Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola šestá: Mraky neposkvrní oblohu

Dógen napsal:

Buddha řekl, že pokud chcete pochopit skutečný význam Buddhovy přirozenosti, měli byste správně pochopit jeho momentální projevení.

V pravý čas se přirozenost buddhy sama projeví.

Dógen pokračuje:

Mnoho mnichů dřívějších i současných věřilo či věří, že "v pravý čas" znamená čekat, až se přirozenost buddhy zmanifestuje někdy v budoucnu. Domnívají se, že pokud budou pokračovat ve cvičení a v cestě, tak se přirozenost buddhy sama v pravý čas projeví. Mylně z toho usuzují, že dokud ten správný čas nenastane, přirozenost buddhy se neprojeví, ani kdyby usilovně hledali, chodili za mistrem a pilně cvičili.

Na základě tohoto chybného úsudku se nesmyslně vrací k životu běžného člověka a marně čekají, až ten správný čas přijde.

Slova "v pravý čas" znamenají, že pravý čas již přišel. O tom nemůže být pochyb. A třebaže pochyby vyvstanou, nejsou ničím jiným než projevením přirozenosti buddhy v nás. "V pravý čas" znamená, že se máme činit po většinu dne každý den.

Kdyby pravý čas bylo něco, co přichází, pak by přirozenost buddhy nenastala.

A protože pravý čas již přišel, přirozenost buddhy se již zmanifestovala. To je zcela jasné. Proto tu nikdy není pravý čas, který by již nepřišel, ani přirozenost buddhy, která by se již neprojevila.

Člověk je od narození buddha. Každý člověk, dobrý či zlý, správný či špatný, hříšník či světec, na tom nezáleží. Co se týče přirozenosti buddhy, té se to nedotýká; ať jste, co jste, ať je vaše chování jakékoli. Proto vyvstává otázka, nač všechno úsilí a snažení, hledání a pátrání po buddhovství, je-li každý buddha.

Tuto otázku neřešil pouze Dógen, řešil ji i Gautama Buddha, což je jen jeden z dlouhé linie buddhů, kteří přišli před Dógenem či po něm, však zřejmě ten nejznámější. Aby uspokojil obyčejného tazatele, odpověděl Buddha: "Přijde ve svém čase", tak jako vykvétá květina, přicházejí mraky či vychází Slunce.

Pro existenci platí časová kontinuita. Není to tak, že se Měsíc zrovna dnes může trochu opozdit a Slunce může svítit o něco déle. Máme jistotu, že vše v přírodě přichází v pravý čas. Takže pravý čas znamená pravou příležitost, pravé podmínky, pravou připravenost, pravou schopnost přijímat. Nemusíte si dělat starosti s buddhovstvím, neboť co se toho týče, vždy jste ho měli. To, co vám chybí, je poznání, rozpomenutí se. Zapomněli jste své jméno, to vám schází. A k tomu, abyste si vzpomněli, je asi zapotřebí určité situace.

Než budu mluvit o Dógenově sútře, rád bych se s vámi podělil o jeden příběh ze života Edisona. Byl to významný vědec a učitel, takže ho nikdy nikdo neoslovoval jménem. Rodiče mu záhy zemřeli a jak byl plně ponořen do své práce, neměl žádné přátele. Vědci, kteří se u něho učili, mu neříkali "Edisone", ale "profesore". Tak pomaloučku pomalu zapomněl na své jméno. Kdyby vám nikdo padesát let neřekl vaším jménem a pak vás najednou někdo takto oslovil, asi byste taky byli na rozpacích. Něco vám to připomíná, ale vzpomínka je jako vzdálená ozvěna. Vám se to zřejmě nestane, neboť své jméno slyšíte každý den. Ale Edison byl zvláštní případ. Rodiče mu brzy zemřeli a on již od dětství byl geniální. Udělal tisíc nových objevů. Když se kolem sebe podíváte, těžko najdete něco, co na sobě nenese Edisonův podpis.

