Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola čtvrtá: Ponořte se hlouběji

Dógen řekl:

Na cestě za nejvyšší moudrostí je nejobtížnější nalézt vynikající mistry. Ať muži či ženy, musí to být tací, kteří realizovali něco nepopsatelného ... realizovali podstatu cesty. Proto vedou a podporují druhé, jsou mimo příčinnost a nedělají rozdíl mezi já a druzí.

Jakmile potkáme mistra, musíme praktikovat cestu, být lhostejní k světským vztahům a vyhýbat se volnému času v myšlení, nemyšlení i neutrálním myšlení. Měli bychom cvičit jednobodově zaměřeni, jakoby nám šlo o krk. Zenový mistr, který odložil tělo a mysl, není nikdo jiný než my sami.

K uskutečnění a přijetí podstaty mistrova zákona nás dovede upřímnost a oddanost. Tyto kvality nepřijdou zvnějšku ani se nevynoří zvnitřku, ale vzniknou proto, že dáme větší důležitost zákonu než svému tělu, že odmítneme svět a vstoupíme na cestu. Dáme-li jen trochu více důležitosti tělu než zákonu, nebudeme schopni uskutečnit a přijmout cestu ... Pokud někdo uskuteční velký zákon a podstatu buddhů a patriarchů, sloužíme mu a padáme před ním na zem.

Šákjamuni Buddha řekl: "Potkáte-li mistra, který vstřebal nejvyšší moudrost, neuvažujte o jeho zrození, nedívejte se na jeho zjev, nevšímejte si jeho chyb ani jeho chování. Spíše ho z úcty k jeho velké moudrosti zahrňte penězi, božskou krmí a květinami, třikrát denně před ním padněte na zem a nezavdejte mu žádnou příčinu ke starostem a trápení. Pak jistě naleznete nejvyšší bódhi, poznání.

Dógen pokračuje: ... Jak muži tak ženy mohou uskutečnit cestu. Realizace cesty by měla být vždy respektována bez ohledu na pohlaví. V tom je jedinečnost zákona cesty ... I malá sedmiletá dívka se může stát učitelem desítek buddhistů ... Pokud praktikovala a uskutečnila zákon ... mělo by se jí od nás dostat obětí, jaké jsou určeny buddhům.

Taková je buddhistická tradice. Lituji ty, kteří to nikdy osobně nepoznali či nepřijali.

Jak poznat mistra – to je problém, který je tu odedávna. Neboť bez mistra není téměř žádná Cesta. Říkám téměř, protože jeden z miliónu může dosáhnout pravdy i bez mistra. Ale to je náhoda, nelze to považovat za zákonitost, je to výjimka, která potvrzuje pravidlo.

A mistři měli vždy velký zájem vysvětlit lidem, jak mistra poznat, neboť mistr je Cesta. Dokud neuvidíte někoho seberealizovaného, neuvěříte, že i vy můžete být realizovaní. Jakmile uvidíte buddhu, osvíceného, začne to ve vás vřít: "Pokud se krása, milost, moudrost, blaženost mohla přihodit tomuto člověku, proč by nemohla potkat mne?"

Co se týče lidských bytostí, všichni máme stejné semínko, stejnou možnost. Ale semínko může zůstat semínkem a nikdy z něho nebude květina, ačkoli k tomu mohly být všechny předpoklady. A tak místo toho, aby semínko splynulo se zemí, zůstane uchráněno, ukryto v kamenné jeskyni, kde neroste, ale nakonec jen shnije. Něco však zbude ... mohl to být nádherný projev, ale zůstává neprojevený ... nezazpívaná píseň, nepřednesená báseň, život, který nebyl žit.

Je velmi podstatné najít člověka, který je pro vás výzvou k tomu, abyste dosáhli svých výšin. Mistr není nic jiného než výzva – když se to mohlo přihodit mně, může to potkat i tebe. A opravdový mistr – existuje spousta učitelů, kteří vám předkládají doktríny, víru, filosofii – opravdový mistr se nezabývá slovy, nezabývá se vírou, atheismem či theismem, nezabývá se ani Bohem, nebem či peklem. Opravdovému mistru jde pouze o jedinou věc – vyprovokovat vás k tomu, abyste poznali svoji potencionalitu, abyste nahlédli dovnitř. Jeho přítomnost vás ztiší, jeho slova prohloubí vaše ticho, samotné jeho bytí pomalu začne rozpouštět vaše falešné masky, vaši osobnost.

Semínko má však problém. A stejný problém máte i vy. Problém semínka je v tom, že úkryt dává ochranu. Bez úkrytu je semínko zranitelné. V úkrytu je semínko naprosto spokojené, ale neví, že existují ještě další a další nebe, která jsou tu k objevení, a že dokud nevyjde z úkrytu, jakoby nežilo, neboť nepoznalo svět s hvězdami, nežilo jako květina tancující v dešti, slunci, větru, nezaslechlo hudbu existence. Zůstalo zavřeno v pocitu bezpečí a jistoty.

A přesně takový problém má i člověk. Každý člověk je bódhisattva. Pojem bódhisattva znamená: ve své podstatě buddha. Rozdíl mezi bódhisattvou a buddhou je jako rozdíl mezi semínkem a květinou. Není velký, jen je potřeba trochu odvahy k proměně.

