a bolesti. Při uspokojení zakouší radost, v nedostatku zakouší bolest. Taková je přirozenost věcí.

BRÁHMANA pokračoval:

Je-li čiré Já, tedy sama Skutečnost, zapomenuta jen na okamžik, objekt zakoušení získá prostor k rozmachu. To se nestane, pokud je tu nepřetržité uvědomění. Podobně jako světlo a tma potvrzují den a noc, je v případě nevědomého člověka zakoušení radosti a bolesti potvrzením existence těla. Pokud se takový prožitek radosti či bolesti odrazí ve vědomí mudrce, nezanechá za sebou žádný dojem. Podobně jako křišťál odráží jen to, co je v danou chvíli v jeho blízkosti, působí na mudrce jen to, co se v danou chvíli vyskytuje v jeho přítomnosti. Nevědomý člověk je oproti tomu ovlivněn natolik, že přemýšlí o objektu, i když ten je již dávno pryč. Podmíněnost mysli znamená omezení, zatímco oslabení tendencí a sklonů znamená osvobození.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Jak vzniká radost a bolest, není-li příslušný objekt přítomen?

BRÁHMANA řekl:

Příčinou toho je pocit, který srdce člověka přijme od těla, od smyslů. Později se tento pocit sám od sebe rozšíří. Je-li srdce rozrušené, vzpomínka vzruší džívu v jeho kúla kundaliní a dráhy nádí, které propojují celé tělo, jsou tím ovlivněny. Zážitky radosti a zážitky bolesti však působí na dráhy nádí odlišně. V radosti se nádí rozšíří a rozkvetou, v bolesti je tomu naopak.

Osvobození znamená, že do rozrušených nádí nevstupuje džíva. Je-li džíva radostí či bolestí ovlivněn, je tu omezení, není-li ovlivněn, je tu osvobození. Džívu zneklidňuje i samotný pohled na radost a bolest, ale pokud díky poznání Já pochopí, že radost a bolest ve skutečnosti neexistují, pak se ihned vrátí klid a vyrovnanost. Pokud je tu pochopení, že radost a bolest samy o sobě neexistují a neexistuje ani sám džíva, je tu úplné osvobození. Jakmile džíva pochopí, že neexistuje nic jiného než jediné neomezené Vědomí, je obnovena rovnováha. A tak jako se nerozhoří lampa, v níž došel olej, tak již džíva nebude vyveden z klidu a rovnováhy, neboť nebude sám sebe chápat jako objekt a splyne s neomezeným Vědomím, z něhož vyšel jako prvotní myšlenka Stvořitele Brahmy.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Vysvětli mi prosím, jak zážitek radosti vede ke ztrátě energie.

BRÁHMANA řekl:

Vzrušení džívy vyvolá vzrušení a pohyb životní síly, prány. Tak jako silný vítr shazuje květy, plody či listy stromů na zem, tak silné vzrušení životní síly vytahuje z celého těla životní energii (vnitřní tekutinu, mízu) a ta sestupuje jako energie semene, která je poté vyloučena z těla.

SIKHIDHVADŽA se dále zeptal:

Ó svatý muži, řekni mi prosím, co je to přirozenost věcí?

BRÁHMANA řekl:

Původně existovalo samotné Brahman a pak se v něm jako vlnky na hladině oceánu objevily nepatrné částice. Vznik věcí nemá příčinnou spojitost s Brahman, ale je to jako když shodou okolností právě ve chvíli, kdy na palmu usedne vrána, spadne z palmy kokos. Tomu se říká přirozenost věcí. V přírodě lze najít rozličná stvoření s rozličnými vlastnostmi.

- ↑ -

VI.1.86, 87

BRÁHMANA pokračoval:

Je přirozeností Já, že vznikl tento vesmír. Protože se střídá řád a chaos (kosmos neboli vesmír, svět, uspořádání, a proti tomu chaos neboli zmatek, nepořádek, zmatení – pozn. L.V.), je vesmír udržován omezením Já, tedy podmíněností. Jakmile skončí podmíněnost a omezení, ustane rozpor mezi řádem a chaosem a bytosti se znovu již nezrodí.

