Ramesh S. Balsekar - Aštávakragíta

První kapitola

Aštávakragíta je starý sánskrtský text, snad i starší než Bhagavadgíta. Jedná se o rozhovor mezi mudrcem Aštávakrou a jeho žákem, králem Džanakou. Tento dialog je pozoruhodným příkladem božského prvku ve vztahu mezi Seberealizovaným guruem a nevídaně zralým žákem, který čeká už jen na jedinou jiskru, jež mu pomůže přinést vhled do Pravdy a náhlé osvícení. Aštávakragíta podává obdivuhodně přímý, pozitivní a jednoznačný výklad učení o nedualitě, pravděpodobně nejlepší, jaký kdy byl dán.

Aštávakragíta není tak známá jako Bhagavadgíta, a to právě z toho důvodu, že je velice jasná a nedvojsmyslná a nenechává tedy prostor k překrucování, jehož se často dopouštějí ti, kteří ve svých komentářích ospravedlňují vlastní filozofické sklony a duchovní zájmy. Obsahuje naprosto rozhodná prohlášení a přímá tvrzení, založená očividně na intuitivní zkušenosti a přesvědčení, která popírají a zcela ruší jakékoli úsilí o duchaplné výklady či intelektuální akrobacii. Jedná se o poměrně krátké pojednání, sestávající z tří set dvouřádkových veršů, hutné a pádné, vyjadřující Pravdu, úplnou Pravdu a nic než Pravdu.

Mudrc Aštávakra dostal své jméno podle osmi deformací, pokřivení svého těla. Na to existují různá vysvětlení. Jedna legenda praví, že když byl Aštávakra v matčině lůně, recitoval jeho otec každý den Védy a Aštávakra mu naslouchal. Přestože byl otec zbožný a oddaný, nebyl příliš učený a při recitaci Véd se dopouštěl mnoha chyb. Aštávakra, duchovně již velmi vyspělý, nesnesl tak špatnou recitaci, proto se v lůně kroutil, až to vedlo k deformaci na osmi místech jeho těla. Jiná legenda v Mahábharátě říká, že Aštávakrův otec jménem Kahor recitoval Védy své ženě Sújatě, když bylo dítě v jejím lůně, až jednoho dne dítě vykřiklo: "Díky tvé laskavosti, drahý otče, jsem se naučil všechny Védy, škoda jen, že děláš chyby ve výslovnosti." Kahor, dle této verze velký učenec a uznávaný učitel, nesnesl urážku od nenarozeného dítěte a proklel je, aby se narodilo s osmi pokřiveními na těle. Tak se narodil Aštávakra, neboli "osminásobně pokřivený".

Příběh pokračuje tak, že Aštávakrův otec Kahor odešel ke dvoru krále Džanaky, aby si získal jeho přízeň. Velký učenec Vandin, syn krále Varuny, ho vyzval k diskusi o duchovních otázkách. V ní Kahor prohrál a následkem toho byl vykázán do podsvětí jako kněz při obětech prováděných Varunou. Aštávakra se o otci dozvěděl ve dvanácti letech a hned se vydal ke dvoru krále Džanaky, aby mohl diskutovat s nejslavnějšími učenci. Bylo pro něj obtížné získat si přístup ke dvoru, ale nakonec se mu to podařilo. Ve chvíli, kdy shromáždění učenci uviděli Aštávakru, jak přichází svou kolébavou kachní chůzí, dali se do smíchu. Neudržel se ani jinak laskavý a zbožný král Džanaka. Jeho pobavení se však změnilo v údiv, když zpozoroval, že mladý Aštávakra se směje stejně hlasitě jako ostatní. Král se na něho obrátil a řekl: "Mladý muži, chápu, proč se smějí ostatní, ale nechápu příčinu tvého smíchu." Aštávakra náhle zvážněl a odpověděl, že se smál tomu, že král hledá Pravdu ve společnosti hlupáků. Nato se král rozhněval a vážným tónem žádal Aštávakru o vysvětlení. Mladík odpověděl stejně vážně: "Je to prosté, Vaše Jasnosti. Všichni tito ctění hosté nejsou lepší než příštipkáři, neboť nedokážou vidět, co se skrývá pod kůží. Nejsou schopni vidět ve fyzickém těle Přítomnost. Rozbije-li se hliněný hrnec, rozbije se snad i prostor uvnitř hrnce? Je-li hrnec deformován, je snad prostor uvnitř také deformován? Mé tělo může být pokřiveno, ale ´Já´ jsem nekonečný a neomezený." Král, sám již duchovně velmi vyspělý, poznal, že Aštávakra je Seberealizovaná duše a hned příštího dne byl na vlastní žádost přijat Aštávakrou za žáka.

Příběh o Aštávakrovi, stejně jako mnohé jiné příběhy o světcích, mudrcích a prorocích, nemůžeme zřejmě brát doslova a tak jako v případě podobných vyprávění o Buddhovi, Lao-tzu či Zarathuštrovi, lze i tu odhalit skutečný smysl příběhu. V případě Aštávakry mohou deformace jeho těla na osmi místech poukazovat k osmidílné stezce jógy. Aštávakra tvrdí, že k osvícení nejsou potřeba žádná cvičení těla nebo mysli. Osvícení může být náhlé a přihodit se ve zlomku sekundy, jakmile člověk jasně pochopí (nestačí intelektuální porozumění), že nikdo nikdy nebyl omezený, že každý je svobodný a svoboda je jeho nezadatelným právem.

Příběh o Buddhově narození říká, že jeho matka při porodu stála a Buddha sám se hned postavil na vlastní nohy. Aby neupadl, udělal sedm kroků, při osmém se zastavil a učinil svoje čtyři základní prohlášení: samsára znamená utrpení; utrpení je možno překonat; k překonání utrpení existuje cesta; stav štěstí je nirvána.

O Zarathuštrovi se zase vypráví, že místo toho, aby se při svém narození dal do křiku, tak se rozesmál. Byl přesvědčen, že člověk má život prožívat radostně a nečinit druhé nešťastnými. "Dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky", to je esence jeho učení. Jako v jediném náboženství se v něm půst nejen nedoporučuje, ale v běžném životě přímo zapovídá.

