Jóga Vasištha

KNIHA ČTVRTÁ: O EXISTENCI

Příběh Šukry

Před dávnými časy prováděl mudrc Bhrigu na vrcholku hory pokání. Jeho syn Šukra byl v té době mladík, a zatímco otec seděl nehnutě v meditaci, Šukra obstarával jeho potřeby. Jednoho dne spatřil Šukra na obloze překrásnou nymfu. Touha po ní rozrušila jeho mysl a pohled na krásného Šukru rozrušil zase mysl nymfy.

Přemožen touhou, Šukra zavřel oči a v myšlenkách ji následoval až do nebe. Zde viděl zářící nebeské bytosti, bohy i s jejich družinami, nebeské slony a koně. Spatřil samotného Stvořitele Brahmu i další božstva vládnoucí tomuto vesmíru. Viděl siddhy, dokonalé bytosti, slyšel nebeskou hudbu a navštívil nebeské zahrady. Nakonec spatřil i krále nebes, Indru. Ten seděl ve vší majestátnosti obklopen neskonale krásnými nymfami, které ho obsluhovaly. Poté, co Šukra Indru pozdravil, vstal Indra z trůnu, pozdravil mladého Šukru a žádal ho, aby zůstal v nebi co nejdéle, s čímž Šukra souhlasil.

- ↑ -

IV.7, 8, 9

VASIŠTHA pokračoval:

Šukra zcela zapomněl svoji předchozí totožnost. Jednou, když už nějaký čas strávil v družině Indry, objevil při svých potulkách po nebi místo, kde přebývala nymfa, již byl zahlédl ze země. Jak na sebe oba pohlédli, přemohla je vzájemná touha. A splněná přání k nebi patří.

Šukra se již nemohl dočkat, až noc zahalí tmou zahradu, v níž se měl s nymfou setkat. Když přišla noc, vešli Šukra s nymfou do jednoho z domů zahrady a zde nymfa řekla: „Spaluje mě touha po tobě. Jen hlupák se lásce vysmívá, nikoli moudrý muž. Ani vláda nad třemi světy se nevyrovná radosti z blízkosti milovaného člověka. Proto, prosím, poskytni mi úkryt ve svém srdci.“ A s tím mu padla do náruče.

Šukra s nymfou dlouhou dobu společně putovali po nebi. Prožili tak celých osm vesmírných cyklů.

Když tento čas uběhl, jakoby byly zásluhy Šukry vyčerpány, spadli on i nymfa z nebe společně na zem. Jakmile se jejich jemnohmotná těla dotkla země, staly se z nich kapky rosy, které vstřebala zrnka obilí, jež snědl svatý bráhman, od něhož jeho žena získala semeno. Šukra se stal jejich synem a zde i vyrůstal. Nymfa se stala srnkou a Šukra skrze ni počal syna, k němuž velice přilnul. Starosti se synem i obavy o něj způsobily, že Šukra brzy zestárl a zemřel v tužbě po potěšeních.

Následkem toho se v dalším zrození stal králem a umřel s touhou po životě v odříkání a svatosti. V následném zrození se tedy stal světcem.

A po všech těch zrozeních a všech možných hrátkách osudu, které přetrpěl, stanul na břehu řeky a oddal se intenzivnímu odříkání.

Takto rozjímal Šukra po dlouhý čas během toho, co seděl před svým otcem. Jeho tělo bylo na kost vyzáblé a neklidná mysl vytvářela jednu životní scénu za druhou, zrození a smrt, výstup na nebe a sestup na zem, pokojný život poustevníka atd. Byl do toho tak ponořen, že vše považoval za pravdu. Z těla mu zbyla kost a kůže, jak byl vystaven všemožné nepřízni počasí. Pohled na něj budil hrůzu. Přesto divoká zvěř tělo dosud nesežrala, neboť Šukra seděl přímo před mudrcem Bhrigu, pohrouženým v hluboké meditaci, a ten byl stejně jako Šukra díky jógické praxi obdařen velkou psychickou silou.

- ↑ -

IV.10

VASIŠTHA pokračoval:

Po sto nebeských let se mudrc Bhrigu oddával kontemplaci a nato se zvedl ze svého místa. Před sebou nespatřil svého syna Šukru, ale jen vysušené tělo, které vypadalo odporně. Stalo se příbytkem červů, kteří se v očních důlcích rychle množili. Jak byl Bhrigu zcela pohlcen tím, co vidí, neuvědomil si přirozený běh událostí a pln hněvu se rozhodl zaklít Čas za to, že způsobil předčasnou smrt jeho syna.

V tom okamžiku Čas, představující Smrt, přistoupil k mudrci v hmotném těle. V jedné ruce držel meč, ve druhé oprátku a oděn byl v neproniknutelném brnění. Měl šest rukou a šest tváří a obklopovala ho družina jeho sloužících a poslů. Plál plameny zániku, jež vycházely z jeho těla a ze zbraní, které držel v rukou. Svým chladným a neochvějným hlasem promluvil Čas k mudrci.

ČAS řekl:

Ó mudrci, jak je možné, že moudrý člověk jako ty předvádí tak nedůstojné chování? Mudrc neztrácí klid, ani když je napaden, ale ty jsi pozbyl rovnováhy, třebaže se tě nikdo ani nedotkl! Jsi úctyhodný člověk a já jsem ten, kdo dodržuje slušné způsoby chování. Proto ti bez jakýchkoli postranních úmyslů vzdávám poctu.

Nepromarni své zásluhy marným předváděním své schopnosti zaklínat. Pamatuj, že mě se nedotknou ani ohně kosmického zániku. Jak dětinské je od tebe, když doufáš, že mě můžeš zničit kletbou!

