Jóga Vasištha

KNIHA PÁTÁ: O ZÁNIKU

Příběh Uddálaky

V.51

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, neulpívej na myšlenkových pojmech a vjemech, jež jsou jemné a pronikavé. Mysl se vytvořila plynutím času a během času získala na síle. Ovládni ji svou moudrostí, dřív než popínavou rostlinu zvanou tělo udolá čas. Rozjímáním o mých slovech dojdeš nejvyšší blaženosti.

Budu ti, Rámo, vyprávět, jak dávný mudrc Uddálaka získal poznání nejvyšší Pravdy.

V jednom koutu země se nachází vysoká hora Gandhamádana, celá pokrytá kafrovníky, jejichž květy voní do daleka. Na jednom z tamních vrcholků rostl velký sezamový strom a zde žil mudrc Uddálaka. Již od mládí se snažil dosáhnout nejvyššího poznání, ale třebaže měl srdce čisté, bylo jeho pochopení malé a jeho mysl neklidná. Věnoval se odříkání a studiu svatých textů, takže v něm poznání postupně narůstalo. Jednou seděl celý den o samotě a přemýšlel.

UDDÁLAKA rozjímal:

Co to je osvobození, o němž se říká, že je tím nejdůležitějším, čeho má být dosaženo, a díky němuž člověk nezakouší trápení a více se nerodí? Kdy v tomto stavu natrvalo spočinu? Kdy v mysli ustane neklid způsobený touhami a chtěním? Kdy se oprostím od myšlenek „to jsem udělal“ a „to mám udělat“? Kdy zmizí špatnosti z mé mysli, aniž by se zbavila vztahů s druhými? Kdy má mysl nebude, tak jako květ lotosu, pošpiněna bahnitou vodou, z níž vyrůstá? Kdy s pomocí člunu nejvyššího Poznání dosáhnu druhého břehu, břehu osvobození? Kdy budu schopen dívat se na protichůdnou činnost lidí s hravostí dítěte? Kdy mysl dosáhne naprostého klidu? Kdy v důsledku zážitku neomezeného Vědomí ustane mylné rozdělování na subjektivní a objektivní zkušenosti? Kdy budu moci uzřít to, čemu se říká čas, aniž bych jím byl ovlivněn? Kdy budu schopen přebývat v jeskyni s myslí zcela klidnou? Kdy setrvám jako skála ve stavu, v němž není žádný pohyb mysli?

Uddálaka takto rozjímal a dál pokračoval v meditačních cvičeních. Jeho mysl však stále postrádala klidu. Některé dny se jí podařilo opustit vnější objekty a spočinout ve stavu čistoty, ale jindy byla velmi nepokojná. Uddálaka byl výkyvy mysli velmi sklíčený a často trávil čas touláním v lese. Jednoho dne se dostal do míst, kam ještě nikdo nezavítal, a uviděl jeskyni jako stvořenou pro dosažení stavu klidu a míru. Zvenčí se kolem ní vinuly popínavé rostliny a všude kvetlo mnoho krásných květin. Uvnitř byl příjemný chládek a vycházela odtud taková zář, jakoby jeskyně byla vykládaná samotnými smaragdy.

- ↑ -

V.52

VASIŠTHA pokračoval:

Uddálaka se v jeskyni posadil do meditační pozice s úmyslem dosáhnout stavu, v němž nebude nejmenšího pohybu mysli. Svoji pozornost plně zaměřil na své skryté sklony.

UDDÁLAKA rozjímal:

Ó mysli, co máš co dělat s tímto projeveným světem? Moudrého člověka nezajímá to, čemu se říká potěšení, vždyť to se později vždy obrátí v bolest. Kdo se zříká vnitřního klidu a hledá potěšení smyslů, ten jakoby opouštěl nádhernou zahradu a odcházel na pole jedovatých bylin. Můžeš jít, kam chceš, ale nejvyšší mír nezakusíš jinak než skrze dokonalou nehybnost. Vzdej se proto tužeb a nadějí. Bytí či nebytí žádného objektu ani objekt sám, ať se zdá sebekrásnější, ti nemůže přinést štěstí.

Neskonči jako zvěř chycená do pasti zvukem zvonků, jako slon přilákaný slonicí, jako ryba, jejíž chuť ji přivedla na háček udice, jako můra přilákaná světlem a hynoucí v plameni svíčky, jako včela, jejíž čich ji nalákal na květ, který se s ní zavře.

