Jóga Vasištha

KNIHA PÁTÁ: O ZÁNIKU

Příběh démona Prahlády

V.30, 31

Vasištha pokračoval:

Ó Rámo, nyní ti budu vyprávět příběh, který popisuje cestu k osvícení zbavenou překážek. V podsvětí žil mocný démon, král Hiranjakašipu, který bohu Indrovi přebral vládu nad třemi světy. Měl mnoho synů a jeden z nich, Prahláda, mezi nimi zářil jako démant mezi drahokamy. Hiranjakašipu, vládnoucí nad třemi světy, disponující mocnou armádou a požehnaný krásnými potomky, se však stal pyšným a arogantním. Násilí a krutovláda, jichž se dopouštěl, vyděsily bohy do té míry, že se začali modlit a prosili Stvořitele Brahmu o pomoc. Jako odpověď na jejich modlitby se zjevil Pán Hari ve formě Narasimhy, obra s lví hlavou. Jeho tělo bylo obrovské a silné, s ostrými zuby a drápy. Uši mu plály jako hořící kusy dřeva, břicho bylo velké jako hora a jeho ruce by byly schopny zatřást celým světem. Svým dechem porážel hory, vlasy měl jako ohnivé jazyky a nohy i ruce jako smrtelné zbraně. Narasimha zabil krále Hiranjakašipu a démoni, jeden za druhým, padali pod jeho plamenným pohledem. Z komnat paláce zbyl jen popel.

Prahláda, jehož život zůstal ušetřen, vykonal pohřební obřad za všechny padlé příbuzné a vyjádřil soustrast těm, kdo přežili. Všichni byli ničivou katastrofou ochromeni a na okamžik strnuli bez hnutí.

PRAHLÁDA uvažoval:

Kdo nám teď může pomoci? Pán Hari zničil samo semínko rodu démonů. Běda, snadno dosáhl náš nepřítel vojenského vítězství. Bozi, dříve s úctou se sklánějící k nohám mého otce, teď obsadili jeho říši. Moji vlastní příbuzní jsou zbaveni síly, bez práce a bez radosti, ubozí a zbědovaní. Jak zvláštní je to osud, démoni, kdysi tak mocní, jsou nyní slabí a bojácní jako bozi. Octne-li se bázlivá zvěř v cizí vesnici, vystraší ji i jen zvuk padajícího listí. Podobně jsou na tom démonky. Když viděly chrabrost nepřítele, nechají se lehce čímkoli vyděsit.

Bozi si vzali zpátky strom plnící všechna přání. Tak jako dříve démoni hleděli s potěšením do tváří démonek, nyní si toto potěšení užívají bozi. Polobohyně a jiné bytosti, obývající ještě před krátkou dobou komnaty démonů, utekly z paláce do lesů pod horou Méru a žijí tam jako lesní zvěř. Moje matky, královny padlého Hiranjakašipu, jsou ztělesněním smutku. Ach běda, kdo obdivoval mého otce, slouží nyní bohu Indrovi. Z vůle Pána Hariho jsme byli vystaveni nepopsatelnému neštěstí a i pouhá myšlenka na to nás oslabuje a činí z nás ubožáky.

PRAHLÁDA pokračoval v přemýšlení:

Tak jako sněhy na vrcholcích Himalájí nejsou vystaveny spalujícímu žáru Slunce, tak bohové žijící ve stínu svého ochránce, boha Višnua, nemusí čelit pohromám. Tak jako malá opička, sedící na větvi stromu, dráždí velkého psa, který za ní ze země nemůže, tak bohové, užívající si bezpečné ochrany boha Višnua, zase dráždí démony.

Višnu ochraňuje a udržuje celý vesmír. I když jakožto Narasimha nepoužívá žádnou zbraň, nikdo se mu nemůže postavit na odpor. Všem bytostem světa je útočištěm, proto není jiné cesty, než se všemi prostředky snažit k němu uchýlit. Není nikoho, kdo by byl nad ním, on sám je příčinou stvoření, udržování i zániku vesmíru. Od této chvíle se stanu stoupencem Višnua a budu žít naplněn jeho přítomností. Posvátná mantra Namó Narájanája, jemu zasvěcená, přináší jeho přívržencům požehnání, proto kéž stále zní v mém srdci.

Avšak ten, kdo Višnuem není, nemůže z uctívání Višnua očekávat prospěch. Měl bych uctívat Višnua tak, že se jím stanu. Proto já jsem Višnu. Ten, kdo nosí jméno Prahláda, není nikdo jiný než Višnu. Není tu žádná dvojnost. Garuda, který nosí boha Višnua, nyní nosí mne. Znaky jeho totožnosti zdobí moje ruce a po mém boku stojí jeho choť Lakšmí. Všechna božská nádhera Višnua je nyní moje.

Ulita, disk, hůl a meč, symboly spojené s Višnuem, jsou nyní i moje. Lotosový květ symbolizující břišní lotos Stvořitele Brahmy vyrůstá ze mne a v mém břiše nyní opakovaně vzniká i zaniká celý vesmír.

Tmavě modrá barva Višnua je nyní barva moje a oděn jsem do jeho zlatého hávu. Jsem Višnu. Kdo je můj nepřítel a kdo se mi nyní může postavit? Jsem Višnu, proto ten, kdo by mi chtěl ublížit, na to doplatí svým životem. Démoni stojící přede mnou nemohou unést pohled na záři, která ze mne vychází. A bohové pějí k mé chvále, neboť já jsem Višnu.

Překonal jsem pocit dvojnosti a stal se ze mne Višnu. Jsem ten, jehož břicho pojímá tři světy a kdo tím, že si podmanil zlé síly vesmíru, každého zbavuje strachu a starostí. Toho zdravím.

- ↑ -

V.32, 33

VASIŠTHA pokračoval:

Když se Prahláda takto ztotožnil s představou Višnua, přemýšlel, jak by ho uctil.

PRAHLÁDA rozmýšlel:

Zde stojí druhý Višnu, který se též vozí na Garudovi, je obdařen božskými vlastnosti a silami a má všechny atributy Višnua. Nyní ho uctím, jak káže tradice, avšak provedu to v mysli.

Praláda uctil Višnua v mysli, se všemi náležitostmi určenými tradicí a svatými texty, a poté provedl uctívání i za pomoci vnějších obřadů. Po skončení všech rituálů bylo jeho srdce naplněno radostí.

Od té doby uctíval Prahláda Višnua každý den. Když to ostatní démoni viděli, následovali jeho příkladu a stali se z nich věrní oddaní Višnua. A do nebe přišla jako blesk zpráva o tom, že z démonů, bývalých nepřátel Višnua, se náhle stali jeho stoupenci! Bohové v nebi byli zmateni. Jak se z démonů mohli stát vyznavači Višnua? Rychle vyhledali Višnua, aby se ho na to zeptali.

BOHOVÉ se ptali:

Pane, co je to za záhadu? Démoni jsou tví odvěcí nepřátelé a to, že se změnili na tvé následovníky, vypadá jako léčka. Kam se poděla jejich ďábelská povaha? A jak se u nich mohla vůči tobě objevit oddanost, která přichází až v posledním vtělení jedince? Dobré a božské vlastnosti prostě k démonům nesedí. Kvality jedince přece vždy bývají v souladu s jeho základní povahou. Je hrozné slyšet, že se démoni stali přes noc tvými následovníky. Rozuměli bychom tomu, kdyby se postupně vyvíjeli do vyšších stavů bytí, pěstovali dobré vlastnosti a pak tě začali uctívat. Ale těžko lze věřit, že někdo se špatnou povahou se náhle stane tvým oddaným stoupencem.

VIŠNU odpověděl:

Ó bohové, nepodléhejte pochybám a beznaději. Prahláda se stal mým stoupencem. Toto je jeho poslední vtělení a opravdu si zaslouží být osvobozen. Nepřijde již k novému zrození, neboť semínko jeho nevědomosti bylo spáleno. Je znepokojivé slyšet, že dobrý člověk začal být zlý. A je příjemné a dobré se dozvědět, že někdo se špatnou povahou se stal dobrým. Proměna Prahlády je pro vaše dobro.

