Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola druhá: Dříví a popel

Dógen pokračuje:

Když se z loďky podíváme na břeh, máme mylný pocit, že se hýbe břeh. Ale pokud se na loďku podíváme pozorněji, zjistíme, že to, co se skutečně hýbe, je naše loď. Obdobně díváme-li se na všechny věci kolem s iluzorní představou, že naše tělo a mysl jsou od sebe odděleny, mylně se domníváme, že vrozená mysl a přirozenost jsou věčné. Když však zjistíme, že naše tělo a mysl jsou neoddělitelné, jasně nahlédneme, že žádná z věcí není substancí, podstatou.

Jakmile shoří dřevo, je z něho popel; z popela se dřevo zpátky neutvoří. Neměli bychom považovat dřevo za něco, co bylo dřív, a popel za to,co je potom. Musíme pochopit, že dřevo je dřevem bez ohledu na to, co je před či potom. A popel je popelem bez ohledu na to, co je před či potom.

Vrátit se po smrti do života nelze o nic více, než se z popela může znovu stát dřevo. Proto se v buddhismu říká, že život se nikdy nestane smrtí; život překračuje pojem života. To znamená, že smrt se nestane životem, smrt překračuje pojem smrti. Život i smrt jsou jen časová údobí, stejně jako zima a jaro. Nelze se domnívat či prohlašovat, že se zima stává jarem nebo jaro létem.

Dógen se zabýval myšlenkou reinkarnace. Křesťanství ji neuznává, islám ji neuznává, ani Židé ji neuznávají. Tuto myšlenku přijímají pouze náboženství pocházející z Indie. Tato náboženství se možná v mnoha věcech liší, ale v tomto se naprosto shodnou. A k této shodě došlo již dávno. Myšlenka reinkarnace je stará tisíce let.

V křesťanství, islámu či v židovském náboženství je váš život velmi krátký, pouze od kolébky k rakvi, sedmdesát či osmdesát let. Smrtí vše končí. Ale zkušenost Východu říká, že smrtí jen změníte formu. Nekončíte, ale pokračujete. Vaše pokračování je nekonečné. Přijímáte množství forem ... množství zkušeností, mnoho způsobů bytí.

Východ pojímá celý tento svět jako fázi učení. Stromy se učí, jak být stromy, ptáci se učí, jak být ptáky. Celé univerzum je jednou velkou univerzitou, příležitostí k tomu, naučit se, jak být konkrétní formou, a naučit se, že za formou se skrývá bezforemné bytí. Tisíckrát jste žili různé životy v různých formách a zakoušeli tisíci různými způsoby. Být stromem je jistě zcela jiné, než být ptákem či lvem. Ale podstata života je jedna a tatáž. A teorie reinkarnace vyplývá ze zážitků dotýkajících se právě podstaty života. Pokud se dostanete hlouběji do sebe ... může to být tak hluboko, že se dostanete nejen k vašemu narození či životu v děloze, ale i ke smrti předchozí formy.

Je to ohromná zkušenost vědět, že jste tu byli už dřív, neboť to dává nový rozměr vašemu vědomí. Pokud jste tu byli v minulosti, budete tu i v budoucnosti. Minulost a budoucnost jsou v rovnováze a přítomný okamžik je okamžik rovnováhy. A pokud se ponoříte hluboko do přítomného okamžiku, můžete zakusit nejenom minulé životy. Je tu možnost, pokud je vaše úsilí opravdu velké, že začnete mít vhledy do vašich budoucích možností.

Říká se, že Gautama Buddha prohlásil, že neexistuje začátek cesty, cesta je věčná. Ani po usilovném vnitřním zkoumání nenajdete přesný okamžik, kdy jste nastoupili cestu. Nástupní stanici nenaleznete. Neustále jste v pohybu, na cestě. Začátek nelze nalézt, začátek neexistuje. Konec však nalézt lze.