Za první světové války byly poprvé použity přídělové lístky. Všechny úřady byly pochopitelně přeplněné, lidé stáli dlouhé fronty. Edison se též postavil do fronty. Když byl vyřízen člověk před ním a úředník podle seznamu vyvolal Edisona, ten se díval kolem a nemohl si vzpomenout – byla tu jistá vzpomínka na člověka jménem Edison, ale padesát let ho nikdo takto neoslovil. Nějaký člověk ve frontě však Edisona znal a když viděl, jak se dívá zmateně sem a tam, řekl mu: "To jste vy, koho hledáte. Zapomněl jste své jméno, profesore?"

Edison odpověděl: "Můj Bože, ještě že jste si na mě vzpomněl, jinak bych svůj přídělový lístek nedostal. Pokoušel jsem si vzpomenout, jméno mi přišlo povědomé, ale nespojil jsem si ho se sebou. Padesát let mi lidé neřekli jinak než ´profesore´ či ´doktore´ ... přátele ani rodiče nemám."

Buddhovství je jen jiné jméno pro vaši přirozenost, vaši podstatu. Ale nikdo nikdy je nepoužil pro vás. Naopak každý vám přiděloval nálepky a ohodnocení a kupil kolem vás osobnost, až jste to pomalu přijali. Pokud bude každý tvrdit, jak jste inteligentní, začnete tomu věřit.

Všichni jsme oběťmi davu. Jeden z mých profesorů, S.S.Roy, se mnou nesouhlasil: "Není možné, aby někdo zapomněl své jméno. Příběh o Edisonovi jste si vymyslel."

Řekl jsem: "Dejte mi prosím jen trochu času a já vám to dokážu."

Asi dva či tři dny poté, když se na to zapomnělo, jsem šel do domu profesora Roye a požádal jeho ženu: "Až se ráno profesor probudí, udělejte mi prosím jednu laskavost."

"Cokoli chcete", odpověděla, "a co vlastně chcete?"

Řekl jsem: "Je to jen pokus. Později vám to vysvětlím, ale nyní se na víc neptejte."

Pak jsem požádal jeho zahradníka: "Až vyjde ven, zeptejte se ho: ´Co se stalo? Vypadáte špatně. Kam chcete jít? Měl byste jít domů odpočívat a já zavolám doktora.´

Zahradník se ptal: "Proč to všechno? Vždyť je zcela zdráv!"

Odpověděl jsem: "To teď není důležité. Vysvětlím vám to později. A cokoli řekne, napište mi prosím tady na tu kartičku."

Podobně jsem to zařídil i po cestě od jeho domu až po budovu filosofické fakulty. Žil tam pošťák a jiný profesor a ty jsem též požádal, aby byli tak laskaví a zúčastnili se mého experimentu. Poslední byl vrátný z fakulty, velký, silný muž, a toho jsem požádal: "Až profesor vejde dovnitř, zadržte ho a i kdyby se bránil, položte ho na pohovku."

Vrátný se bál: "Co to po mně chcete? Vždyť mě vyhodí z práce!"

Zaručil jsem se mu, že ho z práce nevyhodí, ale bránil se: "To je divný pokus. Experimentujete se mnou nebo s profesorem? Mám ženu, děti a nemohoucí rodiče, jsem chudý člověk. Neberte mi práci."

Ale uklidnil jsem ho: "S vámi to nemá co dělat, jen proveďte, co jsem vám řekl." Věděl, že mě má profesor Roy velmi rád, tak nakonec souhlasil: "Dobrá, ale dělám to jen kvůli vám."

Dal jsem mu též kartičku, aby poznamenal, co přesně profesor řekne.

Sledoval jsem profesora Roye od jeho domu a postupně jsem vybíral kartičky s odpověďmi. Manželce řekl: "Cože? Jsem úplně zdravý i jsem se dobře vyspal. Kdo ti řekl, že jsem bledý?"

A ona odpověděla: "Nikdo mi to říkat nemusel, vždyť to vidím."

Jen odsekl: "Nesmysl, ženské výmysly."

Ale už v něm začaly hlodat pochyby. Když chtěl jít z domu, zahradník ho chytl za ruku: "Počkejte, nikam nechoďte, vždyť se celý třesete! Vraťte se domů a odpočívejte. Zavolám lékaře."

