Jóga Vasištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Příběh Bhušundy

VI.1.14

VASIŠTHA pokračoval:

Příběh Bhušundy

V neomezeném a nedělitelném Vědomí se v jednom koutu vesmíru zjevuje jako fata morgána projevený svět a zde sídlí Stvořitel Brahma, příčina jeho projevení. Jsem syn Brahmy, zrozený z jeho mysli. Jednou, když jsem pobýval v nebi boha Indry, zaslechl jsem, jak velcí mudrci, Nárada a jiní, vyprávějí příběhy o dlouhověkých bytostech. Při této příležitosti promluvil i mudrc Satatapa.

MUDRC SATATAPA řekl:

V jednom zákoutí hory Méru se nachází strom Čúta plnící všechna přání. Jeho listy jsou ze zlata a stříbra a přebývá v něm havran jménem Bhušunda. Bhušunda je zcela oproštěný od chtění i nechtění a na zemi ani na nebi nežije nikdo déle než on. Nejen že je dlouhověký, ale je i osvícený, plný klidu a míru. Kdyby kdokoli z vás žil jako on, bude jeho život ceněn jako záslužný a hodný obdivu.

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile jsem to uslyšel, velmi mě to zaujalo a rozhodl jsem se s Bhušundou setkat. V jediném okamžiku jsem se ocitl na vrcholku hory Méru. Hora vydávala zář, již lze připodobnit vyzařování jógína, kterému se díky cvičení jógy otevřel mentální otvor na vrcholku hlavy, na horním konci energetického kanálu neboli nádí zvaného sušumna. Tomuto místu na vrcholku hlavy se též říká vrcholek Méru, neboť podobně jako hora Méru dosahuje k nebesům.

Zde jsem uviděl strom zvaný Čúta, jehož listy i květy zářily jako drahokamy. Sahal až k samému nebi a nebeské bytosti, jež sídlily v jeho větvích, naplňovaly prostor svými písněmi. Přebývali tu i dokonalí mudrci, kteří mohou mít tělo, jaké si zvolí.

Byl to obrovský strom neměřitelných rozměrů, plný ptactva nejrůznějších druhů. Přebývala tu labuť Hamsa přepravující Stvořitele Brahmu, pták Suka, jenž je znalý svatých textů a převáží boha ohně Agniho, páv patřící k bohu Kartikéjovi a další. Vzdáleni od ostatních seděli na stromě havrani. Uprostřed nich spočíval v naprostém klidu velký Bhušunda, krásný, míruplný a zářící.

Tento Bhušunda zažil několik vesmírných cyklů. Pamatoval i bytosti žijící před miliardami let. Přebýval v tichu, oproštěn od představ „já“ a „moje“. Slavný Bhušunda, dlouhověký, přítel a příbuzný všech.

- ↑ -

VI.1.16, 17

VASIŠTHA pokračoval:

Usedl jsem přímo proti němu. Bhušunda věděl, že jsem Vasištha, a náležitě mě přivítal. Pouhou silou myšlenky zhmotnil květiny, jimiž mě uctil. Posadil si mne vedle sebe a začal se mnou rozprávět.

BHUŠUNDA řekl:

Považuji za velké požehnání, že jsi nás po dlouhém čase navštívil. Tvoje návštěva a společnost, tvoje přítomnost, daršana, je pro celý strom jako omlazující nektar. Jsi největší z těch, kdo jsou hodni uctívání, a tvůj příchod sem je důsledkem mých nahromaděných zásluh. Prosím, řekni mi důvod své návštěvy. V tvém srdci zcela jistě září světlo poznání Já, zapálené neustálým a usilovným hledáním podstaty tohoto iluzorního projeveného světa. Jaký je tedy účel tvé návštěvy? Ach, pohled na tvé požehnané nohy mi dal vytušit tvůj záměr. Přišel jsi sem, neboť bys chtěl odhalit tajemství dlouhověkosti. Přesto bych rád slyšel tvé důvody z tvých vlastních úst.

VASIŠTHA řekl:

Jsi vskutku požehnán tím, že neustále zakoušíš nejvyšší klid a mír, jsi obdařen nejvyšším Poznáním, poznáním Já, a nejsi chycen do sítě iluzí zvané projevený svět. Prosím, pověz mi něco o sobě.

V jaké rodině ses narodil? Jak jsi získal poznání Toho, co jediné stojí za to poznat? Kolik je ti nyní let? Pamatuješ si minulost? Kdo rozhodl, že se staneš dlouhověkým a budeš žít na tomto stromě?

BHUŠUNDA odpověděl:

Ptáš se a já ti, mudrci, odpovím, jak se patří. Pozorně naslouchej. Příběh, který ti budu vyprávět, je schopen odstranit hříchy těch, kteří ho vypráví, i těch, kteří mu naslouchají.

VASIŠTHA řekl:

Ó Rámo, jak to Bhušunda řekl, začal vyprávět. Jeho slova byla plná vážnosti, vytříbenosti a síly, neboť je říkal ten, kdo se povznesl nad veškeré touhy i honbu za potěšením. Srdce Bhušundy bylo čisté, protože nalezlo své vlastní naplnění. Viděl zrození i zánik stvořeného světa. Měl důstojnost Stvořitele Brahmy a jeho slova byla sladká jako nektar.

BHUŠUNDA začal vyprávět:

V tomto vesmíru existuje velký bůh Hara (později nazývaný Šiva), Bůh bohů, uctívaný všemi bohy na nebi. Polovinu těla tvoří jeho choť. Svatá řeka Gangá mu stéká ze spletených vlasů a na hlavě mu září Měsíc. Kolem krku má omotanou kobru, jejíž jed je neutralizován nektarem, pramenícím z Měsíce. Jeho ozdobou je posvátný popel, který mu pokrývá celé tělo. Přebývá na hřbitovech či v místech, kde se připravují pohřební hranice. Nosí náhrdelník z lebek a hadi obtočení kolem rukou a nohou mu slouží jako náramky.

Tříoký Hara zabíjí démony pouhým pohledem. Je tu pro dobro celého vesmíru a symbolem jsou mu kopce a hory, které jakoby byly navěky ponořeny do meditace. Skřeti, kteří mají hlavy medvěda, velblouda nebo myši a ruce jako břitvy, jsou jeho oddaní pomocníci. Mátrky neboli božské matky, krmící se bytostmi čtrnácti světů, tančí před ním své tance.

Tyto mátrky přebývají na vrcholcích hor, v prostoru i v různých světech, na pohřebištích i v tělech jedinců. Osm z nich, jejichž jména jsou Džaja, Vidžaja, Džajantí, Aparadžita, Siddha, Rakta, Alambuša a Utpala, je následováno všemi ostatními. Nejznámější z nich, Alambušu, přepravuje velký silný havran Čanda modré barvy.

