Ramesh S. Balsekar - Aštávakragíta

Třetí kapitola

V následujících čtrnácti verších Aštávakra prověřuje, nakolik je opravdové Džanakovo probuzení. Poukazuje na Džanakův denní život krále a vládce, na různých příkladech dokládá, že v životě a chování člověka, jenž se považuje za svobodného, jsou vážné mezery, a staví ho tak do pozice, kdy je Džanaka nucen objasnit svůj postoj k životu. Jinými slovy, z Aštávakry se stává ďáblův advokát, neboť chce zjistit, zda žák pochopil jeho učení ve všech jemnostech a zdánlivých protikladech.

"Jak je možné, že třebaže jsi pochopil svou pravou přirozenost jako Já, jež je jediné, tiché a nepodléhající zániku, stále lpíš na získávání bohatství?" (46)

"Lpění k neskutečným objektům smyslů pramení z neznalosti Já, stejně jako chtění stříbra vzniká z iluze stříbra v perleti." (47)

"Když víš, že jsi To, v němž světy jevů vznikají jako vlny na moři, proč pobíháš jako nešťastník sem a tam?" (48)

"Jestliže sis vyslechl, že totožností každého je nádherné, s ničím nesrovnatelné Noumenon, jak je možné, že sám sebe ponižuješ neustálým lpěním na smyslových objektech?" (49)

"Je to divné, aby u mudrce, který nazřel Já ve všech bytostech i všechny bytosti v Já, přetrvával pocit ´jáství´." (50)

"Je divné, aby ten, kdo spočívá v nejvyšší transcendentální ne-dualitě a je zaměřen na svobodu, toužil a oslaboval se milostnými hrátkami." (51)

"Je to divná věc, že člověk fyzicky slabý a zjevně u konce svého života může toužit po smyslovém potěšení, přestože si je vědom toho, že touha je nepřítelem poznání." (52)

V těchto sedmi verších Aštávakra viní Džanaku z toho, že zůstává připoután k smyslovým radostem. V následujících verších pak pokračuje v prověřování Džanaky v dalších oblastech života.

"Je divné, aby ten, koho nevzrušuje tento ani žádný jiný svět, kdo je schopen rozlišovat mezi věčným a pomíjivým a kdo hledá osvobození, se stále bál vzdát se těla." (53)

To je důležitý verš, objasňující sílu ega a entity. Totéž slovo, mókša, užívá Aštávakra jak pro "osvobození", tak pro "odložení těla", čímž chce vyjádřit, že není osvobození bez ztráty totožnosti s tělem. Ztotožnění s tělem, tedy ego, je tak silné, že i když lidé přijmou myšlenku odložení těla jako nevyhnutelnou, chtějí, aby oddělená totožnost pokračovala alespoň v jiném těle. To vysvětluje trvalý zájem o duši, znovuzrození a otázky, co bude po smrti.

O věcech kolem smrti existuje velké množství mylných představ a Aštávakra v tomto verši ukazuje, že ti, kdo jsou schopni rozlišit mezi věčným a pomíjivým, by těmto mylným představám neměli podléhat. Život i smrt jsou jen pojmy, přičemž jeden znamená nepřítomnost druhého. Temnota sama o sobě neexistuje. Temnota znamená pouze nepřítomnost světla. Podobně smrt je pouze zdánlivá nepřítomnost života, sama o sobě neexistuje. Život sám je pouhý koncept, nacházející se v časoprostoru, a stejně je tomu i se smrtí. Z hlediska světa jevů je tu fenomén "žití" a fenomén "umření", ale neexistuje žádná skutečná entita, jež by byla "tím, kdo život žije", nebo "tím, kdo smrtí umře". "To, co jsme" (Vědomí), je projeveno v prostoročase jako jev "žití", a činnost všech takových jevů tvoří to, co nazýváme "život", sám o sobě tedy pouhý pojem. Jev "žití" zaniká v jevu "umření". Pochopíme-li základní rozdíl mezi pomíjivostí a věčností, plyne z toho, že "To, co jsme", nemůže "žít" ani "umřít". Džňánin nevěnuje pomíjivým pojmům života a smrti pozornost a spočívá v noumenální přítomnosti, jíž všichni jsme. Co může umřít? Jen to, co je zrozeno. A co je zrozeno? Pouze "hmota". Jen hmota se mohla narodit a jen hmota může umřít.