Jsem Čas. To já jsem zničil bezpočet bytostí, ba dokonce i bohů, kteří vládli tomuto vesmíru. Svatý muži, já jsem ten, kdo se živí, a ty jsi mou potravou. Tak je to přirozeně určeno. Tento vztah se neřídí tím, co chceme nebo nechceme. Oheň ze své přirozenosti směřuje vzhůru a voda zase přirozeně teče dolů. Jídlo si hledá strávníka a stvořené objekty hledají svůj konec. Je to tak, jak určil Nejvyšší: ve všech věcech přebývá samotné Já. Při jasném zření neexistuje ani ten, kdo koná, ani ten, kdo zakouší. Nepročištěnému zraku, který vnímá rozdělení, se zdá, že takové rozdělení skutečně existuje.

Jsi znalec Pravdy a víš, že tu není ani konání, ani nekonání. Bytosti přijdou a odejdou jako květy na stromech a o příčinách toho se můžeme jen dohadovat. Všechno je podřízeno času a lze to chápat jako skutečné i neskutečné. Neboť je-li hladina jezera zčeřena, zdá se zčeřený i obraz Měsíce. Lze to chápat obojím způsobem, jako pravdivé i jako falešné.

ČAS pokračoval:

Nedávej průchod hněvu, mudrci. To je jistá cesta do neštěstí. Neboť co bude, bude, pochop to. Nenecháváme se ovládat samolibostí či arogancí a následujeme bezprostřední naplňování svých běžných rolí, taková je přirozenost moudrých. Co má být uděláno, nechť je uděláno moudrými, kteří jsou podobně jako ve stavu hlubokého spánku zcela bez egoismu a sobectví. Nedopusť, aby tomu tak nebylo.

Kde je tvá moudrost, velikost a mravní odvaha? Ó mudrci, proč když znáš cestu k blaženosti, jednáš jako hlupák? Přece víš, že zralé ovoce padá ze stromu na zem. Místo toho, aby sis to uvědomil, mě chceš proklít?

Jistě víš, že každý má dvě těla. Jedno fyzické a jedno mentální. Fyzické tělo nemá schopnost vnímat a spěje ke svému zániku. Mysl je omezená, ale spořádaná. V tobě je však mysl rozrušená! Mysl nutí tělo tancovat, jak ona píská. Způsobuje na těle postupné změny, jako když si dítě hraje s blátem. Mentální čin je vskutku činem. Myšlenky způsobují omezení a čirý stav mysli je osvobozením. Právě mysl vytváří tělo i se všemi jeho končetinami. Mysl samotná jsou jak bytosti vnímání schopné, tak bytosti vnímání neschopné. Neomezená rozmanitost věcí není nic jiného než mysl. Mysl ve své rozlišovací funkci se nazývá rozum a ve funkci ztotožňovací je to ego neboli pocit jáství. Fyzické tělo je jen hmota, a přece jej mysl považuje za sebe sama. Obrátí-li se však mysl k pravdě, odloží své ztotožňování se s tělem a dosáhne Nejvyššího.

Ó mudrci, zatímco ses oddal rozjímání, odešel tvůj syn ve svých představách daleko odsud. Zanechal zde tělo, jež bylo „synem mudrce Bhrigu“, a vystoupil na nebe. Tam si užíval radostí s nebeskými nymfami, a když byly po čase jeho zásluhy vyčerpány, spadl jako zralý plod společně s nymfou zpátky na zem. Své éterické tělo musel nechat v nebi a na zem spadl, aby se tu zrodil ve fyzickém těle. Zde na zemi vystřídal mnoho zrození, byl synem brahmína, králem, rybářem, labutí, znovu králem, jogínem ovládajícím psychické síly, polobohem, synem mudrce, opět králem a opět synem mudrce, v důsledku špatných činů pak lovcem, opět králem, pak se rodil jako červi a rostliny, byl oslem, bambusem, srncem, hadem, ptákem, pak opět polobohem, a nyní se zrodil jako syn brahmína Vasudévy. Zná dobře svaté texty a právě teď vykonává pokání na břehu svaté řeky Samangy.

- ↑ -

IV.11

VASIŠTHA pokračoval:

Na popud Času neboli boha Jamy použil mudrc Bhrigu vnitřní zrak, aby zjistil, jak žije jeho syn. V mysli okamžitě spatřil celou posloupnost synových zrození. Omráčen tím, co vidí, vrátil se opět do těla a jeho připoutanost k synovi v tu ránu zmizela.

BHRIGU řekl:

Pane, jsi opravdový znalec minulosti, přítomnosti i budoucnosti, zatímco já chápu jen velmi málo. Projevený svět, který ač neskutečný, se jako skutečný jeví, zmate i velké muže poznání. Všechno se nachází v tobě a jen ty znáš pravdu o přeludu vytvořeném představivostí mysli.

Můj syn není mrtev, a přesto jsem byl rozrušen, když jsem ho za mrtvého považoval. Myslel jsem, že mi byl odebrán dříve, než nastal jeho čas. Pane, třebaže chápeme běh pozemských událostí, přikláníme se k radosti či smutku podle toho, co považujeme za štěstí či neštěstí.

Zlost dohání člověka na tomto světě k tomu, aby udělal to, co by dělat neměl, ale klid a vyrovnanost dovoluje člověku udělat to, co se má vykonat. Dokud trvá iluze projeveného světa, je tu i důvod rozlišovat mezi vhodným a nevhodným jednáním. A je nevhodné nechat se rozrušit tím, co je tvou přirozenou úlohou, tedy úlohou Času, a co má za následek zdánlivou smrt zrozených bytostí.

Díky tvé milosti jsem opět viděl syna a pochopil jsem, že tělo je jen mysl a že právě mysl vytváří vidinu projeveného světa.

ČAS pravil:

Velmi dobře jsi to řekl, mudrci. Tělo opravdu znamená mysl, neboť stejně jako hrnčíř dělá hrnce, tak mysl vytváří tělo pouhými myšlenkami. Vytváří nová těla nebo zase ničí to, co existuje, a to vše skrze svá přání. Je zřejmé, že mysl má schopnost vytvářet iluzi a klam a že v ní existují myšlenky snové a iracionální, jejichž výsledkem je přelud. Tak si mysl vytváří tělo, ale nevědomý člověk se vnějším zrakem dívá na fyzické tělo jako od mysli odlišné a na ní nezávislé.