Jednou se všechny bohyně sešly, aby řádně uctily boha Tumburu, což je jeden z aspektů boha Rudry, a provedly rituál levé ruky, jenž odhaluje nejvyšší Pravdu. Když uctily boha Tumburu a následně ještě boha Bhajravu, což je ničící aspekt boha Šivy, byly již náležitě opojeny vínem. Pokračovaly v dalších obřadech a přitom je napadlo, jak je možné, že s nimi bůh Hara zachází tak neuctivě. Daly hlavy dohromady a rozhodly se, že mu ukáží, co umí, aby s nimi Hara již nadále takto nejednal. Magickými schopnostmi přemohly Harovu choť Umu a oddělily ji od něho. V extázi zpívaly a tancovaly, pily, smály se, křičely, utíkaly, padaly a pojídaly maso. Opilé začaly ve světě vytvářet chaos.

- ↑ -

VI.1.19

BHUŠUNDA pokračoval:

Zatímco se bohyně bavily a oslavovaly, vína okusila i jejich zvířata a i ta začala tancovat a dovádět. Všechny labutě převážející bohyni Brahmí, choť boha Brahmy, tancovaly s havranem Čandou patřícím bohyni Alambuše. Labutě při tanci náhle pocítily sexuální touhu, a jak byly opilé, spářily se jedna po druhé s havranem Čandou, který je všechny oplodnil.

Když oslava skončila, šly bohyně za bohem Harou a nabídly mu tělo jeho družky Umy, které předtím magickou mocí proměnily na potravu. Hara poznal, co se stalo, a velice se rozzlobil. Bohyně vrátily Umě její dřívější podobu, nabídly ji Harovi a ten získal svoji družku zpátky. Poté se všechny bohyně rozešly do svých příbytků a labutě převážející bohyni Brahmí, ji zpravily o všem, co se stalo.

Bohyně Brahmí jim řekla, že jsou-li oplodněné, nemohou plnit své povinnosti. Na určitý čas je tedy propustila ze služby a sama přešla do hluboké meditace.

Labutě vyseděly dvacet jedna vajec, z nichž jsme se vylíhli já i moji sourozenci. Bylo nás dvacet jedna havranů rodu Čanda. Spolu s našimi matkami jsme uctívali a milovali bohyni Brahmí, díky jejíž milosti jsme dosáhli poznání Já a konečného osvobození. Poté jsme navštívili našeho otce, který nás laskavě přijal, spolu s námi uctil bohyni Alambušu a nakonec k nám promluvil.

HAVRAN ČANDA řekl:

Mé děti, zdalipak jste se zbavili pout pocházejících z vásán a psychických podmíněností a dostali se mimo past projeveného světa? Pokud ne, pojďme uctít bohyni, skrze jejíž milost získáte nejvyšší Poznání.

BHUŠUNDA řekl:

Odpověděli jsme, že Poznání, které stojí za to dosáhnout, jsme milostí bohyně Brahmí již dosáhli a nyní hledáme místo v ústraní, kde bychom mohli spočinout.

ČANDA řekl:

Existuje výjimečná hora zvaná Méru, která drží čtrnáct světů se všemi bytostmi, které v nich přebývají. Na hoře jsou sídla bohů a mudrců a stojí tam i rajský strom kalpa plnící všechna přání. Na jedné z jeho větví jsem kdysi, během toho, kdy bohyně Alambuša byla v hluboké meditaci, postavil krásné hnízdo. Běžte tam, mé děti, přebývejte v onom hnízdě a vyhnete se všem problémům.

Podle otcovy rady jsme se zde všichni usídlili.

- ↑ -

VI.1.20

BHUŠUNDA pokračoval:

Svět, který existoval v časech minulých, neleží mimo hranice mé paměti, neboť jsme byli jeho svědky.

VASIŠTHA se zeptal:

Co se však stalo s tvými bratry? Vidím zde jen tebe.

BHUŠUNDA odvětil:

Uběhl dlouhý čas, moji bratři se vzdali své fyzické existence a vystoupili na nebe boha Šivy. I dlouhověké bytosti, třebas svaté, ctnostné a mocné, po čase podlehnou bohu Času neboli smrti.

VASIŠTHA se znovu zeptal:

Jak je možné, že jsi zůstal nedotčen žárem, chladem, větrem i ohněm?

BHUŠUNDA pokračoval:

Narodit se jako havran vzbuzuje u lidí pohrdání, takže toto vtělení nelze považovat za šťastné, avšak Stvořitel vše dobře zařídil i pro přežití obyčejného havrana. Já i moji bratři jsme zůstali ponořeni v Já, šťastní a spokojení, a proto jsme přežili navzdory všem možným pohromám. Setrvali jsme pevně ustáleni v Já a zanechali marných činností, jež jsou pro tělo a mysl jen soužením. Utrpení fyzického těla neexistuje v životě ani ve smrti. Nehledáme-li nic jiného, než To, co je, zůstáváme tak, jak jsme.

Viděl jsem osudy světů. Vzdal jsem se ztotožnění s tělem a ustálil se v poznání Já. Setrval jsem na tomto stromě a viděl, jak plyne čas. Cvičením pranajámy jsem se povznesl nad dělení času (na minulost, přítomnost a budoucnost – pozn. L.V.). Ve svém srdci mám klid a mír a události světa mě neovlivňují. Nepociťuji strach, ať už všechny bytosti zmizí nebo jsou uvedeny do existence. I když jsou všechny bytosti pohlceny oceánem zvaným Čas neboli Smrt, sedím na břehu tohoto oceánu a zůstávám nedotčen. Nepřijímám ani neodmítám. Zdá se, že existuji, ale nejsem to, co se zdá. Tak setrvávám na tomto stromě.

Přestože se zabývám různou činností, neutápím se v myšlenkách a nikdy neztrácím kontakt se Skutečností.

Pane, nektar, kvůli kterému bozi tloukli oceán mléka, se nedá srovnat s nektarem, který plyne z přítomnosti mudrců, jako jsi ty. Nic nepovažuji za cennější, než společnost mudrců, kteří jsou oproštěni od chtění a tužeb. Svatý muži, dosáhl jsem Sebepoznání, ale můj život byl zcela naplněn až dnes, kdy jsem tě spatřil a mohl se těšit z tvé společnosti.

- ↑ -

VI.1.21

BHUŠUNDA pokračoval:

Stromem přání neotřese žádná přírodní katastrofa ani pohroma způsobená živými bytostmi. Několikrát již chtěli zničit zemi démoni a několikrát zakročil a zachránil zemi z jejich spárů sám Pán Šiva. Během toho všeho zůstal strom nedotčen. Neohrozila ho ani záplava ani spalující horko Slunce doprovázející vesmírný zánik. Díky tomu jsem i já, jenž ve stromě přebývám, pokaždé unikl neštěstí. Zlo přemůže toho, kdo žije na špatném místě.

VASIŠTHA se zeptal:

Jak dokážeš přežít zánik vesmíru, při kterém je vše zničeno?

