Jóga Vasištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Příběh o králi jménem Sikhidhvadža a jeho ženě Čúdále

VI.1.77

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, setrvávej ve stavu vyrovnanosti jako král Bhagíratha. A jako král Sikhidhvadža, jehož příběh ti nyní budu vyprávět, buď pevný a od všeho oproštěný.

Kdysi žili dva milenci, kteří se v důsledku své božské lásky jednoho k druhému znovu narodili společně.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jak je možné, že dva lidé, kteří v jednu dobu žijí pospolu jako muž a žena, jsou v novém životě znovu manželé?

VASIŠTHA odpověděl:

Taková je jemná povaha řádu světa. Některé věci se objevují hojně a opakovaně a jiné se objeví jednou, přičemž nikdy předtím nebyly a nikdy potom už nebudou. Některé, co byly dříve, se v téže podobě objeví znovu i nyní. Je to jako s vlnami v oceánu, některé jsou si podobny a jiné nikoli.

V království Malva byl král jménem Sikhidhvadža. Byl obdařen mnoha královskými ctnostmi. Byl ušlechtilý, vznešený, odvážný i zdvořilý. Velmi brzy ztratil otce, ale ač velice mladý, byl schopen ujmout se vlády a s pomocí svých ministrů řídit království.

Přišlo období dešťů a nastal lásky čas. Mladý král začal snít o družce. Dnem i nocí jeho srdce toužilo po milované. Moudří a prozíraví ministři vytušili, co si královo srdce žádá, a vydali se do království Sauráštra, kde pro svého krále hledali vhodnou princeznu. Brzy se král Sikhidhvadža oženil s princeznou Čúdálou.

Sikhidhvadža a Čúdála byli jeden druhému tak oddáni, že byli jako jedna duše ve dvou tělech. Sdíleli mnoho společných zájmů a těšili se spolu v zahradách potěšení. Tak jako Slunce vysílá své paprsky, aby přimělo rozvinout květ lotosu, tak král svou milovanou zahrnoval láskou a snažil se jí potěšit všemi způsoby.

Společně sdíleli své vědomosti i své poznání, takže se oba stali učenými v mnoha oborech poznání. Každý měl své místo v srdci druhého. Vypadalo to, jakoby sám Pán Višnu sestoupil se svou družkou na zem, aby tu naplnil určité poslání.

- ↑ -

VI.1.78

VASIŠTHA pokračoval:

Sikhidhvadža a Čúdála si spousty let užívali jeden druhého, aniž by zažili nějakou neshodu. Nikdo však nezastaví tok času. Život začíná a končí jako představení kouzelníka. A tak jako šíp opustí luk, tak i potěšení postupně uniká mimo náš dosah. A jako se na mršinu vrhnou supové, tak se mysli zmocní smutek. Král i královna se začali zamýšlet nad tím, čeho je třeba na světě dosáhnout, aby už mysl nikdy nepodlehla utrpení, a obrátili svou pozornost ke studiu duchovních textů.

Došli k závěru, že jediné, co může člověku pomoci překonat smutek, je poznání Já. Celým svým srdcem i myslí se oddali Sebepoznání. Vyhledali společnost mudrců a uctívali je. Neustále o poznání Já hovořili a také je v sobě vzájemně podporovali.

Královnino neustálé přemítání nad prostředky k poznání Já vyústilo v následující rozjímání.

ČÚDÁLA rozjímala:

Nyní vidím sebe sama a ptám se „kdo jsem já“? Jak mohla vzniknout iluze a nevědomost o Já? Fyzické tělo je netečné a není to Já. Je zakoušeno pouze díky pohybu myšlenek v mysli. Tělesné orgány nejsou nic jiného než části těla, proto jsou též netečné. Smyslové orgány jsou také netečné, neboť k tomu, aby fungovaly, potřebují mysl. A domnívám se, že netečná je i mysl, manas. Mysl prožívá představy, ale jako spouštěcí prvek ji k tomu dovádí rozum neboli buddhi. I rozum je však netečný, neboť je řízen pocitem ega. A i tento pocit ega neboli ahamkára je netečný, neboť podobně jako si malé dítě vymyslí strašidlo, tak si džíva vymyslí amamkáru. A džíva není nic jiného než čiré Vědomí, které jakoby bylo oděné životní silou a přebývalo v srdci.

Vida! Pochopila jsem, že to, co tu je jako džíva, je ve skutečnosti Já neboli čiré Vědomí, které si uvědomilo samo Sebe jako objekt. Tento objekt je neskutečný a neschopný vnímání. Protože se však Já s tímto objektem ztotožní, oděje se netečností a zřekne se své podstaty, kterou je čiré Vědomí. Taková je přirozenost vědomí. Ať se považuje za cokoli, skutečné či neskutečné, tak se tím stane a jakoby zapomene svou pravou podstatu. Třebaže je Já čiré Vědomí, tak si v důsledku vnímání objektů představí Sebe samo jako vnímání neschopné a neskutečné.

VASIŠTHA pokračoval:

Po nějaký čas Čúdála takto rozjímala, až dosáhla osvícení. Nalezením Já byla tak potěšena, že pokračovala v úvahách dál.

ČÚDÁLA rozjímala:

Konečně jsem dosáhla toho, čeho je třeba dosáhnout. Nyní neexistuje žádná ztráta. Mysl a smysly se zdají na Vědomí nezávislé, ale jsou to jen odrazy ve Vědomí. Existuje pouze nejvyšší Vědomí. To je nejvyšší Pravda, neposkvrněná nečistotou, bez pocitu ega a navždy ve stavu dokonalé rovnováhy. Jakmile je tato Skutečnost pochopena, bez ustání potom září dál.

Nejvyšší Vědomí je označováno různými jmény, například Brahman či nejvyšší Já. Není tu dělení na subjekt a objekt, nejsou tu vztahy mezi nimi. Vědomí se stane vědomé si svého vědomí, jinak (jako objekt) být nahlíženo nemůže. Právě toto Vědomí se projevuje jako mysl, rozum a smysly. Projevení světa také není nic jiného než Vědomí, mimo něž neexistuje nic. Vědomí nepodléhá žádné změně. Jedinou zdánlivou změnou je projevený svět, který je však klamný a tudíž neskutečný! V pomyslném oceánu se tvoří pomyslné vlny. Oceán je mysl sama a vlny pocházejí také z mysli. Podobně vzniká ve Vědomí projevený svět, který též nelze od Vědomí nijak oddělit.

Jsem čiré Vědomí, všeprostupující a bez pocitu ega. Pro toto Vědomí neexistuje zrození ani smrt. Vědomí nepodléhá zkáze, neboť je jako prostor. Nelze jej spálit ani rozřezat. Je to čiré světlo Vědomí, bez poskvrn.

Jsem oproštěna od klamu. Jsem v klidu a míru. Bozi, démoni a další bytosti ve své podstatě nebyli stvořeni, neboť nejsou nic jiného než Vědomí. Projevení je klamné, podobně jako hliněné postavičky vojáků nejsou skutečnými vojáky.

Ten, kdo pozoruje, tedy subjekt, a to, co je pozorováno, tedy objekt, jsou ve skutečnosti jedno jediné čiré Vědomí. Jak mohla vzniknout iluze, která vede k představám jako „to je jednota“ a „to je dualita“? V kom tato iluze existuje? Čí je? Jakmile jsem nahlédla, že všechno, co existuje, ať je vnímání schopné či neschopné, je čiré Vědomí, dosáhla jsem nirvány, osvícení, v němž není nejmenšího hnutí mysli. Neexistuje „já“ ani „ti druzí“, neexistuje bytí ani nebytí. Vše je klid a mír.

- ↑ -

VI.1.79

VASIŠTHA pokračoval:

Den za dnem se Čúdála nořila stále více do sebe a čím dál více se radovala v blaženosti Já. Byla zcela oproštěna od tužeb a lpění. Aniž by se něčeho zříkala a aniž by cokoli vyhledávala, byla přirozená ve svém jednání a spontánní ve všech činnostech. Její pochybnosti byly utišeny. Překročila oceán vzniku a zániku a spočinula ve stavu klidu a míru, jenž nelze s ničím porovnat.

V krátké době dosáhla úplného pochopení, že tak, jak se tento projevený svět objevil, tak stejným způsobem i zmizí! Čúdála zářila světlem Poznání Já.

I král Sikhidhvadža viděl, jak z královny vyzařuje jas a klid.

SIKHIDHVADŽA pravil královně:

Vypadáš, jako bys znovu získala svoji mladost, má milovaná. Vyzařuje z tebe neobyčejné světlo. Nic tě neznepokojuje, po ničem netoužíš a jsi plna blaženosti. Řekni, nenapila ses snad nápoje bohů? Dosáhla jsi toho, co je velmi těžko k dosažení?

ČÚDÁLA odvětila:

Zřekla jsem se prázdné formy a zakotvila v tom, co je Skutečnost, nikoli zdání. Proto zářím. Zřekla jsem se všeho neskutečného a uchýlila se k něčemu jinému, tedy k tomu, co je skutečné i neskutečné zároveň. Proto zářím. Znám To takové, jaké je, je to něco i nic zároveň. Proto zářím. Když zakouším potěšení, raduji se stejně, jako když ho nezakouším. Nedávám průchod nadšení ani zlobě. Proto zářím. Zakouším nejvyšší radost, neboť jsem ustálená ve Skutečnosti, jež září v mém srdci. Nerozptylují mne královské radovánky. Proto zářím. I v zahradách potěšení zůstávám ustálená v Já a nezakouším nadšení, stydlivost ani nic jiného. Proto zářím.

Jsem vládkyní vesmíru. Nejsem omezenou bytostí. Raduji se v Já. Proto zářím. Toto Já ve skutečnosti jsem i nejsem. Jsem všechno a nejsem nic. Proto zářím. Nehledám potěšení, bohatství, chudobu ani jiné formy existence. Jsem šťastná s tím, co ke mně samo od sebe přichází. Proto zářím. Raduji se z toho, že se zklidnilo mé chtění i nechtění, raduji se z vhledů, jež jsem získala četbou svatých textů. Proto zářím. Ať svýma očima vidím cokoli, ať svými smysly vnímám cokoli, ať svou myslí nahlížím cokoli, nic jiného nevidím, než jedinou Skutečnost, kterou zcela jasně nahlížím uvnitř sebe.

- ↑ -

VI.1.80

SIKHIDHVADŽA se jejím slovům zasmál, neboť je nepochopil, a řekl:

Má drahá, jak jsi bláhová! Co mi to povídáš? Zřeknout se něčeho pro nic, zřeknout se skutečné hmoty a dosáhnout stavu nicoty! Jak by s tím mohl člověk zářit? Prohlašovat, že se raduji z potěšení, které nezakouším, k radosti nepovede! Vzdát se všech věcí i všeho potěšení a domnívat se, že se lze radovat z prázdnoty, to nedává žádný smysl. A smysl nedává ani to, když si člověk myslí, že bude šťastný, vzdá-li se oblečení, jídla či střechy nad hlavou. „Nejsem tělo ani nic jiného“, „nic je všechno“, „to, co vidím, nevidím, protože doopravdy vidím jinou skutečnost“ – co jiného jsou tato prohlášení než pouhé tlachání?

Avšak nevadí, užívej si radostí, jež jsou ti dopřány! Já si budu dál užívat tebe.

VASIŠTHA pokračoval:

Když to král řekl, opustil komnatu. Čúdála si pomyslela, že je škoda, že král není schopen pochopení, a vrátila se ke své práci. Tak žili nějaký čas. Ačkoli byla Čúdála bez tužeb, přece v ní postupně vzniklo přání volně se přemisťovat v prostoru. Aby získala tuto schopnost, vyhledala samotu a tam prováděla cvičení životního dechu směřujícího vzhůru (prováděla khéčarí mudru).

Ó Rámo, na tomto světě existují tři typy dosažitelných cílů – žádoucí, nežádoucí a neutrální. Žádoucí cíle je třeba hledat s nasazením velkého úsilí, nežádoucí je třeba opustit a mezi těmito dvěma jsou ty, jichž si člověk nevšímá. Běžně člověk považuje za žádoucí ty, které přinášejí štěstí, a za nežádoucí ty, které přinášejí neštěstí. K těm, které nepřinášejí štěstí ani neštěstí, bývá člověk lhostejný. V případě osvícené bytosti však takové rozdělení neplatí. Protože pro osvíceného člověka je všechno jako hra, zůstává neutrální ke všemu, bez ohledu, jak to vypadá.

Nyní ti popíšu, jak lze získat určitou psychickou schopnost neboli siddhi. Mudrc je k tomu zcela neutrální, nevědomý člověk to může pokládat za žádoucí a ten, kdo se snaží rozvíjet poznání Já, se tomu raději vyhne.

VASIŠTHA pokračoval:

Každý úspěch závisí na čtyřech faktorech – času, místu, činech a prostředcích. Činy a odpovídající úsilí jsou klíčové, neboť každá snaha o dosažení určitého cíle je založena na činech a vlastním úsilí.

Je mnoho pomocných prostředků k zaručení úspěchu, ty ale v rukou nevědomých lidí mohou vést k ublížení, újmě a neštěstí. Do této kategorie patří magické prostředky, jako jsou pilulky, masti, minerály, posilňující prostředky, magické formule a drogy.

K ničemu však nevede ani přesvědčení, že člověka dovede k dokonalosti pouhá jeho přítomnost na posvátném místě, jakým je například hora Méru.

Popíšu ti nyní techniku pránajámy, ovládání životního dechu. Prosím poslouchej.

Nejprve je třeba, aby člověk zanechal všech zvyků a sklonů, které se netýkají toho, co chce dosáhnout. Je třeba se naučit uzavírat otvory v těle, tedy provádět stažení neboli bandhy, cvičit určité pozice těla neboli ásany a jíst lehkou stravu. Je třeba číst posvátné texty a rozjímat o významu jejich slov. Zásadní je správné vedení a společnost mudrců. Před samotným prováděním pránajámy je třeba všeho zanechat a pohodlně se usadit. Jestliže člověk zvládne po určitou dobu provádět pránajámu, aniž by v něm vznikaly negativní emoce jako hněv či chamtivost, ovládne dokonale životní sílu.

Od kralování na zemi až po nejvyšší osvobození, všechno závisí na pohybu životní síly, prány. Proto je možno prováděním pránajámy dosáhnout čehokoli.

Hluboko v těle je nádí zvaná antra-vaištika. Sídlí v každém živém tvoru a je zdrojem stovky dalších nádí. Je v bozích, démonech, lidech, zvířatech, ptácích, červech i rybách.

Mocná síla ukrytá v nádí se nazývá kundaliní a je stočená jako had u dolního konce páteře. Je základní hnací silou, která udržuje tělo v pohybu. Jako had stočený v zimě do klubíčka se svinutá kundalinídrží dole, dokud nepřijde letní oteplení, tedy dokud není zažehnut vnitřní oheň. Pak jako když kobra roztahuje svou kápi, vystoupá kundaliní jako měsíc na vršek hlavy.

Jestliže se životní dech neboli prána, jež je v srdci, dostane do příbytku kundaliní (neboli kúla kundaliní u dolního konce páteře), pak v člověku vzniká uvědomění si pěti prvků.

Všechny energetické dráhy nádí jsou svázány s hlavní dráhou kundaliní nádí. Proto tato kundaliní je skutečným semínkem Vědomí, semínkem pochopení a poznání.

RÁMA se zeptal:

Není snad neomezené Vědomí navždy nedělitelné? Je-li tomu tak, jak tato kundaliní může vůbec vzniknout, projevit se a neomezené Vědomí odhalovat?

VASIŠTHA pokračoval:

Neomezené Vědomí je tu jediné a nedělitelné všude a po všechny časy. Avšak tu a tam se projevuje jako určité prvky. Totéž Slunce ozařuje všechny věci stejně, ale světlo od něj se plně odrazí, jen když jeho paprsky dopadnou na zrcadlo. Podobně se totéž neomezené Vědomí zdá někde ztracené, někde jasně projevené a jinde září v celé své nádheře.