Ó pošetilá mysli, tyto bytosti hynou kvůli touze jednoho ze smyslů – zvěř kvůli sluchu, slon kvůli dotyku, ryba kvůli chuti, můra kvůli vidění a včela kvůli čichu. Ty jsi však obětí pokušení všech pěti smyslů. Jak bys mohla doufat ve štěstí? Bourec morušový si vytvoří kokon a je v něm lapen. Ty si vytváříš síť svých představ a jsi lapena v ní. Pokud můžeš, všeho se vzdej a získej čistotu a vyrovnanost překonáním strachu ze života i smrti. V takovém případě dosáhneš největšího vítězství. Pokud však zůstaneš lpět na neustále se měnících objektech zvaných svět, pak žalem a bolestí zahyneš.

Proč tě, mysli, vůbec poučuji? Pátrá-li člověk po pravdě, zjistí, že nic takového jako mysl neexistuje! Mysl je jen výplod nevědomosti. Jakmile nevědomost odejde, odejde i mysl. Jsi v procesu odcházení. Je pošetilé poučovat někoho, kdo je v procesu rozpadu! Den za dnem jsi stále slabší. Vzdávám se tě. Moudrý člověk neučí toho, kdo je na odchodu.

Ó mysli, jsem neomezené nerozlišené Vědomí prosté ega. S tebou, jež jsi ega příčinou, nemám nic společného.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání:

Neomezené Já nelze vtěsnat do mysli, podobně jako slona nelze umenšit na velikost jablka. Vědomí, které se procesem ohraničení Sebe sama omezilo na konečnost (na vjemy a představy), se nazývá mysl. Je to výplod nevědomosti, a proto to nepřijímám. Pocit ega je dětinská představa a věří v ní jen ti, kteří nepátrají po pravdě.

Pečlivě jsem zkoumal a pozoroval vše, od špičky palce po vrcholek hlavy, a nenašel jsem nic, o čem bych mohl říci „toto jsem já“. Kdo je „já“? Já jsem všeprostupující Vědomí, které není objektem poznání či moudrosti a je prosté jáství. Já jsem To, co je nedělitelné, beze jména a beze změn. Já jsem To, co je za všemi představami jednoty a různosti i za veškerým poměřováním (co je malé, co velké) a co se liší od čehokoli jiného. Vzdávám se tě, moje mysli, jež jsi zdrojem utrpení.

Kdo v těle sestávajícím z krve, masa a kostí prohlašuje „to jsem já“? Jako je podstatou energie pohyb a jako je myšlení vnitřně spjato s Vědomím, jsou stáří a smrt podstatou těla. A kdo prohlašuje „to jsem já“? Toto jsou jazyk, uši, nos, dotyk a oči. Kdo říká „to jsem já?“ Nic z toho nejsem. Milá mysli, nejsem tebou a nejsem ani těmito představami. Jsem neomezené Vědomí, čiré a nezávislé. Výrazy „jsem vše“ či „žádné já neexistuje“ vyjadřují tutéž Pravdu a jiné Pravdy není.

Běda, tak dlouho jsem byl v zajetí nevědomosti, ale to, co mě připravilo o Sebepoznání, jsem naštěstí odhalil! Již nebudu obětí nevědomosti! Tak jako mrak sedící na vrcholku hory k hoře nepatří, tak třebaže jsem zdánlivě spojen s utrpením, jsem od něho zcela odpoután. Bez Sebepoznání vyrůstá pocit ega, avšak nyní jsem od pocitu ega oproštěn. Ať si tu tělo a smysly jsou nebo nejsou, nemám s nimi co dělat. Smysly existují proto, aby samy od sebe přicházely do kontaktu se svými objekty. Kdo je ono já, které si mylně myslí „toto je já“, „já vidím“ atd.? Smysly zakouší své objekty samy od sebe, aniž by k tomu byly nuceny sklony pocházejícími z minulosti. Pokud jsou činnosti prováděny spontánně bez sklonů a podmíněností, jsou dané zkušenosti čisté a bez vzpomínek na minulé štěstí či neštěstí. A proto, smysly moje, vykonávejte své funkce, aniž by se vám do toho pletly vzpomínky. Tyto vzpomínky, čili sklony a podmíněnosti mysli, nejsou skutečností. Paměť není od neomezeného Vědomí oddělena a není na něm nezávislá. Můžeme se jí zbavit jen tak, že ji nebudeme ve vědomí oživovat. Milá mysli, zanechej vnímání různosti a pochop, že nejsi od neomezeného Vědomí oddělená. A to je osvobození.

