Jóga Vasištha

KNIHA PÁTÁ: O ZÁNIKU

Příběh krále Džanaky

V.8.

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, žije jeden velký vládce, s obrovským rozhledem a prozíravostí, který vládne nad územím Vidéha a jmenuje se Džanaka. Pro ty, kteří u něho hledají pomoc, je ztělesněním hojnosti. Je hřejivým Sluncem, v jehož přítomnosti rozkvétají srdeční lotosy jeho přátel a je dobrodincem všech spravedlivých lidí.

Jednoho dne se král Džanaka procházel v parku, a jak se jen tak bezcílně potuloval, najednou zaslechl slova písně, kterou přednášeli siddhové neboli dokonalí mudrci.

MUDRCI zpívali:

Rozjímáme o Já, jež se ukazuje jako čirá blaženost zakoušení, kdy pozorovatel čili zakoušející zakouší objekt zkušenosti bez vytváření představ a bez oddělování.

Rozjímáme o Já, v němž jakmile je ukončeno prožívání subjektu a objektu a odstraněn i záměr takové rozdělení na subjekt a objekt vytvářet, se věci dějí samy od sebe.

Rozjímáme o Světle, které prozařuje vše, co svítí, o Já, které překračuje duální představu toho, co „je“ nebo „není“, a je tedy jakoby „mezi“ těmito dvěma protiklady.

Rozjímáme o Skutečnosti, v níž vše existuje, jíž vše přináleží, z níž vše pochází, jež je všeho příčinou a jež je vším.

Rozjímáme o Já, jež je základem vyjadřování i všech jazyků, je alfou i omegou, pokrývá vše od „a“ po „ha“ a je označeno slovem „aham“, Já.

Však běda, lidé se honí za vnějšími objekty a jako hlupáci, kteří kvůli hloupostem přehlédnou drahokam plnící všechna přání, se zříkají Boha, jenž dlí v hloubce jejich vlastních srdcí.

Hlupáka, který poznal neskutečnost a pomíjivost objektů světa, a přesto k nim zůstal připoután, nelze považovat za lidskou bytost!

Člověk by měl mečem poznání srazit každou touhu, která v jeho srdci vznikla nebo se vzniknout chystá.

Člověk by si měl užívat radost pocházející z klidu a míru. Kdo má mysl pod kontrolou, ten se v klidu a míru ustálil. A je-li srdce takto ustáleno, objeví se čirá blaženost Já.

- ↑ -

V.9.

VASIŠTHA pokračoval:

Když král Džanaka vyslechl slova písně, byl hluboce sklíčen. Rychle zamířil do paláce, poslal pryč všechny sloužící a vyhledal samotu své komnaty. Tam ve stavu největšího utrpení začal přemýšlet.

DŽANAKA rozmýšlel:

Ach běda, bezmocně se točím v kole světského neštěstí. Co znamená lidský život oproti věčnosti? A přesto jsem si k němu vypěstoval lásku! Hanba mé mysli. Co znamená panování a vláda, třebas trvající celý život? A já hlupák myslel, že bez toho nemohu být! Můj život je jen nepatrný okamžik, věčnost se táhne daleko před něj i za něj. Co mám nyní dělat?

Kdo je ten kouzelník, který tu rozprostřel iluzi zvanou svět a takto mě pomátl? Jak to, že jsem byl tak oklamán? Když vím, že ať je něco blízko či daleko, je to jen v mé mysli, zanechávám snahy o pochopení vnějších objektů. Když vím, že všechna činnost ve světě vede jen k nekonečnému utrpení, jak mohu doufat ve štěstí? Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, okamžik za okamžikem vidím, jak přicházející štěstí s sebou vždy nese i utrpení a toto utrpení přichází znovu a znovu!

Cokoli zde vidíme, cokoli prožíváme, je předmětem změny a zániku. Na tomto světě neexistuje nic, na co by se mohl moudrý člověk spoléhat. Kdo je dnes vysoce uznáván, bude zítra potupen. Hloupá mysli, čemu lze v tomto světě věřit?

Ach běda, jsem bez lana, a přesto připoután, bez nečistoty, přesto pošpiněn, padlý, přestože zůstávám na vrcholu. Ó mé Já, jaká to záhada! Jako věčně zářící Slunce, které náhle zakryl plující mrak, shledávám tuto hroznou iluzi záhadně připlouvat ke mně. Kdo jsou všichni přátelé a příbuzní? Čím jsou všechna potěšení? Tak jako je malé dítě vyděšeno, vidí-li duchy, cítím se zase já zmaten těmito vymyšlenými příbuznými, které jsou jako provazy, poutající mě ke stáří a smrti, a kterých se stále držím. Ať tito příbuzní setrvají či odejdou, co to znamená? Významné události i velcí lidé přišli a zase odešli a zanechali za sebou jen vzpomínky. Na co se člověk může spolehnout? I bohové, včetně trojice Brahmy, Višnua a Šivy, již milionkrát přišli a zase odešli. Co je v tomto vesmíru stálé? K této noční můře známé jako projevený svět poutá jedince jen planá naděje. Ach jaký to žalostný stav!

DŽANAKA pokračoval:

Jsem jako nevědomý hlupák oklamaný skřetem, nazývajícím se ego či pocit jáství a vytvářejícím falešnou představu „já jsem ten a ten“. Velmi dobře vím, že Čas svýma nohama rozdupal bezpočet bohů, a přesto stále chovám lásku k životu. Dny a noci jsem strávil planým toužením, místo toho, abych zakoušel blaženost neomezeného Vědomí. Od jednoho utrpení přicházím k dalšímu, ještě většímu, ale klid v sobě nenacházím.

Co mohu považovat za skvělé a žádoucí, když vidím, že cokoli člověk v tomto světě má, to odejde, a zbude mu jen trápení. Den za dnem žijí lidé v tomto světě uprostřed zlých skutků a násilí, a proto den za dnem zakoušejí stále větší utrpení. Dětství je promarněno v nevědomosti, mládí je promarněno v honbě za potěšením a zbytek života je věnován starostem o rodinu. Čeho může hlupák v tomto světě dosáhnout?

I když člověk provádí náboženské rituály, může přijít do nebe, nic víc. Co je nebe? Je na zemi či na onom světě? Existuje někde místo nedotčené utrpením? Utrpení přináší štěstí a štěstí si nese na svých ramenou neštěstí! Každá skulinka v zemi je zaplněna těly mrtvých bytostí, proto země vypadá tak pevně!

