Jóga Vasištha

KNIHA DRUHÁ: O CHOVÁNÍ HLEDAJÍCÍHO

Vlastní úsilí

II.4,5

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, stejně jako voda zůstane vodou, ať jsou na ní vlny nebo ne, tak poznání osvobozeného mudrce zůstává stejné, ať jsou jeho vnější projevy jakékoli. Rozdíl je jen v tom, jak ho vnímá nevědomý pozorovatel.

Proto Rámo naslouchej tomu, co ti budu povídat. Toto poučení zcela jistě odstraní temnotu nevědomosti.

Cokoli je v tomto světě získáno, je získáno díky vlastnímu úsilí. Pokud se setkáme s neúspěchem, zjistíme, že naše úsilí bylo příliš chabé. Toto je zřejmé, zatímco to, čemu říkáme náhoda či osud, je smyšlené a není vidět.

Správné vlastní úsilí, Rámo, je takové mentální, verbální a fyzické konání, které je v souladu s učením mudrců. Jen díky tomuto úsilí se Indra stal králem nebes, Brahma stvořitelem a ostatní bohové získali svoje místa.

Vlastní úsilí je dvojího druhu, z minulých zrození a z tohoto zrození. To druhé působí proti prvnímu. Osud není nic jiného než vlastní úsilí v předchozích zrozeních. V daném zrození je neustálý střet těchto dvou a silnější vyhrává.

Vlastní úsilí, které není v souladu s učením mudrců, je vyvoláno falešnými představami. Objeví-li se překážky k dosažení výsledků našeho úsilí, měli bychom prozkoumat, zda nejde právě o takové pomýlené úsilí, a pokud ano, měli bychom to okamžitě napravit. Nic nemá větší sílu než správný čin v přítomném okamžiku. Proto se má člověk uchýlit k vlastnímu snažení, zatnout zuby a překonat zlo dobrem a osud správným úsilím v přítomném okamžiku.

Líný člověk je horší než osel. Člověk by se neměl poddávat lenosti, ale usilovat o dosažení osvobození, dobře si vědom toho, že mu života každým okamžikem ubývá. Tak jako si červi libují v hnisu, neměl by si člověk libovat v nemravnostech smyslového potěšení.

Jen hlupák může říci: „Osud mě nutí toto udělat“. Takovému štěstí přát nebude. Proto vlastním úsilím získej moudrost a pak pochop, že toto úsilí končí přímým nahlédnutím pravdy.

Kdyby na světě neexistoval onen strašlivý původce zla jménem lenost, kdo by byl potom nevzdělaný či chudobný? Lidé žijí jako dobytek v bídě a utrpení jen a jen kvůli lenosti.

VÁLMÍKI řekl:

V tuto chvíli byl čas na večerní modlitby a promluvy byly až do dalšího dne přerušeny.

- ↑ -

II.6

VASIŠTHA začal další den svoji druhou promluvu:

Jaké je úsilí, takové jsou jeho plody, Rámo, v tom je smysl vlastního úsilí. Říká se tomu však taky osud či boží řízení. Potká-li člověka trápení, stěžuje si: „Běda, jaké to neštěstí“ nebo „Ach, můj nešťastný osud“. Obojí znamená totéž. To, co se nazývá osud či boží řízení, není nic jiného než činy a vlastní úsilí v minulosti. Přítomnost je daleko mocnější než minulost. Jen hlupáci se spokojí s plody svého minulého úsilí, považujíce je za boží řízení, a vlastním úsilím v přítomném okamžiku se nezabývají.

Pokud se domníváš, že je tvé úsilí osudem mařeno, měl bys pochopit, že tvé současné úsilí není dostačující. Když hlupák a slaboch podlehne silnému a chytrému protivníkovi, nazve to řízením osudu.

Někdy se stane, že člověk něco získá bez vynaloženého úsilí. Podle staré tradice je kupříkladu následovník krále, který zemřel bez potomků, vybírán z řad žebráků dvorním slonem. V tomto případě nepůjde o náhodu nebo boží řízení, ale výsledek úsilí onoho žebráka v minulých zrozeních.

