Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola pátá: Měsíc nikdy nerozčeří vodu

Dógen napsal:

Dosáhneme-li osvícení, je to jako když se Měsíc zrcadlí ve vodě. Měsíc se nenamočí ani nerozčeří vodu. Měsíční světlo, jakkoli nesmírné, se zrcadlí i v troše vody. Celý Měsíc a celé nebe se mohou zrcadlit v pouhé kapce rosy.

Stejně jako Měsíc nezčeří vodu, tak osvícení nezničí člověka. Tak jako kapka rosy nezabrání odrazu Měsíce, tak ani člověk nezabrání příchodu osvícení. Čím jasněji se Měsíc ve vodě zrcadlí, tím výše Měsíc stojí. Měli bychom pochopit, že dlouhý a krátký čas je totéž jako velké a malé množství vody a jako široký a úzký srpek Měsíce.

Dógen zde činí něco velmi zvláštního, co si zaslouží absolutní pozornost a soustředění. Říká, že nikdo vám nemůže bránit v osvícení. Proč tedy nejste osvícení? Nikdo v celém bytí nemá zájem klást vám překážky. To je velmi důležité a je třeba to pochopit.

Postupně, jak čteme sútru, bych vám rád objasnil, co je těmi překážkami. Sami sobě si překážky k osvícení pochopitelně nekladete. A existence osvícení miluje a raduje se z něho. Při každém osvícení se roztančí celý vesmír. Jeho jedna část, která tápala v temnotě, se s celou nádherou vrací domů. Celá existence to vítá záplavou květů. Proto nepřipadá v úvahu, že by překážky kladla existence. Kdo tedy? Jistě tu překážky jsou, jinak by nebylo třeba osvícení – už byste osvícení byli. Nebylo by třeba žádných mistrů. Je to trochu komplikované, ale ne tak, abyste to nemohli pochopit a překonat. Dógen říká:

Dosáhneme-li osvícení, je to jako když se Měsíc zrcadlí ve vodě ...

Jaký klid a mír. Měsíc se odráží na hladině vody. Vlastně se nic neděje. Měsíc je na svém místě, nepohnul se směrem k vodě ani o píď a vodu ani trošičku nezčeřil.

A odraz Měsíce na klidném jezeře je ještě krásnější než Měsíc samotný, neboť jezero přidá svoji krásu, přidá živost a křehkost.

Podle Dógena - a já s ním naprosto souhlasím - je osvícení ... jako když se Měsíc zrcadlí ve vodě. Voda nevyvíjí žádné úsilí, aby se v ní Měsíc zrcadlil. Nejsou tu přikázání, jež je třeba dodržovat, ani metody, jež je třeba praktikovat, žádné jógové pozice ... aby se Měsíc mohl ve vodě zrcadlit. Není tu přání ani touha, dokonce ani záblesk touhy. A taktéž ze strany Měsíce – ani on netouží po tom, aby se mohl zrcadlit. Jak voda tak Měsíc jsou bez touhy a zrcadlení přijde samo od sebe. Stejné je to i s osvícením. V tichém a klidném vědomí se znenadání zableskne vaše osvícení.

Jezero však musí být klidné. Pokud by tu byly vlnky, obraz bude pryč. Rozptýlí se, rozloží na kousky a vy neuvidíte Měsíc, ale pouze stříbrné světlo, rozptýlené po celé hladině jezera. To nebude pravý odraz Měsíce. Pokud je jezero klidné a neudělá ani vlnku, může se v něm Měsíc zrcadlit.

Vaše vědomí též vytváří vlny. Co jiného jsou vaše myšlenky než vlny na jezeře? Co jiného jsou vaše emoce, nálady, pocity? Co jiného je celá vaše mysl - než naprostý zmatek? A kvůli němu nejste schopni poznat svoji přirozenost. Jdete a sami sebe míjíte. Ve světě potkáte ledaskoho, jen ne sebe.

Měsíc se nenamočí ...

... pochopitelně, vždyť se v jezeře jen zrcadlí ...

... ani nerozčeří vodu.

Měsíc není jako kámen vržený do vody, je to jen odraz. Stojíte-li před zrcadlem, nemůžete zrcadlu ublížit. Přijdete a odejdete a zrcadlo zůstává na svém místě neporušené.

Měsíční světlo, jakkoli nesmírné, se zrcadlí i v troše vody. Celý Měsíc a celé nebe se mohou zrcadlit v pouhé kapce rosy.

