Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola sedmá: Jeden den žij jako Buddha

Dógen napsal:

Praxe je v souladu s vyjadřováním a naopak. Celý den vyjadřovat cestu znamená celý den ji praktikovat. Jinými slovy: praktikujeme něco, co praktikovat nelze, a vyjadřujeme něco, co vyjadřovat nelze.

Měli bychom si považovat každodenního života, měli bychom si vážit těla. A i kdybychom žili podle Buddhy jediný den, lze takový jediný den považovat za hodnotnější než nespočet planých životů.

Proto před realizací cesty nesmíme promarnit ani jediný den. Takový jediný den je natolik vzácný, že jej lze srovnat s krásným drahokamem. Dávní mudrci si jej cenili víc než svého těla i života.

Musíme si uvědomit, že pokud ztratíme drahokam nebo perlu, je tu možnost, že je znovu nalezneme, avšak jakmile je během sta let ztracen jediný den, nikdy více se nevrátí. Nehledě na to, jaké máte schopnosti, vrátit jediný den z minulosti je nemožné. Žádná kniha v historii nepřipouští, že by to možné bylo ...

Proč nám čas brání v našem snažení a to po celý život každý den? Proč se čas staví proti nám? Je to bohužel proto, že jsme zanedbávali svoji praxi.

Namísto toho, abyste neustále čekali na zítřek, musíte myslet pouze na tento den a tuto hodinu. Zítřek je nejistý a těžko uchopitelný. Musíte následovat cestu ještě dnes, dokud jste naživu ... Musíte se soustředit na zenovou praxi, aniž byste mrhali časem, jakoby byl pouze tento den a tato hodina. Pak je vše snadné. Musíte zapomenout na své dobré i špatné vlastnosti, na svoje silné stránky či slabosti.

Dógen mluví o opravdovém člověku, v zenu se mu říká též původní člověk. Jeho konání je v souladu s tím, co vyjadřuje. Nejsou v něm dvě osoby, pouze jediná individualita. Je stále stejný, ať už je potichu, nebo něco vyjadřuje, projevuje. Zvednu-li ruku, jsem stejně tak buddha, jako když ji nezvednu.

Praxe je v souladu s vyjadřováním a naopak.

To však neplatí pro člověka, který přišel na svět v současné době. Něco říká, něco si myslí, po něčem touží a ve skutečnosti chce něco jiného. Je prostě zmatený. Moderní člověk je zmatený buddha. Neví, že aby byl vjednotě, musí odhodit spousty masek. Všechny tato masky slouží k oklamání okolí, k získání úcty a dobrého jména.

Gurdžijev (Georgij Gurdjief, mystik a učitel řecko - arménského původu, zemřel roku 1949 – pozn. překl. )k tomu, aby to jeho žáci pochopili, vymyslel následující techniku. Dokázal se zároveň polovinou tváře smát a druhou polovinou být smutný. Nechápu, jak to dělal, je to velmi obtížné. Ale on žil v Turkestánu v Sovětském Svazu, ve velmi zaostalé části země, kde jsou lidé tak primitivní, že si to ani neumíte představit. Otec mu záhy zemřel a on žil nejprve s jedním kmenem a pak zase s jiným. Bylo mu teprve devět, když se začal učit – příslušníci těchto kmenů se zabývali krádežemi, hudbou, čarováním a léčením. Byli to kočovníci, neměli domy, nic stálého. Byli to tuláci, rádi cestovali. A on této úžasné příležitosti využil a naučil se všechny jejich triky. Jedním z nich bylo rozdělit si tvář na dvě.

A když byl se svými žáky, vždy čas od času ten trik použil. Studenti sedí kolem něho a on z jedné strany vypadá velmi rozzlobeně a z druhé strany zcela mírumilovně. Studenti si pak povídají a jeden říká, jaký že byl mistr milující a mírumilovný, načež druhý nesouhlasí: "Mírumilovný? Vždyť vypadal divoce a nebezpečně. Na jeho pohled dlouho nezapomenu." A když se to doneslo Gurdžievovi, poznamenal: "To je to, co chci, abyste pochopili: moderní člověk má mnoho tváří."