- ↑ -

V.53

UDDÁLAKA dále rozjímal:

Vědomí nelze omezit sklony a podmíněnostmi. Je mimo jejich vliv, neboť je neohraničené a nepatrnější než nejnepatrnější částečka. Mysl je založena na pocitu ega a odražené vědomí je založeno na smyslech. Odtud pochází mylná představa o vědomí omezeném v já. A je-li to opětovně zakoušeno, pak pocit ega a iluze vlastního omezení svým já získává falešnou platnost. Avšak já jsem Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká.

Ať si tělo dál žije ve světě, vtahováno do něho nevědomou činností, nebo ať ho opustí. Já jsem Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká, jsem Vědomí, jež je všeprostupující a neomezené, nemá zrození ani smrt a nikomu nepatří. Poněvadž je všeprostupující, nemůže nic získat, žije-li jako oddělený jedinec. Zrození a smrt jsou představy mysli, které nemají nic společného s Já. Chycen a omezen může být jen ten, kdo prožívá představy spojené s pocitem ega. Vědomí neboli Já je bez pocitu ega a je proto za bytím i nebytím.

Pocit ega je planá iluze, mysl je jako přelud a objekty světa jsou netečné substance. Kdo tedy říká „já jsem“? Tělo je z masa, kostí a krve, mysl při důkladném pátrání po své podstatě zmizí a představa, že Vědomí omezuje samo Sebe, nedává smysl. Co je to ego? Smysly existují a uspokojujíce samy sebe setrvávají v činnosti. Věci světa jsou věci světa, a kde je tu ego? Přirozenost je přirozenost, kvality z ní pocházející ovlivňují jedna druhou (tak jako světlo a vidění či zvuk a slyšení) a To, co je, spočívá samo v Sobě. Kde je tedy ego?

Já, jež znamená Vědomí, existuje jako nejvyšší Já všeho, všude, ve všech tělech a po všechny časy. Kdo jsem? Z čeho jsem utvořen? Co je mojí formou a kdo ji stvořil? Čeho mám dosáhnout a čeho se vzdát? Nic takového jako „já“, jež by podléhalo bytí a nebytí, neexistuje. A když pocit ega ve skutečnosti neexistuje, jak je možné ho posuzovat a komu ho lze přisoudit? Je-li tu pochopení, že žádné vztahy neexistují, pak mizí i falešná představa dvojnosti, duality. Jediné, co existuje, je Jedno Já, kosmické Bytí, Brahman. Jsem Skutečnost, proč tedy trpím přeludem? Jestliže samotný člověk existuje jako čiré všudypřítomné Bytí, jak může vznikat něco takového jako pocit ega? Látka či hmota nemá skutečnou podstatu, existuje pouze Já. A i když se člověk domnívá, že je hmota skutečná, není mezi hmotou a Já žádný vztah. Smysly pracují jako smysly, mysl existuje jako mysl a nic z toho se nedotýká Vědomí. Co je vztah a jak vzniká? Z toho, že něco existuje vedle sebe, ještě nelze předpokládat vztah. Kámen a železná tyč mohou ležet vedle sebe, ale nijak na sebe nepůsobí.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání:

Mylné představy „to je moje“ či „to je jeho“ vznikají jen tehdy, je-li tu falešný pocit ega. A tyto představy zmizí, je-li nahlédnuto, že jsou to jen klamy ega. Ve skutečnosti neexistuje nic jiného než Já. Pochopil jsem, že všechno je Jedno kosmické Bytí neboli Brahman. Mylná představa, jež se nazývá pocit ega, je jako modř oblohy. Je lépe se takové iluze jednou provždy vzdát. Zbavím-li se samotných kořenů pocitu ega, spočinu v Já, jehož podstatou je klid a mír.

Pocit ega je zdrojem nekonečného utrpení a špatných činů. Život končí smrtí, smrt vede k novému zrození, to, co existuje, je přerušeno vlastním koncem – takové jsou představy ega a ty vedou k velkému trápení. Strach a obavy způsobené myšlenkami „toto mám“ a „tamto bych měl také mít“ spalují srdce nevědomého člověka. Představy „toto je“ a „toto není“ vyvolávají v jedinci neklid. Avšak jakmile pocit ega zmizí, pak iluzorní svět jevů už znovu nevyraší a veškeré toužení je u konce.

Vesmír vznikl, aniž by měl svoji příčinu. Jak může člověk přijmout, že Stvoření je bez příčiny a účelu? Podobně jako je hliněná nádoba neodmyslitelně spojena s hlínou, jsou od nepaměti všechna těla nedílnou součástí kosmického Bytí. Tak jako v minulosti, přítomnosti i budoucnosti existuje oceán jakožto oceán a zároveň se tatáž voda dočasně stává vlnou, tak všechno je po všechny časy a navždy jediným kosmickým Bytím. Jen hlupák prožívá při spojení s dočasným jevem zvaným tělo pocit „to jsem já“.