"Toho, kdo je klidný a tichý a nahlíží pravé Já, nepotěší ani rozruší, ať je oslavován a chválen či sužován a haněn." (54)

"Moudrý pozoruje činy svého těla, jako by pozoroval činy druhého. Jak by se ho mohla týkat chvála či hana?" (55)

"Kdo je klidný a nezajímá se o svět jevů, neboť ví, že jde o pouhou iluzi, na toho nepůsobí žádný strach, ani strach ze smrti." (56)

"S čím lze srovnat nejvyšší bytí, spočívající ve Vědomí, dokonale spokojené a netoužící po ničem, ani po vysvobození?" (57)

Proč by ten, kdo je klidný a vědomý si prázdnoty všech objektů světa jevů, měl něco přijmout a jiné nepřijmout?" (58)

"Kdo zanechal vytváření představ a lpění na smyslových objektech, kdo je za všemi protiklady, osvobozen od chtění, ten s klidem přijímá, cokoli mu přijde do cesty." (59)

V těchto krásných verších vykresluje Aštávakra obraz osvícení, kdy se fenoménové "já" přemění na noumenální "Já", kdy se vnímání přestává vztahovat k objektům, zkrátka kdy jsou život a činnost všech objektů světa jevů (včetně svého vlastního objektu) zcela neosobně, bez jakékoli účasti a posuzování, pouze pozorovány. Jinými slovy, oddělená mysl relativní duality se navrací do celistvosti absolutní noumenality.

Aštávakra Džanakovi popisuje, co se děje, je-li tu pravé probuzení, a nabádá ho, aby zjistil, zda k takovému ryzímu osvícení u něho opravdu došlo.

Důležité na této zkoušce je její nutnost. Podstata Pravdy spočívá v zakoušení Pravdy. Nisargadatta Mahárádž říkal "Já jsem pravda", čímž mínil, že zakoušení Pravdy transformovalo "já" v "Já", tj. fenoménový objekt v noumenální subjekt. (Ve skutečnosti místo o "transformaci" jde spíše o odložení falešné totožnosti, která se postupně nabalila.) Jinými slovy, "Je-li Pravda dána do pojmů a vyslovena nahlas (ať už kýmkoli), přestává být Pravdou a stává se pojmem". U žáka je taková transformace nezbytná a povinností gurua je "vyzkoušet", jak žák reaguje na jeho slova (na jeho poukazování k Pravdě), a zjistit, nakolik je schopen přijímat. Guru se ani tak nezabývá tím, jak předat či sdělit svoje poznání, ale spíš, jak je žák schopen toto poznání pochopit a přijmout. Právě díky silnému soucítění, karuna, dbá guru o to, aby u žáka došlo k osvícení. Guru, jakožto džňánin, si plně uvědomuje, co je to osvícení. Ví, že jde o neosobní událost a že z hlediska noumenality nemá otázka jakékoli události, i události neosobní, žádný smysl. Faktem však zůstává, že fenoménově (z hlediska světa jevů) a též konceptuálně je každému guruovi vlastní soucítění, které ho nutí udělat pro svého žáka to nejlepší.

Nejprve se Aštávakra Džanaky dotazuje, aby se ujistil, že v něm není nejmenší pozůstatek strachu ze smrti, žádná postraní myšlenka, týkající se odložení těla a ega. Osvícení může přijít jen tehdy, je-li ego, "já", jehož základem je trvání, zcela vyhaslé. Proto chce, aby Džanaka nepochyboval o tom, že ego odložení těla nepřežije ani nedostane tělo nové. Nato Aštávakra přechází k otázce vyrovnanosti, která je u džňánina neustále přítomna a díky ní se džňánina nedotýká bolest ani radost, ztráta ani zisk, chvála ani kritika. Džňánin vidí činnost svého těla jako činnost těla kohokoli druhého, a je tak osvobozen od chtění či touhy, včetně touhy po osvícení. Nedává přednost jednomu před druhým, nepřijímá jedno, aby druhé odmítal, neboť je naprosto spokojený. Všechno, co během jeho života přirozeně přichází, přijímá bez pocitů chtění či vlastní vůle, takže pro něj neexistuje nic, co by měl nebo neměl udělat. Aštávakra Džanaku velmi tvrdě "prověřuje" (pro zapojení rozumu mu nechává jen velmi malý prostor). A na jaké je duchovní úrovni, na to si Džanaka musí přijít sám.

