Ramesh S. Balsekar - Aštávakragíta

Čtvrtá kapitola

Aštávakra říká:

"Jestliže mysl po něčem touží, pro něco se trápí, něco přijímá a něco odmítá, je šťastná nebo nazlobená, znamená to omezení." (79)

"Jestliže mysl netouží a netrápí se, neodmítá a nepřijímá, necítí štěstí ani zlobu, znamená to osvobození." (80)

"Je-li mysl připoutána k smyslovému zážitku, znamená to omezení. Je-li mysl odpoutána od všech smyslových zážitků, znamená to osvobození." (81)

"Je-li "já" přítomno, je tu omezení, je-li "já" nepřítomno, je tu osvobození. Pokud jsi to pochopil, je pro tebe snadné upustit od přijímání i odmítání čehokoli." (82)

Aštávakra Džanaku podrobil těžké zkoušce a jistě potěšen tím, jak Džanaka reagoval a jak svým nazřením Pravdy vybudoval pevný a spolehlivý základ. Nyní v těchto čtyřech verších přichází od gurua ocenění a podpora.

Aštávakra znovu opakuje, že připoutanost spočívá v konceptualizaci, ve vytváření pojmů a představ prostřednictvím mysli. Objasňuje, že omezením je i pocit štěstí, neboť štěstí je ve vzájemném vztahu k neštěstí a zlobě. Nemá co dělat s čirou radostí stavu, v němž není žádné "já" ani žádné tvoření pojmů. Je to "štěstí", když na chvíli zapomeneme na "já"– je-li mysl zcela pohlcená nějakou aktivitou, poslechem hudby (duchovní i jiné), sledováním sportovního utkání, sexem apod. Ale takové štěstí je dočasné, a jakmile daná aktivita ustane a schází tu příčina onoho "štěstí", štěstí nejenže zmizí, ale může přejít v depresi. Spočinutí v "Já", prosté vytváření pojmů myslí, znamená mír a opravdovou radost, která již nezávisí na žádné hmotné příčině. Pravou podstatou našeho přirozeného stavu je mír a radost a hmotné štěstí je jen chabým odrazem tohoto stavu.

Aštávakra vysvětluje, že příčinou konceptualizace je to, že "já" něco chce nebo naopak nechce. A pokud tu není "já", není tu chtění (ani nechtění), konceptualizace ustává, a v tom spočívá vysvobození. To je ve sporu s obvyklými prohlášeními náboženských institucí, které nabádají k "odříkání". Zeptáme-li se věřícího člověka, proč bychom měli provádět odříkání, s velkou pravděpodobností nám odpoví, že proto, abychom někdy někde něco získali! Jinými slovy, odříkání je založeno na chtění mého "já" něco získat!!! Aštávakra zdůrazňuje, že "touha" a "chtění" musí odejít. Musí však odejít samy, musí spontánně odpadnout, jako výsledek pochopení, nikoli jako záměrná, na vůli založená, pozitivní činnost. A "já" se svým chtěním a svými tužbami odpadne samo, jakmile mysl spočine ve zdroji (ve Vědomí), ve stavu nemyšlení, stavu celistvosti a svatosti, jenž není poskvrněn vztahy objektivního světa. Vzájemný vztah mezi dvěma objekty, tak jak jej vytváří oddělená mysl, je rozporuplný. Zdrojem obou objektů je totéž Vědomí, proto při ne-objektovém chápání souvislostí, v neoddělené, celistvé mysli, žádný rozpor nevzniká. Vztah mezi dvěma objekty oddělené mysli je samsárou, zatímco ne-objektové chápání souvislostí celistvé mysli znamená Nirvánu. Ne-objektový vztah představuje postoj svědka neboli "nezúčastněné pozorování". Postoj svědka spočívá v tom, být uvědomělý, ale bez rozlišování a posuzování.

Aštávakra pokračuje:

"Kdo se zabývá dvojicemi vzájemně závislých protikladů jako jsou povinnosti, jimž má dostát, nebo činy, jichž se má vyvarovat? Kdy jim bude konec a pro koho skončí? Takto se tázaje, netečný ke světu, zůstaň nadále bez touhy a vlastní vůle." (83)

"Ó můj synu! Vskutku málo je těch požehnaných, jejichž touhy po životě, zážitcích a učení vyhasly pouhým pozorováním světského dění." (84)

"Člověk poznání je klidný díky pochopení, že tento svět je pomíjivý, poznamenaný trojím utrpením, nicotný, bez vlastní podstaty, a že je tedy třeba jej odmítnout." (85)

(Poznámka: Trojí utrpení zahrnuje utrpení pocházející z vlastní soustavy těla a mysli, utrpení od druhých a utrpení způsobené přírodními silami.)