Když se nad tím zamyslíte, budete překvapeni: Běžná smrt vlastně není smrtí, neboť vědomí jen přechází do jiné formy. Pták se stane stromem, strom zvířetem, zvíře člověkem. Pokud ve vás však zážitek minulých životů vyvolá myšlenku, že jste věční, v ten okamžik se zbavíte ztotožnění s tělem a myslí. A zbavení se ztotožnění znamená skutečnou smrt. Teď už nepřijmete novou formu, vstoupíte do bezforemnosti. To se nazývá velká smrt.

Ale k velké smrti je třeba velkého života. Běžný život je tak vlažný, že obyčejná smrt nemůže mnoho změnit. Změní se pouze vnější háv, obal, ve kterém žijete. Abyste se uvolnili ze všech forem – což znamená obrovské uvědomění, obrovský nápřah – musíte se stáhnout do jediného bodu, ve kterém všechny formy náhle zmizí. Nepozorovaně, jako jemný vánek vstoupíte do bezforemnosti. To je nutno si připomenout, dříve než začnu mluvit o Dógenovi. Neboť přesně z tohoto pozadí bezforemnosti se Dógen snaží po svém zenovém způsobu vyjádřit.

Dógen pokračuje:
Když se z loďky podíváme na břeh, máme mylný pocit, že se hýbe břeh. Ale pokud se na loďku podíváme pozorněji, zjistíme, že to, co se skutečně hýbe, je naše loď.

Teď už nemá mnoho lidí zkušenost s lodí. Dógen mluvil k lidem, kteří byli zvyklí používat lodě neustále, neboť Japonsko je ostrovní stát a lidé tu běžně jezdili loďmi z ostrovu na ostrov.

Vy máte spíše obdobnou zkušenost s vlakem ... Sedíte ve vlaku a vidíte, jak se vlak na vedlejší koleji rozjíždí, a myslíte si, že se rozjíždíte vy. Pak se však podíváte na druhou stranu a vidíte, že nádraží stojí. Anebo je nádraží pryč a pohybuje se váš vlak. Pohyb je relativní. Tak jako v geometrii se nikdy neprotnou dvě rovnoběžky.

Albert Einstein, muž, který přišel ve světě vědy s myšlenkou relativnosti, řekl, že cestující ve dvou raketách, které letí vedle sebe stejnou rychlostí, nepoznají, zda jsou v pohybu či nikoli. Neboť abyste zakoušeli pohyb, musíte mít vedle sebe nějaké nádraží. Rakety však letí v tichém otevřeném prostoru a vy nevidíte pohyb druhé rakety. Jak by se tedy mohla pohybovat vaše raketa? Kdyby se pohybovala, museli byste tu druhou ztrácet z dohledu. Takhle to nikoho ani nenapadne, neboť venku není nic nehybného, vůči čemu bychom to vztáhli. Pokud se rakety pohybují stejně rychle, budete v iluzi klidu.

Důsledky, které učinil Einsteina jsou zvláštní. I když se to netestovalo, nepovažuje se to za nemožné. Cestující v lodi nevnímají pohyb, cítí se v klidu. A nejen ve svých myslích. I do buněk v těle pronikl klid a to v takové míře, že po návratu na Zem budou jejich přátelé a kolegové o deset let starší, zatímco oni nezestárnou. Těch deset let šlo mimo ně. Nehnuli se ani o píď, ani tělem ani myslí, neboť pohyb nebyl v jejich zkušenosti.

Einstein si tím byl jist a já s ním souhlasím. Zdá se to absurdní, že by se někdo vrátil a zjistil, že poněvadž byl dlouho pryč, jeho generaci vystřídala nová. Ale pokud není kolem vás pohyb, pomaloučku pomalu tato nehybnost zastaví veškeré dění ve vás – mysl, tělo, vše.

I on byl šokován, když tuto teorii postuloval. A jistě nějaký čas potrvá, než teorii ověříme. Dostat se i jen k nejbližší hvězdě by trvalo čtyři roky tam a čtyři zpět a nemáme ani jak se tam dostat, když po cestě nejsou čerpací stanice.

