Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola třetí: Bezbřehý oceán

Dógen pokračuje:

Díváme-li se z loďky na bezbřehý oceán, vidíme jen kruhový obrys oceánu. Ale nedozírný oceán není kruh ani čtverec, jeho podob a tvarů je nespočetně. Pro ryby je jako palác, pro nebeské bytosti jako korálek. To jen omezenému zraku člověka se jeví jako kruh.

Tak se to má se všemi věcmi. Všechny věci světské i mimosvětské mají mnoho aspektů, ale my je vidíme a uskutečňujeme jen díky praktickému uchopení ...

Ať si ryba pluje v moři jak chce daleko, vody není nikdy konec. Ať si pták létá po obloze jak chce vysoko, oblohy není nikdy konec. Ani jeden z nich však nikdy neopustil vodu či oblohu.

Jsou-li jejich potřeby velké, je tu bohatá činnost, jsou-li potřeby nepatrné, je tu nepatrná činnost. Proto se jim vždy při všem daří uplatnit všechny své schopnosti a na každém místě jednat svobodně.

Jakmile pták opustí oblohu, zemře. Stejně tak ryba, je-li bez vody. Z toho plyne, že pro ryby je voda život a pro ptáky je obloha život. Pták dává život obloze a ryba vodě, pták je život, ryba je život. Lze to vyjádřit mnoha různými způsoby.

V lidském životě existuje cvičení a osvícení, nebo dlouhý život a krátký život. Takový je skutečný stav věcí. A pokud se pták nebo ryba poté, co dokonale poznali oblohu či vodu, pokusí skrze ně proniknout, nenaleznou cestu, po které lze jít, ani místo, kterého lze dosáhnout.

Východní mysticismus přijímá různé úrovně skutečnosti. Západní věda zná jen jednu skutečnost – hmotu. Západní věda je chudá, postrádá různorodost. Východní mysticismus, jehož nejvyšším vrcholem je právě zen, přijímá skutečnost vašeho vnitřního já, kterou nemůžete vidět, nemůžete pochopit, ale kterou jste. Můžete být probuzeni nebo můžete zůstat spát, pro vaše vnitřní bytí v tom není rozdíl. To je ta nejzazší skutečnost.

Pak existuje tělo, jež je projevením – jevem v tom smyslu, že se neustále mění. Uvidíte krásnou ženu či krásného muže a oba v tu chvíli stárnou. Už když se radujete z krásy růže, je blízko okamžik, kdy tato růže zmizí pod zem. Tento druh reality se na Východě nazývá projevení, jev; každým okamžikem se proměňuje. Je tu čas narození a čas smrti. Roční období se střídají jedno za druhým, květiny kvetou zas a znovu. To je koloběh existence, ve které se vše, kromě vašeho bytí, vašeho centra, neustále proměňuje. Tento proměnlivý svět je relativní skutečnost.

Dále jsou tu další reality – sny. Víte, že neexistují, ale přesto je vidíte. A nejenže je vidíte, ony vás ovlivňují. Probudíte-li se z noční můry, vaše srdce bije rychleji a váš dech se taky změní. Strachem se dokonce i zpotíte. Nemůžete říkat, že noční můra neexistuje. Proč byste se potom zpotili a zrychlil se vám tep?

Východní mysticismus přijímá tuto třetí rovinu reality – sen jako obzor, který vidíte kolem, který nikde není, ale který vidíte odkudkoli.

Berte to jako úvod k vysvětlení Dógenovy řeči. Dógen se snaží říci, že vše pomine a přece je tu něco, co nikdy nepomine. Vše se rodí a umírá a přece je tu něco, co se nerodí ani neumírá. A dokud se nedostanete k tomuto věčnému zdroji, nenaleznete klid, ticho, nenaleznete blaženost, spokojenost. Nebudete se cítit ve světě, ve vesmíru, doma. Budete vždy jen hříčkou náhody nikoli nutností.