Na počátku byla mysl Vědomím a Vědomím bude i na konci, až její podstata a fungování ustane. Proč by neměla být Vědomím nyní, mezi počátkem a koncem?

Zdá se, že jevy mají jen dočasnou platnost podobně jako zážitky ve snu, blouznění při horečce, halucinace opilce, optické klamy, psychosomatické nemoci, emocionální výkyvy a psychotické stavy. Avšak ty, mysli, jsi jako milenec, jehož trápí i jen samotná představa odloučení od své milované. Přisuzuješ sobě a všem těm jevům trvalou platnost. Není to tvoje chyba, to já stále tíhnu k představě, že jsi něco skutečného. Až si uvědomím, že všechny jevy jsou jen zdání, pak se staneš ne-myslí a ustane opakované připomínání si smyslových zážitků. Jakmile se Vědomí uvědomí a vzdá se podmíněností, kterými samo Sebe omezilo, mysl se oprostí od svého zabarvení, jímž jsou sklony a podmíněnosti, a spočine ve svém přirozeném stavu, tedy ve Vědomí. Jakmile mysl všechny své výrůstky a větve stáhne do sebe a nabídne se v oběť ohni čirého Vědomí, bude očištěna a získá nesmrtelnost.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání:

Pokud mysl zakouší tělo jako od sebe oddělené, pokud se vzdá všech představ, sklonů a podmíněností, pokud pozná svoji věčnou podstatu, znamená to vítězství. Mysl a tělo jsou vzájemní nepřátelé, proto je jejich zmizení následováno nejvyšší blažeností. Jakmile jsou však pospolu, je jejich svár zdrojem vzájemného utrpení.

Mysl dává zrod tělu prostřednictvím síly myšlenek a v průběhu života mysl tělo stravuje svým trápením. Myslí mučené tělo touží po tom, aby se mysli, svého vlastního původce, zbavilo! Ve světě neexistují přátelé a nepřátelé. To jen my považujeme za přátelské, co nám přináší potěšení, a co nám způsobuje bolest, je naším nepřítelem!

Jak může být člověk šťastný, jestliže se mysl a tělo neustále zabývají vzájemným ničením? Štěstí může přijít, když je zničena mysl, proto se tělo každý den (v hlubokém spánku) snaží mysli zbavit. Dokud však není dosaženo Sebepoznání, vyčerpává jeden z druhého nevědomky sílu a vypadá to tak, že pracují společně na společném cíli, podobně jako se vzájemné protiklady oheň a voda mohou spojit například při vaření.

Slábne-li mysl, slábne i tělo, neboť slábne myšlenková síla a psychické podmínění. Mysl však neodchází, odejde-li tělo. Proto se má člověk snažit mysli zbavit. Mysl je jako les. Myšlenkové tvary jsou stromy a tužby jsou popínavými rostlinami. Jejich zničením dosáhnu blaženosti. Odejde-li mysl, je mi jedno, zda tělo, složené z masa, krve a kostí, bude žít nebo ne. Je zřejmé, že nejsem tělo, vždyť mrtvé tělo není člověk!

Je-li tu Sebepoznání, není tu mysl ani smysly, nejsou tu sklony ani zvyky, představy ani vjemy. Dosáhl jsem tohoto nejvyššího stavu, dosáhl jsem vítězství. Došel jsem osvobození, nirvány. Tak jako olej vylisovaný ze semínka už není k semínku nijak poután, tak i já jsem se povznesl nad všechny vztahy k mysli, tělu i smyslům. Mysl, tělo a smysly jsou teď pro mě hračky na hraní. Mými stálými průvodci jsou čistota, naplnění všech tužeb, proto i nepřítomnost toužení, přátelskost ke každému, pravdivost, moudrost, mír, blaženost, ušlechtilá řeč, šlechetnost, jednobodová zaměřenost, pochopení vesmírné Jednoty, neohroženost, nepřítomnost odděleného vědomí, nepřítomnost špatnosti. Protože se všechno všude po všechny časy děje všemi způsoby, není ve mně touha po příjemném ani odpor k nepříjemnému. Protože všechny iluze jsou pryč, mysl se uklidnila a špatné myšlenky zmizely, spočívám klidně ve vlastním Já.

