Osho - Zenový mistr Dógen

Kapitola první: Následovat cestu . . . zapomenout na já

Následovat cestu znamená následovat své já. A následovat své já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená být osvícený všemi věcmi. Být osvícený všemi věcmi znamená odstranit hranice mezi já jedince a já druhých. Pak nezbude ani stopa po osvícení, ačkoli osvícení setrvá v denním životě jedince.

Nejprve hledáme zákon, tehdy jsme tomu na hony vzdáleni, ale brzy poté, co je nám zákon správně předán, jsme osvícené bytosti.

Toto je první den nové série přednášek věnovaných úplňku. Měsíc je pradávným symbolem transformace - transformace pálivých paprsků Slunce na chladivou, poklidnou krásu měsíčního svitu. Měsíční světlo nevydává Měsíc sám. Vidíte-li Měsíc, vidíte pouze zrcadlo odrážející paprsky Slunce. Je to podobné jako při odrazu Slunce na vodní hladině.

Měsíc je zrcadlo, ale nikoli pouze zrcadlo, je to též transformační činitel. Proměňuje horké paprsky na paprsky chladivé, míruplné. To je důvod, proč se stal Měsíc hlavním symbolem Východu. Tato série je zasvěcena úplňku. Budeme se v ní bavit o jednom z nejskvělejších zenových mistrů – Dógenovi.

Než přejdeme k sútrám, bylo by dobré, abyste se o Dógenovi něco dozvěděli. To vám pomůže pochopit jeho stručné a hutné sútry, které si navíc leckdy odporují. Bez souvislosti s jeho životním příběhem jsou jako strom bez kořenů, nemohou vykvést. Proto nejprve promluvím o jeho životě.

Dógen se narodil před osmi sty lety v Kyótu v šlechtické rodině. Jeho otec byl vysoce postavený úředník vlády a Dógen sám byl neobyčejně nadané dítě. Prý již jako čtyřletý četl čínskou poezii – druhý Mozart.

Čínština je jeden z nejtěžších jazyků na světě, nemá abecedu, písmo je obrázkové a číst v něm znamená léta tvrdé dřiny – zapamatování si všech symbolů. Pro rodilé Číňany to zas tak složité není, neboť už od narození se jim to zapisuje do mysli, ale pro druhé . . . přátelé mi říkali, že pokud usilovně pracujete, trvá vám to deset let, průměrným studentům třicet let.

Ve čtyřech letech rozumět čínsky, a to dokonce čínské poezii, je ještě těžší. Porozumět próze v cizím jazyce je jednoduché, ale poezie má křídla, rozletí se do daleka. Próza je světská, drží se při zemi, poezie vzlétá. Co nelze vyjádřit prózou, lze naznačit verši. Próza je spojena s vaší myslí, poezie s vaším srdcem. Je to věc lásky, nikoli logiky.

Kdo ve čtyřech letech rozumí čínské poezii, jistě nebude průměrný člověk. Již od raného věku se jeho chování vymykalo chování běžného dítěte. Jeho chování bylo chování Buddhy, klidné, elegantní. Nezajímal se o hračky, všechny děti zajímají hračky, medvídky atd ... kterépak dítě se zajímá o poezii?

Naštěstí či naneštěstí mu ve dvou letech zemřel otec a v sedmi letech matka. Když o tom Dógen, již jako mistr, mluvil se svými žáky, říkával, že každý to považoval za velké neštěstí - co se to tomu krásnému nadanému dítěti stalo? - ale on v hloubi srdce cítil, že to byla příležitost, byl zbaven překážek.

Moderní psychologové vědí, o čem je řeč: ať je vám třicet, šedesát, sedmdesát, ať jsou vaši rodiče mrtví, stále vás ovládají. Budete-li v tichu naslouchat svým vnitřním hlasům, pak zjistíte: tohle jako by říkal otec, to matka, to můj učitel, to kněz.