VASIŠTHA pokračoval:

Když takto Višnu bohy uklidnil, zmizel. Bohové se vrátili do svých příbytků a o Prahládovi začali smýšlet přátelsky.

Každý den Prahláda uctíval Pána Višnua v myšlenkách, slovech i činech. Bezprostředním důsledkem toho bylo, že v něm zesílily ušlechtilé vlastnosti, moudrost a nezaujatost. Nevyhledával potěšení a jeho mysl o potěšeních ani nepřemýšlela. Tím, že přestal po potěšení toužit, jeho mysl byla volná, bez opory. Pán Višnu sám se vydal zjistit, v jakém stavu se Prahláda nachází. Putoval podsvětím až na místo, kde Prahláda vykonával své modlitby. Když Prahláda viděl, že sám Višnu navštívil palác, jeho radost ještě vzrostla a on opětovně pronesl své modlitby.

PRAHLÁDA se modlil:

Nacházím útočiště u Pána Višnua, v němž se tři světy radují. Nacházím útočiště u Pána Višnua, který je nejvyšším světlem ničícím temnotu každé nevědomosti i útočištěm bezmocných a ubohých. Nacházím útočiště u Pána Višnua, který je nejvyšší jistotou, Nezrozeným, u něhož stojí za to hledat útočiště.

Nacházím u tebe útočiště. Záříš jako modrý lotos či modrý drahokam, tvé tělo je modré jako obzor za jasné zimní noci a ve svých rukou držíš své božské symboly. Nacházím útočiště u toho, kdo přebývá v nitru všech bytostí, jehož hlas je pravdou a posvátným textem a jehož břišní lotos je sídlem Stvořitele Brahmy. Nacházím útočiště v tom, kdo oděný do barvy podzimního nebe září jako hvězdy. Jeho usmívající se tváří je Měsíc a v jeho srdci je klenot, z něhož linoucí se paprsky tvoří svatou řeku Gangu. Nacházím útočiště v tom, kdo je navždy nezrozený a neměnný. V něm se neumenšen nachází tento rozpínavý vesmír a jeho tělo má všechny nejušlechtilejší kvality. Nacházím útočiště v tom, kdo sedí na banánovém listu, vedle sebe má bohyni Lakšmí a krása jeho těla je krásou zapadajícího slunce. Nacházím útočiště v Pánu Višnuovi, jenž je Sluncem osvětlujícím lotos tří světů či lampou prozařujícím temnotu nevědomosti. Nacházím útočiště v tom, kdo má povahu neomezeného Vědomí a odstraňuje utrpení všech bytostí vesmíru.

- ↑ -

V.34

PÁN VIŠNU řekl:

Ó Prahládo, jsi oceánem dobrých vlastností a klenotem mezi démony. Žádej ode mě cokoli, co pomůže ukončit utrpení ze zrození.

PRAHLÁDA řekl:

Ó Pane, přebýváš ve všech bytostech a skýtáš nám plody všech našich přání. Dej mi prosím takový dar, který považuješ za neomezený a nekonečný.

PÁN VIŠNU řekl:

Ó Prahládo, nechť do té doby, než spočineš v neomezeném Brahman, jsi obdařen duchem dotazování a hledání, tak aby zmizely všechny tvé iluze a abys dosáhl nejvyššího cíle a požehnání.

VASIŠTHA pokračoval:

Jak to Višnu řekl, zmizel. Prahláda dokončil svůj obřad, dozpíval oslavné písně a začal uvažovat.

PRAHLÁDA rozjímal:

Pán Višnu káže neustále se zabývat dotazováním a hledáním. Proto budu pátrat po tom, kdo jsem já, kdo mluví, chodí, stojí a pohybuje se na pódiu zvaném svět. To zjistím na začátku.

Jistě nejsem nic z vnějšího světa, který je netečný a obsahuje hory, stromy a keře. Nejsem ani tělo, netečné a nevědomé, jež se zrodilo pohybem životního dechu a zdá se žít velmi krátkou dobu. Nejsem slovo ani jméno, žádný zvukový výraz, který je vnímán netečnou hmotou zvanou ucho a je jen momentálním pohybem vzduchu, bez tvaru a skutečné existence. Nejsem hmatový smysl, který je též dočasný a schopný funkce jen díky neomezenému Vědomí. Nejsem chuťový smysl, jehož základem je neklidný a proměnlivý jazyk, neustále se věnující svým objektům. Nejsem zrakový smysl vnímající tvar, jenž je též záležitostí okamžiku a není ničím jiným než překrouceným pochopením pozorovatele. A nejsem ani čichový smysl, neboť čichový vjem je zase neurčitým a smyšleným výtvorem čichového orgánu, nosu.

Jsem bez všech těchto smyšlených kvalit a nejsem žádný z pěti vnějších smyslů ani jejich příslušných funkcí. Jsem čiré Vědomí, jsem klid za myšlenkami.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Jsem všeprostupující Skutečnost, prostá vytváření představ, bez pojmů a vjemů. Jsem čiré Vědomí. Všechny věci, od nepatrné nádoby až po obrovské Slunce, jsou vnímány jen díky tomuto Vědomí. Nyní se mi připomenula pravda, že jsem Já, jež je všudypřítomné, bez vytváření pojmů a představ. Existenci smyslů a smyslových zkušeností umožňuje právě Já, jakožto vnitřní světlo. A díky tomuto vnitřnímu světlu získávají objekty svoji zdánlivou podstatu.

Vnitřní světlo Vědomí je prosté jakýchkoli proměn a právě díky němu je Slunce horké, Měsíc chladný, hory pevné a voda tekutá. Třebaže samo bez příčiny, je příčinou všech důsledků, které se projevují jako Stvoření, a díky němu vzniká příslušná povaha rozličných objektů. Protože vnitřní světlo Vědomí nemá tvar a je příčinou všech následků, vzniká v něm vesmír se svojí různorodostí. Třebaže samo bez příčiny, je příčinou projevení trojice Brahma Stvořitel, Višnu Udržovatel a Šiva Ničitel.

Zdravím toto Já, jež je svým vlastním světlem, bez duality poznávajícího a poznaného, subjektu a objektu. V něm vznikají a existují všechny věci vesmíru. Na co vnitřní Já pomyslí, to se někde přihodí jako zdánlivá vnější skutečnost. Věci, na něž je tímto Vědomím pomyšleno, vstupují do existence a je-li tu pomyšlení na neexistování, pak věci směřují ke svému konci. Tak se v neomezeném prostoru Vědomí projeví bezpočet objektů, které se zdají vzniknout, rozvíjet se a zase zaniknout, podobně jako vzniká a zase zaniká stín ve světle Slunce.

Vnitřní světlo Vědomí neboli Já není vidět a není poznat. K němu se dostanou pouze ti, co očistili své srdce. Světci a mudrci jej nahlížejí v čirém kosmickém prostoru Vědomí.

Toto Já existuje ve třech světech, od Stvořitele Brahmy až po stéblo trávy, v nerozděleném stavu coby neomezené a sebeozařující Vědomí. Je Jedno jediné, bez začátku a konce, existuje jakožto vše, jakožto vnitřní zkušenost všech bytostí pohybu schopných i neschopných.

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Jediné Já, jež je prožíváním a zakoušením, je také tím, kdo zakouší. Proto bývá popisováno s tisícero rukama a tisícero očima. Toto Já putuje prostorem jakožto já v krásném slunečním nebo vzdušném těle. Totéž Já je vtěleno a ve světě uctíváno jako božstvo s lasturou, diskem a palicí (Višnu – pozn. L.V.), stejné Já se zrodilo jako Stvořitel Brahma sedící na lotosu a opět je to Já, jež na konci vesmírného cyklu svět zbaví projevení a stvořený svět zničí (jakožto Šiva – pozn. L.V.)

