Jóga Vasištha

KNIHA PRVNÍ: O ODTAŽITOSTI

I.1

SUTÍKŠŇA se zeptal mudrce jménem Agastja:

Ó, moudrý, osvětli mi prosím tuto otázku. Co z následující dvojice vede k osvobození, práce nebo poznání?

AGASTJA odpověděl:

Ve skutečnosti potřebuje pták k letu obě křídla a stejně tak k nejvyššímu cíli, jímž je osvobození, vede obojí, práce i poznání. Samotná práce k osvobození nestačí a taktéž ne samotné poznání, ale obojí společně k osvobození dává prostředky.

Slyš. Jako odpověď na tvou otázku ti povím následující příběh.

Žil jednou světec jménem Kárunja, jehož otcem byl Agnivéšja. Jak mladý Kárunja četl posvátné knihy a porozuměl jejich smyslu, stal se mu život lhostejným. Když to viděl Agnivéšja, ptal se syna, proč upustil od provádění svých denních povinností. Nato Kárunja odpověděl: „Cožpak písma na jednu stranu netvrdí, že člověk má plnit příkazy v nich obsažené až do konce svého života, a na druhou stranu že nesmrtelnosti lze dosáhnout pouze vzdáním se všech činů? Nevím si rady s těmito protichůdnými principy. Co mám dělat, můj učiteli a otče?“ To řekl a zůstal bez hnutí.

AGNIVÉŠJA odpověděl:

Slyš můj synu, budu ti vyprávět starou moudrost. Náležitě zvaž její poselství a pak dělej, jak se ti zlíbí. Kdysi za dávných časů seděla nebeská nymfa Suruči na jednom z vrcholů Himalájí, když spatřila posla boha Indry, krále bohů, jak letí kolem. Na její otázku, kam letí, posel odpověděl: „Mudrc a král jménem Arištanémi přenechal království svému synu a na hoře Gandhamádana se oddal přísnému odříkání a askezi. Když to bůh Indra uviděl, požádal mě, abych za ním poslal nebeské nymfy, které by ho odvedly do nebe. Mudrc král však chtěl znát výhody a nevýhody nebe. Řekl jsem mu: ´V nebi se těm největším, prostředním i těm nejmenším ze zbožných smrtelníků dostane přiměřené odměny a jakmile jsou plody jejich zásluh vyčerpány, vracejí se opět do světa smrtelníků.´ Král odmítl přijmout Indrovo pozvání do nebe a Indra mě za ním znovu poslal s žádostí, aby král dříve než odmítne nabídku, vyhledal pomoc mudrce jménem Válmíki.

Poté byl král tomuto mudrci představen a zeptal se ho: „Jak nejlépe se může člověk osvobodit od zrození a smrti?“ Jako odpověď mu Válmíki začal popisovat rozhovor mezi králem Rámou a mudrcem Vasišthou.

- ↑ -

I.2

VÁLMÍKI řekl:

Právem může studovat tento text (rozhovor mezi Rámou a Vasišthou) ten, kdo se cítí omezený a touží po osvobození, ten kdo není ani zcela nevědomý, ani osvícený. Tato kniha nabízí formou příběhů prostředky k dosažení osvobození a kdo si to plně uvědomí, ten dosáhne osvobození od koloběhu zrození a smrti.

Příběh o Rámovi jsem sepsal již dříve a předal jej svému milovanému žáku jménem Bharadvádža. Ten, když jednou vyšel na horu Méru, ji vyprávěl stvořiteli Brahmovi a Brahma byl tak potěšen, že slíbil Bharadvádžovi vyplnit přání. Bharavádža si přál, aby všechny lidské bytosti mohly být osvobozeny od neštěstí, a prosil, aby mu Brahma pomohl najít způsob, jak toho dosáhnout.

Nato Brahma řekl Bharadvádžovi: „Běž za mudrcem jménem Válmíki a požádej ho, ať dokončí příběh o vznešeném Rámovi tak, aby mohl být čtenář osvobozen od nevědomosti.“ A Brahma se nespokojil jen s tím, ale doprovodil Bharavádžu až do mé poustevny.

Poté co jsem ho náležitě uctil, řekl mi Brahma: „Ó moudrý, tvoje vyprávění o Rámovi se stane vorem, na němž se lidé přeplaví přes oceán samsáry (koloběhu života a smrti). Proto pokračuj ve svém vyprávění a doveď ho ke zdárnému konci.“ Jakmile domluvil, v tu chvíli Stvořitel zmizel. Zmatený neočekávaným příkazem Brahmy, požádal jsem mudrce Bharadvádžu, aby mi jeho slova zopakoval: „Brahma by rád, abys ukázal příběh Rámy takovým způsobem, aby mohl každému pomoci překonat utrpení. A já tě mudrci taktéž žádám, vyprávěj mi prosím se všemi podrobnostmi, jak se Ráma, Lakšmana a další bratři osvobodili od utrpení.“

Tak jsem Bharadvádžovi odhalil tajemství osvobození Rámy, Lakšmany a dalších bratří a také jejich rodičů a dvořanů. A řekl jsem Bharadvádžovi: Budeš-li, můj synu, žít jako oni, budeš i ty teď a tady osvobozen od utrpení.

- ↑ -

I.3

VÁLMÍKI pokračoval:

Tento projevený svět je klam, stejně jako je optickou iluzí modré nebe. Myslím, že je lepší si klamu nevšímat, než se jím v mysli stále zabývat. Osvobození od utrpení či pochopení pravé podstaty jedince není možné, dokud v člověku neuzraje přesvědčení, že projevený svět není skutečný. A toto přesvědčení se objeví, pokud člověk bude studovat tento text s pílí a vytrvalostí. Pak přijde pevné přesvědčení, že projevený svět je záměnou skutečného za neskutečné. Pokud však člověk nezkoumá text právě takto, pak v něm opravdové poznání neuzraje ani za milión let.

Mókša neboli osvobození znamená zbavit se všech vásán všech psychických podmíněností a návyků. Psychické podmíněnosti jsou dvojího druhu – čisté a nečisté. Nečisté jsou příčinou zrození, čisté člověka od zrození osvobozují. Nečisté mají původ v nevědomosti a v pocitu ega. Jsou a taktéž i byly semínkem, z něhož vyrůstá strom nového zrození. Na druhou stranu pokud je toto semínko odloženo, pak z psychických návyků a podmíněností, které utvářejí tělo, zbudou pouze ty, jež jsou čistého charakteru. Takové psychické podmíněnosti existují i v bytosti, která je osvobozena již za svého života, a nevedou k novému zrození, neboť jsou udržovány jen setrvačností, nikoli současnými pohnutkami.