Někdy se stane, že práce rolníka přijde vniveč vinou krupobití. V tom případě bylo krupobití silnější než snažení rolníka a ten bude muset vynaložit ještě více úsilí. Nemá smysl, aby truchlil nad něčím, co nemohl ovlivnit. Kdyby mělo být truchlení oprávněné, pak by člověk musel denně lkát nad nevyhnutelností smrti. Moudrý člověk by měl vědět, čeho je schopen vlastním úsilím dosáhnout a čeho nikoli. Jen nevědomý člověk vše přisuzuje vyšší síle a říká: „Bůh mě vede tam či onam“ nebo „Vyšší moc mě nutí dělat to či ono“. Takovému člověku je lépe se vyhnout.

Člověk by se měl osvobodit od svých chtění či nechtění a vědom si toho, že vlastní úsilí je jen jiné označení pro boží řízení, měl by vynaložit co nejvíce správného úsilí a dosáhnout nejvyšší pravdy. Ti, kdo se vymlouvají na osud, jsou jen k smíchu. Vlastní úsilí je správné tehdy, když vychází ze správného pochopení, z pochopení, jež pramení v srdci prozářeném učením posvátných knih či přímým vedením mudrce.

- ↑ -

II.7, 8

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, člověk by měl s tělem zbaveným nemocí a myslí zbavenou trápení usilovat o sebepoznání, tak aby se vyhnul dalšímu zrození. Vlastní úsilí má trojí kořeny a proto i trojí plody, které jsou na úrovni rozumového pochopení, rozhodnutí v mysli a fyzického činu.

Trojími kořeny vlastního úsilí jsou studium posvátných textů, učení mistra a samotná snaha jedince. Osud či boží řízení s tím nemají co dělat. Proto ten, kdo touží po osvobození, by měl vytrvalým úsilím obracet nečistou mysl k čistému úsilí. To je podstatou všech posvátných knih. Světci zdůrazňují, že je důležité vytrvale následovat cestu vedoucí k dobru. A moudrý hledající ví, že plody jeho snažení budou úměrné intenzitě vlastního úsilí a ani osud ani boží řízení na tom nic nezmění. Jen na jeho vlastním úsilí záleží, čeho člověk dosáhne. Přijde-li však na něj neštěstí, lidé ho utěšují tvrdíce, že je to osud. Přitom je zřejmé, že chceme-li odjet do ciziny, musíme se vydat na cestu a chceme-li zahnat hlad, musíme se najíst. V tom osud roli nehraje. Osud či boží řízení nikdo nikdy neviděl, zato každý zakusil, že čin (dobrý či špatný) vedl k nějakému následku (dobrému či špatnému). Proto by člověk měl již od mládí usilovat o své dobro (osvobození) studováním posvátných knih, pobýváním v přítomnosti mudrců a správným vlastním úsilím.

Osud či boží řízení je způsob náhledu, který je považován za pravdivý jen proto, že se o něm jako o pravdivém opakovaně mluvilo. Pokud by všechno na světě bylo skutečně určeno osudem či božím řízením, jaký smysl by mělo něco vykonávat (včetně koupelí, mluvení a dávání) a proč by měl člověk někoho učit? Ne. V tomto světě je každý vyjma mrtvoly činný a každá činnost má své následky. A osud či boží řízení ještě nikdo nikdy neviděl.

Lidé používají větu „Bylo mým osudem to udělat“ jen na svoji omluvu. Pravda to však není. Když kupříkladu astrolog předpoví mladíkovi, že se stane učencem, může se jím onen člověk stát, aniž by studoval? Nemůže. Tak proč věříme na boží řízení? Zde přítomný mudrc Višvámitra dosáhl stavu Brahma-rši vlastním úsilím a my ostatní jsme získali sebepoznání také jen díky vlastnímu úsilí. Proto Rámo, vzdej se víry v osud a boží řízení a zaměř se na vlastní úsilí.

- ↑ -

II.9

RÁMA se zeptal:

Pane, jsi skutečný znalec pravdy. Řekni mi prosím, čemu lidé říkají boží řízení, osud či daivam (božská síla).

VASIŠTHA odpověděl:

Lidé nazývají osudem či božím řízením výsledky vlastního úsilí, kvůli nimž člověk zakouší dobré či zlé podle minulých činů. Lidé také osudem nazývají to, co charakterizuje dobrou či zlou podstatu těchto výsledků. Vyrůstá-li rostlina ze semínka, je to přisuzováno božské síle zvané daivam. Osudem naproti tomu chápu nastřádané činy jedince.