O Lao-tzu se vypráví, že se narodil jako osmdesátiletý. To neznamená, že by byl v matčině lůně osmdesát let, ale že byl počat v moudrosti a narodil se moudrý a lenivý! Jeho učení, úžasně blízké učení Nisargadatty Mahárádže, nepředepisuje žádná cvičení či pravidla. Lao-tzu trval na tom, že není žádný cíl ani žádná cesta a že jasné a hluboké pochopení dokonalosti "Toho, co je", nepotřebuje ke svému naplnění osmdesát let, ale může přivodit náhlé a okamžité osvícení.

Je zřejmé, že mnohé náboženské mýty a legendy nelze brát doslova. Tyto legendy mají stručně a obrazně vyjádřit smysl určitého učení, sdělit, že semínko obsahuje možnosti, jež jsou v něm skryty a zprvu nejsou vidět. Pro ty, kdo znají semínko, tedy někoho jako dítě nebo mladého člověka, je velmi obtížné přijmout ho později jako mudrce. Říkají: "Víte, znal jsem ho, když byl ještě dítě, a nebylo v něm nic, co by svědčilo o moudrosti či svatosti." Rámana Maharši, mudrc z Arunáčaly v Jižní Indii, přebýval mnoho let o samotě v jeskyni a jeho rodina se již vzdala snahy o jeho nalezení. Poté, co se o něm rodina dozvěděla, chtěla, aby se vrátil domů, ale bez výsledku. Jeho matka se sama za ním vypravila a žádala ho, aby se vrátil. On jí však řekl, že už není tím, kdo opouštěl domov. Řekl, že onen člověk již neexistuje.

Rozhovor mezi Aštávakrou a Džanakou začíná otázkou:

"Jakým způsobem je možné dojít k poznání? Jak lze dosáhnout svobody? Jak může přijít odevzdání?" (1)

První otázka žáka je pro gurua velmi významná. Řekne mu o úrovni a připravenosti žáka, o tom, v jakém bodě duchovního vývoje se žák v daném okamžiku nalézá a co tedy ve skutečnosti hledá. To gurua zajímá nejvíc, neboť na tom závisí jeho odpověď a rada. Když jsem se poprvé setkal s Nisargadattou Mahárádžem, zeptal se, co od něho žádám. Odpověděl jsem: "Nezajímá mě štěstí ani neštěstí v tomto nebo jiném světě. Chci se od vás dozvědět Pravdu, neměnnou Pravdu, která vždy existovala a bude existovat, nehledě na různé proroky a různá náboženství." Mahárádž se na mě na okamžik pátravě podíval, pak se usmál, změnil téma, přišli další lidé a začalo obvyklé sezení.

Aby nedošlo k nějakým nedorozuměním a zmatkům, co se týče guruovy odpovědi, je třeba mít na paměti důležitou věc. Guruovi ve skutečnosti nejde o to, aby na žákovu otázku odpověděl. Zajímají ho podmíněnosti a návyky, kterými žák trpí a které žákova otázka odhaluje. Guruovi jde především o odstranění těchto podmíněností. Zpočátku žák usiluje o to, "dosáhnout" poznání na intelektuální úrovni. Guru si je plně vědom toho, že neexistuje nevědomost, kterou by bylo možno odstranit získáním poznání. Ví, že každá individualita je univerzální Vědomí, které sebe sama ztotožňuje s individuální soustavou těla a mysli, a že právě toto ztotožňování je nevědomostí, o níž žák mluví. Žák si myslí, že získáním poznání bude zbaven nevědomosti, zatímco guru ví, že nevědomost sama je výsledkem ztotožňování se s tělem a myslí. Jakékoli další činy ze strany zdánlivé individuality, tedy všechna možná cvičení, toto ztotožňování ještě více posilují. Guru tedy musí postupovat obezřetně, ale zároveň rázně, a vede žáka k tomu, aby si odpověď nalezl (nebo si to aspoň myslel) sám.

Živým příkladem toho je právě rozhovor mezi guruem Aštávakrou a jeho vyspělým žákem, králem Džanakou. Je zřejmé, že král, který pořádá setkání mudrců a největších učenců v království za účelem duchovních rozprav, není v duchovních otázkách nováčkem, třebaže může být nemálo zmatený různými a často protikladnými pohledy na věc. Džanaka jistě na Aštávakru zapůsobil svou opravdovostí, se kterou ho vyhledal jako učitele, skromností svého chování i svou první otázkou. Hovory mezi učenci nepořádal Džanaka pro pobavení. Nezajímaly ho hříchy či zásluhy, peklo či nebe, avšak hluboce se zabýval otázkou: "Jak lze dosáhnout svobody?" Byl si vědom toho, že k osvobození je třeba klidu a odložení tužeb. Proto se dále ptá: "Jak může přijít klid, odevzdanost?"

Aštávakra odpovídá:

"Můj synu, hledáš-li svobodu, střez se smyslových objektů jako jedu a hledej odpuštění, upřímnost, laskavost, spokojenost a pravdu, jako bys hledal nektar." (2)

Této přímé a jasné odpovědi gurua na přímou a jasnou odpověď žáka je nutno věnovat velkou pozornost. Aštávakra mohl otázku rozebrat a podrobit žáka křížovému výslechu, aby zjistil, co přesně každým slovem mínil. V určitém stádiu by guru jistě takový přístup zvolil, ale zpočátku bylo třeba vytvořit základ zdravého vztahu. Guru začíná slovy: "Můj synu". Tato slova jsou významná hned z několika důvodů. Jednoznačně žákovi ukazují, že ho guru přijímá celým svým srdcem a povzbuzují ho k otevřenosti a upřímnosti v dalším rozhovoru. Zároveň jasně říkají, že žáka čeká hodně učení, kterému bude muset věnovat plnou a hlubokou pozornost.