Ale pokud jste ukryti v temnotě jeskyně, kdo vám pomůže? Kdo vás vytáhne z vaší jistoty? Funkce mistra spočívá v tom, že vám ukáže, jak chutná nejistota, jak chutná otevřenost. A jakmile poznáte tuto nejistotu a otevřenost ... Je to základ svobody, bez toho nemůžete roztáhnout svá křídla a vzlétnout k nekonečným nebesům.

Naprosto zásadní věc je odvrhnout falešné mistry. Je to velmi těžké, neboť mluví toutéž řečí. Nesmíte tedy naslouchat slovům, ale srdci, nesmíte naslouchat jejich doktrínám, jejich logickým argumentům, musíte naslouchat jejich eleganci, jejich kráse, jejich očím, musíte naslouchat a prociťovat auru, která obklopuje mistra. Dotkne se vás jako jemný vánek. Jakmile naleznete mistra, naleznete klíč od pokladu, který je ve vaší potencialitě.

Dógen mluví o tomto starém a věčném problému:

Na cestě za nejvyšší moudrostí je nejobtížnější nalézt vynikající mistry.

Je to obtížné a bylo-li to obtížné za časů Dógena, je to tím obtížnější nyní. Svět se stává stále světštější, výchova bezbožnější, převládá věda a ta nevěří na vhled do podstaty bytí. Celá naše kultura je poprvé v historii zcela materialistická. Nezáleží na tom, zda jste na Východě či na Západě, tento výchovný model se rozšířil po celém světě.

I když formálně, ze společenských důvodů, chodíte do kostela či do mešity, hluboko uvnitř máte pochyby. Hluboko uvnitř víte, že chodíte do kostela ne kvůli realizaci, ne z vděčnosti k Bohu. Chodíte tam ze strachu před společností, ve které žijete. Nechcete být vyvrhel. Je to jenom konformita.

To se ukázalo, když v roce 1917 vypukla v Rusku revoluce. Před revolucí bylo Rusko jednou z nejortodoxnějších zemí světa. Bylo zde spousta pověr, svatých i velká hierarchie církve. Bylo zcela nezávislé na Vatikánu, mělo svoji vlastní církev. Avšak do pěti let od revoluce víra vytvářená staletími byla zcela pryč. Nikoho už Bůh nezajímal.

Neznamená to, že každý uvěřil, že Bůh neexistuje. Znamená to, že se změnila společnost a lidé se museli změnit s ní, museli se přizpůsobit. Nevěřím na ruské ateisty, stejně jako nevěřím na hinduistické, křesťanské, muslimské či jiné teisty, a to proto, že jejich náboženství není jejich vlastní zkušeností, není to jejich vlastní milostný prožitek, je to jen přizpůsobení se, aby zůstali řádnými a váženými občany v davu.

Čím jiným je jejich náboženství než přizpůsobením se?

Přizpůsobením se nemůže nikdo dojít k náboženství. A teď jde jen o přizpůsobování, neboť věda změnila mysl lidí, v našem myšlení převládá logika, logika popírá vše iracionální, věda odmítá cokoli věčného. Je tedy zcela zřejmé, že je čím dál těžší nalézt opravdového mistra. Je obtížné i jenom nalézt učitele, je to přežitek. Učitel mluví o upanišadách, bibli, tóře, koránu – všechno to je přežitek.

Myslíte si, že noviny z dvacátého století budou mít smysl někdy později? Mají svůj smysl jen jediný den. Ráno se jich nemůžete dočkat a večer je vyhodíte. Splnily svůj účel: ukojit zvědavost, co se děje kolem nás; je to jen nový, techniku využívající způsob šíření drbů.

Teď nelze pokračovat v drbech postaru, neboť lidé žijí daleko od sebe. Noviny, rádio a televize jsou nové formy drbů. Šíří mezi lidmi jakékoli nesmysly a hlouposti. Dřív to bývala práce kněžích a učitelů.

I v minulosti, jak řekl Dógen, bylo velmi těžké najít vynikající mistry. Přesto tu jsou pořád. I dnes lze najít mistra, třebaže je to těžší, neboť celý svět, celková atmosféra i mysl se odvrátily od vnitřního hledání. Ten, kdo dnes hledá v sobě, je sám, bez podpory společnosti. Tomu, kdo hledá, staví společnost do cesty spousty překážek.

Hledající je lidem jen pro smích: "Nebuď hloupý, hledej peníze, hledej krásnou ženu, staň se nejbohatším na světě, buď předseda vlády. Kam to přijdeš a co chceš dělat, i když nakrásně sám sebe najdeš? Budeš nahraný. Co budeš dělat, až najdeš sám sebe? Nenajíš se tím. Je to bez užitku." Snaha trvající celá staletí je náhle zbytečná, neboť velmi málo lidí se odváží překročit hranici, kterou společnost kolem sebe vytvořila.

Těchto pár lidí našlo skutečný zdroj života, zjistilo, že se nerodíme při našem narození ani neumíráme při smrti. Ani zrození ani smrt ... naše podstata je věčná, bez začátku a bez konce. Už zde bylo tisíc a jedno zrození a tisíc a jedna smrt, ale jsou to jen epizody, velmi nepatrné ve srovnání s naší věčností.