BHUŠUNDA odvětil:

Během zániku vesmíru opouštím své hnízdo, tak jako se člověk musí odloučit od přítele, a zůstávám sjednocen s vesmírným prostorem, zcela oproštěn od všech myšlenek a představ. Když dvanáct vesmírných Sluncí chrlí na stvořený svět nesnesitelné horko, provádím techniku Váruní dhárana, což je koncentrace na boha vod Varunu, a zůstávám nedotčen. Když vítr fouká tak silně, že vytrhává i hory ze země, provádím Parvatí dháranu neboli koncentraci na horu Parvata, a zůstávám nedotčen. Když je celý svět zaplaven vodou z vesmírného zániku, provádím Vájú dháranu neboli koncentraci na boha větru Vájú, a zůstávám nedotčen. Pak setrvám ve stavu podobném hlubokému spánku, dokud nenastane začátek nového vesmírného cyklu. Jakmile nový Stvořitel začíná utvářet nový řád, vracím se zpět do svého hnízda.

VASIŠTHA se zeptal:

Proč ale ostatní nemohou udělat to, co děláš ty?

BHUŠUNDA odpověděl:

Ó mudrci, vůli nejvyššího Bytí nelze porušit. To z jeho vůle mám být právě takový a ostatní zase mají být takoví, jací jsou. To, co má být, nemůže jedinec chápat ani s něčím srovnávat. V souladu s přirozeností všech věcí se děje to, co se má dít. Proto v souladu se silou mých myšlenek a představ vzniká v každém vesmírném cyklu tento strom tímto způsobem na tomto místě.

VASIŠTHA se zeptal:

Užíváš si dlouhověkosti a to napovídá, že jsi dosáhl konečného osvobození! Jsi moudrý, statečný a velký jógín. Řekni mi prosím, jaké výjimečné události si z tohoto či z předchozích vesmírných cyklů pamatuješ.

BHUŠUNDA řekl:

Pamatuji si, že kdysi dávno nebyly na zemi stromy, rostliny ani hory. Po dobu jedenácti tisíc let byla Země pokrytá lávou. V těchto časech byla osvětlena pouze polovina polární oblasti a na zbytku Země nebyly dny ani noci, neboť zde nesvítilo Slunce ani Měsíc. Na Zemi vládli démoni. Byli silní, mocní a nevědomí. Země byla hřištěm, na němž si hráli. Kromě polární oblasti byl zbylý povrch Země zaplaven vodou.

Pak na dlouhý čas byla celá Země kromě polární oblasti porostlá lesy. Poté zde vyrostly vysoké hory, ale bez lidských obyvatel. A po deset tisíc let byla Země pokryta kostmi démonů.

V jednu dobu odtud ze strachu zmizeli i bohové, jinak běžně putující po obloze. A Země se stala jakoby jedinou horou! Pamatuji si mnoho takových událostí, ale dovol, abych ti pověděl to důležité.

Během svého života jsem viděl vznik i zánik mnoha Manuů neboli ochránců lidské rasy. Jednu dobu byl svět bez bohů i démonů, ale byl jako jediné zářící kosmické vejce. V jiném čase zalidnili Zemi kněží, bráhmani, závislí na alkoholu, dále sloužící, šúdrové, zesměšňující bohy, a ženy vdané za více mužů. V další epoše byla Země porostlá lesy, moře neexistovala a lidské bytosti vznikaly spontánně. V jiné době tu nebyly hory ani země. Bohové a mudrci přebývali v prostoru. A jindy tu nebyli bohové ani mudrci a vše zakrývala temnota.

Nejprve zde vznikla představa stvoření, pak světlo a rozdělení vesmíru. Poté byly jedna po druhé stvořeny rozličné bytosti a také hvězdy a planety.

Viděl jsem, jak v jedné epoše stvořil vesmír Pán Višnu (obvykle považovaný za udržovatele vesmíru), v jiné zase Brahma a v další byl Stvořitelem Šiva.

- ↑ -

VI.1.22

BHUŠUNDA pokračoval:

Z časů, které jsou již dávno pryč, si pamatuji mudrce, jakým jsi ty, bohyně, jakou je Gaurí, démony, jakým je Hiranjakša, či krále, jakým je Šibi. Ó mudrci, již osmkrát ses zrodil jako mudrc Vasištha a nyní jsme se již poosmé spolu setkali. Jednou ses zrodil z prostoru, jindy z vody, vzduchu, země a také z ohně.

Cokoli se děje v současném stvoření, se úplně stejně stalo ve třech stvořeních minulých. Ale já si pamatuji události deseti takových stvoření. (Následuje soupis největších světových událostí, z nichž se všechny ve všech stvořeních neopakovaly, soudě podle toho, kolikrát jich byl Bhušunda svědkem. Některé z nich jsou tu uvedeny, aby to dosvědčily. - Pozn. S.V.) V každém věku tu byli mudrci, kteří ukazovali Pravdu a šířili védy. Byli tu Vjásové, kteří zapisovali staré příběhy a legendy. Válmíki sepsal svatý text Rámajánu a jím byla také zaznamenána posvátná kniha obsahující tvé rady Rámovi. Původně to bylo sto tisíc veršů. V této epoše ji Válmíki sepíše již podvanácté. Existovala také stejně významná svatá kniha Bhárata, která je již zapomenuta.

Aby zničil démony, rodí se Pán Višnu znovu a znovu jako Ráma. V tomto věku je zrozen již pojedenácté. A jako Kršna se Pán Višnu zrodí již pošestnácté.

Nicméně to vše je jen zdání. Svět jako takový není Skutečnost. Zdá se být skutečný jen pro nevědomou mysl. Vzniká a zaniká mrknutím oka jako vlna na hladině oceánu. Tři světy jsou si během některých epoch podobné a během jiných jsou zcela odlišné. V důsledku rozličností mám v každé době nové přátele, nové příbuzné, nové služebníky a nové příbytky. Někdy přebývám v Himalájích, někdy v horách Malaja a jindy mám v důsledku skrytých tendencí svůj příbytek zde v tomto hnízdě.

V každém věku se mění i směry. Protože já jediný jsem přežil i Brahmovu noc, vím o těchto změnách. Směry jako sever, východ, jih a západ se mění podle umístění pólů a pohybů hvězd, Slunce a Měsíce. Změní-li se jedno, mění se i druhé. Vím ale, že tento svět není skutečný ani neskutečný. Jedinou Skutečností je pohyb energie v kosmickém Vědomí. V důsledku mylného chápání se to jeví jako stvoření, které zase zmizí. Taková iluze způsobuje zmatek ve vztazích a povinnostech. V některých časech se syn chová jako otec, přítel jako nepřítel a muž jako žena. Někdy „v temných časech“ se lidé chovají, jakoby nastal „zlatý věk“ a naopak.

- ↑ -

VI.1.23

VASIŠTHA se zeptal:

Ó Bhušundo, jak je možné, že tvé tělo nepozřela smrt?

BHUŠUNDA odvětil:

Ó mudrci, ty víš vše a přece se ptáš, jen abys rozvinul výřečnost svého služebníka. Odpovím na tvou otázku, neboť poslušnost je nejlepší formou uctívání světců.