BRÁHMANA pokračoval v povídání o Náradovi:

Nárada brzy znovu ovládl svoji mysl. Semeno, které se vyloučilo, shromáždil v nádobě z křišťálu a nádobu pak doplnil mlékem vytvořeným silou své mysli. Za nějaký čas se v nádobě narodil chlapec, jenž byl ve všech ohledech dokonalý. Nárada chlapci požehnal a po určité době mu předal nejvyšší poznání. Mladík, jemuž dal jméno Kumbha, se Náradovi ve všem vyrovnal.

Později vzal Nárada Kumbhu k bohu Brahmovi, jenž byl Náradův otec. Brahma požehnal Kumbhu nejvyšším poznáním. A věz, že tento Kumbha, vnuk boha Brahmy, nyní stojí před tebou.

Toulám se po světě, jak se mi zachce, neboť nemám, co bych od koho získal. Když jsem přišel sem, moje noha se nedotkla země.


Vasištha domluvil a sedmnáctý den se nachýlil ke konci. Následující den pokračoval Vasištha ve vyprávění.


SIKHIDHVADŽA řekl:

Je jistě plodem mnoha dobrých skutků v mých předchozích vtěleních, že jsem dnes mohl pobývat v tvé společnosti a ochutnávat nektar tvého poznání! Nic na světě nepřinese člověku takový klid, jaký nabízí společnost mudrců a světců.

KUMBHA neboli BRÁHMANA, za nějž se vydávala královna ČÚDÁLA, řekl:

Vyprávěl jsem ti svůj životní příběh. Nyní mi řekni zase ty, kdo jsi a co tu děláš. Jak dlouho tady žiješ? Pověz mi vše popravdě, neboť ten, kdo se vzdá světa, nemluví nic než pravdu.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Ó synu bohů, znáš všechno. Co jiného ti mám povědět? Žiju v tomto lese ze strachu ze samsáry, koloběhu života a smrti. V krátkosti ti povím svůj příběh. Jsem král Sikhidhvadža, který opustil své království. Zděsil jsem se samsáry, v níž člověk stále dokola zakouší střídavě radost a bolest, zrození a smrt. Avšak třebaže jsem putoval všude možně, třebaže jsem prováděl odříkání, klid a mír jsem nenalezl. Moje mysl je stále neklidná. Nelpím na žádné činnosti a netoužím nic získat. Jsem tu sám, od všeho odpoután, a přesto jsem vyprahlý a postrádám naplnění. Prováděl jsem usilovně všechna možná cvičení, krijá, ale od utrpení jsem pokročil jen k dalšímu utrpení a pro mě i nektar se změní v jed.

KUMBHA řekl:

Jednou jsem se zeptal svého děda, co je lepší, zda kríjá, cvičení, nebo džňána, poznání Já. Řekl mi, že zcela jistě džňána, neboť pomocí džňány člověk pochopí to Jediné, co existuje samo o sobě. Protože je však kríjá přitažlivě popisována, zdá se jako dobrá zábava. Nemá-li člověk poznání, džňánu, drží se provádění kríjá. Nemá-li člověk dobré šaty, drží se alespoň pytle, který ho zahřeje.

Nevědomý člověk je v důsledku podmíněností a vásán připoután k plodům svých činů. Jestliže se vzdá vásán, konání se stane ne-konáním, ať už je daný čin považován za dobrý či špatný. Není-li tu omezení Já, není-li tu vůle ani chtění, nepřinášejí činy žádné plody. Plody nepřináší samotný čin, ale vásána čili chtění. Když dítě plné strachu myslí na strašidlo, tak také strašidlo vidí, a podobně když má nevědomý člověk představu zármutku, pak zármutek prožívá.

Ani vásána ani pocit ega doopravdy neexistují. Objevují se v důsledku bláhovosti a iluze. Jakmile je iluze odmítnuta, přijde pochopení, že vše je Brahman a neexistuje žádné omezení. Jsou-li tu vásány, je tu mysl, jakmile vásány z mysli zmizí, je tu poznání Já. Ten, kdo dosáhl poznání Já, se již více nezrodí.