Nejdůležitější v této zkoušce je první reakce žáka (nikoli na obsah zkoušky, ale na samotný fakt, že je zkoušen). Ta ihned odhalí, jak na tom žák je. Džanaka byl dostatečně moudrý a vyspělý, aby pochopil, že ho guru zkouší proto, že s ním soucítí, nikoli proto, aby ho mátl. Kdyby se u něho objevila sebemenší známka zlosti, ukázal by své ego tak jasně, že by nebylo třeba čekat na odpověď. Džanaka se však ukázal hodným této zkoušky, učení pochopil opravdově a správně, takže odpovídá s velkou pokorou a vděčností. Jiná reakce by mohla dát vzniknout nepřeklenutelné propasti mezi guruem a žákem. Ale čas byl zřejmě nazrálý, žák vyspělý a připravený pro osvícení a guru dostatečně zapálený, aby mohl být onou jiskrou, která ještě byla třeba. Reakce Džanaky nebyla pouze zcela přiměřená, ale hlavně přirozená, spontánní, a to nejdůležitější, nenucená a upřímná. V jeho odpovědi nebylo zaváhání či zasahování oddělené mysli, ani starost o to, zda odpověď skutečně vychází z nitra a pronikne k srdci gurua. Otázky a odpovědi nejsou dialektické povahy. Je tu pouze srdce, nikoli mysl.

Džanaka ve své odpovědi oslovuje mistra slovem "Hanta", zkráceným tvarem slova "Arihanta" neboli "Ashita", které označuje toho, kdo přemohl své nepřátele, šest emocí - touhu, zlost, závist, lpění, pýchu a žárlivost – kdo tedy přemohl své ego, podstatu veškerého utrpení světa jevů. Je-li ego odhaleno a odloženo, jeho projevení ve světě jevů automaticky ustává. Spontánnost a ryzost Džanakova uctivého oslovení muselo Aštávakru potěšit a nadobro zrušit všechny pochybnosti, pokud ještě nějaké byly. Taková odpověď jistě podpořila Aštávakrovu důvěru, hrdost i radost z jeho úctyhodného žáka.

Džanaka říká:

"Ó, Hanta! Člověka poznání, jenž pochopil svou pravou přirozenost a hraje hru života, nelze srovnávat s těmi, kdo vláčí břímě života jako soumaři." (60)

Z těchto slov jasně vyplývá, že Aštávakrova burcující slova Džanaku osvítila a ukázala mu jeho pravou přirozenost, neboť na rozdíl od většiny lidí nevidí již život jako plný utrpení. Dále lze z jeho odpovědí poznat, že není formulována na úrovni osobnosti. Znamená to, že se Džanaka nestal osvíceným jedincem. Osvícení přichází náhle a ve skutečnosti se nemění nic, kromě toho, že zmizí osobní totožnost, ztotožňování s entitou z důvodu mylného pocitu vlastní vůle a odpovědnosti, což je hlavní příčina veškerého omezení. Probuzení přináší pocit takové svobody a radosti, že se život a prožívání promění v lílu, hru, v níž se vzájemné protiklady radosti a bolesti vždy na okamžik objevují jako vlny na hladině oceánu, aby vzápětí zase zmizely.

"Spočinutí ve stavu, po němž Indra a ostatní bohové tak žalostně prahnou, nepřináší jogínovi zvláštní potěšení." (61)

Jogína, džňánina, který je stabilizován ve svém přirozeném, noumenálním stavu, překračujícím všechny fenoménové zkušenosti světa jevů jako bolest a radost, nenaplňuje tento stav zvláštním potěšením. Džanaka tak prokazuje, že překonal všechny léčky, které Aštávakra z ryzího soucítění nastražil. Plně si je vědom toho, že všechny objekty světa jevů jsou pouhá zdání, koncepty, jež nemají vlastní podstatu. Dále zde vyjadřuje skutečnost, že Indra a ostatní bohové jsou pouhé konceptuální výtvory, a žádný objekt (koncept, pojem) nemůže být osvícen, ať je to vnímající bytost nebo bůh.