A veškerá snaha zenu či meditace je přivést vás blíže tomu, co je neměnné, co je tu navždy. Je to něco, co je bez času ... Jestliže se to nemění, jak by tu mohla být minulost, budoucnost, přítomnost? Svět, který zná minulost, budoucnost a přítomnost, je skutečný jen relativně – dnes je tady a zítra je pryč. Tělo, v něž tolik věříte, jednoho dne umře. Mysl, v niž tolik věříte, nepůjde za vámi, ale jednoho dne umře spolu s tělem. Je to součást mechanismu těla.

To, co odletí z těla v okamžiku smrti, je neviditelný ptáček letící na neviditelná nebesa. Avšak pokud jste vědomí, budete tančit, neboť poprvé poznáte, co je to svoboda. Není to politická svoboda nebo ekonomická svoboda, je to daleko podstatnější svoboda, skutečná svoboda. A cokoli z této svobody vyrůstá, je krásné a impozantní. Vaše oči budou stejné, ale vaše nazírání se změní. Bude tu láska, ale nikoli žádost či touha přivlastňovat. To vše se promění v soucit. Budete se i nadále radovat z písní, z tance, z básní, z hudby – ale jen pro radost samu.

Existuje stovky let stará otázka: K čemu je umění? Existují pragmatici, kteří tvrdí, že umění by mělo mít svůj účel, jinak je zbytečné. Ti ale nevědí, co je umění. Umění je samo pro sebe. Je to čirá radost osamělé kukačky, radost bambusu stojícího v tichu, radost ptáka letícího k obloze. Samotný let, samotný pocit svobody, je dostačující. Není třeba nic dalšího.

Ale to lze, jen pokud znáte podstatu své existence. Pokud znáte svoji mysl, jež je vypůjčená, vycvičená, vychovaná. Se svým tělem jste seznámeni jen velmi povrchně. Ačkoli je to vaše tělo, nevíte, jak funguje. Nevíte, jak se mění potrava v krev, jak se dopravuje kyslík do různých částí těla.

Tělo má vlastní moudrost. Příroda po vás nechce, abyste museli myslet na dýchání, protože vy byste na to mohli zapomenout. Jste tak ospalí a líní, že to příroda nemohla riskovat. Pokud byste byli nuceni myslet na dech, asi byste tu už nebyli. Už dávno byste na dýchání zapomněli.

Takto, ať jste bdělí či nebdělí, dýchání pokračuje samo od sebe, srdce bije samo od sebe, žaludek funguje sám od sebe. A nežádá si od vás žádnou radu, žádné lékařské instrukce, žádná doporučení. Je to zkrátka vnitřní moudrost těla.

Ale je to jen váš dům, nejste to vy. Ten dům bude jednou starý. Jeho zdi se rozpadnou, dveře vyvrátí. Jednou tu po něm nezůstane ani stopa – všechno bude pryč. Avšak co se stane s tím, kdo dům obýval?

To máte pochopit. Můžete to nazvat uvědoměním, osvícením, vědomím, buddhovstvím – nezáleží, jaké tomu dáte jméno. Ale je to odpovědnost každé lidské bytosti nepromarnit čas běžnými záležitostmi. To nejdůležitější na prvním místě! A nejdůležitější je být a vědět, co toto bytí je. Přestaňte se honit za hloupostmi. Přestaňte hledět do budoucnosti, která se zdá, že existuje, ale ve skutečnosti nikoli.

Vzpomněl jsem si na historku. Před dvaceti třemi stoletími Alexandr Veliký putoval do Indie. Jeho mistr, jímž byl významný filosof a zakladatel logiky, Aristoteles, ho požádal, aby mu z Indie přinesl dárek.

Alexandr slíbil: "Přinesu, co budeš chtít."

Aristoteles řekl: "Nebude to snadné, ale já si počkám. Přiveď mi, prosím, sannjásina, člověka, který realizoval své já. Neboť my nevíme, co to znamená. Nevíme, co znamená být buddha. Vezmi buddhu a přiveď ho s sebou."

Alexandr si neuvědomoval, co slibuje. Řekl: "Nedělej si starosti. Když bude Alexandr chtít, aby se pohnuly Himaláje, ony se pohnou. A ty po mě chceš pouhého člověka. Počkej pár měsíců a budu s ním zpátky."