Toto Já jakožto já vtělené do Indry chrání svět. Jsem žena i muž, jsem mladý i starý, v důsledku svého vtělení jsem tu zdánlivě zrozen. Jsem však všudypřítomný. Z hlediska neomezeného Vědomí to Já sadím stromy a květiny a jsem v nich přítomen jako jejich samotný základ. Tak jako si dítě hraje s hlínou a zanořuje do ní své prsty a ruce, tak Já ke své potěše prostupuji tento projevený svět. Svět svoji skutečnost získává ze Mne, funguje ve Mně a skrze Mě, a když ho odmítnu nebo přestanu vnímat, ztrácí svoji skutečnost. Ve Mně neboli v Já, v neomezeném Vědomí, existuje svět stejně, jako se zdá existovat obraz v zrcadle.

Jsem vůně v květině, jsem záře v květech a listech, jsem světlo v oné záři a v tomto světle jsem i prožitek. Pro všechny bytosti pohybu schopné i neschopné, které v tomto vesmíru existují, jsem nejvyšší Pravda, Vědomí osvobozené od myšlenek a představ. Jsem samotný základ všech věcí ve vesmíru. Jako je v mléce přítomna smetana či jako je vodě vlastní tekutost, tak Já jsem ve všem, co existuje, jakožto síla Vědomí. V neomezeném Vědomí bez rozlišení subjektu a objektu existuje projevený svět minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Všudypřítomné, všemohoucí kosmické Bytí je Já a k němu poukazuje já jedince. Vesmírné království zvané svět přichází ke Mně samo od sebe a je Mnou prostoupeno. Jakožto Já, neomezené Vědomí, prostupuji celý vesmír, podobně jako poté, co Stvoření dojde svého konce, prostoupí vše jediný kosmický oceán. Tak jako sladkovodní živočich shledává vesmírný oceán nedozírným a neomezeným, tak já nevidím konce Sebe, tohoto Já, jež je neomezené. Projevený svět je v neomezeném Vědomí jako smítko prachu. Nemůže Mě uspokojit, stejně jako kousek ovoce nenasytí hladového slona. Proto forma, která začala růst v domě Stvořitele Brahmy, dále roste bez omezení.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Vskutku neexistuje nic jiného než neomezené Vědomí. Jak jen v něm mohl bez opodstatnění a bezdůvodně vzniknout omezený, konečný pocit ega? Co dalo vzniknout iluzi, která prohlašuje „to jsi ty“ a „to jsem já“? Co je toto tělo a co je to, co tělo nemá? Kdo žije a kdo je tím, kdo umírá? Mí předkové měli malé pochopení, když se zřekli neomezeného Vědomí a zvolili putování po této ubohé hroudě. Lze snad srovnávat vizi Nekonečna s opovážlivou domýšlivostí zvanou světská sláva, která je plná tužeb a žádostí? Vize neomezeného Vědomí je čistá, plná klidu a míru a je to jistě ta nejlepší vize, jaká je v tomto světě možná.

Zdravím své Já, které sídlí ve všech bytostech, je Vědomím osvobozeným od vytváření pojmů a představ a je Inteligencí skrytou ve všech bytostech. Jsem Nezrozený, jsem ten, v němž ustal projevený svět. Dosáhl jsem toho, co je hodno dosažení. Zvítězil jsem a žiji jako vítěz. Nenalézám potěšení ve světské moci a vládě. Hanba nevědomým démonům, libujícím si ve špíně světského života.

Běda, jak ubohé a hloupé bylo od mého otce, spokojit se s touto fyzickou existencí a vyžívat se v ní! Co získal tím, že žil dlouhý život a vládl této hroudě hlíny zvané země? Potěšení i z bezpočtu takových světů nelze srovnat s blažeností Já. Ten, kdo nemá nic jiného než poznání Já, má všechno. Kdo se však právě toho vzdá a hledá něco jiného, není muž poznání. Cožpak lze srovnat smrtelnou fyzickou existenci s blažeností osvícení? Je to jako srovnávat vyprahlou poušť s kvetoucí zahradou. Svět a všechny věci ve třech světech existují ve Vědomí. Proč bytosti nezakoušejí pochopení, že mimo Vědomí nic neexistuje?

Všechno, vždy a všude je snadno dosažitelné skrze Vědomí, jež je všudypřítomné a nerozdělené. Světlo Slunce i Měsíce, energie, která oživuje bohy, vnitřní povaha mysli a základních prvků, vlastnosti a zákonitosti existující v přírodě a nekonečná různorodost projevené energie a inteligence jsou projevem a činností jediného kosmického Vědomí, jež je samo o sobě nerozdělené a neměnné. Stejně jako svítí Slunce bez rozdílu na všechny věci, tak kosmické Vědomí ozařuje všechny věci bez rozdílu, okamžitě a spontánně jakožto skutečné Já všeho ve vesmíru.

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Neomezené Vědomí prostupuje zároveň tři doby času a zakouší zároveň bezpočet světů. Všechno obsahuje, všechno vidí. Protože je neměnné a ničím nedotčené, setrvává po všechny časy. Toto Vědomí zakouší hořké i sladké zároveň a setrvává v klidu a míru. Protože je jemné, prosté všech proměn (představ a vjemů) a všechny věci zakouší současně, zůstává stále stejné, v klidu a míru, i když zdánlivě prožívá různost různorodých jevů.

Pokud se to, co se zdánlivě mění, uchýlí k onomu Bytí, jež je beze změn, osvobodí se od utrpení. A jestliže je to, co je, nahlédnuto tím, co není (tedy myslí, v níž ustal pohyb myšlenek), pak se to, co je, vzdá své nevědomosti, svého pochybení.

Jakmile vědomí (jedince – pozn. L.V.) zanechá vnímání tří módů času a osvobodí se od vytváření představ, spočívá v naprostém klidu. Je to, jakoby nebylo skutečné, neboť je mimo všechny popisy. Proto někteří tvrdí, že Já neexistuje. Je jedno, zda Já nebo Brahman je či není. V každém případě to, co nepodléhá zániku, znamená nejvyšší osvobození.

Neomezené Vědomí je zdánlivě zahaleno a zůstává nepoznáno v důsledku proměn, tedy pohybu myšlenek. Ti, kdo se utápějí v bažině toho, po čem touží nebo co odmítají, nejsou schopni nejvyššího poznání dosáhnout. Jsou chyceni v síti myšlenek. Takoví byli i mí předci. V důsledku svých tužeb, nenávisti a pochybenému vnímání duality vedli život ubohých červů.

Skutečně žije jen ten, v němž ustaly tužby i pocity nepřátelství a v němž díky opravdovému vnitřnímu probuzení zmizel přelud pokřiveného myšlení. Jak by v neomezeném Vědomí, jež jediné existuje, mohly vzniknout představy a pojmy?

Zdravím Já! Zdravím Sebe, nerozdělené Vědomí, klenot všech viděných i neviděných světů! Bylo jsi dosaženo opravdu brzy! Bylo jsi dosaženo, uskutečněno, pozvednuto nad všechna zmatení a pokroucení a jsi To, co jsi. Zdravím Tebe, zdravím Sebe, Šivu, Boha bohů, nejvyšší Já.

Zdravím Já, radující se ve vlastním těle, zatímco je ustáleno v Sobě a zcela osvobozeno od závoje nevědomosti, který si samo způsobilo, od myšlenek a představ.

- ↑ -

V.35

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Óm je jediné nedvojné Vědomí prosté všeho pochybení. Cokoli existuje ve vesmíru, je to jen jedno jediné Já. I uvnitř těla složeného z masa a krve je tato Inteligence, která vše ozařuje podobně jako jiné zdroje světla, například Slunce. Právě Inteligence prožívá všechny smyslové zážitky a kvůli ní je oheň horký a nektar sladký. Není statická, i když stojí. Nehýbe se, i když jde. Je neustále zaměstnaná, i když zůstává v klidu. Není ničím ovlivněná, i když je aktivní. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti, tady, tam a kdekoli zůstává i přes zdánlivé proměny stále stejná. Právě neomezené Vědomí, bez strachu a omezení, přivodí projevení světa a udržuje nekonečnou různorodost bytostí, od Stvořitele Brahmy, až po stéblo trávy. Je neustále činné, a přece je méně aktivní než kámen a méně svou činností ovlivněné než prostor.