Tři světy (bdělý stav, snění a hluboký spánek) nejsou nic jiného než projev schopností mysli a ten lze chápat jako skutečný i neskutečný zároveň. Je-li mysl formována vnímáním různosti, pak vidí různost.

ČAS pokračoval:

Mysl je zapletena v projeveném světě skrze bezpočet představ jako „jsem slabý“, „jsem nešťastný“, „jsem hlupák“. Jakmile přijde pochopení, že to vše jsou jen falešné výtvory mysli a že jsem, jaký jsem, pak do vědomí člověka vstoupí klid a mír.

Mysl je jako nedozírný oceán, jenž v sobě ukrývá nekonečnou rozmanitost všech možných bytostí a na jehož povrchu vznikají a zas zanikají vlny různých velikostí. Malá vlna se domnívá, že je malá, a velká vlna má za to, že je velká. Vlna, jež byla větrem rozehnána, se domnívá, že zanikla. Jedna si o sobě myslí, že je chladná, jiná, že je teplá. Všechny vlny však nejsou nic jiného než voda oceánu. Když řekneme, že žádné vlny nejsou a existuje jen oceán, je to pravda. Pravdou je však i to, že vlny v oceánu jsou!

Stejně tak existuje pouze nejvyšší Brahman. Protože je všemohoucí, stává se rozmanitost vesmíru přirozeným projevem jeho neomezených vlastností. Rozmanitost nemá skutečnou existenci kromě toho, že existuje v představivosti jedince. „Toto vše je absolutní Brahman“, ustáli se pevně v této pravdě. Oprosti se od jiných představ. Stejně jako vlny nelze oddělit od oceánu, nelze oddělit věci od Brahman. Stejně jako je v semínku v možnosti ukryt celý strom, existuje celý vesmír navždy v Brahman. Tak jako různobarevnou duhu vytváří sluneční svit, je veškerá rozmanitost viděna v Jediném. Tak jako netečnou pavučinu vytvořil živý pavouk, vyvěrá netečný projevený svět z neomezeného Vědomí.

Podobně jako bourec tká svůj hedvábný kokon a sám sebe tak spoutává a omezuje, představuje si neomezené Vědomí tento vesmír a je v něm zachyceno. Jako se snadno osvobodí slon, je-li přivázán jen k dřevěnému kolíku, tak se ze svého omezení snadno osvobodí Já. Neboť Já je tím, za co se samo považuje. Ve skutečnosti pro Nejvyššího neexistuje ani omezení, ani osvobození. Nechápu, jak představy omezení a osvobození vůbec mohly vzniknout! Omezení ani osvobození neexistuje, spatřit lze jen neomezené Bytí. A přece je to věčné zahaleno závojem dočasného, což je hotový div, či úžasná iluze.

Jakmile se v neomezeném Vědomí projevila mysl, vznikly představy rozmanitosti. Tyto představy existují v neomezeném Vědomí. Následkem toho začalo ve vesmíru existovat nesčetně božstev a bytostí různých druhů. Některé žijí dlouho, jiné krátce, některé jsou velké, jiné malé, některé jsou šťastné, jiné nešťastné. Všechny tyto živé entity nejsou ničím jiným než představami v neomezeném Vědomí. Některé se považují za nevědomé a omezené, jiné jsou od nevědomosti oproštěny, a tak osvobozeny.

- ↑ -

IV.12, 13

ČAS pokračoval:

Ó mudrci, bohy, démony a lidské bytosti nelze od tohoto kosmického oceánu Vědomí, jemuž se říká Brahman, oddělovat. Taková je pravda a ostatní tvrzení jsou nepravdivá. Bozi, démoni i lidé zakoušejí mylnou představu „nejsem Absolutno“, a tak na sebe nabalují nečistotu a pocit úpadku. Přestože navěky přebývají v oceánu Vědomí, vidí se od Brahman odděleni a žijí tak v omylu. Přestože jsou navždy ryzí a čistí, nanášejí na sebe nečistotu a ta je pak semínkem všech jejich činů i příslušných následků, štěstí nebo neštěstí, nevědomosti či osvícení.

Některé z těchto bytostí jsou ryzí jako Šiva a Višnu, jiné mírně poskvrněné jako bozi a lidé, některé v silné iluzi jako stromy a keře, jiné oslepeny nevědomostí jako ubozí červi. Některé bytosti se poznání vzdalují, jiné dosahují stav osvícení a osvobození jako Brahma, Višnu a Šiva.

Ačkoli se jedinec točí v kruhu nevědomosti a iluze, jakmile dojde poznání o nejvyšší Pravdě, je okamžitě spasen.

Svaté knihy nejsou pro ty, jež jsou jako stromy pevně zakořeněny v iluzi, ale ani pro ty, kteří se své iluze již zbavili. Svaté knihy vytvořili osvícení lidé jako pomůcku pro ty, kteří takové vedení hledají, tedy pro ty, kteří se probudili ze spánku nevědomosti poté, co vymizely špatnosti v jejich povaze a jednání.

Ó mudrci, potěšení a bolesti tohoto světa zakouší mysl, nikoli fyzické tělo. Tělo je ve skutečnosti jen plodem představ mysli, není to skutečnost, která by byla na mysli nezávislá. Všechno, co si tvůj syn v mysli přál, to zakusil. Za to my odpovědnost neneseme. Všechny bytosti získají na tomto světě pouze to, co vyvěrá ze studnice jejich možností a předpokladů. Nikdo jiný není za činy zodpovědný, žádný nadčlověk ani bůh.

Pojď, vydáme se tam, kde tvůj syn poté, co si na krátko užil potěšení nebe, vykonává pokání.

Jakmile Čas neboli bůh Jama domluvil, vzal mudrce a odvedl ho pryč.

V tuto chvíli byl osmý den Vasišthova vyprávění u konce a shromáždění se rozešlo.