Budu ti vyprávět, jak vedl Ráma život osvíceného mudrce a díky tomuto poznání budeš osvobozen od mylného chápání stáří a smrti.

Poté, co se Ráma vrátil od svého učitele, kde přebýval v odloučení, bydlel v paláci otce a bavil se všelijak. Zatoužil procestovat zemi a navštívit svatá poutní místa, proto vyhledal otce a požádal ho o dovolení takovou pouť vykonat. Král mu vybral den příznivý k zahájení poutě, v tento den přijal Ráma požehnání starších a vydal se na cestu.

Spolu s bratry prošel celou zemi od Himalájí po nížiny a pak se vrátil do hlavního města ke všeobecné radosti občanů země.

- ↑ -

I.4,5,6

VÁLMÍKI pokračoval:

Jakmile Ráma vstoupil do paláce, uctivě se poklonil svému otci, mudrci Vasišthovi i ostatním stařešinům a svatým mužům. Celé město Ajódhjá po osm dní oslavovalo návrat Rámy z poutě.

Nějaký čas žil Ráma v paláci a řádně vykonával své denní povinnosti. Ale velmi rychle se s ním udála velká změna. Začal hubnout, až byl vychrtlý, slabý a pobledlý. Náhlá a nevysvětlitelná změna, která se v chování i vzhledu jeho milovaného syna udála, dělala králi Dašarathovi velké starosti. Kdykoli se ale syna zeptal na zdraví, Ráma odpovídal, že se nic zlého neděje. Na královu otázku: „Co tě trápí, můj milovaný synu?“ Ráma vždy uctivě řekl: „Nic, otče“ a zůstal zamlklý.

Dašarathovi nezbylo než se pro odpověď obrátit na mudrce Vasišthu. Ten mu odpověděl trochu záhadně: „Jistě existuje důvod, proč se Ráma takto chová. Ve světě nepřijdou žádné velké změny, aniž by nejdříve nevznikly jejich příčiny, a to příslušné kosmické prvky. Stejně tak změny jako hněv, pocit beznaděje nebo radost se v chování vznešených neobjeví bez náležité příčiny.“ Dašaratha neměl chuť se dále vyptávat.

Brzy poté přijel do paláce mudrc Višvámitra, proslulý po celém světě. Jakmile se král o návštěvě světce dozvěděl, hned ho spěchal pozdravit: „Vítej, vítej, svatý muži! Tvůj příchod do mého skromného příbytku mě činí nevýslovně šťastným. Je to pro mě jako zrak pro slepého, déšť pro vyprahlou půdu, syn pro neplodnou ženu, vzkříšení pro mrtvého či nalezení ztraceného zdraví. Ó svatý, co pro tebe mohu udělat? Ať je tvým přáním cokoli, považuj je za splněné. Ctím tě jako boha a udělám, co si budeš přát.“

- ↑ -

I.7,8,9

VÁLMÍKI pokračoval:

Višvámitra byl slovy Dašarathy potěšen a jal se mu vysvětlovat své poslání: „Ó králi, budu potřebovat tvoji pomoc při vedení náboženského obřadu. Kdykoli tento obřad provádím, vtrhnou démoni, již jsou společníky démonů jménem Khara a Dúšana, do posvátného prostoru a znesvětí jej. A protože při náboženských obřadech jsem vázán slibem, nemohu na ně seslat kletbu. Ty mně ale můžeš pomoci. Tvůj syn Ráma si s démony lehce poradí. A na oplátku za jeho pomoc udělím mu různá požehnání, která ti přinesou nekonečnou blaženost. Nedovol, ať pouto k synovi přemůže tvou oddanost. V tomto světě vznešený člověk nepovažuje žádný dar za příliš drahý. Ve chvíli, kdy řekneš ano, v oné chvíli budu považovat démony za mrtvé. Poněvadž vím, kdo je Ráma, stejně jako to vědí Vasištha a další svatí muži tvého dvora. Ó králi, dost otálení a pošli Rámu bez odkladů za mnou.“

Jakmile král uslyšel tuto zcela nevídanou žádost, zůstal jako opařený chvíli mlčky stát, než odpověděl: „Ó moudrý, Rámovi není ani šestnáct let a není způsobilý vést válku. Vždyť ještě ani žádný boj neviděl, kromě těch, které se vedou v komnatách paláce. Poruč mně jít s tebou, poruč mé obrovské armádě jít s tebou zničit démony. Ale Rámu pustit nemohu. Všem živým bytostem je přirozené milovat své potomky. Nejsou snad schopni i moudří lidé udělat něco velmi nezvyklého jen pro lásku svých dětí? Nevzdá se snad člověk spíše štěstí, manželky či bohatství, než aby se vzdal svých dětí? Ne, nemohu se vzdát Rámy.

Slyšel jsem o mocném démonu jménem Rávana. Je to on, jenž je příčinou narušování tvého náboženského obřadu? V takovém případě ti nic nepomůže, neboť vím, že i bohové jsou proti němu bezmocní. Čas od času na zem takové mocné bytosti přijdou a časem zase z tohoto světa odejdou.“

Višvámitra byl celý zamračený. Mudrc Vasištha to viděl, zasáhl a začal přesvědčovat krále, aby nerušil slib, který dal, ale poslal Rámu s Višvámitrou: „Ó králi, je krále nedůstojné rušit slib. Král by měl být příkladem správného chování. Bude.li Ráma v péči Višvámitry, jenž je neobyčejně mocný a má řadu nepřemožitelných zbraní, bude v bezpečí.“

- ↑ -

I.10

VÁLMÍKI pokračoval:

Uposlechnuv přání učitele Vasišthy nařídil král Dašaratha hlídači, aby přivedl Rámu. Hlídač se vrátil s tím, že Ráma za okamžik dorazí, a dodal: „Princ se zdá být sklíčený a vyhýbá se společnosti.“ Dašaratha byl tímto prohlášením vyveden z míry a obrátil se na komořího, aby mu řekl o psychickém stavu a zdraví syna. Komoří viditelně znervózněl a pak odpověděl:

„Pane, od návratu prince z poutě se s ním udála velká změna. Zdá se, že ho nezajímají ani obřady a uctívání ani koupele. Nebaví ho společnost lidí v paláci, nezajímají ho drahokamy ani vzácné kameny. Jsou-li mu předkládány pro potěšení skvostné věci, dívá se na ně smutnýma očima a bez zájmu. Odmítá královské tanečnice, jako by mu způsobovaly nepřekonatelnou trýzeň. Činnosti jako jedení, procházení, odpočívání, koupání či sezení provádí mechanicky jako stroj, jako by byl hluchý a němý. Občas si sám k sobě zamumlá: ´Jaký smysl má bohatství a prosperita, nepřízeň osudu či postavení planet? Všechno je neskutečné.´ Většinu času mlčí a žádná zábava ho netěší. Jediné, co mu činí potěšení, je samota. Celý čas je ponořen ve svých vlastních myšlenkách. Nevíme, co na něho přišlo, o čem přemýšlí, či co bude následovat. Den za dnem čím dál víc hubne.

Stále znovu si pro sebe opakuje: ´Ach běda! Mrháme všemožně vlastním životem, místo abychom usilovali o dosažení nejvyššího. Lidé navenek bědují, stěžují si, že trpí a jsou chudobní, ale nikdo se opravdově neodvrátí od zdroje svého utrpení a bídy!´ Když to všechno my, pokorní služebníci Rámy, vidíme a slyšíme, jsme zarmouceni a nevíme, co dělat. Princ je bez jakékoli naděje, bez jakékoli touhy, k ničemu nelne, na ničem mu nezáleží. Není bláhový ani šílený a není ani osvícený. Někdy se zdá, jakoby byl přemožen sebevražednými myšlenkami živenými pocitem beznaděje: ´Jaký smysl má bohatství, rodina a příbuzní, jaký smysl má království, jaký smysl má v tomto světě vytoužený cíl?´ Pane, jen vy můžete nalézt vhodný lék na nemoc našeho prince.“

- ↑ -

I.11,12

VIŠVÁMITRA řekl:

Je-li tomu tak, pak požádejte Rámu, aby sem přišel. Jeho stav není důsledkem iluzorních představ, ale je plný moudrosti a soucitu a ukazuje k osvícení. Přiveďte ho sem a zbavíme ho jeho zoufalství.

VÁLMÍKI řekl:

Nato král pobídl komořího, aby Rámu přivedl mezi dvořany. Mezitím se Ráma sám na setkání s otcem připravil. Hned z dálky pozdravil otce i mudrce a ti viděli, že v jeho ještě mladé tváři se už odráží klid a mír vyzrálosti. Ráma se poklonil k nohám otce, ten ho objal, zvedl ze země a řekl mu: Co tě činí tak smutným, můj synu? Smutek je otevřenými dveřmi pro strasti a soužení.“ Mudrci Vasištha a Višvámitra dali najevo svůj souhlas s králem.

RÁMA řekl:

Svatý muži, zodpovím tvoji otázku jak se patří. Vyrůstal jsem šťastně v otcově příbytku a učili mě uznávaní učitelé. Nedávno jsem vykonal pouť a během té doby mě ovládlo takové nastavení mysli, jež mě vzalo všechnu naději v tento svět. Mé srdce se začalo ptát, co lidé nazývají štěstím a zda to lze nalézt v neustále se měnících projeveních tohoto světa. Všechny bytosti se rodí jen proto, aby zemřely, a umírají jen proto, aby se zrodily! Ve všech těch pomíjivých věcech, jež jsou zdrojem utrpení a hříchu, nevidím žádný smysl. Bytosti, které spolu nemají nic společného, se dávají dohromady a mysl mezi nimi vytvoří vztah. Všechno v tomto světě je závislé na mysli a mentálním postoji jedince. Při bližším zkoumání se sama mysl jeví jako neskutečná! Ale to nás okouzluje. Je to, jako bychom se v poušti kvůli utišení žízně hnali za přeludem!

Bezpochyby nejsme otroci v poutech prodaní svému pánovi, ale přesto žijeme život v otroctví, bez jakékoli svobody a volnosti. Nevědomi si pravdy bezcílně bloudíme v tomto temném lese zvaném život. Co je to tento svět? Co se rodí, roste a umírá? Jak toto utrpení dojde svého konce? Mé srdce krvácí žalem, třebaže slzy neroním s ohledem na své přátele.

- ↑ -

I.13,14

RÁMA pokračoval:

Ó pane, bez užitku je rovněž bohatství, které jen mate nevědomé. Bohatství je nejisté a pomíjivé, dává vzniknout četným starostem a vytváří neukojitelnou touhu po tom vlastnit více. Bohatství si mezi lidmi nevybírá, jak dobří tak špatní se mohou stát bohatými. Nicméně lidé jsou dobří, soucitní a přátelští, jen dokud jejich srdce nezatvrdnou náruživou honbou za bohatstvím. Bohatství pošpiní srdce vzdělaného učence, hrdiny, váženého muže i člověka mírného a jemného. Bohatství a štěstí nepobývají pohromadě. Zřídka se najde bohatý člověk, jenž nemá soupeře a nepřátele, kteří by ho nepomlouvali. Pro květ správného jednání je bohatství nocí, pro bílý květ smutku úplňkem, pro svíci jasného vhledu je větrem, pro vlnu nepřátelství záplavou, pro mračno iluze je příznivým větrem, pro jed beznaděje katalyzátorem. Je hadem zhoubných myšlenek a k bolesti člověka přidává strach. Pro ptáčka nepřipoutanosti je sněhovou kalamitou, pro sýčka zlých přání soumrakem. Je zatměním Měsíce poznání. V přítomnosti bohatství se dobrá povaha jedince vytrácí. Bohatství si hledá toho, koho si ve skutečnosti již vybrala smrt.

