Ramesh S. Balsekar - Aštávakragíta

Šestá kapitola

Poté, co Aštávakra vyslechl spontánní projev Džanaky, byl potěšen proměnou (paravriti) neboli transformací, k níž u Džanaky zjevně došlo. A tato radost vyvolala spontánní odpověď, pro žáka jistě velmi povzbuzující. Stav, který sám o sobě je ve světě jevů konceptuální událostí a v tomto případě společný pro gurua i žáka, mohl přijít jen proto, že u žáka došlo k naprosté ztrátě totožnosti s oddělenou entitou. A tak si mistr i žák padnou do náruče a formou spontánní výměny či exploze slov popisují stav, který se ve skutečnosti popsat nedá.

Z čistě rozumového hlediska se takový rozhovor (spontánní plynutí slov) může zdát jako zbytečné opakování, ale upřímnému hledajícímu vhání slzy do očí. Je to podobné jako u hudebního díla. Je-li interpret opravdový mistr, nezáleží nám na tom, kolikrát jsme skladbu již dříve slyšeli. Pro milovníka hudby je každé provedení něčím novým a jedinečným. Není třeba srovnávat a hodnotit. Sedíte-li na břehu oceánu a delší dobu pozorujete převalující se vlny, pak pochopíte, že i když jsou to všechno vlny, každá má svou zvláštní osobitost a v jejich sjednocení se odráží nádherná rozmanitost světa jevů, což je to nejúžasnější, co lze nazřít.

Aštávakra řekl:

"Člověk s pronikavým intelektem dojde osvícení, třebaže jsou rady gurua založeny na příčině a následku, zatímco nevyzrálý hledající může hledat celý život, ale bez potřebného intelektu zůstane zmaten." (126)

Toto je jeden z nejvýznamnějších veršů celého díla, ale právě ten bývá chybně interpretován.

Jeden výklad říká: "Sebepoznání okamžitě vyvstane u toho, jehož intelekt je úplně očištěn podrobením se nezbytné kázni a dosažením čtyř následujících požadovaných kvalit:

(1) odříkání, tj. nelpění na radostech a bolestech pocházejících ze světských objektů a nelpění na radostném životu v nebesích, jenž také není trvalý;

(2) rozlišování mezi skutečným a neskutečným;

(3) dosažení šesti největších ctností, kterými jsou (a) šama, získání kontroly nad sklony mysli, jež jsou vnějškově zaměřeny, (b) dama, získání kontroly nad vnějšími smyslovými orgány, jejichž prostřednictvím se mysl upoutává ke smyslovým objektům, (c) uparati, opuštění já, (d) titikša, trpělivost a sebeovládání, (e) samadhana, ustálenost v sobě, (f) šraddha, víra - víra v konečné pochopení, víra v sílu svého vlastního já;

(4) samádhi, dokonalá meditace."

Tato interpretace vyvolává dojem, že záleží na jedinci, aby vynaložil vědomé úsilí k vybudování a "očištění" intelektu a byl tak schopen dosáhnout jisté věci zvané osvícení. Aštávakra však říká skoro opak. Říká, že hledající může strávit celý život hledáním a snahou získat něco, co mu umožní získat něco jiného, totiž věc zvanou osvícení, ale zůstane stejně zmatený jako dřív. Aštávakra říká, že samotná touha něco získat (třebaže jde o "objekt" osvícení) je překážkou a že k pochopení této prosté skutečnosti je třeba "pronikavého" intelektu. Je třeba mít rozum zcela prostý, jednoduchý, aby bylo možno opustit všechny touhy, včetně touhy po osvícení! Tato prostota, pronikavost či vyzrálost rozumu ponechává intelekt "prázdný", tedy otevřený k přijetí poznání, že vše, co je, je Vědomí, a že tedy neexistuje nic jiného, co by konceptuální jedinec mohl získat.

Tuto skutečnost vyjadřuje výrok "Na ajam atmá bala-hínena labdhjah", který znamená "Seberealizace nejsou schopni ti, kdo jsou ´slabí´". Jak se dá předpokládat, slovo "slabý" bývá vykládáno jako "bez síly a předurčení k cvičení a tvrdé práci". Proto hledající stráví celý život hledáním, ale zůstane zmatený. "Slabost" ve skutečnosti znamená nedostatek odvahy zanechat tradičních cvičení určených pro duchovní začátečníky. Je to nedostatek odvahy přijmout intuitivní vnuknutí základní, prvotní Pravdy v jeho plnosti, že totiž vše, co existuje, je Vědomí.