A taky byste byli mimo dosah zemské přitažlivosti. Přitažlivost nevnímáte, protože jste se v ní narodili. A Země vás přitahuje velmi silně ... za vaše stárnutí může převážně právě gravitace. Oblast přitažlivosti je dvě stě mil kolem Země. Jakmile se ocitnete mimo tuto oblast, není tu nic, co by vás táhlo dolů, a vy se neměníte. Tatáž přitažlivost, co vás zabíjí, vás drží srostlé se zemí. Bez gravitace budete pryč– každému dáte sbohem a řítíte se do věčnosti, aniž byste ho znovu potkali. Je to nekonečně daleko ... a rychlost je tak velká, že díky ní shoříte.

Je tu však mnoho technických problémů a proto Einstein nepřiměl k takovému riskantnímu činu nikoho. Rychlost by musela být stejná jako rychlost světla – limitní rychlost, tři sta tisíc kilometrů za sekundu – při této rychlosti se vše zastaví. Můžete lítat vesmírem sem a tam tisíce let a až se vrátíte na Zem, budete stejně mladí, jako když jste odlétali. Ale toto je jen teorie, neboť při rychlosti světla se roztaví každý kov. Rychlost je tak velká, že se jakýkoli stroj roztaví.

Víte ... každý den dopadá na naši Zemi téměř tři tisíce těles z nebe. Říká se, že padají hvězdy. Hvězdy jsou však obrovské, kdežto toto jsou malé kameny zachycené gravitačním polem Země. A gravitační síla je tak velká, že i kameny shoří. Většina z nich na Zem nedopadne, shoří. Několik kamenů na Zem dopadlo a z míst, kam dopadly, jsou teď posvátná místa. Například Kaaba – pro mohamedány posvátné místo a uvnitř je asteroid. Lidé viděli padat z nebe kámen a jejich prostá mysl si řekla, že musí být od Boha. Kámen přilétl hořící jako Slunce a byl dostatečně velký, aby dopadl na Zemi. Tyto kameny, zvané meteority, se nacházejí v mnoha muzeích a hoří díky tomu, že letí tak rychle. Pokud bychom chtěli sestrojit raketu, museli bychom najít materiál, který při rychlosti světla neshoří. Zatím se nezdá, že by takovou látku bylo možno vyrobit. A dokud se nebudeme pohybovat rychlostí světla, nedoletíme ani k nejbližší hvězdě, vzdálené čtyři světelné roky. V porovnání s tím jsou současné rakety jako dětské hračky. Vědomí však k cestování nepotřebuje formu, a proto se umí pohybovat rychlostí světla. A to je východní pohled na věc – v různých životech jste byli na různých planetách, nejen na Zemi. Vědci připouští, že alespoň na pěti stovkách planet může být život. Ale nemáme s nimi žádné spojení. Veškeré úsilí je soustředěno na pokusy o komunikaci a zjištění, kdo planety obývá. Ale jsme omezeni tělem.

Pro člověka poznání, buddhu, neexistuje žádné omezení. Žádná gravitace ho neudrží, horko ho nespálí. Může cestovat v různých formách, přijmout zrození na různých planetách.

Myšlenka reinkarnace je velkou výzvou. Není to věc rozumu, ale vnitřní zkušenosti vás, kteří nemůžete uhořet v žáru a kteří si vzpomínáte, že jste měli i jiná těla. A pokud se můžete přesunout z jednoho těla do druhého, pak není problém se přesunout z jedné planety na druhou. Až nakonec vystřídáte všechny formy, rozplynete se do univerzálního bytí. To je nirvána.

Nirvána je jedno z nejkrásnějších slov. Myslím, že žádné slovo v žádném jiném jazyce nemá tak hluboký význam. V běžném slova smyslu nirvána znamená sfouknout plamen. Máte svíčku, jejíž plamen poskakuje sem a tam, a vy ji sfouknete. Můžete říci, kam se plamen poděl? Musel někam jít. Váš život je jako plamen – pokud je obtížné žít v daném těle, v dané formě, přesune se plamen do jiné formy. A nová forma je určená z vašich tužeb a přání. Buďte velmi vědomí, co se týče tužeb a přání, neboť aniž byste o tom věděli, vytvářejí již semínko pro novou formu.