Kdykoli někdo najde tuto věčnost, začne ho to měnit. Stane se z něj nový člověk, jeho zrak se projasní. Nepatří k davu, nechce být křesťan, hinduista ani muslim, neboť ve svém nitru ví, že my všichni jsme části jednoho bytí. Jakákoli dělení jsou nesmyslná. Jak by mohl ten, kdo realizoval sám sebe, náležet nějaké skupině? Stává se vrcholem vědomí a stojí sám jako Mount Everest. Vystačí si sám, takže najít ho je obtížné, ne však nemožné. Nemožným to uděláte vy sami, když pokračujete v hledání s určitými předsudky, měřítky, o nichž vždy rozhoduje mysl.

Džaina se setkal s Buddhou, ale ve skutečnosti ho nepoznal. Oči měl zastřeny svým učením, tzv. džinismem, takže mohl respektovat jen takového člověka, jako byl Mahavíra, to bylo pro něj měřítko pravosti. Ale problém je v tom, že každý realizovaný člověk je tak jedinečný, že jakékoli měřítko je bez užitku. Musíte být jemnější, inteligentnější. Džaina nemohl přijmout Buddhu jako seberealizovaného, neboť Buddha nosil oděv. Jeho představa seberealizace byla taková, že jedinec odmítá vše, včetně šatů, a zůstává nahý.

Ale uvědomte si, že i herec může být nahý, to není kritérium. Mahavíra je jedinečný – rád zůstává nahý, na vzduchu, pod nebem a hvězdami. Je to nádherné, ale není to měřítko. Gótama Buddha jedl jednou denně. To ale neznamená, že když někdo jí dvakrát denně, že nemůže být buddha. Ale i takzvaně inteligentní a náboženští lidé jako Mahátma Gándhí mají taková hloupá měřítka.

Podle Gándhího realizovaný člověk nepije čaj. Všichni buddhističtí mistři pili čaj, byl to jejich objev. Byl to Bódhidharma, kdo objevil čaj. Název "thé" pochází od hory Tha v Číně, kde Bódhidharma meditoval. Jméno zůstalo stejné ve všech jazycích ... jen trošičku se liší. V jazyce hindí je to chai, v maráthí cha, v Číně tha, v Anglii tea. A z tisíců mistrů nikdo nepovažoval čaj za něco neduchovního.

Naopak. V zenových klášterech bývají speciální místnosti určené k pití čaje a příprava čaje probíhá jako čajový obřad. Prostý akt pití čaje je proměněn v nádhernou meditaci. Venku si musíte zout boty, jako byste vstupovali do chrámu, a je tu mistr, který celý obřad řídí. Každý si sedne v tichu kláštera, čaj se připravuje v samovaru a všichni naslouchají hudbě samovaru, v němž se čaj vaří. Stává se z toho meditace. Pozorování znamená meditaci a je jedno, co pozorujete.

Poté mistr s úžasnou elegancí přináší každému čaj a nalévá ho s nesmírným uvědoměním, vnímavostí, pečlivostí a úctou a každý čaj přijímá jako něco božského. V tichu je čaj usrkáván ... ze zcela běžné věci se stává duchovní zážitek. Nikdo v čajovně nemluví, ticho je pravidlem. Když odkládáte misku s podšálkem, s vděčností se ukloníte před existencí. Čaj je jen symbol.

V ášramu Mahátmy Gándhího jste ale nemohli pít čaj, nemohli jste se zamilovat do ženy. Každý den jste k jídlu museli jíst listy nin tree - neexistuje snad nic, co by bylo víc hořké – ke zničení vašich chuťových buněk, neboť svaté knihy říkají, že být bez chutí je známkou duchovnosti. Všechen dobytek je podle toho též duchovní.

Pozorovali jste někdy dobytek? Stále žvýká tutéž trávu, nedává znát, zda je šťastný či nikoli, je stále klidný a netečný. A celý den to pokračuje, žvýkání a žvýkání. Není to nic skvělého. Jen si to zkuste. Jednou za čas je dobré zkusit, co dělá nějaký jiný živočich.

Kvůli tomu ale nebudu říkat, že necítím-li chuť, je to duchovní. Právě naopak, čím jste meditativnější, tím více se vaše chutě prohlubují. Všechny smysly se stávají citlivější, víc slyšíte, víc vidíte, váš dotek je vřelejší.

Jen si s pár lidmi podejte ruku a ucítíte ten rozdíl. Někdo má ruce teplé. Teplé ruce značí, že jsou připraveny dávat a sdílet; teplo je energie, která je předávaná směrem k vám, je to symbol lásky. Ruce jiných jsou jako mrtvá větev stromu, nic se tam nepohne. A tací byli považováni za duchovní. Čím mrtvější, tím duchovnější. Nejíst kvůli chuti!

Nebudete věřit, že buddhistické svaté knihy obsahují třiatřicet tisíc předpisů k tomu, aby člověk byl duchovní. Nemůžu být duchovní přinejmenším proto, že se takového počtu pravidel ani nedopočítám. Nemohu si jich tolik zapamatovat – třicet tři tisíc! Všechno si počítám na prstech a po třetím prstě se už ztrácím. To ale neznamená, že nemohu být duchovní, aritmetika nemá co dělat s duchovnem. A o jaká pravidla se jedná?

Dám vám jeden příklad. Mladý mnich se chystá šířit Buddhovo učení mezi lidmi. Před odchodem padne Buddhovi k nohám a žádá ho, aby mu ještě něco řekl, neboť se s ním neuvidí až do dalšího monsunového období.

Buddha řekl: "Ano, mám pro tebe pár pokynů. Tak zaprvé nikdy se nedívej dál než čtyři stopy před sebe."

Mnich se diví: "Ale proč?"

