Jóga Vasištha

KNIHA PÁTÁ: O ZÁNIKU

Příběh mudrce jménem Vítahavja

V.82

VASIŠTHA pokračoval:

Existuje další způsob pátrání po Pravdě a ten praktikoval mudrc Vítahavja. Tento mudrc se rád toulal po lesích v pohoří Vindhja. Jednou pocítil velké zklamání světem, který vytváří jen samou iluzi, a tak skrze rozjímání oproštěné od všech špatných myšlenek a představ se této okoukané, opotřebované iluze zvané svět naprosto vzdal. Začal žít poustevnickým životem. V lotosové pozici setrvával pevný jako skála, pak se odtáhl od smyslů, obrátil pozornost mysli na sebe samu a začal rozjímat.

VÍTAHAVJA rozjímal:

Jak přelétavá je moje mysl! Třebaže je obrácena dovnitř, nezůstává v klidu, ale v okamžiku se rozvlní jako hladina oceánu. Poutána svými smysly vyskakuje znovu a znovu jako míč. Živena smysly uchopuje objekty, kterých se již vzdala, a jako hlupák běhá za tím, čeho již byla zbavena. Skáče z jednoho objektu na druhý jako opice.

Nyní budu uvažovat o povaze pěti smyslů, které mysl rozptylují. Ó moje smysly! Není již čas, abyste dosáhly Sebepoznání? Nevzpomínáte si snad na utrpení, které přišlo jako důsledek vaší honby za potěšením? Vzdejte se marného vzrušení. Vždyť jste netečné a neschopné vnímání. Jste jen cestou, kterou se ubírá mysl, aby získala zážitky a zkušenosti. Jsem váš Pán, jsem Vědomí a jsem to Já, kdo jako čirá Inteligence dělá vše. Vy, smysly, nejste skutečné. Mezi vámi a Vědomím není žádné spojení. Tak jako vykonávají lidé své činnosti ve světle Slunce, tak fungujete vy ve světle Vědomí, jež je bez záměru. Nemějte falešnou představu, že jste obdařeni rozumem a inteligencí, neboť nejste. I představa „jsem živý“, kterou mylně zakoušíte, vede jen k utrpení.

Neexistuje nic jiného než Vědomí, které je bez počátku a bez konce. Co jsi potom ty, falešná mysli? V tobě vznikají myšlenky a představy „jsem ten, kdo koná“ či „jsem ten, kdo zakouší“ a zdají se být tak živé a plné energie. Ve skutečnosti je to smrtící jed. Nebuď bláhová, mysli, ve skutečnosti nejsi ani tím, kdo koná, ani tím, kdo prožívá. Jsi netečná a tvoje rozumová schopnost pochází odjinud, z jiného zdroje. Jaká potěšení jsou s tebou spojena? Vždyť sama neexistuješ, tak co může být s tebou spojeno? Pokud pochopíš, že nejsi nic jiného než čiré Vědomí, pak jsi opravdu Já. A jaké utrpení v tobě může vzniknout, jestliže jsi neomezené a ničím nepodmíněné Vědomí?

VÍTAHAVJA pokračoval:

Ó mysli, měl bych Ti předat poznání, že opravdu nejsi tím, kdo koná, ani tím, kdo zakouší. Jsi netečná, neschopná vnímat. Jak by mohla socha z kamene tančit? Je-li tvá rozumová schopnost zcela závislá na neomezeném Vědomí, pak žij dlouho v takovém pochopení. Je-li dílo vykonáno pomocí rozumu či energie někoho druhého, pak právě on je považován za toho, kdo konal. Srp sklízí obilí jen díky energii rolníka, a proto rolník je ten, kdo sklidil. Podobně platí, že ač svým ostřím seká meč, vrahem je člověk, který mečem vládne. Jsi netečná, mysli, a tvoje rozumová schopnost pochází z neomezeného Vědomí. Neomezené Vědomí neboli Já zná Sebe díky Sobě a zakouší Sebe díky Sobě. Pán se tě neustále snaží osvítit, neboť moudrý by měl pomoci nevědomému, jak je to jen možné. Světlo Já existuje jakožto Vědomí či Inteligence, jež se projevila jako to, čemu říkáme mysl. Jakmile to pochopíš, v tom okamžiku se rozplyneš.

Ó hloupá mysli, proč se trápíš, jsi-li ve skutečnosti neomezené Vědomí? Vždyť To je všudypřítomné, To je všechno, co je. Pochopíš-li to, staneš se vším. Ty neexistuješ, tělo neexistuje. Jediné, co ve skutečnosti existuje, je jediné neomezené Vědomí a v tomto stejnorodém Bytí se objevují představy „já“ a „ty“. Jestliže jsi Já, pak existuje pouze Já, nikoli ty! A jestliže jsi netečná, neschopná vnímání a zároveň odlišná od Já, ani tak neexistuješ, protože neomezené Vědomí neboli Já je všechno a nic jiného tu není. A vedle Vědomí a něčeho, co není schopno uvědomovat si a vnímat, neexistuje třetí možnost.

Proto, mysli, nejsi ani tím, kdo koná, ani tím, kdo zakouší. Byla jsi využita jako prostředek k tomu, aby mudrc mohl poučit nevědomého člověka, ale tento prostředek je falešný a neschopný vnímat. Jedinou skutečností je Já. Když rolník nepoužije srp, může snad srp sám sklízet obilí? Ani meč nemůže sám zabít. Ó mysli, nejsi ten, kdo koná, ani ten, kdo zakouší, proto se netrap. Vědomí čili Pán není jako ty, proto se pro něj netrap! Ani konáním ani nekonáním On nic nezíská. Prostupuje vším, neboť nic jiného než On sám neexistuje. Co potom může dělat, po čem může toužit?

Může být mezi tebou a Já jiná spojitost, než jaká je mezi vůní a květinou? Spojitost či vztah existuje mezi dvěma nezávislými bytostmi podobné povahy, které se snaží sjednotit. Ty jsi, mysli, stále rozptýlená a rozrušená. Vědomí neboli Já je navždy v klidu a míru. Proto žádný vztah mezi tebou a Já být nemůže. Nicméně pokud vstoupíš do stavu samádhi neboli dokonalého klidu a vyrovnanosti, pak setrváš pevně ustálený ve Vědomí, bez vyrušení, bez různorodosti, bez představ mnohosti či jednoty, a pochopíš, že existuje jen jediné Já, jediné neomezené Vědomí, které září coby bezpočet bytostí.