Velmi mě překvapila moje zkušenost s lidmi, kterým jsem pomáhal vrátit se do minulých životů: muži vzpomínali na minulý život, kdy byli ženami, a když se dostali hlouběji, vzpomínali na sebe opět jako na muže. (O tomto není v žádných východních textech ani zmínka.)

Nejprve jsem byl zmaten, ale pak jsem se dovtípil, že každá žena touží být mužem. Myslí si: "Jsem omezená domácností, zatímco muž si užívá všechno možné." Podobně muž si myslí: "Ach ty ženy, jak jsou krásné a přitom tak tajemné ..." A takto si přirozeně, aniž si to uvědomujete, dopředu vytváříte svoji příští formu,. Pokud jste muž, narodíte se jako žena. A je to začarovaný kruh, protože když umíráte, umíráte nevědomě, a když se rodíte, rodíte se nevědomě. Takže nevíte, odkud přicházíte, ani proč jste na sebe danou formu vzali.

Smysl meditace spočívá v tom, abyste se stali bdělými, uvědomili si vznikání zárodků a tužeb a odhodili to pryč. A pokud zemřete bez zárodků ...

Pokud zemřete jen na půl, ne úplně, ale s něčím, co je nedokončené, co jste chtěli ještě udělat a do čeho vám vstoupila smrt, pak nemůžete očekávat, že se rozplynete v univerzu. Plamen si najde jiný domov, novou inkarnaci podle vašich tužeb.

Meditace znamená pomalu se zbavovat jedné tužby za druhou. A přijde-li smrt, oslavíte ji. Oslavíte ji, neboť vše je hotovo a vy jste připraveni. Připravenost a dokončenost vám přinesou konečnou svobodu, osvobození od formy, bezforemnost. A to je nirvána.

Všichni buddhové, i Dógen, poukazují k této bezforemnosti. Dógen zprvu mluví o relativnosti:

Když se z loďky podíváme na břeh, máme mylný pocit, že se hýbe břeh. Ale pokud se na loďku podíváme pozorněji, zjistíme, že to, co se skutečně hýbe, je naše loď. Obdobně díváme-li se na všechny věci kolem s iluzorní představou, že naše tělo a mysl jsou od sebe odděleny, mylně se domníváme, že vrozená mysl a přirozenost jsou věčné. Když však zjistíme, že naše tělo a mysl jsou neoddělitelné, jasně nahlédneme, že žádná z věcí není substancí, podstatou.

Tělo má podstatu. Pokud někdo zemře, všechny části těla se rozpustí do svého zdroje: voda do vody, vzduch do vzduchu, země do země. Pouze jeden neviditelný ptáček, nehmotný ... Existují experimenty, kdy byl člověk zvážen před smrtí a pak po smrti. Váha se nezměnila. Měl stejnou váhu v obou případech. Pro objektivní mysl to znamená, že nic nezmizelo, neboť pokud by existovala duše, která opustila tělo, jistě by něco vážila. Experimenty probíhaly dokonce tak, že umírající byl umístěn ve skleněné schránce, aby bylo možné vidět, zda něco zmizelo. Muselo by to někde prorazit skleněnou schránku. Ale sklo zůstalo neporušené.

Tyto pokusy potvrdily ateistům jejich víru, že nic takového jako duše neexistuje. Závěr experimentů je zcela logický, ale naprosto hloupý. Není rozpor v tom, že něco je logické a zároveň hloupé. Intelektuálové jsou daleko hloupější než obyčejní blbci. Obyčejní blbci jsou prostí lidé, ale toto jsou mimořádní blbci a díky své racionalitě obrátili téměř celou světovou mysl k materialismu.

Polovina světa jsou komunisti, kteří nevěří, že existuje něco uvnitř těla. Tělo je pro ně jen souhrn hmoty. A zbývající polovina světa, která se považuje za duchovní, se jen domnívá, že je duchovní, neboť nikdy neexperimentovala.
Experimenty však nejsou odkázány na laboratoř. Experimenty musí probíhat uvnitř vás.