Měli byste se pozorovat. Řeknete-li své ženě: "Miláčku ...", myslíte to doopravdy? Když tato slova říkáte, nemyslíte třeba na jinou ženu? Když se setkáte se svým sluhou, máte stejný výraz tváře, jako když se setkáte s nadřízeným? Pozorujte změny ve své tváři. Nejste sjednocení, nejste jednotní.

Nezáleží na tom, zda mraky přicházejí či odcházejí, zda jsou černé nebo bílé. Měsíc svítí stále stejně. Mraky přicházejí a odcházejí a žádnou šmouhu na něm nezanechají. Avšak každý mrak, a teď myslím každou masku, kterou si nasazujete, zanechá otisk na vás.

Přestože vidím lidi se smát, vím, že jim je spíše do pláče. Skrývají své slzy za falešným smíchem. Lidé dělají pravý opak toho, co cítí.

Každý opravdu používá několik odlišných výrazů tváře, jde to samo, není třeba se kvůli tomu měnit. Podívejte se na muže, který je na procházce se svou ženou. Hned víte, s kým jde. Nemusíte se ptát, zda je ženatý. A podívejte se na něj, když jde se svou přítelkyní. Opět se nemusíte ptát. Již jejich tváře vám to napoví. Tolik svobody, radosti – sice pomíjivé, ale i to pomíjivé je udělá šťastnými, změní jejich tváře.

Hledající by měl podle Dógena pamatovat na svoji celistvost. V každé situaci by jeho praxe měla být v souladu s jeho vyjadřováním.

Celý den vyjadřovat cestu znamená celý den ji praktikovat.

Celý den vyjadřovat cestu ... Již jsem vám řekl, že vy všichni jste buddhové. Pomalu a neochotně to přijímáte. Hluboko uvnitř víte, kdo jste. Někdo je doktor, někdo advokát a někdo má svoji rikšu. "Buddha táhnoucí rikšu? Můj ty Bože, kdo to kdy slyšel?"

Ale protože to slyšíte ode mě a máte mě rádi a věříte mi, řeknete: "Dobrá." Právě teď, přinejmenším tady, v síni Buddhy, kam si svoji rikšu nemůžete přivézt, být buddha nikomu neublíží. Ale vně této místnosti začnete mít postranní myšlenky: "Kam kráčím? Jsem buddha? Jak to že potom kouřím cigaretu?" Jen si pomyslete: buddha kouřící cigaretu! Nemyslitelné!

Chcete-li poznat své pravé já, musíte ho vyjadřovat při každé příležitosti, celý den, v každém nepatrném hnutí. Nezáleží na tom, co děláte. I když táhnete svoji rikšu, můžete ji táhnout s hlubokým soucítěním, láskou, úctou k cestujícímu, s opatrností vůči ostatním účastníkům provozu.

Dělám buddhovství jednoduché, ale zároveň i velmi komplikované. Je velmi jednoduché sedět pod stromem bódhi v lotosovém sedu a vyhlašovat do světa: "Já jsem buddha." Přitom skutečnost se má tak, že jakmile jste vedle své manželky, jste neustále v napětí: "Jeden nikdy neví, kdy mě zase začne otravovat."

Potřebujeme svět, kde bude nový muž, nová žena, nové dítě a budou inteligentní. Nebudou napodobovat ani klamat, ale budou si stát na svém s celou svoji energií a celistvostí. I kdyby to znamenalo, že je celý svět odsoudí, bude to jedno. Nakonec záleží jen na jediném: zachovat si svou vlastní tvář.

Jinými slovy: praktikujeme něco, co praktikovat nelze, a vyjadřujeme něco, co vyjadřovat nelze.