- ↑ -

V.83

VÍTAHAVJA pokračoval v rozjímání:

Ó smysly, zrozené z temnoty nevědomosti, zdá se, že jste se rozptýlily ve světle mých připomínek. Ó mysli, to, že se projevuješ jako objekt, tobě samotné způsobuje utrpení! Pohleď, jak je v důsledku tvé existence spousta bytostí uvržena v klam a utápí se ve vodách utrpení, v oceánu úspěchů a neúspěchů, nemocí, stárnutí a smrti. Nenasytnost užírá dobré vlastnosti bytostí, až je docela zničí, a touha mrhá jejich energií, až ji nakonec docela vyčerpá.

Ó mysli, když zmizíš, vyraší všechny dobré a ušlechtilé kvality, je tu klid, mír a čistota srdce. Lidé neupadají do pochybností a omylů. Je tu přátelství, které si přeje štěstí pro všechny. Starosti a obavy jsou pryč. Jakmile se rozplyne temnota nevědomosti, zazáří jasně vnitřní světlo, a tak jako se ztiší hladina oceánu, přestane-li foukat vítr, tak zmizí rozptýlenost a psychická bolest. Přijde Sebepoznání a toto pochopení Pravdy ukončí vnímání klamu světa, takže zazáří samo neomezené Vědomí. Zážitek blaženosti není dopřán nevědomcům, kteří jsou plni tužeb. Z nevědomosti vyraší nový život, podobně jako z doutnajícího listí může vzlétnout nová jiskra. Kdo se však jednou provždy vzdal připoutanosti k iluzi, spočívá v poznání Já. Ó mysli, takové jsou plody tvé nepřítomnosti a jsou i mnohé další. Jsi oporou všech nadějí a tužeb, a jakmile zmizíš, všechny tužby zmizí též. Můžeš si teď vybrat, buď se sjednotit se Skutečností, nebo přestat existovat jako nezávislý jedinec.

Jestliže je tvé bytí ztotožněno s Já a od Já se neliší, vede to ke štěstí. Proto zcela jasně pochop, že neexistuješ jako nezávislý jedinec. Je bláhové odmítat štěstí. Jestliže existuješ jako Bytí či Vědomí, kdo by si pak přál, abys neexistovala? Jakožto jedinec nejsi skutečná, proto je jakékoli tvé štěstí iluzí. Nejsi skutečná, neboť se objevuješ v důsledku nevědomosti a klamu, ale nyní jsi díky pátrání po své podstatě, zkoumání smyslů a dotazování se na Já jednou provždy přestala existovat. Existuješ jen do té doby, dokud člověk neučiní toto pátrání. Jakmile se objeví duch pátrání, je tu klid a vyrovnanost. Zrodila ses z nevědomosti, tedy z nepřítomnosti poznání a schopnosti rozlišovat mezi skutečným a neskutečným. Jakmile vzejde poznání, ty zmizíš. Proto buď pochválena moudrost a poznání! Ó mysli, byla jsi probuzena různými způsoby a nyní již nemáš povahu falešné mysli, ale existuješ jako nejvyšší Bytí, neomezené Vědomí, jež je prosté všech omezení a podmíněností. To, co vzniklo v nevědomosti, mizí v Poznání. Ó dobrá mysli, dotazování se na Já se v tobě objevilo tobě navzdory a bylo to pro dosažení blaženosti. Nyní je tu ne-mysl. Existuje samotné Já a nic jiného. Jsem Já, a proto ve vesmíru nic jiného než Já není. Jsem neomezené Vědomí, jenž se ve svém hybném stavu projevuje jako vesmír.

- ↑ -

V.84

VASIŠTHA pokračoval:

Po tomto zkoumání spočinul Vítahavja ve stavu naprostého klidu a vyrovnanosti, spočinul v samádhi, v němž se zastavil i pohyb prány. Jeho vědomí se nesoustředilo dovnitř, ale ani nevnímalo objekty vně. Tělo držel zpříma, oči měl nasměrované ke špičce nosu a vypadal jako živá socha. Aniž by opustil tělo, prožil takto tři sta let. Z jeho samádhi ho nevyrušila ani událost odehrávající se v přírodě ani událost způsobená lidskými či jinými bytostmi. Tři sta let uběhlo, jako by to byla hodina. Tělo, jež bylo uvědomováno, bylo vědomím také chráněno.

Poté se jeho mysl začala přesouvat do srdce a objevila se myšlenka stvoření. Sto let strávil Vitáhavja jakožto mudrc na hoře Kailása a dalších sto let jako polobůh. Nato po dobu pěti světových cyklů kraloval jako Indra, král nebes.

RÁMA se zeptal:

Ó svatý muži, jak je možné dostat se mezi takové bohy, jako je Indra?

VASIŠTHA odpověděl:

Síla neomezeného Vědomí je všudypřítomná a projevuje se jako cokoli a kdekoli. Ať si Vědomí vytvoří představu čehokoli, kdekoli a jakkoli, tak se tím i stane. Toto vše Vítahavja uviděl ve svém srdci, oproštěném od sklonů a podmíněností. Tím, že dosáhl neomezeného Vědomí, objevily se v něm tyto představy zcela nezáměrně, samy od sebe. Celou jednu epochu pak strávil jako pomocník Pána Šivy. To vše osvobozený mudrc Vítahavja sám prožil.

RÁMA se zeptal:

Je-li toto zkušenost Vítahavji, osvobozeného mudrce, pak se zdá, že omezení a osvobození existuje i u mudrce!

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, celý tento svět existuje pro osvobozeného mudrce ve své čistotě, v míru a dokonalosti jakožto Brahman, Absolutno. Jak by pro něho mohlo existovat omezení či osvobození? Jelikož se Vítahavja sjednotil s neomezeným Vědomím, prožíval zkušenosti všech a prožívá je i nyní!

RÁMA se zeptal:

Jestliže bylo stvoření mudrce jen smyšlené, jak v něm mohly být vtělené bytosti vědomé, schopné vnímat?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, jestliže bylo stvoření Vítahavji smyšlené, tak ať bylo! Ať smyšlené nebo ne, jedná se o čiré neomezené Vědomí a jeho projevení je výsledek iluze mysli. Ve skutečnosti toto stvoření bylo i nebylo. Ve třech časech existuje pouze Brahman. Svět se jeví jako hmotná skutečnost jen do té doby, dokud není tato pravda pochopena.

