Jóga Vasištha

KNIHA TŘETÍ: O STVOŘENÍ

Příběh o Karkatí

III.68, 69

VASIŠTHA pokračuje:

V souvislosti s tím, Rámo, existuje jedna stará legenda, kterou ti nyní budu vyprávět.

Sever Himalájí kdysi dávno obýval strašlivý démon v ženské podobě jménem Karkatí. Karkatí měla obrovské černé tělo a již jen pohled na ni budil hrůzu. Neustále měla hlad a nic ji nemohlo dostatečně nasytit.

KARKATÍ si pomyslela:

Jen tehdy, když sním všechny lidi v zemi Džambudvípa naráz, zmizí můj hlad, tak jako zmizí fata morgána po silném dešti. Takové konání není nevhodné, neboť vhodné je zachovat svůj život. Protože jsou však lidé v Džambudvípě zbožní, laskaví, oddaní bohu a obdařeni znalostí bylin, bylo by nevhodné tyto mírumilovné lidi pronásledovat. Provedu pokání, neboť skrze ně můžeme získat to, co jinak lze dosáhnout jen stěží.

Poté Karkatí vystoupila na jeden ze zasněžených vrcholů a stojíc na jedné noze oddala se pokání. Pevná jako socha z mramoru nevnímala ubíhající dny a měsíce. S postupem času zeslábla natolik, že vypadala jako kostra oděná v průsvitné kůži. Takto setrvala po tisíc let.

Jak tisíc let minulo, zjevil se před ní stvořitel Brahma, potěšený jejím pokáním. Intenzivním pokáním lze dosáhnout čehokoli, i jedovatý kouř se může rozptýlit. Karkatí se před Brahmou v myšlence uklonila a začala uvažovat, o co by ho měla požádat. Napadlo ji, že by se mohla stát živou jehlou a vtělenou nemocí, s tím bude moci vstoupit do nitra jakékoli živé bytosti a tak naplnit svou touhu, utišit hlad. Když se jí Brahma zeptal, co si přeje, vyjevila své přání.

BRAHMA prohlásil:

Nechť se tak stane. Budeš Súčiká, jehla, ale též Višúčiká, cholera. Jakožto nepatrná věc budeš vstupovat do nitra lidí, kteří jedí špatné jídlo a oddávají se špatnému životu. Nakaženým lidem však může pomoci použití následující mantry:

Himádrer uttare páršvé karkatí nama rákšasí

Višúčikábhédana sanana-pja anjájabhándika

Óm hram hrím hrím šrím ram

Višnusaktajé namó bhagavatí višnušakti ehi enam

Hára hára dáha dáha hána hána páčá páčá

Mathá mathá utsádaja duré kuru kuru sváhá višúčiké

Tvam himávantam gačša gačša džívasára čandramandalam gató-si sváhá

(Zdravíme ženského démona Karkatí ze severu Himalájí

Který spojen s vodou vniká jako nástroj zla

Óm hram hrím hrím šrím ram

Zdravíme ženskou energii pocházející od Višnua, pojď blíž

Ó Višnu, ať odejde horečka a dojde k uzdravení

S pomocí léčivé formule ať v léčivém stínu noci ustoupí původce nemoci, pozdravena buď Višúčika

Ty z Himalájí, vyjdi z úst džívy a běž pryč, sláva vycházejícímu úplňku)

(volně přeloženo – L.V.)

Kdo bude chtít tuto mantru použít, nechť ji má na levé paži. S myšlenkou na Měsíc ať pozvedne ruku nad nemocného a ten bude okamžitě uzdraven.

- ↑ -

III.70

VASIŠTHA pokračoval:

Vzápětí se Karkatí, velká jako hora, začala postupně zmenšovat až na velikost jehly. Zmenšila se natolik, že její existenci si bylo lze pouze představit. Byla jako velmi jemný energetický kanál, sušumná nádí, který spojuje kořen páteře s temenem hlavy. Byla jako vědomí alaja (jedno z osmi vědomí, popsaných buddhisty, zásobárna všech skutků tohoto i předchozích životů, která při smrti přechází do nového těla). Karkatí byla neustále sledována svojí druhou formou zvanou Višúčiká, cholera.

Přestože byla velmi malá a neviditelná, její démonická povaha se nezměnila. Dostala požehnání dle svého přání, ale jen proto, že byla velikosti jehly, nezbavila se touhy ničit všechny bytosti! Jak zvláštní, že nevědomí a zmatení postrádají prozíravost. Sobecké a násilné úsilí jedince dosáhnout svých sobeckých cílů vede často k jiným, nečekaným výsledkům. Podobně je tomu s člověkem, který není schopen vidět jasně svoji tvář, když se přiřítí k zrcadlu se supěním a funěním a jeho dech zrcadlo zamlží.

Karkatí odložila své obrovské tělo, nechala ho zemřít, aby naplnila svoji touhu stát se jehlou. I smrt je žádoucí, dychtí-li jedinec po sobeckém zisku a je posedlý prudkou touhou.

Višúčiká byla zářivá a jemná jako vůně květin. Závislá na životní síle druhých oddala se své práci.

Se svou dvojí formou, jako Súčiká a jako Višúčiká, putovala Karkatí světem a všechny trápila. Stala se nepatrnou přesně dle svého přání, neboť lidé se stávají tím, po čem intenzivně touží. Slabomyslní prosí o malichernosti, stejně tak bylo přáním Karkatí transformovat se do kruté jehly. Vrozená povaha jedince se i přes pokání nesnadno mění.