Tomu už doktor odpověděl: "Ano, potřebuji si odpočinout. Asi jsem se špatně vyspal a možná mám zvýšenou teplotu. Ale nebude to vážné. Zaskočím aspoň na univerzitu, oznámím to vedoucímu a vrátím se domů."

Pošťák, jeho dobrý přítel, se na něj podíval a řekl: "Samotného tě jít nenechám, aspoň tě doprovodím."

Tomu odpověděl: "Děkuji ti, jsem opravdu nějaký nemocný, cítím se špatně.."

Pošťák mu nabídl i své auto, ale profesor odmítl: "To není třeba, já to zvládnu. Kdyby bylo nutno, zavolám ti z práce. Ale cítím, jak se celý třesu. To je divné, za celý život jsem se nikdy tak netřásl."

Vrátný odvedl dobrou práci. Skočil na profesora, nedbal, že se ohrazuje: "Co to děláš, ty pitomče?", složil ho na pohovku a držel ho tam: "Hned musíte do postele, jste nemocný. Nemůžete nikam chodit, to by byla sebevražda."

Vešel jsem dovnitř, zrovna když ležel na pohovce a chystal se umřít, a řekl jsem vrátnému: "Počkejte, nevolejte sanitku ani doktora, není to třeba. Postarám se o to sám." Profesorovi jsem vysvětlil: "Je zbytečné umírat právě teď. Jednoho dne určitě zemřete, ale teď věnujte pár minut těmto poznámkám ... je to to, co jste řekl své ženě a ostatním."

Když si poznámky přečetl, dodal: "Jste velmi nebezpečný student. Vždyť jste mě málem zabil. Ještě dva lidi by mi řekli, že umírám, a já bych jim uvěřil." "Byla to jen odpověď na naši rozepři", konstatoval jsem.

Pokud vám lidi něco opakují stále znovu a znovu, začnete jim i přes svůj počáteční odpor věřit. Zpočátku třeba máte pochybnosti, ale když vám to opakují znovu a znovu, prostě tomu uvěříte a na pochybnosti zapomenete.

Častokrát jste slyšeli, že jste hříšníci. V hříchu jste se narodili a dostalo se vám i velmi podivného zdůvodnění proč: Protože Adam s Evou porušili příkaz Boha. Tvrdí to křesťanští teologové, i když uplynulo už šest tisíc let od doby, kdy byli Adam s Evou z ráje vyhnáni. Bůh jim zakázal jíst ovoce ze dvou stromů, stromu poznání a stromu věčného života. Domnívám se, že Adam s Evou udělali přesně to, co by udělala každá inteligentní bytost. Dvě věci – poznání a věčný život – co jiného byste chtěli? Ale Bůh vám poskytne cokoli, jen ne toto. Znamená to přežvykovat pod stromem jako dobytek. Strom, který Bůh zakázal, byla jabloň.

Bůh jako láska, Bůh jako soucítění svým zákazem zemřel. Neboť kdyby Bůh byl opravdu Otec, řekl by svým dětem: "Jsou tu dva stromy, na které byste neměly zapomenout: strom poznání a strom věčného života."

Ale Evě to připomenul až ďábel. Zdá se, že ďábel učinil první převrat na světě. Přesvědčil Evu.

Zkoumal jsem tento příběh z mnoha úhlů. Proč ďábel nepřesvědčil Adama? Protože i kdyby se Adam nechal přesvědčit, byl by tu háček. Co kdyby Eva trvala na tom, že nechce ovoce pojíst? Chudák Adam byl přece jenom ubohý manžel. Tak přesvědčil ďábel raději ženu. A od těch dob jsou všechny reklamy zaměřeny na ženy a všechny kostely fungují jen díky jejich podpoře.

Ďábel si vybral tu pravou osobu. Řekl: "Bůh vám to zakázal a víte proč? Pokud byste pojedli z těchto dvou stromů, pak budete mít jak poznání, které z vás udělá osvícené, tak i nesmrtelnost ... a budete stejně mocní jako Bůh. Bůh je ale žárlivý a nechce, abyste se stali též bohy. Chce, abyste byli jeho uctívači. Hříšníci či světci, ale ne bozi. A plody z těchto dvou stromů z vás udělají skutečné bohy."