Ve vesmíru jsou bytosti, jimž mrknutí oka trvá celou epochu. Co je v porovnání s tím můj život? Objekty světa se jeví jako nádherné a trvalé, ale nesou s sebou nekonečné strachy a obavy. Úspěch je ve skutečnosti potíž a neúspěch může být žádoucí kvůli tomu, jaký dopad má na mysl. Právě mysl je semínkem iluze projeveného světa a dává vzniknout falešným pocitům „já“ a „moje“.

Podobně jako se zdá, že kokos padající ze stromu shodila vrána, která na strom v tomtéž okamžiku náhodou usedla, tak nevědomost v tomto světě vytváří zdánlivé pocity „to bych měl mít“ a „toho bych se měl zříci“. Je lepší trávit svůj čas v samotě či pekle, než žít v tomto projeveném světě.

Právě úmysl či záměr je semínkem projeveného světa. Zbavím se tedy všech záměrů. Prožil jsem už všechno možné, radoval jsem se i trpěl a teď s tím skoncuji. Nebudu se již trápit. Probudil jsem se. Udeřím na tu zlodějku, mysl, která mi ukradla moudrost. Byl jsem důkladně poučen mudrci, nyní tedy začnu hledat Sebepoznání.

- ↑ -

V.10

VASIŠTHA pokračoval:

Takto rozjímajícího krále nalezl jeho strážce, přistoupil k němu a řekl mu: „Pane, je čas věnovat se královským povinnostem. Vaše služebná již přichystala vonnou koupel. Kněží vás očekávají, aby zapěli příslušné hymny. Pane, vstaň a vykonej to, co má být vykonáno, neboť ušlechtilý člověk je dochvilný a dbá svých povinností.“

Avšak král si jeho slov nevšímal.

DŽANAKA dále přemítal:

Co mám dělat se svou družinou a s královskými povinnostmi, když vím, jak je to vše prchavé? Není to k ničemu. Měl bych všeho zanechat a setrvat ponořený v blaženosti Já.

Ó mysli, zbav se touhy po potěše smyslů, abys mohla být oproštěna od trápení spojeného s opakovaným stárnutím a smrtí. Jakýkoli stav, o kterém doufáš, že ti přinese štěstí, se ukáže jako zdroj neštěstí! Zanech života, ovlivňovaného špatnými sklony a touhou po potěšení. Hledej radost, jež je s tebou nerozlučně spjatá.

Když strážce viděl, že král nic neříká, zůstal i on potichu.

DŽANAKA dále rozjímal:

Co mohu v tomto vesmíru hledat? Jaké věčné pravdě mohu věřit? Jaký je rozdíl v tom, zda se věnuji neustálé práci, anebo zůstávám nečinný? Nic v tomto vesmíru není stálé. Ať činné nebo nečinné, toto tělo je jen dočasné a pořád se mění. Je-li mysl člověka pevně zakotvena v klidu a vyrovnanosti, co je pak možné ztratit a jakým způsobem?

Netoužím po tom, co nemám, a nezříkám se toho, co ke mně samo přichází. Ustálil jsem se v Já. Co je mé, nechť je mé! Není tu nic, kvůli čemu bych měl pracovat, ani neexistuje žádný důvod, proč být nečinný. Cokoli je získáno činností nebo nečinností, je falešné. Je-li mysl pevně ustálena ve stavu prostém chtění a bez touhy po potěšení a funguje-li tělo zcela přirozeně, pak mají činnost i nečinnost stejný význam. Nechme proto tělo zabývat se přirozeným fungováním, neboť nepřítomnost této činnosti by vedla k jeho rozkladu. A ustanou-li myšlenky „toto dělám“ nebo „to mě baví“, veškerá činnost se stane nekonáním.

- ↑ -

V.11

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile Džanaka toto uvážil, zvedl se, jako se slunce zvedá nad horizont, a začal vykonávat své královské povinnosti bez jakéhokoli lpění. Oproštěný od představ o žádoucím a nežádoucím, osvobozený od sklonů a tendencí mysli se věnoval spontánní a přiměřené činnosti – jakoby byl v hlubokém spánku a přece probuzený. Splnil své denní záležitosti včetně uctění světců a na konci dne se uchýlil do samoty, aby noc strávil v hluboké meditaci, jež pro něj nyní byla zcela samozřejmá a přirozená. Jeho mysl se okamžitě odvrátila od iluze a ustálila se v klidu a míru. Ráno Džanaka vstal a znovu přemítal.

DŽANAKA uvažoval:

Ó neposedná mysli! Světský život nevede k tvému skutečnému štěstí. Proto dosáhni stavu klidu a vyrovnanosti. Pouze v takovém stavu budeš zakoušet klid, blaženost a pravdu. Kdykoli vytvoříš ve své prostopášnosti nemravné myšlenky, začne iluze světa růst. A chováš-li v mysli touhu po potěšení, tato iluze se bude do nekonečna rozvětvovat. Právě myšlení splétá sítě projeveného světa. Proto zanech všech fantazií a představ a dosáhni klidu a vyrovnanosti. Na misky vah svého poznání dej potěšení smyslů na jednu stranu a blaženost klidu a míru na stranu druhou. Co uvážíš, že je pravda, to hledej. Zbav se všech nadějí a očekávání, osvoboď se od přání něco získat či něčeho se vzdát a buď volný. Ať je projevený svět skutečný či neskutečný, ať je ve fázi růstu nebo úpadku, nenech se jeho klady či nedostatky vyvést z rovnováhy. S projeveným světem ve skutečnosti nejsi v žádném vztahu, jen se to tak jeví v důsledku tvé nevědomosti. Ó mysli, jsi falešná a stejně falešný je tento projevený svět. A přece je tu mezi vámi dvěma jakési tajuplné spojení. Je to jako spojení mezi neplodnou ženou a jejím synem. Pokud se domníváš, že jsi skutečný a projevený svět nikoli, jaký pak může být mezi vámi smysluplný vztah? A na druhou stranu, jsi-li skutečný ty a svět je skutečný též, jste spolu navěky, tak kde je pak důvod pro nadšení či smutek ze zisku nebo ztráty? Proto se oprosti od smutku a spočiň v hlubokém rozjímání. Na tomto světě neexistuje nic, co by ti přineslo naplnění. Proto najdi útočiště v odvaze a vytrvalosti a překonej vlastní neposlušnost a vzpurnost.

- ↑ -

V.12

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile Džanaka dosáhl tohoto pochopení, začal jednat jako král a udělal vše, co bylo třeba, s veškerou silou mysli i ducha, bez jakéhokoli pomýlení. Svou mysl nenechal rozptylovat ani dvorními radovánkami. Ve skutečnosti jednal tak, jakoby byl ve stavu hlubokého spánku.