Aštávakru to jistě svádělo k otázkám: "Kdo je ten, kdo klade otázku? Kdo chce poznávat?" Ale zdrží se jich a dává odpověď, která v této fázi žáka uspokojí. Přes počáteční zjednodušení (kdy Džanaku vybízí rozvíjet určité "ctnosti") velmi rychle dovádí Aštávakra svého vyspělého žáka k intuitivnímu zážitku subjektivní identity. Zde Džanaka zvolá: "Kde je jedinec? Kde je omezení či osvobození? Kde je guru a kde je žák?"

Už v prvních slovech dává Aštávakra obdivuhodně jednoduchý návod, jak být na světě šťasten. Štěstí je důležité, neboť pokud jste ve světě nešťastní, nemůžete dosáhnout stavu "svobody". Vlastnosti a ctnosti, které Aštávakra vypočítává, mají vzestupný charakter a vedou nakonec k Pravdě. Svému bystrému žáku v podstatě říká, že kořenem všech potíží, které brání v nalezení Pravdy, je "touha". V pozdějším rozhovoru pak objasňuje, že překážkou je jakákoli forma touhy, a to i touha po osvobození! Základem touhy po svobodě je neznalost Pravdy o tom, že tu žádné omezení, z něhož bychom se toužili osvobodit, nikdy nebylo. Omezení je jen pojem, představa, a pouhou představou je tedy i osvobození.

Aštávakra pokračuje v odpovědi:

"Nejsi země, voda, oheň, vzduch ani prostor. Jakožto Vědomí jsi nezúčastněný svědek těchto pěti prvků. Takové pochopení je osvobozením." (3)

Poté, kdy Aštávakra navázal se svým žákem zdravý, fungující vztah, přechází v tomto verši k jádru svého učení a hned v následujícím verši ho završuje takovým způsobem, že by to žáka menšího kalibru mohlo odrovnat. Aštávakra však dobře odhadl úroveň svého úctyhodného žáka.

Říká:

"Oprostíš-li se od ztotožňování se s tělem a spočineš-li jako Vědomí ve Vědomí, v tom okamžiku budeš šťasten, v míru a osvobozen od omezení." (4)

A to je pravé jádro učení. Zbývající dialog je jen rozvedením této jediné základní pravdy.

Tyto dva verše musely Džanaku omráčit, uvést do stavu duchovního šoku, což bylo přesně to, co mudrc v roli gurua zamýšlel. Aštávakra viděl, že Džanaka je ve fázi duchovního vývoje, kdy k odstranění určitého bloku je třeba síly. A že to Džanaka unesl, se ukáže hned v závěru této vstupní lekce, kdy přichází náhlá transformace.

Co se týče náhlého osvícení, které se přihodí bez úsilí jen pouhým pochopením, mají některé pojmy velký význam. Aštávakra zde říká:

A) Nejsi tělo složené z pěti prvků. "Ty" jsi Vědomí, které netečnému tělu dává schopnost vnímat, a tato schopnost umožňuje smyslům reagovat na smyslové objekty. Právě schopnost vnímání umožňuje, aby psychosomatický aparát pracoval jako jednotka.

B) A dále (jak předjímá otázku svého bystrého žáka): "Ty" nejsi fyzický organismus, ale Vědomí, které funguje ne jako to, co činnost fyzického organismu řídí, ale pouze jako svědek této činnosti.

C) Tím, že se chybně ztotožňuješ s jedincem jako konatelem všech činů, které prostřednictvím daného organismu přicházejí, přijímáš zbytečně za tyto činy odpovědnost, a tudíž i omezení, z něhož se toužíš osvobodit.

D) Svědek nemůže být ten, kdo koná, nejsi tedy konatel. S tímto pochopením se přestaneš ztotožňovat s tělem. Jakmile to uděláš, přijmeš tím automaticky svůj skutečný stav svědka, nezúčastněného pozorovatele, a spočineš volně (neb zmizelo napětí vznikající z odpovědnosti za to, co se děje) jako Vědomí ve Vědomí.

E) Tak jako jsou předměty v prostoru ozářené a viditelné díky slunečnímu světlu, které se však nestará se o to, co se s předměty děje, tak se všechny jevy zjevují ve Vědomí, jsou Vědomím vnímány a prostřednictvím smyslů poznávány, ale Vědomí zůstává nedotčeno tím, co se s těmito jevy, včetně lidských bytostí, děje. Vědomí, skutečné "Ty", všechny události jenom nezúčastněně pozoruje jako ve snu.

F) Stav zbavení se totožnosti s tělem je stavem pozorování, pozicí svědka (bez přítomnosti individuálního "já"). A stav nezúčastněného pozorování je stavem svobody. To má Seberealizovaný guru na mysli, když říká, že spočineš-li ve Vědomí (bez ztotožňování se s tělem), je osvobození náhlé a bezprostřední.

G) Představa náhlého osvícení je založena na pochopení toho, že jedinec jako takový nikdy neexistoval, neboť vše, co existuje, je Vědomí, v němž se zjevuje celý projevený svět, včetně lidských bytostí. Domnělý jedinec nebyl nikdy spoután nějakým omezením. Za omezeného se považuje jen proto, že zapomněl svoji původní identitu Vědomí či Svědka a ztotožnil se s fyzickým tělem.

Výraz "spočívat ve Vědomí" je základem Aštávakrova učení. Aštávakra nepředepisuje žádná pevně daná cvičení. K tomu, aby se "událo" osvícení, je potřeba pouze jasně pochopit, avšak na zcela jiné úrovni než rozumové. Rozumové chápání může přinést přesvědčení o tom, co bylo pochopeno, ale intuitivní nazření je založeno na víře. Intelektuální pochopení, čili přesvědčení, je založeno na zdůvodňování, logice, úsilí a sporu. Intuitivní nazření, čili víra, je založena na určité osudové nevyhnutelnosti a klidném přijímání "Toho, co je", bez jakýchkoli pochyb či posuzování.