Měl toho však hodně na práci, tak si až na poslední chvíli uvědomil, že zapomněl obstarat buddhu, toho, kdo zná nejskrytější skutečnost. Hledal ho až na zpáteční cestě u hranic Indie. Lidé se smáli: "Zaprvé je těžké poznat, že je někdo buddha. A zadruhé, kdybys náhodou byl dostatečně otevřený a vnímavý k vyzařování buddhy, pak mu padneš k nohám a zapomeneš na to, žes ho chtěl odvést. Těžko buddhu najdeš. Zapomeň na to a vrať se, odkud jsi přišel."

Alexandr nechápal ... Co je to za člověka ten buddha, že ho nejde odvést? Nakonec řekl: "Pošlete posly na všechny strany a zjistěte, zda je tu někdo, kdo tvrdí, že došel domů."

A lidé se vrátili s tím, že jeden nahý sannjásin u řeky prohlašuje: "Kde jinde bych byl? Jsem tady. Kdo jiný bych mohl být? Jsem buddha."

Alexandr sám se za ním vydal. A setkání bylo krásné, i když pro Alexandra velmi šokující. Nikdy se s nikým takovým nesetkal. Alexandr držel v ruce meč a dřív než ze sebe něco vypravil, mu starý muž, nahý a chudý, řekl: "Vrať meč zpátky do pochvy, zde ho není třeba. Inteligentní člověk a nosí meč! Vrať meč do pochvy nebo tě praštím."

Poprvé se Alexandr setkal s někým, kdo mu dokázal rozkázat. A proti své vůli ho poslechl. Řekl mu: "Přišel jsem s prosbou, abys šel se mnou do mé země. Můj učitel chce vidět buddhu. Na Západě nevíme, co je vnitřní já."

Starý muž se smál: "To je zvláštní! Pokud tvůj učitel neví, pak to nemůže být ani učitel. A chce-li vidět buddhu, bude muset za buddhou přijít, nemůže si nechat buddhu přivést. Jen řekni svému učiteli: "Jsi-li žíznivý, jdi ke studni. Studna za tebou nepůjde."

"A co se týče tebe", pokračoval muž, "alespoň se nauč být člověkem. Představil ses jako Alexandr Veliký. To je ego, které ti brání poznat buddhu. Buddhu nosíš v sobě, ale tvoje ´velikost´, touha dobýt svět ... Co budeš dělat, když dobudeš svět? Brzo si všechno vezme smrt. Umřeš nahý a pohřbí tě do země. Kdokoli po tobě bude moci šlapat, aniž bys mu mohl říci: "Běž pryč. Já jsem Alexandr Veliký." Zbav se tedy prosím představy velikosti. A taky pamatuj, že slovo ´Alexandr´ není tvé jméno."

Alexandr se bránil: "Proboha! Přece je to moje jméno – jak tě o tom mám přesvědčit?"

Odpověděl: "Nejde o to mě přesvědčovat. Nikdo nepřichází na svět se jménem. Jakákoli označení jsou přidaná dodatečně – jsou to nálepky, byly přilepeny – a ty se stáváš nálepkou. Zapomínáš na to, žes přišel na svět beze jména, bez slávy. A stejně tak i umřeš.

Řekni svému učiteli, ať přijde sem, aby spatřil lva. Pokud bude umět vejít dovnitř, může poznat, co je to být buddha, být osvícený. To, že se osvítí někdo druhý, ti nepomůže pochopit. Podobně jako to, že někdo pije vodu, nemůže uhasit tvoji žízeň."

Alexandr se dotkl nohou muže a pravil: "Lituji, že jsem tě obtěžoval. Asi se nemůžeme navzájem pochopit."

A tak je tomu i dnes. Západní mysl, západní vzdělaná mysl – která se zřejmě zrodila na Východě – zapomněla jazyk, kterým mluví Dógen. Musíte být velmi vědomí, velmi bdělí, abyste jeho slova nechápali špatně. Odlišný svět a odlišné prostředí, které tu bývalo, dělalo z tohoto světa nádhernou pouť za poznáním ... Nyní je tu jen tržiště, kde se kupují zbraně, je to boj, zabíjení, válka. Kdo by se zabýval meditací? Je to jako vzdálená ozvěna, jako by se nás to ani netýkalo. Ale pokud se této vzdálené ozvěně neotevřete, nepochopíte, o čem Dógen mluvil.