To mi řekl můj děd. Tedy i bozi, včetně Brahmy, prohlašují, že nejdůležitější je poznání Já. Proč tedy zůstáváš nevědomým? Proč se chytáš myšlenek jako „to je kamandalu“ nebo „to je hůl“ a zůstáváš ponořen v nevědomosti? Proč si nekladeš otázky: „Co jsem já?“ „Jak vznikl svět?“ „Jak toto vše zanikne?“ Proč nezkoumáš podstatu omezení či osvobození a nedosáhneš stavu osvícení? Proč utrácíš svůj život marným a zbytečným odříkáním nebo cvičením, kríjá? Poznání Já dosáhneš, pokud se uchýlíš do společnosti mudrců, budeš jim sloužit a klást jim otázky.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ach, díky tobě jsem byl probuzen. Osvobodil jsem se od nevědomosti a iluze. Jsi můj guru a já tvůj žák. Prosím pouč mě v tom, co znáš. Řekni mi, kdo z lidí nezakouší utrpení.

KUMBHA řekl:

Ó moudrý králi, pokud je tvá mysl otevřená a ocení má slova, pak tě poučím. Je totiž zcela zbytečné, když někdo vykládá učení a zodpovídá dotazy a druhý není ochoten odpovědi přijmout a učení si osvojit.

Nato Sikhidhvadža Kumbhu ujistil, že jeho prosba je upřímná, a tak Čúdála přeměněná v bráhmana Kumbhu pokračovala.

- ↑ -

Příběh o čintámani

VI.1.88

KUMBHA řekl:

Žil jeden člověk, který v sobě spojoval bohatství a moudrost. Byl obdařen tím nejlepším, byl bystrý a důmyslný, takže se mu podařilo dosáhnout všech jeho cílů. Avšak chybělo mu poznání Já. V touze získat nebeský klenot čintámani neboli kámen mudrců, který splní každé přání svého držitele, začal vykonávat odříkání. Jeho snaha byla opravdová a na dosažení svého cíle tvrdě pracoval, takže se stalo, že za velmi krátkou dobu se před ním drahokam zjevil. Cožpak je pro toho, kdo se ze všech sil snaží, něco nemožné? Kdo se plně soustředí na úkol, jenž si předsevzal, aniž by dbal na množství vynaloženého úsilí či případné nesnáze, ten dosáhne vytouženého cíle.

Tento člověk tedy viděl kámen mudrců čintámani před sebou a měl ho na dosah. Ale nemohl najít dostatečnou jistotu. Jeho mysl, zmatená dlouhotrvajícím strádáním a utrpením, začala pochybovat, zda opravdu jde o čintámani: „Mám se ho dotknout? A když se ho dotknu, nezmizí? V takové krátké době jsem ho přece nemohl získat, vždyť se píše o tom, že o něj člověk musí usilovat celý život! Jsem jen ubožák hnaný touhou a drahokam přede mnou je jen pouhá halucinace. Cožpak bych mohl mít takové štěstí a získat ho za tak krátký čas? Možná, že někdo výjimečný by toho byl schopen, ale já jsem jen obyčejný člověk a mám za sebou jen malou dávku odříkání. Je nemožné, abych ho získal tak snadno.“

Takto celý zmatený uvažoval a nezmohl se na to, aby drahokam sebral. Nebyl předurčen k tomu, aby čintámani získal. Každý má jen to, co si zaslouží. Hlupák nevidí nebeský klenot, ani když leží přímo před ním! Poněvadž zůstal čintámani nepovšimnut, po nějaké době sám od sebe zmizel. Psychické síly neboli siddhi dají člověku, který o ně usiloval, všechno možné, a poté, co zničí jeho poznání, odejdou.

Tento člověk se v touze získat čintámani ještě více oddal odříkání, vždyť pracovití lidé se toho, co si předsevzali, jen tak nevzdávají. Za nějaký čas před něj z legrace hodili nebešťané bezcenné sklíčko. Člověk si hned domyslel, že to musí být čintámani. Omámen iluzí po něm lačně sáhnul a pevně přesvědčen, že díky drahokamu dostane všechno, na co si pomyslí, vzdal se veškerého svého majetku i rodiny a odešel na samotu do ústraní. Kvůli své pomýlenosti tak zakusil mnohá trápení. Přírodní katastrofy, stáří ani smrt nejsou nic ve srovnání s utrpením, jež je způsobeno nevědomostí. Za každým neštěstím lze nalézt hloupost a nevědomost.