Je to Já, Inteligence, neboli Vědomí, které tak jako vítr čechrá listí, oživuje mysl, a tak jako jezdec řídí koně, nutí fungovat smysly. Ačkoli je pánem těla, zaměstnává se různými činnostmi, jako by bylo otrokem.

Toto Já je třeba hledat, uctívat a o něm rozjímat. Tím, že se k němu člověk uchýlí, překročí projevený svět s jeho iluzemi a s koloběhem zrození a smrti. Dojít k Já není těžké. Sídlí v lotosu srdce každého člověka, proto si jej lze snadno získat, tak jako dobrého přítele. Lze jej dosáhnout v těle jedince a netřeba jej nutit, neboť se samo od sebe projeví i se samo odhalí, stačí jen o něm krátce rozjímat. Ačkoli je Pánem všeho, nadaným všemi výjimečnými vlastnostmi, je ten, kdo ho uctívá, osvobozen od arogance a pýchy.

Tak jako vůně přebývá v květině, tak toto Já přebývá ve všech tělech. Každý ho však nepozná, neboť málokdo pátrá po pravdě týkající se Já. Dojde-li skrze pátrání po Já k pochopení, je tu náhlá zkušenost nejvyšší blaženosti a nehynoucí nazření pravdy. Všechny překážky i všichni nepřátelé odpadnou a tužby přestanou obtěžovat mysl. Je-li uzřeno To, je uzřeno vše. Je-li uslyšeno To, je uslyšeno vše. Je-li tu spojení s Tím, je tu spojení se vším. Svět je, protože To je. Toto Já bdí, i když jedinec spí, Já pobízí nemoudrého k probuzení, odstraňuje utrpení a dává vše, po čem jedinec touží. Ve Stvoření se To projeví jako džíva, živá bytost, která vzniká, aby prožívala potěšení, a zdá se být rozptýlená do objektů tohoto světa.

Ve všech tělech To existuje jakožto Já a prožívá samo sebe v naprostém klidu a míru. Je to jedna jediná Skutečnost v celém vesmíru.

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Já je prázdnotou v prostoru. Je pohybem ve všech pohyblivých věcech. Je světlem ve všem, co září. Je chutí všech tekutin, je pevností země, je žárem ohně i chladem Měsíce. Je pravou existencí ve všech světech. Tak jako každé látce přísluší specifické vlastnosti, tak v těle existuje Já jako Pán. Tak jako čas existuje ve všech dobách a existence existuje všude, tak Já existuje v každém těle s danými fyzickými a psychickými vlastnostmi.

Toto Já je věčné Bytí, jež osvěcuje i bohy. Jsem Já samo, v němž nejsou představy ani pojmy. Tak jako prostor není ovlivněn prachovými částicemi, jež jsou v něm rozptýleny, a jako lotos není ovlivněn vodou, v níž roste, tak Mne neovlivní nic. Štěstí a neštěstí se týká těla, jak by jimi mohlo být ovlivněno Já? Tak jako se plamen v lampě neomezuje na vlákno knotu, tak Já, jež překračuje hmotnou existenci, není omezeno hmotou. Jaký vztah může být mezi Mnou a tužbami, které pocházejí ze smyslů a z představ o bytí a nebytí. Kdo nebo co omezuje prostor a kým je omezena mysl?

I když je tělo rozsekáno na sto kusů, Já to neovlivní. I když hliněnou nádobu rozbijeme na prach, prostor uvnitř nádoby nezničíme. I když skřet mysli, která existuje jen jako slovo nikoli jako skutečnost, přestane vytvářet představy a pojmy, co můžeme ztratit? Nejdřív tu byla mysl, která trvala na představách štěstí a neštěstí, ale nyní všechny tyto představy ustaly. Kde je má mysl? Který hlupák by chtěl zakoušet představy jako „někdo něco prožívá“, „někdo něco chápe“, „někdo něco vidí“ či „někdo utrpěl pohromu“? Přirozenost sama prožívá a zakouší, mysl uchopuje a rozmýšlí, tělu náleží utrpení, pomýlený, špatný člověk je prostě hlupák. V tom, kdo došel osvobození, však není nic z toho. Neprožívám touhu po potěšení ani se nechci něčeho zbavovat. Co přijde, nechť přijde, co odejde, nechť odejde. Ať si v těle vzniknou a jsou představy různých zážitků, nejsem v nich ani ony ve mně.

Dlouho jsem byl v područí hrozného nepřítele zvaného nevědomost, který mě připravil o bohatství Poznání. Avšak nyní, z milosti Pána Višnua a díky vlastnímu úsilí, jsem tohoto Poznání dosáhl. Magickým zaklínadlem Sebepoznání, poznání Já, byl zažehnán nebezpečný skřet, pocit ega. Zbavil jsem se bídy nevědomosti a iluze a setrvávám jakožto Pán všeho. Vše, co stálo za to poznat, bylo poznáno, a vše, co stálo za to uvidět, bylo spatřeno. Dosáhl jsem toho, za čím již není co dosahovat.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Jaké štěstí pro mě, že jsem jedovatého hada touhy po smyslovém potěšení nechal daleko za sebou, neboť s tím se utišily všechny iluze a představy. Dosáhl jsem nejvyšší Pravdy. Díky oslavným písním a modlitbám, klidu mysli a ukázněnému životu jsem poznal nejvyššího Boha, jímž je Já. Poznání nejvyššího Bytí je z milosti Višnua pevně ustáleno v mém nitru.

Dosud jsem byl obtěžován iluzemi a omezeními. V lese nevědomosti jsou mraveniště obývaná jedovatými hady smyslových tužeb, bezedné jámy smrti a lesní požáry neustálého hoře. Potulují se tu zloději, neboli násilí a chamtivost, a také ten nejnebezpečnější nepřítel, pocit ega. Od toho všeho jsem se osvobodil díky milosti boha Višnua a svého vlastního úsilí. Inteligence ve mně se plně probudila a v jejím světle nevnímám pocit ega, podobně jako nevidíme tmu, jakmile na obloze vyjde slunce. A nyní, když byl pocit ega zdolán, spočívám v Sobě v klidu a míru.

Je-li poznána Pravda a vytratí se pocit ega, kde je pak místo pro iluze, naděje a touhy, či žal a psychické trápení? Nebe, peklo i představy o osvobození existují pouze do té doby, dokud je tu pocit ega. Obrazy můžeme malovat na plátno, nikoli na prázdnou oblohu! Jakmile je Inteligence zbavená mraků tvořených pocitem ega a bouří tužeb či chtění, zazáří světlem Sebepoznáni jako úplněk za jasné noci.

Chvála onomu Já, vysvobozenému z bažiny pocitu ega. Chvála onomu Já, v němž došly klidu jak pocity strachu, tak i myšlenky chápající se čehokoli. Chvála onomu Já, ve kterém vykvetl lotos míru a blaženosti. Chvála onomu Já, jež sídlí v lotosu srdce a má dvě křídla - Vědomí a jeho odraz (projevený svět – pozn. L.V.). Chvála onomu Já, jež je Sluncem rozptylujícím temnotu nevědomosti v nitru jedince. Chvála onomu Já, jež je ochráncem nejvyšší Lásky a udržovatelem všech věcí ve vesmíru.

Tak jako lze roztavený ocelový plát přeříznout tvrdou ocelí, tak jsem svou mysl podmanil čirým stavem mysli samé. Chtění, nevědomost a hloupost jsem rozcupoval jejich protiklady. Mé tělo pracuje za pomoci vnitřní síly bez přítomnosti pocitu ega. Sklony minulosti, psychické podmíněnosti a omezení byly zcela odstraněny. Divím se, jak to, že jsem byl tak dlouho chycen v pasti pocitu já, pocitu ega! Moje mysl, osvobozená od závislostí a zvyků, od tužeb a chtění, od neukázněnosti a sklonů k honbě za potěšením i od pomýlené víry v existenci ega, dosáhla stavu naprostého klidu a míru. S tím skončilo veškeré utrpení a nastal rozbřesk nejvyšší Blaženosti!