To, co má v tomto pregnantním verši velkou důležitost je výraz "pronikavý (sattvický) intelekt" schopný přijmout osvícení (krtártha). Co je to tedy "sattvický" intelekt a jaký význam má slovo "krtártha", které je použito k označení osvícení?

Sattvický intelekt znamená intelekt, který není průměrný, nevyspělý, neodděluje se od intuice a neomezuje sebe sama logikou a zdůvodňováním do té míry, že by blokoval schopnost přijmout přirozené, spontánní vyvstání božské podstaty. Sattvický intelekt v sobě zahrnuje inherentní pochopení, či alespoň základní pocit, že lidská bytost je vnitřní součástí celku projeveného světa, a že se tedy nemůže oddělovat od podstaty a uvažovat o odděleném konání a získávání, které by byly mimo činnost Celku.

Sattvický intelekt je natolik troufalý, že věří nikoli předpisům a zákazům neplodné tradiční rutiny, ale věří v univerzální Pravdu, že vše, co existuje, je Vědomí, a že veškeré poznání je jen sbírkou myšlenek, pouhých pohybů ve Vědomí, tudíž nestálých jako vlny na hladině oceánu.

Slovo "krtártha" je v těchto verších použito v tom smyslu, že člověk se sattvickým intelektem se stává "krtártha, osvíceným, probuzeným, naplněným. Toto slovo v sobě spojuje pojmy "pochopení" a "činnost". Vyjadřuje pochopení, které nezůstává jen na rozumové úrovni (která ještě připouští otázku: "pochopil jsem, ale co mám dělat?"), ale na úrovni, kde se pochopení spontánně mění ve zcela přiměřené jednání. Takové intuitivní pochopení má zcela odlišnou dimenzi než běžné rozumové chápání. Intuitivní pochopení, které lze nazvat "nazřením", znamená náhlou transformaci, proměnu, změnu v náhledu na celek projeveného světa a jeho činnost, jakou je život a prožívání. Toto nazření neznamená pouze osvobození od nevědomosti a omezení, ale též osvobození od vědomostí a představy osvícení.

Zdá-li se člověku slabšího intelektu, že díky intelektuálnímu úsilí a sádhaně "získal" určité poznání, je na ně velmi pyšný a je málo pravděpodobné, že ho opravdu ve všech možných případech využije. Až časem zjistí, že jeho poznání všechny pochyby ještě nerozpustilo, ale naopak vyprovokovalo nové otázky.

Kde není intelekt dostatečně vyspělý a jedinec hledá a chce osvícení jako objekt pro sebe, tam je hledání a chtění stále omezením. Hledané poznání se stává omezením, neboť takové poznání není skutečným pochopením (bez jedince, jenž by chápal), ale pouze zážitkem, který hledající jedinec zakouší. Takový zážitek bývá často mylně považován za osvícení. Schází tu pochopení, že zakoušet může jen individuální objekt a že tedy osvícení nepřijde, dokud je tu jedinec toužící osvícení zakoušet. Ještě většího zmatku se duchovně hledajícímu dostane v rámci organizovaného náboženství. Doktríny, koncepty, předpisy o tom, co se má a co nemá dělat, která jednotlivá náboženství předkládají, jsou neustálým předmětem sporů, a to jak v rámci jednoho náboženství (což vede k potřebě "výkladu" psaných textů), tak i mezi různými náboženskými směry.