- ↑ -

Příběh o hloupém slonu

VI.1.89

KUMBHA pokračoval:

Ó králi, poslechni si jiný příběh, který je také podobný tvému. V lesích pohoří Vindhja žil velký silný slon s mocnými kly. Člověk, který ho vlastnil, zavíral slona do klece, k popohánění používal bodce a kopí a i jinak slona velmi týral.

Když byl jednou zlý pán pryč, nasadil slon všechny síly, aby se dostal z klece ven na svobodu. Tři dny mu to trvalo, ale nakonec se mu podařilo klec rozbít. Mezitím jeho pán zjistil, co se děje, vylezl na strom, a zatímco si slon hledal únikovou cestu, chtěl mu skočit na záda a znovu si ho podmanit. Při skoku však slona minul a přistál na zemi přímo před ním. Slon viděl svého nepřítele ležet na zemi přímo před svýma nohama, ale zželelo se mu ho a nechal ho být. I u zvířat můžeme být svědky takového soucitu. Slon svému pánu tedy nijak neublížil a utekl pryč.

Když vstal ze země, nebyl bývalý majitel slona zraněn. Tělo zloducha nelze tak snadno zdolat! Jako by zlé skutky jeho tělo ještě posilovaly! Ztrátu slona nesl s velkou nelibostí a začal prohledávat les, aby slona znovu získal. Po dlouhé době uviděl svého slona stát v lese v hustém porostu. S pomocí několika ochočených slonů vyhloubil v blízkosti toho místa jámu a zakryl ji chrastím. Netrvalo dlouho a silný slon do nastražené pasti spadl a znovu se ocitl v zajetí bývalého pána.

Třebaže měl slon příležitost, odmítl zabít svého nepřítele, a proto musel podstoupit nové trápení. Kdo kvůli své pomýlenosti nejedná tak, jak má, třebaže se mu příležitost sama nabízí a překážky jsou odstraněny, ten si přivolá jen utrpení. Z falešného uspokojení ze svobody upadl neopatrný slon znovu do zajetí. Pomýlenost přivolává utrpení. Pomýlenost znamená zajetí, omezení. Kdo je omezený, může si ve své pomýlenosti myslet, že je svobodný. Jediné skutečné ve všech třech světech je Já, avšak pro jedince, pevně zakotveného v nevědomosti, je celý svět jen rozmachem jeho nevědomosti.

- ↑ -

VI.1.90

SIKHIDHVADŽA řekl:

Svatý muži, osvětli mi prosím význam obou příběhů.

KUMBHA řekl:

Bohatý a učený muž, který se vydal hledat nebeský klenot čintámani, jsi ty, králi. Četl jsi svaté texty, a přesto jsi nedosáhl vnitřního klidu a nespočinul sám v Sobě jako kámen na dně jezera. Nebeským klenotem čintámani je zřeknutí se všeho. Úplné odevzdání vede k ukončení utrpení. Je-li tu úplné odevzdání, je získáno vše. Je tu něco, s čím lze tento nebeský klenot čintámani srovnat? Tím, že jsi byl schopen vzdát se království i všeho ostatního, toto odevzdání jsi zakusil.

Všeho ses vzdal a uchýlil se do své poustevny. Ale ještě jedné věci bylo třeba se vzdát, a to svého ega. Zřekne-li se srdce mysli, zřekne-li se srdce pohybu myšlenek, je tu pochopení Absolutna. Ty jsi však podlehl myšlence odevzdání. Podlehl jsi představě, kterou v tobě tvé odevzdání vyvolalo. Proto tu není blaženost, která přichází s odevzdáním. Kdo odevzdal vše, je bez obav a trápení. Pokud ale vítr ještě rozhoupává větve stromu, nelze to považovat za nehybnost.