Dógen říkával: "Byla to velká příležitost, když dva lidé, kteří mne mohli rozptylovat, kteří mne milovali a které jsem miloval já – a v tom bylo nebezpečí – zemřeli v pravý čas. Jsem jim neskonale vděčný, že odešli v pravý čas, aniž mne zničili."

Je velmi zvláštní, že to sedmileté dítě takto chápalo. Teprve nedávno moderní psychologie odhalila, že největší překážkou člověka jsou jeho rodiče. Pokud chcete být zcela svobodní, musíte během cesty odhodit všechny hračky, medvídky a všechna učení, která vám byla vnucena. Není pochyb, že v dobrém úmyslu, ale jak říká staré přísloví: "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly."

Samotný dobrý úmysl nestačí. Je potřeba být vědomý a to je velmi vzácné. Doufat, že najdete vědomé rodiče s meditativní energií, je jako doufat v nemožné.

Když Dógenovi zemřela matka, přeložil z čínštiny do japonštiny nejvýznamnější dílo buddhismu Abhidharma – podstata náboženství. To bylo signálem k jeho úžasné budoucnosti. První, co v sedmi letech po smrti obou rodičů udělal – a je to neuvěřitelné – stal se sanjásinem. Ani sousedé a příbuzní tomu nechtěli uvěřit. Dógen k tomu říká: "Nepropásl jsem příležitost. Kdyby moji rodiče žili, asi bych nedokázal kvůli hledání pravdy opustil svět." Stal se z něho sanjásin a začal hledat mistra.

Existují dva typy hledajících, jdoucích za pravdou. První hledá v posvátných textech. Může z něho být obr mezi intelektuály, ale uvnitř zůstává ve tmě. Jeho světlo je vypůjčené a vypůjčená pravda v životních krizích nepomůže.

Vzpomněl jsem si na křesťanského kněze, který v každém kázání opakoval: "Uhodí-li tě někdo do levé tváře, nastav mu pravou." Všichni jeho kázání milovali, vždyť uváděl tak skvělé myšlenky! Ale jednou nějaký člověk vstal a uhodil kněze do tváře. Kněz byl v šoku, vždyť právě citoval Ježíše! No a jak se snažil tvář uchránit, bezděčně nastavil druhou a onen člověk, musel to být opravdový rebel, ho plesknul ještě přes druhou. To už bylo příliš!

Kněz na něho skočil a začal ho tlouci. "Co to děláš?", ohradil se muž. Kněz odpověděl: "Písmo končí u druhé tváře. Teď jsem tu já a ty a rozhodnutí je na nás."

Vypůjčená slova ve skutečném životě nepomohou. Každý den musíme čelit tvrdé realitě, přičemž poslední zkušenost na nás čeká v okamžiku smrti. A zde nám vypůjčené poznání ani trochu nepomůže.

Druhý typ hledajícího nehledá v posvátných textech, ale začne s hledáním mistra. To jsou dvě zcela odlišné úrovně: jednou je hledání poznání, druhou je hledání živého zdroje. První znamená hledat v mrtvých knihách, druhé znamená hledat knihu živou, jejíž srdce stále bije a tancuje, v jejichž očích lze vidět hloubku, v jejíž přítomnosti můžete poznat své možnosti, odhalit svůj vlastní potenciál.

Opravdovým hledajícím, který jde za pravdou, je druhý typ. První typ hledá pouze znalosti.

Můžete mít tunu znalostí a přesto zůstat nevědomým. Ten, kdo jde za mistrem, musí všechny vědomosti odhodit a stát se tak otevřeným a přístupným přítomnosti mistra, aby se mohl přidat k tanci mistrova srdce. V tomto tanci dochází k synchronicitě, napojení, kdy se obě srdce pomalu dostávají do stejného rytmu. Tomu se říká přenos. Nic není vidět – žádné učení, žádné doktríny – ale dvě srdce začnou nepozorovaně tančit na stejnou melodii. Vše, co mistr ví, se pomalu vydá na neviditelnou cestu a naplní srdce žáků až po okraj.