Náboženství, která nemají Boha a jejíchž cílem je svoboda, jsou dost neobvyklá. Náboženství, která věří v Boha, mají za svůj cíl spasení. Přijde spasitel a vy sami jste zcela bezmocní. Přijde spasitel, který vás spasí. Čekají šest tisíc let a on nepřichází. A pokud je někdo dost velký blázen a prohlásí: "Jsem ten, na kterého čekáte", zabijí ho.

Lidé jsou zvláštní. Na někoho čekají, ale jen ať zkusí přijít ... A nebyl to jen případ Ježíše. Ježíš je nejznámější, neboť po něm vzniklo největší náboženství. Ale byli i jiní. Jan Křtitel byl zabit ne proto, že by tvrdil: "Já jsem prorok", ale pouze proto, že řekl: "Připravuji svět pro příchod mesiáše." Usekli mu hlavu. Prohlašoval, že Ježíš je ten pravý prorok, jemuž připravuje cestu. A Ježíš byl ukřižován. A jinde tomu nebylo jinak.

Náboženství nechce, abyste byli inteligentní. Ovoce poznání bylo zamítnuto. Pokud budete moudří, je to proti Bohu. Proto každé náboženství, které vyznává pořádek a poslušnost, neučí meditaci. Je to ošemetná záležitost. Proč křesťané neučí meditaci? Proč muslimové nezavádí meditaci? Z jednoho prostého důvodu: Meditace spojuje dohromady oba stromy, strom poznání i strom nesmrtelnosti. Meditace přináší osvícení a s ním i absolutní, neochvějnou jistotu, že jste bůh a že vše je božské. Ve vašem božství se božským stane jak ten nejmenší lístek trávy, tak i ta největší hvězda. Celý vesmír není nic jiného než božský tanec. Ale to musíte zakusit nejprve ve svém srdci. A od toho vás všechna tak zvaná náboženství odvádějí pryč: "Modlete se k Bohu!"

Toto jsem slyšel o Michelangelovi ... Maloval právě strop jisté katedrály, trochu se setmělo a jakási stařena se přišla modlit k Bohu, aniž by tušila, že on u stropu pracuje na své malbě. Jak byl unavený, lehl si na dlouhý žebřík a přitom slyšel ženu prosit Boha: "Potřebuji peníze, nemám nikoho, kdo by se o mě postaral. Všechno jsi mi vzal." A modlila se k Ježíšově matce, Marii, neboť jakožto matka spíše pochopí obavy staré ženy.

Michelangelo, který se chtěl náležitě pobavit, se ozval shůry: "Slyším tě, jsem Ježíš Kristus."

Stařena však musela být silná žena, neboť se ohradila: "Zmlkni! Mluvím k tvé matce!"

Michelangelo poté napsal: "Bylo to k nevíře. Nabídl jsem se jí, ale ona prostě odmítla. Řekla: ´Zmlkni!´, přestože v té tmě mě nemohla vidět."

Všechna náboženství se snaží pokořit lidskost. Všechno vykořisťování a útlak závisí na vás, vašem strachu, vaší chamtivosti, vaší smrti, vaší nemoci. Jakmile zakusíte svoji božskost a tancem oslavíte nejen život, ale i smrt, na co jsou pak kněží? Jsou jich miliony po celém světě a žijí jako paraziti. A je jedno, zda jsou to kněží muslimští, hinduističtí, křesťanští či jiní. Kněžstvo je nejstarší způsob parazitování na společnosti.

Vstoupíte-li do svého nitra a poznáte pravdu, překvapeně zjistíte, že to, co ve vás je, jste velmi zarputile přehlíželi. Tím jste ovšem dali prostor vykořisťování kněžích.

Postoj Buddhy je následující: Jste buddha; nelze mluvit o dosahování buddhovství. Jste buddha, jenom potřebujete zrcadlo, abyste uzřeli svou pravou tvář, abyste rozpoznali, vzpomněli si. Neboť jste prostě zapomněli, kdo jste.