- ↑ -

V.36

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Konečně došlo k poznání Já, které je za všemi stavy a módy vědomí. Zdravím ono Já, jehož bylo šťastně dosaženo a poznáno. Tebe zdravím a objímám! Vždyť kdo jiný než ty jsi ve třech světech můj přítel a příbuzný? Ty Samo ničíš, chráníš, dáváš, velebíš a hýbeš. Bylo jsi poznáno a dosaženo. Co teď uděláš a kam půjdeš? Všechny světy jsou prostoupeny tvou Skutečností. Jsi poznáváno všude a ve všem. Kam poběžíš nyní?

Od nepaměti stála mezi námi zeď nevědomosti. Teď, když zeď padla, je vidět, že jsi nebylo daleko. Chvála onomu Já, které plně dokončilo to, co má být dokončeno. Chvála nejvyššímu Bohu, skutečnému aktéru všech činů, věčnému a navždy čirému Bytí. Chvála Višnuovi, Šivovi i Stvořiteli Brahmovi. Odlišnost mezi mnou a Já je pouze slovní. Je to jako rozdíl mezi slovem a tím, na co slovo odkazuje. Odlišnost je fiktivní a neskutečná, tak jako rozdíl mezi vlnou a vodou, která vlnu tvoří. Ve skutečnosti je Já rozprostřeno jakožto nekonečná různorodost stvořených objektů zjevujících se ve světě.

Zdravím To, které pozoruje a zakouší. Zdravím To, které tvoří a rozprostírá se jakožto všechny věci. Zdravím To, co je vnitřní Skutečností všeho. Zdravím To, co je všudypřítomné. Toto Já však v důsledku svého ztotožnění se s vtělením zapomnělo na svoji vlastní podstatu. Proto muselo v opakovaných zrozeních podstoupit nekonečná utrpení a zakoušet vnější vjemy bez Sebepoznání. Vnější svět je jen hlína, dřevo a kámen, ale jediná Skutečnost v tom všem je Já. Po dosažení Sebepoznání, poznání Já, už jedinec po ničem dalším netouží.

Nyní jsem k Tobě, Bože, došel a poznal Tě. Sláva tomuto Já, které již nebude v omylu a zapomnění. Jak je možné nevidět a nezakoušet toto Já, jež je světlem očí a naplňuje tělo Inteligencí? Jak je možné nenahlédnout tuto Inteligenci, projevující se jako hmat a zakoušející všechny okolní objekty? Jak se může jedinci zdát Inteligence tak vzdálená, když projevená jako sluch naslouchá a zvukem nažene i husí kůži? Jak může jedinec nezakoušet sladkost Inteligence, která u příslušných objektů vnímá sladkost a jiné chutě chuťovým smyslem? Jak to, že jedinec neprožívá přímou zkušenost Inteligence, projevující se prostřednictvím čichu? Jak může Já, jež je poznáním a moudrostí a jehož sláva je opěvována ve svatých textech, zapomenout samo na Sebe? Nyní bylo Já nahlédnuto a smyslová potěšení, v nichž jsem si dříve liboval, už nezasluhují moji pozornost!

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Ó Vědomí, Já! Je to Tvoje světlo čistoty, které svítí ve Slunci, a Tvůj chladivý nektar, který vyzařuje Měsíc. Tvrdost hor i rychlost větru, pevnost země i prázdnota prostoru pocházejí z Tebe. Jaké štěstí, že jsem Tě nahlédl a poznal. Jaké štěstí, že jsem se stal Tebou. Jaké štěstí, Bože, že mezi Tebou a mnou není rozdíl. Já jsem Ty a Ty jsi já. Cokoli je označeno jako Ty nebo já a kdokoli je kořenem či větví, Tomu znovu a znovu patří mé pozdravení. Sláva mému Já, jež je neomezené a bez pocitu ega. Sláva onomu Já, jež je bez formy.

Mé Já, přebýváš ve „mně“ v klidu jako čiré Vědomí, jako svědek, bez formy a bez omezení prostorem a časem. Mysl se dává do pohybu, smysly jsou nabuzeny, energie se začíná uvolňovat a uvádět v pohyb životní sílu v podobě dvojice sil, prány a apány. Mysl poháněná tužbami unáší tělo, složené z masa, krve, kostí a kůže. Ať už se však tělo rozvíjí či upadá v souladu s tužbami, které ho pohánějí, Já jsem čiré Vědomí, nezávislé na těle ani na ničem jiném.

V určitém čase pocit ega vznikne a v určitém čase, podobně jako svět na konci vesmírného cyklu, zase zanikne. A i já jsem po dlouhé době opakované existence na tomto světě v koloběhu zrození a smrti dosáhl stavu klidu a míru, tak jako k němu dospěje vesmír na konci své existence. Zdravím Sebe, zdravím své Já, které je vším a které vše překračuje. Sláva všem, kteří o Tom mluví.

Nejvyšší Já, Vědomí, jež je svědkem, pozorovatelem, zůstává zcela nedotčeno pochybeními v prožitcích, které jsou s ním spojené. Toto Já je všechno ve všem a všude. Existuje ve všech věcech jako vůně v květině či olej v sezamovém semínku. Ó Vědomí, ničíš, udržuješ, dáváš, burácíš a působíš, ačkoli jsi prosté ega. Je to záhada. Jsem světlem Já, když otevřu oči, jakoby vznikl vesmír, když oči zavřu, je vesmír pryč. Ó Vědomí, jsi základní částečkou, v níž v možnosti existuje celý vesmír, tak jako v malém banánovém semínku již v možnosti existuje vysoký banánovník. Podobně jako mraky na obloze často připomínají koně, slony či jiná zvířata, tak se Ty, Vědomí, zjevuješ v kosmickém prostoru jako nekonečná mnohost různých objektů. Já, jež je prosté bytí i nebytí, existuje jako bytí i nebytí a také jako různé vzájemně od sebe oddělené bytosti.

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Vzdej se domýšlivosti, zlosti, nečistoty a násilí, velké duše se nenechají přemoci takovou nízkostí. Stále si připomínej minulá trápení, ale s radostným postojem mysli se dotazuj „kdo jsem já?“ či „jak se to vše mohlo stát?“, a od všeho se oprosti. Co bylo, bylo, a všechna trápení a smutky, které tě sužovaly, jsou pryč. Ve městě zvaném tělo jsi dnes pánem, a tak jako jedinec nemůže do své pěsti sevřít nebe, tak ani smutek nemůže na tebe vztáhnout ruku. Jsi mistr své mysli i svých smyslů a zakoušíš nejvyšší blaho.

Ó Bože, jsi navždy jakoby spící a svojí vlastní energií se zdánlivě probouzíš za účelem uvědomění si prožívaných zážitků. Do kontaktu s objektem prožívání přichází ve skutečnosti tato energie, ale skrze uvědomění připisuješ tyto zážitky sobě. Kdo správným užitím životní síly dosáhl „otvoru Brahmy“ na vrcholku hlavy, je si vědom každého okamžiku, který se v městě Brahmy v minulosti udál či se v budoucnosti stane. (Dosáhnout „otvoru Brahmy“ znamená otevření korunní čakry; město Brahmy či město absolutního Brahman znamená tělo jedince – pozn. L.V.)

Ó Bože, jsi vůní květiny zvané tělo, jsi chladivým nektarem Měsíce, jemuž se říká tělo, jsi výtažkem byliny známé jako tělo, jsi chladem ledové kry, jež se nazývá tělo. Čím je pro mléko smetana, tím je pro tělo náklonnost a přátelství. Ó Bože, sídlíš v těle tak jako oheň ve dřevě. Jsi září všech zářících objektů a vnitřním světlem, které umožňuje poznání objektů. Jsi silou a mocí slona zvaného mysl. Jsi světlem i žárem ohně Sebepoznání.