V tomto stádiu si Aštávakra přeje, aby Džanaka přijal jeho učení na základě víry, a proto nepodpírá své výroky žádnými argumenty. "Víra" nemusí nutně zdravý rozum nahrazovat nebo s ním být ve sporu. Věřit znamená nevylučovat možnost existence jiných úrovní skutečnosti, které přesahují čistě smyslové vnímání. Víra je síla, která je schopna vyvolat spontánní vnímání pravdy. Víra intuitivně rozpozná hlas pravdy a otevře srdce k nazření Pravdy.

Aštávakrovo troufalé tvrzení, že osvícení nastane "právě v tom okamžiku", zřejmě znamená "v onom přítomném okamžiku, jenž je okamžikem věčným", z něhož je naprosto vyloučena mysl s jejím konceptualizováním (vytvářením pojmů a představ). Aštávakra ví, že jeho žák na tomto stupni mluví jako individualita z úrovně těla a mysli, a proto mu říká: ". . . právě v tom okamžiku budeš šťasten, v míru a osvobozen od omezení", neboť právě to žák hledá. Aštávakra tím míní to, že jakmile zmizí ztotožňování s tělem, zmizí i oddělené "já" (ego) a je dosaženo stavu, v němž není "já", jako protiklad k "tobě". Je to stav, v němž není strach ani rozpor, jinými slovy je to stav štěstí, klidu a osvobození z omezenosti. Na konci úvodní lekce, která zahrnuje prvních dvacet veršů, je žákova osobnost silně otřesena a vyvedena z uspokojení sebou samou. Žák získává přímou subjektivní zkušenost jednoty a nemůže jinak, než vyjádřit to písní o své duchovní odpoutanosti.

Aštávakra pokračuje:

"Nepatříš k bráhmanské ani jiné kastě, nepodléháš žádnému ze čtyř životních stádií. Nejsi předmětem smyslů. Nepřipoután a bez tvaru jsi nezúčastněným svědkem celého světa. Poznej to a buď šťasten." (5)

Čtyři kasty ve staré Indii tvořili podle tradice bráhmani (učenci, knězi), kšátriové (válečníci), vaišiové (obchodníci a řemeslníci) a šúdrové (ti, kdo vykonávali podřadné práce). Čtyři životní stádia zastupovali brahmačarín (student žijící v celibátu), grihaštha (hospodář pečující o rodinu), vanapraštha (ten, kdo odešel z aktivního života) a sanjásin (ten, kdo se vzdal života). Aštávakra říká Džanakovi, že jako osobnost může vykonávat roli hospodáře a příslušníka kasty válečníků, ale ve skutečnosti nepatří do žádné kasty ani žádného životního stádia. Žádá ho, aby neviděl sebe jako jedince, ale jako nezávislého, beztvarého svědka, nezúčastněného pozorovatele celého světa. Jako takového ho nemůže zasáhnout žádné neštěstní. V této naprosté svobodě není důvod být nešťastný, proto Aštávakra vyzývá: "Buď šťasten". Jinými slovy, nazření své skutečné přirozenosti znamená svobodu, osvícení, nezkalené štěstí.

"Co je správné a co špatné, štěstí a utrpení, náleží mysli, nikoli Tobě, ó Všeprostupující. Nejsi konatel ani zakusitel, Ty, jenž jsi stále a navždy osvobozen od všech připoutaností." (6)

Otázka omezení nevzniká, pokud se nikdy žádnou událostí či žádným skutkem nezabýváte jinak než jako pouhý nezúčastněný pozorovatel, svědek. Aštávakra tedy říká, že dobro a zlo či štěstí a neštěstí jsou dvojice vzájemných protikladů, bez kterých se život ve světě neobejde. Mysl však nepřijímá polaritu, vzájemnou závislost protikladů, jakými jsou krása a ošklivost, dobro a zlo atd., a tím vytváří dualismus a spor mezi protiklady.

V každém z těchto dvaceti úvodních veršů Aštávakra předkládá základní pravdu. V pozdějším rozhovoru rozebírá tyto pravdy do větších podrobností, ale v této chvíli je pouze předkládá, aby z reakcí žáka vyvodil, jak postupovat v jeho dalším vedení. V této fázi se pokouší určit kvalitu a hloubku žákovy vnímavosti. Celý rozhovor je krásným příkladem božského vztahu, fungujícího na nejvyšší úrovni.

Celistvá mysl, jež je univerzálním Vědomím, se rozdělí či rozštěpí, jakmile se univerzální Vědomí ztotožní s psychosomatickým aparátem jakožto "já", které stojí proti "těm druhým". Lidská mysl, jež je oddělenou myslí, přemýšlí v pojmech dualismu a zapomíná na to, že základní dualita pozorovatele a pozorovaného má polární charakter. "Já", jakožto pozorovatel, nemůže existovat bez "toho druhého", jakožto pozorovaného předmětu. Každá vnímající bytost, každá lidská bytost, se stává pozorovaným objektem, jakmile tu je někdo jiný jako pozorovatel. Jinými slovy, každá lidská bytost je zároveň pozorovatelem i pozorovaným objektem, podle toho, jakou v daném okamžiku hraje roli. Pozorovatel i to, co je pozorováno, oba jsou pouhé objekty v celku projeveného světa. Tuto pravdu lze pochopit jen tehdy, je-li tu odpoutání od soustavy těla a mysli a pozorovatel i pozorovaný objekt jsou viděny jako objekty světa jevů, i když objekt pozorovatele přebírá subjektivitu noumena. Je-li tu odpoutání, vrací se oddělená mysl do původního stavu celistvosti, k postoji svědka neboli nezúčastněného pozorovatele.

Aštávakra tedy říká, že štěstí i neštěstí jsou stavy mysli (oddělené mysli). To, co skutečně jsi, tedy Vědomí fungující jako subjektivní svědek vlastního objektivního projevení, neboli světa jevů, není těmito stavy ovlivněno ani není zataženo do událostí, do reakcí na události, či do jejich posuzování. A právě proto Aštávakra hned na začátku říká: "Oprostíš-li se od těla. . ."