Tak jako prostor je (prázdným) prostorem všude, je Vědomí Vědomím a ničím jiným, ať už je jeho projev jakýkoli. Vědomí nepodléhá žádné změně. Právě Vědomí samo je pěti základními prvky. Tak jako pomocí jedné svíce zapálíš mnoho dalších, neboť oheň je jeden, tak svým vědomím vnímáš jakoby mnoho dalších, třebaže jde o totéž Vědomí, jež je pěti základními prvky.

V důsledku nepatrného pohybu mysli se Skutečnost, jež je Vědomím, zdá být složena z pěti prvků a zdá se být tudíž tělem. Totéž Vědomí se podobně stane červem či jiným tvorem, kamenem, zemí a tím, co na ní je, vodou a dalšími prvky. Celý svět není ničím jiným než pohybem energie ve Vědomí, které se jeví jako složené z pěti prvků. Někde je tato energie vnímání schopna a jinde ne, tak jako je voda někde kapalná, ale jinde vlivem chladu zmrzne v led. Tak je utvořena příroda a všechno v ní.

Přesto je to vše jen hraní se slovy. Co je horko a chlad, oheň a led? Takové rozdělení vzniká jen v důsledku myšlenkových vzorců a podmíněností mysli. Moudrý člověk proto pátrá po podstatě takových podmíněností, ať jsou skryté či zjevné, dobré či špatné. Jen takové pátrání přináší plody, zatímco plané argumentování je jako tlučení holí do vzduchu.

Skryté podmíněnosti vedou ke vzniku bytostí neschopných vnímání, zjevné podmíněnosti ke vzniku bohů, lidí a ostatních tvorů, kteří jsou schopni vnímat. U někoho jde o těžkou podmíněnost, vedoucí k nevědomosti, u jiného o lehkou, vedoucí k osvobození. Za rozličnost bytostí je odpovědná podmíněnost.

Pro kosmický strom zvaný stvoření je prvotní myšlenka jeho semínkem, různé úrovně či sféry jeho větvemi a minulost, přítomnost a budoucnost jeho plody. Pětice základních prvků, z nichž je strom utvořen, vzniká i zaniká sama od sebe. Tak jak samo od sebe přijde rozdělení na pět prvků, tak samo od sebe přijde i jejich sjednocení a utišení.

- ↑ -

VI.1.81

VASIŠTHA pokračoval:

Kundaliní složená z pěti prvků pracuje v těle ve formě životní síly. Je to nejdůležitější životní síla v těle a je označována různě, jako podmíněnost, omezení, mysl, džíva, pohyb myšlenek, rozumová schopnost či pocit ega. Jakožto apána teče neustále dolů, jako samána přebývá v solárním plexu a jako udána stoupá vzhůru. Tyto síly udržují v celém systému rovnováhu. Je-li tu nadměrný tah dolů a síla směřující dolů není vhodným způsobem omezena, následuje smrt. Je-li tu nadměrný pohyb vzhůru a není-li vhodným způsobem omezen, přichází smrt. Je-li však pohyb životní síly řízen tak, že nejde ani nahoru ani dolů, je tu nepřetržitý stav rovnováhy a všechny nemoci jsou překonány. Pokud energetické dráhy nádí pracují nesprávně, projeví se to nemocí člověka, přičemž jde-li o druhotné nádí, budou to drobné neduhy, jde-li o hlavní nádí, půjde o onemocnění vážná.

RÁMA se zeptal:

Co je vjádhi neboli nemoc, co je ádhi neboli psychická nerovnováha a co je vážné onemocnění? Prosím, osvětli mi to.

VASIŠTHA pokračoval:

Ádhi a vjádhi jsou zdroje utrpení. Pokud se jich můžeme vyvarovat, je to štěstí, pokud ustanou úplně, znamená to osvobození. Někdy přijdou společně, někdy je jedno příčinou druhého a někdy jedno následuje druhé. Fyzickému onemocnění se říká vjádhi a psychické poruše ádhi. Obojí má své kořeny v nevědomosti a špatnosti, a obojí zmizí, jakmile je dosaženo poznání Já, poznání Pravdy.

Nevědomost vede k nepřítomnosti sebeovládání a člověk je tak neustále vystaven svým chtěním a nechtěním či myšlenkám „toto jsem získal, ale měl bych získat ještě tamto“. Tím je posilována iluze a objevuje se psychická nerovnováha.

Fyzické neduhy jsou způsobeny nevědomostí doprovázenou nedostatkem zdrženlivosti, což vede k nezdravému jídlu a nezdravému způsobu života. Dalšími důvody jsou nevhodné činnosti, špatné návyky, nedobrá společnost, zlé myšlenky a nakonec i nezdravé prostředí. Nemoci jsou způsobeny oslabením energetických kanálů nádí, jejich zanesením a ucpáním, a tím zamezením volného pohybu životní síly. To vše jsou pochopitelně plody činů z blízké či vzdálené minulosti.

VASIŠTHA pokračoval:

Všechny psychické poruchy a fyzické nemoci pocházejí z pěti prvků. Povím ti, jak mohou zmizet. Fyzické poruchy jsou dvojího druhu, běžné a vážné. Běžné mají příčinu v denních záležitostech a vážné jsou vrozené. Běžné lze napravit běžnými léčebnými prostředky a přijetím vhodného mentálního postoje. Vážné nemoci a taktéž psychické poruchy neodejdou, dokud není dosaženo poznání Já. Had, kterého vidíme v kusu provazu, zmizí až tehdy, když provaz rozpoznáme jako provaz. Poznání Já ukončuje všechny fyzické i psychické nemoci. Fyzické nemoci, které nejsou psychosomatické, však mohou být vyléčeny i pomocí léků, modliteb, koupelí a správného přístupu, jak o tom pojednávají odborné lékařské spisy.

RÁMA se zeptal:

Řekni mi prosím, jak vzniknou fyzické nemoci z psychických a jak je lze léčit jinými prostředky než lékařskými.

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li tu mentální zmatek, člověk nevnímá jasně svou cestu. Tím, že nevidí, co má před sebou, vybere si špatně. Životní síly se dostanou do nerovnováhy a začnou se pohybovat v drahách nádí zmateně a chaoticky. Výsledkem je to, že některé z nádí jsou oslabené a jiné přeplněné.

Poté vznikají poruchy v metabolismu a v trávení. Špatné fungování trávicího systému se projeví třeba i nadměrnou chutí k jídlu. Snědené jídlo se tak mění v jed. Je narušen přirozený pohyb jídla do těla a skrz tělo a to vede k různým fyzickým nemocem.

Takto psychické poruchy přivodí fyzická onemocnění. Ale jako dokážou šťávy z určitých plodů rozhýbat střeva, tak i mantry jako ja, ra, la, va mohou vyléčit psychosomatické poruchy. Dalšími prostředky jsou správné jednání, dobré skutky či služba světcům. Tím se mysl očistí, v srdci se objeví radost a životní síla začne v kanálech nádí proudit tak, jak má. Zažívání začne normálně pracovat a nemoc zmizí.

Jestliže se nádechem neboli púrakou naplní kúla kundaliní u dolního konce páteře a spočine ve stavu rovnováhy a klidu, tělo zůstane pevné. Když se skrze kumbhaku neboli zadržení dechu všechny dráhy nádí zahřejí, kundaliní se zvedne jako hůl a její energie zaplní všechny nádí v těle. Díky tomu se energetické dráhy očistí, rozjasní a odlehčí a pak je jógín schopen cestovat prostorem.

Pokud kundaliní vystoupá během výdechu, réčaky, energetickou dráhou brahma nádí a vyjde z těla ven otvorem zvaným brahmarandhra, pokud poté dosáhne bodu, jenž se nazývá dvadášanta, ve vzdálenosti dvanácti šířek palce nad tělem, a vydrží tam hodinu, pak jógín uvidí bohy a dokonalé mudrce putující prostorem.

RÁMA se zeptal:

Jak je možné očima smrtelníka spatřit nebeské bytosti?

VASIŠTHA řekl:

Žádný smrtelník nemůže svýma očima spatřit nebeské bytosti. Avšak očima čiré Inteligence je lze vidět jakoby ve snu. Nebeské bytosti jsou schopny naplnit touhy člověka. Vidíme je sice jako ve snu, ale na rozdíl od snu má jejich spatření trvalý účinek.

Je-li člověk schopen udržet určitou dobu po výdechu životní sílu v dvadášantě, může životní síla vstoupit do jiných těl. Tato schopnost je životní síle vlastní, a třebaže je nestabilní a nejistá, lze ji stabilizovat. Ve skutečnosti je ale všechno Brahman a rozdělenost či rozdílné funkce jsou pouhá slova.

RÁMA se zeptal:

Aby vešlo do nepatrného prostoru energetických drah nádí a současně aby vyplnilo vnitřní prostor životní silou, musí být tělo člověka nepatrné i rozlehlé zároveň (zároveň složené z částeček i jednolité).

VASIŠTHA řekl:

Tak jako sekera rozetne dřevo ve dví, ale dva kusy dřeva dají vzájemným třením oheň, tak jeden dech lze rozdělit na pránu a apánu, ale spojí-li se prána a apána, vznikne v oblasti břicha vnitřní oheň! To vše je součást přírody.

Ve fyzickém těle se v oblasti břicha spojují dvě síly. Spolu vytvářejí dutou hůl, v níž přebývá síla kundaliní. Tato kundaliní je uprostřed mezi nebem a zemí a neustále pulzuje. Všechna psychická centra udržuje pohybem prány ve stavu neustálého chvění. Udržuje v těle oheň, dokud nejsou všechny její složky vyčerpány.

Z přirozenosti je chladná, ale díky ní se tělo stává teplým. Šíří se po celém těle, ačkoli jejím sídlem je lotos srdce. Má povahu džňány neboli poznání a v jejím světle vzdálené objekty vidíme, jako by byly blízko. Voda či měsíc představují chlad a z něho vzniká oheň či slunce. Tělo je utvořeno z vody a ohně. Celý svět je ve skutečnosti utvořen z této dvojice, vody či chladného měsíce a ohně či horkého slunce. Lze to chápat i tak, že stvořený svět znamená stvoření poznání a nevědomosti, skutečného a neskutečného. Vědomí, světlo a poznání je jako slunce či oheň, zatímco netečnost, temnota a nevědomost jako měsíc či voda.

VASIŠTHA pokračoval:

Oheň a voda existují v těle ve vzájemném vztahu. V jednom smyslu je to jako vztah semínka a stromu, kdy jedno dává vzniknout druhému, a v druhém smyslu jako vztah světla a tmy, kdy jedno druhé ničí. Zpochybňovat to tím, že v nepřítomnosti touhy ztrácí příčinnost a vzájemný vztah věcí smysl, je v rozporu s přímou zkušeností každého.

Slunce či oheň, nebo též prána, se napije chladivého nektaru z úst měsíce a naplní celý prostor uvnitř těla. Oheň umírá a stává se vodou. Je to jako když končí den a přichází noc. (V teorii jógy se uvádí, že nektar stéká z patra dolů a je tráven ohněm v solárním plexu. Tak je chladná voda příčinou žhavého ohně. Aby se předešlo ztrátě nektaru, doporučuje se ásana viparitá karaní, což je obrácená poloha neboli poloviční svíčka. – pozn. S.V.)

Ve spojení ohně a vody, světla a tmy, dne a noci, v tom je zjevení pravdy, které nechápou ani moudří lidé.

Jako se den skládá z bílého dne a tmavé noci, tak je s džívou spojené vědomí i netečnost. Oheň či slunce symbolizují vědomí a voda či měsíc symbolizují temnotu a netečnost. Slunce na obloze zažene tmu na zemi, a podobně světlo vědomí zažene tmu nevědomosti, takže koloběh života a smrti, vzniku a zániku, je u konce. A je-li měsíc, představující vodu, temnotu nevědomosti či netečnost, poznán takový, jaký je, pak je tu pochopení, že jedinou skutečností je Vědomí. Právě světlo Vědomí odhaluje netečné tělo. Vědomí, jež je neměnné a ne-dvojné nelze získat, nelze uchopit. Vědomí může být nahlédnuto jen skrze svůj vlastní odraz, tělo.

Jestliže si Vědomí uvědomí samo sebe, je tu svět. Jestliže je vytváření vztahů subjektu a objektu pryč, je tu osvobození. Prána představuje oheň a teplo, apána zase vodu a chlad, obě existují v témže těle jako světlo a stín. Světlo či oheň vědomí a voda či chlad přemýšlení a vytváření pojmů společně vytvářejí zkušenost. Slunce a měsíc, jež existují od počátku stvořeného světa, existují i v našem těle.

Ó Rámo, setrvej ve stavu, v němž slunce do sebe přijalo měsíc. Setrvej ve stavu, v němž v srdci splynul měsíc se sluncem. Setrvej ve stavu, v němž je pochopení, že měsíc je jen odrazem slunce. Poznej spojení slunce a měsíce uvnitř sebe. Vnější jevy jsou nepodstatné.

- ↑ -

VI.1.82

VASIŠTHA pokračoval:

Nyní ti povím, jak jógín dělá své tělo nepatrným i rozlehlým zároveň (zároveň složeným z částeček i jednolitým).

Nad lotosem srdce je jiskra, z níž může vyšlehnout plamen. Plamen má povahu světla Vědomí a objevuje se tudíž jako světlo poznání. Oheň se šíří rychle, takže když se plamen v malé chvilce rozroste, může dojít k tomu, že se celé tělo rozpustí, i prvek vody v těle je tímto ohněm vypařen. Opustí-li plamen obě těla, fyzické i jemné, může jít, kam chce. Síla kundaliní vystoupá jako kouř ohně a jakoby splyne s prostorem. Tato kundaliní přidržuje manas neboli mysl, buddhi neboli intelekt i ahamkáru neboli ego a jasně září jako částice prachu ve světle Slunce. Tato jiskra či zářící částice je pak schopna vejít do jakéhokoli těla. Poté kundaliní uvolní opět prvky vody a země, které předtím do sebe pojala, a tělo zaujme původní podobu. A takto se džíva může stát malým jako nepatrná částečka i rozlehlým jako hora.

Popsal jsem ti metodu a ty se nad tím zamysli.

Existuje pouze jedno Vědomí, jež je čiré, neviditelné, nejjemnější z jemných, tiché a klidné, jež není světem ani jeho činnostmi. Vědomí si uvědomí samo sebe a vznikne vědomí jedince, vznikne džíva. Džíva vnímá zdánlivé tělo jako skutečné. Ale pokud bude džíva vnímat tělo ve světle poznání Já, klam zmizí. Tělo se zcela utiší a džíva nebude vnímat tělo. Záměna těla za Já je největší iluzí a temnotou, kterou nerozežene ani světlo od Slunce.

Je-li tělo považováno za skutečné, stává se skutečným. Je-li díky poznání vnímáno jako neskutečné, rozplyne se v prostoru. Držíme-li se jakékoli představy o těle dost pevně, představa se stane skutečností.

Jednou z metod je provádění réčaky neboli výdechu, při němž je džíva vyzvednut z příbytku kundaliní a opustí tělo, jež se tak stane netečným jako kus dřeva. Pak může džíva vstoupit do jakéhokoli pohyblivého či nehybného těla a prožít zkušenost, po níž touží. Poté, co danou zkušenost získá, se může džíva vrátit do původního těla, nebo dle své vůle vstoupit do jiného, anebo může setrvat jako všeprostupující Vědomí, aniž by do nějakého těla vstoupil.