Právě obavám a starostem, tedy pohybu myšlenek, se říká mysl. Myšlenka, pojem či představa jsou jiné názvy pro totéž. Pokud myšlenky stále běží, jak bychom mohli považovat mysl za odpoutanou? Je-li mysl vyrušena z klidu myšlenkami, starostmi a obavami, jsou tři světy okamžitě zde. Dokud jsou tu myšlenky a představy, jak by tu mohlo být úplné odevzdání? Proto když takové myšlenky v tvém nitru vzniknou, je odevzdání pryč. Podobně zmizel klenot čintámani, když člověk pochyboval o jeho pravosti. Ty jsi, králi, nerozpoznal a dostatečně neocenil pravé jádro odevzdání, proto tě odevzdání opustilo a s ním odešlo pryč i osvobození od myšlenek a starostí.

Skutečný klenot, úplné odevzdání, jsi zahodil, králi. Místo něj sis ve své pomýlenosti sebral bezcenné sklíčko, co se hezky třpytí, tedy odříkání, a toho sis začal považovat. Ke své škodě jsi zaměnil nepodmíněné, nezávislé a neomezené Vědomí za marnou přehlídku odříkání, které je omezené, neb má začátek a konec. Kdo odmítne nekonečnou radost, jíž snadno dosáhl, a usiluje o získání nemožného, je tvrdohlavý hlupák. Upadl jsi do pasti poustevnického života a neusiloval jsi o skutečné odevzdání. Zřekl ses sice omezení, jež se týkalo království, ale sám sebe jsi znovu omezil představou asketického života. Teď máš ještě víc starostí než dřív. Trpíš teplem, zimou, větrem či jinou nepohodou, a proto je tvé omezení ještě silnější. Mylně se domníváš, že jsi získal čintámani, ale ve skutečnosti nemáš ani kousek křišťálu, jen bezcenné sklíčko.

To je vysvětlení prvního příběhu.

- ↑ -

VI.1.91

KUMBHA řekl:

Nyní ti prozradím smysl druhého příběhu.

Slon v pohoří Vindhja, to jsi ty zde na zemi. Dvěma mocnými kly jsou vivéka neboli schopnost rozlišování a vairádžňa neboli odpoutanost a neutrálnost. To obojí máš. Pánem, který slonu působil bolest, je pro tebe tvá nevědomost, jež ti přináší jen utrpení. Slon byl mohutný a silný, a přesto ho pán přemohl. Ačkoli ty jsi byl ve všech směrech výjimečný, podlehl jsi nevědomosti a iluzi.

Klecí, v níž byl uvězněn slon, je klec tvých tužeb, v níž jsi zajat. Rozdíl je jen v tom, že železná klec časem zreziví a rozpadne se, kdežto klec tužeb v průběhu času mohutní. Tak jako slon rozbil klec a unikl, ty jsi opustil své království a odešel sem. Avšak rozbít hmatatelnou klec je snazší, než se zřeknout myšlenek a představ v mysli.

Tak jako pán zvýšil svoji ostražitost, když byl slon na útěku, tak se nevědomost a iluze zalarmovaly, když se v tobě projevila odevzdanost. Jakmile se moudrý člověk vzdá honby za potěšením, nevědomost před ním prchne. Když jsi odešel do lesa, zasadil jsi nevědomosti velkou ránu. Avšak podobně jako slon nezabil svého pána, třebaže měl k tomu dobrou příležitost, ty jsi nezničil nevědomost, neboť ses nezřekl myšlenek a pohybu energie ve vědomí. Proto se nevědomost objevila znovu a poučena tím, jak jsi překonal předchozí tužby, chytila tě do pasti asketismu.

Kdybys poté, co jsi opustil království, zničil nevědomost jednou pro vždy, nebyl bys do této pasti nikdy chycen.

Jako byl král slonů obdařen mocnými kly, ty jsi byl obdařen vivékou a vairádžňou. A přesto ses nechal ovládnout nevědomostí a uvrhnout do propasti asketismu.

Ó králi, proč jsi neposlechl moudrá slova tvé ženy Čúdály, jež je skutečným znalcem Pravdy? Je nejpřednější z těch, kdo nahlédli Já, a mezi jejími slovy a skutky není rozpor. Cokoli řekne, je pravda hodná následování. I když jsi v minulosti její slova nepochopil a nepřijal, proč ses všeho doopravdy nevzdal?