Stejně jako Měsíc nezčeří vodu, tak osvícení nezničí člověka.

To je velmi významné prohlášení. Osvícení nezničí člověka, ale jen jeho stín, s nímž se člověk ztotožňuje. Odvrhne pryč všechno falešné a ponechá jen to, co je původní, opravdové a ryzí.

Tak jako kapka rosy nezabrání odrazu Měsíce, tak ani člověk nezabrání příchodu osvícení. Čím jasněji se Měsíc ve vodě zrcadlí, tím výše Měsíc stojí. Měli bychom pochopit, že dlouhý a krátký čas je totéž jako velké a malé množství vody a jako široký a úzký srpek Měsíce.

Co je tím stínem, který vám brání dosáhnout skutečnosti? Je třeba správně pochopit, co je vaším stínem. Je to vaše osobnost. To, o čem se domníváte, že jste. To, čím vás učili být. Jsou to hlasy vašich rodičů a učitelů. Ti utvářeli vaši osobnost, vaši "pseudovost", vaše znalosti ... a nikoho nikdy nezajímalo, zda jsou opravdu vaše.

Byl jsem vyloučen z mnoha vysokých škol. Ředitelé si mě vždy předvolali a vytýkali mi: "Neustále obtěžujete profesory."

Odporoval jsem: "Jen se ptám, když daný profesor něco prohlašuje, zda je to jeho vlastní zkušenost. Považujete to za obtěžování? Chcete vyloučit mě, anebo byste spíše měli vyloučit toho, kdo učí něco, co není jeho vlastní zkušenost?"

"A žádal jsem: "Zavolejte toho, kdo si na mě stěžoval, ať je se mnou konfrontován. Nezajímají mě zkoušky, diplomy ani vaše škola, ale věci by se měly dát do pořádku."

I sami ředitelé přiznávali: "Máte pravdu, ale nechápete, o co tu jde. Všichni zde předáváme vypůjčené znalosti. Nevíme, co je pravda, a přesto o ní mluvíme. Ale s vámi je potíž. Nikdo nemá takové otázky jako vy. Když vás nevyloučíme, odejde starý profesor ze školy. Má pár let do důchodu a nikdy se tak nerozčílil. Během jeho dvacetileté služby na škole mu nebylo, co vytknout. A najednou se kvůli vám málem zbláznil. Tři dny už nebyl v práci, zavřel se doma, nechce s nikým mluvit, nezvedá telefony. Zanechal pouze vzkaz: "Dokud toho studenta nevyloučíte, do školy nepřijdu."

Odpověděl jsem: "Nevadí, můžete vyloučit třeba celou školu, ale já toho člověka budu pronásledovat, škola neškola. Vím, kde bydlí. Nemusím být studentem této školy, o to nejde ... Zajdu za ním a donutím ho, aby přiznal, že jeho poznání je vypůjčené, nebo aby začal mluvit podle své zkušenosti."

Moc jsem se divil, když jsem poznal všechny ty významné profesory ... prošel jsem mnoho vysokých škol, takže mám velké zkušenosti. Obyčejně člověku stačí jen jedna vysoká škola ... Jak mě vyhazovali, přecházel jsem z jedné školy na druhou, z jedné univerzity na další, až mě nakonec přijali pod podmínkou, že přestanu dělat profesorům problémy.

Bránil jsem se: "Jaká je to ubohost! Neznáte-li odpověď, prostě přiznejte, že nevíte. Ale to neuděláte, neboť by to ranilo vaše ego."

Žádali mne, abych podepsal, že mě přijímají pod podmínkou, že nebudu chodit do hodin. Neuvěřitelné! To se určitě nikomu nestalo. "Když nemám chodit do hodin, proč mě potom přijímáte? A jak naplním procenta docházky požadovaná ke zkouškám?"

Rektor mi odpověděl: "O vaši docházku se postarám sám. Budete přítomen na sto procent, to vám slibuji. Ale do žádných hodin prosím nechoďte, už jsem o vás slyšel dost. Ti, kdo vás vyloučili, mě varovali, ať si na vás dám pozor. Já vás přijmu, neboť vidím, že nejste špatný vy, špatný je náš systém. Vaší jedinou chybou je, že odhalujete naše slabiny. Já vás chápu, proto máte mé svolení.