- ↑ -

VI.1.83

VASIŠTHA pokračoval:

Tak se stalo, že královna Čúdála získala všechny psychické schopnosti, tedy i schopnost učinit sama sebe nepatrnou i rozlehlou. Vystoupala na oblohu, nořila se do nejhlubších oceánů a prochodila zemi, aniž by opustila společnost svého manžela. Byla schopna bez újmy vejít do všech druhů látek, do dřeva, skály, hory, trávy, nebe i vody. Pobývala a mluvila s nebeskými bytostmi i osvobozenými mudrci.

Ačkoli se ze všech sil snažila přivést krále k osvícení, nejen, že k tomu zůstal zcela netečný, ale ještě se smál její bláhovosti. Zůstal nevědomý a ona cítila, že by nebylo moudré, aby před ním vyjevila své psychické schopnosti.

RÁMA se zeptal:

Když ani největší jógínka jako Čúdála, ovládající všechny možné siddhi, nemohla krále Sikhidhvadžu přivést k duchovnímu probuzení a osvícení, jak vůbec může člověk osvícení dosáhnout?

VASIŠTHA řekl:

Rady mistra určené žákovi jsou otázkou zvyků a tradice. Příčinou osvícení je pouze čiré Vědomí, jehož žák dosáhne. Poznání Já nelze získat nasloucháním ani správným jednáním. Pouze Já pozná Já!

- ↑ -

Kámen filosofů

V pohoří Vindhja žil bohatý vesničan. Jednou při procházce v lese ztratil měďák. Protože byl velký skrblík, začal hned měďák v hustém lese hledat. Celou dobu si počítal, že udělá-li s měďákem obchod, dostane za něj čtyři a každý další mu dá zase nové a tak dál. Tři dny usilovně hledal, aniž by si všímal posměšků přihlížejících. A na konci třetího dne znenadání našel vzácný kámen, kámen filosofů! Zvedl ho ze země, vrátil se s ním domů a žil šťastně, dokud neumřel.

Co bylo příčinou toho, že tento skrblík našel kámen filosofů? Zajisté jeho skrblictví a to, že kvůli ztracenému měďáku prohledával les! Podobné je to s radami učitele. Žák něco hledá, ale dostane něco úplně jiného! Brahman je mimo mysl a smysly a nelze jej poznat skrze radu někoho jiného. Bez rad učitele však také nelze Brahman poznat! Skrblík by nenašel vzácný kámen, kdyby kvůli jedinému měďáku neprohledal les! Rady učitele jsou považovány za příčinu poznání Já, třebaže pravou příčinou nejsou! Pohlédni, Rámo, na záhadnou máju! Člověk o něco usiluje a dostane něco úplně jiného!

- ↑ -

VI.1.84

VASIŠTHA pokračoval:

Král Sikhidhvadža, jemuž scházelo poznání Já, byl zcela zaslepen iluzí. Utápěl se ve smutku, který se nedal odstranit ničím na světě. Tak jako ty, Rámo, začal vyhledávat samotu a z královských povinností vykonával jen ty, k nimž ho ministři přiměli. Prováděl odříkání a rozdával milodary, ale na jeho iluzi a utrpení se tím nic nezměnilo. Po důkladném zvážení jednoho dne vyhledal královnu.

SIKHIDHVADŽA řekl královně:

Má milá Čúdálo, dlouhou dobu jsem vládl a užil si všech možných královských radovánek. Protože mysl askety není rušena radostí ani bolestí, úspěchem ani nepřízní osudu, rád bych se odebral do lesní samoty a stal se poustevníkem a asketou. Milovaný les, jenž mi tě v mnohém připomíná, bude nyní těšit mé srdce místo tebe. (Zde následuje romantický popis, kde je krása lesa přirovnána ke vnadám královny Čúdály. – pozn.S.V.) Nech mě jít, vždyť dobrá manželka nebrání svému muži, aby udělal to, co si přeje.

ČÚDÁLA odvětila:

Pane, tento čin je správný a ušlechtilý, je-li konán ve správný čas. Květy příslušejí jaru a plody podzimu. Život v ústraní se hodí na stáří. Člověk, tak mladý jako ty, má vykonávat své povinnosti a pečovat o rodinu. Až zestárneme, oba společně opustíme královský palác a odejdeme do ústraní. Ale nyní pomysli na své poddané, kteří by tvým předčasným odchodem trpěli.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Má milá, nestav se mi do cesty. Věz, že jsem na tom tak, jako bych už království za poustevnický život vyměnil! Ty jsi mladá a krásná a není možné, abys se mnou odešla do lesa a vedla život askety. Proto zůstaň zde a kraluj zde místo mne.

VASIŠTHA pokračoval:

V noci, když královna spala, opustil král palác pod záminkou, že jde na obchůzku města. Putoval mnoho dní, až se dostal do hustých lesů v pohoří Mandara. Bylo to místo velmi odlehlé, daleko od všech obydlí a vykazovalo známky toho, že již dříve bylo obýváno svatými muži a bráhmany . Zde si král postavil chatrč a vybavil ji vším potřebným pro asketický život. Pořídil si bambusovou hůl, misku na jídlo, nádobu na vodu, tác na květiny a další potřeby charakteristické pro asketický život, jako jsou kamandalu, málá, kůže z jelena a roucho na ochranu před zimou. Započal tu svůj život askety a poustevníka. První část dne prováděl meditaci a džapu, což je opakování posvátné mantry jedním dechem. V druhé části se věnoval sbírání květin, koupeli a uctívání božstev. Poté pojedl trochu skromného jídla, které sestávalo hlavně z kořínků a plodů ovoce. Ve zbytku dne opět prováděl džapu. Takto strávil dlouhý čas, aniž by pomyslel na svůj předchozí život v království.

- ↑ -

VI.1.85

VASIŠTHA pokračoval:

Toho rána, kdy král opustil palác, se Čúdála probudila a s úlekem zjistila, že manžel je pryč. Její tvář se zachmuřila, na chvíli se zamyslela a pak se rozhodla, že její místo je po králově boku. Malým okénkem vyletěla z paláce, plula po obloze a usilovně Sikhidhvadžu hledala. Nakonec ho spatřila v lese. Ale než se spustila níž, zvažovala budoucí události. Vnitřním zrakem viděla do nejmenších podrobností všechno, co se má stát. A pak se podvolila tomu, co je nevyhnutelné, a stejnou cestou, jakou se dostala z paláce ven, se tam opět vrátila.

Čúdála nechala rozhlásit, že král opustil palác kvůli důležitému poslání, a státní záležitosti řídila od té chvíle sama. Jedenáct let pak žila v paláci, zatímco král v lese, a jeden druhého za tu dobu ani jednou nespatřili.

Po této době Čúdála svým vnitřním zrakem zjistila, že mysl krále již vyzrála a je čas, aby mu pomohla k osvícení. S pevným odhodláním opustila v noci palác a letěla za ním. Letěla po nebi, kde viděla mnoho nebešťanů a dokonalých mudrců. Prolétala mraky, vdechovala svěží nebeskou vůni a nemohla se dočkat, až se konečně setká s manželem. Cítila dychtivost a vzrušení a její mysl byla vyvedena z klidu. Královna si ale stav své mysli uvědomila.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Dokud trvá život v tomto těle, přirozenost člověka pokračuje ve svých činnostech. I moje mysl je vzrušená a vyvedená z rovnováhy! Ó mysli, zřejmě hledáš svého druha. Ale po letech poustevnického života už nejspíš Sikhidhvadža na království i na mne zapomněl. A v tom případě je od tebe, má milá mysli, zcela marné těšit se na opětovné setkání s ním. Vrátím do jeho srdce rovnováhu, aby se mnou odešel zpátky do paláce. Tam spolu budeme ještě dlouho šťastně žít. Radost spojená se stavem klidu a vyrovnanosti je nade všechna jiná potěšení.

Takto Čúdála uvažovala, až se dostala do pohoří Mandara. Ještě byla ve vzduchu, když uviděla Sikhidhvadžu. Skoro ho nepoznala, neboť místo krále oděného do královských šatů tu nyní byl vyhublý poustevník. Při pohledu na krále, tichého a osamělého, na němž se již projevovaly známky přicházejícího stáří, Čúdála posmutněla. Král byl oděn jen do bederní roušky, měl spletené vlasy a barva jeho kůže byla tak tmavá, jakoby se právě vykoupal v inkoustu.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Ach běda, takové plody přináší hloupost a nevědomost! Jen hlupák se dostane do stavu, v jakém je nyní král. V důsledku své pomýlenosti se uchýlil do lesa jako poustevník. Dám mu tady a teď možnost získat osvícení. Přijdu však k němu v přestrojení.

VASIŠTHA pokračoval:

Čúdála se obávala, že by ji Sikhidhvadža opět považoval za hloupou dívku a odmítl její učení, a proto se proměnila v mladého bráhmanu. Stanula přímo před Sikhidhvadžou a ten byl velmi potěšen, když bráhmanu spatřil. Z obou dvou vyzařoval při tomto setkání duchovní jas. Mladý bráhmana však zářil nesrovnatelně víc, proto ho Sikhidhvadža považoval za nebeskou bytost, poklonil se mu a řádně ho uctil.

BRÁHMANA řekl:

Procestoval jsem celý svět, ale nikde mi neprojevili takovou oddanost, jako zde! Obdivuji tvůj klid a odříkání. Vybral sis cestu na ostří nože, když jsi opustil království a zvolil poustevnický život v ústraní.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Jistě víš všechno, synu bohů. Pouhý tvůj pohled je jako nektar, který mě ovlažuje. Mám milovanou manželku, která nyní vládne v mém království. Určitým způsobem mi ji připomínáš.

Kéž jsou požehnány květiny, kterými jsem tě uctil. Uctěním hosta, jenž přichází nečekán, dosáhne život člověka naplnění. Uctění takového hosta je nad uctívání bohů. Prosím, řekni mi, kdo jsi a čemu vděčím za to, že jsi mne navštívil.

BRÁHMANA řekl:

Na tomto světě žije velký mudrc jménem Nárada. Nárada často sedával v meditaci ve své jeskyni na břehu svaté řeky Gangy. Jednou, právě když s meditací skončil, zaslechl venku nějaké hlasy a cinkání náramků. Ze zvědavosti vykoukl z jeskyně a uviděl, jak ve vodě v řece dovádějí nebeské nymfy. Všechny byly nahé a tak nepopsatelně krásné, že Náradovo srdce zaplesalo radostí a v jeho mysli, jež na okamžik ztratila klid a vyrovnanost, se objevila touha.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Svatý muži, jak je možné, že velký mudrc, zcela osvobozený, oproštěný od tužeb a lpění, s vědomím neomezeným jako nebe, byl takto přemožen touhou?

BRÁHMANA odpověděl:

Ó moudrý králi, všechny bytosti ve třech světech, včetně bohů na nebi, mají tělo, které je ovlivněno dvojicí sil. Dokud má jedinec tělo, pak nehledě na to, zda je nevědomý nebo mudrc, podléhá jeho tělo štěstí a neštěstí, radosti a bolesti. Při uspokojení zakouší radost, v nedostatku zakouší bolest. Taková je přirozenost věcí.

BRÁHMANA pokračoval:

Je-li čiré Já, tedy sama Skutečnost, zapomenuta jen na okamžik, objekt zakoušení získá prostor k rozmachu. To se nestane, pokud je tu nepřetržité uvědomění. Podobně jako světlo a tma potvrzují den a noc, je v případě nevědomého člověka zakoušení radosti a bolesti potvrzením existence těla. Pokud se takový prožitek radosti či bolesti odrazí ve vědomí mudrce, nezanechá za sebou žádný dojem. Podobně jako křišťál odráží jen to, co je v danou chvíli v jeho blízkosti, působí na mudrce jen to, co se v danou chvíli vyskytuje v jeho přítomnosti. Nevědomý člověk je oproti tomu ovlivněn natolik, že přemýšlí o objektu, i když ten je již dávno pryč. Podmíněnost mysli znamená omezení, zatímco oslabení tendencí a sklonů znamená osvobození.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Jak vzniká radost a bolest, není-li příslušný objekt přítomen?

BRÁHMANA řekl:

Příčinou toho je pocit, který srdce člověka přijme od těla, od smyslů. Později se tento pocit sám od sebe rozšíří. Je-li srdce rozrušené, vzpomínka vzruší džívu v jeho kúla kundaliní a dráhy nádí, které propojují celé tělo, jsou tím ovlivněny. Zážitky radosti a zážitky bolesti však působí na dráhy nádí odlišně. V radosti se nádí rozšíří a rozkvetou, v bolesti je tomu naopak.

Osvobození znamená, že do rozrušených nádí nevstupuje džíva. Je-li džíva radostí či bolestí ovlivněn, je tu omezení, není-li ovlivněn, je tu osvobození. Džívu zneklidňuje i samotný pohled na radost a bolest, ale pokud díky poznání Já pochopí, že radost a bolest ve skutečnosti neexistují, pak se ihned vrátí klid a vyrovnanost. Pokud je tu pochopení, že radost a bolest samy o sobě neexistují a neexistuje ani sám džíva, je tu úplné osvobození. Jakmile džíva pochopí, že neexistuje nic jiného než jediné neomezené Vědomí, je obnovena rovnováha. A tak jako se nerozhoří lampa, v níž došel olej, tak již džíva nebude vyveden z klidu a rovnováhy, neboť nebude sám sebe chápat jako objekt a splyne s neomezeným Vědomím, z něhož vyšel jako prvotní myšlenka Stvořitele Brahmy.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Vysvětli mi prosím, jak zážitek radosti vede ke ztrátě energie.

BRÁHMANA řekl:

Vzrušení džívy vyvolá vzrušení a pohyb životní síly, prány. Tak jako silný vítr shazuje květy, plody či listy stromů na zem, tak silné vzrušení životní síly vytahuje z celého těla životní energii (vnitřní tekutinu, mízu) a ta sestupuje jako energie semene, která je poté vyloučena z těla.

SIKHIDHVADŽA se dále zeptal:

Ó svatý muži, řekni mi prosím, co je to přirozenost věcí?

BRÁHMANA řekl:

Původně existovalo samotné Brahman a pak se v něm jako vlnky na hladině oceánu objevily nepatrné částice. Vznik věcí nemá příčinnou spojitost s Brahman, ale je to jako když shodou okolností právě ve chvíli, kdy na palmu usedne vrána, spadne z palmy kokos. Tomu se říká přirozenost věcí. V přírodě lze najít rozličná stvoření s rozličnými vlastnostmi.

- ↑ -

VI.1.86, 87

BRÁHMANA pokračoval:

Je přirozeností Já, že vznikl tento vesmír. Protože se střídá řád a chaos (kosmos neboli vesmír, svět, uspořádání, a proti tomu chaos neboli zmatek, nepořádek, zmatení – pozn. L.V.), je vesmír udržován omezením Já, tedy podmíněností. Jakmile skončí podmíněnost a omezení, ustane rozpor mezi řádem a chaosem a bytosti se znovu již nezrodí.

BRÁHMANA pokračoval v povídání o Náradovi:

Nárada brzy znovu ovládl svoji mysl. Semeno, které se vyloučilo, shromáždil v nádobě z křišťálu a nádobu pak doplnil mlékem vytvořeným silou své mysli. Za nějaký čas se v nádobě narodil chlapec, jenž byl ve všech ohledech dokonalý. Nárada chlapci požehnal a po určité době mu předal nejvyšší poznání. Mladík, jemuž dal jméno Kumbha, se Náradovi ve všem vyrovnal.

Později vzal Nárada Kumbhu k bohu Brahmovi, jenž byl Náradův otec. Brahma požehnal Kumbhu nejvyšším poznáním. A věz, že tento Kumbha, vnuk boha Brahmy, nyní stojí před tebou.

Toulám se po světě, jak se mi zachce, neboť nemám, co bych od koho získal. Když jsem přišel sem, moje noha se nedotkla země.


Vasištha domluvil a sedmnáctý den se nachýlil ke konci. Následující den pokračoval Vasištha ve vyprávění.