Podobně je to s délkou života. Jeho trvání je jako trvání kapky vody na listu. Délka života je plodná jen pro toho, kdo má sebepoznání. Možná můžeme chytit vítr, rozbít prostor, splést vlny do věnce, ale nemůžeme vkládat naději a důvěru do délky života. Nadarmo člověk hledá, jak si prodloužit život. Získá tím jen víc smutku a prodlouží si dobu utrpení. Skutečně žije pouze ten, kdo se snaží o sebepoznání, jež jediné má v tomto světě cenu, aby tím ukončil budoucí zrození. Ostatní žijí jako tupci. Pro hloupého je znalost posvátných textů břemenem. Pro toho, kdo je plný tužeb, je břemenem samo poznání. Pro toho, kdo je neklidný a roztěkaný, je břemenem jeho vlastní mysl. A pro toho, kdo nemá sebepoznání, je břemenem tělo a délka života.

Krysa času bez oddechu uhryzává z doby života. Termiti nemocí ujídají a tím ničí tělesné orgány živých bytostí. Tak jako kočka číhající na myš pozoruje svou kořist s nejvyšší bdělostí a pohotovostí, tak smrt nikdy tuto dobu života nespustí z očí.

- ↑ -

I. 15,16

RÁMA pokračoval:

Svatý muži, jsem celý zmatený a vystrašený, když přemýšlím o tom, jak se rodí ten strašlivý nepřítel poznání, egoismus. Rodí se v temnotě nevědomosti a v nevědomosti vzkvétá. Do nekonečna vytváří špatné sklony a špatné činy. Veškeré utrpení se vždy točí kolem egoismu (vždycky je to „já“, kdo trpí) a egoismus je jedinou příčinou duševního utrpení. Cítím, že egoismus je moje nejhorší nemoc! Právě egoismus splétá síť ze světských potěšení a do této pasti chytá živé bytosti. Všechny velké pohromy světa vzešly z egoismu. Egoismus zatlačí do pozadí sebeovládání, zničí ctnosti a naruší rovnováhu. Přeji si zbavit se egoistické představy „Já jsem Ráma“, zbavit se všech tužeb a spočívat v Sobě. Zjišťuji, že cokoli jsem vykonal na základě sobeckých představ, bylo marné. Pouze v nesobectví je pravda. Jsem-li pod vlivem egoismu, jsem nešťastný, jsem-li osvobozen od egoismu, jsem šťastný. Egoismus podporuje toužení, bez něho touhy odejdou. Právě sám egoismus bezdůvodně spřádá síť rodinných a sociálních vazeb, aby do ní chytil nepozornou duši. Domnívám se, že jsem osvobozen od sobectví, ale přesto se trápím. Prosím, osviť mne.

Pokud nevykonávala službu svatým a nebyla díky tomu obdařena milostí, zůstává tato nečistá mysl neklidná jako vítr. Je nespokojená, ať dostane cokoli, a její neklid roste den za dnem. Síto nelze nikdy naplnit vodou a stejně tak mysl nemůže dosáhnout stavu naplnění, ať už získá z projeveného světa, co chce. Mysl neustále poletuje sem a tam, ale nikde není schopna nalézt štěstí. Nevědoma si možnosti velkého utrpení v pekle, hledá ve světě potěšení, ale ani to se jí nedostává. Jako lev v kleci zůstává mysl neklidná. Zbavena svobody a volnosti není se svým současným stavem spokojena. Svatý muži, pouty tužeb jsem přivázán k síti, kterou utkala mysl. Stejně jako divoká voda v řece podemílá kořeny stromů na břehu, tak i neklidná mysl podemílá kořeny celého mého bytí. Jsem existence, myslí unášená jako suchý list ve větru. Mysl mě nenechá spočinout ani na chvíli. Je příčinou celého projeveného světa a tři světy existují jen díky ní. Jakmile mysl zmizí, světy zmizí s ní.

- ↑ -

I. 17

RÁMA pokračoval:

Věc se má tak, že je-li mysl zatemněna touhou, nesčetné omyly z toho pocházející vyvstanou v temnotě nevědomosti. Žádostivost vysaje dobré a ušlechtilé vlastnosti mysli a srdce, jakými jsou laskavost a vlídnost, a učiní mne tvrdým a krutým. V této temnotě tančí žádostivost v různých podobách jako zlý skřet.

Ačkoli jsem si osvojil různé metody, jak tuto žádostivost omezit, přesto mě dokáže v okamžiku přemoci a svést na scestí, stejně jako vítr v okamžiku odnese pryč stéblo slámy.

Jakkoli jsem vkládal naděje do rozvíjení odpoutanosti a podobných vlastností, tak podobně jako potkan přehryže provaz, tak žádostivost zpřetrhá vlákna všech nadějí. A já se bezmocně točím chycen v kole tužeb. Jako ptáci lapení do sítě, ani my nejsme schopni letět ke svému cíli, jímž je sebepoznání, přestože máme křídla k tomu určená. I kdybych se napil božského nektaru, tužby nelze nikdy uspokojit. Pro žádostivost je charakteristické, že nemá směr. V jednu chvíli mě žene jedním směrem a pak jako splašený kůň mě v mžiku obrátí jinam. Rozprostře před námi rozsáhlou síť synů, přátel, manželek, příbuzných a dalších vztahů.

Můžu být hrdina, ale toužení ze mě dělá ustrašeného zbabělce. Ačkoli mám oči k vidění, žádostivost mě činí slepým. Je jako strašlivý skřet a tento strašlivý skřet žádostivosti je odpovědný za otroctví, omezenost a neštěstí. Zlomí srdce člověka a vytvoří v něm klamné představy. Chycen tímto skřetem není člověk schopen užít si ani ta potěšení, která jsou v jeho dosahu. Přestože se zdá, jako by tužby existovaly k získání štěstí, ve skutečnosti nevedou ani ke štěstí, ani k naplněnosti. Naopak jsou spojeny s marným úsilím a vedou ke všemožným druhům neštěstí. Když žádostivost stojí na pódiu zvaném život, na němž se odehrávají různé šťastné i nešťastné situace, tak stejně jako zestárlá baletka, ani ona není schopna předvést nic skvělého či vznešeného, naopak zakouší jeden neúspěch za druhým. A přece se tančení na pódiu nechce vzdát!

Co se žádostivosti týče, ta hned stoupá k nebi a hned se noří do hlubin podsvětí. Nikdy nenalezne klid, neboť jejím základem je hladová mysl. V mysli dočasně zazáří světlo poznání, ale v následující chvíli je vystřídáno klamem. Je úžasné, že světci jsou schopni žádostivost rozetnout mečem sebepoznání.