Profesoři vás však chápat nebudou. Strefujete se do jejich bolavého místa ... jsou to obyčejní profesoři ... pracují přece nakonec pro peníze ... nejde jim o pravdu, dobro či krásu ... zajímá je jejich mzda, postavení ... pravdou či krásou se nezabývají. Tak to ovšem bývá. Učitelé chtějí být redaktory, redaktoři chtějí být profesory, profesoři chtějí být předsedy vlád, předsedové vlády chtějí být děkany, děkanové rektory. Nikoho nezajímá to, co vás. Proto vaše přítomnost budí strach."

Byl jsem nucen to přijmout, ale jen jak jsem dohodu podepsal a rektor podepsal mé přijetí, řekl jsem mu: "Profesory ale mohu potkat na ulici, mohu za nimi zajít domů, mohu chodit do knihovny. Slib se týká jen výukových hodin, ostatní zakázáno není."

Na to odpověděl: "S vámi je to těžké."

A jak jsem řekl, tak jsem taky dělal – chodil za profesory a oni se bránili: "Nech nás být, jsme unavení. Na tvoje otázky nejde odpovědět. Nevíme, nejsme hledající, jsme jen vychovatelé. Vždy jsme se učili od druhých a ti zase od dalších, takže nevíme, zda to, co učíme, je pravda nebo pouhá pověra."

Rektor mi vyčítal: "Zastavujete profesory, když jdou do hodin, a jelikož na přednášky nesmíte, kladete jim otázky na ulici. Nebylo to v naší dohodě, nemohu vás nutit, ale nechte je prosím Vás na pokoji."

Nesouhlasil jsem: "Mohu být klidně venku a křičet svoji otázku do učebny oknem. Je lepší si to vyjasnit hned. Nikdy nevstoupím do učebny, ale na ostatní se dohoda nevztahuje." Rektor zapomněl, že každá učebna má okna. "Můžu být venku hezky na čerstvém vzduchu, místo ve vydýchané místnosti, a přitom se ptát, na co budu chtít. A je vám asi jasné, že když se zeptám a nedostanu odpověď, pak se ostatní začnou ptát na totéž. To, co po mně chcete, v naší dohodě nebylo."

Mezi všemi studenty jsem rozhlásil: "Pokud profesor nezodpoví moji otázku, jeden po druhém vstaňte a ptejte se na totéž, dokud to nevzdá."

Kdo brání pochopit těm, kdo mají spoustu vědomostí, že právě jejich znalosti jsou překážkou?

Dógen má pravdu, že osvícení je naší přirozeností, stejně jako přirozeností Měsíce je zrcadlit se na klidné vodní hladině. Ani z jedné strany není žádné úsilí či touha. Prostě se to děje. Vy však nejste čisté, tiché jezero. Přichytilo se na vás příliš mnoho smetí – ve jménu náboženství, politiky, společnosti – a to je ta překážka. Ubohý Měsíc se nemůže zrcadlit. Je nutno zničit bariéru, která vám brání vidět věci, jaké skutečně jsou – ne jak vám o nich řekli. Je nutno zbavit se všech podmíněností a ideologií, které vám byly vštěpovány.

Ani byste nevěřili, jak i velmi inteligentní lidé dokážou jednat na základě pověrčivosti a předsudků. Jsou země, kde věří, že třináctka je nebezpečné číslo. Zřejmě tu někdy někdo ve třinácti letech zemřel, spáchal sebevraždu, nebo skočil ze třináctého patra hotelu a nyní jsou všichni přesvědčeni, že je třináctka nešťastné číslo. V některých hotelích dokonce pokoj toho čísla chybí, po dvanáctce je rovnou čtrnáctka. Nebo tu chybí třinácté patro, z dvanáctého se skočí rovnou na čtrnácté. Ono to sice ve skutečnosti je třinácté, ale hotel je jako třinácté nepočítá.

Lidé se bojí mít třináctého svatbu, aby si nezkazili život. Zřejmě se ještě nerozhlédli a nezjistili, že ať je svatba třináctého, čtrnáctého či patnáctého, manželství je v každém případě utrpením. Nesvádějte to na datum, manželství je touha, hluboká touha po utrpení ... Partnerství je utrpení. "Vypadáš tak krásně" znamená "vypadáš tak uboze, já jsem taky velmi ubohý ... buďme tedy spolu" – jakoby tím, že budeme spolu, mělo utrpení zmizet. Nezmizí, právě naopak, nebude dvojnásobné, ale zvětší se ještě mnohem víc.

Celý svět to ví, ale my pokračujeme ve svých zvyklostech. Pokud nejste ženatý či vdaná, pak všichni vaši známí, kteří již v manželství jsou, vás velmi litují: "Chudák, zůstane starým mládencem či starou pannou, nepozná štěstí z utrpení."