Od té doby se nezabýval tím, něco získat nebo se něčemu se vyhnout. Bez zmatků a pochybností žil neustále v přítomnosti. Poznání ho neopouštělo a jeho rozum nebyl zakalen žádnou nečistotou.

Jako ráno vychází slunce nad horizont, tak v jeho srdci, prostém nečistoty či smutku, vyšlo světlo Sebepoznání, Čid-átmá (vědomí Já – pozn. L.V.). Na vše ve vesmíru pohlížel jako na to, co se zrodilo v důsledku vesmírné síly, Čid-šakti. Obdařen Sebepoznáním viděl všechno jakožto Já, jež je neomezené. Pochopil, že vše, co se děje, se děje přirozeně, proto neprožíval vzrušení ani sklíčenost a setrvával v neustálém klidu a vyrovnanosti. Džanaka se stal osvobozeným za života, neboli džíva-muktou.

Džanaka vládl dále svému království, aniž by jeho Sebepoznání přicházelo či odcházelo podle toho, zda kolem něj převládá dobro či zlo. Neustále přebýval ve vědomí Absolutna a prožíval stav nekonání, třebaže druhým se jevil jako velmi činorodý. Jeho sklony a podmíněnosti zmizely, a tak třebaže se zdálo, že je zaměstnán činností, ve skutečnosti setrvával ve stavu podobném hlubokému spánku.

Nepřemýšlel o minulosti a neobával se budoucnosti. Žil v přítomném okamžiku se šťastným úsměvem na rtech.

Džanaka dosáhl všeho díky vlastnímu hledání a zkoumání. Člověk by měl o nalezení pravdy usilovat a dostat se až na samé hranice takového úsilí. Sebepoznání neboli poznání Pravdy nedosáhneme uchýlením se k učiteli, guruovi, studiem posvátných knih ani dobře odvedenou prací. Lze toho dosáhnout pouze důkladným pátráním a zkoumáním inspirovaným mudrci a světci. Jediným prostředkem je vnitřní světlo jedince, nic jiného. A je-li vnitřní světlo udržováno při životě, temnota netečnosti a nevědomosti ztrácí svoji moc.

VASIŠTHA pokračoval:

Jakkoli těžké trápení se dá překonat na člunu poznání, tedy pomocí vnitřního světla. Kdo takové poznání nemá, toho bude tížit i malá nesnáz. Kdo je tímto poznáním obdařen, ten i kdyby byl na světě sám, bez pomoci a bez znalosti posvátných textů, snadno se přes oceán utrpení přenese. Člověk poznání dosáhne svého i bez pomoci druhých, na rozdíl od toho, kdo poznání nemá. Proto se má člověk neustále snažit toto poznání neboli vnitřní světlo získat. Kdo chce vypěstovat ovoce, musí na své zahradě vytrvale a trpělivě pracovat. Poznání je kořínek, který pokud je dobře živen, poskytne kvalitní plody Sebepoznání.

Úsilí a energie, které lidé věnují světským záležitostem, by se měly nasměrovat k získání poznání. Člověk by měl nejprve odstranit otupělost mysli a nedostatek důvtipu, což je zdroj utrpení a semínko stromu projeveného světa. Cokoli je získáno v nebi, na onom světě či na zemi, je získáno v důsledku poznání tady a teď. Oceán projeveného světa lze překonat poznáním, nikoli dobročinností, svatými poutěmi či odříkáním. Kdo je nadán skvělými vlastnostmi, ten je získal též díky poznání. I králové získali své trůny poznáním. Poznání je cesta do nebe, cesta k nejvyššímu dobru, cesta k osvobození.

Právě pomocí poznání může mírumilovný učenec porazit silného soupeře. Poznání neboli vnitřní světlo je onen mýtický drahokam, který svého vlastníka obdaří vším, co si přeje. Kdo má poznání, snadno dosáhne druhého břehu oceánu projeveného světa. Kdo poznání nemá, ten se v tomto oceánu utopí. Je-li rozum a chápání člověka vedeno vnitřním světlem, dosáhne člověk druhého břehu. Jestliže vnitřní světlo schází, podlehne člověk nástrahám a překážkám.

Vady, touhy i všechno zlo se člověku poznání, jehož mysl není zastřená iluzí, vyhýbají. Skrze vnitřní světlo neboli poznání, je celý svět jasně viděn takový, jaký je. A k člověku, který má jasné vidění, nepřijde štěstí ani neštěstí. Tak jako vítr rozežene tmavé mraky zastiňující slunce na obloze, tak poznání, toto vnitřní světlo, zažene temnotu, jíž pocit ega zakrývá Já. Kdo chce vypěstovat obilí, musí nejprve obdělat pole, a kdo touží o ustálení se v nejvyšším stavu vědomí, měl by nejprve očistit svou mysl rozvíjením poznání, tedy rozžehnutím vnitřního světla.

V.13

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, pátrej po podstatě Já tak jako král Džanaka a bez potíží dojdeš tam, kde sídlí lidé poznání, kteří poznali, co má být poznáno. Znovu a znovu musí člověk zdolávat nepřátele, jimiž jsou smysly. Poté může Já skrze vlastní úsilí nalézt samo v Sobě spokojenost, a jakmile dojde takového naplnění, je utrpení u konce. Semínko iluze je zničeno, proud neštěstí ustává a představa zla je pryč. Rámo, buď jako král Džanaka a svým vnitřním světlem nahlédni Já. Staň se výjimečnou bytostí jako on.

Jestliže se člověk vytrvale věnuje hledání Já a chápe neustále se měnící povahu světa, pak v pravý čas dosáhne Sebepoznání stejně jako Džanaka. Nepomůže mu bůh ani rituály či jiná činnost, majetek ani příbuzní. Kdo se bojí iluze projeveného světa, tomu může přinést Sebepoznání právě vlastní úsilí a pátrání po Já. Nenásleduj učení těch, kteří žijí v omylu a jsou závislí na bohu, rituálech, zvycích a podobných praktikách. Oceán projeveného světa můžeš překonat jen tehdy, jestliže se ustálíš v nejvyšším poznání, poznáš Já skrze Já samo a své uvažování nenecháš ovlivnit a překroutit smyslovým vnímáním.