"Stejně jako se kouř nedotkne nebe, třebaže se to tak může zdát, nedotknou se srdce džňánina ctnost ani neřest." (62)

Vzájemné protiklady ctnosti a neřesti, jež jsou pouhými pojmy světa jevů, se džňánina nijak nedotýkají, neboť džňánin se do činnosti, která probíhá prostřednictvím "jeho" psychosomatického aparátu, nenechá zatáhnout. Zůstalo jen pozorování, postoj svědka. Nebe jeho pozorování není znečištěno kouřem konání ve světě jevů. Toto konání, jež probíhá jako součást činnosti celku, může svými následky ovlivnit pouze objekty, ale není-li tu "já", pak "Já" navždy překračuje veškerou fenoménovost. S maximálním přesvědčením a zároveň úctou ujišťuje Džanaka svého gurua, že ego bylo doopravdy rozpuštěno.

"Kdo může zabránit Seberealizovanému, jenž poznal jednotu neprojeveného noumena a projeveného světa fenoménů, aby dělal, co si přeje?" (63)

To, že džňánin "dělá, co si přeje", znamená, že jedná spontánně, neboť žádná vlastní přání či chtění nemá. Veškeré konání, jež se zdá být konáním jedince, je ve skutečnosti spontánní činností noumenality. Džanaka zde říká, že ačkoli se některé z "jeho" činů mohou jevit tak, jako by nevyhovovaly svatým textům, nejde o činy jednotlivce s domnělou vůlí a chtěním. Konání je zcela neosobní, bez nejmenší stopy individuálního konatele. Jinými slovy, každá činnost, kterou zdánlivě vykonává džňánin, je spontánní noumenální činností daného okamžiku. Džňánin je pouhým svědkem, který ji pozoruje, aniž by do ní vstupoval nebo ji hodnotil. Podaří-li se džňáninovi někomu pomoci, není to proto, že by to bylo jeho přání. A není-li pomoženo, není to navzdory jeho přání. Džňánin žije pouze v přítomném okamžiku, nezabývá se časovým trváním.

"Ze čtyř druhů stvořených bytostí, od Brahmy po stéblo trávy, pouze mudrc je schopen odmítnout jak touhu, tak i odpor." (64)

(Poznámka: Tradice rozděluje stvořené bytosti podle způsobu zrození na ty, jež jsou narozené z dělohy, z vejce, z páry a vlhka a ze semínka.)

"Zřídka se najde člověk, který poznal Noumenon jako pána vesmíru, jako jedno bez druhého. Dělá to, co považuje za vhodné, a z ničeho nemá strach." (65)

V těchto dvou verších mluví Džanaka o "mudrci", který odmítá touhu i odpor, dělá, co považuje za vhodné, a z ničeho nemá strach. Z toho je zřejmé, že ústup do neosobnosti, kdy je veškeré konání i nekonání přijímáno jako jevová (fenoménová) činnost noumena, není u Džanaky ještě dokončen. Aštávakra mu tedy v následujících verších znovu připomíná, že zde není individuální konatel, který by něco odmítal, ale že jediné, o co jde, je rozpuštění "já" v subjektivním "Já".

"Pokud jsi čiré bytí, zbavené veškerého lpění, kde je jaké odmítání? Jediné, co je nutné, je odložení totožnosti s psychosomatickým aparátem a rozpuštění iluzorního ´já´ v noumenálním ´Já´." (66)

"Podobně jako vznikají vlny na moři, vzniká vesmír v tobě, jenž jsi Vědomí. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění." (67)

"Jev světa fenoménů je iluzí, podobně jako je iluzí had v kusu provazu. Ačkoli se smyslům zdá skutečný, ty jako čiré noumenon jej zcela překračuješ. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění." (68)

"Jsi dokonalost sama, potenciální plnost, nezměněn v utrpení i ve štěstí, v naději i beznaději, v životě i smrti. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění." (69)

Hned zpočátku Aštávakra Džanakovi říká, že k osvobození stačí zbavit se ztotožnění s tělem. Ztotožnění je překážkou, jejíž odstranění mu přinese svobodu. Toto tvrzení zůstává ještě v rámci duality jevů, neboť je založeno na vztahu příčiny a následku. Aštávakra tu úmyslně klade malou léčku, neboť chce zjistit, jak hluboce žák vstřebal jádro jeho učení spočívající v tom, že neexistuje omezení, tudíž ani osvobození, a podstatou lidské bytosti je naprostá svoboda.

