Stonožka

Stonožka byla plně šťastná,
dokud se jí ropucha z legrace nezeptala:
"Prosím tě, jak jdou ty nohy po sobě?".
To jí tak zamotalo hlavu,
že leží poblázněná v příkopě
a přemýšlí, jak běhat.

O mysli

Mysl je jako meč, který seká,
ale nerozetne sebe sama;
jako oko, jež vidí,
ale sebe sama nezahlédne.

Mlčení moudrých

Ti, kdo vědí, nemluví;
Ti, kdo mluví, nevědí.

Jednota mysli

Mysl je mimo všechny filosofické názory,
netýká se jí rozlišování,
není dosažitelná,
ani nikdy nebyla zrozena.
Pravím,
že není nic než mysl, duch.
Není to existence,
není to ani ne-existence,
je vskutku mimo existenci i ne-existenci.
Z mysli pocházejí nespočetné věci,
určené rozlišováním a energií zvyku,
tyto věci lidé uznávají za vnější svět.
Co se zdá být vnějším,
to ve skutečnosti neexistuje,
vpravdě je to mysl,
co je viděno jako mnohost,
tělo, majetek a příbytek - to všechno,
pravím,
není nic než mysl, duch.

Fa-jung a Tao-sin

Mudrc Fa-jung žil v osamělém chrámu na hoře Niou-tchou
a byl tak svatý, že mu ptáci kladli pod nohy květy.
Když hovořil s Tao-sinem,
zařvalo někde poblíž divoké zvíře
a Tao-sin vyskočil.
"Vidím, že to je ještě v tobě,"
poznamenal Fa-jung
a měl samozřejmě na mysli
instinktivní projev emoce strachu.
Krátce nato v nestřeženém okamžiku
napsal Tao-sin čínský znak "Buddha" na kámen,
na kterém Fa-jung obvykle sedával.
Když se Fa-jung vrátil
a chtěl si znovu sednout,
uviděl na kameni napsané posvátné jméno a zaváhal.
"Vidím, že to je ještě v tobě,"
Tao-sin řekl.
Tato poznámka měla za následek Fa-jungovo plné probuzení -
a ptáci mu přestali nosit květy.

Pouze být

Jestliže je to již zjevné,
k čemu meditace?
A jestliže je to skryté,
měří člověk jenom temnotu.
Mantry a tantry,
meditace a soustředění,
to vše je jen záležitostí sebeklamu.
Neznečišťujte kontemplací myšlenku,
která je ve své podstatě čistá,
nýbrž přebývejte v blahu sebe samých
a přestaňte s tím trápením.

Hledání Buddhy

Hledat přirozenost Buddhy
je jako hledat vola,
na kterém právě jedeš.

Cesta a cíl

Dobře cestovat je lepší než dorazit do cíle.

Moudrost neznalosti

Moudrost nezná
a přesto osvětluje nejhlubší hloubku.
Duch nekalkuluje
a přesto reaguje na nutnosti daného okamžiku.
Protože nekalkuluje,
září duch v osamělé slávě v tom,
co je za světem.
Protože nezná,
osvětluje moudrost tajemství
za světskými záležitostmi.
Avšak ačkoliv moudrost leží mimo záležitosti,
nikdy není bez nich.
Ačkoliv duch leží mimo svět,
stojí vždy uvnitř něho.

Čuang a hodnostáři

Mistr Čuang rybařil na řece Pchu.
Král země Čchu za ním poslal dva hodnostáře.
Předstoupili před něj a pravili mu:
"Náš pán si přeje,
abyste zaujal odpovědné místo ve státě!"
Mistr Čuang držel dál prut,
ani se neohlédl, a řekl:
"Slyšel jsem,
že máte ve Čchu posvátnou želvu,
která je už tři tisíce let mrtvá.
Král ji chová pečlivě zahalenu rouškou,
v pouzdře v hlavní síni chrámu předků.
Ta želva,
čemu by asi dala přednost,
být mrtvá s ostatky, jež tu uctívají,
anebo se živá jen tak v blátě mrcasit?"
Oba hodnostáři pravili:
"Nepochybně by chtěla živá se mrcasit v blátě."
Mistr Čuang řekl:
"Jděte pryč!
Já se budu mrcasit v blátě!