Dógen říká:

Díváme-li se z loďky na bezbřehý oceán, vidíme jen kruhový obrys oceánu. Ale nedozírný oceán není kruh ani čtverec, jeho podob a tvarů je nespočetně. Pro ryby je jako palác, pro nebeské bytosti jako korálek. To jen omezenému zraku člověka se jeví jako kruh.

Kruh oceánu je jen zdání. Když se na něj díváte, je tam, ale přesto víte, že nejde o skutečnost. Když se k němu přiblížíte, kruh ustoupí dál, je to obzor. Je svým způsobem skutečný, ale není to pravá skutečnost. Naše tělo je taky takový obzor. Jeví se, prožívá, dýchá, ale není to naše skutečné já.

Tak se to má se všemi věcmi. Všechny věci světské i mimosvětské mají mnoho aspektů, ale my je vidíme a uskutečňujeme jen díky praktickému uchopení ...

Pro slepce neexistuje světlo.

Jeden velký učenec za časů Gautamy Buddhy byl slepý a tak výřečný, že každého ve vesnici mučil svými argumenty, třebaže se mu všichni snažili vysvětlit, že když je slepý, nemůže pochopit, co je světlo.

On jen namítal: "Tak mi to přibližte pomocí jiných smyslů. Uši mám v pořádku, tak mi to předveďte pomocí bubnu."

Nelze ukázat světlo pomocí hry na buben.

Slepec to tedy chtěl ukázat pomocí hmatu: "Nastavil jsem dlaň – kde je vaše světlo?

Mohu vnímat chutě ..."

Ale žádný z ostatních smyslů vám neukáže světlo.

Celá vesnice se trápila: "Co s ním? Je tak uhádaný. Všichni víme, co je světlo, ale on to popírá. A má k tomu dobrý důvod – nemůžeme mu podat žádný důkaz."

Pak se vesničani doslechli, že jejich vesnici navštíví Buddha a pomysleli si, že bude dobré vzít slepce k Buddhovi. Jestliže ho nepřesvědčí on, tak už nikdo. A navíc to bude důležitý okamžik: uvidíme, jak s ním bude Buddha diskutovat.

Ale to se spletli. Gautama Buddha nediskutoval. Prostě jen řekl: "Přestaňte ho trápit, je to od vás ošklivé, říkat mu, že existuje světlo. Kdybyste s ním soucítili, sehnali byste mu doktora, který by mu oči vyléčil. O světle není třeba diskutovat. K tomu, abyste ho viděli, potřebujete zdravé oči, a pak všechny pochyby zmizí."

Gautama Buddha měl svého osobního lékaře, kterému řekl: "Zůstaň ve vesnici, dokud se slepec neuzdraví. Já půjdu s ostatními dál."

Za šest měsíců ho lékař se slepcem dohonili. Ale slepec již nebyl slepý. Přitančil a padl k nohám Buddhy: "Jsem ti tak vděčný, žes se mnou nefilosofoval, žes mě neponižoval. Místo dohadování jsi prostě ukázal, že problém není se světlem, ale s očima."

Stejné je to s vnitřním já – není to věc inteligence, logického uvažování, vědeckého poznání, svatých textů. Je to věc přímého proniknutí do bytí, ukrývajícím se za vaším tělem. Jakmile je bytí poznáno, přijde úžasné uvolnění. Život se stane tancem a smrt již není důvodem k obavám.

Ať si ryba pluje v moři, jak chce daleko, vody není nikdy konec. Ať si pták létá po obloze, jak chce vysoko, oblohy není nikdy konec. Ani jeden z nich však nikdy neopustil vodu či oblohu.

Existuje jeden starý příběh o velmi podivné mladé rybě, která přemítá: "Mnoho jsem slyšela o moři, ale nevím, kde je."

A stará ryba jí na to povídá: "Nebuď hloupá. Jsme v moři a jsme mořem. Přišli jsme z něho a do něj se zase rozplyneme. Nejsme nic jiného než vlny na moři."