"Existuje nějaké životní stádium či určitý věk, kdy na člověka nepůsobí dvojice vzájemných protikladů? Ten, kdo se zbavil ztotožnění s dvojicemi protikladů a je spokojen s tím, co k němu v pravý okamžik spontánně přichází, dosáhne dokonalosti." (86)

"Kdo neusiluje o mír a zůstává netečný, vida rozdíly v názorech mudrců, světců a jogínů?" (87)

"Není snad skutečným guruem ten, kdo pochopil, že jeho pravou přirozeností je čiré Vědomí, a prostřednictvím netečnosti, vyrovnanosti a rozvahy se uchránil od nových samsárických vtělení?" (88)

"Jakmile začneš jevy světa vnímt takové, jaké skutečně jsou, to jest jako kombinace týchž pěti základních elementů, v tom okamžiku jsi osvobozen od omezení a schopen spočinout ve svém pravém Já." (89)

"Kořenem samsáry je chtění, proto vzdáš-li se chtění a vlastní vůle, nebudeš zajat světem a můžeš žít kdekoli." (90)

Aštávakra nedovolí, aby se žák vzdálil od základní pravdy, že kořenem veškerého utrpení jsou vznikající myšlenky a touhy. Tyto myšlenky jsou založeny na dualitě vzájemně závislých protikladů, jako jsou radost a bolest či štěstí a utrpení. Aštávakra se snaží vyjádřit, že vytváření myšlenek je přirozeností mysli a jakékoli potlačování věci jenom zhoršuje. Jediné, co lze dělat, je myšlenky a touhy pouze pozorovat a nenechat se do nich vtahovat. Pozorování vám pomáhá odpoutat se od ztotožnění s myslí a tělem jako oddělenou entitou. Rozličné objekty světa pak vidíte jako kombinace týchž pěti základních elementů, přičemž každý jev či každá vnímající bytost se chovají dle své vnitřně dané přirozenosti a podmínek, jimž byly vystaveny.

Myšlenky se mění ve slova, slova v činy a činy v nové myšlenky - to je bludný kruh samsáry. Důkladné pochopení odhalí, že základem světa je dualita, a že každý jev "je žit" podle své vnitřní přirozenosti a podmínek, aby sehrál příslušnou roli v tomto živoucím snu. V reálném životě se toto pochopení projeví jako "nezúčastněné pozorování" neboli "postoj svědka", jenž se stává ochranou před všemi zážitky světa duality. Život je pak zcela spontánní, přirozený, bez záměru a představy vlastní vůle, tudíž noumenální. A právě tomu se říká "osvícení".

Aštávakra prohlašuje, že s pochopením přichází "klid". V originále je použito krásné sánskrtské slovo"Udásín", které nemá v angličtině adekvátní obdobu. I v Indii se používá jen zřídka a to ve smyslu "klid" či "nezúčastněnost", jakožto ztráta zájmu. Jeho význam je však daleko širší. Doslova znamená "usazený v Já" a označuje tak dimenzi zcela odlišnou od časoprostorové duality. Je to střed kšany, onoho Teď a tady, nekonečné bezčasovosti, z níž vychází nepřetržité nezaujaté pozorování všech pohybů ve Vědomí, pozorování pochopitelně bez jakéhokoli posuzování. Všechny myšlenky, činy a události jsou částí činnosti celku a neexistuje "jedinec", který by část této činnosti posuzoval. Právě v tom spočívá pochopení.

V závěru Aštávakra říká, že je-li bytí soustředěno do tohoto Teď a tady, pak může soustava těla a mysli žít kdekoli, neboť osvobozena od vůle a chtění "já" se stává nástrojem činnosti Celku.

