Jóga Vasištha

KNIHA PÁTÁ: O ZÁNIKU

Příběh Púnji a Pávany

V.19

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, v této souvislosti existuje jeden starý příběh a já ti ho nyní povím.

V zemi zvané Džambudvípa stojí vysoká hora Mahéndra. V lese na jejím úbočí žilo kdysi mnoho světců a mudrců, kteří chodili pro vodu k řece jménem Vjóma Ganga neboli Akáša Ganga. Na břehu řeky žil světec Dírghatapa, který byl, jak jeho jméno napovídá, ztělesněním neustálého odříkání.

Tento asketa měl dva syny, kteří se jmenovali Púnja a Pávana. Púnja dosáhl plného osvícení, zatímco Pávana, třebaže překonal nevědomost, nebyl ještě osvícený, získal jen částečnou moudrost.

V nevyhnutelném plynutí neviditelného a nehmatatelného času mudrc Dírghapata osvobozený od lpění a tužeb dosáhl stáří, a tak jako pták vyletí z klece, tak i on opustil tělo a dosáhl stavu čirosti. Jeho žena s pomocí jógického cvičení, které se od manžela naučila, ho vzápětí následovala.

Náhlým odchodem obou rodičů byl Pávana zdrcen, plakal a byl k neutišení. Jeho bratr Púnja vykonal pohřební obřad, ale ztráta jeho blízkých ho nezasáhla. Přistoupil k truchlícímu bratru, aby ho povzbudil.

PÚNJA řekl:

Bratře, proč na sebe necháváš dolehnout takový smutek? Příčinou tvých slz je slepá nevědomost. Otec i matka odešli do nejvyššího stavu osvobození, který je přirozený všem bytostem a je bytím těch, kteří překročili Já. Oba se vrátili ke své podstatě, svému zdroji, proč tedy truchlíš? Tvá nevědomost tě připoutává k představě „otce a matky“ a ty potom truchlíš pro ty, kteří se z takové nevědomosti vymanili! Nebyl to tvůj otec ani tvá matka a ty jsi nebyl jejich syn. Měl jsi bezpočet matek a otců a oni měli bezpočet dětí. Bezpočet bylo jejich vtělení! A chceš-li plakat nad smrtí rodičů, proč jsi trvale netruchlil i nad těmi ostatními?

Ušlechtilý člověče, co vidíš jako svět, je jen zdánlivé projevení. Ve skutečnosti neexistují přátelé ani příbuzní, neexistuje smrt ani rozdělení. Všechny znaky mnohosti, které okolo sebe pozoruješ, jsou jen kouzla a mámení. Některá vydrží tři dny a jiná déle. Svým bystrým úsudkem pátrej po pravdě a opusť představy „já a ty“ či „odešel, je mrtev“. To všechno jsou jen představy, nikoli pravda.

- ↑ -

V.20

PÚNJA pokračoval:

Tak jako vítr odvane prach, tak s příchodem poznání odvanou falešné představy o otci, matce, přátelích a příbuzných. Slovo příbuzný je jen slovo, bez skutečné podstaty. Je-li někdo považován za přítele, pak jím je, a pokud je považován za někoho jiného, je někým jiným! Jestliže na vše pohlížíme jako na jediné všudypřítomné Bytí, kde je pak rozdíl mezi přítelem a někým jiným?

Bratře, zapátrej v sobě. Toto tělo je netečné, nevnímající, složené z masa, krve a kostí. Kde je v něm „já“? Budeš-li takto hledat pravdu, pochopíš, že neexistuje nic takového jako ty nebo já. To, co se nazývá Púnja či Pávana, jsou jen falešné představy.

Pokud stále žiješ v představách „já a moje“, pak považ, že v průběhu různých zrození jsi měl bezpočet příbuzných. Proč netruchlíš nad jejich smrtí? Měl jsi mnoho labutích příbuzných, když jsi byl labuť, mnoho příbuzných mezi stromy, když jsi byl strom, mnoho lvích či rybích příbuzných jakožto lev nebo ryba. Proč nepláčeš pro ně? Byl jsi princ i osel, byl jsi fíkovník i banánovník. Byl jsi brahmín, moucha, komár i mravenec. Byl jsi škorpión i včela a nyní jsi můj bratr. Rodil ses znovu a znovu do bezpočtu vtělení.