"Aby ses vyhnul ženám. Takto uvidíš nanejvýš jejich nohy. Projdi kolem nich a nedívej se jim do tváře. Měj pohled přikovaný na zem."

Takový člověk neuvidí hvězdy, neuvidí východ ani západ slunce, je zcela odříznutý od existence, jeho vnímavost je ubita. Má oči, ale je téměř slepý – oči, které vidí jen čtyři stopy před sebe. Jeho obrovská kapacita je zredukována na čtyři stopy.

Mladý mnich se zeptal: "Ale co když někdy zapomenu, nebo se vyskytne zvláštní situace a já na ženu pohlédnu, co mám potom dělat?"

Buddha řekl: "Zavři oči." A to je zajímavé, neboť spatříte-li krásnou ženu, můžete rychle zavřít oči a stejně její tvář nezapomenete. Ve skutečnosti se za zavřenýma očima stane její tvář ještě krásnější.

Jsme teď na místě zasvěceném Gótama Buddhovi, tak bych vám mohl dát zvětšovací brýle.

Nosili byste je a kdykoli byste zahlédli krásnou ženu, jen byste mrkli a viděli její oči jako oči netvora a nos tak velký, že by ani Žid neměl větší. Ale zvětšovací brýle nedělají duchovno ...

Omezení, která mnich dostal, neznamenají nic jiného než potlačování a člověk, který něco potlačuje, nikdy nevstoupí do svého bytí. Potlačované pocity a myšlenky se stanou tvrdou slupkou oddělující ho od sebe sama, od původního bytí. Pouze člověk bez potlačování a bez myšlenek může prolomit bariéru a dosáhnout živoucího zdroje. A v okamžiku, kdy dosáhnete svého zdroje ... nemusíte dělat nic, dějí se zázraky. Začne se měnit váš postoj, přístup. Vše, co o sobě víte, se začne rázem měnit. Přinese vám to nové bytí.

Najít mistra je snadné, pokud jste přístupní nejen slovům, ale i tichu. Neboť pravdu nenaleznete ve slovech, ale za slovy. Najdete ji mezi řádky, v prostoru ticha. Pokud hledáte mistra, nemějte žádná kritéria, žádné předsudky. Buďte zcela přístupní, abyste až mistra potkáte, pocítili jeho energii. Nosí kolem sebe celý svět energie. Jeho zkušenost kolem něho září na všechny strany. Jste-li otevření a nebojíte-li se zakusit něco nového, ochutnat něco neobvyklého, není tak obtížné mistra najít. Problémy pocházejí jen z vás samých.

Dógenovo tvrzení je však správné: ... ... nejobtížnější je nalézt vynikající mistry. Ať muži či ženy, musí to být tací, kteří realizovali něco nepopsatelného ...

To z nich dělá mistry: znají-li něco, co nelze popsat, mají-li zkušenost, kterou nelze vysvětlit. Mistr znamená tajemství. Poznal ho, ale nemůže ho sdělit. Může se o něj podělit, pokud jste připraveni. Může vás pozvat do vašeho vlastního bytí. Jestliže se nebojíte prozkoumat tu nejméně známou část své existence, můžete být hostem v mistrově domě. Ale nezapomeňte, že v okamžiku, kdy vstoupíte do domu mistra, vstoupí mistr do vás. Dvě vědomí nemohou zůstat oddělena. Jakmile se přiblíží, stanou se jedním.

A to je jediná věc, kterou je nutno si zapamatovat: pokud s někým cítíte hluboké spříznění, synchronicitu, jakoby jedna duše byla ve dvou tělech, pak nedopusťte, abyste se s tímto člověkem minuli. Ten vás povede k neuvěřitelné, nepopsatelné, nevyjádřitelné zkušenosti.

... realizovali podstatu cesty.

Najít mistra znamená najít Cestu.

... Proto vedou a podporují druhé, jsou mimo příčinnost a nedělají rozdíl mezi já a druzí.

Do míst, kde jsem dvacet let žil, chodíval jeden známý súfijský mystik. Jeho žáci po mně vždy chtěli, abych ho navštívil. Já jsem odpovídal: "Jedinou možností je, že by váš mistr přišel někdy za mnou."

Tak tedy jednou súfijský mistr přišel a já se ho zeptal: "Jste stále muslim?"

Byl překvapený, vyvedený z míry: "Ovšem."

Řekl jsem: "V tom případě neznáte nepopsatelné. Rozdělování na muslimy, hinduisty, džinisty a buddhisty jsou rozdělování průměrných či retardovaných lidí."

On však řekl: " Realizoval jsem Boha. Viděl jsem ho."

Odpověděl jsem: "To je nesmysl."

V Americe je nový druh knězů, televizní knězi. Ti dříve nebyli. Popularita jednoho takového kněze velmi stoupla poté, co prohlásil, že každou noc vidí Boha a prý je devět set stop vysoký! Chtěl bych se ho zeptat: ´Řekněte mi prosím, nosíte žebřík a měřidlo, anebo je to jen hrubý odhad?" Přesně devět set stop!

Myslíme si, že žijeme ve dvacátém století. Ani Američané nežijí ve dvacátém století, natož taková země jako Indie. Milión lidí takového člověka uctívá a nikomu nevadí, že tvrdí nesmysly.