Aštávakra pokračuje:

"Zřekni se tužeb, jež jsou tvými nepřáteli, hmotného bohatství, jež způsobuje neštěstí, i dobrých skutků, jež jsou příčinou obojího a které konáš, jen abys něco získal. Pěstuj nezaujatost a lhostejnost k čemukoli." (91)

"Pohlížej na přátele, statky, bohatství, domy, ženy, dary a další radosti jako na sen nebo vystoupení kouzelníka, jež trvá jen krátký čas." (92)

"Věz, že je-li tu touha, je tu i samsára. S upřímnou a opravdovou nezaujatostí překonej touhu a buď šťasten." (93)

"Touha je omezením, zničení touhy vysvobozením. Trvalou radost z pochopení Já přináší pouze nelpění na světě jevů." (94)

"Jsi čiré Vědomí. Svět jevů je neskutečný. Nevědomost sama o sobě neexistuje. K čemu je tvá touha po poznání?" (95)

"Jeden život za druhým přicházíš o království, potomky, ženy, hmotné statky i smyslová potěšení, přestože na nich tolik lpíš." (96)

"Dost bylo bohatství, tužeb i dobrých činů. V bezútěšné džungli samsáry mysl klid nenalezne." (97)

"Kolik jen životů tělo, mysl a řeč neustávaly v těžké, bolestné dřině? Aspoň teď už toho zanech." (98)

Dharma, artha, káma a mókša jsou čtyři milníky či stupně v tradičním hinduistickém chápání života. Aštávakra zde vynechává pouze pojem mókša (vysvobození) a žádá svého žáka, aby opustil arthu (bohatství), kámu (touhu) a také dharmu (správné činy). Chce tedy, aby se zřekl nejen špatných skutků, ale i těch dobrých, neboť za oběma stojí "já" jakožto konatel.

Artha (bohatství) je nezbytné pro uskutečňování kámy světských tužeb. Pro obyčejného člověka, který se dosud ztotožňuje s tělem jako oddělenou entitou, tedy pro iluzorní entitu zapojenou do iluzorní světské činnosti, se artha stává prostředkem k dosažení kámy. Bohatství je nutné k naplnění světských tužeb. Poté, kdy vášně, touhy a ambice ochladnou, vystupují do popředí další dva stupně. Dharma (správný čin) se stává prostředkem a mókša (vysvobození) cílem. Aštávakra učiní prohlášení, které za daných okolností musí být považováno za velmi revoluční. Říká, že opustit je nutno i dharmu. A to proto, že ačkoli je mókša tradičně chápáno jako vytoužený cíl, kterého lze určitými prostředky dosáhnout, k vysvobození může dojít jen tehdy, když všechny touhy zcela zmizí. Není podstatné, že se jedná o "dobrou" touhu. Kvalita touhy není důležitá. Co je důležité a nezbytné, je naprostá nepřítomnost jakékoli touhy. Přítomnost touhy předpokládá přítomnost "já". A žádné "já", žádná iluzorní entita, nemůže být vysvobozena. Osvícení, osvobození či probuzení je událost, která se ve vhodný čas, za vhodných okolností a skrze vhodný psychosomatický aparát přihodí. Není to nic, čeho by se dalo dosáhnout nějakými prostředky či nějakým úsilím. Aštávakra říká, že pravou přirozeností všech jevů, všech vnímajících bytostí, je noumenon čili absolutní subjektivita. Je absurdní, že objekt hledá svou subjektivitu. Jediné, co je, je noumenální subjektivita, a celé projevení světa jevů je jejím objektivním vyjádřením.

Normální člověk může těžko přijmout to, že k transformaci není zapotřebí nic jiného než hluboké pochopení své pravé přirozenosti. Člověk se během života naučil, že v životě něco získá jenom úsilím. Už jako dítě musel křičet, aby dostal najíst. A nyní mu mistři jako Aštávakra či Nisargadatta Mahárádž tvrdí, že jediné, co je třeba, je pochopení, zatímco usilování "já" je na překážku. Vypadá to neuvěřitelně a nepřijatelně. Ale skutečnost je taková, že jedinec je pouhým jevem ve Vědomí a jako takový nemá vlastní existenci či totožnost, která by mohla být něčím omezena či z něčeho vysvobozena. Omezení a vysvobození jsou pouhé koncepty. Jakmile jsou koncepty pryč a konceptualizace (vytváření pojmů) ustane, iluzorní jedinec zmizí do svého zdroje, do Já, do Vědomí, spolu se zbytkem projeveného světa jevů.