Smrt si nepřeje zabít toho, u koho není chtění a nechtění, tedy rága-dvéša, ani falešné představy a psychické podmíněnosti. Smrt si nepřeje zabít toho, kdo netrpí psychickou nemocí, kdo nemá touhy ani naděje, z nichž vznikají starosti a obavy, kdo není otráven lačností a chamtivostí, kdo nemá tělo spáleno ohněm zloby a nenávisti, kdo nemá mysl skákající z jednoho objektu na druhý jako opice, kdo neuvízl ve mlýnu chtíče a kdo je pevně ustálen v čirém uvědomění si absolutního Brahman.

Ó mudrci, zlo nepřichází k tomu, jehož srdce je ustáleno ve stavu klidu a míru. Nepostihne ho nemoc těla ani mysli. Jeho uvědomění v hlubokém spánku nebo bdění neroste ani neubývá. Toho, jenž má mysl ustálenou ve stavu nejvyššího klidu a míru, se netýkají strasti zrozené z chtíče a nenávisti. Takový jedinec nevyhledává ani neodmítá a nehromadí ani se ničeho nevzdává, třebaže neustále dělá, co je třeba. Zlé síly ho netrápí a radost, štěstí a ušlechtilé vlastnosti jsou jeho společníky.

Ó mudrci, proto by měl být jedinec pevně ustálen v nezničitelném a věčném Já, které je prosté nevědomosti i hledání. Měl by zničit skřeta duality a rozdělování a upnout své srdce a mysl k nejvyšší Pravdě, která jediná je radostná na začátku, uprostřed i na konci.

Věčné radosti nelze dosáhnout ani ve společnosti bohů či démonů ani s božskými umělci či nebeskými děvami. Věčné dobro nelze najít na nebi, na zemi ani v podsvětí, nikde na tomto stvořeném světě. Všechny činnosti mohou být ohroženy fyzickou či mentální nemocí, nebo jiným utrpením. Věčné dobro v nich nenalezneme. A nenalezneme ho ani v činnosti žádného ze smyslů, neboť smyslové zážitky mají svůj začátek, a tedy i svůj konec.

Vláda nad celým světem, dosažení božské podoby, studium svatých knih, práce pro druhé, naslouchání či přednášení příběhů mudrců, dlouhověkost či smrt, nebe či peklo, to vše je nesrovnatelné se stavem mysli mudrce.

- ↑ -

VI.1.24

BHUŠUNDA pokračoval:

Nejlepším ze všech stavů je nahlížení jediného neomezeného Vědomí. Rozjímání o Já, o neomezeném Vědomí, zahání utrpení, ukončuje dlouho trvající sen o projevení světa, očišťuje mysl a srdce a odstraňuje obavy a neštěstí. Rozjímání o Já je bez myšlenek a představ. Je snadné pro člověka, jako jsi ty, ale je méně snadné pro takové, jako jsem já.

Rozjímání o Já má však své druhy, kteří se tomuto rozjímání silně podobají. Jedním z nich je rozjímání o životní síle neboli práně, které také přináší přízeň a umožňuje jedinci překonat utrpení. A toto rozjímání jsem si osvojil.

Rozjímání o práně mi přineslo dlouhověkost a poznání Já. Nyní ti ho popíšu.

Pane, pohlédni na toto okouzlující tělo, podepřené třemi pilíři (tři kanály nádí podél páteře – levý měsíční idá, pravý sluneční pingala a střední sušumná – pozn. L.V.) a obdařené devíti branami (devět tělních otvorů), jež je chráněno pocitem jáství, egem, s jeho osmi družkami (osm částí tvrze ega zvané purjáštaky) a dalšími příbuznými (pět základních prvků).

(Osmi částmi tvrze ega se podle jednoho ze systémů rozumí 1. prakrti neboli přirozenost, 2. guna neboli kvalita, 3. buddhi neboli rozum, 4. ahamkára neboli ego, 5. manas neboli mysl, 6. indrija neboli smyslový orgán, 7. tanmátra neboli jemný prvek a 8. bhúta neboli základní prvek. Podle jiného systému je to pět tanmáter, jemných prvků neboli objektů smyslů, což jsou zvuk šabda, dotek sparša, tvar rúpa, chuť rasa a vůně gandha, a k tomu buddhi, ahamkára a manas. - Pozn. L.V.)

Přesně uprostřed těla jsou uzavřeny idá a pingala. Jsou tam tři páry kruhů či kol podobajících se lotosu. Ty jsou vytvářeny z masa a kostí. Životní síla dodá těmto kolům vlhkost, jejich okvětní lístky se začnou chvět a životní síla, prána, se rozepne podle toho, jak se rozepnou, rozšíří tato kola. Kanály nádí pak vyzařují pránu nahoru i dolů. Mudrci ovládající pránajámu dělí životní dech podle různých funkcí na pět dechů neboli větrů, kterými jsou prána, apána, udána, samána a vjána, a ty čerpají energii z psychického centra, jímž je srdeční lotos (srdeční čakra).

Energií vibrující v srdečním lotosu je prána. Dovoluje očím vidět, kůži cítit, ústům mluvit, jídlu být tráveno, prostě zařizuje vše, co se v těle děje. Plní dvě odlišné úlohy představující dva odlišné směry, nahoru a dolů, a podle toho se dělí na pránu a apánu. Jsem oddán těmto dechům, které jsou prosté únavy, září v srdci jako Slunce a Měsíc, slouží městu zvanému tělo jako povozy jeho strážce mysli, a jako nejlepší koně krále, tedy pocitu ega. Jim oddán žiji ve stavu podobném hlubokému spánku, navždy ustálen v nerozlišeném Vědomí.

Kdo takto uctívá pránu a apánu, již se znovu na tento svět nezrodí a je osvobozen od veškerého omezení.

- ↑ -

VI.1.25

BHUŠUNDA pokračoval:

Prána je v neustálém pohybu dovnitř a ven z těla a přebývá v horní části těla. Apána je také v neustálém pohybu dovnitř a ven z těla, ale přebývá v dolní části těla. Pozorně prosím naslouchej. Popíšu ti cvičení na rozšíření a ovládnutí životní síly, které přináší člověku prospěch v bdění i ve spánku.

Vytékání životní síly sídlící v srdečním centru se děje samo od sebe a bez úsilí (ústy nebo nosními dírkami) a nazývá se réčaka neboli výdech. Kontakt se zdrojem životní síly v lotosu srdce ve vzdálenosti dvanáct palců (pod nosními dírkami) se nazývá púraka neboli nádech.

Když apána ustala v pohybu a prána ještě nevznikla a nezačala vytékat ze srdce, nazývá se to kumbhaka neboli zadržení dechu (uchování plné nádoby). Jsou tři místa pro réčaku, kumbhaku a púraku. Je to vně nosu (u nosních dírek), zespod místa zvaného dvadašánta (ve vzdálenosti dvanáct palců nad či před čelem) a v lotosu srdce, kde je zdroj prány.