Jiný kněz si vzal příklad a začal též prohlašovat, že vídá Boha a ten že má dlouhý bílý vous. Tak jsem mu poslal svoji fotku: "Nedejte se zmýlit, ve skutečnosti jsem to já, kdo vás navštěvuje ve snech! Neboť pokud je Bůh věčný, nemůže mít bílé vlasy. Bude stále mladý. To jen člověk stárne."

Nechal dokonce vydat fotku Boha, kde se mi Bůh velmi podobal, tak jsem mu napsal: "Jen se podívejte na moji fotku. Jediný rozdíl je, že já mám brýle. Ten, koho jste vídal ve snech, to jsem já. Nepodvádějte lidi tvrzením, že jste viděl Boha."

Bůh není objekt. Nemůžete ho spatřit. Bůh je vaše pravé vědomí. Je to ten, kdo vidí, nikoli ten, kdo je vidět. Jste to vy, nikoli nějaký objekt. Je to váš střed, jenž je věčný, nesmrtelný, božský ve své nádheře a požehnání.

Když se přiblížíte k mistrovi, pamatujte si jedno: zbořte všechny obranné zdi. Buďte tak prázdní, jak to jen jde, aby do vás mistrova energie mohla proniknout, aby prostoupila vaše bytí a zasáhla vaše srdce. Je to náhlé osvícení. Je to jako když se zamilujete: nepřemýšlíte o lásce, neradíte se s knihovníkem, neptáte se rodičů, jak se zamilovat. Neexistuje škola, která by vás učila, jak se zamilovat. Lidé se však zamilovávají, děje se to samo, nečekaně.

Jako přichází láska na nižších rovinách, fyziologické a biologické, tak přijde vyšší forma lásky, pokud naleznete svého mistra. V okamžiku, kdy se ocitnete v místě jeho vlivu – což se nazývá Buddhovo pole, pole mistra – začne vámi proudit nová energie, pocítíte novou svěžest, projde vámi svěží vánek, nová píseň beze zvuku. A jediné, co lze udělat je, se s velikou vděčností uvolnit. Neříkejte ani ´děkuji´, neboť to skrývá oddělení. Není místo na slova ... jen na gesto vděčnosti.

... Jakmile potkáme mistra, musíme praktikovat cestu.

Jak praktikovat cestu? Prostě sledujete mistrovy pohyby: jaká dělá gesta, jak reaguje na situaci. Neboť on je v každém okamžiku v absolutním uvědomění. Každá jeho činnost ukazuje jeho vnitřní bytí. Pozorujte ho! Pozorujte ho, když spí, když je bdělý, když mluví, když tiše sedí a nic nedělá.

Pozorujte mistra s hlubokou vděčností a láskou a tiše vstřebávejte jeho energii ... Je to jako když máte žízeň a napijete se. Tehdy se dostaví hluboké uspokojení.

... být lhostejní k světským vztahům a vyhýbat se volnému času v myšlení, nemyšlení i neutrálním myšlení. Měli bychom cvičit jednobodově zaměřeni, jakoby nám šlo o krk. Zenový mistr, který odložil tělo a mysl, není nikdo jiný než my sami.

Buddha a vy jste v nejhlubším vědomí jedno. Upanišády praví: aham brahmasmí – já jsem bůh. Není to myšleno egoisticky – lidé, kteří psali upanišády, neměli potřebu se podepsat, tak ani nevíme, kdo upanišády napsal. Ale myšlenky jsou jasné – a není možné mít ego a přitom dělat tak jednoznačná prohlášení o pravdě. A pokud pravili: ´aham brahmasmí´, neřekli to jen pro sebe, řekli to pro každého. "Ty jsi bůh." Nikde jinde ho nehledej. Nenajdeš ho na žádném svatém místě. Jakmile ho najdeš v sobě, bude všude. Objevíš ho v písni kukačky, cvrlikání ptáčků, v hřmění hromu. Pak bude všude.

Jakmile ho najdeš v sobě, najdeš ho všude kolem. Celá existence se stane jedním světadílem. Ego z vás dělá malý ostrov. A pamatujte si, že žádný člověk není ostrov, neboť i malý ostrov je dole spojen s pevninou. Jenom se člověk musí dostat hlouběji, musí se hlouběji ponořit.

... K uskutečnění a přijetí podstaty mistrova zákona nás dovede upřímnost a oddanost.

Slovo ´zákon´ je velmi nepřesný překlad slova ´dhamma´. Dává zkreslený pohled: jakmile slyšíte slovo zákon, vzpomenete si na soudy, ústavu a právní autority.

Dhamma je párijský přepis sanskrtského slova dharma, jež má tento význam: Oheň je horký – být horký je dharma ohně, led je studený – být studený je dharma ledu. A vy jste buddhové, být buddha je vaše dharma. Lepší překlad slova ´dharma´ by bylo ´přirozenost´. Vaší přirozeností je být buddha. Nezáleží na tom, že někdy zapomínáte. Můžete ve své zapomnětlivosti zůstat celý život nebo mnoho životů. A přece ve vás tato dharma, tento buddha, toto vědomí neustále přetrvává jako spodní proud.

Jednou jel Georgie Bernard Shaw vlakem. Přišel průvodčí a Georgie Bernard Show hledal lístek, hledal ho všude, až se z toho zpotil. Prohledal každou kapsu, ale lístek nikde. A přitom dobře věděl, že si lístek kupoval. Průvodčí řekl: "Netrapte se tím, já vás znám, každý vás tady zná. Asi jste lístek někam založil. Nelamte si s tím hlavu, zařídím, aby vás nikdo neobtěžoval."