- ↑ -

V.54

VASIŠTHA pokračoval:

Mudrc Uddálaka si poté sedl do lotosové pozice a s přivřenýma očima se oddal meditaci. Vyslovil posvátnou slabiku Óm, což ho uvedlo do nejvyššího stavu. Zazpíval Óm takovým způsobem, že vibrace tohoto zvuku naplnily celé jeho bytí až po vrcholek hlavy. Vydechl dokonale všechen vzduch. Bylo to, jakoby jeho životní síla opustila tělo a plula v prostoru čirého Vědomí. Oheň vznícený v srdci, zaplanul v celém jeho těle. To byla první část pranava jógy, kterou Uddálaka prováděl. Nepoužíval hatha jógu, hatha jóga zahrnuje fyzická silová cvičení.

Ve druhé fázi pranava yógy bylo dosaženo rovnováhy a u Uddálaky samovolně došlo k zadržení dechu (zastavení životní síly). Nebyl tu žádný rozruch či chvění. Životní dech jakoby se zastavil ani vně ani uvnitř, ani nahoře ani dole. Oheň, který zaplanul v těle, přeměnil tělo v popel a v okamžiku zmizel. Zbyl pouze čistý popel a bílé kosti v něm vypadaly jako kafr, pálící se při obřadech. Silný vítr popel roznesl a rozptýlil do prostoru. To vše Uddálaka prováděl nikoli pomocí fyzického cvičení hatha jógy, ale pomocí kumbhaky, zastavení dechu.

Ve třetí fázi pranava jógy poté, co Óm dosáhlo svého vrcholu a utichlo, nastal nádech a opětovné vyvolání životní síly, životního dechu. Životní dech, soustředěný v centru Vědomí, se nyní rozprostřel jako jemný vánek do prostoru. Dosáhl úrovně Měsíce a tam se proměnil v chladivé paprsky, které oživily popel, jenž zbyl z těla Uddálaky.

Z popela se vynořila zářící bytost se čtyřma rukama, podobná Pánu Višnuovi. Uddálaka zářil jako bůh, celá jeho bytost se proměnila v bytost božskou. Životní dech probudil sílu kundaliní, jež se pozvedla a vytvořila spirálu. Tělo Uddálaky bylo znovu obnoveno.

Uddálaka seděl v lotosové pozici, tělo držel vzpřímené, smysly pevně „svázány“. Snažil se své vědomí zbavit nejmenšího hnutí myšlenek. S veškerou svojí silou odvedl mysl od rozptylování. Měl přivřené oči, klidné, bez nejmenšího hnutí. Začal provádět rádža jógu. S myslí ustálenou ve vnitřním tichu sjednotil dvojici životních dechů, pránu a apánu. Jako je olej oddělen od původních semen, tak oddělil vnitřní smysly od jejich objektů. Začal si plně uvědomovat sklony a podmíněnosti, vytvořené na základě minulých zkušeností, a své vědomí od nich oprostil a očistil. Potom pevně sevřel konečník a všechny další otvory těla. S pomocí své životní síly a svého vědomí, které díky tvrdé disciplíně zadržel od projevení navenek, soustředil svoji mysl do srdce.

VASIŠTHA pokračoval:

Mysl Uddálaky dosáhla naprostého klidu a míru a žádné vyrušení z něho ji nemohlo postihnout. Ve svém srdci Uddálaka přímo nazřel temnotu nevědomosti, jež zakrývala světlo Sebepoznání. Rozptýlil ji světlem Poznání, jež se v něm probudilo, a poté spatřil světlo vnitřní. Jakmile toto světlo pohaslo, upadl mudrc do otupělého stavu spánku. Tupost spánku rozptýlil a poté mu mysl začala vykreslovat nádherné rozličné tvary. Od těchto vidin mudrc své vědomí očistil a nato ho přemohla silná netečnost, jako kdyby byl otráven. Překonal i toto, načež se jeho mysl usídlila ve stavu zcela nepopsatelném a naprosto odlišném od všech předchozích. Poté, co v tomto stavu chvíli setrvala, probudila se jeho mysl do zážitku Jednoty bytí. Hned nato přišel prožitek čirého Vědomí. Vědomí, jež bylo dosud vždy spojeno s nějakým objektem, obnovilo nyní svoji čistotu a nezávislost, podobně jako když se blátivá voda v hliněném hrnci zcela vypaří a bláto se stane součástí hrnce, vyrobeného z téhož materiálu. Tak jako vlna splyne s oceánem a zcela se s ním sjednotí, tak se Vědomí vzdalo vnímání objektů a obnovilo svoji čistotu. Uddálaka byl osvícen. Prožíval nejvyšší blaženost, kterou zakoušejí bozi jako Brahma, Višnu a Šiva. Byl ve stavu, jenž je za všemi popisy. Byl v Jednotě s oceánem blaženosti.