Aštávakra poté nabádá Džanaku, aby dosáhl osvícení (skrze rozpuštění) prostřednictvím poznání, že svět jevů vzniká v něm samotném, ve Vědomí, podobně jako vznikají vlny na hladině oceánu. Znovu tu Aštávakra podmiňuje osvícení poznáním, jakoby zmizením poznání mohlo zmizet i osvícení!

Znovu mu Aštávakra říká, že jev světa fenoménů je zcela mimo jeho skutečné bytí, neboť ač se jev zdá skutečný, je iluzí, podobně jako je iluzí had ve smyčce provazu.

A nakonec, co se týče vzájemných protikladů radosti a bolesti, naděje a zoufalství, života a smrti, vyzdvihuje Aštávakra důležitost vyrovnanosti.

Tato tvrzení obsahují prvek "konání" za účelem "získání" osvícení. A Aštávakra napjatě čeká, jak bude Džanaka na tato záludná tvrzení reagovat. Je velmi důležité, že Aštávakra díky hloubce svého pochopení zná úroveň žákovy schopnosti přijímat. Guru chce zjistit, zda je žák natolik inteligentní, že porozuměl nejen slovům, ale i jejich skrytému významu.

Reakce Džanaky na jeho "rady" musí Aštávakru opět velmi potěšit.

Džanaka říká:

"Jsem neomezený jako prostor, zatímco svět jevů je jako nádoba. Toto je pravé poznání. Není zde odmítání, přijímání, ani rozpuštění." (70)

"Jsem jako oceán a svět jevů je jako vlna. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět." (71)

"Jsem jako perleť a iluze světa je jako iluze stříbra v perleti. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět." (72)

"Jsem ve všech bytostech a všechny bytosti jsou ve Mně. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět." (73)

Zpočátku Aštávakra mluvil o rozpuštění a popisoval různé způsoby, jak se může osobní vědomí rozpustit ve Vědomí univerzálním. V těchto čtyřech verších jeho výjimečný žák zcela jednoduše popisuje čtyři aspekty toho, co je třeba pochopit, a zároveň si troufá tvrdit, že je-li vnímána Pravda, pak otázka jakéhokoli "konání" jakožto odmítání, přijímání či rozpouštění vůbec nevyvstane. Jak asi musel být Aštávakra spokojený, když jeho žák prokázal takovou hloubku porozumění! Džanaka tedy jasně pochopil, že omezenost je iluzí. Nikdy nebyl nic jiného než svobodné neprojevené potenciální absolutno. Otázka konání za účelem "získání" osvobození ztrácí smysl. Jediné, co existuje, je neomezené noumenon, bez formy a bez vlastností, v němž jako vlna na moři vzniká obraz zdánlivého světa fenoménů. A jediným poznáním, jehož je třeba k nazření pravé podstaty, je pochopení toho, že noumenon je To, co jsme, zatímco fenomény jsou to, čím se zdáme být.

Džanaka pokračuje:

"Ve Mně, neomezeném oceánu, je loďka světa zmítána větrem své vlastní vnitřní přirozenosti. Já tím nejsem zasažen." (74)

"Ve Mně, nekonečném oceánu, se vlny světa vzdouvají a klesají podle své vnitřní přirozenosti. Já nezakouším vzedmutí ani pokles." (75)

"Ve Mně, nekonečném oceánu, existuje iluze světa. Nemajíc formu, jsem vrcholně klidný. V tom spočívám." (76)

"Subjektivní "Já" není v objektu a ani objekt není v subjektivním "Já", jež je nekonečné, neposkvrněné, osvobozené od lpění a tužeb, a tudíž zcela klidné. V tom spočívám." (77)