V mysli člověka je mnoho skrytých sklonů či tužeb, které jsou příčinou nejrůznějších činů – fyzických, slovních či myšlenkových. Činy jedince jsou v naprostém souladu s těmito sklony. Čin odpovídá nejsilnějšímu ze skrytých sklonů, sklony odpovídají mysli a mysl odpovídá danému jedinci. To, co označujeme jako mysl, skryté sklony, činy nebo osud, jsou atributy jedince, jež se nedají s jistotou určit.

RÁMA se znovu zeptal:

Ó svatý, musím-li v současnosti jednat podle svých skrytých sklonů pocházejících z minulého zrození, kde je potom svoboda konání?

VASIŠTHA řekl:

Rámo, sklony pocházející z minulých zrození jsou dvojího druhu – čisté a nečisté. Čisté tě vedou k osvobození a nečisté přivolávají problémy. Ve skutečnosti jsi samo vědomí, nikoli netečná hmota. A k činu tě nenutí nic jiného než ty sám. Proto máš svobodu dát přednost čistým sklonům před nečistými. Nečisté sklony je třeba odkládat postupně a mysl od nich odvracet krok za krokem, aby nedošlo k nechtěné bouřlivé reakci. Budeme-li se opakovaně snažit jednat podle dobrých sklonů, budeme dobré sklony posilovat. A nečisté sklony budou slábnout, pokud je přestaneme podporovat. Brzy budeš projevovat jen dobré sklony v dobrých činech. Jakmile takto překonáš sílu špatných sklonů, opustíš i ty dobré a budeš zakoušet nejvyšší pravdu.

- ↑ -

II.10

VASIŠTHA pokračoval:

Vesmírný řád, který lidé nazývají osud, daivam či nijati a díky němuž je každé úsilí požehnáno příslušnými plody, je založen na všudypřítomné, všemohoucí vševědoucnosti známé jako Brahman. Pomocí vlastního úsilí ovládni smysly a mysl a s jednobodovým zaměřením vyslechni v klidu, co ti nyní řeknu.

Toto vyprávění se zabývá osvobozením. Bylo mi to odhaleno Stvořitelem Brahmou v předchozí éře a vyslechneš-li ho zde spolu s dalšími vyspělými hledajícími, dosáhneš nejvyššího bytí, v němž není utrpení a jež je bez konce.

Ó Rámo, všudypřítomná vševědoucnost neboli kosmické bytí září neustále ve všech bytostech. Jakmile se v tomto kosmickém bytí objeví záchvěv, zrodí se bůh Višnu, podobně jako vznikne vlna na hladině moře. Z tohoto Višnua se zrodil Stvořitel Brahma a ten začal ve vesmíru vytvářet nesčetné druhy živých i neživých, vnímajících i nevnímajících bytostí.

Stvořitel viděl, že všechny bytosti ve vesmíru jsou sužovány nemocemi a smrtí, bolestmi a trápením. Pocítil hluboký soucit a hledal způsob, jak všechno to utrpení živých bytostí ukončit. Zřídil tedy poutní místa, vytvořil šlechetné vlastnosti jako mravnost, odříkání, laskavost, čestnost a pravidla správného chování. To však nestačilo. Přineslo to jen dočasnou úlevu od lidského trápení, nikoli konečné osvobození od utrpení.

Jakmile si to Brahma uvědomil, stvořil mne. Vzal mě k sobě a zahalil mé srdce závojem nevědomosti. V tu chvíli jsem zapomněl na svou pravou totožnost a podstatu. Byl jsem nešťastný. Prosil jsem Stvořitele Brahmu, svého otce, aby mi ukázal cestu z tohoto utrpení. Utápěje se ve svém neštěstí nebyl jsem schopen ani ochoten něco dělat a zůstával jsem lenivý a nečinný.

Jako odpověď na moji prosbu odhalil mi otec pravé poznání, jež mě navždy zbavilo závoje nevědomosti, kterým mne Brahma sám zahalil. Stvořitel mi řekl: „Můj synu, zakryl jsem poznání a pak ti ho odhalil, abys mohl zakusit jeho krásu. Neboť jen tak budeš schopen pochopit utrpení těch, kdo jsou nevědomí, a pomoci jim. Ó Rámo, s tímto poznáním jsem zde a budu zde až do skonání světa.