Súčiká vstupovala do těla lidí obézních, nebo těch, kteří po přestálé nemoci byli oslabeni, a zde se změnila ve Višúčiku, choleru. Súčiká však vstupovala i do těl lidí zdravých a inteligentních a narušila jejich rozum. Někdy nechala být na pokoji toho, kdo podstoupil léčení, ať už pomocí mantry, nebo léků.

Tak se Karkatí toulala po světě mnoho let.

VASIŠTHA pokračoval:

Súčiká měla mnoho míst, kde se ukrývala. Ve špíně a prachu na zemi, v nečistých prstech, v nitích oblečení, v kůži špinavé od prachu, v nečistých záhybech ruky či jiných částí těla, ve vrásčité kůži starců, ve svalech v těle, dále na místech zamořených mouchami, na místech, kde je plno tlejícího listí a kde nerostou zdravé stromy, ve špinavých hadrech lidí a mezi lidmi s nezdravými zvyky, v pařezech po vykáceném lese, kde se množí hmyz, v loužích, ve stojaté či znečištěné vodě, ve stokách uprostřed cest, v opuštěných domech, v nichž přespávají poutníci, i ve městech, kde je příliš mnoho zvířat jako jsou sloni či koně.

Jakožto Súčiká, jehla, chodila ve špinavých hadrech, ušitých z cárů pohozených u cesty, a potulovala se po tělech nemocných lidí. Tak jako krejčovská jehla spadne krejčímu na zem, když už je unavená a chce si odpočinout, i Súčiká byla unavena ze své destruktivní činnosti.

Stejně jako je šití a propichování přirozenou vlastností jehly, byla krutost přirozenou vlastností Súčiky. A stejně jako jehla pokračuje v polykání vláken, která jsou v jejím dosahu, tak Súčiká pokračovala v získávání svých obětí.

Občas lze ve světě pozorovat, že i špatní a krutí lidé se přikloní k soucitu, když jsou po dlouhou dobu svědky neštěstí a trápení druhých. Tak Súčiká před sebou spatřila nekonečné vlákno, které provléká látkou (svou vlastní karmou), a to ji znepokojilo. Představila si sama sebe, jak jí tmavá látka, kterou coby Súčiká utkala, zakrývá obličej a zavazuje oči, a přemýšlela, jak se toho závoje bude moci zbavit. Jako jehla procházela jemným i hrubým oblečením (představujícím dobré a špatné lidi), neboť hlupáci nerozlišují, co je dobré a co špatné. Nebezpečně se pohupujíc na niti, s níž byla svázaná, prováděla svoji práci, ničení a smrt druhých, neboť jí nikdo nemohl ublížit či ji od toho odradit. Jakožto džívasúčiká se v živých bytostech pohybovala pomocí prány a apány jako životní síla, vystavujíc džívu utrpení v důsledku hrozných bolestí (dny či revmatismu), z nichž člověk pozbýval rozumu. Jako jehla vstupovala do nohou a pila krev. Je-li člověk zlý, nachází potěšení v utrpení druhých, stejně tak ho nacházela i ona.

Ve chvíli, kdy toto Vasištha dovyprávěl, slunce zapadlo a všichni shromáždění se rozešli ke svým modlitbám.

- ↑ -

III.71, 72

VASIŠTHA pokračoval:

Po dlouhé době takového života byla Karkatí hluboce zklamaná a litovala své hloupé touhy ničit lidi, kvůli které vykonala tisícileté pokání a získala ponižující existenci jehly Súčiky. Naříkala nad neštěstím, které si sama způsobila.

KARKATÍ bědovala:

Běda, jsem ztracena. Nemám přátel ani nikoho, kdo by se nade mnou slitoval. Nemám příbytek ani tělo hodné toho označení. Musela jsem pozbýt rozumu a smyslů! Mysl, která směřuje do neštěstí, vytvoří nejprve mylnou představu a špatnost a to dále vyústí do neštěstí a utrpení. Nejsem svobodná, jsem odkázaná na milost druhých, jsem v rukou druhých a dělám, co mě přinutí. Chtěla jsem utišit skřeta oné touhy sežrat vše, co se dá, ale lék je horší než původní nemoc a objevil se skřet ještě horší. Jsem naprostý hlupák. Zbavila jsem se svého gigantického těla a dobrovolně si vybrala tělo jehly a viru nemoci. Kdo mě teď vysvobodí z této ubohé existence, být menší nežli červ? Taková špatná bytost, jako jsem já, mudrci ani nepřijde na mysl. A kdy zas budu velká jako hora pít krev velkých bytostí? Oddám se opět odříkání a vykonám pokání, jako jsem již učinila jednou.

V tom okamžiku se Karkatí vzdala všech tužeb pojídat živé bytosti a vrátila se do Himalájí, aby vykonala další pokání. Jakoby stojíc na jedné noze, začala pokání. Oheň pokání vytvořil dým, jenž jí vycházel z temena a stala se z ní jiná Súčiká, pomáhající. Její stín se stal ještě další novou Súčikou, přítelkyní. I stromy a rostliny pralesa obdivovaly její pokání a pouštěly pyl, aby se najedla. Ale ona by nic nepozřela, pevně stála na svém rozhodnutí. Bohové nebe sesílali malé kousky masa na místo, kde stála, ale ona se jich ani nedotkla. Takto zcela nehybně stála sedm tisíc let, nepohuta větrem, deštěm, ani lesním požárem. Tímto pokáním bylo její tělo zcela očištěno. Všechny její špatné touhy odvanuly a Karkatí dosáhla nejvyššího poznání. Síla jejího pokání vznítila v Himalájích oheň a Indra, král nebes, se na její bezpříkladný čin zeptal mudrce Nárady.