- ↑ -

IV.14

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, mudrc Bhrigu a božstvo vládnoucí času si to namířili ke břehům řeky Samangy. Jak sestupovali z pohoří zvaného Mandara, viděli krásné lesy, obývané svatými muži. Viděli mohutné slony v říji, osvícené potulné mnichy i dokonalé mudrce, obsypané květy, které na ně rozverně házely nebeské nymfy. Nakonec sestoupili do rovin hustě posetých vesnicemi a městy a zakrátko dosáhli břehů řeky Samangy.

Zde uviděl mudrc Bhrigu svého syna, který měl jiné tělo i jinou povahu než dříve. Byl pokojného založení a jeho mysl se již ustálila v klidu a míru osvícení, třebaže si byl zároveň hluboce vědom osudu živých bytostí na tomto světě. Vypadalo to, že mysl mladého muže dosáhla naprostého klidu, v němž hra myšlenek a reakcí na ně zcela ustala. Byl čirý jako křišťál, který se nezajímá o to, co z okolí se v něm odrazí, a jeho mysl byla prosta myšlenek o tom, čeho je „třeba dosáhnout“ nebo čeho je „třeba se zbavit“.

Čas ukázal na mladíka a řekl mudrci: „Toto je tvůj syn.“ Poté Šukra zaslechl pobídnutí „vstávej“ a pomalu otevřel oči. Před sebou uviděl dvě ušlechtilé bytosti, které náležitě pozdravil, usadil na skále a uctivě k nim promluvil.

ŠUKRA řekl:

Ó božské bytosti, jsem nesmírně potěšen, že vás oba vidím! Díky vaší přítomnosti zmizely klamné představy, které z mé mysli nedokázalo vypudit ani studium svatých textů, ani pokání, znalosti či moudrost. Nejsladší nektar se nevyrovná blaženosti zakoušené při spatření osvícených bytostí. Posvátný je každý kousek země, jehož se dotkly vaše nohy.

BHRIGU mu řekl:

Rozpomeň se na sebe, nejsi přece nevědomý člověk!

Šukra zavřel oči a vzápětí se v něm probudily vzpomínky na předchozí životy.

ŠUKRA řekl:

Hle, prošel jsem spoustou vtělení a spoustou zážitků bolesti i radosti, poznání i iluze. Byl jsem krutým králem, hamižným obchodníkem i putujícím asketou. Neexistuje radost, kterou bych neokusil, čin, který bych nevykonal, štěstí či neštěstí, kterým bych neprošel. Nyní už nic nechci a nechci se ani ničemu vyhýbat. Nechť si přirozenost jde svou cestou. Pojď otče, půjdeme tam, kde se nachází mé předchozí, nyní již vyschlé tělo.

- ↑ -

IV.15

VASIŠTHA pokračoval:

Brzy došli k místu, kde tělo Šukry, syna mudrce Bhrigu, leželo v pokročilém stádiu rozkladu. Při pohledu na ně začal Šukra bědovat.

ŠUKRA naříkal:

Ach, pohleďte na to tělo! Nebeské nymfy jej obdivovaly a uctívaly. A nyní je jen příbytkem červů a další havěti. Tělo, jež bylo potíráno santalovými mastmi, je nyní pokryto prachem. Ó tělo, teď jsi jen kostra, která mi nahání strach. I divoká zvěř se tvého vzezření musí polekat. Tělo prosté všech pocitů je nyní ve stavu úplného osvobození od myšlenek a představ. Zbavené hrozného skřeta mysli ho nezasáhnou ani přírodní pohromy. Jeho kmen, osvobozený od řádění neklidné opice zvané mysl, pozbyl kořenů a padl. Je štěstí, že v tomto hustém lese projeveného světa mohu vidět toto tělo, osvobozené od utrpení.

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, proč Šukra, přestože prošel mnoha vtěleními, lkal nad osudem právě toho těla, jež bylo synem mudrce Bhrigu?

VASIŠTHA odpověděl:

To proto, Rámo, že ostatní těla byly jen přeludy původního těla Šukry. Po stvoření, které vystřídalo předchozí zánik, vstoupila duše jedince, neboli džíva, do těla mudrce Bhrigu. Z vůle neomezeného Vědomí se zrodila jakožto Šukra a v tomto vtělení se jí dostalo všech obřadů, které přísluší synovi brahmína.

Proč Šukra, nyní Vasudéva, lkal nad tímto tělem? Ať jde o mudrce či člověka nevědomého, je to tak, že dokud existuje tělo, pracuje podle své přirozenosti. Vtělená bytost jedná přiměřeně tomuto světu, ať už je od něj odpoutaná, nebo ne. Rozdíl mezi mudrcem a nevědomým člověkem je v nastavení mysli. Mudrc má předpoklady, které vedou k osvobození, zatímco nastavení mysli nevědomého člověka vede k omezení. Dokud existuje tělo, bude bolest bolestivá a radost radostná. Mudrc však není připoután ani k jednomu. Mudrc se raduje v radosti či trpí v bolesti a zdá se, že ačkoli je osvícený, chová se stejně jako nevědomý člověk. Kdo má smysly odpoutané, ale jednání pod kontrolou, je osvobozen. Kdo má smysly svázané touhou, ale jednání nevázané, je omezen. Mudrc se ve společnosti chová přiměřeně, ačkoli nemá potřebu se přizpůsobovat. Ó Rámo, oprosti se od tužeb a přání a s pochopením, že jsi na věky čiré neomezené Vědomí, dělej, co je třeba.

- ↑ -

IV.16

VASIŠTHA pokračoval:

Když Pán času a také smrti slyšel mladého Vasudévu naříkat nad osudem předchozího těla, přerušil ho.

ČAS nebo také BŮH SMRTI JAMA řekl:

Ó syne mudrce Bhrigu! Opusť toto tělo a vrať se do svého původního těla, tak jako se král vrací do svého království. S tělem Šukry se znovu oddej pokání a pak se staň duchovním učitelem démonů. Na konci epochy odložíš tělo, aby ses již znovu nenarodil.

Jak to Čas řekl, na místě zmizel.