Georgie Bernard Shaw odpověděl: "Ach chlapče, s tím si hlavu nedělám. Myslíte, že hledám lístek kvůli vám? O lístek mi nejde. Problém je, že nevím, kam jedu."

Může se stát, že zapomenete. Zapomínání je součástí naší přirozenosti stejně jako paměť. Jistě se každému někdy stalo, že si nemohl vzpomenout na jméno nějakého známého. Tehdy řeknete: mám to na jazyku. Co tím myslíte? Pokud to máte na jazyku, tak to vyplivněte! Víte zcela jasně, že to víte, ale neumíte to vyjádřit. Čím usilovněji se snažíte, tím je to těžší, neboť čím víc se snažíte, tím víc se zužuje průchod. Mysl je napjatá a staré vzpomínky se přes toto napětí nemohou dostat. Nakonec to necháte být, zapálíte si cigaretu a zatímco kouříte, tak to přijde. Nemůžete tomu uvěřit, vždyť jste se tak silně snažili, měli jste to na jazyku a přece to nešlo vyjádřit. Říkám vám, že buddha je taky tak na jazyku. Jen si zapálit. Malé uvolnění, to je to, co vám přináší cigareta.

Lidé kouří cigarety a doutníky a netuší, že psychologicky vzato jde o matčin prs. Proto je v tom takové uvolnění. Z prsní bradavky dítěti přichází teplé mléko, z cigarety přichází teplý kouř – a vy na všechno zapomenete, stáváte se zase dítětem, nevinným, uvolněným. Žádná vláda nemůže lidem zabránit v kouření, neboť nejde o kouření, ale o hlubší psychologické aspekty skrývající se za tím.

Psychologii objevíte, i když nejste studovaní. Básníci pějí o ňadrech žen víc než o čemkoli jiném. Malíři malují ňadra žen víc než cokoli jiného. Existovalo i pár malířů, kteří nemalovali nic jiného. Stále vylepšovali ...

Proč ta posedlost? Proč ta připoutanost? Skutečností je, že čím dál více matek není ochotno kojit dítě, neboť kojením se prs deformuje. Dítě stále tahá, prs se natahuje a každá žena chce mít prs hezky tvarovaný, zaoblený, plný měsíc, ale ten malý ohava to nedovolí. Dělá svou práci, neboť kulatá prsa, ideál umělců, by dítě zabila. Pokud je prs zaoblený, dítě nedostane svou potravu, ucpe se mu nos. Buď může dýchat, nebo pít, ale obojí najednou nejde. Všechny ty obrazy a sochy ukazují, že žádný umělec nepochopil, že v sázce je ubohý dětský život!

Všechny to zajímá a nyní se to projednává i v parlamentu, zda by mělo být kojení povinné, nebo zda by ženy měly mít svobodu samy se rozhodnout. Žádná žena si nechce ničit prsa. Ledaže by se našla nějaká technologie, která by pomohla ... Stačí spojit prs a ústa dítěte malou rourkou. A z dítěte je kuřák již od samého začátku života!

Vždycky pozoruji, jak rychlá řešení přerostou ve velký problém. Malá plastová rourka ... chlapečkovi se to líbí a chce v tom pokračovat i později, neboť to představuje spojení se ženami.

Nikdo nemůže zákonem zakázat něco, co má psychologickou příčinu. A nikdo vám nemůže zabránit v tom, stát se buddhou, neboť je to vaše pravá přirozenost. Jiná věc je, že se zapletete do malosti světa, jako jsou peníze, luxus, úctyhodnost – a zapomenete věnovat určitý čas sobě. Mít jen chvilku pro sebe a zapomenout na celý svět ... není třeba se ho zříci. Jsem proti odříkání.

Všechna náboženství světa jsou náboženství zříkání se. Chtějí, aby lidé meditovali, zřekli se světa, odešli do hor, do lesů, na poušť, kam nikdo nechodí. Ale to nefungovalo a nefunguje. I když odejdete do hor, jdou s vámi zástupy – ne vně, ale ve vaší mysli. Vně nikoho neuvidíte, ale za zavřenýma očima budete mít spoustu věcí: ženu, děti, rodiče, přátele a mnoho různých hloupostí. Napadnou vás myšlenky, které vás nikdy dříve nenapadly, neboť mysl najednou nemá nic jiného k přežvykování – žvýkačka nestačí, musíte něco přežvykovat. Začnete přemýšlet o všem možném.

Ale to není realizace. Jsem proti zříkání se světa, chci, abyste pokud možno byli ve světě totálně. A jen občas si na chvilku udělejte prázdniny. Třeba časně zrána se na pár okamžiků všeho zřekněte, na všechno zapomeňte a prostě buďte sami sebou. Nebo se v hluboké noci, kdy všichni spí, posaďte na posteli a prostě buďte.

To je daleko účinnější. Staré způsoby zřeknutí se byly vždy násilné. Nikdo proti tomu nevystoupil, neboť nikdo nechtěl být odsuzován. Mě však už tolikrát odsoudili, že je mi to jedno. Každé náboženství nese odpovědnost za milióny žen, z nichž se staly vdovy, i když jejich muži nezemřeli, za děti, z kterých se staly sirotci, i když jejich otcové zůstali naživu, za starce, z nichž byli žebráci, neboť jejich syn, na kterém byli závislí, se zřekl světa. Nikdo nespočítá, co všechno tato myšlenka zřeknutí se způsobila. A čeho se tím dosáhlo? Když dáme vše dohromady, zdá se, že nic. Každý sní, lpí a žárlí, stejně jako to dělal dřív.