- ↑ -

III.73

MUDRC NÁRADA vypráví:

Tato odporná Karkatí, démon v ženském těle, se stala živou jehlou vtělenou do jehly ocelové. Takto vstupovala do těl hříšných lidí, trápila jejich svaly a klouby a kazila jim krev. Vstupovala do těl jako vítr a způsobovala pronikavé, bodavé bolesti. Sužovala lidi živící se nečistou potravou, jakou je například maso.

Jako sup vstupovala do těl a požírala je. V důsledku svého pokání obdržela schopnost vstoupit do nitra člověka a podílet se na všem, co její „hostitel“ dělá. Co je nemožné pro toho, kdo je jemný a neviditelný jako vítr?

Občas si oblíbila některé bytosti víc než jiné a některá potěšení víc než jiná (podle svých nečistých tužeb a sklonů), připoutala se k nim a držela se jim nablízku. Potulovala se svobodně, ale když se vyskytl problém, vracela se do své tělesné formy (jehly), jak to dělají nevědomí lidé, mají-li potíže.

Přesto nebyla fyzicky uspokojena. Přiměřené zkušenosti lze zakoušet jenom v bytí. Jak může neexistující tělo zakoušet uspokojení? Neuspokojená Súčiká trpěla. Aby získala své předchozí obrovské démonské tělo, znovu se oddala pokání. Vstoupila do těla supa, jenž poté vzlétl nad vrcholky Himalájí, na jednom vrcholku ji zanechal a odletěl.

Užívajíc jehlu jako pevnou podporu, začala Súčiká svoje pokání, které vykonává dodnes. Ó Indro, pokud ji nezastavíš, silou svého pokání by mohla zničit svět.

VASIŠTHA pokračoval:

Jak to Indra uslyšel, pověřil boha větru Vájúa, aby našel místo, kde Súčiká přebývá. Vájú prolétl všechny planetární systémy ve vesmíru a nakonec se dostal na Zemi. Přistál v Himalájích až tam, kde vlivem záření Slunce nic nerostlo a místo vypadalo jako vyprahlá poušť.

- ↑ -

III.74, 75

VASIŠTHA pokračoval:

V Himalájích Vájú spatřil Súčiku stát jako jeden z vrcholků hor. Protože celou dobu nic nepozřela, byla vysušená jako troud. Jakmile Vájú vstoupil do jejích úst, vyfoukla ho ven, což se několikrát opakovalo. Její životní síla byla vyhnána do temena hlavy a stála tam jako dokonalý jógín. Jak ji tak Vájú viděl, úžasem nebyl schopen slova. Byl přesvědčen, že Súčiká vykonává nejvyšší pokání. Okamžitě se vrátil do nebes, aby o tom zpravil Indru.

VÁJÚ podává zprávu Indrovi:

Pane, v zemi Džambudvípa provádí Súčiká bezpříkladné pokání. Nenechala do úst vstoupit ani vítr! Aby překonala hlad, proměnila svůj žaludek v pevný kov. Vstaň a zajdi prosím za stvořitelem Brahmou, aby ji usmířil a podaroval tím, po čem touží. Jinak nás všechny spálí síla jejího pokání.

Indra tedy šel za Brahmou a ten se na jeho přání vydal na místo, kde přebývala Súčiká.

Mezitím se Súčiká díky svému pokání dokonale očistila. Svědky jejího pokání byly jen její dvě druhé formy, její stín a oheň roznícený odříkáním. I vzduch proudící kolem a částice prachu v něm poletující dosáhly v kontaktu s ní konečného osvobození! V tuto dobu získala díky přezkoumání mysli a rozumu přímé poznání nejvyšší bezpříčinné příčiny všeho. Přímé zkoumání pohybů mysli ve vědomí jedince je nejvyšší guru, Rámo, nikdo jiný.

Brahma jí řekl, aby žádala, co chce, a třebaže Súčiká neměla vnitřní orgány, uvnitř sebe to vnímala. Uvnitř sebe také vytvořila odpověď.

KARKATÍ jako Súčiká přemýšlela:

Dosáhla jsem pochopení Absolutna a nemám pochyby ani přání. Co bych dělala s dary? Když jsem byla nevědomá dívka, honila jsem se za svými touhami, nyní byl díky mému Sebepoznání skřet tužeb poražen.

BRAHMA řekl:

Paní, věčný řád nemůže být opominut. Znovu získáš své původní tělo, budeš žít šťastně po dlouhý čas a nakonec dosáhneš osvobození. Budeš žít osvícený život, sužovat pouze špatné lidi a způsobovat jim menší bolesti, a to jen abys zahnala svůj přirozený hlad.

Súčiká to přijala a brzy její tělo jehly vyrostlo do obřího těla velkého jako hora.

- ↑ -

III.76, 77

VASIŠTHA pokračoval:

Přestože Karkatí získala svoji předchozí démonskou formu, setrvávala v nejvyšším stavu bez jakýchkoli démonských tužeb. Zůstala na stejném místě sedíc v lotosové pozici. Po šesti měsících si již byla plně vědoma vnějšího světa a svého těla. V tom okamžiku pocítila hlad, neboť je-li tu tělo, je podřízeno svým zákonům včetně hladu a žízně.

KARATÍ se zamyslela:

Co mám jíst? Koho mám pozřít? Zabíjet druhé, aby si jedinec prodloužil život, před tím mudrci varují. Abych nemusela jíst zakázané jídlo, musím se vzdát těla. Žádná škoda, nezdravé jídlo je jed. Navíc pro osvíceného, jako jsem já, není mezi fyzickým životem a smrtí rozdíl.