- ↑ -

II.11

VASIŠTHA pokračoval:

V každé éře nechává Stvořitel zrodit určitý počet mudrců i mě samého za účelem duchovního osvícení všech bytostí. Aby všichni plnili své světské povinnosti, zrodí též krále, kteří moudře a spravedlivě vládnou nad daným územím. Netrvá však dlouho a králové podlehnou touze po moci a potěšeních, střety zájmů vedou k válkám a utrpení a toto utrpení zase vyvolá soucit a slitování. Proto aby byla odstraněna nevědomost, předají mudrci králům duchovní poznání. V dobách minulých bylo vždy vysoce ceněno a pečlivě střeženo. Je známé jako Rádža - Vidjá neboli Královské Vědění.

Ó Rámo, v tvém srdci se zrodilo odpoutání, jež vychází ze schopnosti rozlišovat. Je to nejvyšší forma odpoutání, která je cennější než odpoutání z náhodných příčin či z celkového znechucení životem. Tvé odpoutání je požehnáním a boží milostí, která se setkala s vyzrálostí rozlišování.

Dokud nejsou srdce a mysl osvíceny nejvyšším poznáním, točí se člověk v koloběhu zrození a smrti. Proto prosím naslouchej mému výkladu s plným soustředěním.

Blouděním v lese nevědomosti se člověk vystavuje zmatkům a utrpením, která jsou zdánlivě bez konce. Pravé poznání dokáže les nevědomosti spálit. Proto je třeba obrátit se na osvíceného mistra a kladením správných otázek a se správným postojem přijmout učení o pravdě a nechat se jím cele prostoupit. Jen hlupák přichází za mistrem bez náležité úcty a klade nepodstatné otázky. S takovým hlupákem skutečný mudrc neztrácí čas. Ještě větší hlupák pak mistrovo učení zcela odmítá.

Ó Rámo, jsi vskutku první mezi hledajícími, neboť jsi hluboce rozmýšlel o pravdě a došel k nejvyšší formě odpoutání. Jsem přesvědčen, že to, co ti hodlám sdělit, najde v tvém srdci pevné místo. Člověk by se měl snažit, aby poznání vešlo do jeho srdce, neboť mysl je neklidná a nestálá jako opice. Proto je třeba stranit se společnosti nevědomců.

Ó Rámo, existují čtyři strážci, kteří otevírají bránu vedoucí k Osvobození, Mókša. Jsou jimi vyrovnaná mysl, hledání pravdy, spokojenost a dobrá společnost. Moudrý hledající věnuje všem těmto strážcům, nebo alespoň jednomu z nich, náležitou pozornost.

- ↑ -

II.12, 13

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, s čistým srdcem a otevřenou myslí, bez pochybování a neklidných myšlenek, naslouchej promluvě o tom, jaká je podstata osvobození a jakými prostředky jej lze dosáhnout. Utrpení z neustálého rození a umírání neskončí, dokud není dosaženo nejvyšší skutečnosti. Není-li smrtelně jedovatý had nevědomosti přemožen tady a teď, stane se příčinou nezměrného utrpení nejen v tomto, ale i v bezpočtu dalších životů. Toto utrpení nelze přehlížet a je třeba ho překonat pomocí poznání, které ti nyní vyjevím.

Ó Rámo, překonáš-li tímto způsobem utrpení samsáry (koloběhu života a smrti), budeš zde na zemi žít jako bůh, jako Brahma či Višnu! Neboť zmizí-li všechny mylné představy, je-li skrze hledání podstaty sebe sama pochopena pravda, je-li mysl klidná a srdce přimknuté k nejvyšší skutečnosti, jsou-li všechny rušivé myšlenky utišeny a následuje jen nepřetržitý proud klidu a míru, v němž klidné a blažené srdce nahlíží nejvyšší pravdu, pak i celý svět je naplněn radostí.