Hledání nenachází

Když člověk hledá Buddhu, ztrácí ho.

Propojenost bytí

Stromy zjevují tělesný stav větru,
vlny propůjčují životní energii měsíci.

O rozhodnosti

Když jdeš, prostě jdi.
Když sedíš, prostě seď.
Hlavně však nekolísej.
Neboť základní kvalitou přirozenosti
je opravdovost nerozštěpené mysli,
která nepřešlapuje nerozhodně
mezi alternativami.

Satori

Mnich, který má nějaké satori,
jde přímo do pekel,
rovně, jako vystřelený šíp.

Dokonalá cesta

Dokonalá cesta (tao) je bez nesnadnosti,
neboť se vyhýbá vybírání a rozhodování.
Teprve tehdy,
až vyloučíš záliby a nechuti,
bude vše jasně pochopeno.
Sebemenší rozdílnost,
a nebesa a země jsou od sebe odtrženy!
Jestli chceš poznat jasnou pravdu,
nestarej se o správné a špatné.
Konflikt mezi správným a špatným
je nemocí mysli.

Snaha míjí cíl

Tím, že se snažíš o soulad,
se tomu okamžitě vzdaluješ.

Odpoutanost od činů

Patero barev oslepí oko člověka,
patero tónů ohluší ucho člověka,
patero chutí otupí ústa člověka,
štvanice a hony poblouzní jeho srdce,
nedostupné zboží pokřiví jeho činy.
Proto:
Světec se věnuje svému nitru,
nevěnuje se svým činům.

Meditace a nehybnost

Jestliže začneš koncentrovat
svou mysl na nehybnost,
dosáhneš tak pouze nepravé nehybnosti.
Co znamená slovo "meditace"?
Znamená, že není žádných bariér,
žádných překážek,
znamená to být mimo všechny
vnější situace, ať dobré nebo špatné.
Slovo "sezení" znamená
nebouřit myšlenky v mysli.

Rychlé osvobození

Tao-sin přišel k Seng-cchanovi
a ptal se ho:
"Jak mohu dojít osvobození?"
"Kdo tě spoutal?" odpověděl Seng-cchan.
"Nikdo mě nespoutal."
"Proč se tedy snažíš o osvobození?"
zeptal se Seng-cchan.

V souladu s Tao

Uposlechni svou přirozenost
a buď ve shodě s tao,
loudej se světem a přestaň se trápit.
Když jsou tvé myšlenky spoutané,
zpustošíš to, co je ryzí.
Nestavěj se proti světu smyslů,
neboť když se proti němu nepostavíš,
ukáže se, že je totožný s úplným Probuzením.
Moudrý člověk neusiluje,
nevědomý člověk sám sebe drží zpět.
Když pracuješ na své mysli
prostřednictvím své mysli,
jak se můžeš ubránit nesmírnému zmatku?

Tady a teď

Zázračná moc a podivuhodná činnost -
nabírání vody a štípání dřeva.

Upokojení mysli

Chuej-kche žádal Bodhidharmu :
"V mé mysli není klidu," řekl Chuej-kche.
"Prosím, upokoj moji mysl."
"Přines svou mysl sem ke mně
a já ji upokojím," odpověděl Bodhidharma.
"Ale když hledám svou mysl," řekl Chui-kcho,
"nemohu ji najít."
"Hle!" odsekl Bodhidharma,
"upokojil jsem tvoji mysl!"

Iluzornost života

Zítra a zítra a zítra
vkrádá se zvolna každým dnem
do poslední slabiky strnulého času
a všechny naše včerejšky
jen svítí bláznům na cestu,
na jejímž konci je prach smrti.
Pryč,
pryč pomíjivá svíčko!
Vždyť život není než putující stín,
ubohý herec,
jenž se naparuje a prská na prknech
po tu svou hodinu
a dál ho neslyšet:
je to jen povídačka
vyprávěná idiotem,
plná halasu a zběsilosti,
jež neznamená nic.