A právě tím se tu zabýváme. Hledáme něco nehmotného, očima neviditelného, rukama neuchopitelného, něco, co je skutečným jádrem bytí, srdcem bytí. Jakmile to naleznete, všechen strach ze smrti zmizí a objeví se nová odvaha – čerstvá jako ranní rosa, s kapičkami lesknoucími se na slunci – odvaha jít proti všemu, co je dáno konvencemi, co může být přijímáno rozumem, ale není založeno na přímé zkušenosti z meditace.

Jinak než meditací nemůžete rozhodnout, zda jste pouze hmota, či je tu i něco nehmotného. Bez oné nehmotné části ztrácíte veškerou svoji nádheru a vznešenost. Pouze díky této nehmotné části vašeho bytí máte svoji důstojnost. Dělá vás to nejen člověkem, ale dává vám to i možnost dosáhnout nejvyššího vrcholu, být buddhou.

Jakmile shoří dřevo, je z něho popel; z popela se dřevo zpátky neutvoří. Neměli bychom považovat dřevo za něco, co bylo dřív, a popel za to, co je potom. Musíme pochopit, že dřevo je dřevem bez ohledu na to, co je před či potom. A popel je popelem bez ohledu na to, co je před či potom.

Dógen se snaží říci, že stane-li se z dříví hromádka popela, neměli byste si myslet, že se proměnilo bytí – změnila se pouze forma. Popel byl přítomen i ve dřevu, jenom zůstával neprojevený. Oheň pomohl popelu se projevit a zviditelnit.

Tímto způsobem lze říci to, co se dost dobře nedá říci přímo. Ale já vám to přímo řeknu. Tady nejste v mateřské škole. To, co jste, jste byli i dříve, nehledě na to, v jaké formě. Dokážete-li nalézt sami sebe, pak je jedno, v jakou formu se proměníte. A pokud dokážete své já dostat do samého středu (neboť vaše já má okraj i střed) ... Zůstanete-li na okraji, přejdete do jiné formy, ale pokud váš šíp zasáhne střed, vymaníte se ze všech forem. Pak dokážete být jedno s celým vesmírem, zpívat s ptáky, tančit s květinami a zářit s hvězdami. Z malé kapky rosy se stane moře.

Mezi Američany není mnoho významných lidí. A jeden z nich byl již téměř zapomenut. Je to William James. Ten zavedl nádherné slovo "oceánický". Lidé na něho i na jeho slovo zapomněli, neboť velmi málo lidí to zažije – z malé kapky velký oceán. Dokud nezakusíte své oceánické já, nerozprostřete se do všech deseti směrů s naprostou volností, promarnili jste největší příležitost, jakou vám život mohl nabídnout.

Dógen říká:

Vrátit se po smrti do života nelze o nic více, než se z popela může znovu stát dřevo. Proto se v buddhismu říká, že život se nikdy nestane smrtí; život překračuje pojem života. To znamená, že smrt se nestane životem, smrt překračuje pojem smrti. Život i smrt jsou jen časová údobí, stejně jako zima a jaro. Nelze se domnívat či prohlašovat, že se zima stává jarem nebo jaro létem.

Dógen říká, že se formy nemohou měnit na jiné. Zima zůstává zimou, léto létem, ale něco vnitřního se přeměňuje z jednoho období do druhého ... něco, co je za zrozením i smrtí, za životem, co prostě jenom je. Můžete tomu dávat jakoukoli podobu či formu, ale nemůžete tomu vzít jsoucnost. Tato jsoucnost je největším objevem Východu, Západ to naprosto minul.

Haiku od Hokušiho:

Měsíc na borovici
Zavěsím ho a sundám ho
Zírám na něj po celý čas

Už jsem vám říkal, že Měsíc je v zenovém učení jedním z nejdůležitějších symbolů – narazíte na něj mnohokrát v jeho různých aspektech.

Měsíc na borovici
Zavěsím ho ...

Pokuste se báseň pochopit.

Zavěsím ho a sundám ho
Zírám na něj po celý čas

Nemůžete pochopitelně věšet a sundávat měsíc z borovice, ale co můžete udělat, je otvírat a zavírat oči. Jakmile zavřete oči, je Měsíc pryč. Jakmile oči otevřete, máte ho zpátky. A zíráte na to po celý čas – nikdy to nenaplní vaši touhu po kráse.