Lidská mysl je navyklá užívat lineární myšlení a vědomou pozornost, přičemž zcela opomíjí to "nevědomé". A přece to "nevědomé" je schopno vyššího poznání, než jakého lze dosáhnout logikou. Je schopno nahlédnout základní principy, rytmy a pulsy vesmíru v jednotné celistvosti, kterou lze popsat jako "multidimenzionální síť drahokamů, v níž každý obsahuje odrazy druhých ad infinitum". Lidská mysl usiluje o to, co považuje v daném okamžiku za "přijatelné", a snaží se vyloučit to, co považuje za "nepřijatelné". Tím však usiluje o nemožné, neboť protiklady nemohou existovat jeden bez druhého, jsou v polárním vztahu, který v Číně označovali jako "vzájemné vznikání". Bytí může vycházet pouze z nebytí, světlo ze tmy, zvuk z ticha, a proto protiklady, i když jsou samozřejmě odlišné, jsou zároveň neoddělitelné, stejně jako póly magnetu. Tento polární vztah je explicitní dualitou, v níž je skryta implicitní jednota, nikoli však dualismus. Tato implicitní jednota může být zakoušena pouze tehdy, když prostřednictvím pochopení a realizace pravdy ustane ztotožňování se s psychosomatickým aparátem jako oddělenou individuální entitou.

Aštávakra pokračuje:

"Jsi jediný pozorovatel, a jako takový jsi skutečně navždy svobodný. Tvým jediným omezením je, že na ostatní nahlížíš jako pozorovatel." (7)

Jediný pozorovatel je samozřejmě Vědomí, univerzální Vědomí, v němž se jako pole vln na moři zjevuje celek projeveného světa. Univerzální Vědomí neboli subjektivní noumenon (bytí o sobě), je jakožto čirá subjektivita jediným pozorovatelem a všechno ostatní v projeveném světě jsou objekty. Každá lidská bytost však v životě pro své ztotožňování s tělem zapomíná, že stejně jako jiné objekty, které pozoruje, je sama též objektem. Člověk přebírá subjektivitu absolutního noumena a považuje se za pozorovatele jiných pozorovaných objektů. Přisvojením si subjektivity jediného absolutního subjektu se lidská bytost dopouští prvotního hříchu a tím upadá do omezení. Jinak řečeno, univerzální Vědomí, které se ztotožněním s oddělenou entitou omezuje na osobní či individuální vědomí, považuje osobnost, čili omezené ego, za subjektivního pozorovatele. Jakmile je tato chybná totožnost pochopena a je nastolena skutečná totožnost jediného subjektu, nezúčastněného pozorovatele či svědka, omezení zmizí a je tu osvícení. Zkrátka a dobře, "já" jako protiklad k tomu "druhému" zmizí a na jeho místě zazáří "Já" jako jediný, beztvarý a věčný subjektivní pozorovatel.

Aštávakra pokračuje:

"Byl jsi uštknut černým smrtícím hadem egoismu, a proto se považuješ za konatele. Přijmi nektar víry, že nejsi konatel, a buď šťasten." (8)

V tomto verši se Aštávakra dostává k jádru věci. Co leží u kořenů představ o omezení a utrpení? Je to pocit konatelství, představa vlastní vůle. Celý mechanismus života jedince je založen na představě, že kdykoli člověk nějakým způsobem jedná (ať už jedná jakkoli), je to proto, že takto jednat chtěl. Za každým činem člověka se skrývá chtění či vůle, a člověk je tudíž za své činy "odpovědný". Skutečnost je však taková, že obvykle nejde o čin, tedy "akci", ale spíš "reakci", odezvu na vnější podněty. Přestože tu nějaké zamyšlení nad věcmi může být, je zřejmé, že jen velmi málo činů je výsledek vůle či chtění. Většina lidí je zvyklá prožít většinu života jako sérii reflexů založených na instinktech, návycích i na propagandě. Oblast záměrného, uváženého jednání je v reálném životě mimořádně omezená. A přece téměř každý člověk pevně věří, že je konatel. Z tohoto důvodu Aštávakra připodobňuje představu o vůli jedince k uštknutí smrtícím hadem ega. Pocit konatelství a představa vůle je tak nanejvýš instinkt či demonstrace ega, představy o "já". Dokud tento "návyk" přetrvává, dokud je tu ztotožňování s objektem jako oddělenou entitou "já", do té doby trvá i omezení.

Jediným způsobem, jak se člověk může osvobodit od představy konatelství, je vzdát se totožnosti s individuálním objektem, s "já". Takové zřeknutí se chybné totožnosti může přijít pouze prostřednictvím jasného a hlubokého pochopení - víry - že vůle či pocit konatelství je pouhá domněnka, neboť ve skutečnosti neexistuje entita, která by konala. Lidské bytosti si možná myslí, že "žijí" své životy, ale ve skutečnosti jsou jejich životy "žity" jako součást celkové činnosti celého projeveného světa. Všechny události dohromady utvářejí činnost tohoto projevení podle neúprosného řetězce příčin a následků a je nepředstavitelné, že by tu mohl být prostor pro individuální vůli; ovšem až na to, že vůle je též součástí činnosti celku.

Proto jediným lékem na uštknutí hadem konatelství je podle Aštávakry "víra". Víra v to, že lidská bytost existuje ne jako individuální soustava těla a mysli, která je pouhým objektem světa jevů, ale jako Noumenon (Bytí o sobě); tedy ne jako individuální objekt, ale jako jediný Subjekt. Tato víra vyvolá spontánní a náhlé pochopení, že "Já" jsem jediný subjekt a celý projevený svět je mé objektivní vyjádření. "Já" jsem univerzální Vědomí, z něhož spontánně vzniklo celé projevení.