Vaši nevědomost využívají kostely, chrámy, kněží, rabíni, panditové. Vymýšlejí nejrůznější překážky, které ale můžete v jediném okamžiku zrušit. Avšak udělali z vás zbabělce – nevěřit v Boha by přece znamenalo skončit v pekle.

Kněží ve středověku bývali co se pekla týče velmi přesvědčiví – budete se smažit v nekonečném ohni, aniž byste umřeli, tedy aniž byste měli aspoň tu poslední útěchu. Budete se opékat v peci z jedné a z druhé strany ... Jsou záznamy o tom, že mnohé ženy omdlévaly už i jen při poslechu takových kázání. Celá myšlenka je neskutečně zlá, nelidská – nikdy neumřete, jen pořád do pece a z pece, chvíli odpočinout a zase znovu ...

Slyšel jsem, že zemřel Murardží Desai, předseda indické vlády. Svým způsobem to bylo dobře. Když z něho nejvyšší soud udělal bezdomovce, byl to jediný způsob, jak se vrátit domů. Protože si o sobě myslel, že je velký mahátma, byl přesvědčen, že půjde přímo do nebe, ale ke svému překvapení se ocitnul v pekle. Křičel a bránil se, nemohl tomu uvěřit: "Jsem bývalý předseda vlády, velký následovník Gándhího. Co si myslíte? Peklo je pro hříšníky, ne pro mahátmy."

Ale ďáblové jakoby neslyšeli: "Jen se uklidni. Když jsi byl ten předseda vlády, budeš si moci vybrat. To je jediné, co pro tebe můžeme udělat. Existují tři části pekla, můžeš si vybrat, jakou z nich chceš."

Murardží viděl, že není možnost úniku, tak souhlasil. Vzali ho do první části a nevěřil svým očím: mordování a zabíjení, krev tekla proudem. A nezapomeňte, že smrt je v pekle nemožná. Smrt neexistuje, existuje jen utrpení. Nemůžete spáchat sebevraždu. V pekle to nelze. Není úniku.

Když viděl, kolik je tu krve a utrpení, řekl: "Raději se podívám jinam."

Druhá část byla křesťanská pec ... Lidé chodili do pece a z pece, pekli se, ale zůstávali živí.

"To pro mě není. Jsem vegetarián, ani dívat se na to nemohu", ohradil se Murardží.

Tak ho vzali do třetí části. Vypadala už poněkud lépe, alespoň ve srovnání s předchozími ... Lidé zde stáli až po krk ve sračkách a pili kávu, čaj nebo Coca-Colu.

Pro něco se rozhodnout musel, tak si řekl: "Není to nic moc, ale proti tomu, co bylo předtím ..." A protože šedesát let poctivě dělal urinoterapii, tak se mu to poslední nezdálo tak hrozné. Byl už zvyklý, měl to nacvičené. "Vyberu si tohle."

Ale netušil, že viděl jen přestávku. Jakmile všichni dopili, zazvonil zvon a ďáblové zařvali: "A teď každý zase hezky udělá stojku na hlavě!"

Máte strach, co by se dělo, kdybyste nevěřili v Boha. Lidé raději uvěří, než aby si dělali potíže.

Všechna náboženství člověka přesvědčují o tom, že není, jaký by měl být. Takže se snažíte být ctnostní a plni odříkání, snažíte se, stále se modlíte – muslimové se modlí pětkrát denně. Všemi způsoby si lámete tělo ve jménu jógy, která sama spadá pod peklo. Rozdíl je jen v tom, že v pekle vám tělo mrzačí čerti, tahají vás za nohy, natahují vám krk, kdežto v józe si totéž děláte sami.

Moc dobře vím, jaké to je, neboť mně už krk natahovali. Raději jim řeknete, že už je vše v pořádku, jen aby vám dali pokoj. Jinak by vás natahovali, dokud by vám hlavu neutrhli! A tak trpíte, ale musíte tvrdit, že se léčíte. Chodil jsem na trakce (natahování pomocí závaží). Ve středověku používala křesťanská církev totéž k mučení nebohých žen, obviněných z čarodějnictví. A přitom se stalo, že ženě, která dlouhá léta trpěla bolestmi zad, najednou natahování pomohlo. Třicet let ji bolely záda a pak v okamžení byla záda v pořádku a bolest pryč. Tak se z křesťanských mučíren dostal natahovací stroj do nemocnic.