Dógen prokázal svoji inteligenci tím, že se nikdy nezabýval svatými texty. Když ještě žila jeho matka, přeložil z čínštiny do japonštiny Abhidharmu, jeden z nedůležitějších buddhistických textů. Kdyby jeho rodiče nezemřeli, stal by se z něho třeba velký učenec. Po smrti rodičů však Dógen spálil vše, co přeložil, i se svatým textem, Abhidharmou.

Je to naprosto neuvěřitelné. Sedmileté dítě má takový vhled, že říká: "Slova nemohou uhasit mou žízeň. Musím hledat živý zdroj, někoho, kdo nepoznal jen ze slov, ale z přímé zkušenosti, někoho, kdo je opravdový Buddha. Hledat mistra znamená hledat Buddhu.

Ve věku třinácti let byl Dógen formálně zasvěcen.

Není snadné být zasvěcen. Takový člověk musí prokázat svoje schopnosti a možnosti, musí dokázat, že nezradí cestu, že nebude mrhat mistrovým časem a že bude trpělivě čekat. Tak tedy čekal do třinácti let a pak:

... byl formálně zasvěcen jako mnich na hoře Hiei, kde bylo centrum buddhistického směru Tendai, vyučovaného v Japonsku. (Poznámka: Tendai pochází z původního čínského směru Tiantai, který byl v Japonsku rozšířen o prvky zenu, Mikkyó ad.) Několik dalších let studoval pod vedením svého učitele, opata Koena, mahajánový a hinajánový buddhismus.

Ve čtrnácti letech Dógena přepadly hluboké pochybnosti týkající se jedné části buddhistického učení.

Toto je ona sútra, která ho zasáhla až v samém jádru bytí:

Pokud, jak říká sútra, ´v sobě všechny lidské bytosti mají přirozenost Buddhy´, jak je možné, že jedinec musí usilovně cvičit, aby tuto přirozenost realizoval a dosáhl tak osvícení?

Velmi významná otázka. Jestliže je každý člověk Buddha, pak by mělo být velmi snadné to rozpoznat. Pokud jste potenciální Buddha, pak nemohou být překážky k budddhovství příliš velké, nemohou vás zabrzdit. Nic vás nemůže zastavit. Na růžovém keři vykvetou růže, ze semínka lotosu vzejde lotos. Pokud je každý člověk semínkem Buddhy, nač potom nějaká disciplína? Pouze rok po svém zasvěcení, ve čtrnácti letech, byl touto sůtrou velmi znepokojen.

Je-li buddhovství naší přirozeností, pak by to zcela jistě měla být to nejjednodušší . . . bez disciplíny, bez jakéhokoli úsilí – mělo by to být tak přirozené, jako když dýcháte, když bije vaše srdce nebo v těle koluje vaše krev. Nic z těch nesmyslů, které jsou lidem vnucovány k dosažení buddhovství, není třeba.

V této fázi Dógen odchází od učitele, který mu neumí dát odpověď. Učitel byl pouhým učitelem. Mohl vyučovat sútry, ale neuměl odpovědět. Dógen pochopil důležitost otázky. Buď buddhovství není naší přirozeností . . . je to vzdálený vrcholek hory, pak na cestě k jeho dosažení budeme muset překonávat různé útrapy. Avšak je-li buddhovství opravdu naší přirozeností, pak ho lze realizovat právě teď – není třeba čekat ani o chvilku déle. Takto učitel odpovědět nemohl, neboť sám v sobě Buddhu nerealizoval. Učil svaté texty a do té doby mu žádný student neřekl, že daná sútra obsahuje spor.

Jak tak hledal někoho, kdo by ho zbavil jeho pochybností, dostal se k dalšímu učiteli, Myozenovi.

Učitelů je mnoho. Pokračovat v určité linii poznání není nic jedinečného či zvláštního. Avšak najít mistra je velmi obtížné, neboť mistr i učitel mluví tímtéž jazykem. A může se stát, že učitel mluví daleko jasněji, protože ho nezatěžuje jeho vlastní zkušenost. Mistr mluví opatrně, váhavě, neboť ví, že ať řekne cokoli, nebude to přiměřené, nevyjádří to samotnou zkušenost, bude to tak trochu mimo.