Obdobné je to s ptáky. Myslíte si, že mohou najít nebe? I když poletí celý den, na daleká místa, nebe nenajdou. Neboť se rodí z nebe a jednou se do nebe rozplynou.

Toto jsou symbolická vyjádření toho, že jste součástí vesmíru. Vznikáte jako vlny ve vesmíru a jednoho dne se zase do vesmíru rozplynete. Vesmír není nic objektivního, je subjektivní. Je to něco, co je úzce spojeno s vaším nejvnitřnějším jádrem. Pokud objevíte sebe sama, objevíte oceán, nebe s hvězdami, květinami a ptáky. Nalézt sebe znamená nalézt vše. A nepochopit sebe ... pak můžete mít paláce, království a bohatství a vše bude zbytečné.

Jsou-li jejich potřeby velké, je tu bohatá činnost, jsou-li potřeby nepatrné, je tu nepatrná činnost. Proto se jim vždy daří při každé věci uplatnit všechny své schopnosti a na každém místě jednat svobodně.

Ryba a pták jsou spontánní. Zbláznit se může jen člověk. Pracujete, i když není potřeba pracovat – neustále se něčím zaměstnáváte, aby na vás někdo neukázal a nezeptal se: "Co děláš?" Neměli byste totiž odvahu říci: "Já prostě jsem."

Lidé se by se smáli a radili: "Dělej něco. Pouze být ti nepomůže. Sežeň si práci! Vydělávej peníze." Ale ryba nepracuje víc, než je nezbytně třeba.

Henryho Forda se krátce před jeho smrtí zeptali: "Co se týče bohatství, už dávno jste trhnul všechny rekordy. Nikdo vám nemůže konkurovat. Proč tedy stále pracujete?"

Asi vás překvapí, že Henry Ford přicházel do práce každé ráno v sedm. Dělníci přicházeli v deset, úředníci v jedenáct, vedoucí ve dvanáct. Vedoucí odcházel ve čtyři, úředníci v pět, dělníci v šest, ale Henry Ford stále pracoval. A to byl ve své době nejbohatší muž na světě.

Otázka byla oprávněná: "Proč pokračujete v práci pořád dál a dál? Není to už třeba. Vyděláváte tolik, že můžete mít, co chcete."

Odpověděl jako moudrý muž, neosvícený, ale zmoudřelý životem: "Z hromadění peněz se stal zvyk. Nemohu s tím přestat. Vím, že už to nepotřebuji, ale je velmi těžké odhodit starý zvyk, celoživotní zvyk."

Nikdo kromě člověka - stromy, ptáci, ryby – nikdo si nepěstuje zvyky. Příroda je spontánní. Vše v přírodě pracuje, když je třeba, a pokud třeba není, ustává v práci a setrvává v klidu. To je podle mě zdravý rozum, duševní zdraví – dělat jen tolik, kolik je třeba. Zajdete jen o krok dále a už nejste rozumný, jste duševně chorý.

Jsou-li jejich potřeby velké, je tu bohatá činnost ...

To lze chápat z různých hledisek. Žádný živočich, kromě člověka, se nezajímá o sex v průběhu celého roku. Existuje období páření a jakmile je pryč, po zbytek roku se o sex nikdo nezajímá. Mezi zvířaty nenajdete sexuální maniaky ani celibátníky. A ani v období páření neshledáte, že by zvířata byla šťastnější než jindy.

Pozoroval jsem ptáky a zvěř a byl jsem udiven, neboť se zdá, že své sexuální aktivity berou jako povinnost. Nevypadá to, že by jim přinášely štěstí. Jen se podívejte na pářícího se psa. Dělá to z určitého nutkání, je v tom biologický impulz, ale žádný větší zájem. A jakmile období páření přejde, jeho zájem úplně vymizí. Proto se ve zvířecím světě nevyskytuje manželství. Co s manželstvím? Jakmile skončí období páření – sbohem všem!