Jak o tom přemýšlela, uslyšela z nebe hlas: „Ó Karkatí, běž za nevědomými a zmatenými lidmi a probouzej v nich poznání. To je vskutku jediným posláním osvícených bytostí. Ten, kdo má přízeň osvíceného, ale nedokáže se probudit k pravdě, se ti bude hodit za potravu. Takového nevědomce netřeba litovat.“

Jak to Karkatí uslyšela, vstala a sestoupila z hory. Vešla do temného lesa, který obývali horské kmeny a lovci. Na zem padla noc.

V této oblasti byl králem lovců Vikram. Jak bylo jeho zvykem, vycházel se svým ministrem do temné noci, aby chránil své poddané před lupiči. Karkatí tyto dva chrabré muže uviděla, když se modlili ke kmenovým polobohům lesa.

KARKATÍ přemýšlela:

Tito dva muži sem přišli, aby utišili můj hlad. Jsou to nevědomí lidé a jsou tedy pro zemi břemenem. Takoví nevědomci trpí tady i jinde, utrpení je jediným posláním jejich života! Smrt je pro ně vítanou úlevou od utrpení a třeba po smrti budou probuzeni a dojdou spásy. Je však možné, že jsou to moudří muži a já nechci moudré zabíjet. Neboť kdo si chce užívat nezkaleného štěstí, příznivého osudu a dlouhého života, měl by všemi způsoby ctít dobré lidi a dát jim vše, co si jen přejí. Přezkouším si tedy jejich moudrost. Jsou-li moudří, neublížím jim. Moudří a dobří lidé jsou přece velkými ochránci lidstva.

- ↑ -

III.78

VASIŠTHA pokračoval:

Karkatí se rozhodla, že tedy krále s ministrem prověří. Vydala ze sebe srdceryvný křik a řev.

KARKATÍ zahřměla:

Co se vy dva malí červi touláte po temném lese! Kdo jste? Odpovězte rychle, jinak vás sežeru.

KRÁL odpověděl:

Kdo a kde jsi ty, duchu. Jsi pouze slyšet, ukaž se, ať tě vidím.

Když Karkatí uslyšela klidný a nevzrušený králův hlas, cítila, že jeho odpověď byla přiměřená, a proto se králi ukázala. Král s ministrem tak vzápětí spatřili její děsivou formu, ale ani v nejmenším nebyli vyvedeni z míry.

MINISTR řekl:

Ó paní, proč se tak hněváš? Hledat jídlo je přirozené všem živým bytostem a při vykonávání přirozených činností není třeba být špatně naladěn. Moudří dosáhnou i sobeckých cílů vhodnými prostředky a vhodným jednáním, pokud se vzdají zlosti a nastolí rovnováhu a jasnou mysl. Viděli jsme tisíce hmyzích jedinců, jako jsi ty, a spravedlivě jsme s nimi naložili, neboť je povinností krále trestat zlé a chránit dobré. Zbav se zlosti a dojdi cíle nastolením klidu. Právě takové chování je přiměřené. Ať už je člověk schopen dosáhnout svých záměrů nebo ne, měl by zůstat vyrovnaný a klidný. Řekni nám, čeho si žádáš, neboť my nikdy nenecháme žebráka odejít s prázdnou.

Karkatí velmi udivila odvaha a moudrost obou mužů. Pomyslela si, že to nejsou obyčejní lidé, ale osvícené bytosti, neboť pouhý pohled na ně naplňoval její srdce mírem. Potkají-li se dvě osvícené bytosti, jejich srdce v míru a blaženosti splynou, podobně jako se na soutoku smísí vody dvou horských potůčků. Navíc, kdo jiný než mudrc může zachovat klid, jestliže čelí téměř jisté smrti?

KARKATÍ si pomyslela:

Využiji tuto příležitost, neboť jen hlupák odmítne vyjasnit si pochybnosti vyvstávající v jeho mysli, je-li ve společnosti mudrce.

Jako odpověď ji ministr odhalil totožnost krále.

KARKATÍ řekla:

Ó králi, nezdá se, že bys měl moudrého ministra. Moudrého krále dělá dobrý ministr, a jaký je král, takoví jsou jeho poddaní. Schopnost vládnout a dobrý rozhled pochází z královského vědění, Sebepoznání, poznání Já. Kdo je nemá, není ani dobrý král, ani dobrý ministr. Pokud vy dva jste lidé bez poznání Já, pak vás v souladu se svou přirozenou povahou oba sním. Abych to posoudila, položím vám pár otázek. Dejte mi správnou odpověď, nic jiného od vás nežádám.

- ↑ -

III.79

KARKATÍ se zeptala:

Ó králi, co je to, co je jedno a přece mnohé a v němž jako vlny na moři splývají milióny vesmírů? Co je to, co je čirým prostorem, ač se to tak nejeví? Co je to, co je mnou v tobě a tebou ve mně, co je v pohybu, a přece se nepohybuje, co zůstává nehybné, třebaže takové není? Co je to, co je kamenem, a přece vědomé, a co v prázdném prostoru předvádí svá nádherná kouzla? Co je to, co není slunce, měsíc ani oheň, a přece věčně září? Co je ta nepatrná částečka, co se zdá být daleko, a přece tak blízko? Co je to, co má povahu vědomí a přece není poznatelné? Co je to, co je vším, a přece ničím z toho? Co je to, co ač je samotným Já všeho, je zakryto závojem nevědomosti a je znovuobjeveno až po mnoha životech intenzivního a vytrvalého úsilí? Co je to, co je nepatrné, a přece nezměřitelně velké? Co je to, co proměňuje tři světy ve stéblo trávy? Co je to, co je nepatrné, a přece neměřitelně velké? Co je to, co aniž by se zřeklo své subtilnosti, se zdá větší než největší hora? Co je ta nepatrná částice, v níž celý vesmír během kosmického zániku odpočívá jako semínko?