V tomto stavu neomezeného Vědomí spatřil Uddálaka známé mudrce. Nevšímal si jich a pokračoval v prožívání nejvyšší blaženosti. Dosáhl stavu mudrce „osvobozeného za života“. Spatřil bohy i mudrce a také trojici nejvyšších bohů - Brahmu, Višnua a Šivu. Šel dál za tento stav a proměnil se v blaženost samu. Šel dál i za říši blaženosti a nezakoušel ani blaženost ani neblaženost. Stal se čirým Vědomím. Kdo toto prožije, třebas jen na okamžik, toho nezajímá ani potěšení nebe. To je nejvyšší stav, to je cíl, to je věčný příbytek. Kdo v něm spočine, neupadne již do omylu a nenechá se zmýlit vztahem subjektu a objektu. Žádné představy subjektu a objektu si nevytváří, je plně probuzený. A je zřejmé, že nejde o žádné „dosažení“.

Uddálaka v tomto stavu setrval šest měsíců a vytrvale přitom odolával pokušením psychických sil. Uctívali ho mudrci i bohové. Byl pozván, aby vystoupil na nebesa, ale pozvání odmítl. Oproštěný od všech tužeb, žil Uddálaka jako mudrc osvobozený za života. Často strávil dny i měsíce v meditaci v horských jeskyních. Jindy se zase zabýval běžnými světskými záležitostmi. Dosáhl stavu naprosté harmonie a na vše pohlížel stejně. Jeho vnitřní světlo zářilo neustále, nikdy nevycházelo a nikdy nezapadalo. Představy duality v něm zcela utichly a on žil oproštěn od tělesného vědomí, pevně ustálen v čirém Bytí.

- ↑ -

V.55

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, pověz mi prosím, co je to čiré Bytí?

VASIŠTHA odpověděl:

Když mysl zmizí v důsledku nepřítomnosti představ o hmotné existenci, pak vědomí existuje ve své přirozenosti jako Vědomí. Tomu se říká čiré Bytí. Jestliže vědomí prosté představ o objektech ztratí svoji oddělenost a splyne se sebou samým, znamená to čiré Bytí. Pokud všechny vnější (hmotné) a vnitřní (myšlenkové) objekty splynou s Vědomím, je tu čiré Bytí. Je to nejvyšší stav, který nastane u každého osvobozeného mudrce, ať už se jeví s tělem nebo bez těla. Tento stav je dostupný tomu, kdo byl probuzen, tomu, kdo se nachází v hluboké kontemplaci, člověku poznání. Nemůže ho zakoušet nevědomý jedinec. Mudrci a trojice bohů Brahma, Višnu a Šiva jsou v čirém Bytí pevně ustáleni. V takovém stavu Vědomí žil Uddálaka.

Po dlouhé době se v jeho mysli zrodila myšlenka na opuštění těla. Odešel do horské jeskyně a tam se posadil do lotosové pozice. Přivřel oči, zatáhl konečník, přitiskl bradu k hrudi a podobným způsobem uzavřel všech devět otvorů těla. Smysly vtáhl do svého srdce a zadržel životní dech, pránu. Špičku jazyka přitiskl k hornímu patru, rty měl mírně od sebe. Nezaměřoval se ani dovnitř ani ven, ani nahoru ani dolů, ani k objektům ani do prázdna. Udržoval své tělo ve stavu dokonalé rovnováhy. Ustálil se v čirém Vědomí a zakoušel vnitřní blaženost. Dosáhl vědomí čirého Bytí, jež překračuje i stav blaženosti. Celé jeho bytí bylo naprosto čisté.

Nějaký čas Uddálaka zůstal v tomto čirém stavu nepohnutý jako postava na obraze. Postupně den za dnem dosahoval dokonalého klidu a míru a v čirém Bytí setrvával. Překročil cyklus zrození a smrti. Všechny jeho pochybnosti a špatné myšlenky zmizely, všechny nečistoty srdce byly odplaveny. Dosáhl stavu blaženosti a klidu, jenž je mimo všechny popisy a vůči němuž se jeví bezcenné i potěšení králů nebes. Jeho tělo takto zůstalo šest měsíců a za tu dobu ho pálivé paprsky Slunce úplně vysušily.

Jednoho dne se na žádost svých oddaných vydala k tomuto místu bohyně Párvatí se svými družkami. Párvatí byla uctívána samotnými bohy a když uviděla Uddálakovo tělo vysušené paprsky Slunce, vzala si ho jako ozdobu své hlavy.