Ale člověk má zvyky. I biologickou potřebu přeměnil na zvyk. Budete asi překvapeni, že podle psychologů a jejich výzkumů si každý muž pomyslí na ženu alespoň jednou za čtyři minuty a každá žena pomyslí na muže alespoň jednou za sedm minut. A tento rozdíl je příčinou velkého utrpení.

Proto každý večer je žena v perfektním pořádku jen do té doby, než přijde muž. Pak najednou nasadí útrpný výraz, neboť ji rozbolela hlava. Proto si dokonalý muž s sebou nosí supersilný aspirin. Ale je jen málo dokonalých mužů, neboť jste-li dokonalý, pak nemůžete být ženatý. To dělají jen ti duševně zaostalí. Dokonalí zůstávají svobodní.

Pozorujete-li lidstvo, těžko uvěříte, že nejste v blázinci. Někdo kouří cigaretu ... přestože je na krabičce napsáno, že je to životu nebezpečné.

Když mě jednou bolely uši, požádal jsem , aby mi přinesli vatu do ucha. Ale nebylo mi vyhověno, i zde bylo na obalu napsáno: "Škodí zdraví."

Existují lidé, kteří žvýkají žvýkačku. Jeden by si nevymyslel větší pitomost. Žvýkat žvýkačku. Žvýkačka vyrobená pro žvýkání!

Lidé dělají spousty takových věcí, že kdyby se na sebe podívali, řekli by si: "Můj bože, co to jen dělám? A druzí mě ani nepovažují za blázna!" Všichni mají masku a za tu schovávají svoji nepříčetnost. Brzy to poznáte, až budeme meditovat ... neboť v meditaci musíte všechny masky a všechna šílenství staletími nahromaděná odložit. Nepotlačujte je, neboť jde o očistu. Jakmile budete čistí, čiré vědomí vašeho buddhovství už nebude daleko – možná zbude jen poslední krok.

Dógen pokračuje:

Proto se jim vždy při všem daří uplatnit všechny své schopnosti a na každém místě jednat svobodně.

Jakmile pták opustí oblohu, zemře. Stejně tak ryba, je-li bez vody.

A co člověk? Člověk už dávno opustil svůj oceán. Jeho oceánický vztah s existencí je zcela narušený, nejsou tu žádné mosty. A to ho nutí dělat všechny ty spousty hloupostí. Za tři tisíce let pět tisíc válek. Jednomu se nechce věřit, že tu jsme jen proto, abychom se navzájem zabíjeli. Neexistuje něco důležitějšího než jaderné zbraně?

Jedna z nejkulturnějších zemí, Německo, padla do rukou šílenci, Adolfu Hitlerovi. Nikdo nepřemýšlel o tom, proč k tomu došlo. I muž, jako byl Martin Heideger, zřejmě největší německý filosof, byl stoupencem Hitlera. A Hitler byl naprosto šílený. Zralý do blázince. Avšak muselo být něco v každém z těch, které Adolf Hitler oslovil. Celé Německo – s celou svou inteligencí – se stalo obětí. A vidíte tu hloupost. Hitler tvrdil: "Kvůli Židům není Německo světovou velmocí, naším přirozeným právem je vládnout celému světu. Za všechno mohou Židé."

Slyšel jsem jeden vtip. Hlavní rabín v Berlíně se na ranní procházce střetl s Adolfem Hitlerem. Bylo to náhodné setkání, oba byli prostě na ranní vycházce. Adolf Hitler poznal hlavního rabína a zeptal se: "Souhlasíte se mnou nebo ne? Proč podle vás němečtí Árijci nevládnou celému světu?"

Rabín odpověděl: "Můžou za to jízdní kola. Když je zničíš, budeš vládnout světu." Hitler řekl: "Zbláznil ses?" Rabín na to: "Asi tak stejně jako ty. Zavraždil jsi šest milionů Židů bez jakéhokoli důvodu."

Proč lidé uvěřili takové stupiditě, že Židé brání Německu stát se velmocí? Židé přispěli Německu svým bohatstvím i inteligenci. Budete se divit, ale čtyřicet procent z počtu Nobelových cen připadá na Židy.

Proč ale Hitler dokázal přesvědčit zbytek Německa? Byla za tím závist. Židé byli bohatí, chytří, ve všem byli na prvním místě.