Tady mi to dělá jeden z mých milých doktorů, dr. Hardikar – v překladu to znamená dr. Tvdý. Je skvělý, ale co se mnou provádí ... Natahuje mi celé tělo, nohy táhne na jednu stranu, hlavu na druhou, až se zdá, že mě chce přetrhnout vejpůl. Proto tvrdím, že v pekle musejí mít natahovací stroj asi hodně primitivní, když tam nelze umřít. A myslím, že ti kteří tvrdí, že jim natahování pomohlo, ve skutečnosti vyléčeni nejsou, ale říkají to, aby už je dál nenatahovali. Můžete si vybrat - buď tvrdit, že jste vyléčeni, nebo smrt, jiná možnost není.

Náboženství je založeno na strachu. A vymyslelo takové disciplíny jako půsty – mučení sebe sama. Čím víc se mučíte, tím je Bůh šťastnější. Není to zvláštní, že moje mučení působí Bohu radost? Je snad sadista? Je snad blázen či co? Postím-li se, učiní ho to šťastným. Trpím, jsem hladový, celé tělo volá po jídle, ale Bůh je šťastný. Jak to lze skloubit s představou, že Bůh je láska? Jaká láska? Nebo s představou, že Bůh je soucítění. Jaké soucítění? Chcete-li k Bohu, musíte projít všemožným utrpením.

Jakmile se lidé nechali přesvědčit, že je těžké Boha dosáhnout, tak jich milióny trpí, mučí se a přitom nikdo z nich nedosáhl realizace či blaženosti. Kdo toho dosáhl, mluví zcela jinak. Neříká, že Bůh je cíl, k němuž máme dojít, ale že Bůh je naše přirozenost! Stačí být přirozený a tichý. Pak se Buddha ve vás se probudí, aniž by zaznamenal jediný váš krok vpřed.

Dógen cituje Buddhu:

Pokud chcete pochopit skutečný smysl přirozenosti Buddhy, měli byste správně pochopit jeho momentální projevení.

Vy všichni jste jeho momentální projevení. A stejně tak všechno ve světě. Kdekoli vykvete růže, kdekoli vzlétne pták k obloze, kdekoli se borovice vztyčí vzhůru ke hvězdám, kdekoli se objeví lidská bytost. To vše je dočasným projevením téže přirozenosti.

Slovo buddha pochází ze sanskrtského kořene buddh, což znamená vědomí. V každé formě se můžete stát vědomými. Ale nejsnazší je to právě v lidské formě. Promarníte-li tuto příležitost, promarnili jste to, co jste milióny let hledali. Ať už jako borovice, či jako skála – to obojí je projevení. Ale žádná skála se nestane buddhou a žádná borovice přes všechnu svoji nádheru nedojde osvícení. Ani zvíře, ani pták, strom, slunce, měsíc, přes veškerou svou nádheru ... Jsou to projevení téže přirozenosti, ale pouze člověk je schopen dojít k uvědomění si své přirozenost, přirozenosti sebe sama. Toto dvojí uvědomění – být si vědom vědomí – to je výsada člověka. Je to jeho poklad.

V celé existenci je toho schopen pouze člověk a pokud toto promarníte, pak si ani neumíte představit, co jste tím ztratili. Ztratili jste největší možnou blaženost, největší mír, ticho, pochopení, největší svobodu, největší osvobození od jakéhokoli strachu.

Buddhovo prohlášení znamená, že všechno, správně chápáno, je pouze dočasným projevením téže přirozenosti. Buddha znamená rozpoznání tohoto vnitřního skrytého života, který pulzuje ve všem – v trávě, ve vodě, v mracích, v lidských bytostech. Kdekoli je život, je v nějaké formě i Bůh. Je to závažné tvrzení.

Buddha říká:

V pravý čas se přirozenost buddhy sama projeví.