Co je to, co je odpovědné za fungování všech prvků ve vesmíru, ač nic nedělá? Jako jsou ozdoby na náramku vyrobeny ze zlata, z čeho pochází trojice poznávající, poznávání a to, co je poznáváno? Co je to, co zakrývá a odhaluje toto trojí projevení (poznávající, poznávání a poznávané) a v čem je ustaveno zdánlivé trojí dělení času na minulost, přítomnost a budoucnost? Co je to, co se v projevení střídavě objevuje a zase mizí, podobně jako vzchází ze semínka strom a ze stromu zase semínko?

Ó králi, kdo je stvořitelem tohoto vesmíru a čí silou existuješ a působíš jako král chránící své poddané a trestající zlé? Co je to, co jakmile spatříš, očistí tvůj zrak, a ty existuješ bez oddělování jako ono samo?

Ó králi, zachraň se od jisté smrti a zodpověz otázku. Světlem své moudrosti rozptyl ve mně temnotu pochybností. Není moudrým ten, kdo je-li tázán, neumí utnout samotné kořeny nevědomosti a pochyb.

Pokud nedokážeš odstranit kořeny nevědomosti a pochybností ve mně, pak dnes utišíš můj hlad.

- ↑ -

III.80

MINISTR odpověděl:

Ó paní, já ti tvé otázky zodpovím. Neboť to, k čemu všechny otázky směřují, je nejvyšší Já.

Toto Já je jemnější než prostor, nemá jméno a nelze ho popsat, mysl ani smysly ho nemohou uchopit ani pochopit. Je to čiré Vědomí. Celý vesmír existuje ve Vědomí, jež je zcela nepatrné, podobně jako je celý strom ukryt v nepatrném semínku, pak ale vesmír existuje jako Vědomí a nemůže existovat jako vesmír. Vědomí existuje, neboť taková je zkušenost všech a Ono samo je Já všeho. A protože existuje Vědomí, existuje i vše ostatní.

Toto Já je prázdné jako prostor, ale není to nicota, je to Vědomí. Ono je, a přece není, neboť je nelze zakoušet myslí a smysly. Jakožto Já všeho není nikým zakoušeno (nemůže být objektem zakoušení). Ač jediné, zdá se mnohým, neboť se odráží v bezpočtu částeček existence. Projevený svět je neskutečný, podobně jako je pojem náramek neskutečným projevem zlata, jež samo je skutečné. Toto Já neskutečné není. Není to prázdno ani nicota, neboť je to Já všeho, a je to Já toho, kdo říká, že Já existuje, i toho, kdo říká nebo si myslí, že Já neexistuje! Nadto lze jeho existenci zakoušet nepřímo, tak jako můžeme kafr poznat podle jeho vůně. Samo o sobě je to Já všeho jakožto Vědomí a je podstatou, která umožňuje projevení světa.

V tomto neomezeném oceánu Vědomí spontánně a přirozeně vzniká víření zvané tři světy, neboť víření je přirozeností proudící vody. Protože je Vědomí mimo dosah mysli a smyslů, zdá se být prázdnem, ale poněvadž je lze pochopit skrze Sebepoznání, prázdno to není. V důsledku nedělitelnosti Vědomí jsem já tebou a ty jsi mnou, ale nerozdělené Vědomí se tebou ani mnou nikdy nestane! Jakmile jsou pryč mylné představy „já“ a „ty“, objeví se uvědomění, že tu já, ty, ani nic jiného není. Ono samo je vším.

Toto neomezené Já se pohybuje, ač je nehybné. Je usazeno v každé částečce existence. Neodchází ani nepřichází, neboť prostor a čas odvozují svůj význam právě od Vědomí. Kam může Já jít, když vše, co je, je v něm? Přeneseme-li hrnec z jednoho místa na druhé, prostor v hrnci se nepřemisťuje, vždyť všechno se provždy a navždy nachází v prostoru.

MINISTR pokračoval:

Já, které má povahu čirého Vědomí, se zdá být nehybné a neschopné vnímání, je-li zdánlivě spojováno s nehybností. V neomezeném prostoru toto neomezené Vědomí způsobilo projevení bezpočtu objektů. Třebaže se zdá, že to vše bylo vytvořeno, je to jen pouhá představa, vytvořeno nebylo nic. Proto je to Vědomí i Nehybnost, ten, kdo koná, i ten, kdo nekoná.

To, co je v ohni skutečné, je Já či Vědomí. A přesto Já nehoří ani není spáleno, neboť je to Skutečnost všeho. Je to věčné světlo, které září ve Slunci, Měsíci i ohni, ale nezávisle na nich. Září, i když Slunce a Měsíc zapadnou. Ozařuje vše z vnitřku všeho. Je to Inteligence, která přebývá i ve stromech a rostlinstvu a udržuje je. Toto Já neboli neomezené Vědomí je z běžného úhlu pohledu Stvořitel, Ochránce a Pán všeho. Avšak z absolutního úhlu pohledu, jakožto Já všeho, takové omezující role nemá.

Neexistuje svět nezávislý na Vědomí, i hory jsou obsaženy v nepatrném Já. V Já vznikají představy okamžiku i epochy. Ty se zdají být skutečnou časovou škálou, podobně jako předměty ve snu se v danou chvíli též zdají skutečné. Mrknutím oka je tu epocha, podobně jako se může v malém zrcadle odrazit celé město. A je-li tomu tak, jak může někdo trvat na skutečnosti ať dvojnosti, nebo nedvojnosti? Toto nepatrné Já čili neomezené Vědomí se zdá být okamžikem i epochou, blízko i daleko, nic není mimo Něj a není v tom žádný rozpor.