Je velmi nebezpečné být úspěšný v šíleném světě, neboť vás za to chce každý zabít – důvody nehrají roli. Celé Německo bylo přesvědčeno ne proto, že by tvrzení Hitlera byla podložena pravdivými důvody, ale proto, že každý Němec záviděl Židům jejich chytrost, úspěch, bohatství, životní styl. Tato závist byla důvodem, proč Hitler přiměl i nejinteligentnější Němce jednat jako zvířata.

Adolf Hitler zabil třicet milionů lidí. Zbraně, které používal, teď vypadají jako dětské hračky. Neboť v posledních čtyřiceti letech technika pokročila ... a stále je v rukách lidí, jako je třeba Ronald Reagan. Je v rukách politiků a politici jsou lidé duševně nemocní. Touha po moci je sama o sobě nemocí.

Zdravý člověk chce milovat – ne vlastnit nebo vládnout. Zdravý člověk se raduje ze života – nechodí žebrat o hlasy ve volbách. Tak jednají lidé, kteří trpí pocitem méněcennosti, kteří chtějí mít moc, chtějí dokazovat sobě i druhým, že jsou nejlepší, výjimeční. Skutečně výjimečný člověk se nestará o moc. Zná svoji výjimečnost, žije svoji výjimečnost. Žije ji v písních a tancích, v básních a obrazech, v hudbě. Jen ti méněcenní zbudou pro politiku.

Dógen tedy říká: "Neopouštějte vaši oblohu, neopouštějte váš oceán, neopouštějte vaši přirozenost. Neopouštějte vaši existenci. Neboť pokud ji opustíte, budou z vás jen chodící mrtvoly.

V lidském životě existuje cvičení a osvícení, neboli dlouhý život a krátký život. Takový je skutečný stav věcí.

Netrapte se tím, že nejste osvíceni.

Dógen je zcela jedinečný. Říká: "Svoje buddhovství si buď uvědomujete, nebo neuvědomujete. Netrapte se tím. Až přijde ten správný čas, to správné období, rozkvetete v buddhu." Prostě čekejte, čekejte moudře, čekejte bez touhy, užívejte si čekání, učiňte samo čekání blaženým tichem. A ať je vaše zrození jakékoli, musí vykvést. Nikdo nemůže bránit ptáku v letu, nikdo nemůže bránit kukačce kukat, nikdo nemůže bránit růži, aby vykvetla. Kdo by mohl bránit vám stát se buddhou? Nikdo jiný za to není odpovědný než vy sami.

A pokud se pták nebo ryba poté, co dokonale poznali oblohu či vodu, pokusí skrze ně proniknout, nenaleznou cestu, po které lze jít, ani místo, kterého lze dosáhnout.

Pokud vejdete do svého vnitřního světa, vnitřního nebe, nenajdete žádnou cestu ani žádný konec. Naleznete věčnou věčnost, pouť bez začátku a bez konce ... nesmrtelnost, která vás změní okamžitě, bez úsilí, bez askeze, bez sebetrýzně. Už jste to, co chcete být, schází jen maličkost. Probudit se! V probuzení jste buddha. Ve spánku buddhou sice zůstáváte, ale nejste si toho vědomi.

Jakmile se člověk stane buddhou, ví, že i kdokoli jiný je buddha. Některý spí, jiný chrápe, a další běhá za ženami nebo dělá jiné pitomosti. Ale buddha je buddha. A když kouříte cigaretu, neznamená to, že jste ztratili svoji podstatu, ukazuje to jen to, že spíte, nic jiného.

Básník napsal:

Kdo se drží, upadá do nicoty,
nechat být znamená
znovu nalézt počátek

Nechat být, uvolnit se, usadit se v sobě a počátek je znovu nalezen.

Od chvíle, kdy hudba dohrála,
se žádný stín nedotkl mých dveří -
a zase je měsíc nad řekou.

Stanete-li se osvícenými, změní se pouze váš pohled, vše ostatní zůstává stejné. Růže je ovšem krásnější než byla. A to proto, že všechen prach ze zrcadla zmizí a svět se stane rájem.