Učitel mluví s naprostou jistotou, neboť neví nic. Mistr zůstává zticha, anebo pokud promluví, učiní tak s vekou odpovědností, neboť ví, že cokoli prohlásí, bude vypadat rozporuplně, ačkoli to takové není.

Každý učitel však chce být považován za mistra. A to je pro hledajícího velký problém. Myozen se též prohlašoval za mistra, ačkoli čas ukázal, že mistrem nebyl.

Navzdory dlouhým rokům cvičení pod vedením Myozena se Dógen stále cítil nenaplněn. Ve věku dvaceti tří let se rozhodl, že podnikne s Myozenem cestu do Číny, aby se zde dostal k hlubšímu studiu zen-buddhismu. Po vylodění jeho cesta směřovala do kláštera T´íen-T´ung, kde se cvičil pod vedením mistra Wu-chi.

Stále nespokojený navštívil během několika dalších měsíců spoustu klášterů a právě když chtěl zanechat hledání a vrátit se do Japonska, stalo se, že opat T´íen-T´ungského kláštera zemřel a na jeho místo nastoupil Ju-ching, o němž se proslýchalo, že je jedním z největších čínských zenových mistrů.

Dógen změnil plán a namísto návratu do Japonska šel zpět do kláštera, v němž předtím pobýval.

Starý mistr, který byl pouhým učitelem, zemřel a byl vystřídán Ju-chingem, mužem, jenž dosáhl závratné výše a dotýkal se vrcholků vědomí, nořil se do hlubin a dosáhl hloubky bytí, šplhal po vertikále nahoru a dolů, procestoval všechny úrovně vědomí. Tento muž se ukázal být tím, kdo zodpoví a vyjasní všechny otázky, neboť Dógen v sobě stále nosil tutéž otázku: je-li buddhovství naší přirozeností, nač je pak jakákoli disciplína.

Byl to Ju-ching, který prohlásil: "Žádná disciplína není třeba. Netřeba disciplíny; není kam jít; není cesty, kterou by bylo nutno vykonat . . . pouze buďte, v tichu, v centru svého bytí, a jste Buddha. Ale vy to míjíte, neboť hledáte všude jinde, jen ne v sobě. Nikdy nenaleznete buddhovství tím, že vyměníte jeden klášter za druhý či jednoho mistra za jiného. Jděte dovnitř!"

Ju-ching je znám jako jeden z největších mistrů, meč na náhlé odseknutí. Jeho přítomnost, jeho vůně, jeho milost . . . Dógen s ním zůstal, aniž by se na cokoli ptal, pouze nasával skutečnou přítomnost mistra, atmosféru – začal být vtahován.

A příhodný okamžik se vždycky naskytne . . . Staré tibetské přísloví říká: "Je-li žák připraven, mistr se objeví." Vše záleží na tom, zda je žák připraven. Ale žák může být připraven pouze tehdy, narazí-li na někoho, kdo má poznání – ne slovní, ale ze zkušenosti – kdo byl jak na nejvyšším vrcholu, tak v největší hloubce. A právě přebýváním v jeho blízkosti může žák pocítit jeho vibrace, jeho klid.

Takový mistr vyzařuje pravdu a pokud jste připraveni, něco náhle přecvakne. Zmizí všechny pochybnosti, nyní víte, že jste našli mistra. Pak není, na co se ptát. Mistr vám dá, co potřebujete. Ve skutečnosti jenom tak říkáme, že vám to mistr to dá. Pravdou je, že jste-li připraveni, pak vás to zaplaví a mistr v tom nemůže bránit. Mistr září neustále, ale vaše dveře jsou zavřeny. A jeho vibrace, neboť jsou to pouhé vibrace, se vrací zpátky. Jakmile jsou dveře otevřeny, nic není řečeno, ale vše je pochopeno.