Nepřestávej naslouchat přirozenému a bezusilovnému pohybu životní síly, prány. Pohyb životního dechu vzhůru do vzdálenosti dvanáct palců od člověka představuje réčaku. Stav, v němž apána zůstane ve dvadašántě jako ještě nevyrobená nádoba v hrnčířské hlíně, se nazývá vnější kumbhaka.

Když se vycházející vzduch pohybuje nahoru ke špičce nosu, je to réčaka, a jestliže se pohybuje až do vzdálenosti dvadašánty, je to vnější réčaka. Jestliže se zde pohyb prány sám od sebe zastaví a apána ještě nevzniká, je to vnější kumbhaka, báhja kumbhaka. Když apána vnikla dovnitř a prána uvnitř ještě nevznikla, je to vnitřní kumbhaka, antara kumbhaka. Jestliže apána vzniká v dvadašántě a rozšiřuje se dovnitř, je to vnější púraka. Ten, kdo zná pohyb dechu a zná kumbhaku, se již více nezrodí.

(Dvadašánta svědčí o magnetickém poli, jež se rozprostírá do šíře dvanácti palců kolem těla člověka a je tvořeno pránou a apánou. – Pozn. S.V.)

Ať člověk chodí či stojí, ať bdí či spí, tímto cvičením lze životní dechy, jež jsou svou povahou neustále neklidné, ovládnout. Člověk, který zná tyto kumbhaky může dělat cokoli, ale ve skutečnosti nic nekoná. V několika málo dnech dosáhne nejvyššího stavu. Toho, kdo provádí kumbhaky, nepřitahují vnější objekty. Kdo je obdařen tímto pochopením, není ničím omezen, ať v pohybu nebo v klidu, ať činný nebo nečinný. Dosáhl toho, co stojí za to dosáhnout.

BHUŠUNDA pokračoval:

Jsou-li takovou oddaností práně a apáně odstraněny ze srdce a mysli nečistoty, je člověk osvobozen od mylných představ, dosáhne vnitřního probuzení a spočívá ve vlastním Já i během toho, kdy dělá vše, co je třeba.

Ó pane, prána vzniká v lotosu srdce a končí ve vzdálenosti dvanácti palců vně těla. Apána vzniká ve dvadašántě ve vzdálenosti dvanáct palců od těla a končí v lotosu srdce. Apána vzniká tam, kde končí prána. Prána je jako oheň, který stoupá vzhůru a vychází ven. Apána je jako voda, která klesá dolů do lotosu srdce.

Apána je jako Měsíc chránící tělo zvnějšku a prána je jako Slunce či oheň zajišťující vnitřní pohodu a zdraví člověka. Prána vytváří v každém okamžiku teplo v oblasti srdce a poté vytváří i teplo v prostoru před obličejem. Apána jakožto Měsíc osvěžuje prostor před obličejem, a poté osvěžuje i oblast srdce.

Pokud je člověk schopen dosáhnout místa, kde se apána sjednotí s pránou, přestává trpět a již se znovu nezrodí.

Jako apána se ve skutečnosti projevuje prána, která prodělala změnu a zřekla se svého spalujícího tepla. A potom se tatáž prána zřekne chladu Měsíce a získá povahu očišťujícího ohně Slunce. Mudrc zkoumá povahu prány, dokud se prána nevzdá své sluneční povahy a nepřemění ji na měsíční. Člověk, který pochopil vznik a zánik Slunce a Měsíce ve svém vlastním srdci, se znovu nezrodí. Kdo vidí Slunce či Boha v srdci člověka, pochopil Skutečnost.

K dosažení dokonalosti se člověk nezabývá vnější temnotou, ale usiluje o odstranění temnoty nevědomosti ze svého srdce. Je-li pryč vnější temnota, člověk uvidí svět. Zmizí-li temnota nevědomosti, objeví se poznání Já. Proto člověk má usilovat o spatření prány a apány, jejichž znalost přináší osvobození.

Apána končí v srdci, kde vzniká prána. Kde se rodí prána, tam mizí apána, a kde se rodí apána, tam mizí prána. Když prána ustává v pohybu a apána se teprve chystá objevit, zakouší člověk vnější kumbhaku. Je-li v ní zakotven, již více netrpí. Když ustává v pohybu apána a prána ještě nevznikla, zakouší člověk vnitřní kumbhaku. Je-li v ní zakotven, již více netrpí.

BHUŠUNDA pokračoval:

Pokud člověk provádí kumbhaku po výdechu prány do vzdálenosti větší, než je dvanáct palců od těla, kde vzniká apána, již více netrpí. Je-li člověk schopen spatřit v sobě místo, kde se vdechnutý dech mění v popud k výdechu, znovu se nezrodí. Pokud člověk ví, kde prána a apána končí svůj pohyb, a pevně se tohoto stavu klidu a míru drží, již více netrpí.

Jestliže člověk přesně vypozoruje místo a okamžik, kdy je prána pohlcena apánou, již více netrpí. Jestliže člověk přesně vypozoruje místo a okamžik, kdy je apána pohlcena pránou, jeho mysl vyhasne. Proto pozoruj místo a okamžik, kdy apána pohltí pránu a prána pohltí apánu vně a uvnitř těla. V tento vzácný okamžik, kdy prána ustane v pohybu a apána ještě pohyb nezačne, se sama od sebe a bez úsilí objeví kumbhaka. Mudrci to považují za velmi důležitý stav. Je-li tu samovolné zadržení dechu, je tu nejvyšší stav. To je Já, To je čiré neomezené Vědomí. Ten, kdo Toho dosáhne, již více netrpí.

Rozjímám o neomezeném Vědomí, jež je přítomností přebývající v práně, ale které není pránou ani není něco jiného než prána. Rozjímám o neomezeném Vědomí, jež je přítomností přebývající v apáně, ale které není apánou ani není něco jiného než apána. Rozjímám o Tom, co je, když prána i apána ustane, a co je mezi pránou a apánou. Rozjímám o neomezeném Vědomí. Rozjímám o Vědomí, jež je pránou prány, životem života a jež jediné je odpovědné za udržení těla. Rozjímám o Vědomí, jež je Myslí mysli, Inteligencí intelektu a Skutečností v pocitu jáství. Chvála tomuto Vědomí, v němž vše přebývá, z něhož vše vyvěrá, jež je všude vším, jež je věčně vším ve všem, jež všechny očišťuje a jehož pochopení je tou největší hodnotou. Chvála tomu Vědomí, v němž prána ustala v pohybu a apána se ještě neobjevila a jež dlí v prostoru před nosem (či před kořenem nosu). Chvála Vědomí, jež je zdrojem prány i apány, je energií prány i apány a umožňuje smyslům pracovat. Chvála Vědomí, jež je skutečným základem vnitřní i vnější kumbhaky a jediným cílem rozjímání o práně. Chvála Vědomí, jež umožňuje práně fungovat a je příčinou všech příčin. Nalézám útočiště v tomto nejvyšším Bytí.