- ↑ -

I. 18

RÁMA pokračoval:

Naše ubohé tělo, složené z tepen, žil a nervů, je dalším zdrojem bolesti. Je-li netečné či nehybné, zdá se inteligentní. Není jasné, zda je schopno vnímat či ne. Vyvolává mylné představy. Sebemenším uspokojením je potěšeno a sebenepatrnější nesnáze ho trápí. Vskutku, jak žalostné je toto tělo.

Tělo můžeme přirovnat ke stromu, jenž má větve jako ruce, kmen jako trup, otvory místo očí, plody místo hlavy a listí jako nespočet nemocí. Pro živé bytosti je tělo místem posledního odpočinku. Kdo může říci, že je to jeho vlastní tělo? Co se toho týče, naděje i zoufalství jsou zbytečné. Tělo není nic jiného než člun, daný člověku k překonání oceánu zrození a smrti a člověk by jej neměl považovat za sebe sama. Strom, představující tělo, je zrozen v lese zvaném samsára (opakující se bytí). Hraje si v něm nepokojná opice (mysl), je příbytkem kobylek (starostí), je soustavně užírán hmyzem (nekonečným utrpením), ukrývá jedovatého hada (žádostivost) a přebývá v něm divoká kočka (hněv). Vyrůstají na něm květy (smích), jeho plody jsou dobré i špatné, je oživován větrem (životní silou), poskytuje ochranu ptákům (smyslům), je útočištěm tuláka (touhy a rozkoše) a protože dává stín (potěšení), sídlí v něm strašný sup (egoismus). Je dutý a nevědomý a zcela jistě nepřináší štěstí. Ať bude žít dlouho, nebo v krátkém čase padne, zůstává stejně nicotný. Skládá se z masa a krve a podléhá stáří a smrti. Nijak jsem si ho nezamiloval. Je plný nečistot a trpí nevědomostí. Jak by mohl naplnit mé naděje?

Toto tělo je domovem nemocí, polem pro psychické problémy, proměnlivé emoce a mentální stavy. Nijak jsem si ho nezamiloval. Jaký smysl má bohatství, jaký smysl má království, jaký smysl má tělo? Všechno je nemilosrdně ničeno časem (smrtí). Ve smrti se nevděčné tělo vzdá duše, jež v něm sídlí a chrání ho. Cožpak mohu do něj vkládat nějakou naději? Nestydatě se oddává stále stejným činnostem a zdá se, že jeho jediným jistým cílem je nechat se na konci spálit. Nedbajíce na stáří a smrt, jež jsou společné bohatému i chudému, snaží se tělo získat bohatství a moc. Škoda, škoda těch, kteří jsou připoutáni k tělu a jsou omámeni vínem nevědomosti! Škoda těch, kteří jsou připoutáni ke světu!

- ↑ -

I. 19

RÁMA řekl:

Ó moudrý, i dětství, což je část života, kterou lidé hloupě považují za radostnou a šťastnou, je plné trápení. Bezradnost, nešťastné události, toužení, neschopnost vyjádřit sebe sama, naprostá hloupost, rozpustilost, nestálost, slabost, to vše jsou charakteristiky dětství. Dítě je snadno napadnutelné, snadno vybuchne v hněvu, snadno propadne slzám. Můžeme směle říci, že dětské trápení je o mnoho horší než trápení umírajícího, přestárlého, nemocného či jiného dospělého. Proto stav člověka v dětství lze přirovnat ke stavu zvířete, které je druhým vydáno na milost.

Dítě je vystaveno mnoha událostem, které ho matou a vyvolávají v něm různé představy a strachy. Dítě je citlivé a snadno ovlivnitelné špatnými lidmi. V důsledku toho je kontrolováno a trestáno rodiči. Zdá se, že dětství není ničím jiným než obdobím podřízenosti.

Ačkoli se dítě může jevit nevinně, pravdou je, že různé nedostatky, špatné sklony a neurotické chování v něm skrytě dřímají, podobně jako sýček, schovaný během dne v tmavé díře. Ó moudrý, škoda těch, kteří dětství hloupě považují za šťastné období.

Co může být za větší utrpení, než je neklidná mysl? A dětská mysl je velice neklidná. Pokud dítě nedostane během dne něco nového, je nešťastné. Křik a pláč se zdají být hlavní činností dětí. Pokud dítě nezíská, co chce, je zcela zdrceno a vypadá, jakoby mu to zlomilo srdce.

Jakmile začne dítě chodit do školy, je trestáno učiteli, a tak jeho utrpení ještě vzroste.

Když dítě pláče, slíbí mu rodiče hory a doly, slíbí mu celý svět, jen aby ho utišili. Od té doby začne dítě vnímat hodnotu světa a začne toužit po světských objektech. Rodiče řeknou: „Dáme ti na hraní Měsíc.“ Dítě jejich slovům věří a myslí si, že může Měsíc vlastnit. A už tu jsou semínka klamu, zasetá do srdce a mysli dítěte.

I když dítě pocítí horko nebo chlad, neumí si s tím poradit. Oč je pak na tom lépe nežli strom? Bezvýsledně se snaží získat, co chce, podobně jako zvířata či ptáci, a bojí se každého staršího člověka, kterého v domě potká.

- ↑ -

I. 20

RÁMA pokračoval:

Člověk za sebou nechá období dětství a vstoupí do stádia mládí, ale nechat za sebou neštěstí schopen není! Nyní je vystaven spoustě psychických proměn a postupuje od utrpení k ještě většímu utrpení, neboť odmítá poznání a vrhá se do náruče strašlivému skřetu jménem žádostivost, jenž sídlí v jeho srdci. Život se mu zaplňuje touhami a strachy. Ten, kdo se v mládí nenechal připravit o poznání, umí odolat jakémukoli náporu.

Nezamiloval jsem si toto pomíjivé mládí, ve kterém je krátce trvající potěšení rychle vystřídáno dlouhodobým utrpením, a nenechal se oklamat proměnlivým, které je lidmi považováno za stálé. Co je ještě horší, že během mládí se člověk dopustí činů, které způsobí trápení dalším lidem.

Jako jsou stromy ničeny lesním požárem, tak je srdce mladíka ničeno ohněm vášně, opustí-li ho jeho milovaná. Jakkoli se člověk snaží rozvíjet čistotu srdce, srdce mladého člověka čisté není. I když není jeho milá s ním, vyrušují ho myšlenky na její krásu. Člověk, který je pln žádostivosti, se přirozeně nemůže těšit velké vážnosti moudrých lidí.