Aštávakra pokračuje:

"Nelpět na smyslových objektech znamená osvobození, toužit po nich znamená omezení. Pochop to a pak dělej, jak se ti líbí." (127)

"Zdálo by se, že nazření Pravdy činí z výmluvného, chytrého a aktivního člověka člověka nemluvného, nudného a nečinného. Poznání Pravdy tak není příliš přitažlivé pro ty, kteří si ještě chtějí užívat radostí tohoto světa." (128)

Oba verše, chápeme-li je společně, popisují pouze postupný vývoj. Přesto se často považují za návod či příkaz. Je tomu tak díky slovům "dělej, jak se ti líbí". Dokud to člověk sám nezakusí, tak nepřijme, že individuální lidská bytost nemá žádnou vůli či možnost rozhodovat se a konat.. I to je součást vývoje. Krišna užívá stejných slov "dělej, jak se ti líbí", když v závěrečné kapitole Bhagavadgíty říká Ardžunovi: "Tím jsem ti sdělil celou Pravdu, to nejhlubší ze všech tajemství, rozmýšlej o ní a pak dělej, jak se ti líbí." Ve skutečnosti to znamená, že sdělení Pravdy se událo jako součást činnosti Celku. Reakce toho, kdo si to vyslechne, je opět součástí činnosti Celku. V mnoha případech nebude posluchače Pravda vůbec zajímat, zvláště když se zdá, že by měli ztratit zájem o život a prožívání! Jiní hledající to pochopí jako výzvu a začnou provádět různá cvičení a potlačovat smyslové touhy. Ti jsou odsouzeni k životu plnému zmatků a zklamání. Jen v několika málo případech, je-li posluchač vyzrálého, sattvického intelektu, pochopí do hloubky skutečný význam slov a toto pochopení se promění ve správné jednání bez pocitu individuálního konatelství. Je to věc postupného vývoje v neosobní činnosti celku projeveného světa. Skutečné pochopení povede k tomu, že vše necháme jít svou cestou, "splyneme s proudem" a pak přijde pocit obrovské svobody, přijde osvícení.

Různé reakce na totéž sdělení o Pravdě představují duchovní vývoj, k němuž v neosobní činnosti Celku dochází neustále. Individuální lidské bytosti jsou pouhé nástroje, jejichž prostřednictvím se uskutečňuje evoluce. Vývoj začne tím, že se Vědomí ztotožní s individuální bytostí jako oddělenou entitou. Tato totožnost pak přetrvává několik životů a hledá potěšení ve smyslových objektech. Pak určitá soustava těla a mysli náhle zjistí, že ji smyslové objekty přestávají vzrušovat a započne proces zbavování se totožnosti, tedy proces hledání. Tento proces trvá několik životů, až skončí úplnou ztrátou totožnosti se soustavou těla a mysli jako oddělenou entitou. Osvícení přijde jako neosobní událost ve Vědomí prostřednictvím vhodné soustavy těla a mysli, která byla počata a stvořena jako vyspělý jedinec, schopný přijmout náhlé poznání. Je nutno pochopit, že evoluce je neosobní proces v činnosti Celku, proto se netýká individuální entity jako odděleného konatele, který má dosáhnout osvícení.

Náhlé osvícení vyvolá určitou změnu v náhledu na "individuální" soustavu těla a mysli, konkrétně v přechodném období mezi tím, co taoističtí mudrci nazývají "osvícení" a "vysvobození". I po události osvícení musí jedinec do konce života fungovat jako oddělená soustava těla a mysli. Není těžší a tvrdší řehole, než ta, jež se týká změn vyvolaných osvícením. Jedinec bude sice žít v podstatě stejně jako předtím, ale není vyloučeno, že se k běžným radostem bude stavět zcela jinak. Tak například zjistí, že již není tak "dobrým společníkem" jako dřív a že ho více těší vlastní samota. K takové změně muselo dojít, neboť přestože ztotožnění s individuálním tělem přetrvává, aby tělo mohlo v životě normálně fungovat, chybí tu pocit konatelství, pocit oddělené entity. Tělo tedy žije dál svým životem, víceméně stejně jako dřív, ale chybí tu osobní zainteresovanost. Přihodí se něco, co vyvolá bezprostřední reakci, ale ta zůstane zcela na povrchu, podobně jako vlnka na hladině jezera. Cokoli se děje, je pouze pozorováno bez pocitu osobní zaujatosti.

Světec Džňánéšvar ve svém díle Amritanubháva popisuje tento stav následovně:

"Smysly se dle vlastní přirozenosti chytají objektů, jež je uspokojí, ale téměř zároveň vyvstává pochopení, že zážitek se nijak neliší od toho, čím člověk (Seberealizovaná bytost) sám o sobě je - jako když pohled do zrcadla téměř okamžitě vyvolá pochopení, že podoba v zrcadle se neliší od původní tváře."