- ↑ -

V.85

RÁMA se zeptal:

Pane, řekni mi prosím, jak Vítahavja oživil své tělo?

VASIŠTHA pokračoval:

Mudrc Vítahavja došel Poznání o neomezeném Vědomí a pochopil, že mysl zvaná Vítahavja je jen klam neomezeného Vědomí. Během doby, kdy byl služebníkem Pána Šivy, vzpomněl si, že by chtěl uvidět tělo Vítahavji. A jakmile si to pomyslel, uzřel ve svém vědomí všechna vtělení, kterými prošel. Některá již skončila a jinými ještě procházel. Uviděl tělo zvané Vítahavja, které se válelo v blátě jako nějaký červ.

VÍTAHAVJA rozmýšlel:

Toto tělo je bez životní síly a proto neschopné fungování. Nyní vstoupím na sluneční dráhu a za pomoci sluneční síly zvané pingala vejdu do těla. Nebo se toho mám vzdát? Vždyť co mám co dělat s tělem zvaným Vítahavja? Ale na druhé straně si toto tělo nezaslouží být ani oživeno ani opuštěno. Ať už ho oživím, nebo nechám být, pro mě je to totéž. Poněvadž se tělo ještě nerozložilo na pět prvků, vejdu do něho a chvíli v něm pobudu.

Jemnohmotné tělo mudrce poté vstoupilo na dráhu Slunce. Když Slunce zvážilo záměr mudrce a jeho jednání přiměřené záměru vstoupit na sluneční dráhu, vedlo svoji energii k vykonání úkolu. Jemnohmotné tělo mudrce pak vzápětí vyjádřilo Slunci své poděkování.

Sluneční energie Sluncem řízená sledovala svoji cestu a po sestupu ze sluneční dráhy vešla do oblasti pohoří Vindhja. Sestoupila přímo tam, kde v bahně leželo tělo mudrce, aby ho přivedla k životu. Jemnohmotné tělo následovalo tuto energii a též vstoupilo do těla. Tělo bylo v okamžiku oživeno a Vítahavja se poklonil sluneční energii, pingale, jež jeho poděkování přijala.

Pingala se vrátila na sluneční dráhu a mudrc se vydal k jezeru, aby vykonal koupel a očistu. Po koupeli a uctění Slunce pokračoval mudrc ve způsobu života, jaký vedl dřív. Žil osvíceným životem, s vyrovnanou myslí, klidem, přívětivostí, soucítěním a radostí.

- ↑ -

V.86

VASIŠTHA pokračoval:

Po dlouhé době se večer vydal do jemu známého lesa, aby spočinul v hluboké meditaci. Pomyslel si, že již poznal falešnost smyslů a další zkoumání by tudíž bylo popřením toho, co již poznal. Zanechal planých představ jako „toto je“ či „toto není“, usedl do lotosové pozice a vzešlo v něm poznání: „Jsem ustálen v uvědomování si naprostého klidu. Jsem probuzený a přitom jako bych byl ve stavu hlubokého spánku. I nadále, dokud tělo neodpadne, zůstanu ustálen ve vše překračujícím stavu Vědomí.“

Tak se rozhodl, v meditaci setrval celých šest dní, které však uběhly jako okamžik, a pak žil jako osvícený mudrc, oproštěn od nadšení i smutku. Čas od času se obrátil ke své mysli a smyslům.

VÍTAHAVJA promlouval k mysli a smyslům:

Ó mysli! Pohleď, jak jsi blažená, když se nyní nacházíš ve stavu klidu a vyrovnanosti! Setrvej tak po všechny časy.

Ó smysly! Vědomí neboli Já nepatří vám a ani vy nepatříte Jemu. Klidně můžete zmizet. Vaše chtění ustalo a nejste už schopny mě ovládat. Chybná představa o vaší existenci vznikla z neznalosti Já, podobně jako z neznalosti považujeme provaz ležící na zemi za hada. Všechny takové klamy existují v temnotě nevědomosti a ve světle poznání zaniknou.

Ó smysly! Jste odlišné od Já, neboť kdo činy koná a kdo je zakouší, to nejste vy. A rovněž tak neomezené Vědomí je odlišné od vás. Co je čí klam a jak vznikl? Je to takto:

Stromy vyrostou v lese, provazy, pomocí nichž se pokácené stromy svazují, jsou utkány z vláken, kovář vyrobí sekeru atd. S tím postaví tesař dům, a to proto, aby zajistil své živobytí, nikoli proto, že chce stavět dům! Ve světě se všechny věci dějí nezávisle na sobě a jejich návaznost je jen náhodná, tak jako když z palmy spadne zralý kokos přesně ve chvíli, kdy na strom usedne vrána. Nevědomý člověk se však bude domnívat, že vrána kokos shodila. Kdo je tím vším vinen? Je-li poznána pravda, klam zůstane klamem, poznání se stane jasným poznáním, skutečné je skutečné, neskutečné je neskutečné, co má být zničeno, je zničeno, a co má zůstat, zůstává.

Mudrc takto rozjímal, ustálený v Poznání. Na tomto světě žil ještě dlouhý čas, ustálen ve stavu oproštěném od nevědomosti a iluze, ve stavu, po němž již nepřichází nové zrození. Pokud se dostal do kontaktu s objekty svých smyslů, uchýlil se do klidu rozjímání a prožíval blaženost Já. Samy od sebe k němu přicházely nejrůznější zážitky, avšak jeho srdce zůstalo oproštěno od chtění i odmítání.

VASIŠTHA pokračoval:

Jednou mudrc Vítahavja pocítil, že by už rád odložil tělo a postaral se o to, aby již nepřišlo nové zrození. Odešel do jeskyně v pohoří Sahja, posadil se do lotosové pozice a rozjímal.

VÍTAHAVJA hovořil sám k sobě:

Ó sílo přitažlivosti, vzdej se svého chtění. Ó nenávisti, vzdej se zášti. Dost už jste si se mnou pohrály. Ó veškeré potěšení, chvála tobě, neboť jsi mi dlouhá léta pomáhalo, podporovalo a dokonce mě i nechalo zapomenout na Já. Ó smutku, chvála tobě, neboť jsi mě podněcoval k hledání Sebepoznání a díky tvé milosti jsem toto Poznání získal. Právě ty jsi mě vlastně obdařil radostí.