Dokud člověk vidí náramek jako náramek, neuvidí jej jako zlato, ale jakmile nahlédne, že „náramek“ je jen slovo a ne skutečnost, pak je zlato odhaleno. Podobně domníváme-li se, že je svět skutečný, nevidíme Já, ale jakmile tuto domněnku opustíme, poznáme Vědomí. Je vším, proto je skutečné. Nelze jej zakoušet, proto je neskutečné.

Co se zdá existovat, je jen žonglérský trik Máji, která ve Vědomí vytvoří rozdělení na subjekt a objekt. Je to stejně skutečné jako město ve snu. Není to ani skutečné, ani neskutečné, je to dlouho trvající klam. Domněnka rozdělení vytváří různost, počínaje Stvořitelem Brahmou a nepatrným hmyzem konče. Tak jako se v malém semínku po celou dobu uchovávají rozličné vlastnosti stromu, tak po celou dobu tato zdánlivá rozličnost existuje i v Já, ale jakožto Vědomí či Inteligence.

- ↑ -

III.81

KARKATÍ řekla:

Jsem potěšena slovy tvého ministra, králi. Nyní bych ráda slyšela tvoji odpověď.

KRÁL řekl:

Tvá otázka, vzácná paní, odkazuje k věčnému Brahman, jež je čirou existencí. Brahman je poznáno, jakmile ustane trojí proměna, známá jako bdění, snění a hluboký spánek, a mysl je zbavena jakéhokoli pohybu myšlenek. Rozepnutí a následné stažení Jeho projevení je označováno jako stvoření a zánik vesmíru. Brahman lze nahlédnout v tichu, kdy to, co je poznáváno, mizí, neboť Ono je za veškerým nahlížením. Je to velmi jemný střed mezi dvěma protiklady a tento střed má dvě strany. Všechny vesmíry nejsou nic jiného než jeho hravé, ale vědomé projekce. Skrze rozmanitost vesmíru se zdá, že se v sobě rozděluje, ale ve skutečnosti je nerozdělené.

Jakmile si toto Brahman pomyslí, objeví se vítr, ačkoli tento vítr není nic jiného než čiré Vědomí. Podobně jakmile si pomyslí, objeví se něco, co zní jako zvuk. A poněvadž to opět není nic jiného než čiré Vědomí, je skutečnost velmi vzdálená tomu, co se myslí zvukem, jeho významem či podstatou. Nejvyšší jemné a nepatrné Bytí je vším a není ničím. Já jsem To, a přece nejsem. Ono samo je. Všechno se zdá existovat díky jeho všemohoucnosti. Tohoto Já lze dosáhnout stovkami způsobů, ale je-li získáno, není získáno nic! Je to nejvyšší Já, a přece to není nic. Člověk se potuluje v lese samsáry, dokud nepřijde rozbřesk poznání, které je schopno rozehnat základní nevědomost, kvůli níž se svět jeví skutečným. Tak jako je nevědomý člověk přitahován přízrakem vody ve fatě morgáně, přitahuje nevědomé lidi toto světské projevení. Pravda je však taková, že existuje neomezené Vědomí, které vnímá vesmír uvnitř sebe skrze vlastní sílu zvanou Mája. Co je uvnitř, zdá se i vně, tak jako pokroucené představy člověka posedlého neovladatelnou touhou. Přestože je Já nepatrné, velmi jemné a má povahu čirého Vědomí, je jím celý vesmír zcela prostoupen. Toto všudypřítomné Bytí svojí existencí přiměje projevený svět tančit podle svého. A tak to, co je jemnější než setina špičky vlasu, je díky své všudypřítomnosti větší než to největší.

KRÁL pokračoval:

Světlo Sebepoznání osvěcuje všechny zážitky a zkušenosti. Září samo ze sebe. Co je tím světlem, díky kterému člověk vidí a poznává, i když žádné světlo světa, Slunce a další, nesvítí? Je to vnitřní světlo. Toto vnitřní světlo se zdá být vně a ozařovat vnější objekty. Všechny jiné zdroje světla se vskutku neliší od temnoty nevědomosti a jen se jeví, jako že září. Ačkoli tu není podstatný rozdíl mezi mlhou a mrakem, neboť oba mají vlastnost objekty zahalovat, je často vidět, jakoby z mlhy vyzařovalo světlo, zatímco mrak se zdá světlo zakrývat. Vnitřní světlo Vědomí září navždy, uvnitř i vně, dnem i nocí a osvětluje následky nevědomosti, aniž by temnotu nevědomosti odstranilo. Tak jako stále zářící Slunce odhaluje svoji povahu střídáním dne a noci, i světlo Já odhaluje svoji povahu ukazováním obojího, Vědomí i nevědomosti.

Tak jako jsou v kapce medu přítomny jemné esence květin, listů a plodů, tak jsou v neomezeném prostoru Vědomí přítomny všechny zkušenosti. Z tohoto Vědomí všechny zkušenosti vyrůstají, neboť zakoušení samo je jediný zakoušející, a to je Vědomí. Ať je konkrétním popisem zážitků cokoli, všechny jsou zahrnuty v jediném zakoušení Vědomí. A neomezené Vědomí samo o sobě je vším. Všechny ruce a oči jsou jeho vlastní, třebaže je natolik jemné, že nemá žádné části. V jednom okamžiku prožije neomezené Vědomí epochu, podobně jako během krátkého spánku může člověk prožít mládí, stáří i smrt. Žádný objekt projevený ve Vědomí se od Vědomí neliší, tak jako socha vytesaná z kamene je zase jenom kámen. Celý strom i se všemi budoucími následky je přítomný v semínku a stejně tak celý vesmír s minulostí, přítomností i budoucností je obsažen v nepatrné částečce neomezeného Vědomí. Ačkoli Já není tím, kdo koná, ani tím, kdo zakouší zkušenosti, přesto je konatelem všech činů i zakoušejícím, neboť nic není mimo něj. V částečce neomezeného Vědomí je existence toho, kdo koná a zakouší, neodmyslitelně zahrnuto.