Ó Bože, všechna slova, všechna tvrzení končí u Tebe! Aby se pak znovu objevila někde jinde. Tak jako se nejrůznější ozdoby vyrábějí ze zlata, tak pocházejí objekty stvořeného světa z Tebe. Rozdílnosti jsou jen slovní, pojmové. „Toto je já“ či „toto je ty“, taková vyjádření se objevují, když sám Sebe uctíváš nebo pro své potěšení o Sobě mluvíš. Jediný plamen na sebe může dočasně vzít podobu velkého lesního požáru a stejně tak Tvoje nedvojné Bytí se jeví jako bezpočet různých objektů tohoto vesmíru. Jsi šňůrka, na které jsou jako korálky navlečeny všechny světy. Jsi skutečný základ, v němž všechny světy přebývají. Světy jsou v Tobě neustále přítomny a skrze Tebe se projevují, podobně jako je přítomna vůně v jídle a projevuje se vařením. Nicméně ačkoli se světy jeví jako existující, zmizí hned, jakmile tu nejsi! Jsi jejich Skutečnost. Stejně tak bez života padne jako kus polena i toto tělo. Tak jako zmizí temnota, přijde-li ke světlu, zmizí štěstí a zármutek, jakmile se přiblíží k Tobě. Nicméně i zážitek štěstí je možný jen díky světlu uvědomění, jež vychází z Tebe.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Radost i bolest, štěstí i neštěstí vděčí za svoji existenci Tobě, Vědomí. Jsou zrozeny z Tebe, a jakmile je tu pochopení, že nemají nezávislou existenci, ztrácejí svoji totožnost. Tak jako se optický klam objeví a zase v okamžení zmizí, tak se nakrátko objeví a zase zmizí zážitek bolesti či radosti. Tyto zážitky vznikají ve světle uvědomění a mizí tehdy, když je tu pochopení, že se od tohoto uvědomění neliší. Rodí se v okamžiku, kdy umírají, a umírají v okamžiku, kdy se rodí. Kdo je ten, jenž si je celé této záhady vědom?

Všechno se stále mění. Jak by chvilkové záležitosti mohly mít skutečné a stálé následky? Vlny mohou na chvíli vytvořit obrazy květin, ale může je snad někdo svázat do kytice? Pokud byste věřili tomu, že můžete získat stálé výsledky z nestálých příčin, jakými jsou chvilkové jevy, pak by bylo možno spojit blesky do zářivého věnce a nosit je jako ozdobu! Ó Vědomí, Já, prožíváš radost i bolest, jako by byly skutečné, a zatím je vnímáš a přijímáš skrze vědomí mudrce, aniž bys opustilo stav vyrovnanosti a klidu. Ale jaké jsou tvé zážitky, když se totéž děje v srdci bytosti nevědomé, neprobuzené, to je pro mě nemožné popsat! Ó Vědomí neboli Já, jsi bez jakéhokoli lpění, bez tužeb a nadějí, jedno jediné, všude stejné, bez dělení a částí a zcela oproštěné od pocitu ega. Ať už je to opravdu skutečné, anebo neskutečné a iluzorní, bereš na sebe konání činů a zdáš se zakoušet různost.

Klaním se Vědomí neboli Já, které se projevuje jako tento omezený vesmír. Klaním se Já, jež znamená nejvyšší klid a mír. Klaním se Já, které je mimo dosah svatých textů, ale je jejich základem a cílem. Klaním se Já, jež je zrozeno a přebývá ve všech bytostech. Klaním se Já, jež je nezrozené. Klaním se Já, které podstupuje změny i zánik. Klaním se Já, jež je neměnné a nezničitelné. Klaním se Já, jež je Bytím, a zdravím Já, jež je Nebytím. Klaním se Já, které lze dosáhnout a zdolat. Klaním se Já, jež je nedosažitelné a nepřemožitelné.

Jsem plný radosti. Jsem ve stavu naprostého klidu a míru. Stojím nepohnutě. Dosáhl jsem Sebepoznání, jsem vítěz. Žiji, abych vítězil. Zdravím Sebe, zdravím Tebe.

Mé Já, pokud existuješ jako čirá a neposkvrněná Skutečnost, kde je potom jaké omezení, kde je neštěstí a kde štěstí, kde je zrození a kde smrt? Navždy budu přebývat v nejvyšším klidu a míru.

- ↑ -

V.37, 38

VASIŠTHA pokračoval:

Poté, co Prahláda takto rozjímal, vstoupil do stavu, v němž nejsou mentální proměny, ale kde je nekonečné blaho nerušené pohybem myšlenek. Seděl nehnutě jako socha.

Uběhl dlouhý čas. Démoni dělali, co bylo v jejich silách, aby ho probudili, ale nepodařilo se jim to. Po tisíci letech usoudili, že je Prahláda mrtev.

V podsvětí nastal zmatek. Hiranjakašipu byl mrtev a jeho syn byl pro svět mrtev též. Nebyl nikdo, kdo by usedl na trůn. Démoni se potulovali po světě, řízeni pouze svými rozmary a choutkami. Byl tu naprostý chaos a vládlo právo silnějšího.

Mezitím ochránce vesmíru Višnu ležel na svém hadu (bájný had Ánanta - pozn. L.V.) v oceánu mléka a rozmýšlel o stavu vesmíru. Ve své mysli viděl nebe a zemi a byl spokojený, že tady je vše v pořádku. Pak však pohlédl do podsvětí a uviděl Prahládu, hluboce ponořeného do transcendentálního stavu Vědomí. Démoni bez svého krále se nijak nezajímali o bohy v nebi a ti si tak užívali ničím neomezeného blahobytu.

VIŠNU přemýšlel:

Od té doby, co Prahláda vstoupil do transcendentálního stavu Vědomí, ztratili démoni všechnu moc. Bez hrozby démonů se bohové v nebi nemají čeho bát a také nemají co nenávidět. A když nepociťují strach ani nenávist, jistě brzy přejdou do nejvyššího stavu Vědomí, který je mimo všechny protiklady, a dosáhnou osvobození! Potom ale pozemšťané zjistí, že když nejsou žádní bohové, nemají náboženské obřady smysl. A tento vesmír, který tu měl být až do svého přirozeného zániku, nenadále zmizí. Nevidím v tom nic dobrého, proto myslím, že démoni by měli žít jako démoni. Pokud se démoni budou chovat jako nepřátelé bohů, převládne v tomto stvoření zbožné a spravedlivé jednání a nelze jinak, než že bude Stvoření dál existovat a vzkvétat.

Vydám se ihned do podsvětí a znovu tam nastolím pořádek. Pokud nebude mít Prahláda zájem v podsvětí vládnout, určím na jeho místo někoho jiného. Toto je Prahládovo poslední vtělení a bude v něm žít až do konce vesmírného cyklu. Takový je řád vesmíru. Půjdu proto do podsvětí a probudím Prahládu. Přesvědčím ho, aby prožíval osvobozený stav Vědomí a zároveň spravoval svoje království. Tak bude možné zachovat toto Stvoření až do jeho přirozeného zániku.

- ↑ -

V.39

VASIŠTHA pokračoval:

Jak se Višnu rozhodl, tak i udělal. Zamířil do podsvětí a v jeho záři získali démoni novou sílu a vitalitu. Zároveň však byli božským světlem Višnua oslepeni a utekli. Višnu dorazil na místo, kde seděl Prahláda a zahřměl: „Vstávej, Ušlechtilý!“ Zároveň zatroubil na svoji lasturu, jejíž zvuk srazil démony na zem, zatímco bohové v nebi se radovali. V temeni Prahládovy hlavy začala proudit životní síla a rozšířila se do celého těla. Smysly se naplnily energií a začaly vnímat okolní objekty. Energetické kanály nádí se rozproudily, mysl zahájila činnost a začala si uvědomovat svoji fyzickou stránku neboli tělo. Prahláda se probral a upřel svůj pohled na Višnua.

VIŠNU řekl Prahládovi:

Vzpomeň si, Prahládo, na svoji totožnost jako takovou i jakožto vládce podsvětí. Nemáš co získat ani odmítnout. Vstaň. V tomto těle zůstaneš do konce vesmírného cyklu, to je nevyhnutelné. Vím to, neboť znám zákony vesmíru. Teď a tady bys měl vládnout této říši jakožto mudrc osvobozený od iluze.