Dógen se stal mistrem, když Ju-ching prohlásil: "Nyní už nehraj roli žáka", uhodil ho a řekl: "Pochopil jsi a nyní buď soucitný ke slepým. Nezůstávej už u mě. Jsi Buddha. Nemohl jsi pochopit jen proto, žes bloudil sem a tam. Až pak, jak jsi seděl vedle mě v tichu . . . Nic jsem ti nedal. Pouze ses stal soustředěným a v tom soustředění je vnitřní revoluce."

Následovat cestu znamená následovat své já.

To je významné prohlášení. Říká: Neptej se na cestu, cesta neexistuje.

Následovat cestu znamená následovat své já.

Cesta vede pryč a čím dále jdeš, tím více se ztrácíš. Už nikam nechoď, zůstaň doma, nedělej nic. Jak řekl Bašó:

Starý rybník
žbluňk, skočila žába
hluboké ticho

Bašó jen tak sedí a napadne ho krátká báseň. Sedí v tichu, nic nedělá:

Do starého rybníka skočí žába. Krátké žbluňk a pak hluboké ticho. Krátký zvuk a hluboké ticho. Mezi námi a vesmírem je asi takový rozdíl jako mezi zvukem a tichem.

Následovat cestu znamená následovat své já.

Nestarej se o cestu, pouze následuj své já.

Následovat své já znamená zapomenout na já.

Kdo bude následovat sám sebe? Ten, kdo se rozhodl následovat sám sebe, ten sám sebe již odložil. Kdo následuje, ten sám sebe studuje, je to svědek, vaše skutečné já.

Následovat své já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená být osvícen všemi věcmi.

Nezáleží na tom, v jaké jste situaci. Jakákoli situace z vás udělá osvícené. Lidé se stali osvícenými v nejrůznějších situacích, jaké si jen umíte představit. Hlavní je odložit já, pak můžete sekat dříví nebo nosit vodu ze studny, to je jedno. Ve chvíli, kdy tu není já, jen pouhý svědek, tiché pozorování, jste osvíceni všemi věcmi.

Být osvícený všemi věcmi znamená odstranit hranice mezi já jedince a já druhých.

Být osvícený všemi věcmi jednoduše znamená, že ani já, ani vy neexistujete. To, co existuje, je něco víc, něco vyššího, co překračuje "já a ty".

Pak nezbude ani stopa po osvícení, ačkoli osvícení setrvá v denním životě jedince.

Jakmile jste osvíceni, nemusíte si každý den připomínat "jsem osvícený". Holíte se před zrcadlem nebo jdete do obchodu, ale neříkáte si: "jsem osvícený, musím se podle toho chovat". Jakmile jste osvíceni, jakákoli vaše činnost je automaticky činností vědomí, aktem uvědomění. Brzy si na osvícení ani nevzpomenete, neboť vám přejde do těla, do krve, do samého morku kostí – stane se vaším skutečným bytím. No a pak není třeba si ho připomínat.

Jsou mistři, kteří zcela zapomněli na své osvícení, neboť nebyla potřeba si ho připomínat. Jejich mistři je bili přes hlavu. Bylo mnoho důvodů, proč přišla na svět zenová hůl. Jedním z nich je, že ten, kdo se osvítil, ale stále jen tiše sedí, musí dostat po hlavě, aby se uvědomil. "Už běž pryč! Zvedej se! Sbal si svých pět švestek! Co tu ještě děláš?"

Osvícení se nepřihodí dvakrát. Jednou to stačí. Mistr vás za odměnu uhodí, aby vám připomněl: "Už nemáš důvod, abys setrvával v mé blízkosti."

Existují krásné příběhy . . .

Mahákašjapa se osvítil, ale nešel za Buddhou. Byl zvyklý sedávat pod stromem. Roky zde meditoval. Nyní se stal osvíceným . . . ale bál se jít za Buddhou, aby to na něm nepoznal. Buddha sám musel přijít za ním a říct: "Mahákašjapo, nesnaž se mě obelhat. Nyní již není potřeba sedět pod stromem. Hni sebou! Jsou tu miliony lidí, kteří tápají v temnotách, a ty tu sedíš osvícený. Ohněm svého osvícení zapal tolik lidí, kolik jen můžeš."