Byl jsem v Himalájích a zrovna když jsem chtěl usednout pod strom, mnich sedící u jiného stromu na mě křikl: "Tam si nesedej! To je místo mého mistra."

Řekl jsem: "Můj ty Bože, i tady v lese ... Zřekl se celého světa, jen ne toho stromu. A přitom strom nikomu nepatří."

Odpověděl mi: "Varuju tě, můj mistr je nebezpečný muž."

Já na to: "Musí být nebezpečný, neboť světa se zříkají jen násilní lidé."

Jak můžete opustit svět? Je to váš oceán, v němž jste rybami. Opustíte-li ho, zahynete. Jak by mohl pták opustit oblohu? Je to jeho svět. Opustí-li oblohu, zahyne. Svět nemůžete opustit, ale můžete si jen tak na chvilku udělat volno, pár okamžiků pro sebe ... a nikdo o tom ani nemusí vědět.

Tyto krátké chvilky, v nichž celý svět opustíte, jakoby to byl sen – takže zůstane jen jediná skutečnost, a to vaše bytí – jsou největší radostí, mírem, tichem, blažeností. Tyto chvíle jsou božské. V nich již nejste obyčejnou lidskou bytostí, zde v jediném okamžiku překonáváte lidskost, překonáváte všechny formy a vstupujete do bezforemného bytí. Vaše srdce začíná bít pro celou existenci.

To je jediné přijatelné cvičení, cokoli jiného je nepodstatné a navíc nebezpečné. Ať jdete kamkoli, zůstávejte obyčejní, jen si tu a tam dopřejte malý prostor pro sebe. Život běží a vy do něj nezasahujete ani se z něho nesnažíte uniknout. Účastníte se ho a přitom v těchto krátkých chvilkách vnitřně rostete. Zůstávat ve světě a stávat se Buddhou, to je mé poselství.

Pokud někdo uskuteční velký zákon a podstatu buddhů a patriarchů, sloužíme mu a padáme před ním na zem.

Co máme dělat, pokud z někoho vyzařuje vědomí, tanec existence? Co mu máme nabídnout? Lidé ze Západu se vždy zajímají, proč se lidé na Východě dotýkají nohou svého mistra. Nevědí, že je to tradice. Naneštěstí se ze všeho udělá tradice. A přitom je to ve své podstatě prostě nádherné. Nejde o nohy, ale o vděčnost, která je nevyslovitelná, a kterou lze vyjádřit tím, že se dotkneme nohou mistra.

Šákjamuni Buddha řekl: "Potkáte-li mistra, který vstřebal nejvyšší moudrost, neuvažujte o jeho zrození.

Neptejte se, k jaké kastě patří, nezajímejte se o to, jak vypadá. Nemusí být podle vašich představ, nemusí pocházet z vyšší kasty, nemusí to být bráhman, ale třeba šúdra, jako byli Kábír či Dadu. Nemusí mít království, kterého by se zřekl jako Buddha či Mahávíra.

Každý nemá království, kterého by se mohl zříci. Znal jsem jednoho poštmistra, velmi chudého muže. Žil kousek ode mne, tak jsme si vždy jednou za čas popovídali. Když mu umřela žena – byli bezdětní – vzdal se světa. Titíž lidé, kteří si dříve chuďase ani nevšimli, začali padat k jeho nohám. Brzy byl velmi známý. Po dvaceti letech jsem se s ním znovu setkal. Bylo to díky jednomu z jeho žáků, jenž mě přesvědčoval: "Musíš ho vidět."

Řekl jsem mu: "Já ho přece znám."

Odpověděl: "Ale on se změnil, je to jiný člověk, zřekl se miliónů."

Namítl jsem: "Vím, že na poště bral jen třicet šest rupií. Kde by vzal milióny?"

Byly to jen výmysly ... ale jeho to těšilo.

Přišel jsem za ním a řekl: "Jsem tu, abych vše uvedl na pravou míru. Řekni prosím svým žákům, kolika rupií ses ve skutečnosti na poště vzdal."

Smutně se na mě podíval: "Radši bych, kdybychom se sešli sami, bez těch lidí kolem."

Nesouhlasil jsem: "Musí to být právě tady před zraky všech, neboť ti lidé si myslí, že ses vzdal miliónů. Řekni jasně, kolik to ve skutečnosti bylo!"

Odpověděl: "Třicet šest rupií."

Žáci se divili: "Třicet šest rupií? Tos nám nikdy neřekl!"

Odpověděl: "Líbila se mi ta představa. Ale nikdy jsem vám netvrdil, že jsem se vzdal miliónů, ... jen jsem prostě neodporoval. Za to se na mě nemůžete zlobit."

A já dále naléhal: "Pověz těm lidem pravdu."

"Jakou pravdu?", divil se.

Bylo to totiž tak, že než se rozhodl vzdát se světa, požádal mě, abych mu napsal tři promluvy, jednu na deset minut, druhou na dvacet a třetí na třicet, přičemž řekl: "Budu si je přesně pamatovat, bude-li čas deset minut, použiji desetiminutovou, bude-li se hodit dvacetiminutová, použiji tu. Myslím, že promluvu delší než třicet minut potřebovat nebudu."