Čas kosmického zániku ještě nenastal, proč se tedy marně snažíš vzdát svého těla? Znamení a události, které zániku předcházejí, nejsou patrné, proč se tedy marně snažíš vzdát svého těla?

Stále existuji a celý svět i se svým stvořením také. Proto ještě nepomýšlej na odložení těla.

Umřít se hodí pro toho, kdo je ponořen do nevědomosti a smutku. Umřít se hodí pro toho, kdo si naříká „jsem slabý, ubohý a hloupý“. Umřít se hodí pro toho, jehož mysl je neklidná a kdo je zmítán tisíci tužbami. Umřít se hodí pro toho, kdo podléhá dvojici protikladů, jako jsou štěstí a neštěstí, kdo je připoután ke svému tělu a je sklíčen fyzicky i psychicky. Zakusit smrt se hodí pro toho, jehož srdce je sežehnuto ohněm touhy a hněvu. Lidé považují za smrt odložení těla!

Život je pro toho, kdo si uvědomuje Pravdu a ovládá svou mysl skrze Sebepoznání. Žít by měl ten, kdo neprožívá egoistické představy, je od všeho odpoután, je prostý chtění i nechtění a má tichou mysl, jež dosáhla stavu ne-mysli. Je dobré, aby žil ten, kdo je ustálený v Pravdě, kdo jedná, jakoby si hrál a vnější události ho vnitřně nevzruší ani nezarmoutí, kdo se osvobodil od touhy něco získat či odmítnout. Pro toho, kdo dělá lidem radost jen tím, když ho slyší nebo mu naslouchají, pro toho je vhodný život, nikoli smrt.

- ↑ -

V.40

VIŠNU pokračoval:

Existenci a činnosti těla lidé říkají život a smrtí nazývají to, když se jednoho těla zbaví, aby získali jiné. Od takových představ ses osvobodil, Prahládo. Co je pro tebe smrt a co je pro tebe život! Kvůli vysvětlení jsem použil obvykle užívané výrazy, ale ve skutečnosti ani nežiješ, ani neumíráš. Třebaže jsi v těle, jsi netělesný, neboť tělo nevlastníš. Jsi pozorovatel, jsi nehmotná Inteligence. Podobně existuje vzduch v prostoru, není k prostoru připoután, a tudíž je osvobozený od prostorových omezení. V určitém smyslu jsi však tělem, neboť skrze ně zakoušíš vzruchy a podněty. Podobně v určitém smyslu odpovídá prostor za růst rostliny, nemůže zabránit jejímu růstu.

Jsi osvícený. Co pro tebe znamená tělo či vtělení? V očích nevědomců existuje jen tvoje forma. Ty jsi však všechno, po všechny časy. Jsi nejvyšší vnitřní světlo Vědomí. Co pro tebe znamená tělo či netělesnost? Co si chceš podržet a čeho se chceš vzdát? Ať je tu počátek, anebo konec vesmíru, pro toho, kdo překročil bytí a nebytí, to neznamená nic. Ten, kdo překročil bytí a nebytí, je za všech okolností pevně ustálen v Sebepoznání. Ať bytosti ve vesmíru žijí a vzkvétají, anebo všechny zahynou, on zůstává pevně ustálen v Sebepoznání.

Nejvyšší Bůh přebývá v těle. Neumírá, když umírá tělo, a nemění se, když se tělo mění. Jakmile se zbavíš mylných představ, že patříš tělu nebo že tělo patří tobě, pak ztrácejí smysl myšlenky jako „těla bych se měl vzdát“ či „těla bych se vzdávat neměl“, „udělal jsem to“ a „měl bych udělat ono“.

Osvícená bytost je neustále činná, avšak nic nekoná. Stavu nekonání se nedosáhne nečinností! Nekonání tě osvobodí od zakoušení, neboť sklízí jen ten, kdo zasel. Jakmile zmizí představy „já“ a „já zakouším“, zbyde pouze klid a mír. A je-li tento klid a mír pevně ustálen, je tu osvobození.

Osvícená bytost nemá co získat ani co odmítnout. Zmizí-li představa subjektu a objektu, je tu osvobození. Osvícená bytost, jakou jsi i ty, žije ve světě, jako by navždycky byla ve stavu hlubokého spánku. Ó Prahládo, prožívej svět, jako bys napůl spal. Osvícená bytost nejásá, má-li radost, ani netruchlí v bolesti. Jedná bez záměru, jako když křišťál neúmyslně odráží věci, jež jsou v jeho blízkosti. Osvícená bytost je plně probuzena do Sebepoznání, ale ve vztahu ke světu je jako spící. Jedná ve světě jako malé dítě, bez pocitu ega a všeho, co s ním souvisí. Ó Prahládo, dosáhl jsi stavu Višnua. Vládni v podsvětí po dobu kosmického cyklu, jenž je dnem v životě Stvořitele Brahmy.

- ↑ -

V.41

PRAHLÁDA řekl:

Pane, byl jsem přemožen únavou a jen na krátkou chvíli jsem spočinul. Díky tvé milosti jsem dosáhl poznání, že není rozdíl mezi rozjímáním a nerozjímáním. Dlouhou dobu jsem Tě vídal uvnitř sebe a nyní Tě vidím před sebou. Zažil jsem v sobě zkušenost neomezeného Vědomí, kde není zármutek, iluze, snaha o nezaujatost, touha vzdát se těla ani strach z projeveného světa. Je-li poznána jediná Skutečnost, kde je pak utrpení a zánik, strach či jeho nepřítomnost? Co znamená tělo a co projevený svět? A takový stav Vědomí ve mně spontánně vznikl a já se v něm nacházel.

Myšlenky na znechucení světem či vzdání se světa napadají jen nevědomce. Jen nevědomá bytost si může myslet, že utrpení je tu tehdy, když tu je tělo, a je-li tělo odloženo, utrpení zmizí. „To je radost“, „to je bolest“, „to je“, „to není“ – tak se točí mysl nevědomce, nikoli mudrce. Představa „já a ten druhý“ existují jen v mysli toho, kdo nechal moudrost daleko za sebou. „To je třeba získat“, „toho je třeba se vzdát“ – takové myšlenky vznikají pouze v nevědomé mysli. Je-li Tebou všechno prostoupeno, kde je „ten druhý“ či „to druhé“, co má být získáno nebo odmítnuto? Celý svět je prostoupen Vědomím, není tu, co získat, ani co odmítnout.

Tázal jsem se na sebe v sobě samém a spočinul na chvíli bez představ bytí a nebytí, přijímání a odmítání. Nyní jsem dosáhl Sebepoznání a udělám, co si přeješ. Přijmi prosím vyjádření mé hluboké úcty.

Prahláda vykonal slavnostní obřad, a když ho dokončil, Višnu k němu promluvil.

VIŠNU řekl:

Prahládo, jmenuji tě nyní králem podsvětí a bohové i mudrci nechť pějí ku tvé chvále. Buď vládcem podsvětí tak dlouho, dokud budou na nebi zářit Slunce a Měsíc. Ochraňuj tuto říši, aniž bys podlehl touze, strachu či nenávisti, a pohlížej na vše nezaujatě. Užívej si královských potěšení, nechť tě provází úspěch. Počínej si však tak, aby se bohové na nebi ani lidé na zemi nemuseli znepokojovat. Jednej vhodným způsobem, aniž by ses nechal ovládnout myšlenkami či záměry. Pak nebudeš svými činy spoután. Ó Prahládo, všechno již znáš, co dalšího bys potřeboval vědět? Od této chvíle budou bohové i démoni žít v přátelství a bohyně a démonky v harmonii. Ó králi, zdržuj se nevědomosti a žij osvícený život, přičemž vládni tomuto světu po dlouhý čas, který ho ještě čeká.

- ↑ -

V.42

VASIŠTHA pokračoval:

Když domluvil, opustil Višnu říši démonů. Z milosti a požehnání Pána Višnua žili bohové na nebi, démoni v podsvětí i lidé na zemi nadále šťastně a spokojeně.