Pamatujte na to. Zaléváte-li růžový keř, pamatujte, že krása a svěžest jeho květů jsou nesmírné, ale nelze je popsat. Nikdy nezapomeňte, že zážitek krásy je stejně nepopsatelný jako zkušenost svého vlastního já. Budete-li jenom pozorovat, pak v každém okamžiku svého života naleznete věci, které nejdou popsat. Zvykli jste si na to, a tím, že jste si zvykli, tak jste zapomněli.

Sókrates si v posledním okamžiku svého života vzpomněl: "Nic nevím. Nechť se budoucím generacím dochová, že já nic nevím."

Věštkyně z Delf prohlásila Sókrata za nejmoudřejšího člověka světa. Lidé běželi za Sókratem a radostně mu to oznamovali, ale on se bránil: "Prosím vás, vraťte se do Delf a řekněte věštkyni, že se tentokrát mýlí. Pokud vím, tak nevím nic."

Lidé se tedy smutně vrátili do Delf s tím, že Sókrates vzkazuje, že nic neví. Věštkyně se ale usmála: "Právě proto jsem ho prohlásila za nejmoudřejšího na světě, neboť došel k bodu, kdy ví, že nic neví."

Jenom tak vaše potencialita přejde do celistvosti. A nejde přitom o vědění. Je to tak hluboko, že to můžete nazvat tlukotem srdce, nebo ještě hlouběji tlukotem srdce samotného vesmíru. Ale nelze to nazvat věděním. A neexistuje způsob, jak to popsat.

Můžete si to uvědomit na každodenních zkušenostech. Myslíte si, že znáte své dítě? Přemýšleli jste o tom někdy? Vaše dítě přišlo skrze vás, ale je to záhada přicházející z neznáma. Dítě nemůžete vlastnit. Můžete o tento tajemný projev života pečovat a milovat ho. Ale neměli byste ho podmiňovat, neměli byste ho vodit do kostela, synagogy či chrámu a nastartovat tak proces, který zničí jeho nevinnost a připraví ho o jeho jedinečnost.

Slyšel jsem historku o rabínovi a biskupovi. Bydleli nedaleko sebe a neustále spolu soupeřili. Každý musel přesvědčovat své věřící, že právě on je lepší. Jednoho dne kouká rabín přes plot a nevěří svým očím. Biskup právě lije vodu do svého Cadillacu.

Rabín volá: "Co to děláte, biskupe?"

Biskup na to: "Přece křtím svůj nový Cadillac. Ale tomu nemůžete rozumět, to je křesťanský obřad."

Rabín se cítil zahanbený. Hned druhý den si opatřil Rolls Royce. Šlo přece nejen o něj samotného, ale o celé jeho náboženství. Počkal si, až vyšel biskup na zahradu, a pak vyběhl se zahradnickými nůžkami a začal pižlat výfuk.

Biskup byl v šoku: "Co to děláte? Nový Rolls Royce a vy ho ničíte?"

Rabín odpověděl: "To byste nepochopil. To je obřízka. Ode dneška patří Rolls Royce mezi Židy."

A totéž děláme s lidskými bytostmi. Nedovolujeme dítěti, aby bylo samo sebou. A to je příčinou veškerého utrpení na světě - že nikdo není sám sebou. Každý napodobuje někoho jiného. Každý ze sebe dělá uhlíkovou kopii někoho jiného. Každý jako by byl nahrávkou, která je už ohraná a opotřebovaná, jak se používala po staletí. U nikoho nenajdete novost, svěžest, jeho vlastní originalitu. Až uvidíte děcko, vzpomeňte si, že je stejně nepopsatelné jako vy. Až uvidíte borovici, nezapomeňte ...