Aštávakra pokračuje:

"Ohněm přesvědčení, že ´Já jsem Jediné Čiré Vědomí, nechej shořet les nevědomosti, odlož smutek a buď šťasten." (9)

"Jsi Nejvyšší Blaženost, Vědomí, v němž se tento projevený svět zjevuje podobně jako ve smyčce provazu obraz hada. Žij šťastně." (10)

V těchto dvou verších mudrc vštěpuje žákovi základní pravdu, že vše, co existuje, je Vědomí, a že tu není nikdo, kdo by se měl něčím stát. Neexistuje omezení, tudíž ani osvobození. Neexistuje oddělená entita, "objekt", který by byl tím či oním, prázdným či neprázdným, neboť neexistuje nic, co by mělo nějakou kvalitu. Když Aštávakra říká, že "Ty jsi" či "Já jsem" jediné čiré Vědomí, zdůrazňuje nepřítomnost existence jakéhokoli objektu, za nějž by se žák z nevědomosti mohl považovat. Jeho záměrem je obrátit mysl ke zdroji, k Vědomí, proto uvádí příměr s kusem provazu, který se v šeru může proměnit v iluzi hada. Všechna podobenství, například o hlíně a nádobě, zlatě a zlatých ozdobách, mají základní nedostatek, že se snaží popsat prázdnotu pomocí objektivních představ a pojmů. Avšak cíl je zřejmý: zastavit mysl v jejím objektivizování (vytváření představ) a nasměrovat ji ke skutečnému středu.

Guru se pokouší probudit ve svém žákovi přesvědčení, že jediné, co žák ve skutečnosti je, je subjektivní, beztvaré Vědomí. Ví, že je třeba odstranit chybné ztotožňování. Jediná věc, bránící žákovi v pochopení jeho pravé identity, je pseudosubjekt vztahující se k pseudoobjektům. Aštávakra proto opakuje, že vše, co existuje, je Vědomí, ve kterém se spontánně zjevuje tento svět. Svět je pouhé zdání, iluze, stejně jako je iluzí had, za něhož byla chybně pokládána smyčka provazu. Jakmile je odstraněna chybná totožnost, pak již žákovi nic nebrání, aby byl svou pravou identitou, a co je důležité, aby žil svůj život z pohledu této pravé identity v "klidném ztotožnění se s nebytím". Je-li chybné ztotožňování jasně prohlédnuto, přichází přesvědčení o pravé totožnosti a to vede k životu, v němž není osobní vůle. Pak přijde plné uvědomění si toho, že lidská bytost je "žita" jako součást celkové činnosti projevení. A to má na mysli Aštávakra, když říká: "buď šťasten" či "žij šťastně", neboť pak není osobní vůle a pocit konatelství, ani pocity viny nebo nesvobody. Žít šťastně znamená žít přirozeně, spontánně, reagovat na vnější situace bez plánování, bez předem přijatých názorů, tj. bez zasahování mysli. Takové reagování pochopitelně zahrnuje fyzickou aktivitu, ale bez pocitu konatelství a iluze vlastní vůle, neboť fyzická aktivita nevyžaduje zapojení mysli. Taková reakce bude spontánní, bez zásahů vůle či chtění, a povede tudíž k probuzení, k osvícení. Není-li tu zapletenost způsobená chtěním, pak vše, co se stane, je součástí noumenální činnosti, jejíž esencí je pouhé nezúčastněné pozorování událostí, bez posuzování. Posuzování předpokládá dualitu, zatímco pozorování je za dualitou, neboli mimo veškerou dualitu.

Aštávakra pokračuje:

"Kdo se za svobodného považuje, je vskutku svobodný, zatímco kdo se považuje za omezeného, zůstává omezený. Pravdivé je rčení: Co si o sobě myslíš, to jsi." (11)

"Átman je jediný nezúčastněný svědek, je to všeprostupující, dokonalé a svobodné Vědomí. V míru se sebou samým, bez konání, připoutanosti a tužeb. Jen díky iluzi se jeví jako samsára." (12)

V těchto dvou verších dělá Aštávakra shrnutí a obrací žákovu pozornost k základní pravdě, že vše, co existuje, je Vědomí, univerzální Vědomí, v němž se zjevuje celý svět. Toto Vědomí se však jakožto osobní vědomí ztotožňuje s individuálními objekty světa jevů, a tím upadá do konceptuálního omezení. Átman či Vědomí jako jediná skutečnost je nutně všeprostupující, a tudíž nemůže být osobní, individuální entitou. V dualitě projeveného světa však oddělená mysl vytvoří iluzi "já" a "druzí", a současně s tím i představu či koncept omezenosti. Osvobození tedy znamená osvobození od představy omezenosti, osvobození od činnosti oddělené mysli, osvobození od konceptualizace. Jakmile oddělená mysl zastaví konceptualizování, omezení zmizí, neboť v nepřítomnosti mentální činnosti je oddělené mysli znovu vrácena její celistvost a svatost. (Poznámka překladatele: výrazy pro celistvost a svatost jsou si v angličtině velmi podobné - "wholeness" a "holiness".)

Aštávakra chce, aby žák jasně pochopil, že celé projevení se všemi objekty, jež mají své jméno a specifické znaky, existuje pouze v mysli. V hlubokém spánku, kdy mysl ustane ve vytváření pojmů, žádné objekty neexistují. Objekty světa jevů, včetně oblohy, slunce a měsíce, představ o tom, co je nahoře, dole či kdekoli jinde, neexistují jinak než jako koncepty v mysli, jako iluzorní jevy ve Vědomí, které jsou Vědomím pozorované a rozpoznávané.

Stále znovu se Aštávakra snaží v těchto prvních dvaceti verších vyjádřit slovy to, co se slovy vyjádřit nedá. Dělá to jen proto, že doufá, že by jen jedno slůvko či věta mohly pomoci odhalit pravdu a odstranit zmatek, který zakrývá žákovu pravou podstatu. Opakovaně žáka ujišťuje o tom, že vše, co existuje, je Vědomí, a že tedy žák stejně jako guru nejsou nic jiného než Vědomí. Dále že všechny objekty světa jevů, včetně žáka i gurua, nejsou nic jiného než subjektivní noumenon v jeho objektivním projevení ve světě jevů. Tuto pravdu však nestačí pochopit intelektuálně, neboť za intelektuálním pochopením se skrývá hlavní viník, a to chápající jedinec. Dříve než může být intelektuální chápání transformováno do intuitivního pochopení, je nutno rozbít vnější skořápku tohoto jedince. A to lze pouze tak, že se skrze subjektivní zážitek nepřítomnosti oddělené individuální entity zbavíme ztotožňování s pseudosubjektivitou.