- ↑ -

VI.1.26

BHUŠUNDA pokračoval:

Pravidelným a řádným prováděním pránajámy, jak jsem to popsal, jsem dosáhl čirého stavu, z něhož nejsem vyrušen, ani když se otřásá severní pól nebo hora Méru. Tento stav samádhi neboli stav naprosté vyrovnanosti se neztrácí, ať stojím či chodím, ať jsem bdělý, spím nebo sním. Můj pohled je obrácen k Já, spočívám v Já a s Já za každé situace, ať se ve světě dějí jakékoli změny. Tak žiji od předchozího kosmického zániku. Nepřemýšlím o minulosti ani budoucnosti. Moje pozornost je neustále upřena na přítomnost. Dělám to, co je v přítomném okamžiku třeba, aniž bych myslel na výsledek. Aniž bych uvažoval o tom, co je a co není, co chci a co nechci, spočívám v Já. Proto jsem šťastný, zdravý a osvobozen od nemocí.

Můj stav je výsledek rozjímání o okamžiku, kdy dochází ke sjednocení prány a apány, kdy je odhaleno Já. Nemám plané představy a myšlenky jako „získal jsem toto a získám i tamto“. Nikdy nikoho a nic nevychvaluji ani neodsuzuji, ani sebe ani jiné. Moje mysl nejásá, získám-li to, co se považuje za dobré, ani není zklamána, když dostanu to, co se považuje za špatné. Proto jsem šťastný a zdravý. Přijímám nejvyšší odříkání, neboť se zříkám i touhy žít. Proto má mysl nezakouší chtění, ale je klidná a vyrovnaná. Ať jde o kus dřeva, krásnou ženu, mohutnou horu či nepatrné stéblo trávy, led či oheň, anebo prostor, ve všem vidím jediný společný základ. Nemám starost o to, co budu dělat teď nebo zítra ráno. Netrápí mě myšlenky na stáří a smrt, netrápí mě honba za štěstím. Nepovažuji něco za „moje“ a něco jiného za „nemoje“. Vím, že vždy a všude je všechno jen jediné neomezené Vědomí. Takové je tajemství mého štěstí a zdraví. Ani při fyzické aktivitě nepřemýšlím o tom, že „jsem tělo“, neboť vím, že tento vesmír je iluzorní a já v něm žiji ve stavu podobném hlubokému spánku. V neklid mě neuvádí přízeň ani nepřízeň osudu, neboť na obojí nahlížím stejně (podobně jako se stejně dívám na obě své ruce). Cokoli dělám, je nedotčeno touhou a nezakalené egem. Zůstávám klidný, když mám moc a sílu i když jsem jen ubohý žebrák. Nenechám se ovlivňovat svými nadějemi a přáními, a třebaže jde o situaci, která je stará a opakovaná, hledím na ni vždy novýma očima. Raduji se s tím, kdo je šťastný, a sdílím smutek s tím, kdo truchlí, neboť jsem přítel každého a vím, že nikomu nepatřím a nikdo nepatří mně. Vím, že jsem svět, všechny činnosti v něm i jeho Inteligence. To je tajemství mé dlouhověkosti.

- ↑ -

VI.1.27, 28

VASIŠTHA řekl:

Vskutku skvělý je tvůj životopis, Bhušundo. Požehnán je ten, kdo má možnost tě spatřit. Jsi jako druhý Stvořitel. Zřídka se najde někdo jako ty. Velice si vážím toho, že jsem tě mohl vidět. Kéž jsi i nadále požehnaný. A nyní mi dovol odejít.

Ó Rámo, když to Bhušunda vyslechl, i přes mé protesty mě uctil. Pak mě kousek cesty doprovodil a přitom mě silně tiskl ruku na důkaz svého přátelství. Pak jsme se rozdělili a rozdělení přátel je vždy těžké. To bylo v předchozím věku zvaném krta či krta juga neboli zlatý věk, nyní je tréta juga, stříbrný věk.

Tolik k příběhu Bhušundy, Rámo. Prováděj i ty pránajámu, jak ji Bhušunda popsal, a snaž se žít jako on.

RÁMA se zeptal:

Ó Pane, díky paprskům světla, jež z tebe vyzařují, se ztrácí temnota a šero. Jsme všichni duchovně probuzeni a plni radosti, vstoupili jsme do vlastního Já a jsme jakoby tvé kopie, neboť známe to, co má být poznáno.

Ve svém vyprávění o Bhušundovi ses zmínil o těle podepřeném třemi pilíři, obdařeném devíti branami atd. Řekni mi prosím, jak vlastně tělo vzniká, jak existuje a kdo v něm přebývá.

VASIŠTHA řekl:

Ó Rámo, dům zvaný tělo ve skutečnosti nikdo neutvořil! Je to jen zdání, podobně jako když někdo v důsledku své oční vady vidí na obloze dva Měsíce. Měsíc je jen jeden a dvojnost neboli dualita je optický klam. Tělo je zakoušeno jen tehdy, když v mysli zvítězí představa fyzického těla. Tělo není Skutečnost, ale když se objeví představa o těle a ono se zdá existovat, je skutečné i neskutečné zároveň. Sny jsou také skutečné během snění, ačkoli v bdělém stavu už skutečné nejsou. Vlny jsou skutečné, když je vidíme, ne jindy. Stejně tak tělo je skutečné, je-li prožíváno jako skutečné. Je to však jen iluzorní projev, třebaže se jeví jako skutečný.

Představa, že „jsem toto tělo“, se objevuje v důsledku podmíněností a sklonů mysli a vztahuje se k tomu, co ve skutečnosti je kus masa s kostmi a kůží. Zanechej této mylné představy. Již tisíce takových těl bylo silou tvých myšlenek přivedeno k bytí. Když spíš a sníš, prožíváš tělo ve svých snech. Kde se toto tělo vzalo? Při denním snění když si představuješ, že jsi v nebi či jinde, kde je tělo? Když snění skončí, zabýváš se různými činnostmi a přijímáš různé role. Kde je tělo, s nímž to vše děláš? Když se bavíš s přáteli a užíváš si jejich společnosti v radosti sebezapomnění, kde přebývá tvé tělo? Rámo, tělo je jen výtvor mysli, lze jej proto považovat za skutečné i neskutečné. Jeho jednání závisí na mysli, tělo se od mysli neliší.

VASIŠTHA pokračoval:

„To je tělo“, „to je bohatství“, „to je národ“. Všechno jsou to představy, projevy síly mysli, ale jinak zcela iluzorní. Pochop, že se nejedná o nic jiného než dlouhý sen, dlouhotrvající halucinaci, denní snění, planou naději. Jakmile milostí Boha neboli Já dosáhneš probuzení, uvidíš vše jasně. Existence světa nezávislého na tobě, tedy na tvé mysli, je jen žonglérský trik mysli, je to záměna představy za skutečnost.

Zmínil jsem se, že jsem byl zrozen z mysli Stvořitele. Stejně tak vznikl jako představa v mysli i svět. Představou vesmírné Mysli je i sám Stvořitel. A projevený svět je také jen představou v mysli. Představy se zesilují, protože jsou opakovaně odívány do roucha pravdy. Objevují se stále znovu a s sebou si přinášejí iluzorní projevený svět.