SIKHIDHVADŽA řekl:

Je jistě plodem mnoha dobrých skutků v mých předchozích vtěleních, že jsem dnes mohl pobývat v tvé společnosti a ochutnávat nektar tvého poznání! Nic na světě nepřinese člověku takový klid, jaký nabízí společnost mudrců a světců.

KUMBHA neboli BRÁHMANA, za nějž se vydávala královna ČÚDÁLA, řekl:

Vyprávěl jsem ti svůj životní příběh. Nyní mi řekni zase ty, kdo jsi a co tu děláš. Jak dlouho tady žiješ? Pověz mi vše popravdě, neboť ten, kdo se vzdá světa, nemluví nic než pravdu.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Ó synu bohů, znáš všechno. Co jiného ti mám povědět? Žiju v tomto lese ze strachu ze samsáry, koloběhu života a smrti. V krátkosti ti povím svůj příběh. Jsem král Sikhidhvadža, který opustil své království. Zděsil jsem se samsáry, v níž člověk stále dokola zakouší střídavě radost a bolest, zrození a smrt. Avšak třebaže jsem putoval všude možně, třebaže jsem prováděl odříkání, klid a mír jsem nenalezl. Moje mysl je stále neklidná. Nelpím na žádné činnosti a netoužím nic získat. Jsem tu sám, od všeho odpoután, a přesto jsem vyprahlý a postrádám naplnění. Prováděl jsem usilovně všechna možná cvičení, krijá, ale od utrpení jsem pokročil jen k dalšímu utrpení a pro mě i nektar se změní v jed.

KUMBHA řekl:

Jednou jsem se zeptal svého děda, co je lepší, zda kríjá, cvičení, nebo džňána, poznání Já. Řekl mi, že zcela jistě džňána, neboť pomocí džňány člověk pochopí to Jediné, co existuje samo o sobě. Protože je však kríjá přitažlivě popisována, zdá se jako dobrá zábava. Nemá-li člověk poznání, džňánu, drží se provádění kríjá. Nemá-li člověk dobré šaty, drží se alespoň pytle, který ho zahřeje.

Nevědomý člověk je v důsledku podmíněností a vásán připoután k plodům svých činů. Jestliže se vzdá vásán, konání se stane ne-konáním, ať už je daný čin považován za dobrý či špatný. Není-li tu omezení Já, není-li tu vůle ani chtění, nepřinášejí činy žádné plody. Plody nepřináší samotný čin, ale vásána čili chtění. Když dítě plné strachu myslí na strašidlo, tak také strašidlo vidí, a podobně když má nevědomý člověk představu zármutku, pak zármutek prožívá.

Ani vásána ani pocit ega doopravdy neexistují. Objevují se v důsledku bláhovosti a iluze. Jakmile je iluze odmítnuta, přijde pochopení, že vše je Brahman a neexistuje žádné omezení. Jsou-li tu vásány, je tu mysl, jakmile vásány z mysli zmizí, je tu poznání Já. Ten, kdo dosáhl poznání Já, se již více nezrodí.

To mi řekl můj děd. Tedy i bozi, včetně Brahmy, prohlašují, že nejdůležitější je poznání Já. Proč tedy zůstáváš nevědomým? Proč se chytáš myšlenek jako „to je kamandalu“ nebo „to je hůl“ a zůstáváš ponořen v nevědomosti? Proč si nekladeš otázky: „Co jsem já?“ „Jak vznikl svět?“ „Jak toto vše zanikne?“ Proč nezkoumáš podstatu omezení či osvobození a nedosáhneš stavu osvícení? Proč utrácíš svůj život marným a zbytečným odříkáním nebo cvičením, kríjá? Poznání Já dosáhneš, pokud se uchýlíš do společnosti mudrců, budeš jim sloužit a klást jim otázky.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ach, díky tobě jsem byl probuzen. Osvobodil jsem se od nevědomosti a iluze. Jsi můj guru a já tvůj žák. Prosím pouč mě v tom, co znáš. Řekni mi, kdo z lidí nezakouší utrpení.

KUMBHA řekl:

Ó moudrý králi, pokud je tvá mysl otevřená a ocení má slova, pak tě poučím. Je totiž zcela zbytečné, když někdo vykládá učení a zodpovídá dotazy a druhý není ochoten odpovědi přijmout a učení si osvojit.

Nato Sikhidhvadža Kumbhu ujistil, že jeho prosba je upřímná, a tak Čúdála přeměněná v bráhmana Kumbhu pokračovala.

- ↑ -

Příběh o čintámani

VI.1.88

KUMBHA řekl:

Žil jeden člověk, který v sobě spojoval bohatství a moudrost. Byl obdařen tím nejlepším, byl bystrý a důmyslný, takže se mu podařilo dosáhnout všech jeho cílů. Avšak chybělo mu poznání Já. V touze získat nebeský klenot čintámani neboli kámen mudrců, který splní každé přání svého držitele, začal vykonávat odříkání. Jeho snaha byla opravdová a na dosažení svého cíle tvrdě pracoval, takže se stalo, že za velmi krátkou dobu se před ním drahokam zjevil. Cožpak je pro toho, kdo se ze všech sil snaží, něco nemožné? Kdo se plně soustředí na úkol, jenž si předsevzal, aniž by dbal na množství vynaloženého úsilí či případné nesnáze, ten dosáhne vytouženého cíle.

Tento člověk tedy viděl kámen mudrců čintámani před sebou a měl ho na dosah. Ale nemohl najít dostatečnou jistotu. Jeho mysl, zmatená dlouhotrvajícím strádáním a utrpením, začala pochybovat, zda opravdu jde o čintámani: „Mám se ho dotknout? A když se ho dotknu, nezmizí? V takové krátké době jsem ho přece nemohl získat, vždyť se píše o tom, že o něj člověk musí usilovat celý život! Jsem jen ubožák hnaný touhou a drahokam přede mnou je jen pouhá halucinace. Cožpak bych mohl mít takové štěstí a získat ho za tak krátký čas? Možná, že někdo výjimečný by toho byl schopen, ale já jsem jen obyčejný člověk a mám za sebou jen malou dávku odříkání. Je nemožné, abych ho získal tak snadno.“

Takto celý zmatený uvažoval a nezmohl se na to, aby drahokam sebral. Nebyl předurčen k tomu, aby čintámani získal. Každý má jen to, co si zaslouží. Hlupák nevidí nebeský klenot, ani když leží přímo před ním! Poněvadž zůstal čintámani nepovšimnut, po nějaké době sám od sebe zmizel. Psychické síly neboli siddhi dají člověku, který o ně usiloval, všechno možné, a poté, co zničí jeho poznání, odejdou.

Tento člověk se v touze získat čintámani ještě více oddal odříkání, vždyť pracovití lidé se toho, co si předsevzali, jen tak nevzdávají. Za nějaký čas před něj z legrace hodili nebešťané bezcenné sklíčko. Člověk si hned domyslel, že to musí být čintámani. Omámen iluzí po něm lačně sáhnul a pevně přesvědčen, že díky drahokamu dostane všechno, na co si pomyslí, vzdal se veškerého svého majetku i rodiny a odešel na samotu do ústraní. Kvůli své pomýlenosti tak zakusil mnohá trápení. Přírodní katastrofy, stáří ani smrt nejsou nic ve srovnání s utrpením, jež je způsobeno nevědomostí. Za každým neštěstím lze nalézt hloupost a nevědomost.

- ↑ -

Příběh o hloupém slonu

VI.1.89

KUMBHA pokračoval:

Ó králi, poslechni si jiný příběh, který je také podobný tvému. V lesích pohoří Vindhja žil velký silný slon s mocnými kly. Člověk, který ho vlastnil, zavíral slona do klece, k popohánění používal bodce a kopí a i jinak slona velmi týral.

Když byl jednou zlý pán pryč, nasadil slon všechny síly, aby se dostal z klece ven na svobodu. Tři dny mu to trvalo, ale nakonec se mu podařilo klec rozbít. Mezitím jeho pán zjistil, co se děje, vylezl na strom, a zatímco si slon hledal únikovou cestu, chtěl mu skočit na záda a znovu si ho podmanit. Při skoku však slona minul a přistál na zemi přímo před ním. Slon viděl svého nepřítele ležet na zemi přímo před svýma nohama, ale zželelo se mu ho a nechal ho být. I u zvířat můžeme být svědky takového soucitu. Slon svému pánu tedy nijak neublížil a utekl pryč.

Když vstal ze země, nebyl bývalý majitel slona zraněn. Tělo zloducha nelze tak snadno zdolat! Jako by zlé skutky jeho tělo ještě posilovaly! Ztrátu slona nesl s velkou nelibostí a začal prohledávat les, aby slona znovu získal. Po dlouhé době uviděl svého slona stát v lese v hustém porostu. S pomocí několika ochočených slonů vyhloubil v blízkosti toho místa jámu a zakryl ji chrastím. Netrvalo dlouho a silný slon do nastražené pasti spadl a znovu se ocitl v zajetí bývalého pána.

Třebaže měl slon příležitost, odmítl zabít svého nepřítele, a proto musel podstoupit nové trápení. Kdo kvůli své pomýlenosti nejedná tak, jak má, třebaže se mu příležitost sama nabízí a překážky jsou odstraněny, ten si přivolá jen utrpení. Z falešného uspokojení ze svobody upadl neopatrný slon znovu do zajetí. Pomýlenost přivolává utrpení. Pomýlenost znamená zajetí, omezení. Kdo je omezený, může si ve své pomýlenosti myslet, že je svobodný. Jediné skutečné ve všech třech světech je Já, avšak pro jedince, pevně zakotveného v nevědomosti, je celý svět jen rozmachem jeho nevědomosti.

- ↑ -

VI.1.90

SIKHIDHVADŽA řekl:

Svatý muži, osvětli mi prosím význam obou příběhů.

KUMBHA řekl:

Bohatý a učený muž, který se vydal hledat nebeský klenot čintámani, jsi ty, králi. Četl jsi svaté texty, a přesto jsi nedosáhl vnitřního klidu a nespočinul sám v Sobě jako kámen na dně jezera. Nebeským klenotem čintámani je zřeknutí se všeho. Úplné odevzdání vede k ukončení utrpení. Je-li tu úplné odevzdání, je získáno vše. Je tu něco, s čím lze tento nebeský klenot čintámani srovnat? Tím, že jsi byl schopen vzdát se království i všeho ostatního, toto odevzdání jsi zakusil.

Všeho ses vzdal a uchýlil se do své poustevny. Ale ještě jedné věci bylo třeba se vzdát, a to svého ega. Zřekne-li se srdce mysli, zřekne-li se srdce pohybu myšlenek, je tu pochopení Absolutna. Ty jsi však podlehl myšlence odevzdání. Podlehl jsi představě, kterou v tobě tvé odevzdání vyvolalo. Proto tu není blaženost, která přichází s odevzdáním. Kdo odevzdal vše, je bez obav a trápení. Pokud ale vítr ještě rozhoupává větve stromu, nelze to považovat za nehybnost.

Právě obavám a starostem, tedy pohybu myšlenek, se říká mysl. Myšlenka, pojem či představa jsou jiné názvy pro totéž. Pokud myšlenky stále běží, jak bychom mohli považovat mysl za odpoutanou? Je-li mysl vyrušena z klidu myšlenkami, starostmi a obavami, jsou tři světy okamžitě zde. Dokud jsou tu myšlenky a představy, jak by tu mohlo být úplné odevzdání? Proto když takové myšlenky v tvém nitru vzniknou, je odevzdání pryč. Podobně zmizel klenot čintámani, když člověk pochyboval o jeho pravosti. Ty jsi, králi, nerozpoznal a dostatečně neocenil pravé jádro odevzdání, proto tě odevzdání opustilo a s ním odešlo pryč i osvobození od myšlenek a starostí.

Skutečný klenot, úplné odevzdání, jsi zahodil, králi. Místo něj sis ve své pomýlenosti sebral bezcenné sklíčko, co se hezky třpytí, tedy odříkání, a toho sis začal považovat. Ke své škodě jsi zaměnil nepodmíněné, nezávislé a neomezené Vědomí za marnou přehlídku odříkání, které je omezené, neb má začátek a konec. Kdo odmítne nekonečnou radost, jíž snadno dosáhl, a usiluje o získání nemožného, je tvrdohlavý hlupák. Upadl jsi do pasti poustevnického života a neusiloval jsi o skutečné odevzdání. Zřekl ses sice omezení, jež se týkalo království, ale sám sebe jsi znovu omezil představou asketického života. Teď máš ještě víc starostí než dřív. Trpíš teplem, zimou, větrem či jinou nepohodou, a proto je tvé omezení ještě silnější. Mylně se domníváš, že jsi získal čintámani, ale ve skutečnosti nemáš ani kousek křišťálu, jen bezcenné sklíčko.

To je vysvětlení prvního příběhu.

- ↑ -

VI.1.91

KUMBHA řekl:

Nyní ti prozradím smysl druhého příběhu.

Slon v pohoří Vindhja, to jsi ty zde na zemi. Dvěma mocnými kly jsou vivéka neboli schopnost rozlišování a vairádžňa neboli odpoutanost a neutrálnost. To obojí máš. Pánem, který slonu působil bolest, je pro tebe tvá nevědomost, jež ti přináší jen utrpení. Slon byl mohutný a silný, a přesto ho pán přemohl. Ačkoli ty jsi byl ve všech směrech výjimečný, podlehl jsi nevědomosti a iluzi.

Klecí, v níž byl uvězněn slon, je klec tvých tužeb, v níž jsi zajat. Rozdíl je jen v tom, že železná klec časem zreziví a rozpadne se, kdežto klec tužeb v průběhu času mohutní. Tak jako slon rozbil klec a unikl, ty jsi opustil své království a odešel sem. Avšak rozbít hmatatelnou klec je snazší, než se zřeknout myšlenek a představ v mysli.

Tak jako pán zvýšil svoji ostražitost, když byl slon na útěku, tak se nevědomost a iluze zalarmovaly, když se v tobě projevila odevzdanost. Jakmile se moudrý člověk vzdá honby za potěšením, nevědomost před ním prchne. Když jsi odešel do lesa, zasadil jsi nevědomosti velkou ránu. Avšak podobně jako slon nezabil svého pána, třebaže měl k tomu dobrou příležitost, ty jsi nezničil nevědomost, neboť ses nezřekl myšlenek a pohybu energie ve vědomí. Proto se nevědomost objevila znovu a poučena tím, jak jsi překonal předchozí tužby, chytila tě do pasti asketismu.

Kdybys poté, co jsi opustil království, zničil nevědomost jednou pro vždy, nebyl bys do této pasti nikdy chycen.

Jako byl král slonů obdařen mocnými kly, ty jsi byl obdařen vivékou a vairádžňou. A přesto ses nechal ovládnout nevědomostí a uvrhnout do propasti asketismu.

Ó králi, proč jsi neposlechl moudrá slova tvé ženy Čúdály, jež je skutečným znalcem Pravdy? Je nejpřednější z těch, kdo nahlédli Já, a mezi jejími slovy a skutky není rozpor. Cokoli řekne, je pravda hodná následování. I když jsi v minulosti její slova nepochopil a nepřijal, proč ses všeho doopravdy nevzdal?

- ↑ -

VI.1.92

SIKHIDHVADŽA řekl:

Vzdal jsem se království, paláce, země i své ženy. Proč si myslíš, že jsem se nevzdal všeho?

KUMBHA řekl:

Ó králi, bohatství, manželka, příbuzní, země, království ani tvůj královský baldachýn, nic z toho není tvé! Toto není skutečné odevzdání! Je tu ještě něco jiného, co se zdá být tvé a co jsi neodevzdal, a to je to nejdůležitější. Odevzdej to plně a beze zbytku a budeš osvobozen od utrpení.

SIKHIDHVAŽA řekl:

Jestliže království ani to ostatní není mé, pak se tedy vzdám tohoto lesa a všeho, co je v něm.