Šukra tedy odložil tělo Vasudévy, v němž vykonával pokání na břehu řeky Samangy, a vrátil se do svého původního těla, které již bylo v rozkladu. V témže okamžiku tělo Vasudévy padlo k zemi jako podťatý strom a zbyla z něj kostra. Mudrc Bhrigu pokropil tělo Šukry posvátnou vodou ze své misky, zarecitoval posvátné hymny, jež mají moc tělo znovu oživit a pokrýt je masem. V okamžení se tělo stalo mladým a krásným, jako bylo dříve.

Šukra vstal ze své meditační pozice a když uviděl svého otce, mudrce Bhrigu, stojícího před ním, padl mu k nohám. Bhrigu, vida svého oživeného syna, byl plný radosti, šťastně se usmíval a vřele ho objímal. Pocit radosti a myšlenka „to je můj syn“ tedy ovládla i mudrce. Dokud je tu vědomí těla, je to přirozené. Oba se radovali z opětovného setkání.

Bhrigu i Šukra pak vykonali smuteční obřad, aby uctili tělo Vasudévy, neboť člověk poznání ctí zvyky a tradice.

Bhrigu a Šukra pak zářili jako Slunce a Měsíc. Oba duchovní učitelé vesmírných zákonů putovali po světě a ustáleni v poznání Já setrvávali nedotčeni změnami, ať již v čase či v prostředí, v němž se nacházeli. Po nějaké době se Šukra stal učitelem démonů a jeho otec Bhrigu mudrcem s nejvyšším Poznáním.

To byl příběh mudrce Šukry, který kvůli své posedlosti nymfou prošel mnoha zrozeními.

- ↑ -

III.17

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, proč stejným způsobem, jako se splnilo přání Šukry vystoupit na nebe, se neuskutečňují i přání jiných lidí?

VASIŠTHA odvětil:

Šukrova mysl byla čirá, neboť šlo o jeho první vtělení. Mysl tedy nenesla nečistoty předchozích životů. Mysl je čirá tehdy, jsou-li všechny touhy ve stavu klidu. Cokoli si tato čirá mysl přeje, to se zhmotní. Co se přihodilo Šukrovi, je možné pro každého.

Svět existuje v každém džívovi ve stavu semínka a projeví se jako strom ze semínka vyklíčený. Svět si tak každý jedinec vymyslí ve své představě. Svět nevzniká ani nezaniká. To vše je jen falešná představa zmatené mysli. V každém jedinci je vymyšlený svět. Tak jako sen jednoho člověka nemůže nikdo druhý vidět, tak je i svět jednoho pro druhé neznámý. Existují skřítci, polobozi a démoni a ti všichni jsou vtěleními, vytvořenými díky přeludu. Tak se objevujeme i my sami, Ó Rámo, ze síly čiré myšlenky a považujeme to, co je neskutečné, za skutečné. Takový je počátek Stvoření v neomezeném Vědomí. Hmota není skutečná, třebaže je v prázdnu vnímána. Každý si tak představuje svůj vlastní svět. Je-li toto pochopeno, pak tento vymyšlený svět spěje ke svému konci. Tento svět existuje jen jako zdání či představa, nikoli jako důsledek toho, že člověk vidí a vnímá hmotné objekty. Je to jako dlouho trvající sen nebo jako trik kouzelníka. Svět je jako kůl, k němuž coby slon je připoutaná mysl.

Mysl je svět a svět je mysl. Je-li jedno z toho pochopeno jakožto neskutečné, v tu chvíli zmizí obojí. Je-li mysl očištěna, odráží pravdu a neskutečný svět zdání mizí. A mysl se očistí neustálým rozjímáním o Pravdě.

RÁMA se zeptal:

Jak v mysli Šukry vznikla posloupnost všech jeho zrození?

VASIŠTHA odpověděl:

Šukra byl o opakovaných zrozeních poučen od svého otce, což podnítilo jeho mysl k tomu, že si vybavila ještě další podmíněnosti. Jen tehdy, je-li mysl očištěna od všech podmíněností, získá znovu svoji čirost a zakouší tak osvobození.

- ↑ -

IV.18

VASIŠTHA pokračoval:

Rozmanitost, kterou v tomto stvoření vidíme, Rámo, není nic jiného než zdání rozmanitosti. Pro rozvoj i úpadek je zdrojem a zároveň cílem jediné neomezené Vědomí. V období rozvoje se to jeví tak, že v souladu s představami, které ve Vědomí vznikají, existuje v neomezeném Vědomí zdání rozmanitosti. Některé představy se spolu mísí a vytvářejí v této rozmanitosti nekonečnou pestrost. Všechny představy se objevují v každé částečce bytí a částečky existují nezávisle jedna na druhé. Celek se nazývá absolutní Brahman.

Každý jedinec vidí jen to, co je obsaženo v jeho mysli. Pokud představy nepřinášejí užitek, dojde v mysli ke změně. V souladu s těmito změnami přichází posloupnost zrození a právě psychologické propojení vytváří přesvědčení o skutečnosti zrození a smrti i přesvědčení o skutečnosti těla. Jakmile takové přesvědčení zmizí, bude i konec s převtělováním.

V důsledku zapomnění na Pravdu se zaměňuje neskutečné za skutečné. Očištěním životní síly, prány, a poznáním toho, co je za ní, pochopí člověk vše, co má být pochopeno a co se týká činnosti mysli a podstaty znovuzrozování.

Třemi stavy prochází Já každé živé bytosti, bděním, sněním a hlubokým spánkem. Tyto stavy nemají nic společného s tělem. (I to je však založeno na přesvědčení o existenci živých bytostí v jediném Já, třebaže tato existence není skutečná.) Mudrc, který se dostal za stav hlubokého spánku, tedy k čirému Vědomí, se vrací do zdroje, zatímco hlupák, který toho nedosáhne, je chycen v koloběhu života a smrti.

Poněvadž je Vědomí neomezené, přechází člověk z jednoho zrození do druhého i mimo daný cyklus stvoření. Taková stvoření nemají konce, jedno se zjevuje uvnitř druhého jako lodyhy banánovníku vyrůstající jedna z druhé. Je nemoudré s čímkoli poměřovat Brahman.