Mládí je příbytkem nemocí a psychického utrpení. Lze to přirovnat k ptáku, jehož křídla jsou z dobrých a špatných skutků. Mladost je jako písečná bouře, která rozptýlí a zničí dobré vlastnosti člověka. Objeví v srdci všechny možné špatnosti a potlačí dobré vlastnosti, které by se tu našly. Je tudíž pomocníkem zla. Dává vzniknout klamu a připoutanosti. Ačkoli se mládí zdá být žádoucí pro tělo, je zhoubné pro duši. Člověk je v mládí sveden přízrakem štěstí a v honbě za ním upadá do strastí. Proto jsem si mládí nezamiloval.

Ach běda. Vášně a touhy, které mládí vybudilo, jsou poté, co mladost začíná tělo opouštět, ještě palčivější a přinášejí člověku rychlou zkázu. Kdo v mladosti nachází potěšení, není člověk, ale zvíře v lidské podobě.

Velkou duší, člověkem hodným uctívání a člověkem vůbec může být jen ten, kdo není přemožen špatnostmi mládí a přežívá toto období života, aniž by podlehl pokušení. Neboť snadné je přeplout oceán, ale dosáhnout druhého břehu mladosti, aniž by člověk podlehnul tomu, co má či nemá rád, vskutku snadné není.

- ↑ -

I. 21,22

RÁMA pokračoval:

V mládí je člověk otrokem sexuální touhy. Na tělo, které je souborem masa, krve, kostí, vlasů a kůže, pohlíží jako na něco krásného a půvabného. Kdyby tato krása byla trvalá, pak by měla tato představa jisté opodstatnění, ale běda, krása dlouho nevydrží, ba naopak velmi brzy totéž maso, které přispívalo k přitažlivosti, půvabu a kráse milovaného člověka, je přeměněno nejprve do vrásčité škaredosti stáří a poté stráveno ohněm, červy nebo supy. A přece dokud tato sexuální přitažlivost trvá, stravuje srdce a moudrost člověka. S její pomocí se udržuje stvoření. Jakmile tato přitažlivost odejde, samsára (cyklus zrození a smrti) odejde též.

Dítě není spokojeno se svým dětstvím a nastoupí mládí. Mládí je sužováno nespokojeností a pocitem marnosti a přemůže ho stáří. Jak krutý je život! Jako vítr vysuší kapku vody listu, tak stáří zničí tělo člověka. Vnikne-li kapka jedu do organismu, brzy se rozšíří do všech jeho částí. Podobně senilita proniká do celého těla, způsobuje jeho rozpad a dělá z něho terč posměchu druhých lidí.

Třebaže starý člověk není schopen své touhy uspokojit fyzicky, jeho touhy rostou a rozvíjejí se. Člověk se začne sám sebe ptát: „Kdo jsem?“, „Co mám dělat?“ atd., ale je již příliš pozdě na to, změnit životní běh, upravit životní styl či udělat život smysluplnější. S nástupem senility se projeví všechny ty znepokojivé znaky stáří jako bílé vlasy, pokašlávání, těžké dýchání, zažívací potíže a vychrtlost.

Božstvo vládnoucí nad smrtí považuje zřejmě bílou hlavu starce za zralý patison a spěchá si ho utrhnout. Tak jako velká voda podemele kořeny stromů stojících na břehu řeky, tak senilita razantně utne kořeny života. Následuje smrt, která vše odnese. Senilita je králův sluha, který kráčí před králem, jímž je smrt.

Jak je to záhadné a šokující! Ti, které neporazil žádný nepřítel a jejichž příbytkem jsou nedostupné vrcholky hor, i tací jsou přemoženi démonem senility a rozkladu.

- ↑ -

I. 23,24

RÁMA pokračoval:

Veškeré potěšení tohoto světa je klam, stejně jako potěšení blázna, který si vychutnává ovoce, jež vidí v zrcadle. Všechny naděje člověka na tomto světě jsou neustále ničeny Časem. Ó mudrci, právě Čas všechno na světě odnáší pryč. Nic, co bylo stvořeno, není mimo jeho dosah. Sám Čas vytváří bezpočet světů a v krátké době je zase všechny zničí.

Čas dovolí na sebe pohlédnout jen letmo skrze své dílčí projevy, jakými jsou rok, věk či epocha. Jeho skutečná podstata ale zůstává skrytá. Čas je neúprosný, nelítostný, krutý, lačný a nenasytný. Čas je ten největší kouzelník se spoustou ošidných triků. Čas nelze podrobit rozboru, neboť ať je jak chce rozdělen, nelze ho zničit a stále přežívá. Má nenasytnou chuť na vše. Pozře nejmenší hmyz i největší hory, a dokonce i krále nebes! Stejně jako si malý chlapec ve volné chvilce hraje s míčem, používá Čas na hraní dva míče, Slunce a Měsíc. Sám Čas je ničitelem vesmíru (bohem jménem Rudra), stvořitelem světa (Brahmou), králem nebes (Indrou), pánem bohatství (Kubérou) i nicotou vesmírného konce. Právě Čas postupně tvoří a zase ničí vesmír, stále znovu a znovu. Tak jako velká a mocná hora má své kořeny v zemi, tento mocný Čas je pevně usazen v absolutním bytí (Brahmanu).

Přestože Čas tvoří nekonečné vesmíry, není unaven ani se neraduje, nepřichází ani neodchází, nevzniká ani neupadá.

Čas, ten labužník, dobře ví, že všechna projevení tohoto světa dozrávají žárem Slunce, a jakmile dozrají, tak je pozře. Každá epocha je ku potěše Času přikrášlena klenoty pestrých bytostí, které pak Čas zase všechny s lehkostí zničí.

Pro květ mladosti je Čas soumrakem, pro slona doby života je nebezpečným lvem. V tomto světě neexistuje nic, vysoko ani nízko, co by Čas nezničil. A třebaže je všechno ničeno, Čas zůstává nezničen. Stejně jako člověk po denní činnosti odpočívá nevědomý ve spánku, tak Čas poté, co je vesmír zničen, spí či odpočívá a ukrývá v sobě možnost nového stvoření. Nikdo neví, co je Čas ve skutečnosti zač.