Člověk, který pochopil pravdu, nemá co získat ani čemu se vyhýbat. Není poznamenán nedokonalostmi života a není dotčen jeho utrpením. Nepřichází ani neodchází, i když se tak jeví druhým. Není vázán náboženskými obřady a povinnostmi. Není ovlivněn sklony pocházejícími z minulosti, neboť ty už nad ním ztratily moc. Jeho mysl se zbavila neklidu a on spočívá v blaženosti, jež je jeho pravou podstatou. Této blaženosti lze dosáhnout pouze sebepoznáním. Proto se má člověk vytrvale věnovat sebepoznání, je to jeho povinnost.

Komu jsou lhostejné posvátné knihy či učení mudrců, ten k sebepoznání nedojde. Taková pošetilost je daleko zhoubnější než jakákoli nemoc, která člověka v životě potká. Proto je třeba pozorně naslouchat učení, vedoucímu k sebepoznání. Kdo učení vstřebá, neupadne do jámy nevědomosti. Ó Rámo, chceš-li se zbavit utrpení samsáry, koloběhu života a smrti, přijmi blahodárné rady mé i mně podobných mudrců a buď svobodný.

VASIŠTHA pokračoval:

Aby člověk překonal oceán samsáry, musí se obrátit k tomu, co je věčné a neměnné. Jen ten je nejpřednější mezi všemi, kdo opíraje se o věčnost má vyrovnanou mysl a spočívá v klidu. Vidí, že potěšení a bolest dohánějí a ničí jedno druhé, a toto poznání mu přináší klid a vyrovnanost mysli. Kdo to nevidí, je jako spící hlupák, kterému hoří dům nad hlavou.

Poznání věčné a neměnné pravdy znamená osvobození od samsáry a nových zrození. I kdyby tato pravda neexistovala, člověku nijak neublíží, zaměří-li se na hledání podstaty života. Naopak to zmírní jeho trápení plynoucí z neustálých životních ztrát a změn. A pokud taková věčná pravda existuje, pak její pochopení člověka osvobodí.

Nejvyšší pravdy nelze dosáhnout obřady, oběťmi, poutěmi ani penězi. Lze k ní dojít pouze vyrovnanou myslí a rozvíjením poznání. Proto by se všichni bozi, démoni, polobozi i lidé, měli neustále při jakékoli činnosti snažit o vyrovnanou mysl, která plodí poznání.

Je-li mysl klidná, čirá a tichá, osvobozená od klamu a mylných představ a odpoutaná od žádostivosti, pak po ničem netouží a nic neodmítá. Toto je vyrovnanost, jeden ze čtyř strážců brány k osvobození, o nichž jsem hovořil.

Všechno dobré a ušlechtilé pochází z vyrovnanosti a všechno zlé může klidná a vyrovnaná mysl rozptýlit. Žádný zisk ani žádné potěšení, ať už na světě nebo na nebi, se nevyrovná radosti, která doprovází vyrovnanost. V přítomnosti člověka, který má mysl klidnou a vyrovnanou, zakouší každý jedinečnou radost. Vyrovnanému člověku všichni důvěřují a není nikdo, ani mezi démony či skřety, kdo by k němu cítil zášť.

Ó Rámo, vyrovnaná mysl je nejlepším lékem na všechny fyzické i psychické neduhy. S vyrovnanou myslí i jídlo, které by se zdálo hořké, chutná sladce. Tomu, kdo má jako záštitu vyrovnanou mysl, nic neublíží.

Kdo necítí přitažlivost ani odpor k tomu, co slyší, vidí, čichá, chutná nebo čeho se dotýká, třebaže to druzí považují za příjemné či naopak nepříjemné, ten má mysl klidnou a vyrovnanou. Kdo vnímá všechny bytosti stejně, aniž by cítil potěšení nebo bolest, ten má mysl klidnou a vyrovnanou. Kdo žije mezi lidmi, ale zůstává jimi nedotčen a necítí k nim nadšení ani nenávist, jakoby byl v hlubokém spánku, ten má mysl klidnou a vyrovnanou.

- ↑ -

II.14

VASIŠTHA pokračoval:

Druhým strážcem brány k osvobození je hledání pravdy či rozlišování mezi pravdou a nepravdou (skutečným a neskutečným), zvané vičára. Mělo by být prováděno nepřetržitě a s pochopením vytříbeným důkladným studiem posvátných textů. Rozlišování bystří rozum a umožňuje dosáhnout nejvyšší pravdy. Z toho důvodu je samo rozlišování nejlepším lékem na dlouhodobou nemoc zvanou samsára.