Stav Seberealizovaného člověka je Džňánéšvarem dále názorně popsán:

"Ve stavu džňánina je vyjádření vůle či chtění jenom zdánlivé - všechny činy ve skutečnosti nastávají spontánně."

"Dualita se postupně mění v ne-dualitu a vztahy mezi objekty přecházejí v ne-objektové souvislosti."

"V běžné činnosti smyslů subjekto-objektový vztah neexistuje."

Mnozí hledající nechápou osvícení jako odpoutanost od smyslových objektů, ale jako objekt, jenž jim zajistí potěšení a štěstí nekonečně větší, než jaké jim nabízejí smyslové objekty. Těm se transformace vyvolaná osvícením bude zdát matoucí, až odstrašující. Klid, který sídlí u kořenů pravého duchovního hledání, neznamená ani otupení smyslů prostřednictvím výstředních zážitků, ani potlačení smyslů vynucenou kázní. Obojí vede ke zklamání. Pravé duchovní hledání může začít až poté, co smysly zakusily příslušné objekty a přišel pocit klidu, pramenící z hlubokého přesvědčení, že život a prožívání musí mít hlubší smysl než zakoušení smyslových potěšení.

Vidí-li člověk, který si "užívá života", jak se někdo najednou pro svůj hluboký a intenzivní zájem o duchovnost přestane zajímat o život, dřívější přátele a staré zvyky, začne se takového duchovního poznání, jež vyvolává tyto drastické změny, prostě bát. Poznání Pravdy přijde, jakmile je tu klid. A ten přijde až poté, co se člověk z vlastní zkušenosti přesvědčil, že cokoli život přináší, je opravdu bezcenné (jakkoli se to někdy zdá přitažlivé). Světský člověk se stane člověkem poznání díky zkušenosti, že nelpění znamená osvobození, zatímco touha po smyslových objektech je omezením. Omezení znamená lpět na něčem, od čeho se nemůžeš oprostit. Smyslové objekty nemohou spoutat toho, kdo s nimi zachází s lhostejností a klidem (nikoli s bázní). Klid nespočívá v tom, že se ze strachu z připoutanosti budeme smyslovým objektům vyhýbat. To je pak potlačování, které dříve či později v mnohem silnější podobě vystoupí na povrch. Pravý klid a nelpění přichází jen tehdy, je-li tu přesvědčení, zrozené z přímé zkušenosti, že každá radost ze smyslových objektů vede nakonec ke zklamání a pocitu nenaplněnosti.

Aštávakra zdůrazňuje, že chceme-li následovat jogína jen proto, že na nás zapůsobil svým vzhledem a jednáním, nebudeme úspěšní. Až tehdy, když bhógin (ten, kdo si užívá smyslových objektů) uvěří v bezcennost všech smyslových požitků, je připraven stát se jogínem. Aštávakra říká: nejdřív bhógin, potom jogín. Dokud není v bhógin připraven stát se jogínem, bude se poznání bát, zvláště vidí-li jaká nebezpečná proměna nastala u přítele, který byl dříve plný tužeb a chutě do života, a nyní ho již radosti života nezajímají. Jenom osobní zkušenosti mohou přinést hluboké přesvědčení, že je mysl již připravena obrátit se dovnitř ke své pravé podstatě.

Takovému hledajícímu nabízí Aštávakra velmi krátkým a jasným způsobem přímou Pravdu:

"Nejsi tělo a tělo ti nepatří. Nejsi konatel ani zakusitel. Jsi Vědomí Samo, věčný, neosobní svědek všeho. Žij šťastně." (129)

"Touha a odpor patří k mysli a ty nejsi mysl. Jsi Vědomí Samo, neměnné a osvobozené od všech rozporů. Žij šťastně." (130)

"Poznej Já ve všem a všechno v Já, osvoboď se od pocitů ´já´a ´moje´ a buď šťastný." (131)

"Ó, ty čiré Vědomí, jsi opravdu To, v čem svět jevů vyvstává, podobně jako vlna na moři. Osvoboď se od strádání mysli." (132)

Tyto čtyři verše tvoří skutečné jádro Advaity, ne-duality. Je to skoro hanba tyto verše ještě komentovat, ale je nezbytné podat slůvko vysvětlení jako odpověď na otázku: Je-li Vědomí vše, co je, a jedinec sám o sobě neexistuje, komu tedy mudrc poskytuje své rady?