Ó Rámo, vyprávěl jsem ti příběh, který skýtá naději a může srdce jedince zbavit všech nečistot. Ten, kdo o tom rozjímá, brzy dosáhne nejvyššího stavu Vědomí, třebaže by byl do té doby plný špatností. Již prosté přezkoumání tohoto příběhu odstraní všechnu špatnost, ale bude-li toto zkoumání prováděno na základě jógy, povede k nejvyššímu Poznání. Špatnost znamená pouze nevědomost a tu lze odstranit zkoumáním a dotazováním. Zkoumání by se proto jedinec nikdy neměl vzdávat.

RÁMA se zeptal:

Ó pane, jak je možné, že Prahládu, který byl v nejvyšším stavu Vědomí, probudil zvuk lastury?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, osvobození je dvojího druhu, s tělem a bez těla. Ten stav osvobození, v němž není chtění a v němž je mysl oproštěná od všeho, včetně činností zahrnujících získání či odmítnutí, se nazývá osvobození s tělem. A totéž se nazývá osvobození bez těla, pokud tělo odpadne.

V případě osvobození s tělem jsou psychické podmíněnosti a sklony jako pražená semínka, neschopná dát nový život, nové vtělení. Zůstávají tu však určité sklony k čistotě, otevřenosti a poznání, třebaže nechtěné a neúmyslné, tak jako u spící osoby. Dokud trvají tyto stopy, může být mudrc, jenž je osvobozený s tělem, probuzen k vědomí světa i po stovkách let hluboké meditace. To byl i případ Prahlády, kterého probudil zvuk Višnuovy lastury.

Navíc Bůh Višnu je Já všeho, co je, a tudíž ať se u něho objeví jakákoli myšlenka, je ihned uskutečněna. Jeho projevení je bez příčiny, ale jeho cílem je stvoření bezpočtu bytostí ve vesmíru. Protože Pán Višnu získal Sebepoznání a došel k uskutečnění Pravdy, lze jeho uctíváním dosáhnout téhož.

Ó Rámo, získej pochopení, jež měl Prahláda, a věnuj se neustálému dotazování a zkoumání. Takto dosáhneš nejvyššího stavu. Svět klame jedince jen do té doby, dokud v jeho nitru nevyjde slunce sebedotazování. Jakmile člověk získá milost Já, milost Višnua, není již sužován přízrakem neboli iluzí projeveného světa.

- ↑ -

V.43

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, řekl jsi, že Prahláda získal osvícení z milosti boha Višnua. Jestliže však všeho dosahujeme vlastním úsilím, proč potom Prahláda nemohl získat osvícení i bez Višnuovy milosti?

VASIŠTHA odpověděl:

Cokoli Prahláda získal, nebylo jinak než vlastním úsilím, Rámo. Višnu je Já a Já je Višnu, rozdíl je jen ve slovech. A právě Já samo v sobě u Prahlády vyvolalo oddanost Višnuovi. Prahláda získal od Višnua, jenž je jeho vlastním Já, dar sebedotazování a zkoumání a díky tomu nakonec dosáhl Sebepoznání, poznání Já. Člověk může získat Sebepoznání skrze dotazování, k němuž došel vlastním úsilím, anebo je osvícení získáno tak, že se vlastní úsilí projeví jako oddanost Višnuovi, který je zároveň samotným Já.

Někdo uctívá Višnua dlouhou dobu a s upřímnou oddaností, a přesto ten, kdo nemá moudrost Sebepoznání, od něj osvícení neobdrží. Nejlepší způsob pro poznání Já neboli Sebepoznání je dotazování a zkoumání. Milost a jiné skutečnosti jsou druhotné. Proto získej vládu nad svými smysly a duchovní praxí vykonávanou z celého srdce veď svou mysl cestou dotazování a zkoumání. Překroč oceán projeveného světa, použij jako své útočiště vlastní úsilí a dosáhni druhého břehu.

Domníváš-li se, že lze Višnua poznat bez vlastního úsilí, proč by si pak Višnu k sobě nepozvedl ptáky či zvěř? Kdyby platilo, že guru může duchovně povznést kohokoli a není třeba vlastní úsilí, proč to potom guru neudělá s velbloudem či býkem? Ne, dosáhnout něčeho můžeme nikoli pomocí boha, gurua, peněz či jiných prostředků, ale pouze vlastním úsilím o naprosté ovládnutí mysli. Čeho nelze cvičením mysli a sebeovládání dosáhnout, je neutrálnost, neboli osvobození od všech sklonů a podmíněností. A toho nelze ve třech světech dosáhnout ani žádnými jinými prostředky.

Proto uctívej Já skrze Já, miluj Já skrze Já, hleď na Já skrze Já a buď ustálen v Já skrze Já. Uctívání Višnua bylo zamýšleno za účelem přimět ty, kteří se odvrátili od studia písem, od vlastního úsilí a dotazování se na Já, aby dělali něco dobrého. Odhodlané a vytrvalé vlastní úsilí a zkoumání Já je nejlepší, ale pokud schází, jsou doporučeny jiné formy uctívání. Je-li tu plné ovládnutí smyslů, k čemu je uctívání? A k čemu je uctívání, jestliže tu plné ovládnutí smyslů není? Bez zkoumání Já a následného vnitřního klidu nejsou ani oddanost Višnuovi, ani poznání Já vůbec možné. Věnuj se proto dotazování se na Já, případně cvičením, která tě zbaví rozptylování, a tak uctívej Já. Pokud se ti to daří, dosáhl jsi dokonalosti. Jestliže ne, pak nejsi víc než neukázněná opice.

VASIŠTHA pokračoval:

Když uctíváš boha Višnua a jiné, proč stejně tak neuctíváš své vlastní Já? Višnu ve všem přebývá jakožto vnitřní bytí. Jen ti poslední se odvracejí od vnitřního a hledají Višnua vně. Základní příbytek Višnua se nachází ve skrytu duše každé bytosti. Tam je jeho věčné tělo. Jeho vnější podoba spojená s lasturou, diskem či kyjem je jen druhotná forma Já. Ten, kdo se odvrací od základní Pravdy a honí se za vedlejšími aspekty, je jako ten, kdo odmítl prověřený lék a marně usiluje o vyléčení pomocí jiných prostředků. Kdo není schopen s jednobodovou zaměřeností rozjímat o všeprostupujícím Já a není tedy ani schopen získat poznání Já, nechť se zabývá uctíváním vnějších forem boha Višnua. Samotným úsilím vloženým do tohoto cvičení se mysl postupně očistí, a je-li tato činnost doprovázena inteligencí a poznáním, vzejde časem v srdci jedince radost a mír, a jedinec tak dozraje pro Sebepoznání, poznání Já. Ve skutečnosti to celé vychází z Já a to, čemu se říká uctívání Višnua, není nic jiného než uctívání Já.

Jakákoli požehnání získaná od Višnua jsou ve skutečnosti dary onoho Já tomu, kdo zkoumá podstatu Já. Podobně jako je země základem potravy, mají všechna cvičení a z nich zdánlivě plynoucí požehnání svůj základ v pochopení a ovládnutí vlastní mysli. Ve skutečnosti jiná cesta než ovládnutí mysli není možná ani při orání pole či zpracování kamene!

Jedinec se tisíce let točí v koloběhu zrození a smrti, a není tomu konec, dokud plně neovládne svou mysl, tak aby se mysl dostala do stavu nejvyššího klidu a míru. Nikdo ve třech světech, ani bozi, ani Brahma, Višnu či Šiva, člověka nespasí od trápení nezvladatelné mysli.

Proto se, Rámo, oprosti od všech iluzorních objektů světa, ať už se jeví uvnitř či vně tebe. Rozjímej o jediné Skutečnosti, o Vědomí, tak aby mohl skončit koloběh zrození. Vzdej se rozdělování na subjekt a objekt, vzdej se všech pojmů a vjemů a budeš zakoušet čiré Vědomí, jež je esencí všeho, co existuje. Rozjímej o neměnném Vědomí, jež je neomezené. Zajisté tak překročíš oceán projeveného světa a opakovaných zrození.

- ↑ -