Dógen míní ... praktikovat skutečné náboženství. Tedy v každém konání, myšlence, tichu, vždy pamatovat na to, že to nelze vyjádřit slovy, že je to tajemství a že žijeme v zázračném světě. Všechno naše vysvětlování je jen útěcha. Nic nelze vysvětlit ani pomocí vědy, ani pomocí náboženství. Tisíce let se náboženství snažilo udělat z lidí hlupáky svým vysvětlením stvoření světa a vysvětlením Boha. Jak Bůh stvořil v šesti dnech svět, jak sebral muži a ženě ráj. A třebaže se budete mučit a trýznit, nikdy vám nebude dovoleno se do tohoto ráje vrátit. Tomu lidé věří a podle toho žijí.

Různá náboženství šířila různé pověry. Nyní věda pomalu začíná zaujímat místo, které dřív patřilo náboženství. Ale uvědomujete si, že každé vědecké vysvětlení je pouze dočasné? Co věda říká dnes, nemusí říkat zítra. Každý výzkum se prohlubuje a stará vysvětlení zůstávají mimo hru. Léky, o kterých se dříve myslelo, že lidem pomáhají, jsou nyní označeny za škodlivé. Ale dokud pověry přetrvávají, lidé jim věří a stejně tak i lékaři.

Nyní máme plno vědeckých pověr. Věda nezměnila lidské myšlení. Stejně jako náboženství, ani ona neuspěla. Nepodařilo se jí připomenout lidem, že vše je nekonečné tajemství. Snaha nalézt vysvětlení je sama o sobě chybná. Stačí milovat, žít, tančit. Neztrácejte čas hledáním vysvětlení. Takový je přístup zenu.

Měli bychom si považovat každodenního života ... vážíte si vždy svého života? ... měli bychom si vážit těla. Vážíte si svého těla? Slouží vám po sedmdesát let, aniž by bralo plat, šlo do stávky nebo protestního pochodu proti vám. Ale vás ani nenapadne, že určitá úcta je na místě, že by vaše tělo mělo být oceněno.

A i kdybychom žili podle Buddhy jediný den, lze takový jediný den považovat za hodnotnější než nespočet planých životů.

To je důvod, proč říkám, že těch pár okamžiků každý večer je ve vašem životě nejcennějších. Každý večer, kdy se tu sejde tolik živých buddhů, stává se toto místo nejdůležitějším na světě – duchovním centrem celého světa. Neboť nikde nemedituje tolik lidí pohromadě. Nikde se lidé nedostávají do takové hloubky, kde je možno najít samotný zdroj života, věčnost, nesmrtelnost.

Dógen má pravdu. I kdybychom žili jediný den, dvacet čtyři hodin jako buddha, stane se tento jediný den cennější než milióny životů. A můžete-li to udělat jeden den, kdo vám zabrání v tom, abyste to dělali každý den? Když můžete být buddha zde, proč byste jím nemohli být i jinde? Je to otázka bdělosti, úcty k existenci a lásky. Být naprosto spokojený s květinami, ptáky, stromy, hvězdami. Takový úžasný vesmír je vám dán k dispozici a vy mu nevěnujete pozornost. Nikdy mu nevyjadřujete vděčnost. Krása celé existence je tu pro vás a vy od rána čtete podřadné zažloutlé noviny. A nemajíce nic na práci, začnete je číst ještě jednou.

Nedaleko od mého domu žil jeden starý člověk, senilní, všichni kromě mě ho považovali za blázna. Ke mně byl velmi přátelský. Jeho jediným potěšením byly noviny. A protože mi chodilo mnoho různých novin a časopisů, přicházel ke mně každé ráno, někdy dokonce, když jsem ještě spal. Já jsem mu vždy něco dal, třeba i deset let staré magazíny, a on vždy poděkoval. Říkal jsem mu, že ty magazíny jsou přece deset let staré, ale on odpovídal: "Co na tom záleží? Pro mě jsou nové, nikdy dříve jsem je nečetl. Lidé mě považují za blázna. Myslíte si taky, že jsem blázen?"