- ↑ -

VI.1.92

SIKHIDHVADŽA řekl:

Vzdal jsem se království, paláce, země i své ženy. Proč si myslíš, že jsem se nevzdal všeho?

KUMBHA řekl:

Ó králi, bohatství, manželka, příbuzní, země, království ani tvůj královský baldachýn, nic z toho není tvé! Toto není skutečné odevzdání! Je tu ještě něco jiného, co se zdá být tvé a co jsi neodevzdal, a to je to nejdůležitější. Odevzdej to plně a beze zbytku a budeš osvobozen od utrpení.

SIKHIDHVAŽA řekl:

Jestliže království ani to ostatní není mé, pak se tedy vzdám tohoto lesa a všeho, co je v něm.

V tu chvíli se Sikhidhvadža zřekl v mysli lesa.

KUMBHA řekl:

Ani to není tvé, králi, proto nemá smysl se toho vzdávat.

SIKHIDHVADŽA řekl:

No ovšem, tato poustevna je nyní moje a je pro mne vším, proto se vzdám své poustevny. Nyní jsem jistě odevzdal vše!

KUMBHA řekl:

Nic z toho není tvé, králi. Jak by ses toho mohl vzdát? Je tu ještě něco, čeho ses nevzdal, a to je to nejdůležitější. Vzdej se toho a osvobodíš se od utrpení.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Pokud ani to není moje, pak se vzdám všech svých věcí.

VASIŠTHA řekl:

Jak to dořekl, vyskočil ze země, sebral vše, co bylo v chatrči, a hodil do ohně. Zatímco ho bráhmana jen beze slova pozoroval, vyhodil Sikhidhvadža svoji málu s tím, že ji nepotřebuje. Vždyť je osvobozen od iluze, že opakování manter je posvátný akt. Vyhodil svoji kůži na sezení i nádobu na vodu. Říkal si, že čeho se má vzdát, toho se vzdá okamžitě a jednou pro vždy, jinak se to znovu rozbují, a proto se rozhodl všechno na místě spálit.

Protože se rozhodl vzdát se všech činností, posvátných i světských, shromáždil všechno, co do té doby používal, a všechno spálil.

- ↑ -

VI.1.93

VASIŠTHA pokračoval:

Nakonec Sikhidhvadža zapálil i chatrč, v níž přebýval veden svými předchozími falešnými představami, a spálil vše, co zbylo, včetně svého oblečení. Vyděšená zvěř před ohněm utekla daleko do lesů.

SIKHIDHVADŽA poté řekl:

Ó synu bohů, díky tobě jsem se probudil. Konečně jsem se zřekl všech představ, kterých jsem se tak dlouhou dobu držel. Ustálil jsem se v čirém Poznání plném blaženosti. Mysl se odvrátila od všeho, co bylo příčinou omezení, a spočívá ve stavu klidu a rovnováhy. Zřekl jsem se všeho. Jsem osvobozen od omezení. Spočívám v klidu a míru. Jsem blažený. Jsem vítěz. Prostor je mým oděvem, prostor je mým příbytkem a já jsem jako prostor. Ó synu bohů, je tu ještě něco za tímto nejvyšším odevzdáním?

KUMBHA řekl:

Nezřekl ses všeho, králi. Nechovej se proto tak, jako bys zakoušel blaženost nejvyššího odevzdání! Ještě je tu něco, čeho ses nezřekl, a to je to nejdůležitější. Když bude i to zcela a beze zbytku odevzdáno, pak dosáhneš nejvyššího stavu, osvobozeného od utrpení.

SIKHIDHVADŽA po chvíli přemýšlení řekl:

Zbývá jen jediná věc, synu bohů. Zbývá toto tělo, jež se skládá z masa, krve a kostí a je příbytkem jedovatých hadů zvaných smysly. Nyní se vzdám i svého těla, zničím ho a dosáhnu naprostého odevzdání.

A Sikhidhvadža se již chystal vykonat, pro co se rozhodl.

