Ramesh S. Balsekar - Aštávakragíta

Osmá kapitola

Dále Aštávakra popisuje stav toho, kdo zná Pravdu:

"Kdo se smysly odpoutanými od objektů spokojeně spočívá v jednotě s vesmírem, jen toho lze považovat za džňánina či jogína." (157)

" Ó, Znalec Pravdy nikdy v tomto světě nezakouší utrpení, neboť celý vesmír naplňuje jen on sám." (158)

"Smyslové objekty nepřitahují toho, kdo spočívá ve svém Já, stejně jako listy stromu nima neuspokojí slona, pokud si může dopřávat listů stromu salaki." (159)

"Zřídka se na světě najde ten, kdo neprahne po něčem, co by ještě chtěl prožít, a v němž zážitky nezanechávají žádné stopy." (160)

"Na světě je mnoho těch, kteří se dožadují smyslových radostí nebo prahnou po osvícení. Vskutku vzácná je však ta velká duše, která se nestará ani o hmotné potěšení, ani o duchovní osvícení." (161)

"Jenom osvícený člověk zůstává odpoután od počestnosti, úspěchu, smyslových objektů i od osvobození a je lhostejný k životu i ke smrti." (162)

(Poznámka: Verš 162 v originálu knihy Duet of the One chybí, pro úplnost byl doplněn překladem z knihy Astavakra Gita, Translated by Hari Prasad Shastri, London 1961, pozn.překl.)

"Člověk poznání netouží po tom, aby se svět rozplynul, ani nechce, aby dále trval. Blažený žije v dokonalé spokojenosti s tím, co do jeho života přichází." (163)

To, co zde Aštávakra říká, vypadá velmi jednoduše, ale má to velmi hluboký význam, který by při letmém nebo povrchním poslechu mohl snadno uniknout. Mudrc říká: "Kdo se smysly odpoutanými od objektů spokojeně spočívá v jednotě s vesmírem, jen toho lze považovat za džňánina či jogína." Pokud se nad tímto veršem důkladně nezamyslíme, může tu být mylně chápán vztah příčiny a následku. Obecně se má za to, že aby "jedinec" mohl "dosáhnout" osvícení, musí být spokojený, odpoutaný a těšit se ze samoty. Mudrc naopak říká, že spokojenost, klid a spočinutí v sobě jsou důsledky události zvané osvícení. Bytí o samotě osvícení nepřinese. Přijde-li však osvícení, přijde meditace, v níž není meditující jedinec. Spočinutí v sobě přijde také, a to v tom smyslu, že není třeba společnosti druhých. Spočinout v sobě neznamená, že se společnost druhých stává nepřijatelnou. Pokud je džňánin ve společnosti lidí, účastní se všeho, co se tu děje, ale nenechává se do toho vtahovat, neboť vše jen nezúčastněně pozoruje. Není-li co pozorovat, smysly se nerozbíhají k objektům, mysl se obrátí dovnitř a přijde meditace. To je stav, který Rámana Mahárši nazývá přirozeným stavem (sahadža sthiti). Vědomí přetrvává, avšak smysly reagují na zvuky, chutě atd. velmi pasivně. Stav nezúčastněného pozorování (pokud se něco děje) a stav ne-pozorování (pokud není co pozorovat) se u džňánina podle okamžité potřeby hladce střídají. Jako když zkušený řidič podvědomě ovládá řadící páku podle situace na silnici.

To znamená, že není nutné odcházet do lesní samoty, abychom dosáhli osvícení. Můžete být v normálních podmínkách a žít běžným životem, a přece dojdete osvícení, bude-li tu pravé pochopení. Je třeba pochopit, že každý lidský jedinec jako součást celku projeveného světa je pouze objektivním vyjádřením neprojeveného subjektu a jako takový nemá možnost individuální volby rozhodovat se a jednat jako oddělený konatel. Osvícení nepřijde proto, že se vzdáte ženy, rodiny a jmění. Ale pokud díky pravému pochopení přijde osvícení, pak zmizí připoutanost k těmto objektům. Překážkou nejsou objekty, ale připoutanost k nim. A připoutanost odpadne jen tehdy, je-li tu přesvědčení, že celý projevený svět i veškerá jeho činnost jsou snovou hrou. Dokud zde toto přesvědčení není, je zbytečné se něčeho vzdávat. A kdy takové přesvědčení přijde? Jen tehdy, když si člověk všech objektů dokonale užil a pochopil nicotnost všech potěšení. Záměrné potlačování tužeb není k ničemu, neboť ten, kdo se k tomu "rozhodne", je právě "já". Pochopíme-li iluzornost samotného "já", změní se náš celkový náhled a postoj.