Je třeba pochopit, že mudrc to ve skutečnosti nikomu nesděluje. Nejde tu o radu či návod. Jediné, co mudrc dělá je, že poukazuje na Skutečnost. Toto poukazování je jen pohybem ve Vědomí, součástí činnosti Celku. Je to součást procesu odkládání totožnosti v rámci duchovní evoluce světa jevů. Vědomí se ztotožnilo s individuálním lidským organismem, aby utvořilo oddělená ega, takže prostřednictvím subjekto-objektových vztahů nastoupil život a prožívání, neboli líla (božská hra ve světě jevů). Vědomí se zprvu ztotožní s jedincem jako oddělenou entitou a pak se zbavuje tohoto ztotožnění a znovu nastoluje neosobnost. To vše je líla. Vědomí píše scénář, Vědomí je producentem i režisérem hry, Vědomí hraje všechny role (jako v představení jednoho herce), a nakonec Vědomí hru sleduje. Pokud je situace takto pochopena, jsou pryč všechny pochybnosti a jediné, co je, je Ticho, Klid. Vědomí je ve svém původním stavu absolutního klidu.

Jen velmi zřídka je vše intuitivně pochopeno a přichází náhlé probuzení. Ale ve většině případů je ztotožnění tak silné a evoluční proces (v rámci světa jevů) zbavování se ztotožnění tak dlouhý a svízelný, že to zabere mnoho životů.

Aštávakra si je této skutečnosti plně vědom a nabádá hledajícího, aby věřil. Říká:

"Věř, můj synu, věř. Neměj mylné představy a nebuď zmaten. Jsi samo Poznání, jsi Pán, jsi Vědomí, jež je tu před veškerým projeveným světem." (133)

Je zapotřebí pochopit, že když mudrc se zanícením vyzývá hledajícího: "Věř, můj synu, věř", nemá na mysli "víru" jakožto důvěru ve schopnosti, víru v autoritu, či víru v neověřené, ale ověřitelné tvrzení. Tato víra není vírou v existenci a moc nadpřirozené bytosti, tak jak ji vyžadují náboženství, ani vírou v nějakou formu uctívání, která též nezbaví člověka mylného ztotožňování. Aštávakra požaduje víru v "konečnou podstatu", víru v To, co je, ve Vědomí, jež si ve svém původním stavu není vědomo vlastní existence. Ani slepá víra, kterou od svých následovníků požadují některé náboženské směry, není to, co Aštávakra od žáka očekává. Chce, aby hledající nahlížel na lidskou bytost objektivně a z nadhledu.

Říká:

"Tělo složené z pěti prvků vstoupí do existence, chvíli setrvá a pak odchází. Skutečné Já nepřichází ani neodchází. Kde je pak smutek nad ztrátou těla?" (134)

"Je pro tebe, jenž jsi čirým Vědomím, nějaký rozdíl, zda tělo setrvá až do skonání věků, nebo odejde hned v tuto chvíli?" (135)

"Vlny jevů projeveného světa se v tobě, nekonečném oceánu, objevují a zase mizí podle své přirozenosti. Pro tebe to neznamená zisk ani ztrátu." (136)

"Ó, můj synu! Jsi ryzí Vědomí, v němž vzniká tento svět, a ten není oddělen od toho, co jsi. Kde je tu něco, co je možné přijmout nebo odmítnout?" (137)

"Jak by pro tebe, jediné, neměnné, klidné, neposkvrněné, čiré Vědomím, mohlo existovat zrození a konání, či dokonce představa ega?" (138)

V těchto verších mudrc žákovi předkládá svoji pravou přirozenost. Říká, že vše, co existuje, je Vědomí a svět jevů je pouhým jevem, zdáním, které spontánně vyvstalo uvnitř tohoto Vědomí. Představa individuální lidské bytosti jako oddělené entity je tudíž zcela absurdní. Protože návyky a podmíněnosti lidské bytosti bývají velmi silné, musí duchovní hledání začít u individuality, třebaže skončit nemůže jinak než jejím zničením. V dalších verších se mudrc obrací k individualitě.

- ↑ -