Když jsem se vrátil domů ze studií, moji rodiče pochopitelně chtěli, abych se oženil. Ale báli se zeptat, protože věděli, že pokud jednou řeknu ne, bude to platit navždy. Pak už nebude možné mě přemluvit. Natolik mě znali, aby věděli, že je naprosto vyloučeno, abych potom ještě někdy řekl ano. Co dělat? Byl to problém.

Pobízel jsem je: "Zdá se, jako byste se mě chtěli na něco zeptat. Tedy do toho.. Proč se nezeptáte? Proč si šuškáte jen mezi sebou?"

Konečně otec vyhledal svého přítele, který dělal advokáta u nejvyššího soudu, a požádal ho: "Udělej s tím něco, nejsme schopni se ho ani zeptat."

Přítel ho uklidňoval: "Nedělej si starosti. Všichni vědí, že jakmile se ujmu případu, ..."

Otec ho varoval: "Tohle není nejvyšší soud a nejde o běžný případ. Bud opatrný a nedávej mi za vinu, vyskytnou-li se nějaké potíže."

"Jaké potíže? O víkendu přijdu, promluvím se synem a vezmu si vše na starost. Je to věc správné argumentace."

Otec jen pokrčil rameny: "Ty ho neznáš. Ale přijď, budeme rádi."

O víkendu byli všichni připraveni. Když přišel, projevil jsem mu jakožto otcovu příteli úctu a dotkl se jeho nohou. Řekl jsem mu: "Dřív než začne diskuse ..."

"Jaká diskuse?", zeptal se.

Řekl jsem: "Podívejte, já vím svoje, vy víte svoje a všichni, kdo tu jsou, vědí též. Ale než začneme, rád bych se vás na něco zeptal. Jste v manželství spokojený? Mluvil jsem s vaší ženou, sedí ve vedlejším pokoji, takže ..."

"Cože?", zhrozil se, "Ona je tady? Ach Bože, proč jsem se do toho míchal!"

"Vždyť to ještě ani nezačalo", uklidňoval jsem ho.

"S tímto případem nechci nic mít", prohlásil.

Připomněl jsem mu, že není u soudu. "Když jste přišel, byl jste si tak jistý. A teď je z vás ustrašená myška. Ale já si myji ruce ... dotkl jsem se vašich nohou."

To s jeho ženou jsem si vymyslel, nic jsem s ní nedomlouval. Jen jsem věděl, že ho doma bije ...

Začal: "Váš otec mě požádal ..."

Řekl jsem: "Jsem připravený. Pokud mne přesvědčíte, že manželství je správný způsob života, tak se ožením. Ale pokud vás v přesvědčování porazím, budete se muset rozvést."

Naříkal: "Ach Bože, váš otec měl pravdu, že jste těžký případ. Vzdávám se. Neřeknu ani slovo. Nechte mě přemýšlet, přijdu za týden."

Nikdy už nepřišel.Zato každý víkend jsem já chodil k němu domů. Jeho žena se mě jednou zeptala: "Čím to, že se manžel vždycky, když přicházíte, schová v koupelně. A klepu-li na něj, říká jen: ´Teď nemůžu. Vyřiď mu, ať mě nechá na pokoji. Už se bojím i chodit do obchodu, aby mě nepotkal a nezačal diskutovat ...´"

"Co to znamená?", ptala se. "Proč se tak bojí?"

Zakřičel jsem, aby to slyšel: "Buď vylezeš, nebo všechno řeknu tvé ženě!"

Vylezl okamžitě: "Odpusť mi, pro rány Boží, nech tu záležitost být. Nikdy se o ní nezmíním ani před tebou, ani před nikým jiným ..."

Ale žena vyzvídala: "Čeho se tak bojíš? Jsi celý zpocený, ačkoli není horko. Schováváš se a nutíš mě lhát, že tu nejsi. A ten člověk je tak tvrdohlavý, že sem stále chodí."

Řekl jsem jí: "Máme problém a vy nám ho můžete pomoci rozřešit. Váš manžel chce, abych se oženil. Co na to říkáte?"

A ona: "Oženil? Chcete-li trpět, pak se ožeňte. Jen se podívejte na něho. Od prvního dne manželství jsem ho předělávala a nyní je hotovo. U vrchního soudu bojuje jako lev, ale doma se chová jako toulavý pes. I děti to vědí a vydírají ho: ´Dej nám pět rupií, jinak řekneme mámě, že ...´ Ani se neptá, co jí řeknou. Stačilo, kdyby se mile podíval na sousedku ..."