Moudrý člověk chápe sílu, inteligenci, efektivitu a dobře načasovaný čin jako plody rozlišování. Království, úspěch, potěšení a též konečné osvobození jsou plody našeho hledání pravdy. Rozlišování chrání člověka od nešťastných událostí, které postihují nevědomé hlupáky. Je-li mysl otupena nepřítomností rozlišování, pak se i chladný měsíční paprsek může stát smrtící zbraní a dětinská představivost uvidí v každém tmavém koutě skřeta. Proto hlupák, který se nezabývá hledáním pravdy, je studnicí utrpení. Nepřítomnost rozlišování vede k činům, které jsou zhoubné jak pro něho, tak pro druhé, a též k nejrůznějším psychosomatickým nemocem. Společnosti takových hlupáků by se proto měl moudrý člověk vyhnout.

Ti, v nichž je rozlišování pravdy neustále přítomno, osvětlují svou září svět a vše, co je v jejich blízkosti, odhánějí zlé duchy, které zplodila nevědomá mysl, a ukazují falešnost smyslového potěšení i předmětů potěšení. Ó Rámo, ve světle rozlišování je pochopena věčná a neměnná skutečnost, nejvyšší pravda. S ní člověk po ničem netouží ani nic neodmítá. Je osvobozen od klamu a připoutanosti. Není nečinný ani není činnostmi pohlcen. Žije v tomto světě a poté, co uplyne jeho přirozený počet let, dosáhne konečného osvobození, zvaného kaivalja.

Zrak duchovního hledání neztrácí svoji jasnost ani během činnosti. Politováníhodný je ten, komu tento zrak schází. Než být takto slepý, je lépe se narodit jako žába v blátě, červ na hnoji nebo had v díře. Co znamená duchovní hledání? Je to hledání vlastního já. Dotazuj se: „Kdo jsem já? Kde se vzalo utrpení samsáry, koloběhu života a smrti?“ Z takového opravdového hledání vychází poznání pravdy, které s sebou nese vnitřní klid, a pak přichází nejvyšší pochopení spojené s ukončením veškerého utrpení.

- ↑ -

II.15, 16

VASIŠTHA pokračoval:

Třetím strážcem brány k osvobození je spokojenost, neboli pravé potěšení. Toho, kdo ochutnal nektar spokojenosti, nebudou lákat smyslová potěšení, neboť žádný požitek tohoto světa nepřekoná sladkost spokojenosti, která zbavuje všeho zlého.

Co znamená spokojenost? Zanechat neplodných tužeb, neprahnout po tom, co nám nebylo dáno, a s klidem, bez přílišného nadšení či naopak sklíčenosti, přijímat to, co přichází. Dokud člověk nenalezne spokojenost a pravé potěšení sám v sobě, do té doby bude vystaven utrpení. S rostoucí spokojeností se srdce člověka plně rozvine v květ čistoty. Spokojenému člověku, byť nic nevlastní, patří celý svět.

Čtvrtým strážcem brány vedoucí k osvobození je dobrá společnost, satsanga, společnost moudrých lidí, světců a osvícených mudrců. Satsanga zvyšuje rozumové schopnosti, ničí nevědomost a odstraňuje všechny psychické nemoci. Přes všechny překážky, které mohou stát v cestě, satsanga nesmí být zanedbána, neboť je světlem, které člověka vede na jeho životní pouti. Satsanga stojí nade všemi náboženskými praktikami, jako jsou odříkání, dobročinnost, poutě či rituály.

Člověk by měl ze všech svých sil všemi prostředky uctívat a sloužit těm, kteří pochopili pravdu a jejichž srdce byla zbavena temnoty nevědomosti. Na druhou stranu ten, kdo se k světcům nechová s náležitou úctou, na sebe přivolává velké utrpení.