Ó Rámo, takový je příběh mudrce Uddálaky, jenž probudí nejvyšší Poznání v srdci každého, kdo bude hledat úkryt v jeho stínu.

- ↑ -

V.56

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, žij jako mudrc Uddálaka, neustále zkoumej podstatu Já a dosáhni klidu a míru. Takový stav Vědomí lze dosáhnout rozvíjením nezaujatosti, studiem svatých knih, za pomoci gurua a neustálým hledáním podstaty Já. Je-li probuzená Inteligence dostatečně silná a pronikavá, pak k dosažení klidu a míru stačí sama bez jakýchkoli jiných prostředků.

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, z těch, kteří jsou osvíceni a spočívají v Sebepoznání, se někteří věnují různým činnostem, zatímco jiní se stáhnou do ústraní a přebývají v meditaci, v samádhi. Kdo z nich je lepší?

VASIŠTHA odvětil:

Rámo, samádhi znamená hlubokou meditaci, kdy si člověk uvědomí, že objekty smyslů jsou ne-Já, a neustále tudíž zakouší vnitřní klid a mír. Kdo pochopí, že objekty se týkají pouze mysli, a setrvává proto ve vnitřním klidu, ten se může zabývat nejrůznější činností, anebo žít v odloučení a v obou případech zakouší blaženost meditace. Je-li mysl toho, kdo se zdá být v samádhi, rozrušená, pak jde o člověka zmateného, žijícího v iluzi. Je-li však mysl toho, kdo se zdá být zmatený, prostá představ a rozrušení, jde o člověka osvíceného, který setrvává v nepřetržitém samádhi. Ať se člověk věnuje různým činnostem nebo žije v odloučení, v tom není z hlediska osvícení žádný rozdíl. Mysl, oproštěná od sklonů a podmíněností, nebude znečištěna, ani když je zaměstnána činností. Skutečný klid neboli samádhána znamená ne-konání mysli. Je to úplné osvobození, je to požehnání.

Rozdíl mezi kontemplací a její nepřítomností lze zaznamenat, ať už tu je či není pohyb mysli. Proto zbav mysl sklonů a podmíněností. Nepodmíněná mysl je pevná a stabilní, a to pak samo o sobě znamená meditaci, klid a osvobození. Mysl podmíněná sklony je zdrojem utrpení. Mysl zbavená sklonů dosahuje nejvyššího stavu osvícení, neboť není tím, kdo koná. Člověk by měl pracovat na tom, aby odstranil všechny sklony a podmíněnosti mysli. Pak je tu samádhi, meditace, čili osvobození od utrpení, strachu a chtění. Všechny touhy a naděje týkající se světa utichnou a Já spočine samo v Sobě.

Zřekni se klamného ztotožnění Já s objekty světa a pak žij doma či v horské jeskyni, jak je libo. Pro toho, jehož mysl dosáhla nezaujatosti a odpoutanosti, je i dům tichým lesem. Je-li mysl v klidu a míru, oproštěná od pocitu ega, je i rušné město tichou pustinou. Naopak i les může být rušným městem pro toho, jehož srdce je plné tužeb a žádostí. Rozptýlená mysl utichá v hlubokém spánku, osvobozená mysl dosahuje osvícení a ty jednej, jak je libo.

VASIŠTHA pokračoval:

Kdo chápe Já jakožto překračující Bytí, jež je ve všem skryto, a jakožto Já všeho, co je, ten je ustálen v rovnováze. U koho ustalo rozlišování na to, co má či nemá rád, kdo vnímá všechny bytosti stejně a svět v bdělém stavu je pro něj jako svět snový, ten je ustálen v rovnováze a přebývá v lesní samotě, třebaže žije mezi lidmi. Pro toho, jehož vědomí je obráceno k Já, jsou vesnice či město stejné jako lesní samota.

Ten, kdo dosáhl vnitřního klidu a míru, nachází klid a mír kdekoli ve světě. Zato ten, jehož mysl je neklidná a rozptýlená, shledává svět plný neklidu. Co člověk prožívá uvnitř, prožívá i navenek. Nebe, země, vzduch a prostor, hory a řeky, to vše se jeví vně, ale přitom jsou to součásti vnitřního nástroje, tedy mysli. Existují podobně, jako existuje strom ukrytý v semínku, a jako se uvolní z květiny vůně, tak se projevují navenek. Ve skutečnosti neexistuje nic uvnitř ani vně. Cokoli a jakkoli si Vědomí něco představí, to se i projeví. Všechno uvnitř i vně je Já samo.