I já jsem měl mnoho vtělení. Vidím je a vidím i tvá vtělení skrze svou čirou inteligenci a jasné vidění. Byl jsem malým ptáčkem i vznešeným jeřábem, žábou, stromem, velbloudem, králem i tygrem a nyní jsem tvým starším bratrem. Byl jsem orlem, krokodýlem i lvem a nyní jsem tvůj starší bratr. Pamatuju si všechna tato vtělení i mnohá další, která jsem procházel v nevědomosti a iluzi. A ve všech jsem měl spousty příbuzných. Koho mám oplakávat? Když jsem to vše zvážil, netruchlím.

Na této životní pouti potkáme tolik příbuzných, kolik suchého listí najdeme při procházce lesem. Pro co na světě je vhodné se radovat či truchlit, bratře? Zbav se všech takových mylných představ a setrvej v klidu a míru. Oprosti se od představy světa vznikající v tvé mysli jakožto „já“. Setrvej v klidu a míru, nestoupej vzhůru ani nepadej dolů. Nemáš zrození, nemáš neštěstí, nemáš otce ani matku. Jsi Já a nic jiného. Mudrci chápou střední cestu. Vědí, co v daném okamžiku je, a setrvávají v klidu, ustáleni ve vědomí pozorovatele. Září v temnotě jako lampy, v jejichž světle se události dějí, ale lampy se tím nenechají ovlivnit.

- ↑ -

V.21

VASIŠTHA pokračoval:

Poté, co byl Pávana Púnjou poučen, došlo u něj k probuzení a oba bratři pak žili jako osvícené bytosti nadané moudrostí a přímým pochopením. Putovali lesem, jednali podle svých přání a jejich činnost byla čistá, bez kazů a nedostatků. Za příslušný čas opustili svá těla, a jako zhasnou lampy, když jim dojde olej, dosáhli oba konečného osvobození.

Kořenem všeho utrpení jsou touhy a chtění, Rámo. Jedinou rozumnou cestou je zříci se veškerého chtění a neoddávat se mu. Podobně jako se oheň rozhoří větším žárem, když přidáme palivo, tak se myšlenky množí přemýšlením. Myšlení ustane jedině vyloučením myšlenek. Proto naskoč do kočáru nepřemýšlení a na svět ponořený do utrpení pohlížej se soucitem a neomezeným vnímáním. Povstaň, Rámo.

Toto je pravý stav Brahmy – čirý, osvobozený od tužeb a prostý nemocí. Získáním tohoto stavu je i někdejší hlupák zbaven iluze. Kdo po této zemi putuje společně se svým přítelem Moudrostí a svoji družkou Uvědomělostí, ten neupadá do iluze.

Ve třech světech neexistuje nic cenného, co by si člověk přál a co by nemohla mít mysl prostá chtění a tužeb. Kdo je vyléčen z horečky tužeb, toho nezasáhnou vzestupy a pády, vlastní každé vtělené bytosti. Mysl získá naplnění jen naprostým klidem, ne tím, že bude naplňovat své touhy a naděje. Pro ty, kteří jsou oproštěni od lpění a toužení, jsou tři světy velké jako stopa krávy a trvání jednoho kosmického cyklu je jako okamžik. Chlad ledu na vrcholcích Himalájí nelze srovnat s chladnou myslí mudrce oproštěného od tužeb. Světlo Měsíce při úplňku není tak jasné, oceán tak plný a tvář bohyně štěstí tak prozářená, jako je jasná, plná a prozářená mysl oproštěná od chtění.

Až když jsou odříznuty všechny touhy a naděje, které jsou větvemi stromu mysli, vrátí se mysl ke své podstatě. Odmítneš-li poskytnout nadějím a tužbám ve své mysli útočiště, pak pro tebe přestane existovat strach. Jakmile se mysl osvobodí od proudu myšlenek vyvolaných nadějemi a tužbami, stává se z ní ne-mysl. A to je osvobození. Myšlení založené na tužbách a nadějích se nazývá vritti (proud myšlenek) a jestliže člověk toužení zanechá, vritti zmizí. Odstraní-li se příčina, zmizí s ní i důsledek. Chceš-li obnovit klid mysli, zbav se příčiny neklidu, zbav se nadějí a tužeb.

- ↑ -