Vyprávěl jsem ti, jak král Džanaka dosáhl Sebepoznání skrze milost, díky níž jakoby na něho poznání spadlo z nebe. Kdo rozvíjí moudrost jako Džanaka, zakusí ve svém srdci vnitřní světlo a mylné představy iluzorního světa budou v tom okamžiku pryč. A zmizí-li pocit omezení „jsem to a to“, zrodí se Vědomí všeprostupujícího Absolutna. Proto se, Rámo, ve svém nitru oprosti od falešné představy jáství. Když zmizí pocit jáství neboli ega, zazáří v tvém srdci světlo Sebepoznání. Pocit ega je tou nejtemnější formou temnoty, a jakmile zmizí, světlo Poznání se rozzáří samo od sebe. Kdo chápe, že „neexistuje já ani nic jiného, neexistuje ani sama neexistence“, a má mysl klidnou, ten nebude ovládán touhou po zisku. Neexistuje jiné omezení, Rámo, než touha získat to, co považujeme za žádoucí, a strach z toho, co považujeme za nežádoucí. Nepodléhej touze získat to, co považuješ za žádoucí, a neměj za cíl zbavit se nežádoucího. Oprosti se od obojího a prodlévej v tom, co zbývá.

VASIŠTHA pokračoval:

Ten, v němž zmizela dvojí touha, touha něco získat i touha něčeho se zbavit, už po ničem netouží ani nic neodmítá. Dokud toto dvojí nutkání, získat a zbavit se, nebude odstraněno, nemůže mysl dojít do stavu dokonalého klidu. Mysl nebude zakoušet klid a rovnováhu, zůstanou-li v člověku pocity „to je skutečné“ či „to je neskutečné“. Jak by se mohla vyrovnanost, čistota a klid zrodit v mysli ovládané myšlenkami „to je dobré“ či „to je zlé“, „toho je dosaženo“ či „to je ztraceno“? Je-li tu jediné Brahman, jež je stále jedno i mnohé, jak lze o něčem říci, že je správné či špatné? Dokud je mysl ovládána myšlenkami žádoucího či nežádoucího, nemůže tu být klid ani rovnováha.

Nepřítomnost touhy, očekávání a strachu, neochvějná stálost, vyrovnanost, moudrost, nepřipoutanost, nekonání, laskavost, nepřítomnost překrucování, odvaha, vytrvalost, přátelskost, uvážlivost, spokojenost, jemnost a laskavá mluva, všechny tyto vlastnosti jsou pro člověka, jenž je osvobozen od pudu získávání a odmítání, zcela přirozené a zároveň neúmyslné a spontánní.

Tak jako je voda v řece zadržena přehradou, tak by měl člověk zadržovat svoji mysl a bránit ji ve směřování ke světu. Zatímco se navenek budeš věnovat nejrůznějším činnostem, vzdej se spojení s vnějšími objekty, obrať svou mysl dovnitř a uvědomuj si vše uvnitř sebe. Ostrým mečem poznání rozetni spletitou síť podmíněné mysli, která vytváří tužby, záměry, očekávání, přijímání i odmítání a je příčinou plynutí projeveného světa.

Znič mysl pomocí samotné mysli. Dosáhni stavu čistoty a hned teď se v něm ustáli. Znič mysl myslí a opusť i myšlenky, které mysl popírají. Tak nakonec zmizí celý projevený svět, iluze se již neobjeví, mysl ji už nebude vytvářet. Navenek zůstaň ve světě činný, ale přitom buď pevně zakotven v uvědomování si jeho neskutečnosti a zbav se jakýchkoli nadějí a očekávání. Setrvávej v klidu a rovnováze, dělej, co je v dané situaci třeba, a nehloubej nad tím, co tě nečekaně potkalo. Prožívej svůj život tady spontánně, bez záměrů a očekávání. Tak jako o Bohu lze říci, že všechny činy koná i nekoná, tak i ty žij bez záměru, dělej, co je třeba, ale nebuď konajícím.

VASIŠTHA pokračoval:

Jsi ten, kdo poznal vše, kdo poznal Já. Jsi nezrozená bytost, nejvyšší Pán. Nejsi nic jiného než Já, jež prostupuje vším. Kdo se zbavil představy, že existuje předmět vnímání lišící se od Já, nepodléhá omylům zrozeným z radosti či smutku. Jogínem se může zváti ten, kdo není ničím přitahován ani odpuzován, pro něhož má hrouda hlíny i hrouda zlata stejnou hodnotu a důležitost, a kdo se oprostil od sklonů a tendencí poutajících mysl k projevenému světu. Ať cokoli dělá či prožívá, dává nebo ničí, jeho vědomí je v radosti i bolesti osvobozené, setrvává tedy v klidu a rovnováze. Tím, že dělá, co je třeba, aniž by rozlišoval, co je žádoucí nebo nežádoucí, se činnosti účastní, ale není do ní zatažen, není konajícím.

Kdo se utvrdil v přesvědčení, že jediné, co existuje, je neomezené Vědomí, ten se osvobodil od myšlenek na potěšení, tudíž je klidný a umí se ovládat. Mysl je ve své podstatě netečná, neschopná vnímat. Schopnost uvažování má vypůjčenu od Vědomí a Vědomí zase skrze mysl získává možnost zakoušet. Prostřednictvím síly Vědomí (Čit šakti) přichází mysl do kontaktu s tím, co se zrodilo. Mysl existuje jakoby z milosti Vědomí a tím, jak vnímá tento vesmír, zakouší nejrůznější myšlenky. Vědomí je jejím světlem, neboť jinak by netečná mysl nemohla fungovat.

Znalci posvátných textů tvrdí, že mysl je domnělý pohyb energie ve Vědomí a myšlenky a představy jsou výrazem, vyjádřením mysli (podobným jako je syčení hada). Vědomí bez myšlenek a představ je věčné Brahman, Absolutno. Vědomí s představami a myšlenkami, to je Mysl. A malá část z ní jakoby se nacházela usazena v nitru jedince jakožto skutečnost. Ta představuje omezené vědomí, omezenou inteligenci. Omezené vědomí zapomene na svoji vědomou podstatu a pokračuje v existenci jako netečné, bez schopnosti vnímat. Poté se z něho stane schopnost myslet, neoddělitelně spjatá s přijímáním a odmítáním. Ve skutečnosti se tím vším stává samo neomezené Vědomí, ale dokud se neprobudí do své neomezené podstaty, nedojde Sebepoznání, nepozná samo Sebe. Proto by měla být mysl probuzena skrze hledání, založeném na studiu posvátných textů, kontrole smyslů a nezaujatosti. Takto probuzená Inteligence pak září jako absolutní Brahman. Není-li probuzena, pokračuje dál v prožívání tohoto omezeného světa.