Ó tělo, můj příteli, dovol mi odejít k mému věčnému příbytku, k poznání Já. Běh života je takový, že se každý dříve či později musí těla vzdát. Ó tělo, dlouhý čas jsi mi bylo přítelem i rodinou. Nyní se tě vzdávám. Ty samo jsi k tomuto odloučení přispělo tím, jak ušlechtile jsi mě vedlo k poznání Já. Jak velkolepé! Tím, že jsi mě přivedlo k Sebepoznání, jsi zničilo samo sebe.

Ó mé chtění! Dovol mi odejít. Zůstáváš osamoceno, abys uvadlo a odešlo, neboť já jsem dosáhl stavu nejvyššího klidu a míru. Ó touho! Tím, že jsem si tě podmanil, spřátelil jsem se s tvým sokem - nezaujatostí. Odpusť, směřoval jsem ke svobodě. Přej mi to. Ó mé zásluhy! Děkuji vám, neboť jste mě uchránily před peklem a vedly do nebe. Děkuji vám, mé chyby a nedostatky, příčino mých bolestí a trestů. Děkuji i mylné představě, v níž jsem dlouhý čas žil a jednal, a které nerozumím ani teď.

Ó jeskyně, družko v meditaci, v samádhi, děkuji ti. Poskytla jsi mi útočiště, když jsem byl mučen strastmi světské existence. Ó holi, byla jsi mi přítelem a chránila mne před hady i pády, děkuji ti.

Ó tělo, vrať se k prvkům, z nichž jsi složeno. Děkuji všem činnostem, děkuji koupelím. Děkuji životní síle, práně, že byla moji družkou. Ó práno, co jsem dělal, dělal jsem jen s tebou, díky tobě a pomocí tvé energie. Prosím, vrať se ke svému zdroji, teď se chystám splynout s neomezeným Vědomím, s Brahman. Všechno, co se na světě spojí, se dříve či později zase rozpojí. Ó smysly, vraťte se tam, z čeho jste vzešly, vraťte se k pěti prvkům.

Nyní vstoupím do Já skrze Já, jež se završí zvukem Óm, tak jako zhasne lampa, v níž dojde olej. Jsem oproštěn od činností tohoto světa, od jakýchkoli představ a zážitků. Mé srdce je ustáleno v klidu a míru rezonancí zvuku Óm. Pryč je iluze a klam.

- ↑ -

V.87, 88

VASIŠTHA pokračoval:

S utišenými touhami a pevně usazený na rovině neduálního Vědomí, vyslovil mudrc Vítahavja posvátné slovo Óm. Rozjímal o jeho skrytém významu a uvědomil si klam vznikající při záměně skutečnosti a zdání. Vzdal se všech představ a vjemů, opustil tři světy, a jako když se zastaví hrnčířský kruh, přešel do naprosté nehybnosti. Tak jako vítr rozežene vůni voňavky, tak vyslovením posvátného Óm rozpustil Vítahavja síť utkanou ze smyslových orgánů a jejich objektů. Pronikl temnotou nevědomosti. Poté zahlédl vnitřní světlo, ale to nechal za sebou. Překročil obojí, světlo i temnotu. Zůstala jen stopa myšlenkové formy a i té se mudrc prostřednictvím mysli okamžitě zbavil. Setrvával v čirém neomezeném a ničím nenarušeném Vědomí, jež je jako vědomí právě narozeného dítěte. Zanechal rozdělování na subjekt a objekt a vzdal se i toho nejmenšího pohybu ve vědomí. Překonal stav zvaný pašjánti a dosáhl stavu vědomí podobném, jako je v hlubokém spánku, tedy stavu sušupta. Pokračoval dál za tyto stavy, až dosáhl stavu blaženosti turíja, který je mimo jakýkoli popis. Tento stav je i není, je něco i není nic, je světlo i temnota, je nevědomí i vědomí (prosté objektů) a může být vymezen pouze negací (neti-neti, ne toto a ne tamto). Dosáhl toho, co je mimo všechny popisy.

Tento stav se podle různých světců a mystiků nazývá Prázdnota, Brahman či Vědomí, v systému sánkhji pak Puruša (sánkhja je filosofie dualismu, podle níž je svět složen z prvotní formy či hmoty Prakrti a z kosmické duše Puruši – pozn. L.V.), pro jogíny je to Íšvara, a dále potom Šiva, Čas, Átman, Já nebo Ne-já. Právě tento stav označují posvátné texty jako Pravdu, jako To, co je, neboli Tat sat. V tomto stavu je mudrc pevně ustálen.

Jakmile se Vítahavja takto sjednotil s neomezeným Vědomím, jeho tělo se rozložilo a základní prvky se vrátily ke svému zdroji.

Vyprávěl jsem ti, Rámo, příběh mudrce Vítahavji. Přemýšlej o něm. Cokoli jsem ti řekl a cokoli ti řeknu, pochází z přímého nazírání, z přímé zkušenosti a hluboké meditace.

Ó Rámo, rozjímej o tom a dosáhni poznání. K osvobození lze dojít pouze moudrostí a Sebepoznáním. Jen skrze takové poznání může člověk překonat utrpení, zničit nevědomost a získat dokonalost.

To, co se nazývá Vítahavja, je jen představa naší mysli. Tak existuji i já a tak existuješ i ty. Všechny smysly a celý svět nejsou nic jiného než mysl. Ó Rámo, čím jiným by svět byl?

- ↑ -

V.89

RÁMA se zeptal:

Pane, proč nevidíme osvobozené mudrce přecházet po obloze?

VASIŠTHA odvětil:

Létání po obloze a jiné síly jsou pro některé bytosti zcela přirozené, Rámo. Určité zvláštní vlastnosti a schopnosti, které ve světě pozorujeme, jsou pro tyto bytosti zcela přirozené, nejsou však přirozené pro člověka Sebepoznání. Nadpřirozené schopnosti, jako je létání ve vzduchu, se pomocí užití určitých látek nebo praktikováním určitých cvičení snaží rozvíjet ti, kteří jsou bez poznání Já. Nic takového totiž nezajímá člověka Sebepoznání, který je osvobozený a zcela spokojený v Sobě. Ti, kteří hnáni touhou po potěšení získají nadpřirozené síly poskvrněné nevědomostí, jsou sami plni nevědomosti. Mudrc neboli člověk Sebepoznání takový postup nepřijímá.