Připomenul jsem mu: "Hovořím o těch třech promluvách. Používáš je nebo ne?"

Zkroušeně se bránil: "Proboha, přišel jsi, abys mě úplně zničil. Ti lidé si myslí, že jsem realizovaný!"

"Tedy jim řekni, že jsem ti promluvy napsal já."

"Dobrá, přiznávám."

Tím přišel o svou slávu, všichni se dali do smíchu, žáci byli v tu ránu pryč. Ale dvacet let se mu dařilo udržet pověst o své učenosti díky mým třem promluvám.

Vzal jsem ho k sobě domů: "Potřebuji zahradníka, udržuj zahradu a medituj s květinami, medituj s růžemi." V Indii je spousta nádherných květin, které jinde nerostou. Vůni indické růže se jiná nevyrovná. Tam, kde je chladněji, se vůně neuvolní jako tam, kde je hodně slunce. Indie má nespočet nádherných květin, jež jinde nerostou. Měl jsem nádhernou zahradu, tak jsem ho tam nechal pracovat.

Přiznal se mi: "Líbilo se mi být osvícený, ale naneštěstí tě to sem přivedlo a já musím na stará kolena dělat zahradníka."

Namítl jsem: "Vždyť toto je daleko opravdovější. Jen buď zahradník. Je to jednoduchá práce. Můžeš meditovat a přitom zalévat květiny. Zalévání tě nebude rušit v meditaci. Květiny neruší a i stromy jsou plny lásky a klidu. Nabízím ti tady živý chrám."

Dógen říká, že potkáte-li mistra, nemáte přemýšlet o jeho zrození ani se nestarat o jeho zjev. Jediné, co je třeba, je rozpoznat, že uskutečnil sám sebe. Ostatní je nepodstatné. Jediné, co je třeba, je hluboká vděčnost. Je to zázrak najít takového člověka a vy jste ho našli.

Vaše vděčnost vnese jaro do vašeho bytí. Zkušenosti mistra k vám začnou proudit, tak jako řeka z hor proudí směrem k moři. Vaše vděčnost bude jako oceán – nedozírný a vždy dostupný. A výšiny mistra budou jako hory, kde Ganga či jiné řeky pramení, kde voda bublá, vře a poskakuje z kamene na kámen, od údolí k údolí až k oceánu. Jste-li s mistrem, pak jediné, co je třeba, je pokora a vděčnost. Mistr je odhodlán přelít se do vás.

Dógen pokračuje:

Dógen pokračuje: ... Jak muži tak ženy mohou uskutečnit cestu. Realizace cesty by měla být vždy respektována bez ohledu na pohlaví. V tom je jedinečnost zákona cesty ... I malá sedmiletá dívka se může stát učitelem desítek buddhistů ... Pokud praktikovala a uskutečnila zákon ... mělo by se jí od nás dostat obětí, jaké jsou určeny buddhům.

Taková je buddhistická tradice. Lituji ty, kteří to nikdy osobně nepoznali či nepřijali.

Nerozhoduje věk ani zrození, země ani rasa. Co je důležité, je uvědomění, a to není ani hinduistické, ani křesťanské, ani islámské. Je to vnitřní oheň, který vnějším zrakem nespatříte. Uvidíte ho, jen zavřete-li oči a půjdete-li dovnitř.

Haiku:

Hory zelené
a hory modré se tyčí.
Moje vděčnost vytryskla
a zalévá mi oči.

Ryokan napsal:

Zloděj
ho tu zapomněl -
Měsíc v okně

Ryokan to napsal hned, jak odešel zloděj. Je to krásný příběh. Jedné noci vnikl do Ryokanovy malé chýše zloděj. Ryokan měl jen jedno prostěradlo, které používal ve dne v noci k zahalení těla. To byl jeho jediný majetek. Ryokan ležel, ale nespal. Otevřel oči a uviděl, jak vchází zloděj. vytanul v něm hluboký soucit, neboť věděl, že v chýši pro zloděje nic není. Pomyslel si: "Kdyby mi ten ubožák dal vědět předem, něco bych pro něj od sousedů vyžebral a schoval to tu, aby měl co ukrást. Teď už nic nenadělám."

Jakmile zloděj zjistil, že v chýši bydlí mnich, chtěl zmizet, ale Ryokan mu dal alespoň své prostěradlo. Zloděj se bránil: "Co to děláte? Zůstanete nahý a je chladná noc!"

Ryokan mu odpověděl: "Nic se o mne neboj. S prázdnýma rukama neodejdeš. Moc si tuto chvíli užívám, neboť se cítím jako boháč. Chce-li zloděj krást, jde přece do královského paláce. Jakmile jsi vešel do mé chýše, rázem se z ní stal palác a ze mě král. Přijmi tedy tento dar, přece mě nepřipravíš o radost."

I zloděj pocítil soucit a namítl: "Nemohu tento dar přijmout, vždyť nic jiného nemáš. Jak chceš přečkat noc? Je chladno a k ránu bude ještě chladněji!"

Ryokan řekl se slzami očích: "Neustále mne ujišťuješ o mé bídě. Kdybych mohl, sundal bych z nebe Měsíc a daroval ti ho."

A tak když zloděj odešel, napsal Ryokan do svého deníku:

Zloděj
ho tu zapomněl -
Měsíc v okně

Haiku nejsou obyčejné básně. Jsou to prohlášení učiněná v hluboce meditativním stavu.

- ↑ -