Jestliže člověk usilovně hledá zdroj těchto představ, dochází k uskutečnění Vědomí. Pokud člověk nehledá zdroj, pak znovu a znovu zakouší iluzorní projevený svět. Je to proto, že neustálým zakoušením představ „to je to a to“, „to je moje“, „to je můj svět“ přijímají tyto představy a myšlenky zdání skutečnosti. Stálost světa je také iluzí. Vždyť ve snu se to, co trvá jen nepatrný okamžik, zdá tomu, kdo sní, jako celý život. V přeludu faty morgány vidíme vodu iluzorní, nikoli skutečnou. Proto i ve stavu nevědomosti člověk vidí pouze iluzorní projevení světa, nikoli Skutečnost. Jakmile se však člověk nevědomosti zbaví, iluzorní projevení zmizí. Ani člověk, který je strašpytel, se nebude bát vymyšleného tygra. Mudrc, který ví, že tento svět není nic jiného než představa a iluze, se nebojí ničeho. Pokud člověk ví, že svět je jen projevení Já, koho nebo čeho by se měl bát? Je-li vnímání člověka očištěno zkoumáním, pak jeho mylné chápání světa zmizí.

Jasným vnímáním a pochopením je podstata člověka očištěna a již se znovu neznečistí. A co je tím správným pochopením? Je to pochopení, že tento svět není nic jiného než odraz (a tudíž jev a zdání) čirého Vědomí, a není tudíž skutečný ani neskutečný. Zrození, smrt, nebe, poznání a nevědomost jsou jen odrazy Vědomí. Já a ty, deset směrů a pět prvků, to vše je jen Vědomí. Takové je správné pochopení. A je-li tu správné pochopení, mysl nevzniká ani nezaniká, ale dosahuje nejvyššího klidu a míru. Nezajímá ji chvála ani hana, neoddává se nadšení ani smutku, ale je vždy klidná, nevzrušená a setrvává ve Skutečnosti.

VASIŠTHA pokračoval:

Když člověk pochopí, že smrt je pro každého nevyhnutelná, proč by truchlil nad smrtí příbuzných či nad příchodem vlastního konce? Když člověk pochopí, že každý je někdy úspěšný a jindy ne, proč by jásal nebo byl naopak sklíčený? Když člověk vidí, jak živé bytosti vznikají a zase zanikají jako vlny na hladině oceánu, je tu důvod ke smutku? Co je skutečné, je skutečné navždy, co existuje, existuje navždy, a co je neskutečné, je navždy neskutečné. Je tu důvod ke smutku?

Toto „já“ není, nikdy nebylo a nikdy nebude. Tělo záhadně vzešlo z iluzorní představy a nyní se zdá, že existuje. Kde je důvod ke smutku? I kdyby bylo tělo skutečné, „já“ se od něj neodlišuje a je jen odrazem neomezeného Vědomí. Je-li tu toto pochopení, žádný smutek není.

Člověk by neměl svou víru, naději a touhu vkládat do něčeho, co je neskutečné. Taková naděje znamená omezení. Ó Rámo, žij tento život bez nadějí a tužeb. Co má být vykonáno, je třeba vykonat, a co není dobré, toho je třeba zanechat. Žij v tomto světě šťastně a radostně bez přemýšlení, po čem toužit či netoužit.

Neomezené Vědomí existuje jediné, vždy a všude. Co se zdá být, je jen projevení. Je-li projevení pochopeno jako projevení, pak je pochopeno To, co skutečně je. Pochopíš-li, že „já nejsem a tyto zkušenosti nejsou moje“, anebo že „Já jsem vše“, budeš osvobozen od očarování projeveným světem. Oba přístupy jsou vhodné, přijmi ten, který ti vyhovuje více. Pak se osvobodíš od náklonnosti i odporu, od rágy i dvéši.

Kdo zničí dvojici sil, rágu a dvéšu, získá ve světě cokoli, na zemi i na nebi. To, co nevědomý člověk udělá pod vlivem těchto sil, ho dovede jen k trápení. Kdo tyto síly nepřekoná, pak třebaže je učený a znalý svatých textů, zůstává ubohý a hodný zavržení. Takový člověk povídá o tom, že „druzí ho okradli“ nebo že „se vzdal bohatství a potěšení“. Bohatství, příbuzní a přátelé přicházejí a odcházejí. Moudrý člověk je nevyhledává ani neodmítá. To, co má začátek a konec, není hodno pozornosti mudrce. Na tomto světě jeden něco vytvoří a jiný si to užívá. Kdo je podveden?

Ó Rámo, kvůli tvému duchovnímu probuzení stále znovu opakuji, že tento svět je jako dlouho trvající sen. Probuď se, probuď! Pohlédni na Já, které září jako Slunce. Pod vodopádem mých slov sladkých jako nektar ses probudil. Nemáš co dělat se zrozením, smutkem, hříchem ani iluzí, proto těchto představ zanechej a spočiň v klidu a míru.


V tuto chvíli se Vasištha odmlčel, neboť shledal, že je Ráma zcela ponořený v Já. Jakmile se Ráma vrátil do normálního stavu vědomí, pokračoval Vasištha ve svém výkladu.

- ↑ -

VI.1.29

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, jsi probuzený, dosáhl jsi poznání Já. Setrvej navždy v tomto vysokém stavu a nenech se vtáhnout do projevení světa. Čepem, na kterém drží neustále se otáčející kolo vzniku a zániku všech věcí, jsou myšlenky a představy. Ustanou-li myšlenky a představy, zmizí s nimi i projevený svět. Chce-li někdo otáčející se kolo zastavit silou vůle, nepodaří se mu to, dokud rozptýlení způsobené myšlenkami není pryč. Člověk by měl odstranit čep a použít k tomu nejvyšší vlastní úsilí, sílu, moudrost i zdravý rozum. Čeho nelze dosáhnout takto propojenou činností, toho nelze dosáhnout ani ničím jiným. Člověk by se měl vzdát falešné závislosti na pomoci boží, vytvořené nedospělou dětskou myslí, a intenzivním vlastním úsilím by měl svoji mysl ovládnout.

Projevený svět započala síla myšlenky Stvořitele. Svět je však falešný. Potulují se tu těla zrozená z charakteristických vlastností rozličných prvků. Člověk by se už konečně měl zbavit představy, že tělo skutečně existuje a že radost a bolest jsou skutečné stavy.

Nevědomý člověk, přesvědčený o svém trápení a s tváří neustále skropenou slzami, je na tom hůře nežli socha, neboť ta je od utrpení osvobozena! Socha nezakouší nemoci ani smrt a je zničena jen tehdy, když ji někdo zničí. Je-li ochraňována a dobře se s ní zachází, vydrží v dobrém stavu i velmi dlouhou dobu. Lidské tělo je oproti tomu odsouzeno k jisté smrti. Každým dnem chřadne bez ohledu na to, jak dobře je o něj postaráno, a nelze to zastavit. Socha je na tom lépe nežli tělo utvořené myšlenkami a představami. Kdo by choval ohledně těla nějaké naděje?