Zvláštní schopnosti, jako je létání vzduchem, se objevují u toho, kdo se těmito praktikami zabývá, a to nezávisle na tom, zda člověk zná Pravdu, nebo je nevědomý. Mudrc, tedy člověk poznání, nemá žádnou touhu takové schopnosti získat. Cvičení a praktikování přinese ovoce každému, taková je přirozenost věcí. Jed zabije každého, z vína se každý opije a kdo se věnuje určitým cvičením, získá schopnost létat. Toho, kdo dosáhl nejvyššího Sebepoznání, však toto nezajímá. Zabývá se tím jen ten, kdo je pln tužeb. Mudrc je od jakékoli touhy oproštěn. To nejvyšší, co lze získat, je Sebepoznání, tedy poznání Já. Jak by mohl mudrc, člověk Poznání, toužit po něčem dalším? Vítahavja po těchto schopnostech netoužil, ale přišly mu samy od sebe.

RÁMA se zeptal:

Jak je možné, že červi a brouci nezničily tělo Vítahavji, když leželo opuštěné v jeskyni? A hlavně, jak je možné, že Vítahavja nezískal osvobození bez těla?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, tělo člověka nevědomého je složeno a rozloženo podle stavu jeho psychických sklonů a podmíněností. U toho, kdo je bez podmíněností, není hybná síla pro rozložení těla. A dále, mysl všech bytostí odpovídá kvalitě objektů, s nimiž jsou v kontaktu. Jestliže se násilný tvor dostane do blízkosti člověka, který dosáhl vnitřního klidu, stane se také dočasně klidným a mírumilovným, i když se může k původní divokosti vrátit, jakmile se od takového člověka zase vzdálí. Proto zůstalo tělo Vítahavji nedotčeno. Vztahuje se to na hmotné látky jako země, dřevo atd., neboť Vědomí prostupuje vše. Poněvadž vědomí Vítahavji nepodstoupilo žádnou změnu, žádná změna se neudála ani s jeho tělem. Protože tu nebyl pohyb prány, nemohl nastat rozklad těla. Mudrci nezáleží na tom, zda žije či odloží tělo. To, že v určitém čase tělo neodložil, ale udělal to později, je náhoda. Může to souviset s jeho karmou, avšak ve skutečnosti je mimo karmu, mimo osud a bez sklonů a podmíněností mysli. Je to tedy shoda okolností, podobně jako sedne-li vrána na kokosovou palmu a v témže okamžiku spadne z palmy zralý kokos.

- ↑ -

V.90

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile mysl Vítahavji skrze dotazování se na Já získala nezaujatost a volnost, posílily se ušlechtilé vlastnosti jako soucítění a přátelskost.

RÁMA se zeptal:

Když se mysl rozplynula v Brahman, v kom mohly tyto vlastnosti vzniknout?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, jsou dva typy vyhasnutí mysli. První je, když forma pro mysl, tedy tělo, zůstává a mudrc zůstává na živu, a druhý, když odejde i forma a mudrc je těla zbaven. Existence mysli přináší utrpení a vyhasnutí mysli přináší radost. Mysl, která je silně podmíněná svými tendencemi, je příčinou opakovaných zrození. Taková mysl přináší utrpení. To, co je považováno za „moje“ vlastnosti, to je džíva. Ten se objevuje v mysli, která je bez Sebepoznání a je tedy nešťastná.

Utrpení neustane do té doby, dokud je tu mysl. Jakmile mysl odejde, projevený svět odejde též. Semínkem utrpení je mysl.

Nyní popíši, jak mysl zmizí. Pokud štěstí ani neštěstí nevyruší člověka z jeho klidu, pak věz, že jeho mysl vyhasla. Jestliže člověk neomezuje své vědomí myšlenkami „toto jsem“ a „toto nejsem“ a tyto myšlenky v něm ani nevyvstanou, pak věz, že jeho mysl vyhasla. Neobjevují-li se u člověka představy neštěstí, chudoby či pocity vzrušení, pýchy a hlouposti, pak věz, že jeho mysl vyhasla a on je osvobozen za života.

Podstatou mysli je hloupost. Proto vyhasne-li mysl, objeví se čisté a ušlechtilé vlastnosti. Stav čistoty, kterého dosáhne osvobozená bytost, u níž mysl vyhasla, nazývají někteří mudrci jako „čistá mysl“. Proto je mysl mudrce plna ušlechtilosti. Existence (neboli sattá) přirozené ušlechtilosti a dobroty v osvobozeném mudrci se nazývá čistota neboli sattva a stav takového mudrce je označován jako „vyhasnutí mysli při zachování těla“.

Dojde-li při vyhasnutí mysli i k odchodu formy neboli těla, jedná se o mudrce bez těla. V takovém případě nezůstává po mysli ani stopa. Pozitivním způsobem to nelze popsat. Nejsou tu vlastnosti ani jejich nepřítomnost, nejsou tu ctnosti ani jejich nepřítomnost, není tu světlo ani temnota, nejsou tu žádné představy ani podmíněnosti, není tu existence ani neexistence. Je to stav nejvyššího pokoje a vyrovnanosti. Takového stavu nejvyššího klidu a míru dosahuje ten, kdo se dostal za mysl a rozum.

- ↑ -

V.91

RÁMA se zeptal:

Pane, jaké je semínko toho obávaného stromu zvaného mysl? A jaké je semínko tohoto semínka a tak dál?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, semínkem projeveného světa je tělo se všemi jeho představami dobra a zla. Tělo má též své semínko a tím je mysl, která se neustále ubírá ve směru svých nadějí a tužeb, a je také zdrojem představ bytí a nebytí a z toho plynoucího utrpení. Projevený svět vyvstává pouze v mysli, to dobře ukazují naše sny ve stavu spánku. Cokoli zde vidíme jako svět, je jen výplod mysli, podobně jako jsou hliněné nádoby jen přetvořením hlíny.

Strom zvaný mysl, který v sobě obsahuje nesčetně myšlenek a přestav, má dvě semínka. Prvním semínkem je pohyb životní síly, prány, a druhým semínkem je neústupná touha. Jestliže v příslušných kanálech proudí prána, pak je tu pohyb ve Vědomí a vzniká mysl. Právě pohyb prány je myslí nazírán, chápán a viděn jako projevený svět, který je však stejně neskutečný jako modř nebe. Ustane-li pohyb prány, ustane i projevení světa a je tu stav nejvyššího Dobra. Uvedením prány do pohybu jakoby se všudypřítomné Vědomí probouzelo.