"Rozhodně nikoli. Vaše argumenty jsou zcela správné. Pro vás nejsou ty noviny deset let staré, jsou nové, neboť jste je ještě nečetl."

Avšak bylo jasné, že noviny jsou jediný jeho zájem. Někdy přišel i dvakrát či třikrát denně. Ptal jsem se ho: "Znamenají pro vás noviny snad celý svět?"

Odpověděl mi: "Co jiného mám dělat? Jsem v důchodu, lidé mě mají za blázna, nemám žádné sociální kontakty. Lidé mě odstrčili. Vy jste jediný člověk, který se mnou mluví, který mě uznává jako lidskou bytost. Co tedy zbývá? Já jenom čekám na smrt."

V ten den, kdy mi řekl: "Já jenom čekám na smrt", jsem začal přemýšlet o všech lidech: Co děláte? Někdo se zabývá obchodem, někdo hromadí peníze, někdo se snaží získat moc v politice. Chápete, že se jenom přibližujete smrti? Každým okamžikem je smrt stále blíž a blíž. Snažíte se o něco, co si lze vzít s sebou, až přijde smrt? Nevezmete si s sebou nic kromě meditace. Vše, co je mimo vás, necháte za sebou. Pouze onen vnitřní plamen ... Pokud jej najdete a budete si ho vědomi, nebude pro vás smrt existovat. Ale pokud si ho nebudete vědomi, budete se stejně jako ostatní domnívat, že jste mrtví.

Je to jen otázka myšlení. Pokud se dobře poznáte, nebudete mrtví nikdy. Ale vy nikdy nejdete dovnitř, do sebe. Zapomněli jste, že je tu nekonečný prostor, který na vás čeká a který je vaším skutečným domovem. Veškeré vaše snahy, zde v Buddhově síni, jsou snahy o to, znovu se obeznámit s vaším skutečným domovem, který neshoří na pohřební hranici, ale který tu zůstane na věčnost, v různých formách, anebo v bezforemnosti. To je vaše buddhovství.

Avšak stále si ho připomínat znamená, že musíte vykonávat určité cvičení. Cvičení je prosté. Neustále si připomínejte, že všechno je nevyslovitelný, nepopsatelný zázrak. Celý tento svět je natolik tajuplný, že není třeba číst detektivky nebo se dívat na filmy.

Jestliže porozumíte tichu, budete rádi vyhledávat místo, kde můžete zůstávat tiší. Pokud se dotýkáte pramene života uvnitř vás, pak milujete chvíle během dne, kdy třebas usrkávajíce čaj můžete pozorovat, jak ve vás voda života stále proudí. Pomalu se tak seznamujete s věčností sebe sama. Ale ať už to víte nebo ne, je stále přítomna.

Takový jediný den je natolik vzácný, že jej lze srovnat s krásným drahokamem. Dávní mudrci si jej cenili víc než svého těla i života.

Musíme si uvědomit, že pokud ztratíme drahokam nebo perlu, je tu možnost, že je znovu nalezneme, avšak jakmile je během sta let ztracen jediný den, nikdy více se nevrátí.

Pamatujte, že ani jediný okamžik nelze vrátit zpět. Co je pryč, je pryč navždy.

Vychutnejte si každý okamžik. Okamžik zmizí, ale zážitek a tajemství tohoto okamžiku, jeho chuť zůstane s vámi. A každým dnem se bude čím dál víc prohlubovat a zesilovat. A přijde den, kdy se nebudete bát prohlásit, že jste buddha. Přijde to samo od sebe, spontánně. Náhlé osvícení a vy si řeknete: Můj bože, co jsem to dosud dělal? Jsem buddha a tento vesmír je mým domovem. Stejně jako potřebuji já jeho, tak on potřebuje mne.

Jsme součástí jednoho obrovského tajemství.