Poté, co guru zcela jednoznačně nastolil Pravdu, nabádá svého žáka v následujících verších k tomu, aby šel hlouběji, tedy za úroveň rozumu, a spočinul v Pravdě:

"Zbav se iluze, že jsi individuální já s jeho vnitřními a vnějšími podobami, a medituj na Átman, neměnné a neduální Vědomí." (13)

"Milý synu, dlouho jsi byl spoután ztotožňováním se s tělem. Mečem Poznání přetni tato pouta a buď šťasten." (14)

"Jsi prost připoutanosti a konání, jsi sebezářící a bez poskvrny. Tvým jediným omezením je to, že medituješ." (15)

Zde se jedná o velmi důležité verše, a to hned z několika důvodů. Guru tu potvrzuje skutečnost, že jediné, co může dělat, je poukazovat k Pravdě. Nemůže žákovi předat osvícení jako dar na podnose. Dokud trvá ztotožňování se se soustavou těla a mysli jako oddělenou individuální entitou, zůstává ztotožněný pseudosubjekt v omezenosti. Guru nemůže dělat nic jiného než sdělovat Pravdu tak jasně, jak je to jen možné, a "jako v zrcadle odrážet vaši skutečnou podstatu", jak říkal Nisargadatta Mahárádž. Guru pouze čeká, až žák Pravdu přijme a vstřebá. Problém je o to složitější, že jen vzácně to žák může "udělat" pozitivním způsobem. A právě to Aštávakra naznačuje Džanakovi, když říká, že samo provádění meditace je omezením!

Zbavit se falešného ztotožňování předpokládá vzdát se projeveného objektu, v němž je subjekt soustředěn. Na jakémkoli pozitivním jednání se však účastní právě ono projevené centrum, ego, které má být odloženo. To, co je nezbytné, je právě ne-konání, které přenechává vedení pravému noumenálnímu centru a které je osvobozeno od zasahování oddělené mysli a jejího výtvoru, ega. Toto ne-konání přijde pouze spontánně jako výsledek velmi hlubokého a intenzivního pochopení, které není rušeno žádnou mentální činností. Takovou transformaci, takové "odtotožnění", nelze vyvolat. Může se pouze přihodit. Je to proto, že transformace předpokládá naprostou nepřítomnost iluzorního konatele. Konatel je překážkou, omezením, které je nutno rozetnout mečem Poznání. A jedinec (oddělená mysl, ego) je nepřítomen, jen je-li tu hluboké, intuitivní pochopení. Tato "událost" však není v rukou osoby gurua ani osoby žáka. Může k ní dojít v rámci činnosti celku v příhodný čas a na příhodném místě, pokud dostatečně uzrál božský vztah mezi guruem jako Vědomím a žákem jako Vědomím, pokud se guru a žák setkají tváří v tvář jako dvě zrcadla, navzájem se odrážející.

Aštávakra tudíž žádá svého žáka, aby se "zbavil iluze, že je odděleným já" a "meditoval" o tom, že je "Átman, neměnné a neduální Vědomí". S výrazem "meditovat", užitým ve verších (13) a (15), jsou spojeny zdánlivě protikladné instrukce. Ve skutečnosti je tu jemný rozdíl, který pro žáka znamená buď úspěch, nebo neúspěch.

Slovo "meditovat" ve verši (13) označuje "ne-konání", které může vyvolat probuzení k osvícení. Aštávakra nabádá žáka, aby pochopil svoji totožnost s neduálním Vědomím a setrvával v tomto pochopení bez přítomnosti oddělené mysli. Pak tu je pouze pochopení totožnosti s neduálním Vědomím a nikoli ego, tedy ten, kdo medituje.

A když Aštávakra ve verši (15) říká, že právě provádění meditace je omezením, z něhož hledáme vysvobození, je zřejmé, že tady meditací rozumí záměrné konání ega, tedy přítomnost toho, kdo medituje, kdo provádí meditaci se záměrem něco pochopit. A ať se ego snaží o cokoli, vytváří jen další pouta, další omezení. Je to prosté. Základní pravda je taková, že pravou přirozeností všech vnímajících bytostí je čiré Vědomí, jež stojí za všemi jevy projeveného světa. Jakmile to přijmeme (a přijmout to nakonec musíme), pak chce-li někdo "dělat" něco proto, aby se "stal" osvíceným, ve skutečnosti se obrací k Pravdě zády. Jakékoli pozitivní konání za účelem osvícení předpokládá existenci individuální entity, zatímco "osvícení" je stav, v němž oddělený jedinec být nemůže. Proto Aštávakra říká, že omezením, z něhož hledáme vysvobození, je i provádění meditace. Pouze nezáměrné, neúčelové jednání může vést k probuzení do skutečnosti. Jakýkoli úmyslný čin, cvičení či metoda je nutně nepřekonatelnou překážkou.

Aštávakra pokračuje, aby svému žáku dodal odvahu k probuzení:

"Jsi to ty, kdo prostupuje tímto vesmírem a v němž tento vesmír existuje. Ve své podstatě jsi čiré Vědomí. Nemysli na malichernosti." (16)

Jestliže jsi celým projevením, proč se ztotožňovat s nepatrně malou, bezcennou součástí, jakou je jedinec, proč se zabývat malichernostmi? V tomto verši mudrc též objasňuje, že neexistují fenomény (jevy) bez noumena (bytí o sobě), ani noumenon bez fenoménů, neboť bez subjektu nemohou existovat objekty a bez objektů otázka subjektu nevyvstane. Říká svému žákovi, aby nedělal žádný zásadní rozdíl mezi Absolutnem a projeveným světem: "Jsi to ty, kdo prostupuje tímto vesmírem a v němž tento vesmír existuje." Ke konci své úvodní lekce Aštávakra zhušťuje své instrukce, aby jako šípy zasáhly duchovní srdce žáka. Říká vlastně to, že v jediném lze vidět vše, neboli že fenomén a noumenon jsou jedno a totéž, ačkoli pojmově mohou být rozlišovány jako jev a jeho zdroj.