Jakmile se Vědomí takto vzbudí, začne se chápat objektů, objeví se představy a tím i utrpení. A naopak, pokud Vědomí odpočívá v Sobě samém jako v hlubokém spánku, pak člověk dosáhne toho nejtoužebnějšího, a tím je nejvyšší stav. Nezrozený stav Vědomí uskutečníš tím, že ovládneš pohyb prány v psychické rovině vlastních myšlenek a představ, nebo necháš Vědomí spočívat v Sobě samém a nedovolíš, aby byla narušena Jeho jednota. Jakmile je jednota narušena a Vědomí zakouší mnohost, vzniká mysl a s ní i psychické sklony a podmíněnosti.

Aby utišili svou mysl, praktikují jógíni meditaci, pránajámu neboli ovládání pohybu životní síly a jiné metody. Za nejvhodnější metodu k utišení mysli a dosažení klidu a míru považují velcí jógíni právě pránajámu.

Nyní ti popíši ještě další možný pohled, vycházející z přímé zkušenosti mudrců. Ti tvrdí, že mysl se rodí ze silného lpění na tužbách a iluzorních představách.

VASIŠTHA pokračoval:

Když člověk neústupně lpí na nějaké představě a opustí proto zkoumání pravé podstaty skutečnosti, nevidí iluzornost této představy a v důsledku toho vnímá hmotný objekt. Takové nahlížení je omezením a podmíněností. Je-li tato představa silná a vytrvalá, vznikne ve Vědomí projevený svět. Takto chycen ve své podmíněnosti považuje člověk vše, co vidí, za skutečné a upadá tak do iluze. V důsledku intenzity touhy a podmíněnosti zapomíná na vlastní podstatu a vnímá pouze iluzi světa. To vše se děje jen člověku nemoudrému a to, čím takto pokrouceně vnímá, se nazývá mysl. Pokud se mysl ve svém mylném vnímání upevní, stává se semínkem pro neustále se opakující zrození, stáří a smrt.

Jestliže nevznikají představy chtěného a nechtěného, pak nevzniká mysl a je tu nejvyšší klid a mír. To, co utváří mysl, jsou představy, názory, myšlenky a paměť. Pokud by nebyly, jak by mohla mysl existovat? Jakmile člověk, pevně ustálený v tom, co je neměnné, rozjímá o neměnném a vnímá to, co je, tak jak je, pak se z mysli stává ne-mysl. Když psychické podmíněnosti a sklony ztratí svoji hutnost, zprůhlední a vyčistí se, stává se člověk osvobozeným mudrcem. A podobně jako se hrnčířský kruh dále otáčí, třebaže impuls, který ho roztočil, je dávno pryč, tak mudrc jakoby ze setrvačnosti žije a funguje, ale nesměřuje k novému zrození. V jeho případě bylo semínko spáleno a projevený svět již z něho znovu nevyklíčí. Jakmile odejde tělo, je mudrc pohlcen v Nekonečnu.

Obě semínka projeveného světa, tedy pohyb prány a lpění na představách, jsou vzájemně závislé, proto zbaví-li se člověk jednoho, odpadne i druhé. Mysl vytváří iluzi světa a sama mysl je vytvořena pohybem prány v rámci vlastních podmíněností a sklonů člověka. Pohyb prány se zase objevuje jako důsledek psychických podmíněností a představ. Tento bludný kruh je uzavřen, jedno živí druhé a vzájemně se pohánějí k činnosti. Přirozeností prány je pohyb a pohybem ve vědomí vzniká mysl. Podmíněnosti pak udržují pránu v pohybu. Je-li jedno ovládnuto, je ovládnuto obojí.

Psychické sklony a podmíněnosti jsou zdrojem nevýslovného utrpení a bolesti a jsou kořenem nevědomosti. Jakmile však zmizí, v tom okamžiku s nimi odejde i mysl. Nicméně i ovládnutím pohybu prány dojde mysl nehybnosti a přestane vnímat svět v ní přebývající.

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, myšlenka na objekt, ať už objekt poznání či objekt zkušenosti, je semínkem pro pohyb prány i lpění na představách. Proto pohyb prány a psychické podmíněnosti nastupují jen tehdy, objeví-li se v nitru člověka touha po zážitcích. Je-li tato touha odstraněna, obojí okamžitě zmizí.

Je zřejmé, že semínkem této touhy po zážitcích je vědomí jedince, bez něho by touha vůbec nevznikla. Protože však Vědomí nemá objekt k zakoušení vně ani uvnitř, je to samo Vědomí, které v důsledku pohybu myšlenek touží zakoušet samo Sebe jako objekt. Tak jako člověk vidí ve snu svoji cestu do cizích zemí nebo i svoji smrt, stejně tak toto Vědomí zakouší svým vlastním rozumem samo sebe jako objekt. Výsledkem takového zakoušení je projevený svět. Je-li tato skutečnost pochopena, iluze zmizí.

Co je skutečnost? Skutečností je to, že vše je jen jedno neomezené Vědomí a kromě něj nic jiného neexistuje. Co vidíme i co nevidíme, to vše je neomezené Vědomí. To by měl moudrý člověk pochopit, a tak očistit své nahlížení. Nepročištěný zrak vidí svět. Očištěné zření vnímá neomezené Vědomí a právě to je osvobozením. Ó Rámo, snaž se proto odstranit touhu po zážitcích. Zbav se nečinnosti a od všech zážitků se oprosti.

RÁMA se zeptal:

Pane, jak lze obojí skloubit? Jak se lze oprostit od zážitků a zároveň od nečinnosti?

VASIŠTHA odvětil:

Takový člověk, který po ničem netouží ani nechce zůstat v nečinnosti, neexistuje jako jedinec, neexistuje jako džíva. Nezůstává nečinný ani nevyhledává zážitky. Koho nezajímají zážitky a vnímání objektů, ten nic nezakouší, není nečinný ani nic nekoná. Zážitky týkající se objektů se nedotýkají podstaty, proto osvobozeným mudrcem je tady a teď ten, kdo má nečinné vědomí.

Osvobozen od všech sklonů a podmíněností a pevně ustálen ve stavu neměnného vědomí, existuje jógín jako dítě. Je v něm blaženost, která k němu přináleží stejně přirozeně, jako patří modrá barva k obloze. Tato blaženost není zážitkem, je to samotná přirozenost Vědomí. Jógín nevytváří svým jednáním rozruch, ale zůstává sjednocen s Vědomím. To přináší osvobození od všech zážitků a zkušeností. Zároveň je zaměstnán neustálou činností a to zase znamená osvobození od nečinnosti.