Mahákašjapa měl slzy v očích. "Skrýval jsem se před tebou, kdo ti to řekl? Vím, že je to problém ... Jsem osvícený a nemohu být u tebe. Chci se dotýkat tvých nohou, ale dotýkám se jich jen zdálky, zpod svého stromu. Protože vím, že jakmile je někdo osvícen, pošleš ho pryč."

Jiný Buddhův žák, Šáriputra, si vyhradil podmínku. Již při svém zasvěcení byl znám jako velký učenec své doby.

Vyhradil si podmínku: "Pokud se náhodou osvítím, prosím neposílej mě pryč. Chci zůstat stále po tvém boku. Kdyby osvícení mělo znamenat, že musím pryč, tak se osvíceným nikdy nestanu. Je to na tobě." Buddha odpověděl: "Nestarej se, nejdřív se staň osvíceným a pak se uvidí."

Ale Šáriputra trval na svém: "Ne. Chci, abys to slíbil. Osvícení po tvém boku je jisté. Ale pokud mi to neslíbíš, budeš překážkou k mému osvícení."

Buddha odpověděl: "Teď jsi mne dostal do úzkých. Co bych dělal, kdyby to řekl každý?" – Již deset tisíc sanjásinů se s ním přesouvalo z jedné vesnice do druhé.

Řekl tedy: "Takový velký učenec jako ty, Šáriputro, by to měl pochopit. Neboť osvícení není jen osvícení, je to též velká zodpovědnost. Přišel jsi, abys realizoval nejvyšší klid, radost, blaženost." Máš odpovědnost se o to podělit. Odejdi tak daleko, jak jen můžeš. Není důvod zůstat sedět za zády mistra.

Pak nezbude ani stopa po osvícení, ačkoli osvícení setrvá v denním životě jedince.

Nejprve hledáme zákon – to znamená nejvyšší zákon existence - tehdy jsme tomu na hony vzdáleni, ale brzy poté, co je nám zákon správně předán, jsme osvícené bytosti.

Už jsem vám vysvětloval, o jaké jde předání. Není slovní, jde o předání skrze přítomnost mistra. Pobýváte-li v jeho blízkosti ve víře a lásce, něco z mistrova vnitřního bytí na vás přeskočí a způsobí požár. Jde o kvantový skok vědomí. Je to jako se dvěma svíčkami. Jedna je zapálená, druhá ne, ale jestliže se k sobě přiblíží, oheň v určitém okamžiku přeskočí – můžete ten přeskok uvidět. Nehořící svíčka se zapálila, ale ta, co jí oheň poskytla, o nic nepřišla. Nezapálená svíčka v sobě nosila možnost, potencialitu, a bylo jen třeba jí dát příležitost. Mistr je příležitost.

Nejprve hledáme zákon, tehdy jsme tomu na hony vzdáleni, ale brzy poté, co je nám zákon správně předán, jsme osvícené bytosti.

Každý je Buddha, probuzený nebo spící. Je tu jen tento malý rozdíl, nikdo není výš či níž. Není nic špatného na tom být spící Buddha – je to vaše volba. Trochu pospávat nikomu neublíží, jenom nechrápejte, protože to ruší druhé v jejich spánku.

Katolický kněz měl velký problém. Starý muž, nejbohatší z jeho kongregace, sedával se svým malým vnukem v kostele v přední lavici. Jakmile kněz začal kázat, starý muž začal chrápat. Kněze to velmi rušilo, ale muž byl bohatý a kostelu hodně daroval, takže se ho kněz neodvážil rušit. Musel to však řešit, jinak by dříve či později při jeho kázání všichni v kostele spali a chrápali. Tuto nemoc bylo nutno vymýtit. Když se lidé po mši rozcházeli, kněz si zavolal malého vnuka a zeptal se ho: "Chtěl bys něco udělat pro Boha?" Kluk odpověděl: "Nikdy jsem nic nedělal zadarmo. Neznám Boha, znám jen peníze." Pravý syn obchodníka. Kněz řekl: "Dobrá. Nenecháš-li starého pána usnout, dám ti čvrtdolar. Kdykoli uchrápne, vzbudíš ho, třeba mu strčíš do nohy.