Ta žena byla opravdu nebezpečná, dokonce ho i bila. Nyní už je ubohý chlapík po smrti.

Řekl jsem rodině a rodičům: "Už sem nikoho nevoďte. Jsem proti manželství, takže nepočítejte s tím, že bych se někdy oženil. Pro mě je manželství něco nepředstavitelného."

Dva lidé se milují a žijí spolu a najednou je jejich láska pryč. Tak jako vše jednou pomine. Měli by se rozloučit s vděčností, v přátelství, s krásnými vzpomínkami na dny minulé. Manželství je něco zcela nepřirozeného. Zvířata nekončí v psychiatrických léčebnách či u psychoanalytika. Nemají proč se zbláznit.

Člověk na sebe naložil spousty myšlenkových nánosů a myslí si, že všechny ty představy jsou jeho. Jakožto hledající musíte pečlivě oddělovat to, co je skutečně vaše, od toho, co vám bylo předáno. A jakmile to uděláte, s překvapením zjistíte, že vaše není nic. Vy jste jen tiché, klidné jezero. A v této tichosti vyvstane vaše buddhovství. V čistotě, nádheře a blaženosti vyvstane vaše přirozenost.

Nikdo vám v osvícení nebrání. Vaši učitelé či rodiče byli neuvědomělí, nevědomí ... Byli obětí svých rodičů, učitelů, rabínů, panditů, šankaráčijů a popů. Byli jejich obětí a vám to předali jako dědictví, jako památku svého utrpení. Je na vás, abyste se toho zbavili. Buddhovství znamená vaše pravé já. Proto odložte vše, co nevzešlo z vás, co ve vás nevykvetlo.

Možná se zpočátku budete cítit uboze. Pryč je všechno vaše poznání, všechny mylné představy, vaše náboženství, politické názory – budete se cítit velmi chudí. Ale tato chudoba má velký význam, neboť pouze z ní může vzejít vaše přirozené bohatství, vaše pravá extáze. Přirozený člověk není osvícením zničen. Vy však nejste přirození, nejste čistí, jste pošpinění.

A každý svými návyky ještě špiní druhé. Ve vyspělejší společnosti se nebudou děti učit náboženství nebo politice, ale tomu, jak přemýšlet. Nikoli jak věřit, ale jak pochybovat. Budou se učit inteligenci, přemýšlivosti, reflexi. A celý svět bude plný osvícených lidí.

Osvícení je vaší přirozeností. V tom je velký přínos zenu. Každé jiné náboženství je jen systémem víry. Zen nikoli. V jiném náboženství po vás chtějí, abyste uvěřili v Boha, nebe, peklo a dalších tisíc věcí. Zen není systém víry. Jedinou jeho snahou je odhalit vaše pravé já, které se ukrývá pod hromadou všech možných dobrých úmyslů, krásných myšlenek a velkých přesvědčeních. Celou tu hromadu smetí je nutno uklidit. A pak zůstanete sami ve své přirozenosti.

Haiku od Hoi-tsu:

Buddha:
Květy sakur
V měsíčním světle

Jak krásné a prosté.

Buddha:
Květy sakur
V měsíčním světle

Ryokan napsal:

Jak oslnivé je světlo Měsíce
Pokud se znovu narodit
nechť jako borovice na vrcholku hory

Pokud se má znovu narodit, pak by chtěl být borovicí na vrcholku hory. Jak nádherný je Měsíc zavěšený na borovici ...

Toto nebyli obyčejní básníci. Vyjadřovali opravdovou touhu po přirozenosti a klidu ... borovice na vrcholku hory ... lidé se totiž chovají jako šílenci.

Jiná zenová báseň:

Hledaje ho
vzal mi sílu
Jedné noci jsem ohnul
svůj namířený prst –
Nikdy takový Měsíc!

To jsou praví básníci. Opustili všechny ideologie. Začali se sbližovat s borovicemi, mraky, blesky, horami, řekami a oceány. Opustili svět lidí, jenž je zcela falešný, a nalezli své kořeny opět v přírodě.

Podle mě je to jediné náboženství na světě, jež je hodno nazvat náboženstvím. Každé jiné náboženství je jen zneužívání člověka a jeho hledání sebe sama. Jen vás mate a odvádí od sebe. Nemůže vás dovést domů.

- ↑ -