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, ať je dosažení tohoto stavu jakkoli těžké, usiluj o něj a překroč oceán utrpení.

Touha po zážitcích vyvstává jako myšlenka ve vědomí jedince a opakováním nabývá tato myšlenka na síle. A tak tím, že vědomí v sobě vytváří iluzorní stvoření, vede také samo sebe k vlastnímu osvobození. Cokoli si představí, to zhmotní. Tím se spoutává a vystavuje samo sebe utrpení, tak jako larva bource uzavřená ve svém kokonu. V příhodný čas pak dochází k osvobození, neboť jeho podstatou je neomezené Vědomí. Ó Rámo, co vidíme jako vesmír, není nic jiného než čiré Vědomí.

Semínkem tohoto neomezeného Vědomí je čiré Bytí. Neomezené Vědomí a čiré Bytí jsou neoddělitelné jako Slunce a jeho paprsky. Čiré Bytí má dva aspekty. Jedním je různost či mnohost, druhým je jednota. To, co popisujeme jako „toto a tamto“ nebo „já a ty“, představuje různost. Pokud s růzností skončíme a zůstane pouze čiré Bytí, označujeme to jako jednotu. Je-li různost pryč a nastává jednota, není tu žádná zkušenost, žádný zážitek. Jednota není věcí ani objektem zkušenosti. Tato jednota je tedy věčná a nezničitelná.

Ó Rámo, zbav se všech forem rozdělování, rozdělování ve smyslu času, rozdělování na části i rozdělování podle látek. Setrvávej v čirém Bytí. Rozdělování vede k vytváření představ. Ty nejsou od čirého Vědomí odlišné, ale samy o sobě nejsou skutečné. K čistotě zření se nelze dobrat rozjímáním o rozdělování.

Čiré Bytí bez rozdělení je semínkem všeho, o čem jsme mluvili, ale pro Ně samotné semínko neexistuje. Čiré Bytí je příčinou všeho, ale samo je bez příčiny. V Něm se vše odráží. Tak jako různé chutě zakoušíme jedním jazykem, tak jsou různé zážitky prožívány v tomto jediném čirém Bytí. V Něm se rodí, existuje a zaniká bezpočet vesmírů a v Něm se vše dostává do vzájemného vztahu.

Čiré Bytí je těžkostí ve všech těžkých věcech a lehkostí ve všem, co je lehké. Je hrubostí i jemností. Je prvním mezi prvními i posledním mezi posledními. Je jasem všeho zářícího i temností temnoty. Je látkou ve všem hmotném i prázdnotou prostoru. Je ničím a je vším, je a není. Je poznáno a je nepoznáno. Toto jsem a Toto nejsem.

Ó Rámo, všemi prostředky a veškerou svou silou se snaž být ustálen v tomto nejvyšším stavu, a pak dělej, co je třeba. Kdo dosáhne stavu, který je skutečností vlastního Já a je naprosto čirý a čistý, ten nalezne nejvyšší klid a mír. Dosáhneš-li jej, budeš navždy osvobozen od strachu plynoucího ze světské existence.

- ↑ -

V.92

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, řekni mi prosím, jak může člověk rychle zničit všechna semínka zániku a tohoto nejvyššího stavu dosáhnout?

VASIŠTHA řekl:

Ó Rámo, semínka utrpení lze ničit jedno po druhém. Pokud se však dokážeš zbavit všech sklonů a podmíněností najednou a skrze velké vlastní úsilí dokážeš spočinout ve stavu čirého Bytí třebas jen na okamžik, pak v téže chvíli budeš v tomto nejvyšším stavu ustálen. I rozjímáním o neomezeném Vědomí spočineš v nejvyšším stavu, ale vyžaduje to větší úsilí.

O objektech zakoušení nelze hluboce rozjímat, neboť existují pouze ve Vědomí, v Já (nemají skutečnou existenci, skutečný základ – pozn. L.V.). Ale budeš-li usilovat o to, aby ses zbavil sklonů a podmíněností, tedy myšlenek, představ a zvyků, pak v jediném okamžiku zmizí všechny tvé omyly a slabosti. Nicméně je to obtížnější než to, co jsem popsal dříve. Dokud není mysl osvobozena od pohybu myšlenek, je obtížné zbavit se podmíněností, a platí to i naopak. Dokud neustanou podmíněnosti, nemůže být pochopena nepodmíněná Skutečnost, a toto též platí i naopak. A dokud není pochopena Skutečnost, mysl nepřestane fungovat, a také toto platí i naopak. Pochopení Skutečnosti, utišení mysli a ukončení podmíněností jsou věci velmi úzce propojené, a je proto nesmírně obtížné poradit si s nimi jednotlivě a odděleně.

Ó Rámo, všemi prostředky a veškerou svou silou usiluj o to, aby ses zbavil touhy po potěšení, a všechny tři metody přitom použij naráz. Budeš-li tyto tři způsoby praktikovat současně, přinesou po určité době své ovoce, jinak nikoli. Ó Rámo, velmi dlouho byl projevený svět zakoušen jako skutečnost. K překonání toho je proto zapotřebí vytrvale praktikovat všechny tři metody najednou.

Mudrci prohlašují, že zbavit se sklonů a podmíněností nebo ovládnout pohyb prány, to obojí má stejný výsledek. Proto má člověk obojí vykonávat současně. Pránu lze ovládnout cvičením pranájámy a jógických ásán pod vedením gurua nebo pomocí návodů ve svatých textech. Pokud v mysli člověka nevyvstanou touhy, chtění a nechtění, přestože má člověk příslušné objekty chtění či nechtění přímo před sebou, lze z toho usoudit, že psychické podmíněnosti začaly slábnout. A čím více narůstá poznání, tím více slábnou podmíněnosti. Pak se mysl zcela utiší.

Vyhasnutí mysli není možné bez vhodných metod. Poznání Já, společnost mudrců a světců, oproštění se od sklonů a podmíněností a dále ovládnutí prány, to vše jsou prostředky k překonání mysli. Opominout tyto metody a místo toho se věnovat násilným cvičením hatha jógy, odříkání, poutím, obřadům a ceremoniím, je ztráta času. Samo poznání Já tě naplní radostí. Pouze člověk Sebepoznání doopravdy žije. Ó Rámo, dosáhni proto Sebepoznání, dosáhni poznání Já.