V tu chvíli se Sikhidhvadža zřekl v mysli lesa.

KUMBHA řekl:

Ani to není tvé, králi, proto nemá smysl se toho vzdávat.

SIKHIDHVADŽA řekl:

No ovšem, tato poustevna je nyní moje a je pro mne vším, proto se vzdám své poustevny. Nyní jsem jistě odevzdal vše!

KUMBHA řekl:

Nic z toho není tvé, králi. Jak by ses toho mohl vzdát? Je tu ještě něco, čeho ses nevzdal, a to je to nejdůležitější. Vzdej se toho a osvobodíš se od utrpení.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Pokud ani to není moje, pak se vzdám všech svých věcí.

VASIŠTHA řekl:

Jak to dořekl, vyskočil ze země, sebral vše, co bylo v chatrči, a hodil do ohně. Zatímco ho bráhmana jen beze slova pozoroval, vyhodil Sikhidhvadža svoji málu s tím, že ji nepotřebuje. Vždyť je osvobozen od iluze, že opakování manter je posvátný akt. Vyhodil svoji kůži na sezení i nádobu na vodu. Říkal si, že čeho se má vzdát, toho se vzdá okamžitě a jednou pro vždy, jinak se to znovu rozbují, a proto se rozhodl všechno na místě spálit.

Protože se rozhodl vzdát se všech činností, posvátných i světských, shromáždil všechno, co do té doby používal, a všechno spálil.

- ↑ -

VI.1.93

VASIŠTHA pokračoval:

Nakonec Sikhidhvadža zapálil i chatrč, v níž přebýval veden svými předchozími falešnými představami, a spálil vše, co zbylo, včetně svého oblečení. Vyděšená zvěř před ohněm utekla daleko do lesů.

SIKHIDHVADŽA poté řekl:

Ó synu bohů, díky tobě jsem se probudil. Konečně jsem se zřekl všech představ, kterých jsem se tak dlouhou dobu držel. Ustálil jsem se v čirém Poznání plném blaženosti. Mysl se odvrátila od všeho, co bylo příčinou omezení, a spočívá ve stavu klidu a rovnováhy. Zřekl jsem se všeho. Jsem osvobozen od omezení. Spočívám v klidu a míru. Jsem blažený. Jsem vítěz. Prostor je mým oděvem, prostor je mým příbytkem a já jsem jako prostor. Ó synu bohů, je tu ještě něco za tímto nejvyšším odevzdáním?

KUMBHA řekl:

Nezřekl ses všeho, králi. Nechovej se proto tak, jako bys zakoušel blaženost nejvyššího odevzdání! Ještě je tu něco, čeho ses nezřekl, a to je to nejdůležitější. Když bude i to zcela a beze zbytku odevzdáno, pak dosáhneš nejvyššího stavu, osvobozeného od utrpení.

SIKHIDHVADŽA po chvíli přemýšlení řekl:

Zbývá jen jediná věc, synu bohů. Zbývá toto tělo, jež se skládá z masa, krve a kostí a je příbytkem jedovatých hadů zvaných smysly. Nyní se vzdám i svého těla, zničím ho a dosáhnu naprostého odevzdání.

A Sikhidhvadža se již chystal vykonat, pro co se rozhodl.

KUMBHA řekl:

Ó králi, proč se zlobíš na nevinné tělo a chceš ho zničit? Vypadá to, jako když se rozzuřený býk chystá zabít nevinné tele. Vzdej se svého hněvu. Toto tělo je netečné a tupé. Nemáš s ním nic společného. Proto se ho nesnaž zničit. Tělo zůstává, tak jak je, netečné a tupé. V činnost ho uvádí jiná síla či energie. Tělo není zodpovědné za zážitky radosti a bolesti. Úplné odevzdání neznamená zničit tělo. Tím bys naopak zavrhl něco, co odevzdání napomáhá! Když budeš schopen vzdát se toho, co skrze tělo pracuje a uvádí ho do pohybu, pak to bude skutečné odevzdání, a tím se vzdáš veškeré špatnosti. Je-li odevzdáno toto, je odevzdáno vše, včetně těla. V opačném případě, i kdyby bylo vše špatné zatlačeno do pozadí, stejně by se to časem znovu projevilo.

KUMBHA pokračoval:

Jediné skutečné odevzdání je zřeknutí se toho, co je vším, co je jedinou příčinou všeho a v čem vše přebývá.

SIKHIDHVADŽA prosil:

Ó pane, řekni mi prosím, co je to, čeho je třeba se vzdát.

KUMBHA řekl:

Ó vznešený králi! Je to mysl neboli čitta, spojená také s pojmy džíva či prána. Je to mysl, která je i není netečná a je ve stavu zmatení a iluze. Právě mysl, čitta, znamená zmatení a klam. Je lidskou bytostí, světem, je vším. Je semínkem pro vznik království, těla, manželky i všeho ostatního. Zřeknout se tohoto semínka znamená vzdát se naprosto všeho, v přítomnosti i budoucnosti!

Dobro i zlo, království i ústraní lesa, to vše je příčinou utrpení člověka obdařeného myslí, a zároveň příčinou radosti toho, kdo je bez myšlenek. Jako je strom rozechvíván větrem, je toto tělo uvedeno do pohybu myslí. Různé zkušenosti bytostí, jako jsou zrození, stáří a smrt, anebo nepohnutost u světců a mudrců, to vše jsou proměny mysli. Právě mysl je to, co se označuje také jako buddhi neboli rozumová schopnost, džagat neboli svět, ahamkára neboli pocit ega či prána neboli životní dech. Proto zřeknout se mysli znamená úplné odevzdání. Vzdáš-li se mysli, je tu okamžité zakoušení Pravdy a pryč jsou všechny představy jednoty a různosti. Vzdáš-li se mysli, je tu klid a mír.

Chceš-li na druhou stranu odevzdat to, co považuješ za to, co je od tebe oddělené, co je tedy ne-tvé a ne-ty, pak v sobě vytváříš rozdělení. Jestliže člověk odevzdá opravdu všechno, pak to všechno existuje v prázdném prostoru neomezeného Vědomí. A spočívá-li člověk ve stavu naprosté odevzdanosti jako lampa, v níž došel olej, vyzařuje nejvyšší jas jako lampa, v níž je oleje dost. I poté, co ses vzdal království, jsi stále zde. A podobně, dojde-li k odevzdání mysli, bude zde stále neomezené Vědomí. Všechny věci, co tu byly, jsi spálil, ale s tebou se nic nestalo, a stejně tak vzdáš-li se své mysli, s tebou se nestane nic. Toho, kdo se všeho vzdá, netrápí stárnutí, strach ze smrti ani jiné životní události. To samo o sobě je nejvyšší Blaženost. Všechno ostatní je utrpení.

Óm! Přijmi tuto pravdu a dělej to, co si přeješ dělat. V úplném odevzdání je nejvyšší moudrost a poznání Já. V prázdné nádobě (či v prázdném prostoru nádoby) jsou uloženy vzácné klenoty. Právě v takové odevzdanosti dosáhl Buddha Šákjamuni stavu, který je za všemi pochybnostmi, a v něm se pevně ustálil. Ó králi, vzdej se všeho a setrvej v těle a stavu, v němž se nyní nalézáš. Vzdej se i myšlenky „všeho jsem se vzdal“ a setrvej ve stavu nejvyššího klidu a míru.

- ↑ -

VI.1.94

SIKHIDHVADŽA řekl:

Pověz mi prosím, co přesně je podstatou čitty neboli mysli, a jak se jí lze zříci, aby se už znovu neobjevila.

KUMBHA odvětil:

Podstatou čitty jsou vásany, tedy podmíněnosti, pocity z minulosti a vzpomínky. Vásaná a čitta znamená vlastně jedno a totéž. Zříci se mysli je snadné a snadno proveditelné, radostnější než vládnout království a krásnější, než co skrývá nádhera květiny. Tak jako by pro prostého člověka bylo obtížné ujmout se vlády nad královstvím, tak je obtížné pro člověka nevědomého a zmateného vzdát se mysli.

Naprosté zničení či vyhasnutí mysli znamená zánik samsáry neboli koloběhu života a smrti. Také se tomu říká zřeknout se mysli, zřeknout se pohybu myšlenek. Odstraň kořeny stromu, jehož semínkem je pocit já. Znič tento strom i se všemi jeho větvemi, plody a listy a spočiň v prostoru Vědomí, spočiň v srdci.

To, čemu se říká „já“, vzniká tam, kde není poznání Já, poznání mysli. Strom zvaný mysl má své semínko a tím je pocit jáství. Strom vyrůstá na poli neomezeného Já, prostoupeného iluzorní silou zvanou mája. Na poli neomezeného Já se objeví rozdělení a vznikne prožitek. S tím se objeví schopnost rozlišování zvaná buddhi neboli rozum. Rozum není oddělen od neomezeného Já, ale je to jen rozvinutá forma semínka. Podstatou pocitu jáství je vytváření pojmů a představ. Mysl, pocit jáství i džíva vyjadřují totéž.

Kmenem stromu zvaného mysl je tělo jedince. Pohyb energie uvnitř kmene, uvnitř těla, je důsledek podmíněnosti mysli. Větve stromu jsou dlouhé a dosáhnou daleko. Představují je omezené smyslové zážitky založené na bytí a nebytí, podmíněnosti mysli, pojmy a představy. Plody rostoucími na tomto stromě jsou dobro a zlo, radost a bolest, štěstí a neštěstí.

Je to jedovatý strom. Snaž se neustále a vytrvale ořezávat jeho větve a ničit jeho kořeny. Jestliže zůstaneš neutrální a nebudeš se pojmy a představami zabývat ani se s nimi ztotožňovat, pak silou inteligence budou tvé vásany rychle slábnout. Nakonec zbavíš strom kořenů úplně a beze zbytku. Odstranění větví je druhotné, nejdůležitější je zbavit strom kořenů.

Jak to lze provést? Zkoumáním podstaty Já, tedy kladením otázky „kdo jsem?“. Takové dotazování je jako oheň, v němž semínko i kořeny stromu zvaného čitta shoří dokonale a beze zbytku.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Vím, že jsem čiré Vědomí. Ale nevím, jak v něm vzniká nečistota, jakou je nevědomost. Jsem nešťastný, že se nemůžu této nečistoty, tedy všeho neskutečného, co je ne-Já, zbavit.

KUMBHA se zeptal:

A je tato nečistota, kvůli níž jsi nevědomým člověkem připoutaným k samsáře, skutečná nebo neskutečná?

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Touto nečistotou je i pocit ega, semínko mohutného stromu zvaného čitta. Nevím, jak se ho zbavit, vrací se ke mně, přestože jsem se ho vzdal!

KUMBHA řekl:

Důsledek vycházející ze skutečné příčiny je zjevný vždy a všude. Není-li skutečná příčina, pak je důsledek jistě stejně neskutečný jako druhý obraz Měsíce, který vidí člověk postižený dvojitým viděním. Výhonek samsáry vyrostl ze semínka pocitu ega, ahamkáry. Ptej se na jeho příčinu a pověz mi, co vidíš.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Ó mudrci, vidím, že příčinou ahamkáry je zážitek. Ale pověz, jak se ho lze zbavit.

KUMBHA řekl:

Ach, jsi tedy schopen najít k následku jeho příčinu! Řekni mi tedy, co je příčinou zážitku a já ti povím, jak se zbavit příčiny. Je-li Vědomí obojím, zakoušením i zážitkem, pak nevznikla-li příčina ke vzniku zážitku, tedy objekt, jak by mohl vzniknout její důsledek, zážitek?

SIKHIDHVADŽA řekl:

Je to kvůli objektivní realitě, jakou je tělo? Nejsem schopen vidět tuto objektivní realitu jako falešnou.

KUMBHA řekl:

Pokud je zážitek založen na skutečnosti objektu, jakým je tělo, pak bude-li dokázána neskutečnost těla, na čem bude zážitek stavět? Není-li příčina skutečná nebo chybí úplně, následek neexistuje a zážitek je tedy pouhá iluze. A co je příčinou objektu, jakým je tělo?

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Druhý obraz Měsíce ale nemůže být neskutečný, když má příčinu, jíž je oční vada. Neskutečný je syn neplodné matky, neboť jeho nelze spatřit. Proč není příčinou existence těla prostě otec?

KUMBHA odvětil:

Otec je ale též neskutečný. To, co je zrozeno z neskutečného, je též neskutečné. Pokud někdo tvrdí, že první Stvořitel je příčinou všech následujících těl, není to pravda! Stvořitel není od Skutečnosti oddělen. Jeho projevení jakožto něco od Skutečnosti odlišného, tedy stvořený svět, je iluzí. Nazření této Pravdy umožní člověku zbavit se nevědomosti, zbavit se pocitu ega.

- ↑ -

VI.1.95

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Pokud je tedy neskutečné vše, od Stvořitele Brahmy až po stéblo trávy, jak potom vzniká ono velmi skutečné utrpení?

KUMBHA odvětil:

Iluze projeveného světa se zesiluje v důsledku opakovaného utvrzování. Zmrzne-li voda v led, vypadá to, že se na ní dá stavět! Člověk pochopí Skutečnost až tehdy, když je rozptýlena nevědomost. Jen tehdy se ukáže původní přirozený stav. Oslabí-li se vnímání rozličnosti, přestane být zakoušena samsára a potom zazáříš v celé své původní nádheře.

Jsi nejvyšší prapůvodní Bytí. Tělo a forma vznikají v důsledku nevědomosti a špatného pochopení. Představy o stvořiteli a stvořeném světě rozličných bytostí se neprokázaly jako skutečné. Není-li ověřená příčina, jak by mohl být považován za skutečný její důsledek?

Všechna rozmanitost není nic jiného než zdání, tak jako voda v přeludu faty morgány. Klamné jevy zmizí, jakmile začneme pátrat po jejich podstatě.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Proč nelze říci, že nejvyšší Já, neomezené Vědomí neboli Brahman, je příčinou, jejímž důsledkem je Stvořitel Brahma?

KUMBHA odvětil:

Brahman neboli nejvyšší Já je Jedno bez čehokoli druhého, tedy bez příčiny a bez následku. Nemá důvod ani potřebu něco dělat a vytvářet. Není tím, kdo koná, není činností, nástrojem ani semínkem takové činnosti. Proto není příčinou stvoření ani stvořitele.

Nic takového jako stvoření neexistuje. Nejsi ani tím, kdo koná, ani tím, kdo zakouší. Jsi vše. Spočíváš neustále v klidu a míru, nezrozený, dokonalý. Protože tu není příčina, tedy důvod ke stvoření, není tu ani následek zvaný svět. Projevený svět je jen zdání.

Pochopíš-li, že rozdělení na subjekt a objekt je neskutečné, co je to pak zážitek? A čeho je to zážitek? Není-li tu zážitek, není tu ani ten, kdo zakouší, tedy pocit ega. Pak si čirý a osvobozený. Omezení a osvobození jsou jen slova.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Pane, tvými moudrými slovy a tvým zdůvodněním jsem byl plně probuzen. Pochopil jsem, že poněvadž neexistuje příčina, není Brahman stvořitelem a není tím, kdo koná. Proto neexistuje ani mysl, ani pocit ega. Jsem čirý, jsem probuzený. Zdravím své Já. Neexistuje nic, co by bylo objektem mého vědomí.

- ↑ -

VI.1.96

VASIŠTHA pokračoval:

Sikhidhvadža, takto duchovně probuzen, vstoupil do hluboké meditace, z níž byl poté Kumbhou jemně vyveden.

KUMBHA pravil:

Ó králi, byl jsi plně probuzen a osvícen. Co je třeba udělat, je třeba udělat hned, bez ohledu na to, zda vidění tohoto světa zmizí, nebo ne. Je-li spatřeno světlo Já, v tom okamžiku jsi osvobozen od všeho nežádoucího i všech proměn mysli a spočíváš jako mudrc osvícený za života.