Jiné haiku říká:

Měsíc v úplňku
Hvězd bezpočet
Obloha temně zelená

Haiku není obyčejná báseň, je to výraz hluboké meditace. Je známo, že noc a navíc úplňková velmi napomáhá meditaci. Dokonce i vědci připouští, že Měsíc může mít jistý vliv na mysl člověka, neboť mnoho lidí, kteří blázní, blázní právě za úplňku, proto "lunatic" či jiný výraz "moonstruck" (obojí v angličtině: blázen) od luny, měsíce.

Více lidí spáchá sebevraždu za úplňku než v jiné dny a více lidí dojde k osvícení za úplňku než v jiné dny. Věda má svá vysvětlení ... Měsíc je ve skutečnosti součástí Země. Před čtyřmi miliardami let se velký kus Země oddělil a díky tomu jsou tu oceány, neboť hluboká údolí byla naplněna při deštích vodou a stala se z nich moře.

Přitažlivost Měsíce je šestkrát menší než přitažlivost Země, neboť Měsíc je šestkrát menší než Země. To znamená, že pokud civíte na Měsíc, stáváte se stále lehčími a lehčími, přitažlivost je menší. To je vědecké vysvětlení. A vidíte, jaký to má dopad na oceány, neboť ty jsou na místě, kde kdysi býval Měsíc. Proto je za úplňku velký příliv a odliv. Lidské tělo tvoří z osmdesáti procent voda, mořská voda o stejném chemickém složení. Tak jako se v oceánu vzdouvají vlny přílivu a odlivu, tak se něco vzdouvá i v člověku. A pokud je na správné cestě, přihodí se třeba osvícení.

Je-li na špatné cestě, může spáchat sebevraždu nebo vraždu, anebo zešílet ... je tisíc možností. Ale existuje jen jedna možnost, jak dosáhnout nejvyšší vnímavosti. Je to cesta meditace, kdy zavřete všechny dveře směřující ven a budete uvnitř.

A jakmile studenti zenu náhle otevřeli oči a uviděli měsíc, západ slunce či leknín, vzešlo z jejich meditace vyjádření pocitů. A pouze opět meditací je můžete pochopit. Haiku není poezie, nebylo to psáno za přítomnosti mysli, jsou to pocity vycházející ze srdce.

Měsíc v úplňku
Hvězd bezpočet
Obloha temně zelená

Jste-li v hluboké meditaci a vidíte temné nebe s milióny hvězd a jediným Měsícem, v tu chvíli se i vaše ticho nesčetněkrát prohloubí.

Pro ty, kteří nezakusili meditaci, postrádají tato haiku smysl.

Haiku od Šiki:

Večerní Měsíc
Květy slivoní začaly opadávat
Za zvuku loutny

To jsou obrazy nazírané vědomím, které je hluboce meditativní. Nemají žádný určitý význam, nemají mít žádný význam, jsou to obrazy.

Jednou se někdo zeptal Picassa ... poté, co ho hodiny pozoroval při malování: "Pozoruji vás již několik hodin a nemůžu se ubránit otázce. Co to vlastně malujete? A jaký je smysl toho?"

Picasso pohlédl na muže a řekl: "Nevím. Musíte se zeptat samotného obrazu."

Muž řekl: "Jste snad blázen?"

Picasso odpověděl: "Možná jsem blázen, ale ptá se snad někdo růže: "Proč jsi tak krásná?" "Proč jsi první mezi květinami?" Západu Slunce či Měsíce za úplňku se nikdo na nic neptá, zato mě každý pořád otravuje: "Jaký je smysl vašeho obrazu?" Není zde žádný smysl, je to výraz, vyjádření. Moc si to užívám, když kladu barvy jednu přes druhou, tak že vytváří zvláštní vzory."

Ptát se po smyslu ve světě krásy nemá smysl. A co říci o světě meditace? - Nemá smysl, pouze důležitost. Proto ti, kteří to zakusili, zůstávají tiší, anebo mluví jen proto, aby vás přivedli na cestu k tichu.

- ↑ -