"To, co jsem, je čiré Vědomí a svět je jako vystoupení kouzelníka. Jak by pro Mě mohlo existovat odmítání či přijímání?" (78)

Tyto verše jen dále rozvíjejí Pravdu vyjádřenou předchozími čtyřmi verši. Zmíněné čtyři verše jsou skutečným jádrem toho, co mudrc může říci o pravé přirozenosti.Vyjadřují zkušenost svědka, nezúčastněného pozorovatele. "Toto je pravé poznání", opakuje Džanaka v každém z nich. Spočívání v Pravdě, spočívání ve své pravé přirozenosti, je to jediné, co je třeba. Ty jsi noumenon, Pravda. Mluvit o tom, že je třeba něco dělat, je zavádějící, neboť z toho plyne, že je tu něco, co má být prostřednictvím úsilí "někým" získáno. Jedinec, který by měl usilovat, tu však není. Domnělá individualita je jen mýtus, iluze. Jediné, co je, je noumenon, v němž se (jako trik kouzelníka) zjevuje iluze fenoménového světa.

Džanaka svými verši jasně prokazuje, že skutečně pochopil vše, co mu Aštávakra předložil. Nejde o to, že by úsilí mohlo být nepřiměřené nebo nesprávné, neboť usilování samo je omezením. Úsilí znamená iluzorní touhu iluzorní individuality dosáhnout iluzorního cíle! Jediné, co je třeba, je obrátit svůj pohled do nitra. Ale veškeré usilování je naopak nasměrováno ven. Je-li mysl obrácena dovnitř, ustává vytváření pojmů, což se rovná osvobození, neboť to, co vytváří omezení, je právě konceptualizace.

Vznik myšlenek a vytváření pojmů a představ myslí, jsou otázky, u nichž často dochází k omylům a nepochopení. Bylo-li Vědomí vždy svobodné a nespoutané, proč se ztotožňuje s každým jednotlivým tělem, tj. omezuje se na osobní vědomí, čímž vznikají problémy ohledně omezení a osvobození? Na tuto otázku lze pohlížet dvěma způsoby. Oba způsoby otázku zcela ruší, takže odpověď je pak zbytečná.

Je-li Vědomí od počátku a neustále absolutně svobodné a nespoutané, proč by neomezilo samo sebe a nezapojilo se tak do líly, jíž je tento život? Záměrný akt omezení sebe sama na individuální vědomí je součástí jeho svobody! Pouze prostřednictvím rozdělení na subjekt a objekt může Vědomí vnímat a poznávat svět jevů, který si v sobě "vytvořilo". Každá vnímající bytost se stává subjektem a vnímá ostatní bytosti jako objekty. Toto je "mechanismus", jímž Vědomí poznává projevený svět.

Omezení nevzniká pouze díky dualitě subjekto-objektového vztahu. Tato dualita je nutným mechanismem k tomu, aby univerzální Vědomí mohlo poznávat svět jevů. Líla vzájemných vztahů mezi lidskými bytostmi, toto "kouzelnické představení", které Vědomí hraje v sobě samém a které způsobuje domnělé potěšení a domnělé utrpení domnělým jedincům v jejich domnělých životech, není výsledek "mechanismu" duality, ale vzniká jako následek dualismu. Dualismus spočívá v tom, že každé tělo vytváří oddělenou entitu, oddělený subjekt, přičemž se přehlíží základní skutečnost, že všechno to jsou pouhé objekty a jediným subjektem je samo absolutní noumenon. Jinými slovy, domnělé osvobození je zde jen proto, že se objekt považuje za subjekt. A rozpoznání této skutečnosti je domnělým vysvobozením. Džanaka pochopil, že soustava těla a mysli je to, čím se zdá být, ale To, co je doopravdy, je subjektivní noumenon. Neexistuje nic, co by mělo být vykonáno. Psychosomatický aparát jako pouhý jev nemá samostatnou, nezávislou existenci, a nemůže tudíž sám o sobě nic dělat. Soustavě těla a mysli nezbývá, než žít podle své přirozenosti, své dharmy, tak jak byla stvořena a čím byla podmíněna. Přestože může snít iluzi o vlastní vůli a možnosti volby, ve skutečnosti jen hraje svoji roli v božské hře líle.

- ↑ -