Kdo je naplněn vnitřní radostí, koná pouze prostřednictvím svého těla a nenechá se ovládat nadšením ani smutkem, ten je ustálený v rovnováze. Je čirý jako obloha, oproštěný od tužeb. Jeho činy jsou přiměřené a spontánní, a co se týká nadšení či smutku, jedná, jako by byl ze dřeva či hlíny. Cizí majetek ho neláká nikoli ze strachu, ale zcela přirozeně. Spočívá v klidu a míru a všechno vidí jako své vlastní Já. Ví, co je Pravda.

Nevědomý člověk nechápe neskutečnost objektů, neboť nechápe Skutečnost.

Ten, kdo dosáhl stavu čirého Bytí, nemůže být nikdy pošpiněn, ať je živý nebo mrtvý, doma nebo mimo domov, bohatý či chudý, ať si užívá a tančí nebo se všeho vzdá a odejde do hor, ať používá drahé masti nebo má vlasy neupravené a zcuchané, ať koná šlechetné skutky či nikoli, ať umírá nebo žije do konce vesmírného cyklu. Poněvadž on nekoná nic. Pouze mysl podmíněná sklony je pošpiněná činy, neboť se v důsledku pocitu ega a svých představ ke skutkům připoutává. Jakmile ustanou mylné představy a vyvstane moudrost, je mysl svých nečistot přirozeně zbavena.

Osvícený mudrc nic nezískává, ať už něco dělá nebo nedělá. Tak jako z kamene nevzklíčí strom, tak se v životě mudrce nemohou projevit touhy. A i kdyby touha někdy vyvstala, tak v tomtéž okamžiku zmizí jako písmo psané na vodu. Mudrc a celý vesmír nejsou jeden od druhého odděleni.

- ↑ -

V.57

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, neomezené Vědomí si začne být vědomo ostré chuti čili papriček a vznikne pocit ega s veškerým rozlišováním v čase a prostoru. Neomezené Vědomí si uvědomí slanost soli a vznikne pocit ega s rozlišováním, projevujícím se v čase a prostoru. Neomezené Vědomí si uvědomí sladkost cukrové třtiny a s tím vznikne i uvědomění si příslušných vlastností. Neomezené Vědomí, jež je všudypřítomné, si začne uvědomovat základní vlastnosti kamene, hory, stromu, vody a prostoru a tak vznikne vědomí jáství neboli individualita.

Přirozené spojení částic, jež je prostoupeno Vědomím, se projeví jako dělící zeď mezi „já“ a „ty“ a to vše pak zdánlivě existuje vně jako objekty Vědomí. Ve skutečnosti jsou to jen odrazy ve Vědomí, které tím, že si samy sebe uvědomují, vytvářejí svoji vlastní zdánlivou individualitu. Vědomí zakouší samo Sebe jako Uvědomění, jež se od Vědomí neliší. To dává zdánlivě vzniknout pocitu ega a všemu, co s tím souvisí. Klenot neomezeného Vědomí odráží vlastní světlo Vědomí, přítomné ve všech možných propojeních základních prvků, a ta získávají klamné vědomí „já“ a představu „já jsem“.

Poněvadž se vnitřní uvědomění v jakémkoli propojení prvků neliší od neomezeného Vědomí, není mezi nimi žádný vztah založený na subjektu a objektu. Člověk nemůže něco od sebe odlišného zakoušet, nemůže to získávat a nemůže to měnit. Ó Rámo, vše, co jsem dosud řekl, je jen hra se slovy, která ti má pomoci pochopit. Nic takového jako „já“ či „svět“ (neboli propojení částic) neexistuje. Není tu mysl, objekt poznání ani iluze světa. Tak jako se voda projeví v podobě vodního víru, tak se zdá, že se Vědomí projeví samo v Sobě jakožto „já“. Ale Vědomí je prostě Vědomí, ať už si o Sobě myslí, že je Pán Šiva nebo nepatrný džíva.

Rozdělení na „já“ a „ty“ i veškerá různost hmotných věcí vzniká k uspokojení nevědomého člověka. Co si nevědomý jedinec v neomezeném Vědomí představí, to potom vidí. Život je ve světle uvědomění nahlížen jako Vědomí, je-li však považován za život (jedince – pozn. L.V.), pak se jeví jako život a nic víc. Ve skutečnosti mezi životem a Vědomím neexistuje rozdíl. Podobně neexistuje opravdový rozdíl mezi džívou neboli jedincem, a Šivou neboli kosmickým Bytím. Poznej, že to vše je jednotné a nedělitelné neomezené Vědomí.

- ↑ -