To, v čem džňánin přebývá, není osamocenost jedince, ale jednota s vesmírem. Osamocenost znamená osamělost. Jednotu lze zakoušet i v davu lidí, pokud zmizí oddělenost "já" od "druhých". Problém osamocenosti či osamělosti ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není žádný osamělý "jedinec". "Já" i "druzí" jsou pouhé koncepty. Žádný jedinec nevidí ani neslyší, neboť existuje jen vidění a slyšení. Vidění i to viděné, slyšení i to slyšené v sobě nemají nic osobního. Obojí je neosobní Vědomí. Pochopit tuto skutečnost znamená pochopit jednotu vesmíru, jenž je neosobností. Osvícení znamená ústup iluzorní osobnosti do neosobnosti.

Mudrc dále říká, že "moudrého člověka" čili "velkou duši" lze charakterizovat tak, že žije v tomto světě, jako by v něm nebyl. Jinými slovy, žije ve světě, jakoby hrál roli ve snovém dramatu. Smyslové objekty ho nepřitahují. Zážitky v něm nezanechávají stopy. Netouží po smyslovém uspokojení ani po duchovním probuzení. Je lhostejný ke všem životním motivacím, jakými jsou dharma (ctnost), artha (majetek), káma (slast) či mókša (utrpení). Nezajímá ho ani to, zda je živý či mrtvý.

Co to všechno má znamenat? Jen to, že zmizelo individuální "já". A jak je to s pojmy "spočinutí v sobě" a "jednota s vesmírem"? Probuzený mudrc myslí i žije vertikálně v horizontálně se pohybujícím světě karmy. Horizontální pohyb je plynutím času, v němž se každý čin stává příčinou nového následku. U mudrce se rozdělená mysl individuální osoby navrací do celistvosti neosobnosti. V jeho individuální reakci se neodrazí žádné zkušenosti či minulé události. Toto ne-konání mudrce je pro obyčejného člověka naprosto nepochopitelné. Obyčejný člověk je spoután karmou, což znamená akcí a reakcí, příčinou a následkem, zatímco probuzený mudrc je od specifických reakcí osvobozen. Následkem pravého pochopení (kdy zmizí omezení karmou) je vertikální vidění mudrce (neosobní nezúčastněné pozorování všech událostí). Toto vertikální vidění a prožívání nelze nacvičit. Jen ztotožněný jedinec se zabývá cvičením za účelem dosažení nějakého objektu. Jediné, co je třeba, je samotné pochopení bez přítomnosti jedince, který chápe.

Pokud jasně pochopíme, že vše, co existuje, je Vědomí, pak vesmír i všechno v něm, včetně lidských bytostí, ztrácí význam: "Člověk poznání netouží po tom, aby se svět rozplynul, ani nechce, aby dále trval." Život a smrt jsou pro něho bezvýznamné pojmy. Dokud je tu život a soustava těla a mysli funguje, žije mudrc ze dne na den naprosto spokojen s čímkoli, co se v danou chvíli objeví.

Aštávakra pokračuje:

"Poté, co přijde nejvyšší pochopení a oddělená mysl se vrátí do své celistvosti, člověk poznání vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná a přitom žije šťastně v klidu a spokojenosti." (164)

"Nelpí na objektech tohoto světa, ani k nim nechová odpor, proto se nezmítá v oceánu samsáry. Jeho mysl je prázdná, činy bez osobního záměru a smysly odpoutané od objektů." (165)

"Člověk poznání nebdí ani nespí, jeho oči nejsou otevřeny ani zavřeny. Osvobozená duše se těší ze svého stavu za jakýchkoli okolností." (166)

"Svobodný člověk spočívá neustále ve svém Já. Je čistý v srdci a osvobozený od návyků." (167)

"Vidí, slyší, hmatá, čichá, chutná, přijímá, mluví či chodí. Zbaven veškerého usilování i neusilování je člověk velké duše opravdu svobodný." (168)

"Svobodný člověk nechválí ani nehaní, neraduje se ani se nezlobí, nedává ani nepřijímá. Je osvobozen od veškerého lpění." (169)

"Pohled na ženu plnou vášně stejně jako pohled na přicházející smrt nechají chladným člověka spočívajícího v Já. Tato velká duše je opravdu svobodná." (170)

"Vyrovnaný je ten, kdo ve všem vidí totéž a nerozlišuje mezi štěstím a neštěstím, mužem a ženou, zdarem a nezdarem." (171)

"V člověku poznání, jehož připoutanost k světskému životu již vyprchala, nenajdeš soucit ani hrubost, skromnost ani domýšlivost, překvapení ani vzrušení." (172)

"Svobodný člověk po objektech smyslů neprahne ani se jich nehrozí. S dokonale odpoutanou myslí se raduje z toho, co přichází." (173)

"Člověk poznání, s myslí vyprázdněnou a neustále spočívající v Já, nepřemýšlí na základě protikladů správný či špatný, dobrý či zlý." (174)

"Člověk poznání zbavený představ "já" a "moje", jehož vnitřní touhy byly utišeny, s jistotou ví, že ve skutečnosti nic neexistuje, a proto nekoná, i když se to tak jeví." (175)

"Člověk poznání, jehož mysl byla rozpuštěna a vytváření pojmů a představ ustalo, je osvobozen od iluze, snění a hlouposti. Stav, který mu přichází, je naprosto nepopsatelný." (176)