Aštávakra žádá svého žáka, aby jasně nahlédl iluzornost a časovou ohraničenost podstaty všech jevů. Cokoli je vnímatelné, je zničitelné. Cokoli podléhá změně, je zničitelné, a esencí fenoménovosti je právě změna a pohyb. Vaše pravá přirozenost, jak ujišťuje Aštávakra Džanaku, je to, co je nevnímatelné a neměnné. Aštávakra dále radí svému žáku, aby se ujistil, že jeho nezúčastněnost, klid, není povrchní, ale opravdový a silný. Pak nebude podléhat touze, jejíž přítomnost znamená neustálé zatahování do samsáry. Klid a odříkání, které vycházejí ze záměrů a cílů tohoto světa a jejichž kořenem je touha, nejsou silné ani opravdové. Odříkání je jen dohoda, výměnný obchod se superentitou, nejmocnější silou zvanou Bůh. Něco se odevzdá, aby se jiné a žádanější věci staly dříve či později dostupnými. To není skutečné odříkání, o němž mluví Aštávakra. Aštávakra nedává podrobnější vysvětlení, neboť ví, že jeho žák není v duchovních otázkách nováčkem. Nicméně opakovaně zdůrazňuje, že jakákoli touha (založená na vůli) je nepřekonatelnou překážkou duchovního probuzení. I samotná touha po osvobození je překážkou, neboť základem každé touhy, jakkoli vznešené, je představa entity "já". Probuzení se však nepřihodí, dokud "já" existuje. Skutečného gurua zajímá pouze úplné zničení "já". Zda se to Aštávakrovi povedlo, lze poznat podle Džanakových reakcí.

Aštávakra svého žáka upozorňuje, že touha sama sebe postupně zničí, ale jen tehdy, pokud se v mysli taková ničící síla nepřetržitě tvoří. Nelze toho dosáhnout žádným pozitivní činem, například potlačováním touhy, neboť to může touhu naopak posílit. Jedinou cestou je to, že člověk vznikání touhy jen pasivně pozoruje. Takové pozorování vertikálně odřízne každé horizontální rozpínání touhy (které je známkou toho, že jsme se nechali do věci zatáhnout). Za pozitivní čin lze považovat i aktivní hledání poznání. Aštávakra ujišťuje Džanaku, že je čiré Vědomí, a všechno ostatní, včetně nevědomosti, je iluzorní. Kde tedy hledat poznání?! A proč konat dobré skutky, když jejich základem je opět touha něco získat? Na závěr svému žáku připomíná veškeré pozitivní snažení, které opakoval jeden život za druhým, aby získal poznání a osvícení. Všechno to usilování bylo jen neplodným cvičením. Vyzývá ho tedy, aby nyní konečně ustal ve svém snažení a prostě jenom byl.

V následujících osmi verších Aštávakra shrnuje zásady pravého pochopení (jehož výsledkem je přesvědčení, předem vylučující pochyby a dotazy), které vede k nezáměrnému konání v každodenním životě, konání bez vůle a chtění.

"Přesvědčen o tom, že neustálá změna a následný zánik jsou skutečnou přirozeností všech jevů, je člověk poznání volný, do ničeho nezatažený a osvobozený od utrpení." (99)

"Přesvědčen o tom, že jedinou podstatou projeveného světa je noumenon, bytí o sobě, skryté ve všech jevech, je člověk poznání se vším smířený, odpoutaný od tužeb, zcela klidný a ničím nedotčený." (100)

"Přesvědčen o tom, že úspěch i neúspěch střídavě přicházejí a odcházejí jako důsledky minulých činů, je člověk poznání spokojený a se smysly zklidněnými nic nechce a po ničem netouží." (101)

"Přesvědčen o tom, že štěstí a neštěstí či život a smrt jsou součásti přirozeného procesu kauzality, nepotřebuje člověk poznání něčeho dosahovat a bez starostí a ztotožňování dělá to, co má dělat." (102)

"Přesvědčen o tom, že kořenem utrpení v tomto světě není nic jiného než touha, je člověk poznání bez tužeb a bez starostí, šťastný a spokojený." (103)

"´Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, jsem čiré Vědomí´, o tom přesvědčen, nezajímá člověka poznání, čeho bylo dosaženo a čeho ještě ne, neboť žije ve stavu, který je přirozený, bez vůle a chtění, blízký stavu noumenálnímu." (104)

"´Jsem imanentně obsažen ve všech jevech, od Brahmy až po stéblo trávy´, o tom přesvědčen, nezajímá člověka poznání, co bylo získáno a co ještě ne, neboť je osvobozen od konceptualizování a objektivizování, je v míru a spokojený." (105)

"Přesvědčen o tom, že projevený vesmír, třebaže úžasný v šíři a rozmanitosti jevů, je zcela iluzorní, spočívá člověk poznání, oproštěný od tužeb a ztotožněný s čirým Vědomím, v noumenálním míru." (106)

Těchto osm důležitých veršů se zabývá chtěním, tužbami a tím, co lze nazvat jako nezáměrné prožívání (prožívání prosté vlastní vůle). Stojí za povšimnutí, že Aštávakra, který začal u obecných zákonitostí projeveného světa jevů a vztahu jedince k tomuto světu, se nyní dostává k tomu nejzajímavějšímu - jak člověk poznání (džňánin), jenž pozbyl své totožnosti s odděleným jedincem, žije svůj život jako obyčejný člověk.