VASIŠTHA pokračoval:

Není-li vnitřní Inteligence probuzena, mysl nic neví ani nechápe. A to, co se zdá, že je pochopeno myšlením, není skutečnost. Hodnota myšlení pochází z Vědomí, podobně jako vůně květiny pochází z esencí, které květina obsahuje. Díky takto propůjčené inteligenci je mysl schopna poznat jen nepatrnou část kosmického Vědomí a plně vykvete až tehdy, je-li osvícena světlem neomezeného Vědomí.

Ačkoli se mysl zdá mít schopnost uvažování, skutečného pochopení není schopna, podobně jako kamenná figurka tanečnice nemůže na požádání zatancovat. Může bitevní scéna namalovaná na plátně způsobit vřavu bojujících armád? Může se mrtvola zvednout a utéct? Může obraz Slunce vytesaný do skály zahnat tmu? A podobně, co může dělat netečná mysl? Tak jako se projeví přelud faty morgány jen při záři Slunce, tak se mysl jeví jako činná a schopná uvažování pouze díky vnitřnímu světlu Vědomí.

Nevědomí lidé mylně chápou pohyb životní síly jako mysl. Ve skutečnosti je to jen životní síla, prána. Avšak v případě člověka, jehož inteligence není ovlivňována a tříštěna myšlenkami, jde o záření nejvyššího Bytí, Já. Inteligence, která se ztotožňuje s pohybem životní síly a představuje si „to jsem já“ nebo „to je mé“, se nazývá džíva či duše jedince. Inteligence, mysl, džíva jsou názvy používané i mudrci, avšak z hlediska Absolutna nejsou skutečné. Ve skutečnosti není mysl, není inteligence, není vtělená bytost. Jediné, co po všechny časy existuje, je Já. Toto Já je světem, časem i vývojem. Protože je velice jemné, zdá se, jakoby tu nebylo, přestože je. Když je jeví jako odraz či projevení, a lze jej nahlédnout jakožto Pravdu. Toto Já je však za všemi popisy a Pravdu o něm lze zakoušet pouze přímou zkušeností Sebepoznání.

Podobně jako s příchodem světla zmizí temnota, tak ustanou myšlenky, jakmile zazáří vnitřní světlo Vědomí. Pokud se zase Vědomí ztotožní se subjektem, aby zakoušelo smyslové objekty, je Já zapomenuto a objeví se myšlenky týkající se výtvorů mysli.

VASIŠTHA pokračoval:

Myšlení, které vzniká v nejvyšším Bytí, se nazývá individuální vědomí neboli vědomí jedince. Je-li vědomí jedince osvobozeno od ztotožnění se s jedincem a od myšlení, je tu osvobození. Semínkem a příčinou projeveného světa není nic jiného, než že v neomezeném Vědomí vznikne myšlení, které vede k omezenému vědomí jedince. Vědomí se odchýlí od stavu naprostého klidu, je myšlením jakoby znečištěno, vzniká rozum a s ním i představa vesmíru.

Ó Rámo, ovládnout životní sílu znamená ovládnout i mysl. Tak jako zmizí stín, je-li odstraněn původce stínu, tak zmizí myšlenky, je-li ovládnuta životní síla. V důsledku činnosti životní síly si člověk pamatuje zážitky, které prožil. Říkáme tomu mysl, neboť skrze myšlení je činnost životní síly zakoušena. Životní sílu lze ovládnout následujícími způsoby: odpoutáním, ovládnutím dechu čili pranajámou, prozkoumáním příčin činnosti životní síly, ukončením utrpení pomocí rozvažování a přímým poznáním neboli přímým zakoušením nejvyšší Pravdy.

Pro mysl je možné si představit, že kámen má inteligenci. Ale samotná mysl inteligenci nemá. K životní síle, jež je netečná a nevědomá, patří činnost a pohyb. A k Já, které je čiré a navždy všudypřítomné, patří Inteligence neboli síla Vědomí. Mysl vytváří představu vztahu mezi životní silou a Vědomím, ale tato představa je falešná, a proto je falešné i z ní vycházející poznání. Říkáme tomu nevědomost, Mája či vesmírná hra, a ta vede ke vzniku silně omamné iluze projeveného světa.

Vztah mezi životní silou a Vědomím je smyšlený. Kdyby v myšlence takto nebyl, neexistovalo by žádné projevení světa! Životní síla se ve spojení s Vědomím stává vědomou a zakouší jako objekt svět. Ale to vše je stejně neskutečné, jako když si malé děcko přestaví strašidlo. Jedinou pravdou je pohyb v neomezeném Vědomí. Lze toto neomezené Vědomí ovlivnit něčím, co je omezené? Jinými slovy, může být to nejvyšší překonáno něčím, co je mu podřazené? Proto, Rámo, mysl neboli omezené vědomí neexistuje. Je-li toto jasně pochopeno, pak vše, co bylo mylně považováno za mysl, mizí. Zdánlivě to existovalo z důvodu špatného chápání, ale zmizí-li omyl, zmizí i mysl.

VASIŠTHA pokračoval:

Mysl je netečná a nevědomá, není ničím skutečným, proto je neživá! A přece jsou bytosti světa zabíjeny touto neživou věcí. Jak zvláštní a jak hloupé! Mysl nemá Já, nemá tělo, nemá základ ani formu. Přesto je touto myslí všechno na světě pozřeno. To je opravdu záhada. Kdo prohlašuje, že ho zničila jeho mysl, která ale nemá žádný skutečný základ, jakoby říkal, že si rozbil hlavu o lístek lotosu. Tvrdit, že člověku může ublížit mysl, jež je netečná, tupá a neschopná chápat, je jako tvrdit, že člověka může popálit žár Měsíce. Hrdina, který je schopen zničit každého nepřítele, jenž se mu postaví, je sám zničen myslí, která ani neexistuje.

Jaká je síla toho, co bylo vytvořeno myslí! Myslí, u níž po důkladném zkoumání zjistíme, že vlastně neexistuje.

Zdrojem všeho utrpení světa je nevědomost a hloupost. Celé stvoření vzniklo v důsledku hlouposti a nevědomosti. A přestože to víme, ku podivu shledáváme, že tato falešná a neskutečná mysl je živými bytostmi posilována a utužována.