Člověk by měl hledat skutečnou prvotní příčinou všech věcí, která stojí za všemi příčinami. To je to jediné, co má smysl zkoumat, neboť to jediné je podstatné. Proč se ptát na to, co podstatné není?

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, strom vyroste ze semínka a přitom semínko zničí, ale Brahman vytváří tento svět, aniž by sám sebe zničil. Strom, představující svět, se objeví, i když Brahman jakožto semínko, zůstane tak, jak je. Proto nelze porovnávat Brahman s čímkoli jiným. Zatímco strom je definovatelná hmotná věc, Brahman je bez jména a formy. Brahman samo se stává tím, co se zdá mít zcela odlišnou povahu. Z jiného úhlu pohledu se tím však nestává, neboť je věčné a neměnné.

Člověk není schopen to, co se týká Brahman, rozumem uchopit. Nelze tedy ani říci, že se tím vším Brahman nestává, ani že se tím stává.

Nahlížíme-li na Já jako na objekt, nemůžeme uvidět pozorovatele. Dokud je vnímán svět objektů, nelze nahlédnout a pochopit Já. Vidíme-li vodu ve fatě morgáně, nevnímáme horký vzduch, který přelud vytváří. A vnímáme-li horký vzduch, pak nevidíme přelud, nevidíme vodu! Je-li pravda jedno, nemůže být pravda druhé.

Oči, které vnímají objekty světa, nevidí samy sebe. Dokud člověk prožívá představy světa objektů, nemůže pochopit Já. Brahman je jemné a čiré jako prostor. Nelze jej pochopit skrze úsilí. Dokud člověk vidí to, co vidí, jako objekty, a sám sebe vnímá jako odděleného pozorovatele čili subjekt, je pochopení Brahman ještě daleko.

Teprve když zmizí rozdělení na pozorovatele a to, co je pozorováno, a když je dvojí „viděno“ jako jedné podstaty, může být pochopena pravda. Neexistuje objekt, který by měl jinou podstatu než subjekt. Ani nelze subjekt Já nahlížet, jako by šlo o objekt! Ve skutečnosti je to Já, subjekt, který se jeví jako pozorovaný objekt, neboť jiný objekt vnímání tady není. Jestliže jediné, co existuje, je Já, pak neexistuje subjekt ani pozorovatel! Z tohoto úhlu pohledu žádné dělení nemá smysl.

Jako se z cukru vyrobí sladké pamlsky, aniž by tím cukr ztratil svoji přirozenou sladkost, tak si neomezené Vědomí neboli Brahman představí samo sebe jako nekonečnou různorodost, aniž by se tím zbavilo své podstaty. V projevu neomezeného Vědomí nejsou žádné hranice.

VASIŠTHA pokračoval:

Každý džíva pomocí své životní síly v sobě zakouší, co a jak mu bylo dáno zakoušet. Ó Rámo, uzři svým vnitřním zrakem, že v každé částečce bytí existuje bezpočet projevených světů. Tak jako sezamové semínko obsahuje olej, tak existuje bezpočet projevených světů v mysli každého jedince, v samotném prostoru, v každém kameni, v plamenu ohně i ve vodě. Jakmile je mysl naprosto čirá, stává se čirým vědomím, jež je jedno s neomezeným Vědomím.

Projevený svět není nic jiného než dlouhý, všudypřítomný sen, který je představou Stvořitele Brahmy a všech ostatních. Objekty zrozené ve snu Stvořitele putují z jednoho snu do druhého, z jednoho vtělení do druhého, a vytvářejí tak zdánlivou konzistentnost projeveného světa. Toto snové projevení je však v rámci samotného snu skutečné.

Tak jako semínko v sobě ukrývá různé aspekty stromu (květy, listy, plody atd.), tak každá částečka bytí v sobě nese všechny možné zkušenosti. V každé částečce je přítomno neomezené Vědomí, a je tudíž od ní neoddělitelné. Vzdej se představ o rozmanitosti a jednotě. Čas, prostor, čin (neboli pohyb) a hmota jsou jen různé aspekty jediného neomezeného Vědomí a To je v sobě zakouší, ať se jedná o tělo Stvořitele Brahmy nebo tělo červa.

Dosáhne-li částečka vědomí plně rozvinutého stavu těla, zakouší vědomí sebe sama. Někdo to vnímá tak, že se objekty nacházejí jakoby vně, neboť neomezené Vědomí je všudypřítomné. Jiný vidí všechno uvnitř, střídavě v rozvoji či úpadku. A někdo jde v projeveném světě od jedné snové zkušenosti ke druhé.

Jenom pár ušlechtilých chápe, že projevený svět, který uvnitř sebe vidí, je iluzorní, klamný a že jedinou skutečností je neomezené Vědomí. Díky tomuto Vědomí se v džívovi zjevuje svět a v každém džívovi jsou další džívové a tak dál do nekonečna. Teprve když člověk zakusí tuto pravdu, je osvobozen od iluze. Zároveň slábne jeho touha po potěšení. A to je jediný důkaz moudrosti a poznání. Namalovaný džbán s nektarem není nektar, namalovaný plamen ohně neznamená oheň a obraz ženy není skutečnou ženou. Moudrá slova jsou jen slova, a pokud nejsou podpořena nepřítomností žádostivosti a zloby, jsou nevědomostí, nikoli poznáním.

- ↑ -

IV.19

VASIŠTHA pokračoval:

Semínko neboli základ každého džívy, jímž je nejvyšší Brahman, je všude. V každém džívovi je nespočet dalších džívů. To proto, že je celý vesmír prostoupen neomezeným Vědomím.

O čem projevený džíva rozjímá, tím se také stává. Kdo je oddaný bohům, přijde k bohům, kdo uctívá polobohy, dospěje k nim. Kdo rozjímá o nejvyšším Brahman, stává se Brahman. Člověk by se měl uchýlit k tomu, co je neomezené a ničím nepodmíněné.