"Spočívej ve Vědomí, kterým jsi ty sám, které je neměnné, ničím nepodmíněné, beztvaré, tiché, klidné a nezměrně inteligentní." (17)

Aštávakra dokončuje své instrukce třemi závěrečnými verši:

"Věz, že co má tvar, je neskutečné, a skutečné je jen to, co je bez formy. Pochopíš-li to, není možnost dalšího zrození." (18)

V závěru uvádí Aštávakra jeden aspekt Pravdy za druhým, a to různými slovy a z různých úhlů pohledu, neboť žák ještě musí ukázat úroveň svého vlastního pochopení a schopností.

Zdůrazňuje tu důležitou skutečnost, že cokoli má formu, musí být nutně jevem, zdáním, a tudíž také předmětem změny a konečného rozpuštění. To znamená, že co je skutečné, je bezforemné, nedotknutelné, nepodléhající změně ani smrti. Aštávakra říká, že to, co skutečně jsme, je bezforemné, neměnné noumenon, jež je mimo čas a prostor. To, čím se jako oddělené objekty zdáme být, jsou dočasné, konečné a smyslově vnímatelné fenomény.

Aštávakra dále říká, že všechny jevy ve své podstatě nemají existenci, což znamená, že jevy podléhají změně a zániku. To, co jsi, je neměnné noumenon. Jakmile to bezvýhradně přijmeš, otázka znovuzrození se stává irelevantní. Pokud se však nemůžeš zbavit ztotožnění s odděleným individuálním objektem světa jevů a stále se za tento objekt považuješ, pak coby objekt budeš podléhat potěšením i bolestem v tomto i dalších životech, dokud se v duchovní evoluci neprobudíš do pravé skutečnosti.

Je tu ještě další věc, kterou mudrc v těchto slovech naznačuje. Forma je jev, zdání, jehož přítomnost podléhá změně a zániku. Zdroj tohoto jevu musí být nutně bezforemný, přičemž přítomnost jevu vyrůstá z nepřítomnosti zdroje. Přítomnost i nepřítomnost jsou však obojí jen koncepty, které závisí na domnělé entitě, která tyto pojmy vytváří. V hlubokém spánku není přítomnost ani nepřítomnost, neboť zde není entita, která by nějaké objekty vytvářela. Aby bylo možné dojít ke zdroji (i toto je však koncept!), je nutné, aby domnělá entita ustoupila. Tento aspekt osvětluje mudrc v následujícím verši:

"Tak jako zrcadlo existuje uvnitř i vně obrazu zrcadlem odráženého, tak také nejvyšší Já existuje uvnitř i vně fyzického těla." (19)

V tomto důležitém verši Aštavakra poukazuje na to, že noumenálně (sami o sobě) nejsme věcí ani objektem, něčím, co by bylo možno označit osobním zájmenem, ale spíše procesem či pozadím, podobném plátnu, na které se promítá film. Bez pozadí žádný jev nemůže existovat a v případě projeveného světa toto pozadí, neboli Vědomí, projevený svět samo vytváří a je za něj odpovědné. Důležité je, že dokud tu není naprostý "ústup" do neosobnosti, pak přemýšlení o tom, "kdo (nebo co) jsem já", znamená jen velmi chabý a povrchní přesun z fenomenality do noumenality. Ten nemůže stačit ke zničení připoutanosti vyvolané představou totožnosti a vedoucí k domnělému omezení. Pouze přímý ústup do neosobnosti může přivodit náhlou transformaci (metanoesis), která znamená okamžité a bezprostřední přesvědčení, že ztotožňování se s oddělenou entitou ve skutečnosti nikdy neexistovalo, že to byla jen iluze.

Zřejmě z tohoto důvodu připodobňuje Aštávakra Vědomí k zrcadlu, které vše odráží a nic si neponechává. Vědomí je pozadí, na němž se zjevujeme jako objekty světa jevů, není to objekt. Tak jako je odraz v zrcadle pouhým zdáním bez vlastní existence a zrcadlo je to jediné, co existenci má, co ale není odrazem nijak ovlivňováno, tak také psychosomatický aparát, jenž je jevem, zdáním ve Vědomí, nemá nezávislou existenci a Vědomí, v němž se zjevuje, není ovlivňováno zjevením objektů uvnitř sebe sama.

V tomto verši Aštávakra vyzdvihl transcendentní (překračující) aspekt neprojeveného absolutna vzhledem k obrazu čili zdání jevů projeveného světa. V následujícím a posledním verši zdůrazňuje imanentní (uvnitř skrytý) aspekt noumena vzhledem k fenoménům.

"Tak jako se všeprostupující prostor nachází uvnitř i vně nádoby, tak je věčné a všeprostupující Vědomí imanentní ve všech bytostech a objektech." (20)

Může se zdát, že hranice nádoby určují a omezují prostor uvnitř nádoby, ale prostor ve skutečnosti nemůže být tvořen nádobou, která sama v prostoru existuje. Obdobně, ačkoli se univerzální Vědomí zdá být podmíněno individuálním psychosomatickým aparátem, je každý objekt světa jevů pouhým jevem, zdáním ve Vědomí. Vše, co existuje, je Vědomí, imanentní ve všech fenoménech, neboť žádný fenomén tu nemůže být bez Vědomí. V tomto závěrečném verši Aštávakra vyzdvihuje důležitost základu - pozadí a imanence - oproti osobnímu prvku, takže konečná pozornost není zaměřena ani tak na pravou podstatu jedince, jako spíš na ústup do neosobnosti. Místo toho, aby Aštávakra řekl, že "naší" skutečnou podstatou je Vědomí, říká, že všechno, co je, a to uvnitř i vně jevů, je Vědomí.

- ↑ -