Iluzi světa lze přirovnat k představě hrdiny, který se domnívá, že je spoután neviditelnými řetězy vycházejícími z očí jeho nepřítele a pronásledován neviditelnou armádou vytvořenou v protivníkově mysli. Svět stvořený myslí, která neexistuje, je zničen myslí jinou, stejně neskutečnou. Projevený svět není nic jiného než mysl. Kdo není schopen pochopit pravou podstatu mysli, není způsobilý k tomu, aby byl poučen o pravdě. Mysl takového člověka nemůže pochopit jemnou pravdu učení, které je tu předkládáno. Zdá se totiž, že je s iluzorním projeveným světem spokojená. Taková mysl je plná strachu. Bojí se melodických zvuků víny (vína je indický hudební nástroj – pozn. L.V.) a bojí se i spících příbuzných. Leká se hlasitého křiku a hned prchá. Nevědomý člověk je zcela ovládán svou vlastní pomýlenou myslí.

Člověk je spalován ohněm své mysli, jež je nebezpečná jako prudký jed, ačkoli je do ní namíchána i trocha štěstí. Nechal se hloupě zmást svou myslí, takže nechápe pravdu! Jaká je to záhada!

- ↑ -

V.14

VASIŠTHA pokračoval:

Mé učení není pro ty, jejichž rozum byl utišen vírou ve skutečnost tohoto iluzorního světa a s tím spojenou neustávající touhou po světských potěšeních. Který hlupák by se snažil ukázat nádherně vybarvený les člověku, který se odmítá podívat? Kdo by se snažil člověka, který nemá čich, naučit rozpoznávat vůně parfému? Kdo by učil opilce jemnostem metafyziky? Kdo by šel zjišťovat obecní záležitosti mezi mrtvoly do krematoria, a kdyby se takový hlupák našel, kdo by mu to vymlouval? A stejně tak, kdo může předávat učení nevědomému člověku, pro něhož je obtížné ovládnout tupou a chápání neschopnou mysl?

Mysl ve skutečnosti neexistuje, proto tě můžu uklidnit, že byla ovládnuta po celou dobu. Kdo není schopen překonat neexistující mysl, ten trpí následkem jedu, který nepožil. Moudrý člověk neustále vidí Já. Ví, že každá změna pochází z pohybu životní síly a že smysly vykonávají sobě vlastní funkce. Čemu tedy říkat mysl? Pohyb patří k životní síle, vědomí všeho náleží Já a každý ze smyslů má svou schopnost. Co je to Jedno, co je váže dohromady? Všechno jsou to aspekty jediného všemohoucího Vědomí. Rozdílnost je jen slovo, které nemá žádný základ. Jak vůbec v tobě vznikla představa rozdílnosti?

Co jiného je džíva, duše jedince, než pouhé slovo, které mate rozum lidí? I omezené vědomí čili vědomí jedince je pouhý výmysl! Vidím osudy nevědomých lidí, kteří trpí, protože mysl, jejíž existenci si vymysleli, zakrývá Jedinou pravdu, a jsem naplněn soucitem.

V tomto světě se hlupák rodí, jen aby trpěl a zemřel. Každý den na světě zahynou milióny zvířat, každý den jsou větrem zabity milióny a milióny komárů a jiného hmyzu. Každý den se velké ryby v moři živí rybami malými. Pro koho máme truchlit? Silnější zvíře zabije a sežere to slabší. Od nejmenšího mravence až po největší božstva podléhá vše zrození a smrti. Každým okamžikem nespočet bytostí umírá a nespočet jiných se zase rodí zcela bez ohledu na to, zda se to lidem líbí nebo ne, zda se radují nebo truchlí. Proto je moudřejší nad tím, co je nevyhnutelné, netruchlit ani nejásat!

VASIŠTHA pokračoval:

Kdo chce lidi s pokrouceným myšlením zbavit smutku a utrpení, ten jakoby chtěl celou oblohu zakrýt malým deštníkem. Nelze poučit toho, kdo jedná jako zvíře, neboť ten je jako zvíře tažen na provaze své vlastní mysli. I kámen by zaplakal při pohledu na nevědomého člověka topícího se v bažině vlastní mysli, jehož činy jsou předzvěstí jeho záhuby. Proto se moudrý člověk nesnaží učit ty, kteří neovládli svou mysl a jsou proto nešťastní a ubozí. Na druhou stranu se bude mudrc snažit zbavit utrpení toho, kdo má svou mysl pod kontrolou a je tudíž zralý k tomu, aby pátral po Já.

Mysl neexistuje, Rámo, proto si její existenci není nutno namlouvat. Jakmile si její existenci představíš, strašidlo oné představy tě zničí. Dokud zapomínáš na své Já, do té doby neskutečná mysl existuje. Již jsi pochopil, že neustálým ujišťováním o své existenci se mysl posiluje, proto takového myšlení zanechej.

Když se v tvém vědomí objeví rozdělení na subjekt a objekt, vědomí se stává podmíněným a omezeným. A to je omezení. Když se takového rozdělení vzdáš, zůstaneš bez omezené a podmíněné mysli. A to znamená osvobození. Spojování se světem vede k omezení, zanechání toho je cestou k osvobození. Když to víš, dělej, co je libo. „Nejsem já a není tamto“, u toho setrvej pevný a nepohnutý jako neomezený prostor. Vzdej se nečistých myšlenek, které vytvářejí dualitu „já a svět“. Mezi subjektem já jako pozorovatelem, a světem jako tím, co je pozorováno, jsi samotné pozorování. Setrvávej v tomto pochopení. Mezi tím, kdo zakouší, a zakoušeným prožitkem jsi samo zakoušení. Když to víš, setrvej v Sebepoznání.

Jakmile se vzdáš Já a začneš se považovat za objekt, staneš se myslí čili subjektem, a tím i subjektem utrpení. Myšlení, jež se liší od poznání Já, ustaví mysl. A to je základ všeho utrpení. Jakmile je tu pochopení, že „všechno je Já“, není tu mysl, není tu subjekt ani objekt, není tu myšlení. Jakmile si pomyslíš „jsem džíva“, vzniká mysl a s ní i utrpení. Když víš, že „jsem Já a neexistuje džíva ani nic jiného“, mysl zmizí a je tu nejvyšší blaženost. Ve světle poznání, že „celý svět není nic jiného než Já“, mysl přestává existovat. Strach existuje pouze do té doby, dokud se v těle ukrývá had mysli. Jakmile je praktikováním jógy had odstraněn, kde by se vzal důvod ke strachu?