Nehledě na to, jaké máte schopnosti, vrátit jediný den z minulosti je nemožné. Žádná kniha v historii nepřipouští, že by to možné bylo ...

Proč nám čas brání v našem snažení a to po celý život každý den? Proč se čas staví proti nám? Je to bohužel proto, že jsme zanedbávali naši praxi.

Namísto toho, abyste neustále čekali na zítřek, musíte myslet pouze na tento den a tuto hodinu. Zítřek je nejistý a těžko uchopitelný. Musíte následovat cestu ještě dnes, dokud jste naživu ...

Zítřek je opravdu nejistý. Může přijít, ale taky nemusí. Ti, kdo vědí, dokonce prohlašují, že zítřek nikdy nepřijde.To, co přichází, je vždy dnešek. Proto udělejte, co chcete udělat, hned teď. Chyťte se zdroje života, protože zítra už může být příliš pozdě. Zítra už je pozdě.

Musíte se soustředit na zenovou praxi, aniž byste mrhali časem, jakoby byl pouze tento den a tato hodina. Pak je vše snadné. Musíte zapomenout na své dobré i špatné vlastnosti, na svoje silné stránky či slabosti.

Prostě se přijměte takoví, jací jste, a užívejte si, vychutnávejte, zpívejte, tancujte tak, jak jste. Přijetí znamená vděčnost existenci. Pokud něco nemůžete přijmout, znamená to, že dáváte vinu existenci. Co děláte ve všech svých modlitbách, co děláte ve všech modlitebnách? Žebráte u Boha: "Dej mi tohle, dej mi tamto." Nevěříte existenci, máte požadavky. Vědomí věřícího člověka je bez požadavků. Proto skutečná víra je bez modlení. Víra prostě žije a žije tak, že samotný život je vyjádřením vděčnosti.

Haiku od Džošu:

Měsíc ve vodě -
znovu a znovu se rozplývá
ale stále je tam

Je až neuvěřitelné, jakým způsobem zenoví básníci mluví. Jiný jazyk není schopen dosáhnout takových výšek.

Měsíc ve vodě -
znovu a znovu se rozplývá

Neboť pokaždé přijde vítr, přijdou vlny a Měsíc se rozbije na tisíc kousků. Ale pak se hladina jezera zklidní a kousky se zase spojí dohromady. Protože to, co se rozplyne, není Měsíc, ale jen jeho odraz. A protože se nerozbije Měsíc, je jedno, že se na tisíc kusů rozbije jeho odraz.

Naše těla, mysli, naše životy nejsou nic jiného než odrazy skutečného Měsíce ... tisíckrát rozbité. Přesto je v nejvnitřnějším jádru našeho bytí Měsíc vždy úplný a dokonalý.

Issa napsal:

Nejmenší slavíček žlutým hláskem
volá radostně
na své rodiče

Nemusíte se starat o to, co se tu říká, slova jsou velmi příznačná. Issa musel být v hluboké meditaci, když zaslechl slavíčkův radostný zpěv volající rodiče žlutým hlasem. Neříká nic o slavíkovi, nýbrž o svém tichu. Jste-li v tichu a mezi bambusy se ozve zpěv kukačky, vaše ticho to ještě prohloubí.

Jiný básník napsal:

Ať si oblékneme cokoli
vypadáme nádherně
za svitu Měsíce

Měsíc všechno okrášlí. Za úplňkové noci vidíte všude kolem sebe krásu, vidíte krásu i v obyčejné rostlině. Obyčejná květina září radostí. Malá louže vody odráží Měsíc s takovou hloubkou jako největší oceán.

Proto nezáleží na tom, jaké máte tělo, zda jste muž či žena, pták nebo zvíře, zda jse bohatí či chudí. V tichu pozorujete Měsíc a jste naplněni nezměrnou krásou. Tato nádhera pochází z vašeho vnitřního světa a Měsíc jen podnítí její záři.

- ↑ -