Svým rozjímáním o podobě nymfy byl Šukra svázán a omezen, ale jakmile pochopil čirost neomezeného Vědomí neboli Já, byl v tom okamžiku osvobozen.

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, objasni mi prosím podstatu bdělého stavu a snění. Co utváří bdělý stav a jak vzniká sen či iluze bdělého stavu?

VASIŠTHA řekl:

Stav, který přetrvává, se nazývá bdění, a stav, který je přechodný, zase snění. Dokud trvá sen, má všechny charakteristiky bdělého stavu, a je-li pochopena pomíjivost bdělého stavu, získává i bdění charakter snu. Jinými slovy tyto dva stavy znamenají totéž.

Pracuje-li v těle životní síla, pak orgány myšlenek, slov a činů vykonávají své funkce a míří k objektům vnímání v souladu s falešnými představami, jež vycházejí z mysli. Životní síla vnímá v rámci sebe různé formy, a zdá-li se být toto vnímání trvalé povahy, mluvíme o bdělém stavu.

Pokud životní síla neboli džíva-čétaná není myslí a tělem obrácena k objektům, setrvává v klidu a míru ve své podstatě. V těle nedochází k pohybu vědomí ani nejsou životní silou aktivovány smysly. Takové vědomí, bdělé i v hlubokém spánku, je světlem zářícím v bdění i snění a nazývá se turíja, transcendentální vědomí.

Vyraší-li opět semínko nevědomosti a iluze, objeví se první myšlenka, myšlenka „já jsem“. Pak člověk vnímá myšlenkové objekty ve snu. Vnější smyslové orgány nepracují, avšak vnitřní ano a je tu vnímání uvnitř sebe. Jde o stav snění. A jakmile životní síla aktivuje vnější smysly, je tu zase bdělý stav.

- ↑ -

IV.20, 21

VASIŠTHA pokračoval:

Popsal jsem stavy mysli jen proto, abych ti pomohl pochopit podstatu mysli. Mysl přijímá takovou podobu, o níž intenzivně rozjímá. Existence, neexistence, získání a odevzdání – to všechno jsou jen rozpoložení mysli.

RÁMA se zeptal:

Je-li toto vše mysl, jak může být vůbec někdy poskvrněna?

VASIŠTHA odvětil:

To je skvělá otázka, Rámo, avšak není na ni vhodná doba. Pokud vyslechneš, co ti řeknu, snadno si na tuto otázku odpovíš.

To, že je mysl nečistá, je zkušenost každého, kdo usiluje o osvobození. Různí lidé to však mohou popisovat různě v závislosti na svém úhlu pohledu.

Tak jako vzduch přicházející do kontaktu s květinami přebírá jejich vůni, tak mysl přijímající různé představy přebírá příslušná rozpoložení a nálady, jimž přizpůsobuje tělo, a jakožto energie oživující smysly, zakouší plody svých vlastních představ. Je to opět mysl, která poskytuje palivo pro fungování činných orgánů. Mysl je čin a čin je mysl – jako květina a její vůně. Přesvědčení mysli určuje čin a čin posiluje přesvědčení.

Mysl je vždy oddaná dharmě, hojnosti, potěšení a svobodě. Každý má však pro tyto pojmy jinou definici a je přesvědčen, že právě jeho definice je správná. A tak mohou následovníci mudrce Kapily, stoupenci učení védánty, vidžňávády či džinismu tvrdit, že jediná cesta k osvobození je ta jejich. Filosofie každého je výrazem jeho zkušenosti, zkušenost je plodem jeho činů a ty jsou zase v souladu s přesvědčením jeho mysli.

Rámo, omezením není nic jiného než představa objektu. Tato představa je Mája, nevědomost. Je to jako šedý zákal, jenž oslepuje člověka, takže ten pak není schopen vidět světlo poznání. Nevědomost vzbuzuje pochyby. A vnímání skrze pochyby je pokřivené. Přiblíží-li se člověk ve tmě ke lví kleci, bude mít strach, i když bude klec prázdná. Podobně člověk hloupě věří tomu, že je uvězněn v tomto nevědomém těle. Představy „já“ a „svět“ jsou jen stíny, nikoli skutečnost. Právě samotné představy vytvářejí objekty a tyto objekty nejsou ani skutečné ani neskutečné. Matka, považující se za paní domu, se bude i tak chovat. Manželka, která se cítí být svému muži matkou, bude jako jeho matka jednat. Proto se, Rámo, vzdej představ „já“ a „toto“ a ustáli se v pravdě.

- ↑ -

IV.22

VASIŠTHA pokračoval:

Tak jako se pročistí voda, vhodíme-li do ní krystal kamence, tak zakouší jasnost Sebepoznání ten, kdo skrze dotazování se na Já získá poznání a s ním spojené schopnosti.

Jeho mysl není rušena změnami. Jeho bytí bylo transformováno. Dosáhl toho, co stojí za to dosáhnout, tedy Sebepoznání, a vzdal se představy objektů. Protože sám jediný Pozorovatel pozoruje, nepovažuje za pozorovatele (za subjekt) žádný jiný prvek. Je plně probuzený do nejvyšší Pravdy, a proto jakoby hluboce spal v projeveném světě. Jeho klid prostupuje vším, je nezaujatý vůči potěšení i jeho opaku. Ustalo jeho chtění, podobně jako ustane pohyb řeky, když se vlije do moře. Zpřetrhal sítě projeveného světa, stejně jako myš přehryže smyčku, do níž byla lapena.

Až když se mysl oprostí od všech připoutaností a nenechá se ovládat páry protikladů, až když ji nepřitahují objekty a nepotřebuje být ničím podpírána, je osvobozena ze zajetí iluze. Když ustanou všechny pochyby a není tu sklíčenost ani vzrušené nadšení, pak mysl září jako Měsíc v úplňku. Odpadnou-li nečistoty mysli, projeví se příznivé vlastnosti a na vše je nahlíženo stejně. Tak jako s vycházejícím sluncem zmizí tma, tak zmizí projevený svět, když slunce neomezeného Vědomí vyjde v srdci člověka. Poznání, které je schopno potěšit srdce každé bytosti ve vesmíru se tak projeví a dál rozšiřuje. Kdo poznal To, co jediné je hodno poznání, překročil vše, co přichází či odchází, zrození i smrt.