Zde mudrc popisuje nádheru uskutečněné transformace. Džňánešvar říká o dva tisíce let později, že oddělená mysl se navrátí do své celistvosti, pokud jsi schopen vidět svou tvář bez zrcadla. A šestý patriarcha Hui Neng, když odhaluje Pravdu svému pronásledovateli, říká: "Když nemyslíš dobře ani nedobře, jaké je tvé pravé Já (tvá původní tvář)?" Co se zdá jako přijatelné či nepřijatelné, příjemné či nepříjemné, lepší či horší, je jen hodnocením, které dává oddělená mysl založená na představě "já". Jakmile hodnocení zmizí, zmizí představa "já" a to, co zůstává, je celistvá mysl, původní tvář.

Nejvyšší nazření přijde, když pochopíme, že není co hledat, není co očekávat. A opravdu. Pokud To hledáš, tak To mizí, a ustaneš-li v hledání, nemůžeš Tomu uniknout. Člověk poznání vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná a přitom žije šťastně a spokojeně, neboť chápe, že je neprojevením toho, co vidí slyší, hmatá, čichá a chutná. Každá smyslová a konceptuální zkušenost je iluzí. "To" je vnitřek vnějšku, kterým jsme ze všech stran obklopeni, vnitřek, který je Božím královstvím, čirým Vědomím, Neprojeveným, z něhož se projevuje vše, nikoli však v oddělení.

Člověk poznání si je plně vědom totožnosti samsáry a nirvány. Celistvá mysl mudrce chápe samsáru jako nirvánu v objektivním vyjádření (v projevení do světa jevů). Zároveň mudrc ví, že samsára i nirvána jsou koncepty a jako takové ve skutečnosti neexistují. Obyčejný člověk to však rozděluje a snaží se pochopit nirvánu skrze oddělenou mysl samsáry. Takto se nechává "zmítat oceánem samsáry". Člověk poznání nepovažuje sám sebe za subjekt jiných objektů, zbavil se chybného ztotožňování s odděleným subjektem (či lépe řečeno, došlo k "odtotožnění"). Vše, co přichází, člověk poznání jen nezúčastněně pozoruje, aniž by do toho byl osobně zatažen. A není-li co pozorovat, je tu stav nepozorování.

Život probuzeného člověka je svobodným a šťastným noumenálním prožíváním. V jeho základě stojí jasné pochopení, že jedinec, jako pouhý nástroj, nežije podle svých přání a k vlastní potěše, ale je "žit" jako snová postava tohoto živoucího snu. Stejně jako postavy v osobním snu jedince, ani postavy tohoto živoucího světa nežijí jako oddělené entity. V obou případech jde o loutky, které pouze reagují na vnější impulsy, na události, nad nimiž nemají žádnou kontrolu. Bezpodmínečné přijetí této skutečnosti znamená žít svobodně. Je pryč omezení pocházející z představy vlastní vůle a možnosti volby. Neexistuje minulost ani budoucnost, touha ani odmítání, spánek ani bdění, neboť základem všech těchto konceptuálních návyků je čas, zatímco probuzená bytost žije neustále v přítomném okamžiku.

V tomto svobodném noumenálním prožívání není co získat, čeho se zmocnit. Vše, co přijde, je bezpodmínečně přijato (reakce jsou spontánní, bez osobní zataženosti). Co nepřijde, neschází, takže nevzniká touha. Cokoli se děje, je jen nezúčastněně pozorováno. Není snad tohle skutečná svoboda? Je to osvobození od omezení osobní vůlí a chtěním, které cítíme pokaždé, když se nám nechce rozhodovat. Svoboda znamená osvobození od strachu z následků našich rozhodnutí. Absolutní svoboda je výsledkem naprostého přijetí Boží vůle: "Nikoli moje, ale Tvoje vůle, Pane. . .", což je základem učení všech Mistrů všech škol, které svobodě učí. Přijetí není úplné, dokud "já" neustále o něco usiluje, třeba o osvícení. Úplné přijetí znamená, že každé konání, které se děje prostřednictvím nějaké soustavy těla a mysli (včetně vlastní), je přijímáno jako činnost Celku, jako výraz "Boží vůle".

Prožívání mudrce, právě proto že je tak přirozené a zdánlivě obyčejné, často uniká pozornosti, navzdory skutečnosti, že mudrc obvykle řeší všechny společenské a praktické situace mimořádně hladce, s jakousi neuvědomělou elegancí a zručností.

Mudrc říká, že mysl (lze tím rozumět pohled, postoj) člověka poznání je prázdná. Obyčejnému člověku se jeví jako prázdná či vyprázdněná, neboť jeho vlastní pohled je vždy zabarven posuzováním - je to krásné nebo ošklivé, dobré nebo zlé atd. Člověk poznání vnímá vše jako svůj vlastní odraz, jako objektivní výraz subjektivního noumena.

- ↑ -