Vyrovnaná mysl, hledání pravdy, spokojenost a dobrá společnost jsou čtyři nejjistější prostředky, pomocí kterých může být zachráněn člověk topící se v oceánu samsáry, koloběhu života a smrti. Spokojenost znamená největší zisk a Satsanga nejlepší nasměrování, hledání pravdy je nejvyšší moudrostí a vyrovnaná mysl nejvyšší blažeností. Nemůžeš-li následovat všechny čtyři najednou, sleduj alespoň jedno z toho, neboť poctivým prováděním jediného postupně objevíš i ty ostatní a nejvyšší poznání si tě najde samo. Avšak ať jsi bůh, polobůh, člověk nebo strom, dokud neochočíš divokého slona mysli pomocí těchto čtyř ušlechtilých kvalit, nemůžeš učinit žádný pokrok směrem k nejvyšší skutečnosti. Proto se Rámo snaž rozvíjet tyto čtyři ušlechtilé kvality ze všech sil.

- ↑ -

II.17

VASIŠTHA řekl:

Jen člověk hledající pravdu a stranící se společnosti nevědomých hlupáků je oprávněn naslouchat tomu, co nyní hodlám vyjevit. Ó Rámo, ty takovým člověkem bezesporu jsi. Naslouchat tomuto učení si přeje jen ten, kdo je dostatečně zralý. Avšak podobně jako světlo lampy osvítí každého, kdo je v jeho dosahu, tak toto učení je schopno pomoci na cestě k osvobození každému, kdo ho vyslechne, ať si to přál, nebo ne. Zjistíme-li, že co se zdálo být hadem, je ve skutečnosti provazem, pak náš strach z hada okamžitě zmizí. Podobně při studiu této knihy zmizí i naše utrpení pocházející z koloběhu života a smrti.

Celý původní text obsahuje třicet dva tisíce dvojverší. Kniha první se jmenuje Vajrádžňa Prakaraná, O odtažitosti. Sestává z patnácti set dvojverší a dává člověku poznat pravou podstatu života v tomto světě. Pečlivé studium této části očišťuje srdce.

Kniha druhá je Mumukšu Vjavahára Prakaraná, O chování hledajícího. Ta se skládá z tisíce dvojverší a popisuje, jaké jsou předpoklady člověka hledajícího poznání.

Kniha třetí, Utpatti Prakaraná, O stvoření, obsahuje sedm tisíc dvojverší. Tvoří ji množství inspirativních příběhů, které pomáhají nastínit nejvyšší pravdu o tom, že dle falešných představ „já“ a „toto“ a jejich vzájemné hry se vesmír zdá být skutečným, i když tomu tak doopravdy není.

Kniha čtvrtá, Šthiti Prakaraná, O bytí, sestává ze tří tisíc dvojverší a opět je tu na příbězích odhalována pravda o existenci a podstatě tohoto světa.

Kniha pátá Upašánti Prakaraná, O ukončení, obsahuje pět tisíc dvojverší. Naslouchání této části nabízí možnost ukončení klamného vnímání světa, kdy zůstává už jen nepatrná stopa nevědomosti.

Kniha šestá a poslední, Nirvána Prakaraná, O osvobození, sestává ze čtrnácti tisíc a pěti set dvojverší. Studium a pochopení této části rozptýlí nevědomost a po odstranění všech klamů a iluzí je tu úplné osvobození. Takto osvobozený člověk sice přebývá ve fyzickém těle, ale žije tak, jako by se od něj již osvobodil. Prostý žádostivosti, tužeb, připoutanosti a odporu je vysvobozen z koloběhu života a smrti. Teď a tady se zbavil démona zvaného egoismus a spočívá v jednotě s nejvyšší skutečností.

- ↑ -

II.18

VASIŠTHA pokračoval:

Kdo zasévá semínka poznání tohoto učení, brzy získá jeho plody v podobě pochopení pravdy. Objasnění pravdy je třeba přijmout, třebaže pochází od člověka, anebo je pak odmítnout, třebaže by šlo o božské odhalení. Jsou-li slova moudrá, měli bychom je přijmout i z úst dítěte, anebo je pak odmítnout, i kdyby je prohlašoval sám Stvořitel Brahma.

Kdo naslouchá výkladu tohoto učení a hluboce o něm uvažuje, těší se z neomezeného poznání, pevného přesvědčení a neotřesitelného duševního klidu. Ten, kdo se postupně dostává k tomu, co nazýváme osvobození, má mysl tichou a klidnou a září jasným čistým světlem jako Měsíc za podzimní noci.