Svět nebyl vlastně nikdy stvořen a nikdy nezmizí, proto jej z relativního hlediska považujeme za neskutečný. Z hlediska absolutního se neliší od neomezeného Vědomí.

KRÁL pokračoval:

Mudrci mluví o vnitřním a vnějším, ale jsou to jen slova, bez odpovídající podstaty, užívaná pro poučení nevědomých lidí. Poznávající zůstává sám nepoznán, zná sebe a nikdy se nestane objektem ve Vědomí. Poznávající je samotným poznáním, a jakmile odejdou skryté psychické představy, poznávající zůstává jakožto čiré bytí. Když jsou v představě utvořeny vnější objekty, objeví se i poznávající. Není-li tu subjekt, není tu ani objekt, neboli teprve syn udělá z člověka otce. A je to subjekt, který se stává objektem, proto bez subjektu (poznávajícího) neexistuje objekt (poznávané), bez otce není syn. Poněvadž subjekt (poznávající) je čiré Vědomí, je schopen vytvořit objekt. Nelze to otočit, z objektu se nemůže zrodit subjekt. Proto pouze sám poznávající je skutečný a objekt je jen představou. Skutečné je zlato a náramek je jméno a forma. Dokud trvá představa náramku, je přehlédnuto čisté zlato, dokud trvá představa objektu, rozdělení mezi pozorujícím a pozorovaným trvá též. A stejně jako zlato si díky vědomí náramku uvědomuje svoji zlatovost, tak subjekt (pozorující) projevující se jako objekt (pozorované) si uvědomuje subjektivitu (Vědomí). Jeden je obrazem druhého, ve skutečnosti tu není žádná dvojnost. Poznávající nepoznává sebe, protože poznává objekt, poznávající poznává sebe jako objekt, a proto se nepoznává. Ačkoli on sám je Skutečností, jeví se jako neskutečný. Jakmile se objeví Sebepoznání a objekt zmizí, pak poznávající (subjekt) je pochopen jako jediná Skutečnost.

Subjekt existuje kvůli objektu a objekt je jen odrazem subjektu. Dualita neboli dvojnost není možná, není-li už přítomen jeden, a nač by bylo třeba pojmu „jednota“, když doopravdy existuje jen Jedno? Jakmile je takto za pomoci správného dotazování dosaženo skutečného Poznání, zůstává jen to, co slovy nelze vyjádřit. A o tom ani nelze říci, zda je jedno nebo mnohé. Není to poznávající ani poznané, subjekt ani objekt, toto ani tamto. Ani jednotu ani různost nelze ustanovit jako pravdu, neboť s každým tvrzením je tu i jeho opak. A přece se jedno neliší od „toho druhého“, vlna není nic jiného než voda a náramek není nic než zlato. Rozdělení není opakem jednoty! Každá taková spekulace ohledně jednoty a různosti má jen pomoci překonat utrpení. To, co je za tím vším, je Pravda, nejvyšší Já.

- ↑ -

III.82

VASIŠTHA pokračoval:

Poté, co Karkatí vyslechla moudrá slova krále, pocítila hluboký klid a její démonská povaha ji opustila.

KARKATÍ jim pravila:

Ó moudří mužové, oba dva jste hodni toho, aby vás druzí uctívali a sloužili vám. A já jsem byla plně probuzena vaší svatou společností. Ten, kdo žije ve společnosti osvícených lidí, ve světě netrpí, podobně jako ten, kdo drží v ruce zapálenou svíčku, není ve tmě. Řekněte mi prosím, co pro vás mohu udělat.

KRÁL řekl:

Ó paní, v mém městě má mnoho lidí revmatické problémy a v zemi se šíří epidemie cholery. Abychom to prozkoumali a našli lék, můj ministr a já jsme se dnes v noci vydali z paláce. Pokorně ti tedy dávám v uvážení, zda bys ušetřila životy mých lidí. A prosím řekni mi, jak se ti za tvoji laskavost mám odvděčit a utišit tvůj hlad?

KARKATÍ bez váhání souhlasila s žádostí krále a řekla:

Kdysi jsem si přála provést v Himalájích pokání a zbavit se těla. Ale nyní jsem se této myšlenky vzdala. Budu ti vyprávět o své minulosti. Kdysi dávno jsem byla démonskou bytostí obřích rozměrů, chtěla jsem požírat lidi a s tímto záměrem jsem uskutečnila pokání. Od stvořitele Brahmy jsem obdržela dar, takže jsem se stala jehlou (a též virem cholery) a působila lidem nevýslovné utrpení. Brahma však rovněž vytvořil mantru, pomocí které je možno mě mít pod kontrolou. Nauč se tuto mantru a s její pomocí budeš schopen zbavit lidi revmatických obtíží, leukémie a dalších nemocí krve. Jsem zvyklá šířit leukémii tak, že je přenášena z rodičů na děti.

Všichni tři šli poté ke břehu řeky, kde král přijal od Karkatí mantru. Tato mantra se stává účinnou, je-li opakována (je-li prováděna džapa).

KRÁL pln vděčnosti pravil Karkatí:

Ó paní, nyní ses stala mým guruem a zároveň přítelkyní. Přátelství je mezi dobrými lidmi velmi ctěno a jako jeho malý výraz přijmi prosím mé pozvání, pojď s námi do paláce a žij tam jako můj host. Nemusíš již sužovat dobré lidi, jako potravu pro tebe budu mít lidi zloděje a násilníky.