Toto prohlášení vyvolalo mezi buddhisty dlouho trvající rozepře. "Co mínil tím pravým časem?" Jak řekl Dógen, může to být špatně pochopeno. Má-li to v pravý čas přijít samo, proč si neužívat. Proč něčemu věnovat čas, není-li to nezbytné? Najděte si přítelkyni, přítele, jděte do kina. Dělejte jakékoli hlouposti, neboť v pravý čas se buddhovství samo projeví – a je jedno, co budete mezitím dělat.

Lidé využívají toto tvrzení k tomu, aby mohli dělat, co si zamanou – hrát hry, hromadit majetek, získávat bohatství či moc. Vždyť není třeba vynakládat žádné úsilí, v pravý čas se přirozenost Buddhy sama projeví. To je jedno z možných nepochopení.

Říká-li Buddha "v pravý čas", nemíní tím, že máte onen okamžik odložit, dokud nebude správný čas ... ten nebude nikdy. Je to stále stejný čas. Nejde o něco vnějšího, co se vám přihodí, jde o něco, co vykvete ve vás.

Co se tedy míní slovy "v pravý čas"? Jedno možné nepochopení je, že zůstanete u světských činností. A jiný případ špatného chápání je, že "pravý čas" můžete přiblížit svým odříkáním, půstem, modlitbami, návštěvami kostelů, stavěním se na hlavu a všemožným mučením svého těla. To je zase jiné pokroucení tohoto Buddhova tvrzení.

Co je tedy ten pravý čas? Dógen říká:

Mnoho mnichů dřívějších i současných věřilo či věří, že " v pravý čas" znamená čekat, až se přirozenost buddhy zmanifestuje někdy v budoucnu. Domnívají se, že pokud budou pokračovat ve cvičení a v cestě, tak se přirozenost buddhy sama v pravý čas projeví. Mylně z toho usuzují, že dokud ten správný čas nenastane, přirozenost buddhy se neprojeví, ani kdyby usilovně hledali, chodili za mistrem a pilně cvičili.

Dle tohoto mylného chápání není třeba navštěvovat mistra. Ale veškeré nepochopení se týká pravého času, co to ten pravý čas je. Každý okamžik je ten pravý čas. Jen potřebujete trochu odvahy, abyste dali v sázku své vědění, své ego, vše, o čem jste se domnívali, že je cenné. Hledejte uvnitř sebe tu jedinou věc, kterou si nemůžete od nikoho vypůjčit ani ji nikomu dát. Tou je vaše přirozenost. A ta je přítomná neustále. Proto tím pravým časem je přítomný okamžik. Ani včera, ani zítra, ale dnes! Právě v tuto chvíli se z vás může stát buddha.

Na základě tohoto chybného úsudku se nesmyslně vrací k životu běžného člověka a marně čekají, až ten správný čas přijde.

Správný čas nepřijde. Správný čas je právě teď. Dógen říká:

Slova "v pravý čas" znamenají, že pravý čas již přišel.

Ve skutečnosti nikdy nepřijde, nikdy neodejde. Je právě teď. Oceán zůstává, to jen rybka se narodí a jednoho dne zase zmizí. A s rybkou je to stejné jako s vlnkou na hladině. Je trochu stálejší, ale jinak jako vlnka. Obloha zůstává, mraky připlují a zase zmizí, a oblohu nechají bez poskvrny.

Když mluvíme o naší buddhovské přirozenosti, mluvíme o našem vnitřním bytí, o naší obloze. Naše myšlenky jsou jako mraky, přijdou a odejdou. Naše emoce jsou jako kouř ... pouze dočasné. Všechno je jen na chvíli. Odejde dětství, mládí, stáří, i samotný život odejde. Stejná zůstává jen jediná věc, přítomné vědomí. Proto Dógen říká, že pravý čas je zde neustále. Nemusíte na něj čekat.

O tom nemůže být pochyb. A třebaže pochyby vyvstanou, nejsou ničím jiným než projevením přirozenosti buddhy v nás.

To je úžasný přínos světu hledajících. I pochybnosti jsou v naší přirozenosti, není to nic, co je třeba zavrhnout. Pokud vyvstanou pochybnosti, jsou jako mraky, které zakryly oblohu, ale nijak ji nemohou pošpinit. Tak, jak se objevily, zase zmizí a jsou pryč.