Absence

Existuje jen utrpení,
ne ten, kdo trpí,
je jenom skutek,
ale nikdo, kdo jej vykonal,
je nirvána,
ale nikdo, kdo by jí hledal,
je stezka,
ale nikdo, kdo by po ní kráčel.

Forma a Prázdnota

Forma není odlišná od prázdnoty,
prázdnota se neliší od formy.
Forma je přesně prázdnotou,
prázdnota je přesně formou.

Vědění

Neboť on je ten, kdo ví,
a ten, kdo ví,
může znát jiné věci,
ale nemůže učinit sám sebe
objektem svého vnímání,
stejně jako může oheň spálit jiné věci,
ale nemůže spálit sám sebe.

Nechat plynout

Žádné myšlení,
žádná reflexe,
žádná analýza,
žádná kultivace,
žádný záměr,
ať se to urovná samo.

Hlednání zatemňuje

Přirozenost nebe je původně jasná,
ale samým hledáním a hledáním se pohled zatemní.

Utéct sám sobě

Jednoho člověka natolik zlobily
jeho vlastní stopy
a popuzoval pohled na vlastní stín,
že se rozhodl obojího se zbavit.
Vstal tedy a dal se do běhu.
Ale pokaždé,
když dal nohu na zem,
byl tu další krok
a jeho stín se ho bez nejmenších potíží stále držel.
Přisuzoval svůj neúspěch tomu,
že neběží dost rychle.
A tak běžel bez zastávky
stále rychleji a rychleji,
až nakonec padl mrtev na zem.
Neuvědomil si,
že stačilo zajít do stínu,
aby jeho vlastní stín zmizel,
a stačilo si sednout
a zůstat v klidu
a po stopách by nebylo ani památky.

Čuang a motýl

Zdálo se Čuangovi,
že je motýl, jenž poletuje kolem,
motýl se cítil motýlem,
nic mu nechybělo,
nevěděl, že je Čuang.
Náhle se probudil a ustrnul,
je Čuang!
A teď neví,
zdálo se Čuangovi, že je motýl,
nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang?
Čuang nebo motýl,
přece tu musí být nějaký rozdíl!
A tomu se říká proměnlivost věcí!

Souboj vlků

Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka
a vyprávěl mu o bitvě,
která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu:
"Synku, ta bitva v každém z nás
je jako bitva mezi dvěma vlky.
Jeden je špatný.
Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost,
nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.
Ten druhý je dobrý.
Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost,
laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra".
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal:
"A který vlk vyhraje?"
Starý Indián odpověděl:
"Ten kterého krmíš".

O zlosti

Žil jednou jeden malý chlapec, který měl trochu špatnou povahu.
Otec mu dal pytlík hřebíků a řekl mu, ať vždy, když se rozzlobí, zatluče do plotu vzadu za domem jeden hřebík.
První den chlapec zatloukl do plotu 37 hřebíků.
Za několik týdnů se naučil kontrolovat svůj hněv a počet zatlučených hřebíků se postupně snižoval.
Zjistil, že je jednodušší ovládat zlost, než zatloukat hřebíky do plotu.
Nakonec přišel den, kdy se chlapec ani jednou nerozzlobil.
Řekl to otci a ten mu navrhl, ať nyní vytahuje vždy po hřebíku,
pokud se za celý den ani jednou nerozhněvá. Dny míjely a po čase mohl chlapec říci otci, že v plotě nezůstal ani jeden hřebík.
Tehdy vzal otec chlapce za ruku, přivedl ho k plotu a tam mu řekl:
"Udělal jsi dobře, chlapče, ale podívej se na ty díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký býval.
Když řekneš něco ve zlosti, zanechá to právě takové jizvy, jako když zabodneš do člověka nůž a vytáhneš ho.
Nezáleží na tom, kolikrát řekneš "lituji", rána stále zůstává.
Rána způsobená slovem bolí stejně jako fyzický úder."

Prasklé nádoby

Jedna starší čínská žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla "dokonalá" a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody. "Dokonalá" nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. "Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody." Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla:
"Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov."
Všichni máme své osobité chyby, všichni jsme "prasklé hliněné nádoby." Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak pestrým, zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je, najít a vidět v něm stále to dobré.