Karkatí jeho pozvání přijala. Proměnila se v krásnou mladou ženu a následovala krále do paláce, kde s ním žila jako jeho host. On jí předával zloděje a zločince a Karkatí v noci přijímala svou démonskou podobu a jedla. Během dne z ní byla opět krásná žena, přítelkyně a host krále. Jednou za čas vstupovala do samádhi, a trvalo i několik let, než se zase vrátila do běžného stavu vědomí a k normálnímu životu.

- ↑ -

III.83, 84

VASIŠTHA pokračoval:

Tak Karkatí žije dodnes a chrání královy potomky. Karkatí byla dcerou démona podobajícího se raku. Démoni jsou mnoha druhů i barev a Karkatí byla černá. Vyprávěl jsem ti tento příběh, neboť jsem si vzpomněl na její otázky a královy odpovědi. Tak jako strom se svou různorodostí v podobě listů, květů a plodů vyrůstá ze semínka, které takovou různorodost nemá, tak různorodý vesmír vyrůstá z neomezeného Vědomí.

Ó Rámo, není pochyb o tom, že jen pouhým vyslechnutím mých slov budeš osvícen. Věz, že vesmír vyrůstá z Brahman a je to Brahman samo.

RÁMA se zeptal:

Jestliže Jedinost je pravdou, proč potom říkáme, že pomocí jednoho dosahujeme druhé?

VASIŠTHA odpověděl:

Rámo, slova jsou ve svatých textech užívána tak, aby usnadnila sdělení. Příčina a následek, já a Bůh, rozdílnost a nerozlišenost, poznání a nevědomost, bolest a radost – všechny tyto páry protikladů jsou používány k poučení nevědomého člověka. Samy o sobě nejsou skutečné. Všechny rozpravy a zdůvodňování existují jen kvůli nevědomosti. Kde je poznání, tam dvojnost neboli dualita není. Je-li pochopena pravda, všechny popisy zmizí a zůstává pouze ticho.

Tehdy pochopíš, že je tu jen Jedno, bez začátku a bez konce. Ale dokud se k přiblížení pravdy používají slova, dvojnost je nevyhnutelná. Tato dvojnost však není pravdou, všechna dělení jsou klamná.

Dám ti jiný příklad. Naslouchej pozorně. Mé učení ti může pomoci najít lék, kterým překonáš nemoc, jež postihla tvou mysl. Tato samsára, koloběh života a smrti, není nic jiného než mysl plná chtění a odmítání. Jakmile je od toho mysl osvobozena, svět zdání zmizí též. Schopnost uvědomění mysli je semínkem všech věcí a nevědomost či netečnost mysli je příčinou iluzorního projevení světa. Mysl, prostoupená všudypřítomným Vědomím, přijímá schopnost vnímat či poznávat a stává se tak semínkem pro vznik světa, jehož existenci si představuje jako nevědomé dítě. Jakmile je však osvícena, zakouší v sobě neomezené Vědomí.

Nyní ti vysvětlím, jak vzniká rozdělení na subjekt a objekt.

- ↑ -

III.85

VASIŠTHA pokračoval:

Jednou jsem požádal Stvořitele Brahmu, aby mi řekl, jak byl poprvé stvořen vesmír. Dal mi následující odpověď.

BRAHMA řekl:

Můj synu, toto všechno, co se jeví, je jen mysl. Řeknu ti, co se mi stalo na začátku této epochy. S koncem předchozí epochy přišla kosmická noc. Když tato noc končila, probudil jsem se, vykonal ranní modlitby a rozhlédl se s přáním stvořit vesmír. Spatřil jsem nekonečné prázdno, jež nebylo ani temné, ani osvětlené.

V mysli se mi zrodila myšlenka tvořit, načež se začaly objevovat vize. Pomocí své mysli jsem v mysli spatřil několik zdánlivě nezávislých vesmírů a v nich moje protějšky, Stvořitele. V těchto vesmírech jsem viděl také mnoho bytostí, hory, řeky a oceány, vítr a Slunce, nebeské bytosti, podsvětí i démony.

Byly zde morální zákony, které určují dobro a zlo, nebe a peklo, i knihy vymezující jak cestu k potěšení, tak cestu k osvobození. Viděl jsem také lidi, kteří tyto rozdílné cíle následovali.

Viděl jsem sedm světů, sedm kontinentů, oceány i hory, vše směřujíc k neodvratnému zániku. Viděl jsem čas a jeho části, rozdělení na den a noc. Viděl jsem svatou řeku Gangu, jak spojuje tři světy - nebeskou sféru, vzduchovou sféru a zemi.

Jako vzdušný zámek zářil tento stvořený svět se svou oblohou, zemí a oceány. Když jsem to vše spatřil, v údivu jsem zkoprněl: „Jak je možné, že to vše vidím svojí myslí ve velkém prázdnu, i když jsem to neviděl fyzickýma očima?" Nějakou dobu jsem nad tím hluboce přemýšlel. Nakonec jsem pomyslel na jedno ze Sluncí a požádal ho, aby ke mně přišlo a tuto otázku, která zaměstnávalo moji mysl, zodpovědělo.

SLUNCE řeklo:

Velký Brahmo, jsi všemocný Stvořitel všeho, co zde je, a tedy skutečný Pán světa. Je to mysl, která se projevuje jako celá ta neustálá a neomezená tvořivá činnost, jež skrze nevědomost mate člověka, zda je skutečná, nebo naopak neskutečná. Ty jistě znáš pravdu, Pane, ale protože mě žádáš o odpověď, povím ti následující příběh.

- ↑ -