KUMBHA řekl:

Ó králi, proč se zlobíš na nevinné tělo a chceš ho zničit? Vypadá to, jako když se rozzuřený býk chystá zabít nevinné tele. Vzdej se svého hněvu. Toto tělo je netečné a tupé. Nemáš s ním nic společného. Proto se ho nesnaž zničit. Tělo zůstává, tak jak je, netečné a tupé. V činnost ho uvádí jiná síla či energie. Tělo není zodpovědné za zážitky radosti a bolesti. Úplné odevzdání neznamená zničit tělo. Tím bys naopak zavrhl něco, co odevzdání napomáhá! Když budeš schopen vzdát se toho, co skrze tělo pracuje a uvádí ho do pohybu, pak to bude skutečné odevzdání, a tím se vzdáš veškeré špatnosti. Je-li odevzdáno toto, je odevzdáno vše, včetně těla. V opačném případě, i kdyby bylo vše špatné zatlačeno do pozadí, stejně by se to časem znovu projevilo.

KUMBHA pokračoval:

Jediné skutečné odevzdání je zřeknutí se toho, co je vším, co je jedinou příčinou všeho a v čem vše přebývá.

SIKHIDHVADŽA prosil:

Ó pane, řekni mi prosím, co je to, čeho je třeba se vzdát.

KUMBHA řekl:

Ó vznešený králi! Je to mysl neboli čitta, spojená také s pojmy džíva či prána. Je to mysl, která je i není netečná a je ve stavu zmatení a iluze. Právě mysl, čitta, znamená zmatení a klam. Je lidskou bytostí, světem, je vším. Je semínkem pro vznik království, těla, manželky i všeho ostatního. Zřeknout se tohoto semínka znamená vzdát se naprosto všeho, v přítomnosti i budoucnosti!

Dobro i zlo, království i ústraní lesa, to vše je příčinou utrpení člověka obdařeného myslí, a zároveň příčinou radosti toho, kdo je bez myšlenek. Jako je strom rozechvíván větrem, je toto tělo uvedeno do pohybu myslí. Různé zkušenosti bytostí, jako jsou zrození, stáří a smrt, anebo nepohnutost u světců a mudrců, to vše jsou proměny mysli. Právě mysl je to, co se označuje také jako buddhi neboli rozumová schopnost, džagat neboli svět, ahamkára neboli pocit ega či prána neboli životní dech. Proto zřeknout se mysli znamená úplné odevzdání. Vzdáš-li se mysli, je tu okamžité zakoušení Pravdy a pryč jsou všechny představy jednoty a různosti. Vzdáš-li se mysli, je tu klid a mír.

Chceš-li na druhou stranu odevzdat to, co považuješ za to, co je od tebe oddělené, co je tedy ne-tvé a ne-ty, pak v sobě vytváříš rozdělení. Jestliže člověk odevzdá opravdu všechno, pak to všechno existuje v prázdném prostoru neomezeného Vědomí. A spočívá-li člověk ve stavu naprosté odevzdanosti jako lampa, v níž došel olej, vyzařuje nejvyšší jas jako lampa, v níž je oleje dost. I poté, co ses vzdal království, jsi stále zde. A podobně, dojde-li k odevzdání mysli, bude zde stále neomezené Vědomí. Všechny věci, co tu byly, jsi spálil, ale s tebou se nic nestalo, a stejně tak vzdáš-li se své mysli, s tebou se nestane nic. Toho, kdo se všeho vzdá, netrápí stárnutí, strach ze smrti ani jiné životní události. To samo o sobě je nejvyšší Blaženost. Všechno ostatní je utrpení.

Óm! Přijmi tuto pravdu a dělej to, co si přeješ dělat. V úplném odevzdání je nejvyšší moudrost a poznání Já. V prázdné nádobě (či v prázdném prostoru nádoby) jsou uloženy vzácné klenoty. Právě v takové odevzdanosti dosáhl Buddha Šákjamuni stavu, který je za všemi pochybnostmi, a v něm se pevně ustálil. Ó králi, vzdej se všeho a setrvej v těle a stavu, v němž se nyní nalézáš. Vzdej se i myšlenky „všeho jsem se vzdal“ a setrvej ve stavu nejvyššího klidu a míru.

<<< Pokračování tohoto dílu příště. >>>

- ↑ -