Mudrc, který pochopil kouzlo kosmické Iluze, zvané Mája, vidí v jediném nerozděleném vědomí bezpočet vesmírů. Vidí nekonečno v každém atomu, a proto není závislý na představě vzniku či zániku projeveného světa. Neodmítá to, co přichází, a je s tím spokojený a nežene se za tím, co mu bylo odebráno, ani kvůli tomu netruchlí.

Toto učení je snadno srozumitelné, neboť text je bohatě okrášlen příběhy a podobenstvími. Ten, kdo tuto posvátnou knihu pečlivě studuje a přemýšlí o významu slov, nemusí podstupovat odříkání, meditace, provádění rituálů či opakování manter (posvátných slabik). Člověk nepotřebuje k dosažení osvobození nic víc než důkladné studium a pochopení této knihy.

Kdo pochopí toto učení, není už déle klamán projeveným světem. Vidí-li člověk jedovatého hada namalovaného na obraze, nemá důvod se ho bát. Podobně je-li projevený svět pochopen jako jev, není důvod k nadšení ani smutku. Toto učení je prostředkem k nejvyššímu poznání a škoda těch, kteří se ho bojí následovat a vyhledávají smyslová potěšení, neboť takové čeká jen trápení.

Ó Rámo, pravdu, kterou člověk nemůže osobně zakoušet, nemůže ani pochopit, ledaže by byla vysvětlena pomocí názorných příkladů. A takové příklady jsou v textu použity s jasným záměrem. Neměli bychom je chápat doslovně ani přehánět jejich význam. V knize je projevený svět připodobňován ke snu. Dané příklady mají smysl jako podobenství a nesmíme dopustit, aby naše uvažování bylo zahaleno špatným pochopením či překroucením jejich smyslu.

- ↑ -

II.19, 20

VASIŠTHA pokračoval:

Zde použitá přirovnání mají jediný smysl, umožnit tomu, kdo naslouchá, dojít k pravdě. Pochopení pravdy je natolik životně důležité, že je dobré cokoli, co je schopno pomoci k jejímu dosažení, třebaže příklady a podobenství mohou být smyšlené. Z každého podobenství je dále třeba vzít jen tu část, která vykazuje podobnost, a zbytek nebrat v úvahu. Studium posvátných textů s názornými příklady a pomoc učitelů jsou nezbytné jen do té doby, dokud není pochopena pravda.

Moudrý člověk pokračuje ve studiu učení, dokud nedojde k pochopení pravdy a nedosáhne plného osvícení. Pochopení pouze částečné vyústí v omyly a zmatení. Není-li v srdci přítomen nejvyšší klid a mír (tzv. čtvrtý stav, neboli turija) a je-li zdání považováno za skutečnost, je to výsledek nedokonalého pochopení a z toho plynoucího překrouceného uvažování.

Tak jako všechny vlny mají svůj základ v oceánu, tak všechny důkazy mají základ v přímém nazírání, v přímém zakoušení pravdy. Základ všeho tvoří vědomí, které samo je tím, kdo zakouší, aktem zakoušení i zkušeností či zážitkem. Skutečností je jen samotné zakoušení, a přesto při mylném chápání se to jeví tak, že zakoušení musí mít svůj subjekt, tedy někoho, kdo zakouší. Takové mylné chápání je možno rozptýlit díky poznání, vycházejícímu z dotazování. Pak nerozdělené vědomí zazáří v celé své kráse. Na tomto stupni se i dotazování stane nadbytečným a samo odejde.

Tak jako se ve vzduchu ukrývá i jeho pohyb ve formě větru, tak je ve vědomí obsažen projevený svět, zahrnující jemnou vnímající mysl i hrubé objekty vnímání. A vnímající mysl si na základě své nevědomosti myslí „jsem to a to“, „jsem takový a takový objekt“ a tak se jím stane. Avšak každý objekt je zakoušen subjektem a ne jinak.

Ó Rámo, do doby, než v tobě vzklíčí poznání, hledej útočiště v učení předávaném velkými učiteli. Tvé chování bude odrážet jejich chování a tak se rozvinou tvé ušlechtilé vlastnosti i tvá moudrost. Růst poznání a následování příkladu vznešeného chování světců se budou vzájemně podporovat.

- ↑ -