Mudrci, v nichž se skrze dotazování či přímé pozorování zrodilo Sebepoznání, mají přízeň i samotných bohů, Brahmy, Višnua, Indry a Šivy, a ti jsou jim nápomocni.

Není-li tu ztotožnění s egem, nevzniká v mysli, pracující podle své přirozenosti, žádné zmatení. Tak jako vlny v oceánu vznikají a zase mizí, tak vznikají a zase mizí světy. To může mást nevědomého člověka, nikoli však mudrce. Prostor uvnitř džbánu nevzniká s vyrobením džbánu, ani nezaniká s jeho rozbitím. Kdo ví, že právě takový je vztah mezi jeho vlastním tělem, jakožto džbánem, a Já, jakožto prostorem, toho se nedotýká chvála ani hana.

Tento fascinující projevený svět doléhá na člověka jen do té doby, dokud člověk nehledá podstatu Já. Přijde-li poznání, iluze zmizí.

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, pravdu zná ten, kdo vidí tělo jako důsledek mylného chápání a zdroj utrpení a ví, že tělo není Já.

Pravdu zná ten, kdo ví, že radosti i bolesti jsou v tomto těle zakoušeny v důsledku plynutí času a okolností, do nichž se člověk dostává, ale že se ho netýkají.

Pravdu zná ten, kdo sám sebe chápe jako všudypřítomné neomezené Vědomí, zahrnující vše, co se kdy a kde objevilo.

Pravdu zná ten, kdo ví, že Já, jež je tak nepatrné jako milióntina špičky vlasu miliónkrát rozdělená, prostupuje vším.

Pravdu zná ten, kdo ví, že nelze oddělit Já od čehokoli jiného a že neomezené světlo Vědomí existuje jako jediná skutečnost.

Pravdu zná ten, kdo ví, že neduální Vědomí, dlící ve všech bytostech, je všemohoucí a všudypřítomné.

Pravdu zná ten, kdo nežije v mylném přesvědčení, že je tělo podléhající nemocem, obavám, úzkostem, stáří a smrti.

Pravdu zná ten, kdo ví, že není mysl a že všechny věci jsou navlečeny na Já jako korálky na niti.

Pravdu zná ten, kdo ví, že toto všechno je Brahman, nikoli „já“ a „ti druzí“.

Pravdu zná ten, kdo pohlíží na všechny bytosti tří světů jako na svoji rodinu, zasluhující si soucit a ochranu.

Pravdu zná ten, kdo ví, že pravá skutečnost není v objektech a že jediné, co skutečně existuje, je Já.

Přirozený, okolnostmi nedotčený člověk je ten, kdo ví, že radost i bolest, zrození i smrt, to vše není nic jiného než Já.

Pevně ustálený v pravdě je ten, kdo si uvědomuje, že není čeho dosáhnout a není čeho se vzdát, neboť toto všechno je jediné Já.

Sláva tomu, v němž spočívá naděje a kdo je naplněn nejvyšším poznáním, že celý vesmír je ve skutečnosti Brahman, jež se nemění v průběhu stvoření, bytí a zániku vesmíru.

- ↑ -

IV.23

VASIŠTHA pokračoval:

Rámo, ten, kdo kráčí cestou nejvyšší, ač přebývá v tomto těle, fungujícím jako hrnčířský kruh jen ze setrvačnosti, zůstává nedotčen činy, jež byly vykonány. Tělo má pro svou potěchu a k osvobození duše a nezakouší v něm neštěstí.

Pro nevědomého je tělo zdrojem utrpení, pro osvíceného je to zdroj radosti. Dokud tělo existuje, čerpá z něho mudrc potěšení a radost osvícení, a když se život chýlí ke konci, nepovažuje to za žádnou ztrátu. Pro osvíceného člověka je tedy tělo zdrojem nekonečné radosti. Tělo dovoluje člověku ve světě svobodně a radostně putovat, a je tedy považováno za prostředek k poznávání. V těle mudrc prožívá nejrůznější smyslové zkušenosti a získává přátelství a lásku druhých, proto je pro něj i zdroj získávání. Dokud osvícený člověk přebývá v království zvaném tělo, šťastně kraluje, podobně jako ve své říši kraluje Indra, král nebes.

Tělo neuvádí mudrce v pokušení oddávat se vášním či chamtivosti, ani nedovoluje vstoupit nevědomosti či strachu. Inteligence, která řídí tělo mudrce, nepodléhá vzrušení, jež nevědomý člověk nazývá potěšením, ale spočívá uvnitřněna ve stavu rozjímání.

Podobně jako je vzduch v kontaktu se džbánem, dokud džbán existuje, nikoli když už džbán neexistuje, je vtělená bytost ve spojení s tělem, dokud tělo existuje, ale zůstává jím nedotčená, jakmile je tělo pryč.

Tak jako nejhorší jed Pánu Šivovi neublížil, ale jen umocnil jeho půvab, tak žádné činy ani potěšení nesvazují osvíceného člověka s cyklem zrození a smrti. Víš-li o někom, že je zloděj a s tímto poznáním s ním jednáš, může se stát tvým přítelem, a podobně když si užíváš světských věcí a znáš jejich pravou podstatu, mohou ti přinést potěšení. Mudrc, zbavený představy „já“ i všeho pochybování, má v těle svrchovanou vládu.

Proto by měl člověk zanechat honby za potěšeními a dosáhnout poznání. Pouze ukázněná mysl zakouší skutečné štěstí. Krále, osvobozeného ze zajetí, potěší skýva chleba daleko více, než potěší získání dalšího království panovníka, který nikdy zajat nebyl. Proto moudrý člověk zatne zuby a snaží se o podmanění své mysli a smyslů. Takové vítězství je cennější než vítězství nad vnějším nepřítelem.

- ↑ -