SIKHIDHVADŽA, jenž nyní zářil poznáním Já, se zeptal:

Znamená-li Skutečnost jediné nedělitelné a neomezené Vědomí, jak se potom může objevit zdánlivé rozdělení na pozorovatele, pozorovanou věc a pozorování?

KUMBHA odpověděl:

Dobře ses zeptal, králi. To jediné ještě zbývá, aby ses dozvěděl. Vše, co ve vesmíru existuje, zanikne na konci vesmírného cyklu a zanechá za sebou jen podstatu, která není světlem ani temnotou. Onou podstatou je čiré neomezené Vědomí, nejvyšší klid a mír. Je mimo rozumové a logické uvažování. Nazývá se to Brahman nebo nirvána. Je nejmenší z nejmenších i největší z největších. Je nejskvělejší z nejskvělejších. V porovnání s ním je celý projevený vesmír jen nepatrná částečka!

Toto Vědomí Já, vesmírné Já, se projevuje jako vesmír. Rozdíl mezi vesmírným Já a vesmírem ve skutečnosti neexistuje, podobně jako neexistuje rozdíl mezi vzduchem a pohybem vzduchu, nebo mezi oceánem a vlnami. Někdo by mohl říci, že mezi vlnami a oceánem je příčinný vztah ve smyslu prostoru a času, ale v Já, v neomezeném Vědomí, takový vztah není. Proto je vesmír bez příčiny. Vesmír se v neomezeném Vědomí vznáší jako částice prachu a slovo „svět“ v něm získává hmatatelnost a skutečnost.

Neomezené Vědomí je podstatou. Prostupuje vším, je Jedno, je to Vědomí. Drží vše pohromadě. A přece nemá smysl říkat, že je jedno. Vždyť dělitelnost či dvojnost zcela postrádá. Stačí proto vědět, že Skutečností je Já samo, a představu dvojnosti nenechat vůbec vzniknout. Já je všechno, po všechny časy a ve všech rozličných formách. Toto Já nelze považovat za objekt, nelze vidět a nelze vnímat smysly či myslí. Já není příčinou ani následkem. Je nejjemnější z nejjemnějších. Je to čiré zakoušení, bez toho, kdo zakouší, i bez zážitku samotného. Přestože je takto popisováno, je mimo jakýkoli popis. Nelze proto říci, že existuje, ani že neexistuje. Jak by mohlo být příčinou stvořeného světa?

KUMBHA pokračoval:

To, co je nepopsatelné a samo nemá příčinu, nemůže být příčinou ani ničeho jiného, nic se z něj nemůže zrodit. Toto Já není tím, kdo koná, není konáním ani vykonaným činem. Je to Skutečnost. Je to věčné absolutní Vědomí, je to Poznání. V nejvyšším Brahman není stvoření. Člověk může slovně definovat vznik a existenci vln v oceánu na základě času (doby vzniku) a prostoru (kde se vlna projevuje). Ale kdo by mohl určit takový vztah mezi Brahman a stvořeným světem? Vždyť v Brahman čas ani prostor neexistují. Projevený svět tudíž nemá žádný základ.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Člověk může logicky zdůvodnit existenci vln v oceánu. Nechápu, jak je potom možné, že svět a pocit ega jsou bez příčiny.

KUMBHA řekl:

Ó králi, chápeš to správně! Svět a pocit ega jsou bez příčiny, a to proto, že neexistuje žádná skutečnost, která by pojmům „svět“ a „pocit ega“ odpovídala. Tak jako prázdnota nebo vzdálenost neexistují samostatně, odděleně od prostoru, tak projevený svět v téže či jiné formě neexistuje odděleně od nejvyššího Bytí, od neomezeného Vědomí.

Je-li dobře pochopena pravda o projeveném světě, pak je svět viděn jako nejvyšší Já, jako Šiva. Při správném pochopení je i jed proměněn v nektar. V opačném případě je z něho zlo, ašivam, svět utrpení. Za co se vědomí považuje, tím se i stává. V důsledku nevědomosti ohledně Já se vědomí považuje za vtělenou bytost, za projevený svět.

Nejvyšší Já září jako nejvyšší Bytí, jako Šiva. Otázky týkající se světa a pocitu ega nejsou přiměřené. Otázky jsou vhodné, týkají-li se toho, co je skutečné, nikoli toho, u čeho nebyla existence prokázána. Svět a pocit ega nemají samostatnou existenci, tedy existenci nezávislou na nejvyšším Já. Pravdou tudíž je, že jediné, co existuje, je nejvyšší Já. Iluze světa jakožto spojení pěti základních prvků byla vytvořena májou, energií Brahman. Avšak Vědomí zůstává Vědomím a je naplněno skrze Vědomí. Rozdílnost je vnímána skrze představu rozdílnosti. Neomezené v sobě podněcuje neomezenost, vytváří neomezenost, dává vznik neomezenému a zůstává neomezeným. Vědomí září jako Vědomí.

- ↑ -

VI.1.97

KUMBHA pokračoval:

O zlatu lze říci, že z něho v určitém čase a na určitém místě vznikla zlatá ozdoba. Ale z Já, jež je absolutním klidem a mírem, nic nevzniká ani se do něj nic nevrací. Brahman spočívá samo v sobě. Není semínkem ani příčinou stvořeného světa. Svět je věc zážitku. Kromě zážitku neexistuje nic, co by se dalo označit jako svět nebo pocit ega. Jediné, co existuje, je neomezené Vědomí.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó mudrci, chápu, že svět a pocit ega ve skutečnosti neexistují, ale jak to, že se zdá, že existují?

KUMBHA odvětil:

To, co existuje jako čiré zakoušející vědomí, je neomezené Vědomí, které je bez počátku i bez konce. Neomezené Vědomí samo je projeveným vesmírem a vesmír je jakoby jeho tělem. Neexistuje nic jiného než neomezené Vědomí. Neexistuje nic takového jako rozum, neexistuje vnějšek ani prázdný prostor. Podstatou Bytí je čiré zakoušení, jež je tudíž i podstatou Vědomí. Tak jako tekutost nelze oddělit od tekutiny, tak i vědomí a nevědomí existují společně. Pro Bytí není žádný logický důvod. To, co je, je takové, jaké je.

Ve Vědomí není rozpor ani rozdělenost, proto Vědomí nepotřebuje důkaz, je zřejmé samo o sobě.

Pokud by neomezené Vědomí bylo příčinou něčeho odlišného od sebe sama, jak by pak mohlo být považováno za nepopsatelné a neporovnatelné? Brahman není příčinou, není semínkem. Co potom lze považovat za následek? Nemá smysl hledat spojení mezi stvořením a Brahman nebo mezi tím, co je netečné, a neomezeným Vědomím. Pokud se tu zdá existovat svět a pocit ega, jsou to jen pouhá slova, za nimiž nic není.

Vědomí nelze zničit. I kdyby bylo o zániku uvažováno, tak samo Vědomí, které uvažuje, je bez stvoření a bez zániku. I kdyby bylo o zániku uvažováno, byla by to od Vědomí jen lest. Existuje pouze Vědomí samo, neexistuje jednota ani mnohost! A dost již o tom.

Není-li tu hmotná existence, není tu ani myšlení. Není tu svět ani pocit ega. Zůstaň ustálen v klidu a míru, osvobozen od podmíněností a sklonů mysli, bez ohledu na to, zda jsi vtělená bytost či bytost bez těla. Je-li dosaženo pochopení pravdy o Brahman, není tu místo na strach či obavy.

- ↑ -

VI.1.98

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó svatý muži, pouč mne prosím takovým způsobem, aby mi bylo zcela jasné, že mysl neexistuje.

KUMBHA řekl:

Ó králi, nikdy tu není, nebylo a nebude nic takového jako mysl. To, co se tu projevuje a je známo jako mysl, je ve skutečnosti neomezené Brahman, neomezené Vědomí. Právě nevědomost o jeho pravé podstatě vyvolává představu mysli a světa. A jestliže i mysl a svět jsou jen pouhé představy, co potom „já“ nebo „ty“? Neexistuje nic takového jako svět a to, co se projevuje, je nestvořené. Vše je Brahman. Jak by mohlo být poznáno a kým?

Tento svět nebyl stvořen na počátku přítomného vesmírného cyklu. Popsáno to bylo jako stvoření jen kvůli tvému pochopení. Není-li tu příčina ani následek, nemůže být nic stvořeno. Vše, co existuje, je Brahman, nic jiného. Tvrdit, že bezejmenný a bezforemný Šiva stvořil svět, postrádá jakoukoli logiku! Není to pravda. Je-li stvořený svět nahlédnut jako klam, pak i mysl zakoušející představu stvořeného světa je klamná.

Mysl je jen hromada pojmů, které omezují Pravdu. Rozdělení způsobuje rozdělenost. Není-li možné neomezené Vědomí rozdělit, neexistuje rozdělenost a neexistuje rozdělení. Jak by pak mohla existovat mysl, která rozděluje neustále? Vše, co se projevuje, je vnímáno v Brahman a skrze Brahman. A tomuto vnímání se říká mysl! To, co se tu rozprostírá jako vesmír, je neomezené Vědomí. Proč to tedy nazývat vesmírem? Na této rovině neomezeného Vědomí je vše, co se projevuje, jen odrazem Vědomí v sobě samém. Neexistuje mysl a neexistuje svět. Jako svět to vidíme pouze v důsledku nevědomosti. Mysl a svět nejsou skutečné.

Tímto je popřen jen stvořený svět, nikoli To, co je. Skutečnost nahlížená jako svět nemá začátek ani konec. Proto tvrzení v posvátných textech a vlastní zkušenost člověka ohledně vzniku a zániku může za neplatné považovat jen hlupák. Těm, kteří platnost těchto tvrzení a zkušeností popírají, bychom se měli vyhýbat. Vše-překračující Skutečnost je věčná. Svět není neskutečný, falešný je pouze omezující doplněk, kterým je mysl. Toto vše je nedělitelné, neohraničitelné, bezejmenné a beztvaré neomezené Vědomí. To, co se projevuje jako vesmír s opakujícími se cykly stvoření a zániku a s nespočtem forem, je odraz Brahman. Tím, co samo sebe na okamžik vidí jako vesmír a jako vesmír se i projevuje, je právě Brahman. Mysl neexistuje.

- ↑ -

VI.1.99

SIKHIDHVADŽA řekl:

Pryč je iluze. Díky tvé milosti bylo dosaženo Poznání. Jsem osvobozen od všech pochybností. Znám to, co je třeba poznat. Překročil jsem oceán klamu a iluze. Setrvávám bez představy „já“ v klidu a míru jako čiré Poznání.

KUMBHA řekl:

Kde je „já“ a „ty“, jestliže svět sám o sobě neexistuje? Spočívej v Sobě v klidu a míru a dělej vše, co je v danou chvíli třeba, bez osobního záměru. Neexistuje nic jiného než Brahman, jež znamená klid a mír. „Svět“ a „já“ jsou jen slova, nic za nimi není. Je-li pochopena jejich iluzornost, pak to, co jsme viděli jako svět, nahlížíme jako Brahman.

Stvořitel Brahma je jen myšlenka, představa. Stejně tak i „já“ či „Já“. Omezení či osvobození spočívá v jejich špatném či správném uchopení! Představa „já“ vede k omezení, vede k tomu, že Já zmizí. Pochopíme-li, že „já“ neexistuje, je tu osvobození a čirost. Omezení a osvobození jsou jen pojmy a představy. A pojmy a představy si uvědomuje neomezené Vědomí, jež jediné existuje. Zdrojem veškerého utrpení je pocit „já jsem“. Nepřítomnost tohoto pocitu znamená dokonalost. Pochop, že nejsi tímto pocitem ega a spočívej v čirém uvědomění.

Jestliže se takové čiré uvědomění objeví, všechny představy zmizí. A to znamená dokonalost. V čirém uvědomění, v dokonalosti, v Šivovi neexistuje příčinnost ani z ní plynoucí stvořený svět a objekty v něm. Nejsou-li tu objekty, není tu zážitek ani s ním spojený pocit ega. A není-li tu pocit ega, kde je potom samsára, koloběh života a smrti? Jestliže tu není samsára, zůstává pouze nejvyšší Bytí. V nejvyšším Bytí existuje vesmír jako figurka v neopracovaném kameni. Kdo vidí vesmír takto, bez zásahu mysli a tudíž bez představy o něm, ten chápe Skutečnost. Takové pochopení se nazývá nirvána.

Uznáme-li slovo „vlna“ za zbytečné, existuje pouze samotný oceán. Podobně vidíme-li pojem „stvořený svět“ jako bezobsažný, existuje pouze samotné Brahman. Stvořený svět je Brahman. Stvořený svět je uvědomován skrze Brahman. Vidíme-li pojem „stvořený svět“ jako bezobsažný, je pochopen skutečný význam stvořeného světa jakožto věčného Brahman. Zkoumá-li člověk výraz „Brahman“, zahrnuje to Vše. Zkoumá-li člověk výraz „stvořený svět“, zahrnuje to Brahman. Vědomí, jež je základem všech pojmů a základem pro jejich uvědomění, je označováno slovem „Brahman“. Jestliže je toto jasně pochopeno a je odstraněna dualita pozorovatele a pozorovaného, pak zůstává nejvyšší klid a mír, nepopsatelný a neporovnatelný.

- ↑ -

VI.1.100

SIKHIDHVADŽA řekl:

Je-li nejvyšší Bytí skutečné a je-li svět skutečný, pak usuzuji, že nejvyšší Bytí je příčinou a svět následkem!

KUMBHA řekl:

O následku se dá uvažovat pouze tehdy, je-li tu příčina. Pokud tu příčina není, odkud by se vzal následek? Mezi Brahman a vesmírem neexistuje žádný příčinný vztah. Vše, co existuje, je Brahman. Není-li tu semínko, jak by se mohlo něco zrodit? Je-li Brahman beze jména a bez formy, pak v něm jistě není žádná příčina, žádné semínko. Brahman není původce činů, není tím, kdo koná, a proto v něm není příčina. Neexistuje tudíž ani žádný následek, který bychom nazvali svět.

Jsi samotné Brahman a existuje pouze Brahman. Je-li Brahman uchopeno nevědomostí, je zakoušeno jako vesmír. Tento vesmír je jako tělo Brahman. Pokud se neomezené Vědomí považuje za něco, čím ve skutečnosti není, je tu zahalení Já závojem nevědomosti a zakoušení sebe sama. Znamená to, že je tu mysl. Její přirozeností je zakrýt poznání Já. I když je takové zahalení Já jen dočasné, je to mysl, která trvá po dobu vesmírného cyklu.

Zdánlivá pojmová existence zmizí až s úsvitem pravého poznání a se zánikem všech pojmů a představ. Tato existence není skutečná, proto přirozeně sama od sebe zmizí, jakmile je dosaženo pochopení pravdy. Jestliže svět existuje jen jako pojem, nikoli jako nezávislá věc, jak by potom mohl být chápán jako skutečný? Jeho nezávislá existence je jako voda viděná v přeludu faty morgány. Jak by mohla být skutečná? Stav zmatení, v němž se neskutečné zdá být skutečným, se nazývá mysl. Nepochopení pravdy znamená nevědomost, znamená mysl. Správné pochopení znamená poznání Já, poznání Skutečnosti.

Pochopení toho, že voda v přeludu faty morgány není voda, vede k pochopení klamnosti přeludu. Pochopení toho, že vědomí v pohybu označované jako mysl není čiré Vědomí, vede k zániku mysli.