- ↑ -

I. 25,26

RÁMA pokračoval:

Vedle času, který jsem právě popsal, existuje jiný Čas, jenž je zodpovědný za zrození a smrt. Lidé ho popisují jako božstvo vládnoucí nad smrtí.

A ještě je tu další aspekt Času zvaný krtánta (konec neboli ukončení činů a jejich následků a plodů). Krtánta je jako tanečník se svojí ženou nijati (zákon přírody). Oba společně nadělují všem bytostem plody jejich činů. Během trvání vesmíru jsou neúnavní ve své práci, ostražití ve své bdělosti a neutuchající ve svém nadšení.

Když Čas v tomto vesmíru tančí, všechno vytváří a zase ničí, jaká naděje nám zbývá? Krtánta má moc i nad těmi, jejichž víra je pevná, a nedopřeje jim pokoje a klidu. Kvůli němu je vše v tomto světě v neustálém pohybu a změně a není tu žádná stálost.

Všechny bytosti ve světě jsou poznamenané zlem. Každý vztah je omezením, každé potěšení je velkým utrpením a touha po štěstí je jen přeludem. Smysly člověka jsou jeho nepřáteli, skutečnost se stala neskutečnou, neb je nepoznaná, mysl člověka se stala jeho nejhorším nepřítelem. Egoismus je hlavní příčinou zla, poznání je chabé, všechny činy vedou k nepříjemnostem a potěšení je zaměřeno sexuálně. Rozum je ovládnut sobectvím místo toho, aby to bylo naopak. Proto v mysli člověka není klid ani štěstí. Mládí mizí, společnost moudrých je vzácností a není cesty z tohoto utrpení. Není k vidění nikdo, kdy by pochopil pravdu, kdo by byl šťastný z úspěchu a štěstí druhých, v jehož srdci bychom našli soucit. Lidé den za dnem klesají níž, slabost překonává sílu, zbabělost odvahu. Špatná společnost se najde lehce, na dobrou se tak snadno nenarazí. Jsem zvědav, kam Čas lidstvo zavede.

Ó moudrý, tajemná síla, která vládne tomuto stvoření, ničí i mocné démony, bere vše, co bylo považováno za stálé a věčné, a zabíjí i nesmrtelné. Je pak nějaká naděje pro obyčejného člověka, jako jsem já? Zdá se, že toto tajemné bytí dlí ve všem, v podobě jedince je známé jako egoismus a není nic, co by nezničilo. Má pod kontrolou celý vesmír a vládne zde jen jeho vůle.

- ↑ -

I. 27

RÁMA pokračoval:

Ó moudrý, v dětství, v mládí ani ve stáří si člověk neužije štěstí. Žádný objekt tohoto světa nemůže nikomu dát štěstí. Mysl marně hledá takové štěstí v projeveném světě. Šťastný je jen ten, kdo je osvobozen od egoismu a kdo se nenechá ovládat touhou po smyslovém potěšení. Ale takových je v tomto světě málo. Nepovažuji za hrdinu toho, kdo je schopen v bitvě porazit mocné vojsko. Za hrdinu považuji pouze toho, kdo je schopen překonat oceán známý jako mysl a smysly.

Nepovažuji za zisk to, co je brzy zase pryč. Pro mě je ziskem jen to, co není ztraceno. A takový zisk není možno v tomto světě získat, ať se člověk snaží sebevíc. Na druhou stranu pomíjivé zisky i dočasné ztráty přicházejí k člověku, aniž by o ně usiloval. Ó svatý muži, jsem zmatený z toho, že člověk přes den chodí sem a tam zdánlivě zaměstnán, celou dobu se věnuje jen sobeckým činnostem a třebaže za celý den nevykoná žádný dobrý skutek, přece je schopen v noci spát!

Člověk, který je neustále v jednom kole, může přemoci všechny své světské nepřátele, obklopit se bohatstvím a přepychem a pyšnit se svým štěstím, ale smrt se k němu stejně přikrade. Jak si ho najde, ví jen Bůh.

Člověk se z nevědomosti připoutá k ženě, synovi a přátelům a neví, že tento svět je jako velké poutní místo, kde se náhodně sejde bezpočet lidí, a mezi nimi jsou ti, jež považuje za svou ženu, svého syna a své přátele.

Tento svět je jako hrnčířský kruh. Vypadá, jakoby se nehýbal, ačkoli se obrovskou rychlostí otáčí. Stejně tak se nevědomému jedinci zdá, že svět je stálý, třebaže se ve skutečnosti neustále mění. Svět je jako jedovatý strom. Kdo se ho dotkne, rázem je omámen a stává se nevědomým. V tomto světě je každý úhel pohledu špatný, každý člověk podléhá smrti a veškeré konání je falešné.

Celé věky přijdou a zase odejdou. Jsou jen okamžikem v čase. Neboť ve své podstatě není rozdíl mezi epochou a okamžikem, obojí je jen míra času. Z hlediska bohů je i epocha okamžikem. Stejně tak je celá Země jen obměnou základního prvku země! Jak marné je upínat k ní svoji víru a vkládat do ní své naděje!

- ↑ -

I. 28,29

RÁMA pokračoval:

Ó svatý muži! Ať se v tomto světě zdá cokoli stálé či pomíjivé, stejně je všechno jako sen. Co je dnes dírou v zemi, bylo dříve horou a co je dnes horou, bude za okamžik kráterem. Co je dnes hlubokým lesem, brzy se změní v město. Co je nyní úrodnou půdou, bude vyprahlou pouští. Stejné je to se změnami těla, způsobem života a štěstím člověka.

Tento koloběh života a smrti je jako obratná tanečnice, jejíž sukně je ušita z lidských duší. Tanečními gesty vyzvedává duše do nebe, vrhá je do pekla nebo je vrací zpátky na zem. Všechny významné skutky i velké náboženské obřady, které jsou lidmi prováděny, skončí brzy jen v paměti jedince. Lidské bytosti se rodí jako zvířata a vice versa. I bohové přicházejí o svoji božskost. Co tady zůstává beze změny? Vidím, že i stvořitel Brahma, udržovatel Višnu, ničitel Rudra a další nevyhnutelně spějí k zániku. Smyslové objekty tohoto světa přinášejí potěšení jen do té doby, než si člověk uvědomí jejich nevyhnutelný zánik. Tak jako si dítě hraje s hlínou a vytváří z ní různé tvary, tak vládce vesmíru neustále vytváří nové věci, aby je vzápětí zase zničil.