- ↑ -

V.15

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile Já zapomene samo sebe a začne poznávat viděné či jinak zakoušené objekty, ztratí svoji čistotu a dojde ke vzniku omamujících tužeb, které umocní iluzi. S ohněm kosmického zániku si bohové jako Šiva jsou schopni poradit, ale spalující oheň tužeb nevydrží nikdo. Všechna neštěstí a utrpení světa jsou plody chtění a toužení. Oheň touhy, ač neviděn, je schopen zničit tělo s masem, kostmi i krví. V jednu chvíli se zdá, že touha ustupuje, ale v následujícím okamžiku se vrátí s o to větší silou. Člověk postižený touhou je hodný politování, je slabý, bez energie, zmatený a ubohý.

Jakmile toužení zmizí, životní síla člověka je očištěna a do jeho nitra vstupují božské vlastnosti a ctnosti. Řeka toužení proudí jen v nitru nerozumného člověka. Tak jako zvíře, které touží po jídle, snadno padne do pasti, tak člověk, následující bez rozmyslu svá chtění, upadá do pekla. Těžká slepota objevující se ve stáří není nic v porovnání s oslepující iluzí, kterou touha v okamžení zaseje do nitra člověka.

Toužení učiní člověka malým a shrbeným. I Pán Višnu se stal trpaslíkem, jakmile se rozhodl žebrat. Tohoto toužení, jež je zdrojem veškerého utrpení a ničí životy bytostí, je třeba se s rozhodností zříci.

Přesto v důsledku touhy ozařuje Slunce Zemi, vane vítr, tyčí se hory a Země nese živé bytosti. Všechny tři světy existují jen kvůli touze. Všechny bytosti ve třech světech jsou spoutány provazem touhy. I nejsilnější provaz na světě je možné přetrhnout, ale osvobodit se z pout tužeb je velmi obtížné.

Proto, Rámo, zanechej toužení tím, že se vzdáš myšlení a vytváření představ, bez kterých mysl nemůže existovat. Nejprve nedovol vzniknout představám „já“, „ty“ a „toto“, neboť právě kvůli nim vznikají všechny naděje a očekávání. Budeš-li schopen zbavit se vytváření těchto představ, budeš považován za člověka poznání. Toužení znamená totéž jako pocit ega. A pocit jáství je příčinou všech špatných činů. Odřízni kořeny pocitu jáství mečem poznání ne-já. Osvoboď se od strachu.

- ↑ -

V.16

RÁMA řekl:

Pane, říkáš mi, abych odstranil pocit jáství a z něho vyvěrající toužení. Pokud se ale zbavím pocitu ega, pak se zbavím i těla a všeho, co je na pocitu ega založeno. Tělo a životní síla na pocitu ega závisí. Jakmile usekneme kořen, strom, tedy tělo, zemře. Jak se mohu zbavit pocitu já a zůstat naživu?

VASIŠTHA odpověděl:

Rámo! Zbavit se všech představ a podmíněností lze dvojím způsobem. Jeden je založen na poznání a přímém pochopení, druhý na rozjímání. Podrobně ti to popíšu.

Člověk by si měl být vědom pomýlených představ, podle nichž uvažuje takto: „Patřím k objektům tohoto světa a můj život na nich závisí. Nemohu bez nich žít a ony nemohou žít beze mne.“ Po důkladném přezkoumání přemýšlí jinak: „Nepatřím k těmto objektům a ony nepatří ke mně.“ Když se takto pomocí hlubokého rozjímání vzdal pocitu ega, může se zabývat činnostmi, které k němu spontánně přicházejí, ale dělá to s klidným srdcem a tichou myslí. Takové oproštění se od pocitu ega a podmíněností je známo jako stav ne-já dosažený rozjímáním.

Je-li tu poznání a přímá zkušenost neduální pravdy, člověk se vzdá pocitu ega i podmíněností a nezakouší už pocit „to je moje“ ani ve vztahu k tělu. Tomu se říká přímé zakoušení stavu ne-já.

Kdo se oprostil od pocitu ega skrze rozjímání, je osvobozený během žití. Kdo vykořenil pocit jáství pomocí přímé zkušenosti, setrvává svobodný v rovnováze. Džanaka a jemu podobní následují cestu rozjímání. Jiní, s přímou zkušeností stavu ne-já, jsou sjednoceni s Brahman a povznesli se nad vědomí těla. Jedni i druzí jsou nicméně osvobozeni a jedno s Brahman.

Za osvobozeného mudrce je považován ten, kdo není ovlivňován žádoucím či nežádoucím a kdo v tomto světě žije a pracuje, ačkoli je od světa vnitřně odpoután a jedná, jakoby setrvával v hlubokém spánku.

Když Vasištha domluvil, byl další den u konce a shromáždění se rozešlo.

- ↑ -

V.17

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, ti, co se dostali za vědomí těla, jsou mimo všechna slova a popisy. Proto ti popíšu povahu těch, kteří jsou osvobozeni během žití.

Takové přání, které vzniká v běhu přirozeného fungování a je prosto jakéhokoli chtění, je přání osvobozeného mudrce. Touha svázaná s chtěním a toužením po vnějších objektech naopak vede k omezení. Jakmile v nitru jedince ustanou všechny představy založené na pocitu ega, je jeho pozornost sama přirozeně nasměrována, taková je podstata osvobozeného mudrce. Toužení svázané s vnějšími objekty vede k omezení. Přání, jež není svázáno s objekty a je prosté chtění, znamená osvobození. Přání, které existuje, ještě než je navázáno spojení s vnějšími objekty, existuje teď a navždy. Je přirozené, tudíž osvobozené od nečistot a prosté utrpení. Takové přání moudří lidé označují jako přání osvobozené od omezení.

Když se v jedinci objeví chtění „to chci mít“, vzniká nečistota a toho by se měl moudrý člověk v každém případě vyvarovat. Oprosti se od tužeb, které vedou k omezení, ale oprosti se i od touhy po osvobození. Zůstaň nepohnutý jako klidné moře. Když víš, že stáří a smrt se nijak nedotýká skutečného Já, nenech se takovými myšlenkami zneklidňovat. Jakmile pochopíš, že veškerý svět je neskutečný, ztratí chtění svůj smysl.

V člověku se objevuje jeden ze čtyř následujících typů pocitů. První je, že „jsem tělo zrozené ze svých rodičů“, druhý je „jsem jakýsi jemný a nepatrný princip, odlišný od těla“, třetí je „jsem věčný princip, jenž je základem všech navzájem různých a dočasných objektů světa“ a čtvrtý je „já i svět jsme jako prostor, čiré prázdno.“ První představa vede k omezení, ty další spějí ke svobodě. Touhy spojené s první představou způsobují omezení. Touhy doprovázející ostatní tři k omezení nevedou.