Je-li tu pochopení, že mysl nemá samostatnou existenci, je tu i pochopení, že neexistuje pocit ega. Jediné, co existuje, je neomezené Vědomí. Myšlenky a představy jsou pryč a s nimi zaniká i mysl. Neexistuje já, ty ani nic jiného. Není tu mysl ani smysly. Jediné, co existuje, je čiré Vědomí. Nic se ve třech světech nerodí a nic neumírá. Existuje pouze neomezené Vědomí. Není tu jednota ani mnohost, není tu zmatení ani iluze. Nic nemizí a nic nevzniká. Všechno, včetně energie projevující se jako touha či jako nepřítomnost touhy, je tvé vlastní Já.

- ↑ -

VI.1.101

KUMBHA řekl:

Věřím, že jsi byl duchovně probuzen, znáš vše, co je třeba znát, a chápeš vše, co je třeba pochopit.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Díky tvé milosti jsem nazřel nejvyšší stav. Jak je možné, že tak dlouho unikal mému pochopení?

KUMBHA řekl:

Slova učitele mohou být pochopena teprve tehdy, když se jedinec vzdá všech tužeb, mysl zůstane tichá a smysly jsou zbaveny závojů bránících přímému nahlížení. Dřívější snahy nejsou promarněny. Úsilí kdysi vynaložené dochází nyní svého naplnění a pryč jsou všechny nečistoty těla. Je-li člověk osvobozen od podmíněností a sklonů mysli a jsou-li odstraněny nečistoty, pak slovo gurua jako dobře mířený šíp zasáhne nitro jedince. Dosáhl jsi stavu čistoty, a byl jsi tudíž mými radami osvícen. Tvá nevědomost je pryč.

Naše vzájemné společenství, satsanga, pomohlo odstranit tvoji karmu, tedy následky tvých minulých činů. Až dosud jsi byl v důsledku své nevědomosti pln falešných představ „já“ a „moje“, avšak nyní světlo mých slov způsobilo, že se tvé srdce zřeklo mysli a ty jsi plně probuzen. Nevědomost trvá jen do té doby, dokud je v činnosti mysl. Nyní jsi osvícen, osvobozen. Spočívej ustálen v neomezeném Vědomí, osvobozen od smutku, trápení a připoutanosti.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Existuje mysl i u osvobozeného člověka? Vždyť jak by mohl člověk bez mysli žít a pracovat?

KUMBHA odvětil:

U osvobozeného člověka mysl není. Co je to mysl? Myslí se rozumí podmíněnost a omezení, které vede k novému zrození. To u osvícených mudrců není. Osvícený mudrc žije za pomoci takové mysli, která je bez podmíněnosti a nevede ke znovuzrození. To už ani není mysl, ale čiré světlo, sattva. Osvobozený člověk žije ustálený v této sattvě, nikoli v mysli. Myslí se rozumí nevědomá či netečná mysl. Osvícená mysl se označuje jako sattva. Nevědomý člověk žije ve své mysli, osvícený mudrc žije v sattvě.

- ↑ -

VI.1.102

KUMBHA pokračoval:

Díky svému odevzdání jsi dosáhl stavu sattvy, stavu osvícené, nepodmíněné mysli. Jsem přesvědčen, že podmíněnosti jsi beze zbytku odevzdal a tvá mysl je nyní jako neomezený prostor. Dosáhl jsi stavu dokonalosti, stavu naprostého klidu a rovnováhy. Toto je úplné odevzdání, v němž je odevzdáno vše beze zbytku.

Jakého štěstí člověk dosáhne askezí a odříkáním? Nejvyšší a nikdy nekončící radost je dosažena pouze naprostým klidem. Jaké štěstí můžeme získat v nebi? Kdo nedosáhl poznání Já, ten se snaží alespoň o malé radosti a vykonává náboženské obřady. Kdo nemá zlato, lpí na mědi!

Ó králi, snadno jsi mohl dojít poznání, kdybys přijal pomoc své ženy Čúdály. Proč ses místo toho oddal té nesmyslné askezi? Odříkání má svůj začátek i konec a uprostřed se objeví zdání štěstí. Tvé odříkání tě však nakonec přece jen přivedlo k duchovnímu probuzení. V tomto poznání nyní setrvej.

V neomezeném Vědomí vzniká a zaniká vše, včetně falešných představ. Z neomezeného Vědomí vyvěrají i myšlenky „to je třeba udělat“ a „to není třeba udělat“. I toho se zřekni a setrvej ve stavu nepodmíněnosti. Askeze a odříkání jsou nepřímé cesty. Proč člověk raději nepřijme přímou cestu poznání Já?

To, co se nazývá sattva, musí být skrze oproštění a nelpění samotnou sattvou odevzdáno. Kdekoli se ve třech světech objeví trápení, vždy pochází z tužeb mysli, z chtění. Pokud jsi ustálen ve stavu rovnováhy a zaujímáš neutrální postoj k tomu, zda je tvá mysl v pohybu či nikoli, pak spočíváš ve věčnosti.

Existuje pouze jediné neomezené Vědomí. Toto čiré Vědomí neboli Brahman se označuje jako sattva. Nevědomý člověk to vidí jako svět. Pohyb a klid v neomezeném Vědomí, to jsou jen představy v mysli pozorovatele. Celek neomezeného Vědomí je toto vše bez představ a pojmů. Skutečnost je za slovy!

VASIŠTHA pokračoval:

Kumbha domluvil a ve chvíli, kdy se mu král již chystal obětovat květiny, se vytratil. Sikhidhvadža se nad jeho slovy zamyslel a přešel přitom do hluboké meditace, oproštěný od tužeb a chtění a pevně ustálený ve stavu nepodmíněnosti.

- ↑ -

VI.1.103

VASIŠTHA pokračoval:¨

Zatímco setrvával Sikhidhvadža v hluboké meditaci, osvobozen od nejmenšího pohybu ve Vědomí, vrátila se Čúdála, již ve své ženské podobě, do paláce a věnovala se královským povinnostem. Za tři dny byla zpět u Sikhidhvadži, velmi potěšená tím, že byl král stále ponořen do meditace.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Měla bych ho vrátit do uvědomění si světa. Proč by měl nyní opouštět tělo? Jen ať nějakou dobu vládne a pak můžeme tělo odložit oba současně. Rady, které jsem mu dala, zřejmě padly na úrodnou půdu. Pomocí jógových metod ho probudím do bdělého stavu.

Čúdála zatroubila jako slon, pak znovu a znovu, ale Sikhidhvadža stále oči neotvíral. Strčila do těla, ale král zůstával ponořen v Já.

ČÚDÁLA si pomyslela:

Běda, král je zcela ponořen v Já. Jak ho mám přivést k vědomí těla? A mám to vůbec udělat? Ať dosáhne stavu nevtělené bytosti a já své tělo opustím též!

Ale než své tělo opustím, přesvědčím se, zda je v jeho těle ještě nějaká vásaná, nějaké semínko mysli. Pokud ano, pak lze krále probudit a oba můžeme žít jako bytosti osvobozené za života. Pokud tu semínko mysli není a král dosáhl stavu konečného osvobození, pak i já opustím své tělo.

Čúdála prozkoumala královo tělo a zjistila, že semínko mysli je stále přítomno.

RÁMA se zeptal:

Pane, když tělo mudrce leží jako kus dřeva, jak může člověk poznat, zda je tu ještě stopa osvícené mysli neboli sattvy?

VASIŠTHA řekl:

Stopa sattvy, díky níž lze oživit vědomí těla, se nachází jemná a neviditelná v jeho srdci. Je to jako květ či plod, které jsou jakožto možnost v semínku přítomny. Mudrc, jehož mysl je prostá jakéhokoli pohybu, bez představ o jednotě a dvojnosti, a jehož vědomí je pevné a nepohnuté jako hora, má tělo ve stavu dokonalého klidu a rovnováhy. Nevykazuje známky radosti či bolesti, nerozvíjí se a neupadá, nežije a neumírá. Zůstává v naprostém souladu s přirozeností. Jsou-li tu představy jednoty a dvojnosti, pak tělo podstupuje změny podle proměn mysli. Pohyb mysli se projevuje jako tento svět a kvůli němu mysl zakouší potěšení či zlost, iluzi, již nelze ovládnout. Je-li však mysl pevně ustálena v klidu a rovnováze, poruchy v člověku nevzniknou. Takový mudrc je jako čirý prostor.

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li sattva ve stavu dokonalé rovnováhy, pak nejsou zakoušeny žádné fyzické ani psychické poruchy. Zříci se sattvy je nemožné, v průběhu času odejde sama od sebe. Není-li v těle mysl ani sattva, pak jako v teple roztaje sníh, tak se tělo rozloží na základní prvky. Tělo krále bylo bez mysli, bez pohybu myšlenek, ale byla v něm stále stopa sattvy, proto se na základní prvky nerozložilo. Když to Čúdála zjistila, rozhodla se, že vstoupí do stavu čiré Inteligence, jež je všudypřítomná, a pokusí se probudit v králi vědomí těla. I kdyby to neudělala, král by byl po čase k vědomí těla stejně probuzen. A proč by do té doby měla zůstávat sama?

Čúdála opustila své tělo a vstoupila do čiré mysli krále. Vyvolala v jeho mysli vzruch a rychle se vrátila zpět, ještě do těla bráhmany Kumbhy. Kumbha začal tichounce zpívat hymny ze Sámavédy. Král je uslyšel a vrátil se do vědomí těla, šťastný, když před sebou uviděl Kumbhu.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó pane, jaká to radost opět tě spatřit. Opět jsi přišel, abys mě osvěžil kapkami svého požehnání!

KUMBHA řekl:

Od doby, kdy jsem tě opustil, bylo moje srdce stále s tebou. Netoužím jít do nebe a budu rád v tvé blízkosti. Nemám žádného příbuzného, přítele nebo žáka, jako jsi ty.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ač jsi dokonale osvícený a osvobozený, přeješ si být se mnou. To považuji za nejvyšší požehnání! Zůstaň tedy prosím se mnou!

KUMBHA se zeptal:

Řekni mi, zda jsi alespoň na chvíli spočinul v nejvyšším stavu a opustil představy jako “toto je jiné než tamto“ či „toto je utrpení“. Ustala tvoje honba za potěšením?

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Díky tvé milosti jsem se dostal na druhý břeh samsáry, koloběhu života a smrti. Dosáhl jsem toho, čeho je třeba dosáhnout. Není tu nic než Já. Není tu to, co je poznáno, ani to, co je ještě třeba poznat, není tu dosažení, není tu odevzdání, ani to, co je ještě třeba odevzdat, není tu jedinec ani nikdo druhý, a není tu ani osvobozená mysl, sattva. Spočívám ve stavu bez podmíněnosti jako neomezený prostor.

- ↑ -

VI.1.104

VASIŠTHA pokračoval:

Král s Kumbhou nějaký čas strávili na daném místě a pak se osm dní toulali lesem, takže ho prochodili křížem krážem. Kumbha navrhl, že by se mohli vydat na delší cestu a král s ním souhlasil. Od té doby putovali, dodržovali pravidla běžného života a vykonávali obřady k usmíření předků a bohů. Někdy nosili nádherná roucha a jindy byli oblečeni do hadrů. Někdy byli natřeni santalovou mastí a jindy popelem. V jejich myslích nevznikaly představy „to je náš domov“ a „to není náš domov“. Za krátkou dobu z krále vyzařoval stejný jas jako z Kumbhy a tomu to neuniklo.

ČÚDÁLA stále přestrojená za Kumbhu uvažovala:

Vedle mne je můj manžel, silný a vznešený. Kolem je nádherný les a oba jsme ve stavu, v němž není utrpení. Jak by pak nevstoupila do srdce touha po potěšení? Osvobozený mudrc přijímá a zakouší vše, co k němu samo od sebe přichází. Pokud by měl strnulé a nepružné myšlení, vedlo by to ke vzniku nevědomosti. Žena, která by zde, mezi voňavými květy a v přítomnosti svého vznešeného, krásného manžela, nepocítila vášeň, by byla jako mrtvola! Čeho mudrc a člověk poznání dosáhne, když odmítne to, co k němu samo od sebe přichází? Měla bych dát možnost svému manželu užívat si se mnou sexuálních potěšení.

KUMBHA poté řekl:

Dnes je výjimečný den, kdy bych se měl v nebi setkat se svým otcem. Dovol mi odejít, večer se vrátím.

Oba přátelé si vyměnili květiny a Kumbha odešel. Čúdála se zbavila svého přestrojení a vrátila se do paláce, aby tam dostála svým královským povinnostem. Poté na sebe opět vzala podobu Kumbhy a vrátila se k Sikhidhvadžovi. Ten si však ihned všiml, že je Kumbhova tvář nějaká zasmušilá.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Ó synu bohů, proč vypadáš tak nešťastně? Světec přece nedovolí, aby vnější okolnosti narušily jeho klid a rovnováhu.

KUMBHA řekl.

Ten, kdo je ustálen v klidu a rovnováze, ale své tělesné orgány nenechává fungovat podle jejich přirozenosti, je člověkem tvrdohlavým a zatvrzelým. Dokud je tu sezamové semínko, je tu i olej, dokud je tu tělo, jsou tu i rozličné nálady a nastavení. Kdo se brání stavům, kterým tělo přirozeně podléhá, ten jakoby švihal mečem do vzduchu. Klid a rovnováha jógy se týká mysli nikoli tělesných orgánů a jejich stavů. Dokud je tu tělo, měl by člověk nechat orgány vykonávat jejich přirozené funkce, zatímco rozum a smysly setrvávají v klidu a rovnováze. Takový je zákon přirozenosti, jemuž podléhají i bohové.

- ↑ -

VI.1.105

KUMBHA pokračoval:

Ó králi, vyslechni si prosím, co se mi přihodilo. Neboť podobně jako si těžký černý mrak uleví deštěm, tak pocítí úlevu ten, kdo se se svým neštěstím svěří příteli. Stejně jako se pročistí voda, když se do ní vhodí kamenec, tak se rozjasní a zklidní mysl člověka, když může příteli vypovědět svůj příběh.

Poté, co jsem tě tu nechal samotného, odešel jsem do nebe za svými povinnostmi. K večeru jsem se vydal zpátky a v prostoru jsem uviděl mudrce Durvasu, jak pospíchá, aby stihl večerní modlitby. Byl oděn do tmavého mraku a ozdoben světlem a mě napadlo, že vypadá jako žena spěchající za svým miláčkem. Pozdravil jsem ho a v legraci mu to řekl. Moje drzost ho však natolik rozzlobila, že mě zaklel. Za svou nestydatost zaplatím tím, že se každou noc stanu ženou. Samotná myšlenka na to, že se ze mě každou noc stane žena, mi způsobuje utrpení. Je opravdu smutné, když jsou synové bohů snadno přemoženi touhou a musí pak nést následky toho, že urazili světce. Avšak, proč bych měl truchlit nad něčím, co se nedotýká mého Já.

SIKHIDHVADŽA řekl:

K čemu je smutek, synu bohů? Ať přijde, co přijít má, vždyť Já se osud těla nijak nedotýká. Radost či smutek se týkají těla, nikoli toho, kdo v něm sídlí. Když i ty podléháš smutku, co potom nevědomý člověk! Ale zřejmě jen svými výrazy a slovy dokresluješ vylíčení oné nešťastné události!

VASIŠTHA pokračoval:

Nyní z nich byli nerozluční přátelé, takže jeden druhého navzájem utěšovali. Slunce zapadlo a země se začala halit do temnoty noci. Oba vykonali večerní modlitby a brzy poté se tělo Kumbhy začalo proměňovat. Kumbha potlačil slzy a přiškrceným hlasem promluvil k Sikhidhvadžovi.

KUMBHA řekl:

Ach běda, podívej. Cítím, jako by se mé tělo rozpouštělo a stékalo dolů do země. Moje hruď roste a celá kostra se mění na ženskou. Podívej, objevily se i ženské šaty a ozdoby. Co mám dělat, jak mám skrýt svoji hanbu? Opravdu je ze mě žena!