... měsíc nad řekou se zrcadlí ve vodě.

Čím víc se dokážete očistit od myšlenek, prachu, tím víc odrážíte. A dokážete-li odrážet celou existenci v její čistotě, došli jste domů.

Jiná báseň:

Naber vodu a měsíc je v tvých rukou.
Podrž květiny
a tvé šaty budou vonět též.

Vskutku krásné. Zen mluví básní. Básník se snaží vyjádřit, že pokud narazíte na buddhu – můžete ho poznat nebo nemusíte – vaše bytí zachytí jeho vůni, jeho přítomnost. V zenu je běžné, že hledající chodí od jednoho mistra k druhému, dokud nenalezne člověka, v jehož přítomnosti obranné masky spadnou a on stane nahý, právě narozený, nevinný. To je znamení, že našel svého mistra.

Bašó napsal:

Slavík -
zpívá po celý den
a den není dost dlouhý.

Říká, že celý den, celý život pracujete a nikdy nepoznáte nádheru svého bytí, neboť vaše práce, vaše každodenní běžné aktivity vám zaberou všechen čas. Život je tak krátký, sedmdesát let uteče hrozně rychle ... Nevíte, kdy se vaše dětství změnilo v mládí, ani kdy mládí zmizelo a vy jste začali stárnout. Nevíte, že se postupně chýlíte do hrobu. Ať děláte co děláte, hrob je čím dál blíž.

Pamatujte si, že život je krátký a vy si ho ještě zkracujete zbytečnými činnostmi. Divím se lidem, co hrají karty nebo šachy, nebo chodí do kina. A když se jich zeptáte: "Co to děláte?", řeknou, že zabíjí čas. Jako kdyby byli obdařeni nějakým nadbytečným časem. Jen se podívejte na lidi skloněné nad šachovnicí, jako by to byl jejich život, nebo ty, co stojí ve frontě před kinem ...

Jeden člověk, otec jednoho z mých přátel, chodil do kina každý den ve stejnou dobu. V naší vesnici bylo jen jedno kino. Tentýž film se promítal pět až sedm dní za sebou, byla to malá vesnička. Ale ten starý pán se na něj chodil koukat každý den. Jednou už jsem to nevydržel a řekl mu: "Co je moc, to je moc. Jste snad blázen? Každý den chodíte do kina na stejný film." Odpověděl: "Jak mám zabít čas? Jsem v důchodu, už jen čekám na smrt. Myslím, že je to jedno, jeden den navíc ... prostě se koukám na film. Co jiného může člověk dělat, když je v důchodu?" A dodal: "Stejně každý dělá tutéž věc stále dokola, tak proč bych zrovna já měl být blázen?"

Odpověděl jsem mu: "Je to pravda, nejsi blázen, jsi jen typický příklad člověčenství."

Slyšel jsem o jednom člověku z Kalifornie, který byl desetkrát ženatý. V Kalifornii totiž lidské šílenství dosahuje vrcholu. Všechny výzkumy potvrzují, že vše v Kalifornii vydrží maximálně tři roky. Vše je módní záležitost: manželství, práce, město, dům, auto – všechno. Do tří let je člověk znuděný a touží po změně.

Ten muž byl desetkrát ženatý. V desátém manželství ho asi po dvou dnech napadlo: "Tak se mi zdá, že s touhle ženskou jsem už jednou ženatý byl ..."

S ženami je to jako s auty různých značek – liší se jen kapota. Jedna má nos delší, druhá kratší ... Ale je zvláštní, že člověk dobývá stejné území stále dokola. A ani si nepomyslí, že jedná jako blázen.

Další zenová báseň říká:

Vítr utichá,
květy přesto padají,
ptačí křik a ticho hor se prohlubuje.

To je přímá zkušenost meditace, zhuštěná do haiku.

Vítr utichá,
květy přesto padají,
ptačí křik a ticho hor se prohlubuje.

Ten, kdo to psal, musel být v meditaci ... sedí v tichu hor a pozoruje, co se kolem děje.

Meditace znamená stát se pozorovatelem na vrcholcích hor.

- ↑ -