Jakmile je tu pochopení, že „jsem Já všech věcí, Já veškerenstva“, pak člověk neupadá do omylů a trápení. Toto Já je popisováno různě, jako prázdno, podstata, Mája, Brahman, Vědomí, Šiva, Puruša atd. Jenom To je skutečné a nic jiného neexistuje. Najdi své útočiště v pochopení nedvojnosti čili neduality, neboť pravda není duální. Dění však dualitu vyžaduje, proto se činnost odehrává ve zdánlivé dualitě. Nechť se tvá podstata podílí na dualitě i nedualitě. Skutečnost není ani dvojností (neboť každé dělení je vytvořeno myslí), ani jednotou (neboť představa jednoty vznikla jen jako protiklad k dvojnosti). Když všechny pojmy a představy zmizí, přijde pochopení, že jedinou skutečností je neomezené Vědomí.

- ↑ -

V.18

VASIŠTHA pokračoval:

Osvícený mudrc, který je vůči událostem minulosti, přítomnosti i budoucnosti nezaujatý, pohlíží na svět s pobavením. Dělá to, co má dělat, odmítá všechny záměry, úmysly a ovlivnění, a je trvale ustálený ve šťastném středu mezi protiklady, mezi opačnými úhly pohledu. Spočívá ve stavu naplnění, proto ho žádné události světa nemohou rozrušit ani rozradostnit. Vůči všem nepřátelům zaujímá neutrální postoj. Přestože je obdařen soucítěním a ohleduplností, světem jevů zůstává nedotčen. Je-li dotázán, odpovídá jednoduše a přiměřeně, není-li tázán, nemluví. Nic nevyhledává a nic neodmítá, a tak mu svět nezpůsobuje utrpení. Říká to, co je dobré pro všechny, a je-li tázán, přesvědčivě svůj názor vysvětlí. Ví, co je vhodné a co ne. Uvědomuje si názory druhých lidí. Ustálil se v nejvyšším stavu a setrvává v klidu a míru svého srdce. Na svět jevů pohlíží s pobavením. Takový je stav mudrce, jenž dosáhl osvobození a dál žije v tomto světě.

Nelze obhajovat filosofii hlupáků, kteří nemají pod kontrolou vlastní mysl a utápějí se v moři smyslového potěšení. Zajímají je jen sexuální radovánky a hmotné statky. Nelze ani obhajovat cestu obřadů a rituálů, poskytující nejrůznější odměny ve formě bolesti či radosti.

Ó Rámo, žij v tomto světě jako nezaujatý pozorovatel, který pevně odmítá jakákoli omezení. Vnitřně se oprosti od všech tužeb a nadějí, ale navenek dělej, co je třeba. Vše důkladně prozkoumej a usiluj pouze o to, co není omezené a dočasné. Žij v tomto světě a neustále rozjímej o tom, co je neomezené. Aniž bys ve svém srdci choval naděje a přání, žij tak, jako bys jich měl spousty. Se srdcem tichým a klidným jednej navenek jako kdokoli jiný. Vnitřně se zbav všech představ o tom, že jsi konající, ale navenek se činnostem nevyhýbej. Tak žij ve světě, osvobozen od nejmenších známek pocitu ega.

Ve skutečnosti neexistuje omezení, a proto ani osvobození. Projevený svět je ve své podstatě neskutečný, je jako trik kouzelníka. Všudypřítomné neomezené Já nelze omezit, nelze spoutat. Jak by tedy mohlo být osvobozeno? Veškeré zmatení pochází z nevědomosti. Jakmile je tu pochopení Pravdy, zmatení zmizí, stejně jako zmizí iluze hada, když poznáme, že se nejedná o hada, ale o kus provazu.

VASIŠTHA pokračoval:

Jsi moudrý muž, Rámo. Ustáli se ve stavu bez ega a zůstaň neposkvrněný jako prostor. Jestliže jáství neboli ego neexistuje, jak potom může vzniknout představa, že někdo je můj příbuzný? Taková představa a s tím i představa radosti a bolesti či dobra a zla se Já netýkají. Osvoboď se od strachů a iluzí způsobených projevením světa. Pro toho, kdo je Nezrozený, neexistují příbuzní ani jimi způsobená utrpení.

Když pochopíš, že někým už jsi někdy byl, někým jsi nyní a někým budeš později, a když pochopíš, že totéž platí i pro všechny tvé příbuzné, budeš osvobozen od iluze. Pokud to cítíš tak, že jsi byl dříve, jsi nyní, ale nebudeš v budoucnu, ani pak není třeba truchlit, neboť to znamená konec projevení světa. Je hloupé se zde na světě trápit, lepší je být trvale spokojený a věnovat se tomu, co je třeba. Rámo, nepropadej smutku a neoddávej se nadšení, ale setrvávej ve stavu vyrovnanosti. Jsi věčné a neomezené světlo, čiré a jemné.

Projevený svět existuje, aby byl později zničen a pak znovu obnoven. Ale tak je to pro nevědomé, nikoli pro osvícené bytosti. Projevený svět je ze své podstaty plný utrpení a nevědomost to ještě umocňuje a podporuje. Ale ty jsi naštěstí moudrý, Rámo. Iluzorní projevení není nic jiného než iluze, sen není nic jiného než sen! Vše, co existuje, je síla Všemohoucího. Projevení je pouze projevení.

Kdo je nyní příbuzný koho? Kdo je koho nepřítelem? Podle přání Pána všech bytostí jsou všichni všech po všechny časy! Řeka příbuzenství neustále plyne. Co je nahoře, směřuje dolů, a co je dole, stoupá nahoru, jako když se kolo otáčí stále dokola. Ti, kdo jsou v nebi, jdou později do pekla a naopak. Bytosti přecházejí z jedné formy do druhé, z jedné části vesmíru do druhé. Odvážný se stane zbabělým a naopak. Nic v celém vesmíru není neměnné, Rámo. Kdo byl příbuzný, je za okamžik pryč. Přítel, nepřítel, příbuzný a cizinec, já i ty – to všechno jsou slova bez odpovídající podstaty. Obyčejnému člověku vyvstávají na mysl myšlenky jako „to je můj přítel“ nebo „to není můj příbuzný“. Šlechetný člověk taková rozlišení nedělá. Ó Rámo, všechny bytosti jsou tví příbuzní, neboť v tomto vesmíru nepříbuznost neexistuje. Moudrý člověk ví, že „neexistuje místo, kde by nebyl“ a „neexistuje nic, co by nebylo jeho“, a tak překonává všechna omezení.

- ↑ -