Nazření nedostatků světa zničilo v mé mysli nechtěné sklony. Proto stejně jako nevznikne na vodní hladině fata morgána, neobjeví se v mé mysli touha po smyslových potěšeních. Tento svět i s jeho radostmi se mi zdá hořkým. Nerad se toulám v zahradách potěšení, nevyhledávám společnost dívek, nenacházím smysl v získávání bohatství. Přeji si zůstávat uvnitř sebe klidný. Neustále se táži: „Jak mohu zbavit své srdce myšlenek na tento stále se měnící přelud zvaný svět?“ Netoužím po smrti a netoužím ani žít. Zůstávám tak, jak jsem, osvobozen od posedlosti žádostivostí. Co mám dělat s královstvím, potěšením či bohatstvím, těmito hříčkami egoismu, který ve mně není?

Pokud se neustálím v poznání teď, kdy budu mít další příležitost? Oddávání se smyslovým potěšením otráví mysl takovým způsobem, že následky toho přetrvají několik životů. Jen člověk poznání je od toho osvobozen. Proto prosím svatý muži, pouč mě tak, abych mohl být navždy osvobozen od bolesti, strachu a trápení. Světlem svého poučení znič temnotu nevědomosti v mém srdci a mé mysli.

- ↑ -

I. 30,31

RÁMA pokračoval:

Uvědomil jsem si ubohý osud lidských bytostí a skončil v propasti žalu. Jsem pln zármutku a má mysl je zmatena. Chvěji se strachem při každém kroku. Vzdal jsem se všeho, ale nejsem ustálen v poznání, proto jsem částečně chycen a částečně osvobozen. Jsem jako strom, který byl poražen, ale není zbaven svých kořenů. Přeji si ovládnout svoji mysl, ale nemám takové poznání, abych to uměl udělat.

Proto prosím řekni mi, jaký je to stav, v němž člověk nezakouší zármutek? Jak může člověk, jenž je zapojený do světských činností, tak jako jsem já, dosáhnout nejvyššího stavu klidu a blaženosti? Jaký je to postoj, který člověku umožní nenechat se ovlivnit nejrůznějšími činnostmi a zážitky? Řekni mi prosím, jak vy, osvícené bytosti, v tomto světě žijete? Jak může mysl osvobozená od žádostivosti pohlížet na svět dvojím způsobem - jako na sebe sama a jako na něco, co nemá větší cenu než stéblo trávy? Životopis jakého velikána máme studovat, abychom se naučili cestě poznání? Jak má člověk v tomto světě žít? Svatý muži, dej mi takové poznání, abych byl schopen učinit svou neklidnou mysl pevnou jako skála. Jsi osvícená bytost. Pouč mne, abych se už nikdy nemusel utápět v žalu.

Tento svět je očividně pln bolesti a smrti. Jak se může stát studnicí radosti, aniž by se otupilo srdce člověka? Mysl je zjevně plna nečistot. Jak ji lze očistit, jakými prostředky a co doporučují velcí mistři? Jak má člověk žít, aniž by se stal obětí střídání lásky a nenávisti? Podobně jako zůstane rtuť nedotčena, hodíme-li ji do ohně, tak jistě musí existovat tajemství, které člověku v tomto světě umožní zůstávat nedotčený smutkem a utrpením. Co je to za tajemství? Jaké tajemství dokáže zmařit způsob myšlení, jenž se rozvinul do formy tohoto vesmíru?

Kdo jsou ti hrdinové, kteří se osvobodili z klamu a iluze? A jaké metody zvolili k tomu, aby se osvobodili? Pokud uvážíš, že nejsem způsobilý či schopný pochopení, budu se postit až do své smrti.

VÁLMÍKI řekl:

Jak Ráma domluvil, zůstal bez hnutí.

- ↑ -

I. 32,33

VÁLMÍKI řekl:

Všechny, kteří byli přítomni, plamenná řeč Rámy velice zaujala, neboť moudrost jeho slov byla schopna rozptýlit falešné představy mysli. Cítili, jakoby se sami zbavili všech pochyb a nepochopení, a s velkým potěšením se opájeli nektarem jeho slov. Fascinovaně naslouchali Rámovi a zdálo se, že to již nejsou živé bytosti, ale siluety na obraze – tak seděli bez hnutí ve svém soustředění.

A kdo vlastně slovům Rámy naslouchal? Mudrci Vasištha a Višvámitra, ministři a členové královské rodiny včetně krále Dašarathy, občané města, svatí muži, sloužící, ptáci v klecích, domácí zvířata, koně v královské stáji a nebeské bytosti, včetně dokonalých mudrců a muzikantů. Zcela jistě naslouchali i král nebes a vládce podsvětí.

Dojati jeho řečí, všichni jednohlasně provolávali Rámovi slávu, až celý prostor naplnili tímto radostným zvukem. K potěše Rámy se z nebe snesla sprška květin. Všichni přítomní ve shromáždění Rámu povzbuzovali. Pochopitelně nikdo jiný než Ráma, zcela nestranný a nezaujatý, nemohl pronést slova tak, jak je vyjádřil on. Dokonce ani vládce bohů ne. Byla to vskutku šťastná náhoda, že jsme mu mohli naslouchat. Zatímco jsme naslouchali, zdálo se, jako bychom byli naplněni pocitem, že neexistuje žádné štěstí, a to ani v nebi.

DOKONALÍ MUDRCI zde shromáždění řekli:

Slova, kterými svatí muži odpoví na vážné a moudré otázky Rámy, zasluhují, aby je slyšely bytosti v celém vesmíru. Ó mudrci, pojďme a shromážděme se všichni u dvora krále Dašarathy a vyslechněme odpovědi největšího mudrce Vasišthy.

VÁLMÍKI řekl:

Jak to uslyšeli, přispěchali všichni mudrci světa ke dvoru, kde byli s náležitou úctou přijati a usazeni. Pokud by v našich srdcích nezanechalo vznešené poznání Rámy stopy, pak bychom se museli považovat za ztracence, ať už by byly naše schopnosti a dovednosti jakékoli, neboť by to dokazovalo, že jsme zcela pozbyli svého rozumu!

- ↑ -