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Ó mudrci, znáš vše, co je třeba poznat. Netruchli nad tím, co je nevyhnutelné. Osud zasahuje pouze tělo, nikoli to, co je vtěleno.

KUMBHA řekl:

Máš pravdu. Necítím už smutek. Vždyť kdo se může vzpírat zákonům světa a přírody?

VASIŠTHA pokračoval:

Zatímco takto rozmlouvali, odebrali se na společné lože, neboť už dříve byli zvyklí spát spolu. Od té doby žila Čúdála se svým manželem ve dne jako mladý bráhmana a v noci jako žena.

- ↑ -

VI.1.106

KUMBHA po několika dnech řekl Sikhidhvadžovi:

Ó králi, vyslechni si moji nabídku. Již jsem nějaký čas v noci ženou a chtěl bych roli ženy naplňovat. Cítím, že bych měl být manželkou pro muže, jenž je toho hoden. Ve třech světech není nikdo, kdo by mi byl tak drahý jako ty. Proto bych se s tebou chtěl oddat a užívat si manželských potěšení. Je nám to umožněno, je to přirozené a je to příjemné. Nevidím v tom nic špatného. Oba jsme zbaveni touhy i odmítání a na vše se díváme s nezaujatostí. Pojďme tedy bez touhy i bez odporu udělat to, co je přirozené.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó příteli, nevidím v dané věci dobro ani zlo. Udělej, můj moudrý příteli, co si přeješ. Mysl spočívá v dokonalém klidu a já vidím ve všem pouze Já. Dělej, co si přeješ.

KUMBHA řekl:

Vidíš-li to stejně jako já, pak je dnes ke svatbě nejpříhodnější den a nebešťané budou našimi svědky.

Oba hned začali připravovat vše potřebné ke svatebnímu rituálu. Omyli vzájemně jeden druhého posvátnou vodou a vykonali oběti předkům i oběti bohům. Nadešel večer a Kumbha se proměnil v půvabnou ženu.

KUMBHA řekl:

Ó drahý příteli, nyní jsem žena a mé jméno je Madanika. Zdravím tě a klaním se ti. Budu tvou manželkou.

Sikhidhvadža ozdobil Madaniku květinami a klenoty a obdivoval její krásu.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó Mandaniko, záříš jako samotná bohyně Lakšmí. Kéž jsme požehnáni žít společně, jako světlo a stín, Lakšmí-Nárájana, Šiva a Párvatí. Kéž jsme požehnáni vším dobrým.

Oba společně udržovali posvátný oheň a vykonali svatební obřad přesně podle svatých textů. Oltář byl ozdoben květy, drahokamy a polodrahokamy, v jeho rozích byly umístěny kokosové ořechy a nechyběly nádoby s vodou z posvátné řeky Gangy. Uprostřed hořel posvátný oheň, oba kolem něj chodili a za zpěvu posvátných manter házeli do ohně předepsané obětiny. Během celého obřadu držel král Madaniku za ruku, což vyjadřovalo radost z jejich spojení a jeho lásku. Když třikrát obešli oheň a vykonali vše, co se označuje jako ládža-hóma, odešli do svatební síně, jíž byla jeskyně, náležitě upravená pro tuto příležitost. Měsíc vysílal své chladivé paprsky a svatební lože bylo pokryto voňavými květy. Lehli si do postele a završili svoji svatební noc.

- ↑ -

VI.1.107

VASIŠTHA pokračoval:

S východem slunce se Madanika proměnila v Kumbhu. A tak oba žili ve dne jako dva přátelé a v noci jako muž a žena. Občas když Sikhidhvadža v noci spal, odcházela Čúdála z lesa do královského paláce, kde vykonala své vladařské povinnosti, a pak se rychle vracela zpátky ke králi.

Měsíc spolu žili v jeskyni v horách Máhéndra a pak putovali z jednoho pohoří do druhého. Nějaký čas pobývali na jižním svahu pohoří Majnáka v zahradě bohů známé jako les páridžata (páridžata je druh jasmínu, který vykvétá v noci – pozn. L.V.). Procestovali také země Kuru a Kóšala.

Takto prožili mnoho měsíců, když napadlo Čúdálu, že vyzkouší zralost svého muže tím, že mu nabídne nebeské radovánky. Pokud k nim zůstane lhostejný, pak už jistě nikdy nebude toužit po potěšení.

Čúdála pomocí svých magických schopností vytvořila iluzi, v níž se přímo před Sikhidhvadžou objevil král bohů Indra i s doprovodem nebešťanek. Král zůstal jejich náhlým zjevením naprosto nevzrušen a náležitě je uctil.

SIKHIDHVADŽA se zeptal krále bohů Indry:

Prosím, řekni mi, čím jsem si zasloužil, že jsi přišel za mnou sem na zem?

INDRA odpověděl:

Svatý muži, přišli jsme za tebou přitahováni tvou přítomností. Slyšeli jsme o tvé velikosti až v nebi. Neváhej a vystup s námi na nebesa. Všichni nebešťané tě touží spatřit. Přijmi nebeské vlastnosti, jež ti umožní přemisťovat se prostorem, tak jak to umí dokonalí mudrci. Osvobozená bytost jako ty jistě neodmítne štěstí, které k ní samo od sebe přišlo. Nechť tvá návštěva dodá nebi čistotu.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Ó Indro, znám stav, který odpovídá nebi. Pro mě je nebe všude a nikde. Jsem šťastný, ať jsem kdekoli, neboť po ničem netoužím. Nemohu odejít do nebe, jež popisuješ a jež je omezeno místem. Nemohu splnit, co po mně žádáš.

INDRA řekl:

Já však myslím, že by osvobozený mudrc měl přijmout potěšení, která se mu naskýtají.

SIKHIDHVADŽA po chvíli mlčení řekl:

Nyní nepůjdu, není ten správný čas.

Indra králi i Kumbhovi požehnal a pak i se svým doprovodem zmizel.

- ↑ -

VI.1.108

VASIŠTHA pokračoval:

Po svém magickém přestavení si Čúdála řekla, že král již není přitahován potěšením. Zůstal klidný a čirý jako prostor, třebaže ho navštívil a poté zval do nebe sám král bohů Indra. Rozhodla se, že krále vystaví nové zkoušce, z níž bude patrno, nakolik král je či není ovlivněn dvojicí sil, přitažlivostí a odporem.

Ještě téže noci vytvořila svoji magickou silou krásnou zahradu potěšení a v ní nádhernou postel. Stvořila mladého muže, jenž svou krásou ještě předčil krále Sikhidhvadžu, a sama vedle něho spočinula na posteli v pevném objetí.

Sikhidhvadža zakončil své večerní modlitby a hledal svoji ženu Mandaniku. Za krátkou dobu objevil skryté místo, kde našel dvojici milenců zcela ponořených do milostných hrátek. Vlasy Mandaniky pokrývaly tělo milence, rukama hladila jeho tvář a jejich rty byly spojené ve vášnivém polibku. Byli vzrušeni milostnou hrou, jejich propletená těla dokazovala horoucí lásku jednoho k druhému a jejich rozjasněné tváře ukazovaly potěšení jejich srdcí. Bylo vidět, že vůbec nevnímají své okolí.

Sikhidhvadža to vše viděl, ale zůstal nepohnut. Chtěl v tichosti odejít, avšak milenci si všimli jeho přítomnosti. Řekl jim tedy, že je nebude rušit v jejich štěstí, a odešel.

Po nějaké době se Madanika vrátila za Sikhidhvažou a na její tváři byl vidět pocit studu.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Má milá, proč jsi tak brzo zpátky? Všechny bytosti žijí přece proto, aby užívali potěšení. A je těžké najít ve světě dvojici, která je v takovém souznění, jako jste byli vy dva v zahradě potěšení. Netrápím se tím, vždyť velmi dobře vím, co mají lidé na světě rádi. Kumbha a já jsme velcí přátelé, Madanika je jen důsledek kletby, kterou na Kumbhu seslal mudrc Durvasa.

MADANIKA prosila:

Ó pane, taková už je přirozenost žen. Jsou nestálé a kolísavé ve své věrnosti. Jsou osmkrát vášnivější než muži a jsou slabé, takže v přítomnosti vytoužené osoby nedokážou své touze odolat. Prosím odpusť mi a nezlob se na mě.

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Vůbec se na tebe nezlobím, má milá. Ale bude vhodné, abych s tebou nadále jednal jako s dobrým přítelem a nikoli manželkou.

Čúdála byla potěšena jeho chováním, které dokazovalo, že král překonal žádostivost i hněv. V tu chvíli odložila svoji přechozí podobu Madaniky a přijala svoji původní podobu Čúdály.

- ↑ -

VI.1.109

SIKHIDHVADŽA řekl:

Kdo jsi, krásná paní, a kde ses tu vzala? Velmi se podobáš mé ženě Čúdále!

ČÚDÁLA odvětila:

Jsem skutečně Čúdála. To já jsem na sebe vzala podobu Kumbhy i všech ostatních, abych probudila tvé vědomí. Vytvořila jsem i tento malý iluzorní svět se zahradou a vším, co jsi před sebou viděl. Od prvního dne, kdy jsi tak bláhově opustil své království a odešel do ústraní, jsem se tě snažila dovést k duchovnímu probuzení. To já jsem ti dávala rady v přestrojení za Kumbhu. Kumbha i všichni ostatní, které jsi viděl, nebyli skuteční. Nyní jsi plně probuzený a znáš vše, co je třeba poznat.

VASIŠTHA pokračoval:

Sikhidhvadža vstoupil do meditace a uviděl, co všechno se přihodilo od doby, kdy opustil palác. Byl velmi potěšen a jeho láska k ženě Čúdále mnohonásobně vzrostla. Když se vrátil zpět k vědomí těla, objal Čúdálu s vřelostí, již nelze popsat. Jejich srdce se rozplývala láskou jednoho k druhému. Bylo to, jakoby oba na určitou dobu spočinuli ve stavu nejvyššího Vědomí.

SIKHIDHVADŽA poté řekl:

Ó jak sladká je tvá láska, drahá Čúdálo, sladší než nektar! Kolik strastí a bolesti jsi kvůli mně musela vytrpět! Způsob, jakým jsi mě osvobodila z oceánu nevědomosti, nemá srovnání. Tradice hovoří o několika skvělých ženách, které byly výjimečnými manželkami, ale to není nic ve srovnání s tebou. Předčíš je všechny ve všech svých ctnostech i ušlechtilém chování. Neochvějně jsi usilovala o mé osvícení a také jsi toho dosáhla. Jak ti to vše mohu oplatit? Milující žena se pochopitelně snaží osvobodit svého muže z oceánu samsáry. A díky své lásce dosáhne toho, čeho svaté texty, guru ani mantry nejsou schopni. Milující žena je pro svého muže vším. Je přítelem, bratrem, podporovatelem, sluhou, guruem, společníkem, bohatstvím, štěstím, svatým textem, příbytkem i otrokem. A taková žena měla být po všechny časy a všemi způsoby milována a uctívána.

Moje milá Čúdálo, jsi nejlepší mezi ženami na celém světě. Pojď a znovu mě obejmi.

Sikhidhvadža opět láskyplně a vroucně objal Čúdalu.

ČÚDÁLA řekla:

Pane, když jsem viděla, jak se zabýváš tím nesmyslným odříkáním, moje srdce zakoušelo velkou bolest. Ulevilo se mi až tehdy, když jsem přišla sem a snažila se o tvé probuzení. Všechno to bylo pro mou vlastní radost a potěchu, žádnou chválu si nezasloužím!

SIKHIDHVADŽA odvětil:

Kéž od nynějška každá manželka naplňuje svůj sobecký cíl, duchovní probuzení svého manžela, podobně jako jsi to učinila ty!

ČÚDÁLA řekla:

Nevidím u tebe ani nejmenší stopu chtění, myšlenek a pocitů, které tě trápily před lety. Řekni mi, kdo jsi, v čem spočíváš, co vnímáš.

SIKHIDHVADŽA řekl:

Má drahá, spočívám v tom, k čemuž jsi mi vnitřně dopomohla. Na ničem nelpím. Jsem jako neomezený a nedělitelný prostor. Jsem klid a mír. Dosáhl jsem stavu, kterého je těžké dosáhnout i pro bohy, jakými jsou Višnu nebo Šiva. Jsem osvobozen od iluzí. Nezakouším radost ani bolest. Neříkám „to je toto“ ani „to je tamto“. Jsem oproštěn od všech klamů a zakouším stav vnitřního pokoje. Jsem To, co jsem. Je těžké popsat to slovy! Jsi můj guru, má drahá, sláva tobě. Díky tvé milosti, má milovaná, jsem překročil oceán samsáry. Nebudu již více podléhat klamu!

ČÚDÁLA řekla:

A co si přeješ dělat teď?

SIKHIDHVADŽA odpověděl:

Neznám žádné zákazy a příkazy. Cokoli uděláš, budu chápat jako vhodné a přiměřené. Dělej, co považuješ za vhodné, a já tě budu následovat.

ČÚDÁLA řekla:

Pane, oba jsme ustáleni ve stavu osvobozených mudrců. Touha i její opak pro nás znamená totéž. Jaký smysl mají dechová cvičení nebo praktikování meditace neomezeného Vědomí? Měli bychom být tím, co jsme na začátku, uprostřed i na konci, a zříci se jediné věci, která ještě zbývá. Jsme král a královna, na začátku, uprostřed i na konci. Jediná věc, které se máme vzdát, je iluze! Vraťme se proto do království a dopřejme mu moudrého krále.

SIKHIDHVADŽA se zeptal:

Proč bychom nemohli přijmout Indovu nabídku a odejít do nebe?

ČÚDÁLA řekla:

Ó králi, netoužím po potěšení či kráse království. Setrvám ve stavu, do jakého jsem se díky své přirozenosti dostala, ať je jakýkoli. Je-li představa „toto je potěšení“ postavena proti představě „toto není potěšení“, obě představy zmizí. Spočívám ve stavu klidu a míru, který přetrvá nade vše.

Oba osvobození mudrci poté strávili noc ve vzájemných radovánkách.

- ↑ -

VI.1.110

VASIŠTHA pokračoval:

Za úsvitu oba vstali a vykonali své ranní povinnosti. Čúdála silou myšlenky zhmotnila zlatou nádobu naplněnou posvátnou vodou sedmi oceánů. Touto vodou omyla krále a korunovala ho za vládce slovy: „Kéž jsi obdařen září osmi božských ochránců vesmíru.“

Na oplátku zase král jmenoval Čúdálu svojí královnou. Navrhl jí, aby silou svých myšlenek stvořila armádu a ona tak učinila.

Celá armáda v čele s královským párem jedoucím na mohutném slonu se pak vydala směrem k jejich království. Po cestě Sikhidhvadža ukazoval Čúdále místa spojená s jeho asketickým životem. Brzy dosáhli předměstí královského města, kde se jim dostalo vřelého a nadšeného uvítání poddaných.

S Čúdálou po svém boku kraloval Sikhidhvadža ve svém království celých tisíc let a poté dosáhl nirvány, osvobození, z něhož není nového zrození. Jeho život byl dlouhý, takže si užil všech potěšení světa, byl nejlepší mezi králi, a protože v něm nezůstal ani nepatrný zbytek sattvy, dosáhl nejvyššího stavu. I ty, Rámo, se věnuj spontánní a přirozené činnosti, prostý smutku a trápení. Povstaň a užívej si potěšení světa i konečného osvobození.

Ó Rámo, vyprávěl jsem ti příběh o Sikhidhvadžovi. Budeš-li následovat tuto cestu, nebudeš již nikdy trpět. Vládni jako král Sikhidhvadža. Budeš se těšit radostmi světa a dosáhneš konečného osvobození, podobně jako toho dosáhl i Kača, syn učitele bohů, Brhaspatiho.

RÁMA řekl:

Vyprávěj mi prosím, jak toho dosáhl.

- ↑ -