Tělo v bdělém stavu je na tom hůře i než tělo, jež se nám zjevuje ve snu. Snové tělo je tvořeno krátkodobou představou, snem, a proto není vystaveno dlouhodobému utrpení. Zato tělo v bdělém stavu je výsledkem dlouhodobě opakovaných myšlenek a představ, a proto je sužováno utrpením, jež trvá dlouhý čas. Ať už si o těle myslíš, že je skutečné nebo neskutečné, jisté je, že je to výsledek myšlenek a představ. Proto není třeba se kvůli němu trápit.

I když se socha rozbije, život ztracen není. I když tělo zrozené z myšlenek a představ umře, nic se neztrácí. Je to podobné, jako když člověk, který dříve na obloze viděl dva Měsíce, je vyléčen z dvojitého vidění a obraz druhého Měsíce ztrácí. Neomezené Vědomí, Já, neumírá ani nepodléhá žádné změně.

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, člověk sedící na kolotoči vidí otáčet se okolní svět. A podobně člověk točící se v kole nevědomosti vidí v pohybu svět a své tělo. Duchovní velikán by takové nahlížení měl opustit. Tělo je výsledek myšlenek a představ zakoušených nevědomou myslí. Svět nevědomosti není skutečný. Třebaže se zdá, že tělo vykonává všechny možné činnosti, zůstává přesto neskutečné, podobně jako zůstává neskutečný had, za něhož jsme mylně považovali kus provazu. Co je uděláno netečným objektem, to tento objekt ve skutečnosti neudělal. Tělo nedělá nic, třebaže se zdá, že jedná.

Netečné tělo neprožívá touhu, která by podnítila jeho činy, a neomezené Vědomí neboli Já zase žádnou touhu nemá. Proto ve skutečnosti neexistuje žádný konající, ale jen pozorující Inteligence. Tak jako se svíčka chová přirozeně jako svíčka, a tudíž na místě, kde nefouká, hoří a svítí, tak by měl člověk v každé situaci setrvávat přirozeně jakožto Já. Tak jako Slunce neustále spočívá v Sobě, ve vlastní přirozenosti, a přitom se zaměstnává běžnými denními záležitostmi, tak se také ty, jenž spočíváš ve svém Já, zabývej běžnými záležitostmi státu.

Vznikne-li mylná představa, že toto imaginární tělo je skutečné, pak se podobně jako duch strašící malé děti objeví skřet mysli či ega. Tato falešná mysl neboli falešný pocit ega má potom tak silný hlas, že vystraší i moudrého člověka, který se raději odebere do hluboké meditace. A zatím ten, kdo skřeta zvaného mysl či pocit ega do těla nastražil, spočívá beze strachu v prázdnu zvaném svět.

Je s podivem, že i nyní jsou lidé přesvědčeni o tom, že tělo stvořené iluzorním skřetem zvaným mysl je Já. Rozum člověka, který i při umírání zůstává v zajetí skřeta mysli, je ve skutečnosti nevědomostí! Kdo důvěřivě přebývá v domě, kde straší skřet mysli, je naprosto bláhový. Vždyť takový dům (naše tělo) není trvalý a postrádá stabilitu. Proto, Rámo, zanechej posluhování skřetu zvanému pocit ega, a aniž bys věnoval pozornost mysli, spočívej v Já.

Kdo je pod špatným vlivem skřeta zvaného mysl, je pomýlený a ve skutečnosti nemá přátele ani příbuzné. Skutky konané rozumem, jemuž vládne pocit ega, jsou plné jedu a plodí jedovaté plody způsobující smrt. Hlupák, jenž je nerozlučně spjatý s pocitem ega a schází mu moudrost i odvaha, jakoby už byl dávno mrtev. Je jako dřevo přichystané do ohně pekelného.

Dovol skřetu zvanému ego, aby v těle zůstal nebo z těla odešel, ale nenech svoji mysl, aby se jím zabývala.

VASIŠTHA pokračoval:

Je-li probuzenou inteligencí pocit ega zbaven svého hávu a zůstává nevšímán a opuštěn, nemůže ti nijak ublížit. Já znamená neomezené Vědomí. I když je v těle pocit ega usídlen, jak by mohl ovlivnit Já?

Ó Rámo, je nemožné vyjmenovat všechny pohromy přicházející k těm, kteří jsou ovládáni svojí myslí, svým egem. Nářek a pláč, jež ve světě slýcháme, volání „ach běda, co mě to postihlo?!“, to všechno není nic jiného než hra ega. Tak jako nemůže být znečištěn všeprostupující prostor, tak nemůže být všudypřítomné Já ovlivněno egem.

Cokoli člověk dělá pomocí svého těla, je ve skutečnosti děláno pomocí pocitu ega drženého na opratích zvaných nádech a výdech. Nepřímou příčinou všeho je Já, podobně jako je prostor nepřímo odpovědný za růst rostlin, neboť jejich rozrůstání dovoluje. Tak jako lampu považujeme za příčinu našeho vidění, je Já považováno za příčinu činnosti těla a mysli, neboť ve světle tohoto Já pracují. Jinými slovy, není tu žádné spojení mezi netečným tělem a vědomým Já. A jen proto, že životní energie Já neboli prána neustále vibruje a vytváří vzruchy, je mysl zaměňována za Já.

Ó Rámo, jsi Já, nikoli mysl. Co máš co dělat s myslí? Opusť tuto mylnou představu. Skřet mysli sídlící v těle nemá co dělat s Já, přestože mlčky předpokládá, že on je Já. To je příčinou zrození a smrti. Předpoklad, že mysl je Já, tě zbavuje odvahy. Proto se zbav skřeta mysli a pevně vytrvej. Člověka, jenž se nechal zcela ovládnout skřetem zvaným mysl, nezachrání svaté texty, příbuzní ani guruové. Na druhou stranu, pokud člověk tohoto skřeta položí na lopatky, pak guru, svaté texty i přátelé mu mohou pomoci stejně snadno, jak snadno člověk vytáhne štěně zapadlé do bahna. Kdo přemůže skřeta mysli, je opravdový člověk, který tím prokazuje světu službu. Je třeba povznést se nad nevědomost a porazit skřeta zvaného ego. Ó Rámo, netoulej se v lese projeveného světa jako zvíře v lidské podobě. Neupadni do bahna vztahů kvůli svému dočasnému tělu. Tělo se z někoho zrodilo, pocitem ega je ochraňováno a jeho radosti a bolesti zakouší zase někdo jiný. Je to velké tajemství.

Tak jako se svou podstatou neliší hliněná nádoba a kus látky, stejně tak se podstatou neliší mysl a neomezené Vědomí. V této souvislosti ti povím, jaké učení se mi dostalo od samotného Pána Šivy. Pravda odhalená v tomto učení odstraní i největší pomýlenost.

- ↑ -