Kluk souhlasil: "Ale potřebuji zálohu, nikdy nic nedělám, aniž bych dostal zálohu předem. A kdyby se to dědeček dozvěděl, budu mít nepříjemnosti. Dejte mi peníze radši předem, je to riskantní práce." Tak mu kněz musel dát čvrtdolar.

Následující neděli, kdykoli začal starý pán chrápat, kluk do něho strčil a vzbudil ho. Starý muž se divil: "Co je to s tebou? Vždycky jsi seděl klidně."

Vnuk odpověděl: "To je obchodní záležitost."

"Co tím míníš?", zjišťoval dědeček.

"Když tě nenechám usnout, dostanu čvrtdolar."

Starý muž řekl: "Tak to je jednoduché. Když mě necháš spát, dostaneš půl dolaru."

"Dobrá, ale peníze předem."

Starý muž mu dal půl dolaru a kluk ho přestal budit. Kněz dělal na kluka různé posunky, aby ho přiměl k činnosti, ale ten měl zavřené oči, jako by byl v hluboké meditaci.

Po kázání kněz kluka odchytil a řekl mu: "Jsi velmi prohnaný. Vzal sis peníze a půlku kázání jsi pracoval. Ale proč jsi pak dělal, že medituješ? Ještě nikdy jsem tě neviděl při kázání zavřít oči."

Kluk odpověděl: "To nepochopíte, byznys je byznys."

"Co tím míníš?"

Dědeček mi dal půl dolaru. Tak jsem musel s jeho buzením přestat. Dáte-li mi však dolar na příští neděli ... Ale je to risk, dědeček by mi pak mohl dát dva dolary ..."

Kněz si pomyslel: "Chudý kněz to má těžké. Zvedání ceny by mohlo pokračovat, neboť starý muž je boháč a může dát cokoli. Bude lepší jít přímo za ním."

Řekl mu: "Nic nenamítám proti tomu, že spíte – podle svatých knih to není hřích. Můžete spát. Ale chrápání ... sice to také není hřích, ale ruší to ostatní spáče. A zasahovat někomu do života je jistě nemorální. Je tu mnoho jiných spáčů. Neboť kdo chodí do kostela? Kdo je unavený, jde do kostela a těší se, že si po ránu hezky pospí. A vy ho rušíte. Váš vnuk se projevil jako pravý obchodník, umí si to zařídit ... peníze chce předem." Starý muž řekl: "Nemá smysl se mnou soutěžit, zaplatím cokoli. Ale nechte mě proboha spát a chrápat. Jako prvorozený na to mám právo ..."

Takový je rozdíl mezi vaším bytostným buddhovstvím a vaším chrápajícím buddhovstvím. Jen pořádně zatřást ...

Možná nevíte, že existovaly dvě skupiny křesťanů, kvakeři a šejkeři (anglicky quake = třást se, chvět se, shake = třepat, lomcovat). Jedni, aby zůstávali bdělí, se ve svém kostele natřásali, druzí, aby zůstávali bdělí, sebou lomcovali. Domnívám se, že tyto dvě skupiny, které již zanikly, představují to, co je v náboženství nejdůležitější. Křesťanství se velmi ochudilo tím, že je zamítlo.

Je zcela v pořádku, pomáháte-li probudit svého Buddhu třepáním. Co je na tom špatného? Co jiného se dělá při dynamických meditacích? Je to kombinace chvění a třepání.

Za chvilku přistoupíme k naší každodenní večerní meditaci a uvidíte, že nikdy nikdo tolik nerušil spánek druhých - nejen zde mezi námi, ale na míle kolem nikdo nebude moci spát. Jsme předurčeni udělat z každého Buddhu.

- ↑ -