Zloděj se vrací

Rámana Maharši říkával: "Zloděj se stále vrací zpátky."
Maharši seděl u umírajícího, s nímž byl ve velmi blízkém vztahu, a pln soucitu se mu snažil pomoci. Položil ruce na jeho hruď a muž se utišil.
Poté co Maharši odešel, našel v sobě umírající ještě dost sil na to, aby těsně před smrtí řekl své rodině: "Ach, všichni jste tady, jsem tak šťastný."
Když se o tom zmínili Maharšimu, ten řekl: "Ach, tak se ten starý zloděj vrátil."
(Ten starý zloděj, ego, "já" a "moje" se vrátilo, neboť se ještě zabývalo svojí rodinou. Zloděj se vrátil.)

Ánanda a Buddha

Ánanda byl bratranec a žák Gautamy Buddhy.
Byl Buddhovi neustále po boku,
připraven vyplnit každé jeho přání, a to po celých dvacet čtyři let.
Vypráví se, že když Buddha zemřel, Ánanda u něj stále seděl a plakal.
Ostatní žáci ho kárali, že nic nechápe:
Buddha zemřel zcela naplněný, měl by se tedy radovat.
Ale Ánanda řekl:
"Nepochopili jste mne. Nepláču kvůli němu, ale kvůli sobě, protože po všechna ta léta jsem byl neustále po jeho boku a stejně jsem ničeho nedosáhl."
Ánanda zůstal vzhůru celou noc, hluboce meditoval a prociťoval svou bolest a smutek.
Říká se, že byl do rána osvícen.

Sókratés a věštkyně

Věštkyně z Delf prohlásila Sókrata za nejmoudřejšího člověka světa.
Lidé běželi za Sókratem a radostně mu to oznamovali, ale on se bránil:
„Prosím vás, vraťte se do Delf a řekněte věštkyni, že se tentokrát mýlí.
Pokud vím, tak nevím nic.“
Lidé se tedy smutně vrátili do Delf s tím, že Sókrates vzkazuje, že nic neví.
Věštkyně se ale usmála:
„Právě proto jsem ho prohlásila za nejmoudřejšího na světě,
neboť došel k bodu, kdy ví, že nic neví.“

Ryokan a zloděj

Jedné noci vnikl do Ryokanovy malé chýše zloděj.
Ryokan měl jen jedno prostěradlo, které používal ve dne v noci k zahalení těla.
To byl jeho jediný majetek.
Ryokan ležel, ale nespal.
Otevřel oči a uviděl, jak vchází zloděj.
Vytanul v něm hluboký soucit, neboť věděl, že v chýši pro zloděje nic není.
Pomyslel si:
„Kdyby mi ten ubožák dal vědět předem, něco bych pro něj od sousedů vyžebral a schoval to tu, aby měl co ukrást. Teď už nic nenadělám.“
Jakmile zloděj zjistil, že v chýši bydlí mnich, chtěl zmizet, ale Ryokan mu dal alespoň své prostěradlo.
Zloděj se bránil: „Co to děláte? Zůstanete nahý a je chladná noc!“
Ryokan mu odpověděl:
„Nic se o mne neboj. S prázdnýma rukama neodejdeš. Moc si tuto chvíli užívám, neboť se cítím jako boháč. Chce-li zloděj krást, jde přece do královského paláce. Jakmile jsi vešel do mé chýše, rázem se z ní stal palác a ze mě král. Přijmi tedy tento dar, přece mě nepřipravíš o radost.“
I zloděj pocítil soucit a namítl:
„Nemohu tento dar přijmout, vždyť nic jiného nemáš. Jak chceš přečkat noc? Je chladno a k ránu bude ještě chladněji!“
Ryokan řekl se slzami očích:
„Neustále mne ujišťuješ o mé bídě. Kdybych mohl, sundal bych z nebe Měsíc a daroval ti ho.“
A tak když zloděj odešel, napsal Ryokan do svého deníku:

Zloděj ho tu zapomněl
Měsíc v okně