Vše, co se ve světě děje, je součástí univerza. Je nesmírně důležité pochopit, že i pochybnosti jsou naší přirozeností.

Kdyby pravý čas bylo něco, co přichází, pak by přirozenost buddhy nenastala.

Pokud by to bylo něco, co přichází a odchází ... jako roční období ... jako déšť přichází a odchází, jako zima nebo jaro ... Pokud by přirozenost buddhy závisela na čase, tak jak by přišla, tak by i odešla. Přirozenost buddhy nemůže být závislá na žádné příčině, na žádném čase. Ve skutečnosti je již zde a vy se jen musíte probudit, abyste ji rozpoznali. Správný čas je tento čas, tento okamžik. Zen zcela jednoznačně vyžaduje přítomný okamžik. Nedovolí žádný odklad.

A protože pravý čas již přišel, přirozenost buddhy se již zmanifestovala. To je zcela jasné. Proto tu nikdy není pravý čas, který by již nepřišel, ani přirozenost buddhy, která by se již neprojevila.

Vypráví se starý zenový příběh o člověku, jemuž přezdívali mistr zlodějů, neboť nikdy nebyl chycen, přestože kradl ve všech palácích a domech boháčů. Došlo to tak daleko, že se lidé dokonce chlubili, pokud mistr zlodějů navštívil jejich dům.

Tento mistr zlodějů jednou potkal zenového mistra Rinzaie. Rinzai se mu podíval do očí a řekl: "Netrap se. Cokoli děláš, dělej naplno, a tak vyjádříš přirozenost buddhy."

Zloděj se bránil: "Ty ale nevíš, co dělám."

Rinzai odpověděl: "Na tom nezáleží. Můžeš dělat cokoli ... Vím, kdo jsi. Jsi mistr zlodějů. A mně nezbývá, než ti závidět, neboť zdaleka nejsem takový mistr v meditaci, jako jsi ty mistrem v kradení. Jen to dělej naplno a v plnosti nalezneš buddhovství."

Existovali mistři, kteří dělali řezníky a jejich mistři jim tuto práci nezakazovali, neboť v tom, co dělali, dosahovali dokonalosti. Zen je jediné náboženství na světě, které vám dovoluje dělat cokoli. Dělejte to naplno, s absolutní bdělostí a každá vaše činnost bude činností buddhy. Není třeba měnit práci. Jste-li malíři, pak jimi buďte tak plně, že zmizíte a zbude jen malování. Jste-li hudebníci, nechte se vtáhnout do hudby natolik, že zbude pouze hudba a vy nebudete. Vaše buddhovství se projeví tisíci způsoby.

Je to jediné náboženství na světě i v celé historii lidstva, které dovoluje dělat jakoukoli činnost a žádnou nezavrhuje. Ze všeho můžete učinit modlitbu či meditaci. Univerzu můžete nabídnout cokoli.

Zenová báseň:

Neposedný vítr má společníka:
na obloze
jediný Měsíc

To je báseň jako obraz. Meditující tiše sedí s otevřenýma očima a vidí, že neposedný vítr má na obloze společníka – jediný Měsíc. Měsíc se nehýbe, není větrem unášen. Pokud shledáte, že jste střed cyklónu, pak jste našli Měsíc – žádný neposedný vítr, žádné myšlenky, emoce, nic, co by vás rušilo.

Haiku od Issy:

Ztracený v bambusu -
však za měsíčního svitu
je tu můj dům

Jen útržky zážitku. Tyto básně nikdo nezařadí mezi významnou poezii. Je to zcela jiná kategorie. Mají svou vlastní kategorii.

Básník říká:

V tiché meditaci jsem viděl ...

V bambusu ztracený –
za měsíčního však svitu
můj dům

Haiku od Bašó:

Mrak
snažící se pohltit měsíční paprsky -
tropický déšť

Vše si vychutnejte – Měsíc, mrak, tropický déšť. Neboť pro meditujícího je vše natolik božské, že je vyjádřením a manifestací téhož počátečního zdroje.

- ↑ -