- ↑ -

V.93

VASIŠTHA pokračoval:

Dosáhne-li člověk skrze zkoumání Já alespoň malé kontroly nad svou myslí, pak se dostal k plodu svého života. Pátrání po Já se rozšířilo v jeho nitru. Je-li zkoumání Já následováno nezaujatostí a je-li neustálým cvičením dosaženo stálosti, přirozeně se k tomu přidají i všechny dobré vlastnosti. Toho, kdo je plně ustálen v poznání Já a vidí to, co je, bez pokroucení, nebude trápit nevědomost ani její důsledky. Pokud takový člověk nalezl na duchovním poli svůj opěrný bod, pak smyslová potěšení, tito lupiči, nad ním ztratí veškerou moc.

Toho, kdo takto ustálen není, však touha po potěšení smyslů přemůže. Na toho, kdo se nevěnuje vytrvalému zkoumání Já a není si tedy Já vědom, se lze dívat jako na mrtvého člověka. Ó Rámo, v pátrání Já proto neustávej ani na okamžik. Zkoumání Já rozežene temnotu nevědomosti a odhalí Skutečnost. Skutečné Poznání zase odežene veškeré utrpení. Spolu s pochopením přijde i zakoušení tohoto pochopení. Pokud vnitřní světlo zapálené studiem svatých textů a pátráním po pravdě osvítí jak poznání, tak jeho zakoušení, je tu pochopení, že poznání i jeho zakoušení je totéž. Vnitřní světlo samo o sobě je mudrci považováno za poznání Já a jeho zakoušení není od Sebepoznání odděleno, ale je jeho součástí. Kdo má Sebepoznání, ten je už navždy prožívá a zakouší. Je osvobozen za života a žije jako vládce světa.

Takový mudrc se nenechá rozptylovat zážitky, jimž je zdánlivě vystaven, ať už je druzí považují za příjemné nebo nepříjemné. Není ovládán potěšením ani v něm nevzniká touha po potěšení. Je zcela spokojen ve svém vlastním Já. Nelpí na nikom a na ničem a v jeho srdci není zloba ani nenávist. Nevystraší ho pokřik nepřátel ani řev lva. Nejásá, navštíví-li překrásnou zahradu, a netrápí se, má-li cestovat pouští. Vnitřně je naprosto volný, ale přesto se neustále věnuje tomu, co je v daném okamžiku třeba. Jeho postoj k vrahovi i filantropovi je stejný. V jeho kosmickém zření se všechny věci, malé i velké, zdají stejné, neboť ví, že celý vesmír není nic jiného než čiré Vědomí.

Kdo jedná za pomoci funkčních orgánů, ale zcela bez připoutanosti a lpění, toho se nic nedotýká, ani radost či smutek. Jeho činy jsou bez záměru. Takový člověk nic nevidí, třebaže jeho oči vidí, nic neslyší, ačkoli jeho uši slyší, ničeho se nedotýká, ačkoli jeho tělo se dotýká. Připoutanost, spojení či vztah jsou příčinou iluzorního světa. Právě připoutanost vytváří objekty, způsobuje omezení a nekonečné utrpení. Proto mudrci prohlašují, že zanechat připoutanosti je samo o sobě osvobozením. Ó Rámo, zanechej připoutanosti a buď osvobozeným mudrcem.

RÁMA se zeptal:

Pane, řekni mi prosím, co je touto připoutaností?

VASIŠTHA odvětil:

Připoutaností je to, co posiluje podmíněnost mysli tím, že opakovaně vyvolává zážitky radosti a bolesti podle toho, zda je objekt potěšení přítomen či nepřítomen. Takto se upevňuje nevyhnutelnost spojení objektu potěšení se zážitkem radosti a způsobuje to silnou připoutanost k objektům potěšení. V případě osvobozeného mudrce je jeho mysl oproštěna od zážitků radosti a bolesti, a tím tedy očištěna, a jeho sklony a podmíněnosti jsou oslabeny nebo zcela zničeny. A třebaže sklony ve velmi jemném stavu existují až do smrti těla, tak činy, jež z takto oslabených a pročištěných sklonů plynou, nevedou ke znovuzrození.

Silná podmíněnost, jež naopak existuje u nevědomých lidí, je sama o sobě připoutaností. Jsi-li zbaven připoutanosti, která by v tobě vytvářela špatné myšlenky, pak tě tvá spontánní činnost nijak neovlivňuje. Pozvedl-li ses nad radost i smutek, není-li tvé jednání na nich závislé a jsi-li oproštěn od chtění, nechtění a strachu, pak jsi bez připoutanosti. Neteskníš-li v zármutku, nejásáš-li ve štěstí a jsi-li odpoután od svých tužeb a nadějí, pak jsi bez připoutanosti. Třebaže dále vykonáváš své činnosti, tak nepřestáváš-li si přitom uvědomovat jednotu Skutečnosti, pak jsi bez připoutanosti. Jestliže jsi dosáhl Sebepoznání a obdařen nezaujatostí vykonáváš tady a teď vše, co je třeba, pak jsi bez připoutanosti.

Setrvávej bez úsilí ustálen ve stavu nepřipoutanosti a žij jako osvobozený mudrc, aniž by tě cokoli poutalo. Osvobozený mudrc žije ve vnitřním tichu, bez pýchy, domýšlivosti a žárlivosti, s plně ovládnutými smysly. I když se před jeho zrakem objeví všechna potěšení světa, osvobozeného mudrce oproštěného od chtění to nezláká a dál se věnuje pouze přirozeným činnostem. Dělá to, co je nevyhnutelné a co je třeba. Svou radost a své potěšení čerpá ze sebe sama. Je tak osvobozen od projeveného světa. A jako mléko neztratí bílou barvu, je-li přivedeno k varu, tak ani on neztratí své poznání, je-li vystaven těžké zkoušce. Ať podstupuje silnou bolest nebo je prohlášen za vládce nebes, setrvává ve stavu rovnováhy.

Ó Rámo, vytrvale se věnuj zkoumání Já a zůstávej pevně ustálen v Sebepoznání. Tak už nikdy nepodlehneš zrození a omezení.

(V celém předchozím textu byly použity výrazy „zkoumání Já“ či „pátrání po Já“ jako překlady slova vičára. Toto slovo ve skutečnosti znamená „pohyb vnitřního vidění, pohyb vnitřního poznání“, neboť základem slova je „čar“, což znamená „hýbat se“. Nelze si pod tím tedy představovat rozumový rozbor, ale spíš pohled dovnitř či přímé pozorování. – pozn. S.V.)

- ↑ -