Přesvědčení člověka poznání se rozšiřuje o následující aspekty pochopení:

(a) přirozeností všech jevů je neustálá změna vedoucí nakonec k rozkladu,

(b) podstatou projevení světa jevů je noumenon, bytí o sobě, které je imanentní, vnitřně skryté ve všech jevech,

(c) úspěch a neúspěch jsou vzájemné protiklady, které se v životě neustále střídají a tvoří základ každého prožívání,

(d) štěstí a neštěstí, život a smrt (a všechny další protiklady) jsou součástí přirozeného procesu kauzality,

(e) příčinou utrpení ve světě je touha,

(f) "nejsem tělo a nemám tělo, jsem čiré Vědomí",

(g) "jsem imanentně obsažen ve všech jevech, od Brahmy až po stéblo trávy",

(h) projevený vesmír, třebaže úžasný v mnohosti a rozmanitosti jevů, je ve skutečnosti iluzorní.

Výsledkem tohoto přesvědčení je to, že člověk poznání zůstává spokojený, volný, do ničeho nezatažený, osvobozený od starostí a utrpení, bez tužeb. Nezajímá ho, co bylo či nebylo dosaženo, co bylo či nebylo získáno, a spočívá tak v noumenálním míru, ztotožněn s čirým Vědomím.

Všechny touhy a jejich naplnění či nenaplnění, úspěch či neúspěch, štěstí a neštěstí, to jsou záležitosti vůle, chtění a záměru. Člověk poznání si je vědom toho, že nežije jako domnělá entita podle vlastních hezkých přání či pro své potěšení. Jasně ví, že "je žit" a že jako takový, jako zdánlivá entita, nemůže být subjektem vzhledem k druhým objektům. Domnělá entita je fenomén, objekt, a nemůže mít druhé objekty za své objekty. Člověk poznání ví, co není, a také ví, co doopravdy je: "Jsem čiré Vědomí."

Ví, že nemůže žít podle svých přání a své vůle, že je "žit" (jako nástroj činnosti Celku). Ví, že mít "záměry" je zcela marné. Zříká se jich a je bez starostí a trápení, neboť překonal konceptualizaci, jež je podstatou vůle a záměru. Překračuje jak záměrné konání, tak i jeho protipól, záměrné nekonání. Záměrné nedělání je taky dělání. Proto člověk poznání dál obvyklým způsobem vykonává svou práci, ale bez záměru a pocitu konatelství.

Ten, kdo má své záměry, je právě představa či koncept "já", neboť "chtění" a "ego" znamenají totéž. Nepřítomnost vůle u člověka poznání neznamená nicnedělání, ale nepřítomnost záměrného konání (pozitivního i negativního). A nepřítomnost záměrného konání ve světě jevů znamená přítomnost konání noumenálního. Jinými slovy, nezáměrné konání člověka poznání (ať už se týká vnímání, myšlenek či těla) je noumenální konání neboli ne-konání mudrce (u něhož chybí "já" se svými záměry).

Osvícení je nevyhnutelným důsledkem nepřítomnosti cílených záměrů. A nepřítomnost cílených záměrů znamená nepřítomnost konceptualizace (vytváření myšlenek a pojmů myslí). Myšlenky samy o sobě jsou zcela spontánní a nezáměrné. Nepřítomnost konceptualizace a objektivizování (vytvoření pseudo-subjektivity vzhledem k ostatním objektům) znamená, že člověk poznání jiné objekty a jejich činy neposuzuje. Člověk poznání, mudrc, vnímá objekty jako objekty, ale nikoli jako "svoje" objekty. Ví, že on ani druzí nejsou oddělenými, nezávislými entitami, ale že to jsou jen loutky, reagující na vnější podněty podle psychické výbavy, jež je mimo jejich kontrolu.

Nezáměrné prožívání (za nepřítomnosti obou aspektů vůle), které znamená "být žit" jakožto ne-entita, představuje subjektivní či noumenální prožívání. Poněvadž tu není "já", není tu prostor pro obavy či starosti. Právě proto přináší probuzení v první řadě pocit neuvěřitelné, absolutní svobody.

- ↑ -